Kronika dvou životů IV. (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Kronika dvou životů IV.

Autor : Akylasia   17. března 2008   Povídky
čtvrtý díl společné cesty.

Bledá měsíční záře jen slabě pronikala skrze rozsáhlé koruny tmavolistých stromů. Hvězdy na obloze skryl svou tváří temně černý mrak. Les tiše žil svůj noční život. Ale pouze do půlnoci. Tehdy se vše skrývá, vše utichá, vše mizí. Les je jako po vymření. To ovšem netušíme my - já, Marterius a Terra, se svými věrnými oři.

Na večer jsme se poklidně usadili v malém, ale útulném háječku, netuše, jaké strasti nám noc přinese. Rozdělali jsme si jako vždy drobný ohníček ze spadaných větví, povečeřeli jsme a natáhli se do trávy. Tiše jsme naslouchali příjemnému šelestu stromů a trávy, cikádám a nočním tvorům. Od dob cestování s Terrou jsem se mnohému naučil a můj pohled na svět se od základů změnil. Už to není nudný svět, plný každodenní dřiny a žádného odpočinku. Je to svět plný překvapení a krásy. Zlatavé paprsky slunce odrážející se od ranní rosy a prosvítající zelenou lesní klenbou. Tichý šepot stromů a trávy, poletující mušky. Majestátní orli vznášející se vysoko na obloze, mírumilovné pohledy tolerantních laní. Tiché zvuky lovců, které jsem dříve slyšel těsně za svým krkem a nyní je rozeznám daleko od sebe. Vidím vášeň noci, lásku hvězd, něžnost měsíce a ochranu slunce. Každá věc, která se mi dříve zdála fádní a každodenní rutinou pro mě dnes měla jiný a zásadní význam.
Poslal jsem Terru spát a vzal si první hlídku. Hleděl jsem do tančících plamenů ohně a usmíval se barevným a tanečním kreacím těchto zdařilých tanečníků. Věděl jsem, že se nemusím příliš zabývat okolím, neboť noční lovci se ohni vyhýbali obloukem. I přesto jsem dával pozor, naslouchal a vnímal. Avšak po celou dobu mé hlídky byl klid a já mohl hodinu před půlnocí s úsměvem vzbudit Terru. Zdálo se, že nespala. Jen jsem k ní přikročil a obrátila ke mně sličnou tvář. Odrážely se v ní tančící roje ohně a zdálo se, že její oči jsou zrcadlem pro tento bál. Usmála se a vystřídala se se mnou. Mé oči byly unavené, usnul jsem hned, jak se má hlava dotkla chladivého, měkkého mechu. Vím, že se Terra usmála - vždy se usmála, ať jsme usnul, nebo ne.

Probudila mě Terra. Její hebká dlaň se mi jemně přitiskla k ústům. Otevřel jsem oči a udiveně na ni pohlédl. Dala si prst před ústa. Pochopil jsem a kývl. Dala svou dlaň stranou. Tiše jsem se posadil a má ruka sjela k jílci meče. Terra se pozorně rozhlížela kolem. Ač oheň plápolal do závratné výšky, viděli jsme pouze do blízkého okolí. Koně nervózně pohazovaly hlavami a pofrkávaly, ale oba tušili, že se jim v přítomnosti Terry nemůže nic vážnějšího stát. Divil jsem se, že je i Neas nervózní, ale dalo se to očekávat vzhledem k nadcházejícím situacím. Sami jsme zjistili, že tento les není vhodný pro cestovatele a už vůbec ne k přenocování.

Oheň praskal a rušil noční klid. Bylo nesmírné ticho. Nikde nezacvrlikala ani cikáda, nezahoukala sova ani nezapískala myška. Ticho bylo až tíživé a jak se zdálo, i na Terru doléhalo. Mračila se. Pozorně se rozhlížela kolem, ruku položenou lehce na jílci meče. Tento postoj u ní byl častý a já ho miloval. Vypadala nedobytně a přitom nádherně. Sváděla svou postavou, ale zároveň odháněla postojem válečnice. Jeden by se bál k ní přiblížit, ale bál by se to neuskutečnit. Já jsem měl to štěstí, že jsem byl Teřin přítel. To hrálo pro mé dobro nejen, co se týče její blízkosti, ale i jejích znalostí, které byli zapotřebí a nemálo mi zachránily život. Postupně jsem se od ní vše učil. Nevím, zda si toho všímá, nebo ne. Ale tušil bych, že ano. Je příliš všímavá a dává si pozor. Řekl bych, že mě nenápadně sama učí… Ale ještě jsem se nenaučil mnoho, abych ji mohl alespoň trochu pomoci. Proto jsem teď tiše seděl a vyčkával na jakékoliv znamení. Brzy přišlo. Nebezpečí je blízko, značil ten nepatrný pohyb. Nepohnul jsme se, ale pevněji jsem sevřel jílec meče. Čekali jsme. Bez jediného pohybu, bez jediného zvuku. Byli jsme jako dvě sochy zakleté uprostřed lesa.

Čekali jsme dlouho. Už jsem přestával věřit, že se důvod naší pozornosti objeví. Ale objevil se a já byl rád, že je se mnou Terra. Tu bytost obestíral strach a smrt a tyto vjemy se pomaličku vkrádalyi do duše a srdce. Viděli jsme jenom obrys a oči. Vypadala jako balvan. Protahovala se však skrze stromky, mezi kterými by se protáhl jen proutek. Její oči rudě zářily do okolí, jako dvě brány pekelné. Začal jsem se třást a to byla jedna z mnoha chyb. Jeho rudé oči se okamžitě otočily ke mně. Strach, bezmoc a smrt se kolem mě semkly, jako mrchožrouti kolem mrtvoly. Roztřásl jsem se ještě více. Bytost se ke mně přesunula rychlostí blesku. Bez jediného pohybu se ocitla přímo přede mnou. Její černavá, slizká pokožka se přelévala, jako by byla z živé hmoty. Připomínala spíše bahno. Pocity, které na mě zaútočily se zněkolikanásobily. Všiml jsem si, že se ty bytosti kolem mě stahují.
„Terro,“ zašeptal jsem.
Byl jsem v koncích a strach už mě ovládl naplno. Stále jsem pevně svíral jílec meče, ale nebyl jsem schopen jediného pohybu. Podlomila se pode mnou kolena. Cítil jsem vlhké tváře. To slzy samovolně kanuly po mých tvářích. Ale pak jsem zahlédl, jak sebou bytosti škubly. Terra tasila svůj meč, Neas se proměnil do své plamenné podoby a oba zaútočili, jako jeden. Bytosti se nelekly a meč i plamen mých zachránců se do nich bořil a opět vynořoval bez jediného poškození. Viděl jsem, jak jejich mohutné tlapy pomalu zažehl pohyb. Pozvedli pracky a na nich se objevili dlouhé zelenavé drápy. Sekly jimi. Neas včas ucukl a stáhl se k ohni, kam se nedostaly. Terra ovšem neucukla správně. Nezaslechl jsem nic, jen šepot meče a pochvy. Vzhlédl jsem. Terra zasunula meč do pochvy. Nechápal jsem. Ale brzy jsem pochopil. Když si stoupla a rozpažila, přímo před těmi bytostmi, bylo mi to jasné.
„Nééé!“ vykřikl jsem, ale nic jsem nezmohl.
Mé tělo se pořád ještě nevzpamatovalo. Drápy bytostí se lačně zasekli do Teřina těla. Nezaslechl jsem výkřik, ale viděl její tvář. Zkroutila se bolestí. Stiskla pevně rty, aby nevykřikla. Pak se ovšem stalo něco, co doposud nechápu. Sklonila hlavu směrem k bytostem, pozorně se jim zahleděla do očí a něco zašeptala. Bytosti se ani nehnuly. Pořád civěli na Terru. A pak... ...pukly.
Když jsem se probudil, seděl mi na hrudníku šedivý zajíc a udiveně si mě prohlížel. Zastříhal ušima a pak odskákal. Posadil jsem se a bohužel jsem zjistil, že mi v hlavě pracuje celá kolonie trpaslíků. Rozhlédl jsem se. Viděl jsem ohniště, Lišáčka, Nease… A Terru. Teprve pak se mi v hlavě rozžehla svíčka a já si vzpomněl, co se dělo. Vstal jsem a jako opilý se potácel k Neasovi a Teře. Neas mi ustoupil z cesty. Pohlédl jsem na Terru. Ležela v kaluži krve. To jsem až tak nevnímal. Oblečení měla roztrhané na spoustě místech, ale krev crčela jen z jedné rány. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Bál jsem se o ni více, než je zdrávo. Poklekl jsem k ní a prohlédl ránu. Nelíbila se mi. Když jsem se ji ovšem dotkl, zjistil jsem, že i mě teče krev. Udiveně jsem pohlédl na svou ruku, kde se objevila tenká stružka rudé krve. Pohlédl jsem na původce. Terra držela v dlani tenkou ostrou dýku. Její hrot byl tenoučký jako stéblo trávy a zdálo se, že je tak i vyryt. Nyní byla stříbrná čepel poskvrněna mou krví. Terra se ovšem nezdála být při vědomí. Opět jsem se pokusil dotknout rány a tentokrát jasně zaznamenal ten rychlý pohyb vpřed. Uskočil jsem. Jen tak tak, jinak by se mé tělo skvěl další jizvičkou v oblasti ramene. Zamračil jsem se.
„Terro, buď si se mnou hraješ, nebo netuším, co se děje,“ řekl jsem tiše. Bez reakce. Pokusil jsem se opět přiblížit, ale tentokrát mě vyrušil podivný zvuk. Něco mezi řehtáním a ržaním. Otočil jsem se. Ten zvuk vydával Neas, v jehož očích se třpytil výsměch. Zamračil jsem se.
„Potřebuje ošetřit, ty vtipálku. Nechceš mi poradit, jak?“ zeptal jsem se. Neas se zahleděl na svou paní. Vzepjal se na zadní a hlasitě zaržal. Zadupal do země a poskočil. Zůstal jsem na to jeho představení zírat. Rozesmál jsem se. Neas na mě vrhl pohled, ve kterém se zaleskly plameny. Utnul mi smích.
Seděl jsem u nově rozdělaného ohně a pozorně sledoval Terru. Mohl jsem nyní prozkoumat, co se mi nezdálo. Byla to její krev. Byla temně rudá, připomínala spíše lávu přímo v jícnu sopky. Taky se mi zdálo, že se nad ní vzduch vlní. Ale co mě více udivilo, byl modravý třpyt, který se v krvi leskl. Pozorně jsem její krev sledoval. Zneklidňoval mne fakt, že ji pořád přibývá. Kdykoliv jsme se ovšem přiblížil, její ruka s dýkou vystřelila kupředu. Nechápal jsem to, ale nechal jsem to být. Je mnohem lepší se zeptat, než se dohadovat. Trpělivě jsem čekal. A nakonec se dočkal.
Už jsem klimbal, jak mě ptáci i šepot lesa kolébal ke spánku. To Neas mě upozornil. Tiše zaržal těsně vedle mě. Cukl jsem sebou a pohlédl před sebe. Terra otevřela oči a hleděla na oblohu. Vstal jsem. Nepohnula se.
„Terro?“ zašeptal jsem. Teprve teď na mne pohlédla. Usmál jsem se přišel blíže. Sama poznala ránu svého původu. Zadívala se na šrám, který mi nechtíc udělala. Přikývl jsem.
„Jak?“ zeptal jsem se jednoduše. Pokusila se posadit, ale zadržel jsem ji. Sama se nechala. Neodpověděla však jediné slovo. Přikývl jsem.
„Dojdu pro vodu,“ rozhodl jsem se a vydal se hledat říčku, kterou jsme včera viděli při cestě sem. Když jsem se vrátil, Terra seděla u ohně a prohlížela si ránu. Táhla se jí od pravého ramene po levý bok. Zamračila se.
„Tady máš tu vodu. Vysvětlíš mi, co to všechno mělo znamenat?“ zeptal jsem se a položil vedle ni vodu ve vacích. Vzala jeden vak a napila se. Zbytek vody rozlila na ránu, jejíž okraje byli černavé. Opět se zamračila.
„Když jsem zjistila, že meč nefunguje, zkusila jsem fintu. Zatímco ty i oni si mysleli, že mě napadli a zabili, bylo to úplně jinak. Vyvolala jsem mrtvého, který je vzal na onen svět sebou… Zatraceně. Nejde to.“ Zamračila se. Celou dobu, co mi vysvětlovala svůj plán, snažila se omýt ránu. Bohužel bez výsledku.
„Musíme do nejbližší vesnice,“ prohlásila a pohlédla na mě. Byl jsem pobledlý, sám jsem to cítil, jak mi postupně vyprchala barva z obličeje. Pohladila mě po tváři.
„Omlouvám se. Ale byl jsi již pod jejich vlivem. Kdybys to věděl, nevyšlo by to,“ řekla něžně. Pokusila se vstát. Měl jsem ještě dost rozumu a pomohl ji. Taktéž jsem ji dopomohl na Neasův hřbet. Poté jsme naskočil na Lišáčka a vyrazili jsme kupředu.
Cestovali jsme celý den. Naštěstí k večeru jsme již byli v malém hájku odděleném od lesa mýtinou. Dělal jsem si starosti. Teřino čelo bylo orosené. Tušil jsem, proč. I Neas to tušil, neboť byl opatrnější. Brzy se potvrdilo naše podezření. Terra se na hřbetě nebezpečně nakláněla sem a tam. Její pozornost unikala kamsi dozadu a na povrch se dral klasický příznak zranění. Obávali jsme se. Ale brzy jsme se mohli uklidnit. Hájek skončil a nám se vyskytl pohled na malebnou vesničku. Usmál jsem se a vyrazili jsme kupředu. Lidé si nás pečlivě prohlíželi, ale až na náměstí si nás někdo všiml jinak. Přikročil k Teře a dotkl se jejího čela. Nebo spíše, dotkla. Zamračila se.
„Odneste ji ke mně do chatrče. Postarejte se o toho mladíka. Jsou to hrdinové,“ řekla jednoduše. Několik mužů odneslo Terru do jedné malebné chýše a několik mě zavedlo do protější. Usadili mě u okna, abych na chýši viděl. Dali mi najíst a napít. Nijak zvlášť se o mě nestarali. Tušili, co se právě uvnitř mě odehrává.
Než se Terra probudila, uběhlo několik dní, které jsem strávil v dobré společnosti. Lidé byli přívětiví a velmi rádi naslouchali tomu, co již mé ruce sepsaly. Všichni mi dali za pravdu v tom, jak jsem Terru popisoval. Neznali ji a přesto věděli, že má slova jsou přesná. A potvrdili mi mou obavu – je na mně znát, co k Teře cítím. Smáli se, když jsem zrudl až po uši. Ale mně to nevadilo. Nebyl to posměch, ale chápavý smích. Tehdy jsem věděl, kde by se mi líbilo. Po boku Terry v této vesničce.
Když se Terra probudila, byl jsem štěstím bez sebe. Když mohla chodit, velmi často mizela do lesa. Brzy vesničané slavili, neboť se les v noci rozezněl i po půlnoci. Už nebylo ticho, které strašilo i nebezpečné rytíře. Byl klid. Na počest osvobození uspořádali hostinu. Terra se mile usmívala, ale já věděl, že ji něco trápí. Když šla na procházku, šel jsme za ní. Schovával jsem se.
„Neschovávej se. Myslíš, že o tobě nevím?“ ozvala se po hodně dlouhé době. Zamračil jsem se.
„Jak dlouho o mně víš?“
„Celou dobu.“
„To je vtip? Že jsi to řekla až teď.“
„Uč se a vyučíš se brzy.“
„Něco tě trápí.“
„Kde jsi to vzal?“ odpověděla ihned.
„Vidím to na tobě.“
„A já na tobě vidím spousty jiných věcí,“ odpověděla klidně.
Zamračil jsem se.
„Nech toho. Co tě trápí?“ zeptal jsem se a trpělivě čekal, kdy to ze sebe vymáčkne.
„Ty potvory, které jsem zničila. Musíme najít meč, který se do ruky bojí vzít i bohové,“ odpověděla. A já tušil, že naše další cesta bude skrývat nebezpečí, oproti kterým jsou tyto kroky fádní.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Kronika dvou životů IV.?
Amthauer, Asteria Vradica, Liraine, Mr.Frost

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Amthauer - 17. března 2008 21:05
Amthauer

Dej si pozor na i/y. Jinak dobré a těším se na pokračování.
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog