Krutost (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Krutost

Autor : Mirador   2. května 2007   Povídky
Jedna ze sbírky povídek s názvem Když hrdinové umírají, děj je zasazen do situace, kdy rytíři bojovali proti Padlým.

KRUTOST

Drahá Lefrey,
jak bolestivá a zrádná dokáže být každá vteřina, prožitá bez tebe. Jak obtížné je dýchat jiný vzduch než ten, který dýcháš ty. Jak plíživé jsou stíny snů, které mě napadají každou noc, když nejsi při mně. Lásko, nemůžu již dál bez tebe žít, a proto nemám na výběr. Jdu do války. Do války, kterou musíme vyhrát. Pokud se nám to nepodaří, ztratím všechno. Svou říši, svou čest, ale co je největší hrozba, že ztratím tebe.
Žádám tě o to, pouze o jedno. Aby jsi se po bitvě stala mojí ženou. Nechci nic jiného, než pokračovat v životě po tvém boku, ve tvé přítomnosti.

S neskonalou úctou a láskou, Valdris.

Muž v šedé kroužkové košili s několika ocelovými pláty na ramenou a kyrysem na hrudi ještě jednou narychlo přečetl kus pergamenu a poté jej dvakrát přeložil a podal muži tiše stojícímu ve dveřích.
„Toto doruč kněžce Lefrey, co nejrychleji to půjde,“ strčil mu do ruky složený dopis a hned poté váček, zřejmě obsahující větší množství zlaťáků. Muž, jenž obdržel tyto věci, se s díkem uklonil a otočil se čelem vzad, pryč do mlhy, která venku panuje už druhý den.
Muž ve zbroji si opět sedl do křesla u malého stolku, na kterém jsou rozestavěny figurky představující válečníky na bitevním poli. Chvíli sedí a hledí do neznáma, někde na druhé straně místnosti, když do malého dřevěného srubu vtrhne muž v plné plátové leštěné zbroji. U pasu se mu pokyvuje meč ve tvaru kříže, přesně takový, jaký smí mít u sebe pouze vrchní paladin.
„Valdrisi, nemám pro tebe dobré zprávy!“ začne znatelně vystrašeně nový příchozí. „Padlí se dostali přes naše opevnění!“
„Takže už se dostali dovnitř? No, dalo se to očekávat...“ zamyšleně konstatoval duchem nepřítomný Valdris kráčejíc pořád přes místnost. Podešel ke stolu a přemístil několik postaviček představujících gobliní regimenty dovnitř modelu hradu Narsima a poté, po chvilkovém přemýšlení, posunul o kus další jednotky rytířů směrem dovnitř k další domobraně.
„Valdrisi...“ oslovil jej znovu vrchní paladin.
„Ano, já vím, Stakhlesi máme málo času,“ odpověděl a otočil se zpátky k jedinému člověku, který se v místnosti nachází. Pouze se mu podíval do očí a prohlásil:
„Zbytek rytířů, kteří jsou ještě naživu, ať se dostanou dovnitř přes západní bránu a snaží se udržet skřety co nejdéle od našich věží, bez nich nemáme žádnou šanci.
„Rozumím,“ řekl Stakhles a odkráčel pryč přidržujíc si přitom v pochvě svůj meč, jakoby se bál, že ho někde ztratí.
Valdris si ještě naposled prohlédl své malé bojiště a podešel ke dveřím za stolem, které když otevřel, neviděl nic než tmu. Vzal zevnitř chatrče zapálenou pochodeň a vkročil dovnitř. Louč osvětlila celou malou místnost, ale krom podstavce na pochodeň a jedné větší truhlice vzadu zde nebylo opravdu nic.
Jakmile se jeho ocelové boty dotkli zpráchnivělé podlahy a pomalými pohyby, doprovázenými vrzáním prken, jeho okolí jakoby ožilo. Přešel až ke truhlici, která mohla být ode dveří asi tak na čtyři sáhy daleko, ale jemu tato chvíle připadala neskutečně dlouhá. Klekl si k ní a otevřel ji bez jakékoliv námahy, jelikož zámek zde nebyl zamčený a stačilo jej pouze povolit.
Uvnitř se nacházela stříbrná ocelová přilba se znakem červeného draka. Vedle ní ležel bronzový meč delší než jeden sáh a kupodivu zachovalý a bez známky prachu nebo nečistot. Valdris jej stejně jako přilbu zvedl a prohlédl si ho jako starého přítele, kterého už léta neviděl.
„Zdravím tě, Holyghone. Jsi připraven opět bránit lid?“
Valdris se usmál, jakoby mu meč doopravdy odpověděl a s opatrností jej zasunul do prázdné pochvy visící na jeho širokém opasku.
Stejně tak si nasadil svoji přilbu, zavřel truhlici a vrátil se zpátky do jediné místnosti ve srubu, přes kterou ale pouze prošel a vydal se směrem ven.

„Brogare, nařiď okamžitě svým mužům, ať se dají víc vlevo! A Manjal a Khran půjdou se mnou dopředu!“ řval rozkazy na své paladiny a rytíře jim svěřeným Stakhles.
„Ihned se vraťte zpátky a dávejte pozor na ty zatracené bestie!“
Mezitím již padlo mnoho jeho mužů a ještě větší množství nepřátelských jednotek. Stakhles se snažil ze všech sil prorazit obrannou zdí orků a rozdělit je tak na dvě strany, které nebude takový problém zničit, goblini, orkové a jim podobná havěť však pořád držela řady a nenechávali pustit mezi sebe kohokoliv, kdo by se pokusil to změnit.
Vrchní paladin na svém koni sledoval boj z výšky sedla a snažil se o využití taktických chyb obléhání. Když sklopil zrak, uviděl na zemi ležet mrtvého Brogara, byl to jeden z jeho nejschopnějších lidí.
„Za tohle zaplatíte, vy natvrdlá prasata!“ řval ze vzteku, ale bohužel nepřátelé až tak natvrdlí nebyli, proto se jim pořád dařilo odolávat obraně a držet pohromadě.
Z věží se pořád sypaly salvy šípů na místa, kde bylo větší množství nepřátel a výstřelům luku se jen málokdo ubránil, ale i tuto hrozbu se zanedlouho naučili Padlí nanejvýš zrušit svými štíty a taktickým posunem vpřed.
Do prvních řad, kde bojovali ti nejlepší z válečníku Sargu se začal prodírat nějaký další jezdec na koni. Na sobě měl kroužkovou a plátovou zbroj, ale bylo hned jasné, o koho jde, protože již z dálky se vyjímala jeho přilba.
Valdris vytasil meč a za jízdy si prosekával cestu k Stakhlesovi. Jenom cestou k němu zabil tolik nepřátel, kolik jeden paladin za celou tuto bitvu.
„Stakhlesi, nejdu pozdě?“
„Jdeš akorát včas, skoro se sem ti parchanti dostali.“
„Král se neozval?“
„Ne, poslal nám sem akorát několik jeho rytířů, ostatní si prý musí nechat.“
„Proč? Vždyť je teď potřebujeme, k čemu je zase musí mít u sebe? Nic proti němu, ale tohle opravdu nemusel.“
„No za vlády jeho otce by to nebylo lepší, pamatuji si ještě jak mě samotného s bandou žoldnéřů poslal odrazit útok nepřátel v několikanásobné převaze.“
„To je teď jedno, radši sleduj bojiště. Kde je Brogar?“ zeptal se Valdris, ale na jeho otázku dostal pouze smutný výraz v Stakhlesově tváři a pochopil o co jde.
„Jdu nalevo, řekni svým mužům, že jím teď velím já.“
„Samozřejmě, jen si dej bacha, ti hajzlové jsou mazaní,“ řekl ještě Stakhles svému znatelně mladšímu příteli, ale ten už se dávno ztratil ve válečné vřavě.
Valdris zaujal pozici nalevo, kde měl být předtím paladin Brogar a dával rozkazy Stakhlesově mužům jak co nejlépe krýt výpady orků. Mezitím je sám sekal jednoho po druhém a Holyghon jakoby krájel pěnu se dostával skrze jejich kožené zbroje. Orkové ale také mají svůj vlastní rozum a Valdris se ocitl v obklíčení, jeho muži kolem jsou mrtví a on sám se svým mečem bojoval o život a záchranu Sargu. Pořád zabíjel množství orků, přesto, že byl v obklíčení a oni na něj mířili hroty svých kopí. Jeden z nich se však dostal dost blízko a vrazil svoji zbraň do boku Valdrisova koně. Ten jej sice stihl zabít za tu opovážlivost, ale to život jeho zvířeti nepřinášelo, musel se spoléhat sám na sebe. Stál v kruhu nepřátel, ale co viděl naposled nebylo kopí, ale letící oštěp ponad bojiště před ním, které prorazilo kroužkovou zbroj a zabodlo se přímo do jeho břicha. Ještě se z posledních sil pokusil o zabití alespoň jednoho z orků, ale místo výpadu se zhroutil k zemi a zůstal ležet mrtvý uprostřed bitvy.

„Položte ho sem,“ ukázala žena na kamennou desku představující stůl a čtyři sluhové v černých hábitech uložili tělo na určené místo. Hned potom na svolení kněžky zase odešli a nechali ji tam samotnou s tělem.
„Mám pocit, že tohle je tvoje,“ vybrala z kapsy zakrvácený pergamen a hodila jej na mrtvé Valdrisovo tělo jako bezcenný kus hadru nevhodný ani na umytí podlahy.
„Škoda jen tvého posla, vypadal docela schopně.“
Procházela kolem těla a vylévala si své myšlenky, jakoby ji mělo slyšet. Nakonec se zastavila, a začala Valdrise svlíkat ze zbroje a nechala mu pouze plátěné oblečení.
„Nocturnuss, Inferio, da lasca viv seccundo hess!“ řekla a zvedla ruce nad tělem.
„Nocturnuss, Inferio, da lasca viv seccundo hess!“ pronesla znovu a přidala na dramatičnosti a prožívání jejich slov.
„Nocturnuss, Inferio, da lasca viv seccundo hess!“ opakovala pořád dokola a když už to řekla po několikáté tak už doslova křičela a její tělo se třáslo.
„NOCTURNUSS, INFERIO, DA LASCA SECCUNDO HESS!“ vydala ze sebe naposled a položila své dlaně na Valdrisovu hruď. Najednou se tělo dalo do pohybu, nejdřív to byli konečky prstů, potom celé paže a nohy a nakonec se opět živé otřáslo a otevřelo oči. Valdris se posadil a sledoval rozlehlou temnou místnost plnou svíček a pachu krve. Otočil se spatřil Lefrey jak nad ním vyčerpaná stojí, dlaně vzhůru.
„Ano, má paní?“ oslovil ji Valdris.
„Ano! Vyšlo to! Podařilo se to!“ křičela kněžka Lefrey celá bez sebe, „Jsi můj...“
„Ano, má paní, jsem váš,“ řekl bezduchým hlasem Valdris.
Kněžka jej pouze obkráčela a těšila se z toho, že se její plán podařil.

„Můžete vstoupit, Pán Vás již očekává,“ řekl člověk v černé róbě a otevřel dveře u kterých stojí. Žena s mužem, který jde poslušně za ní vstupuje dovnitř a pomalým krokem přichází k vyvýšenému trůnu, na kterém sedí muž zahalený v černém hábitu s pláštěm, přes hlavu má prohozenou kápi, takže mu není vidět do tváře. Lefrey před ním poklekla a vedle ní se postavil Valdris.
„Pane...“ začala Lefrey a zvedla zrak nahoru, jakoby očekávala, že muž na trůnu ji odhalí svou tvář.
„Tento muž, který stojí vedle mě, je výsledkem mé dlouhodobé práce. Přivedla jsem ho na naši stranu.“
„Na naši stranu? Potřebujeme snad další otroky? Další pěšáky?“ ptal se dunivým hlasem, ve kterém bylo poznat rozhořčení.
„Pane, promiňte mi moji troufalost, ale toto je opravdu schopný válečník...“
„Už dost!“ okřikl ji. „Řekl jsem, že nepotřebujeme další posily, máme dost služebníků, jeden navíc pro nás válku nevyhraje!“
„Pane, já jsem...“
„Mlč, povídám!“ znova ji okřikl a jeho dunivý hlas se roznesl po velké kulaté místnosti s pěti sloupy držící její klenbu. „Odejdi, dokud si to nerozmyslím, kněžko! Jak se jenom opovažuješ rušit mě s něčím takovým?!“
„Už jdu, Pane,“ pronesla Lefrey sklesle a otočila se k odchodu. Odkráčela zase zpátky ke dveřím, kterými přišli. Valdris ale pouze stál a díval se na Lefreynho Pána, kterého přesto, že mužovo civění provokovalo, zároveň jej udivovalo a přesvědčovalo, že to opravdu není obyčejný voják.
„Zmiz!“ přikázal mu, ale ten se ani nehnul. Nakonec, když si toho všimla Lefrey, zavolala ho k sobě a srdečně se omluvila.
„Co si to o sobě myslíš, pitomče?!“ řvala Lefrey na Valdrise, když už byli dost daleko od trůnního sálu. „Chceš nás snad oba zabít? Hmm... vlastně ty už jsi mrtvý,“ poznamenala kněžka a začala se šíleně smát.

Bitva uprostřed Narsimy probíhala prozatím vcelku vyrovnaně, rytířů a paladinů však stále ubývalo a Padlí jakoby vyskakovali ze země.
„Pane, Valdris zmizel,“ oznámil jeden z paladinů Stakhlesovi.
„Jak zmizel?“
„No právě to je to, co nevíme. Sám jsem viděl, jak jej srazili z koně.“
„Cože?!“ vykřikl vrchní paladin a čekal na vysvětlení. „Je mrtvý?“
„Také nevíme. Jeho tělo jednoduše zmizelo.“
„Blbost!“ zařval Stakhles. „K čemu by těmhle šmejdům byli zajatci? Nerozeznají pivo od chca...“
„Pane,“ oslovil jej mladý muž, nejspíš aby zabránil dokončení věty, neboť vrchní paladin by měl jako svatý muž jít všem příkladem slušnými výrazy. „Víte, byli zde nějací podivíni v černém, tedy alespoň tak to Mathioa říkal. Prý to nebyli goblini, skřeti, ani nic podobného, byli to zřejmě lidé.“
„Co tu dělali nějací lidé v černém?“
Stakhles začínal být zoufalý, bez Valdrise budou jen těžko odolávat, ještě k tomu toto záhadné zmizení a všechno kolem.
„To netušíme, snažíme se to zjistit, ale řekl bych, že za Valdrisovým zmizením stojí zrovna oni.“
„Nu nic, vrať se do boje, potřebujeme každý meč, teď to prozatím necháme.“

Lefrey byla zavřená ve své komnatě a přemýšlela jak zajistit, aby se její Pán přesvědčil o Valdrisově schopnosti a využití, zajistila by si tím lepší postavení a dokonce možná i titul velekněžky.
„Jak to provést? Mám jenom pár kostlivých válečníků a Valdrise, s tím nemám příliš možností něco vymyslet. Kde začít? Musím na to jít logicky – kdo je Pánův největší nepřítel? Elfové a lidé. Elfy neporazím, kostlivci jsou nemožní a ti zatracení ušouni mazaní. A lidé? Těch je zase mnoho. Ale skládají se z různých frakcí, stačilo by třeba zničit pouze jednu z nich. Myslím, že by Pána velice potěšilo, kdyby už mu nebránili v cestě Mrakavští. Ano... Mrakavští...“
Valdris celý čas jen tupě sledoval svojí novou paní a čekal na další rozkazy. Oproti své „živé“ formě má pod očima černé kruhy a nepřímý pohled.
„Valdrisi, zítra povedeš skupinu válečníků a srovnáte se zemí celý Mrakav, zabijete každého muže, ženu i dítě, nikdo nesmí přežít.“
„Rozumím, má paní,“ přisvědčil Valdris a stál dále.

Regiment složený z válečníků kostlivců kněžky Lefrey nebyla žádná armáda, nejvíc dvě stě jednotek ozbrojené obyčejným mečem a štítem. Nikde nebyl žádný Nekromant, který by v boji posiloval nemrtvé bojovníky, pouze na čele vedení kráčel znovuzrozený Valdris a udával tempo pohybu dopředu.
Malé městečko již bylo na dohled. Skládalo se z větší části z dřevěných chatrčí a kolem bylo pár věžiček, ve kterých se nacházeli vždy po třech lidech lučištníci.
„Držte se u sebe a kryjte se štítem!“ zakřičel na své jednotky Valdris. Kostlivci se okamžitě stlačili co nejvíce k sobě a připravili si před sebe štíty, jak jim přikázal jejich nynější velitel.
Jeden z lučištníků spatřil blížící se nebezpečí a varoval všechny obyvatele města. Ti na věžích okamžitě začali pálit šípy po kostlivcích, ale prozatím byli ještě daleko, takže většina střel minula cíl a zbytek nebylo těžké vykrýt.
Valdris pokračoval dopředu stejným tempem, jakoby se nic nedělo. Až když se dostali tak na dvacet sáhů k vesnici a bylo již zabito pár kostlivců, přikázal vytasit meče a připravit se k boji. Všichni jej pochopitelně na slovo poslechli. Teď však byli zranitelnější, neboť jednou rukou se soustředili na štít a druhou na meč. Lučištníci stříleli po nemrtvých, ale ani zdaleka nezpůsobili toliko škod, jako by měli. Valdrisův plán vyšel. Přikázal totiž shodit veškerou zbroj z kostlivců, která je zbytečně zpomalovala a zároveň šípy nyní prolétali mezi kostmi.
„K sobě!“ znovu zavelel Valdris a kostlivci se opět stáhli do jednoho houfu. Až teď přišli do vesnice, ale ani zdaleka to nebylo tak jak mohlo nejprve vypadat. Mrakavští válečníci se vyrojili snad z každé chalupy a rohu, drželi válečné sekyry, meče nebo halapartny. Bylo jich několikanásobně víc, měli střelce, ale neměli Valdrise.
„Obstoupit! Připravit! Obklíčit!“ křičel Valdris a kostlivci vytvořili formaci polooblouku obkolesujícího domobrance. Ti se teď museli bránit útokům z každé strany a to se nedalo zvládat jen tak. Kostlivci se začali rozlézat po okolí a shazovat lučištníky z věží. Teď už nezbývalo mnoho práce.
„Zapálit! Všechno zapálit!“ přikazoval Valdris zbytku kostlivců, kteří ještě zbyli a za chvíli celé městečko lehlo popelem. Nikdo neunikl strašnému osudu.

„Pán teď nechce být rušen. Nikým!“ řekl Lefrey muž stojící u dveří.
„Ale já s ním musím hovořit. Je to důležité!“
„Říkám, že Pán nechce...“
Kněžka vrazila do dveří a vletěla do trůnního sálu, kde byla před dvěma dny.
„Promiňte, Pane, omlouvám se, ale musím s Vámi nutně mluvit,“ rychle začala Lefrey dřív, než ji dá zabít. Po několika vteřinách muž na trůnu kývl hlavou a naznačil strážnému v hábitu aby se vrátil zpátky.
„Tak co chceš, kněžko?“ vyzval ji podrážděně.
„Mám pro Vás dobré zprávy, Pane.“
„Ano? Tak povídej.“
„Valdris, ten muž co se mnou zde byl naposled...“
„Co je s ním?“
„Podařilo se mu zničit Mrakavské a celé jejich město.“
„Ale já jsem tam nikoho neposílal.“
„No... víte, já... já jsem pověřila Valdrise tímto úkolem. Myslela jsem... myslela jsem, že potom mi budete důvěřovat, Pane.“
„Ano? A zvítězil říkáš?“ tajemně se zeptal spíše pro sebe a potom ukázal prstem na Lefrey, kterou nějaká síla vzápětí roztrhala zevnitř na kusy, před oltářem teď ležela hromada kostí a masa.
„Ale nikdo nebude bez mého souhlasu schvalovat útoky ať dopadnou jakkoliv.“
Muž zavolal na člověka za dveřmi a ten uklidil zbytky Lefrey.

Valdris stál a sledoval jatka, které způsobil. Kolem se vyjímali shořené domy, mrtvoly, rozsekané, spálené a ledabyle poházené. Najednou mu začalo bít srdce, prudce a nepravidelně, třeštilo jakoby se chtělo z jeho těla dostat ven. Valdris se sesypal k zemi a upadl do bezvědomí. Když se probudil, netušil, jak dlouho tu ležel, ale co viděl, probouzelo v něm hrůzu. Na okolí bylo spáleniště, mrtvoly, odporně zohavené a pohybovalo se zde pár kostlivců, kteří dokončovali práci. Valdris tasil meč, že bude bojovat, ale přišel k němu jeden neozbrojený kostlivec, který se ptal po dalších rozkazech.
„Co se to tu děje? Kde to jsem?“
Kroutila se mu hlava a chtěl zvracet, ale to teď nemohl. Pochopil. Pochopil, že za všechno může on a tím by se jedině prozradil.
„Zkontrolujte těla, jestli jsou všichni mrtví,“ vydal ze sebe nakonec Valdris a odkráčel dozadu. Začal zvracet. Kostlivci si toho okamžitě všimli a připadalo jim to podezřelé, ale přeci jenom nezaútočí bez přesvědčení na svého velitele, ještě když proti němu nemají skoro žádnou šanci.
Valdris skončil a porozhlédl se kolem. Byl to nejhorší pohled, jaký se mu kdy naskytl. Nevyrovnal se žádnému z těch bitevních, které ho strašili ve snu. Postavil se čelem k okolí, vytasil svůj bronzový meč, který jej už tolik let doprovázel v bitvách a vrazil jej přímo do svého srdce. Holyghon, jak se meč nazýval, v tu chvíli začal nesnesitelně kvílet. Valdris, mrtvý ležíc na zemi pořád třímal v rukou jeho rukojeť a celý meč ztmavnul. Ztmavnul a už to nebyl Holyghon, celý meč byl téměř černý. Kolem Valdrise se rozprostřel vír prachu a zahalil jeho mrtvolu. Vír se ale náhle zvedal a mocněl, byl pořád zuřivější, když náhle ustal, jakoby nikdy neexistoval. Opět se objevilo tělo válečníka. Ale nebyl to stejný Valdris, jakého znal Stakhles nebo jiný paladin. Místo člověka zde ležela lidské kostra. Po chvilce se ale probudil a vytáhl meč ze svého těla. Vstal a pohlédl na kostlivce, kteří se náhle zformovali a nechali se podřídit novému pánovi, Valdrisovi, jemuž kletba znovuzrození Lefrey nedopřála odpočinku, ale další bitvy a války, bohužel na druhé straně.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Krutost?
Griffík, Laethé

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Griffík - 8. května 2007 12:16
Griffík

hater 5. května 2007 20:19
Connor...ten borec co tu hodil tu šichtu dnes neumírej a moravia magna est bo tak nějak

Mirador - 5. května 2007 20:55
Mirador

hater 5. května 2007 20:19
Já neříkám, že se na to chci vrhnout hned ;) Vždyť já jsem si dal za hlavní cíl po delším čase psaní napsat alespoň dvě - tři díla na úrovni 4 - 5 bodů a pak o tom začnu přemýšlet :).
Jo a až se k tomu dostanu, určitě si to tvoje přečtu ;)

A taky jsem právě objevil někoho, kdo by se možná odhodlal moje výtvory přečíst a poradit mi, akorát nevím, jestli bude mít na mě čas...
"Wanna Fuck?!"

hater - 5. května 2007 20:19
hater

Griffík 5. května 2007 13:48
s kym konzultujes? ;-)

Griffík - 5. května 2007 13:48
Griffík

taky je dobrý najít si někoho kdo už něco vydal a konzultovat s ním každý odstaveček který napíšeš...já takového člověka našel a moc mi to pomáha;-)

Griffík - 5. května 2007 13:46
Griffík

ehm na román kašli...aspon ted...já sem toho názornej příklad...odmítnou tě a srazí ti hřebínek a to bolí...hodně to bolí. dlouho pak nemáš chut nic psát. Podívej se na mě.

takhle sem začínal...před půl rokem.
http://www.aragorn.cz/clanky/pimburovi-cesty/

a po půl roce...
http://www.aragorn.cz/clanky/obchodnik-s-casem/

za tu dobu sem napsal asi 30 delších projektu a sotva pulku sem někomu ukazal. Musíš se ještě hodně snažit...nejlepší je číst povídky na stejné urovni jako ty (to znamená ty za dvě hvězdičky a podobně) a číst si k nim kritiky...většina chyb se totiž u autoru opakuji a muzes si z nich vzít příklad.

Mirador - 5. května 2007 11:13
Mirador

Griffík 4. května 2007 23:41
hater 5. května 2007 09:57
Ale jo, jako mě pomohlo už hodnocení z předešlého díla a myslím, že tohle je podstatně lepší :) Já jsem za kritiku vděčnej, ale abych někdy konečně napsal pořádný dílo alespoň za čtyři body budu toho muset zřejmě ještě hodně proskákat... dokonce bych se chtěl později, pokud už na tom budu lépe, pustit do psaní románu, takže se budu snažit zlepšit :)
"Wanna Fuck?!"

hater - 5. května 2007 09:57
hater

Mirador 4. května 2007 23:00
ber to tak, ze nikdo uceny z nebe nespadl ;-) a vetsinou musis udelat chybu, aby jsi se z ni poucil. Nejsem si jisty, jestli ti tady ty kecy pomohly, ale myslim, ze kdyz budes priste neco psat, tak se nad tim urcite vice zamyslis, ... teda nez to odesles ;-))
A to myslim bylo ucelem, ...

ja si myslim, ze to je na dobre ceste, ale teprve nekde na zacatku ;-) a pokud chces psat dal, tak se priprav na to, ze ti bude kdekdo rikat jak jsi to udelal spatne a co by se na tom dalo vsechno zlepsit, pripadne jak je to cele na nic, ... ale takovych kecalu se vzdycky najde i nadava se i na nejlepsi vec ;-)

Griffík - 4. května 2007 23:41
Griffík

ale stojí...výš jak sem měl povídky ja když sem začínal? ještě stokrát horší než tohle(nic ve zlem) a ted...poslední povídku obchodník s časem všichni jenom chvlai....dokonce i jeden spisovatel:-P

Mirador - 4. května 2007 23:00
Mirador

hater 4. května 2007 18:48
Jo, ehm... to je něco jako sbírka povídek v podobném duchu do které jsem se pustil, akorát teď dávám malou pauzu, i když už rozjíždím další povídku s názvem Agonie... popřípadě se potom na celý psaní vykašlu jelikož to zřejmě ani nestojí za to :D
"Wanna Fuck?!"

hater - 4. května 2007 18:48
hater

taky jsem se chtel zeptat co to je zmineno sa sbirku v anotaci :-)

hater - 4. května 2007 18:45
hater

Ze začátku ne příliš originální příběh, přestože psaný relatiivně jednoduše a pochopitelně. Jistě jsou tam jisté nesrovnalosti, ale ty bych klidně přešel. Příběh mně zaujal ve chvíli, kdy hlavnímu hrdinovi začalo tlouct srdce. Byl jsem velice zvědav jak je to možné a co se stane dál. Napadaly mně velice zajímavé varianty, ale byl jsem zvědav, co vymyslel autor. Bohužel jsem byl zklamán, páč hrdina to psychicky vůbec nevydržel a proklál se mečem, aby pak navěky sloužil temnotě. Jaké z toho plyne poučení milé děti? Sebevražda nic neřeší. :-)

Griffík - 2. května 2007 09:22
Griffík

Předem se chci omluvit za opravdu dlouhé čekání na schválení...bylo toho hodně.

Inu v podstatě největší problém ti dělá interpunkce. Hlavně ze začátku, dokud to nebyli jen samé dialogy. V dopise si udělal snad 20 špatných čárek ve větách.

Jinak sem celkem rád že jsem si to přečetl, podle mého umíš dobře psát dialogy (i když v určitých místech celkem nelogicky...i když potřebují každou ruku zemřel mu jeho nejbližší přítel a on řekne že ted to nebude řešit že je boj...kdyby tohle Valdris slyšel...)

Na druhou stranu taktiku boje si naprosto nevyhmátl...doufám že si aspon četl LOTRa. Na to, že byl obklíčen skřety ze všech stran, trvalo celkem dlouho než ho někdo srazil z koně. Ať je to sebelepší válečník nemůže být na všech stranách zaráz a jeden ze skřetu by toho využil už dávno...takové situace jsou bezvýchodné a nelogicky si ji natahoval.

Poměrně směšná mi přišla situace, kdy Lefrey ledabyla roztrhal pak tam naklusáí pár poddaných a uklidí zbytky. To je poměrně nedotažené. Něco takového napsat jen v pár řádcích.

Vůbec si nezasahoval do charakterů postav. Připadají mi naprosto bezduché. Jediné co mi je přiblížilo byli dialogy ale nemám tušení co se jim honí hlavou (asi jen 1 odstavec zasahoval do myšlenek)

Celkokvě k příběhu je velice nedotažený a poměrně jakoby opisoval historii Warcraftu a paladina Arthase bo jak se menoval. Nejmocnější válečník, největší taktik a paladin...svržen a ovládnut temnou stranou proklet do věčného zapomění bojovat za ty pro něž sám nechtěl.

Opravdu velký nesmysl byla situace, kdy MRTVOLE začne bít srdce. Možná ho Lefrey oživila ale pouze využila jeho myšlenek, vědomostí, paměti a jeho těla aby ji poslouchalo. Nedala mu život, dala mu myšlení. Slepé myšlení zavděčené tomu kdo mu ho dal. Pokud zemře Lefrey, zemře i on. Musela by být opravdu OPRAVDU mocná aby něco takového dokázala...aby někoho proklela tak aby dokázal poslouchat i bez ní(asi tak mocná jako ten její pán...už jen proto že Valdris byl mocný válečník a ovládnout jeho mysl by bylo o to těžší). Nikoho jiného v příběhu neposlechl a když Lefrey zemře koho bude poslouchat pak? Neudělal by nic dokud by mu to Lefrey neřekla a ta je ted mrtvá. Takže když mu začalo bít srdce tak to byla pěkna blbost.

Vzhledem k poznatkum které si v příbehu nastolil si závěr udělal naprosto nelogicky.

Celkově tedy velice nedotazene a stupnující nelogičnost se odrazí v mém hodnocení.

3*

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog