Láska žádá vše - 1. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Láska žádá vše - 1. část

Autor : Ronkar   8. května 2010   Povídky
Povídkové vyprávění, které bylo inspirované jedním dračákovským vyprávěním. Takže klasická fantasy na hrdiny. Doufám, že se bude líbit.

Láskou nikdy nemůžeš hřešit. Hřích je nemilovat, nebo dost nemilovat, nebo milovat špatně. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, co vlastně láska žádá? Povím vám to. Láska žádá vše!

Dana hleděla z okna svého pokoje do rušných přístavních ulic. Tmavé kadeře lesklých vlasů jí padaly na záda jako oříškový vodopád. Nebesky krásné stvoření s panenskou tváří. Dítko sotva šestnáctileté, a přesto nebylo pochyb, že z poupátka už vykvetl ten nejkrásnější květ. Tam vzadu za zmatkem trhovců a vykřikujících kupčích, tam za doškovými střechami a komíny, tam za městem se třpytilo moře v ranním svitu.

Nejen její pohled, ale i myšlenky se ubíraly tím směrem. Oči jindy veselé, rozdávající štěstí druhým, dnes byly posmutnělé. Tam, kde teď z rána připravují rybáři své sítě a návnady k brzkému vyplutí. Tam, kde je cítit vůně slané vody a rybiny, tam, kde bílí rackové krouží nad komíny doškových střech, pátrajíc svým ptačím zrakem po kořisti. Tam bylo její srdce, její milý. A myšlenky dívky patřily jen jemu. Ani přítomnost služebné v pokoji, která právě čechrala peřiny, ji nevytrhla z melancholické vzpomínky na minulou noc, kdy ruku v ruce seděli u břehu, kdy v šeru takřka čarovném, v němž přestal existovat čas, ovládla náhle sladká otupělost jejich údy a byli jako omámení štěstím. Minulost byla zapomenuta, na budoucnost nemysleli, jen přítomnost měla mysl, jen přítomnost najednou znamenala vše. Byla rozechvělá strachem, srdce divoce tlouklo pod šaty, ale poznala, že po ní Adam touží celou svou bytostí.

V tom se ozvala prudká rána dveří, která vytrhla Danu z myšlenek. Do jejího pokoje nakráčel muž v těžkých botách. Ani se nemusela otáčet od okna, aby věděla, kdo za ní stojí. Poznala by rázný, pevný krok Viléma Bejta kdekoliv.

Dobře znala svého otce, řád byl v domu šperkaře Viléma Bejta vždy na prvním místě. Pán domu byl totiž člověk nadmíru přísný, který vyžadoval naprostou a bezpodmínečnou poslušnost od každého, kdo měl pod jeho střechou pracovat a ulehat ke spánku. Služebnictvo nemělo pána rádo. Nebylo divu, neváhal totiž jakoukoli chybu, byť jen tu sebemenší, trestat holí přes záda. Když byl takový nešťastník bit, to se pak všichni rozprchli po celém domu, snažíc se vyhnout hněvu tohoto starého muže, který dokázal řvát jako tur.

„Právě jsem dostal zprávu,“ promluvil Vilém hlubokým basem za jejími zády, „Mandarik přijede už zítra.“

Jen stěží zakryla bolest, kterou při těch slovech pocítila.
„Nic na to neřekneš?“ otázal se přísně její otec a přistoupil blíž. Nepohnula se. Hned na to ucítila pevné sevření pod ramenem, které ji donutilo, aby se k němu otočila čelem. Hleděl na ni svrchu. Jeho přísné oči budily respekt a hodily se i k jeho robustní postavě, ocelově šedým vlasům a pečlivě zastřiženému vousu. Přestože se uměl skvěle ovládat, z jeho svraštěného čela nebylo těžké vyčíst, že je dnes nadmíru podrážděný.
„Nic na to neřekneš?“ zopakoval rázněji.
„Co chcete slyšet?“ prolomila mlčení, „jak jsem šťastná? Jak se těším na svého budoucího manžela, kterého jste mi vybral, ač jsem ho nikdy v životě neviděla?“ odvětila chladně.
Uvnitř ovšem bojovala s nejistotou. „Znáš jeho jméno! Jeho původ a jeho jmění, jež není malé!“ odpověděl jí Vilém s očividným přesvědčením, že lepšího manžela pro budoucí život si jeho dcera nemůže snad ani přát.
„Mně to ale nestačí, otče! Nechci se za něj vdát!“ zaprotestovala Dana a vytrhla se Vilémovi ze sevření.
„Nebudu o tom s tebou dál diskutovat, dítě! Jsi moje dcera, a proto mě poslechneš!“ zvýšil hlas a jeho velké, masité tváře mu zrudly rozčilením.
„Ale já ho nemiluji!“ oponovala mu bezmocně dívka. Srdce jí přestávalo bít a opouštěla ji poslední naděje.
„Láska je pro snílky! Narodila ses do jedné z nejvlivnějších rodin Taru a měla bys na to být hrdá. Všechno, co jsem kdy dělal, jsem dělal pro tebe a za to se mi teď chceš takto odvděčit? Zostudit mě před celým městem? Vlastního otce?“
Vilém si podrážděně otřel hedvábným kapesníkem pot, který mu vyrašil na lysé hlavě.
„Vždycky všechno muselo být po vašem! A co mé štěstí? To vás nezajímá?“

Daně z očí vytryskly slzy. S Vilémem to však ani nehnulo. Jeho jediná dcera se provdá za Mandarika, syna samotného starosty Krnovského panství. Ta tvrdohlavá nána si vůbec neuvědomuje, jaké má štěstí! Co všechno pro to musel udělat! Bude mu to ještě vyčítat! Kdyby tak nebylo toho prokletého Adama, který jí popletl hlavu těmi svými sladkými slůvky o lásce. Zalitoval v duchu Vilém, že se kdy Dana setkala s tarskými rybáři, mezi nimiž byl i ten pacholek.

„Už jsem řekl!“ křikl Vilém, čímž dívku umlčel nadobro, „tvůj snoubenec přijede zítra a ty ho přivítáš, jak se na dívku tvého postavení sluší a patří!“
„Ne! Ne, ne! Nemiluji ho! Miluji Adama!“ vykřikla z posledních sil Dana a slzy jí tekly po tvářích.

Vilém se zamračil. Vzápětí se napřímil, pak se nafoukl jako krocan a s hněvem ve tváři pohlédl na svou dceru. Dana couvla jako pes se staženým ocasem, který čeká ránu holí od svého pána. Uvědomila si, že nyní to přehnala.

„Mám toho akorát tak dost!“ zahřměl její otec jako děsivá bouře, kterou dokáže přivolat jen samotný Bornar, vládce nebeské říše Galdsaru.
„Poslechneš mě, ať už se ti to líbí nebo ne! Od této chvíle budeš zamčená ve své komnatě až do příjezdu tvého snoubence a toho tvého milovaného Adama, toho zpropadence rybářského a budižkničemu, toho dám zavřít do žaláře!“

Daně zděšením spadla čelist. Vilém vykráčel z pokoje a s prudkou ránou za sebou zabouchl dveře. Dívka nevěřícně hleděla před sebe a pomalu, zdrcena tím, co se právě stalo, se posadila na židli. Brada se jí roztřásla a poklesla k hrudi, s tváří v dlaních se rozplakala.

„Má paní,“ ozvala se z pokoje konejšivým hlasem služebná. Dana však pohled nezvedla. Žena asi třicetiletá, kulaté tváře a rudých líček, přistoupila k plačící dívce.
„Neplačte, slečno, neplačte,“ vzala ji za ruce a pohlédla jí soucitně do tváře.
„On ho zavře. Zavře ho do vězení a všechno kvůli mně, Sáro,“ rozvzlykala se Dana. Služebná se zamyšleně kousnula do rtu. Nastalo chvilkové ticho.
„Co byste byla ochotná pro svého Adama udělat?“ otázala se Sára najednou šibalsky a takřka tajemně, jako kdyby se jí v hlavě zrodil nějaký plán.
Dana zvedla tvář a pohlédla na Sáru s překvapením.
„Cokoliv,“ odvětila po krátké pauze roztřeseným hlasem, „udělala bych cokoliv.“


Po stopách vraha – setkání na tržišti

Bylo poledne a na náměstí to vířilo ruchem. Obchodníci lákali kolemjdoucí ke svým stánkům. Na pohled zvláštní prodavači v dlouhých hávech nabízeli negramotným své služby a podivné lektvary s ještě podivnějšími účinky. Báby hulákaly, perlíky z nedaleké kovárny rytmicky bušily do právě vyráběných nástrojů. Byl tu cítit zápach prodávaných ryb, ovcí a krav, roztodivných bylin, ale zejména člověčiny. Ten nepříjemně vtíravý zápach města, který se každému po čase dostane až pod kůži a už ho nepustí. Pot, výkaly a špína. Tar byl zkrátka jako každé jiné město v Damaranském knížectví. Mezi vším tím ruchem se na náměstí sešlo několik cizinců. Byli čtyři. Když se zastavil první z nich, u pasu se mu zaleskla dýka. Byl nevysoký, v černých šatech se stejně tmavým pláštěm a s krátkými vlasy budil dojem filuty. Jeho výraz v jinak pohledné tváři byl tak neutrální, že ani všímavý člověk by neuhodl, na co zrovna myslí. Zato jeho lišácké oči, tmavé jako uhel, nedokázaly skrýt vrozenou inteligenci. Kousek za ním postával jeho podivný společník nehezký, stroze oděný půl-obr, který převyšoval všechny vysoké muže na tržišti víc jak o hlavu. V tlapě svíral kus kmene, jenž patrně používal jako kyj. Jeho tupý výraz vypovídal o tom, že nemá páru, o co tady jde.

„Tak co?“ optal se chlapík v černém druhých dvou. Ti byli zpocení od hlavy až k patě, jako kdyby za sebou měli několik mil běhu. Muž a jinoch.
„Něco málo…“ oddechoval Torus, chlap asi pětadvacetiletý, hnědých vlnitých vlasů, vysoký, dobře stavěných rukou i ramen.
„Našli jsme tam tábořiště. Kousek od cesty v lese. Někdo tam na kočár čekal,“ pokračoval, zatímco si vedle něj jinoch podřepl.

Ten byl drobný, s vrabčáckým účesem zrzavých vlasů a hnědých očí. Hruď se mu ještě teď divoce zvedala jako o závod a vyplazoval únavou jazyk. Ve skutečnosti se nejednalo o chlapce, ale o dívku, avšak vzhledem k tomu, že byla oděna do chlapeckých šatů a věk i příroda ji neobdarovaly zrovna ženskými křivkami těla, dalo se to lehko splést.

„A to je všechno? To jsem si rovnou mohl domyslet,“ rozčílil se chlapík s lišáckýma očima.
„Klid, Emanueli,“ odvětil Torus a gestem ruky mu dal najevo, že si potřebuje trochu vydechnout.

Emanuela překvapilo, že Torus si dokáže zachovat svůj důstojný a klidně vyrovnaný postoj snad za každých okolností. Věděl, že právě s Karulou uběhli několik mil bez jediné přestávky, a přesto se zdálo, že pro tohoto vysokého válečníka je i v této situaci nejdůležitější to, jak vystupuje. Každý normální člověk by se rozplácl na zemi jak široký tak dlouhý, ale Torus ne. Ten nikdy.

„Byl to jen jeden muž a měl koně, alespoň podle stop, co jsem našli. Karula objevila ještě něco,“ pokračoval Torus a dlaní si utřel ze zarostlého krku krůpěje potu. A druhou rukou se při tom opřel o jílec svého meče.
„Co?“ otázal se Emanuel.
„Ten strom, který padl na cestu,“ začala udýchaně dívka, „porazil ho dřevorubeckou sekerou. Žádnou obyčejnou sekyrkou, ale nějakou opravdu kvalitní a velkou sekerou.“

Nečekala na reakci a pořádně se napila z čutory, ignorujíc, že jí chladivá tekutina stéká přes bradu na krk. Ve tváři ještě pořád měla dost nezdravou barvu. Nebylo divu, nebyla zvyklá běhat a Torus ji hnal, jako by za sebou měli všechny lesní démony. Emanuel věnoval Torusovi nechápavý výraz, což se nestávalo často.

„Taková nebude jen tak snadno k pohledání, jestli chápeš? Zvlášť v takto malém městě,“ vysvětlil vysoký muž s mečem a rozhlédl se po tržišti.
„Takže? Co bude dál?“ znovu se ozval Emanuel.
„Omrkneme ještě jednou přístav, třeba nás to někam navede,“ odvětil Torus rozhodně.
„Dobře, ale začal bych přímo tady na tržišti,“ navrhl Emanuel.

Torus souhlasně kývl, zatímco pomohl vstát Karule z prašné země. Dívka si oprášila zadek a připnula si čutoru s vodou zpátky k drobnému opasku, který jí zdobil jinak poměrně strohé cestovní šaty.

„Času nemáme zrovna nazbyt. Jestli je tohle slepá stopa, tak jsme v háji. Doufám, že si to uvědomujete,“ poznamenal Emanuel.
„Tak to abychom radši sebou pohnuli, ne?“ ušklíbla se na něj Karula a protáhla si záda s rukama zapřenýma v bok. Nesnášela ty jeho rádoby chytrácké poznámky.
„Jahude,“ poklepal Emanuel velikého krolla s kyjem, který do této chvíle věnoval veškerou svou pozornost stánku se šťavnatými rybami.
„He?“ odvětil Jahud nechápavě.
„Jdeme!“

Jahud se ještě jednou otočil k rybám, na které dostal během toho dlouhého a nudného rozhovoru velikou chuť, ale nakonec si přeci jen opřel svůj kyj o rameno a těžkopádným, kolébavým krokem následoval ty tři lidské tvory, kteří mu dělali společnost.

 

Co se stalo ráno aneb malér na cestě

„Co to je?“ otázala se Karula, hledíc před sebe na cestu. Ostatní se zastavili.

Asi dvacet sáhů před nimi leželo uprostřed cesty tělo člověka. Tvář měl k zemi, nehýbal se, za ním ležela spadlá bříza. Když postoupili o trochu blíž, povšimli si, že vedle cesty leží ve vysokém křovisku dřevěné kolo. Za zatáčkou spatřili něco velkého. Byl to kočár.

Převrhlý na pravou stranu ležel zpola mimo cestu ve vysoké zeleni. I když očividně kočár táhlo dvouspřeží, v chomoutu byl jenom jeden oř. Ten ležel stejně jako kočár na boku, ale byl ještě živ. Hýbal se, ale nemohl se zvednout. Kočár přišel o pravé zadní kolo. Čtveřice cestovatelů ještě sledovala hluboké, několika sáhové brázdy, které vznikly tím, jak byl kočár zvířaty tažen po cestě, i když byl už převrhlý na bok. Vládlo zde tísnivé ticho, ani ptáci v korunách nezpívali. Jen občasné, skučivé zaržání koně přerušilo nepřirozený klid lesa. Torus pomalu vytáhl svůj meč z pochvy a vyšel k ležícímu muži na cestě.

„Dávej pozor,“ špitla Karula, která se s ostatními zastavila.

Když Torus obrátil ležícího obličejem k nebi, zjistil, že má ze strany do hrdla zabořenou šipku z kuše. Byl mrtvý.
„Podívejte,“ ukázal Emanuel rukou ke kočáru. Leželo tam na cestě něco kulatého. Velké zhruba jako… meloun… ale… byla to… Lidská hlava!
„Měli bychom odsud vypadnout,“ navrhla Karula, která najednou zbledla. Její oči pozorovaly ustrašeně stromy kolem cesty, jako kdyby čekala, že se zpoza nich každou chvíli vyřítí nějaké nebezpečí.

Situace nevěstila nic dobrého. Na první pohled to vypadalo jako přepadení nějakých lapků, mordýřů z lesa. Torus i Emanuel ji však ignorovali a přemístili se opatrně až ke kočáru. Jahud zůstal vzadu a poněkud nervózně se začal rozhlížet po okolí. Nebylo pochyb, že se mu to nelíbilo stejně jako zrzavé dívce.

Jak oba poutníci brzy zjistili, hlava patřila asi třicetiletému muži. Dveře kočáru byly otevřeny. Emanuel bez váhání vyskočil nahoru a opatrně nahlédl dovnitř. Jak jeho stín zakryl vchod kočáru, ozvalo se bzučení velkého množství much. Naskytl se mu odporný pohled.

Na sobě v groteskně morbidní pozici ležela dvě těla. Jedno mělo otevřený rudý krk bez hlavy. Druhé patřilo podobně starému muži, i ten byl už mrtev. Obě těla uvnitř kočáru byla oděna do velmi drahých šatů s límci i manžetami. Všude kolem byla krev. Nebyl to hezký pohled ani pro Emanuela, který podobných věcí viděl už mnoho. Otřepal se a mrštně seskočil zpátky na cestu. Vzápětí se ozval hlas Toruse z druhé strany kočáru: „Rychle, všichni pojďte sem!“

Torus klečel v trávě nad dalším tělem. Byl to kočí. Ležel na břiše a ze zakrváceného boku mu trčela šipka. Ještě žil.

„Jeho šaty…“ zachraptěl starý kočí s vyděšenýma očima, „měl hada na… na… paže…“ jeho nesrozumitelná slova zanikla v bublání a chrčení. Z úst mu vytekl pramínek rudé krve. Dusivě zasýpal a vydechl naposledy.

Nastalo ticho. Hrobové ticho, které je přítomno vždy tam, kde je přítomna smrt. Jako kdyby každý z těch, co je ještě naživu, cítil, že se právě v jeho blízkosti procházejí na našem světě duchové velké bohyně Held, aby jako přízraky pastýřů odvedli zatoulanou ovci zpět domů, do temné říše podsvětí.
„Vypadneme odsud!“ řekl bez delšího protahování Torus.
„Moje řeč,“ odvětil Emanuel.

Sotva se však zvedli z trávy, země se otřásla. Ne však jednou silnou ranou, toto byl souvislý otřes, který stále zesiloval jako přívalová vlna na moři za divoké bouře. Byli to koně. Kopyta mnoha koní, která se rychle blížila cestou.

„Pryč! Musíme do lesa!“ vyjekla Karula ustrašeně.

Bylo však už příliš pozdě. Sotva se mínili rozběhnout, zpoza zatáčky mezi stromy se objevili jezdci, kteří se zběsile přiřítili ke kočáru. Torus i všichni ostatní strnuli na místě, neschopni pohybu. Bylo to čtrnáct ozbrojenců, všichni měli kožené zbroje a železné helmice. Za pasy se jim pohupovaly sekery a meče. Několik z nich bylo vybaveno i ostrými oštěpy. Na hrudích nesli znak modrožluté pole se stříbrnou štikou a hlavou berana, jenž nesl zlaté rohy. Tarští vojáci. Kuše, jež na ně v okamžiku zamířily, byly dostatečně výmluvným gestem. Vpřed vyjel muž na statném hnědáku, asi padesátiletý, s výraznou bradou a širokým černým knírem. Zpod helmice mu vyčnívaly kudrnaté kadeře. Do skupiny zabodl chladný pohled modrých očí.

„Odhoďte zbraně! Okamžitě, jinak budeme střílet!“ zahřměl jeho hlas.

Torus se nejistě rozhlédl kolem sebe v naději, že by mohl využít nějakým způsobem terén k úprku. Zbytečně. Byli jim zde vydáni na milost a nemilost. Nervózně sevřel pažemi jílec meče. Věděl, že pohledy ostatních společníků jsou upřeny na něho, on měl rozhodnout. Svaly v těle povolily a Torus se narovnal. Velitel jezdců sledoval každý jeho pohyb, připraven dát svým mužům znamení, pokud by to bylo nutné. Hrot válečníkova meče klesl k zemi a v dalším okamžiku projel tvrdou půdou. Emanuel a Karula nervózně polkli.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Láska žádá vše - 1. část?
Moon.rider (4.50*), Saia (4.00*), Saltzhornia (4.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

MARK - 8. srpna 2010 00:16
MARK

Opravdu hezká práce. Pro mě je bohužel příliš klišoidní a proto nečitelná (snažil jsem se, ale nejde to). Připadám si, jako kdybych se koukal na film, který jsem předtím viděl desetkrát. Ten začátek se objevuje v každé druhé pohádce. Další část už vypadala lépe, ale když jsem četl, jak kočí těsně před svou smrtí stihne popsat (ke všemu tak ohraně) vraha... Pardon, je to hezké, ale pro mě nečitelné, proto nemohu hodnotit.
*Nejasné klikyháky.*

Nefrete - 21. června 2010 00:16
Nefrete

Láska žádá vše – nezbytné přísady:

(Jen) špetka romantické lásky – nechceme přece přesládlou slátaninu;
(velkou) hrst napětí – možná i dvě, toho nikdy není dosti;
smrti podle uvážení – v rozumné míře, nejsme přece v hororu;
přilijeme něco málo ze života – nejlépe křivé obvinění, jednání proti vůli druhého a podobně;
(menší) hrst emocí – pro dochucení, to má každý rád.

Výsledek? Hodilo by se říct – přesvědčte se sami – ale to by nebyla příliš dobrá reklama.
Tak tedy – výborné. Hezké na pohled, ale i chutné. Ty náročnější a perfekcionisty to nepřesvědčení, těm ostatním je to doporučeno. A neobávejte se toho množství! Na první pohlédnutí mnoho, na druhé již méně... a zkuste okusit, myslím, že nebudete litovat.
Jsem příznivcem poněkud jiné krmě, ale ani já jsem nebyla zklamána a na zdejší poměry - je to rozhodně jedno z těch lepších

To a ještě více zde: http://www.aragorn.cz/clanky/laska-zada-vse-4-cast/
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Ronkar - 16. května 2010 12:32
Ronkar

Saia 14. května 2010 22:11
Jo, díky. Byl to dobrý nápad :)
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

Saia - 14. května 2010 22:11
Saia

No, já už k tomu své řekla a těší mne, že jsi dal na mou radu. :)
Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

Saltzhornia - 14. května 2010 14:48
Saltzhornia

Moc pěkný začátek. Na první pohled jasná zápletka se při podrobnějším kouknutí už tak jasná nezdá. Je tolik možností jak by to mohlo dál být. Utnuté je to také ve správný okamžik.

Jen jméno Dana mi přijde v porovnání s ostatními takové obyčejné, ale určitě to není na škodu, jen to působí nezvykle.

Takže prosím pokračování, jsem zvědavá která z mých teorií je správná. Dávám za 4,5* a těším se, že dál to bude už za pět plných.
I pád na hubu je pohybem vpřed...

Ronkar - 11. května 2010 17:04
Ronkar

Moon.rider 11. května 2010 14:17
Díky. To je stará povídka, už dávno dokončená. Zbylé části jsou ve frontě, takže konce se určitě dočkáš :)
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

Moon.rider - 11. května 2010 14:17
Moon.rider

takže..začnu tim že Dana je hrozné jméno:/ protože se oběvuje všude ve 3. pádu a já si myslim že ten jeji fotr chcce prachy:D
občas by se hodila cihla na capslocku..když řve..

uf..dočetl jsem to do konce a musim říct že moc se mi to líbilo, fakt. zápletka, postavy, jejich charakter, napětí..
jako samozřejmě že na itnernetu by to byl průměr jo, ale tady je to nadprům+ěr protože podobná díla chybí..

doufám že se dočkám nějákého pokračování nebo prostě něčeho..myslim že asi uhádnu kdo byl v tom kočáře a kdo je zabil ale necham se překvapit..

já dám 4,5
Ministerstvo zdravotnictví vrauje: Moon škodí vám, i lidem ve vašem okolí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog