Láska žádá vše - 2. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Láska žádá vše - 2. část

Autor : Ronkar   15. května 2010   Povídky
Pokračování příběhu o čtyřech mladých hrdinech, kteří se dostali do trablů.

Po stopách vraha – Emanuel pátrá na vlastní pěst

„Hádám, že hledáš společnost,“ ozval se sladký hlas, který donutil Emanuela zvednout pohled od svých špiček bot.

Dívka, jež si právě sedla naproti němu za kulatý stolek, na něj zamrkala dlouhými řasami. Byla to brunetka, vlasy jí držely ve velkém drdolu a odkrývaly tak dlouhou šíji a zašpičatělé uši, které prozrazovaly, že se jedná o elfku. Ač Emanuel poznal mnoho žen a dívek, musel přiznat, že tahle holka je opravdu pěkný kousek. Hned by si dal říct, ale byl tu kvůli něčemu jinému.

„Bohužel, zlato, mám tu nějakou práci,“ odvětil jí proto s vnitřním přemáháním.
„Škoda, fešáku, kdyby sis to rozmyslel, budu támhle,“ elfčiny zelenavé oči ukázaly svůdně do jednoho z rohů podniku, kde byly na stěně pověšené nádherné gobelíny.

Na to se zvedla a ladným krokem odkráčela pryč. Emanuel si její odchod vychutnal alespoň skromným pohledem na její krásně se pohupující boky a odhalené nohy. Povzdechl si a narovnal se. V polstrovaném křesle se mu sedělo dobře, ale atmosféra, která ho obklopovala, byla tak ospalá a klidná, že mu to přišlo po uplynulém odpoledni až nepřirozené. Byl už z toho všeho hrozně utahaný, ale věděl, že si ještě nějakou dobu neodpočine. Vonné svíce, mihotavé pološero, poklidná melodie strun loutny a slabý smích dívek, které se bez ostychu a s profesionalitou zkušených společnic staraly o své zákazníky, vyvolávaly v Emanuelovi pocit, že se zde v nevěstinci „U Kornélie“ zastavil čas.

Jak se sem vůbec dostal? Pomyslel si utrápeně. Ještě dnes ráno bylo všechno v pořádku. Vykračoval si s ostatními lesem v očekávaní nějakého toho slušného výdělku za málo práce. A místo toho teď musí zachránit to nejcennější, co má. Vlastní kůži. Jak se to jenom stalo? Emanuel zřetelně zakroutil hlavou nad svými myšlenkami. Snad jeho snaha nepřijde vniveč. Teď záleží jenom na tom, jestli ji dokáže přesvědčit, zda-li bude dostatečně ochotná pomoci a to nebylo jisté. Přesto nabyl přesvědčení, že mezi jeho druhy nebyl nikdo jiný, kdo by se tohoto úkolu mohl zhostit lépe než on. Karula nepřicházela v úvahu, pohled na ni by vyvolal jen smích, natož pak Jahud. Vždyť ten kroll ještě před třemi dny ani netušil, co jsou to peníze a říkal jim: „třpytivé kamínky“. Torus s ním jít konec konců mohl, ale nepatřil k lidem, kteří by byli zrovna výmluvní a na rozdíl od něj nevěřil tomu, že jim bude Kornélie nakloněna. Emanuel si ale věřil. Víra v jeho schopnosti mu nikdy nechyběla. Budou-li mu bohové přát, brzy bude o krok blíže tomu parchantovi, který tohle všechno zpackal.

Nebylo to snadné, ale nakonec se ukázal pacholek Jirka, kterého potkali v přístavu, jako užitečný hoch. Emanuel nevěřil, že by mohl onen útočník na kočár v Taru zanechat nějaké stopy. Jak se však ukázalo, právě Jirku si ten vrah najal, aby mu koupil na tržišti tu nejlepší a největší sekeru, jakou měli. Jen škoda, že neřekl Jirkovi své jméno.

Stín, jenž zakryl část stolu, prozradil přítomnost strážce za Emanuelovými zády dříve, než promluvil.

„Paní Kornélie vás teď přijme,“ řekl stroze, „pojďte za mnou.“

Muž ho vedl po točitém schodišti do prvního poschodí velkého domu. Zde už nebyli žádní hosté ani nevěstky. Červený koberec, který tlumil jejich kroky, je nakonec dovedl až před krásně zdobené dveře. V tomto domě je všechno neobyčejně krásné, pomyslel si Emanuel. Muž, který ho vedl, zaklepal.

„Můžete vstoupit,“ řekl hned na to, otevřel dveře a Emanuel vešel.

Když je za ním strážný opět zavíral, jejich panty podrážděně zaskřípaly. V prostorné místnosti bylo dostatek večerního světla, které sem přicházelo otevřeným oknem. Instinkt ho varoval, že z rohu, nedaleko od něj, ho pozoruje pár očí. Byl to vysoký muž, na strážného dobře oblečený. Nebylo pochyb, že paní domu chce, aby její osobní strážci vypadali co nejlépe. Jeho neutrální výraz ve tváři a ruce volně svěšené podél těla prozrazovaly skrytého profesionála. Za pasem měl meč a dlouhou dýku.

Naproti dveřím stál hned pod oknem stůl s křeslem. Nikdo za ním však neseděl. Jeho majitelka totiž stála otočena k Emanuelovi zády a vyhlížela oknem do ulice. Jeho příchodu nevěnovala žádnou pozornost.

„Ehm,“ začal poněkud nejistě, „paní Kornélie, je mi nevýslovnou ctí. Dovolte, abych vám poděkoval za to, že jste mne přijala…“

Lehké zvednutí štíhlé paže ho však umlčelo. „Neděkujte dopředu, drahý, za mnou chodí mnoho lidí,“ promluvila milým hlasem a konečně se otočila.

Byla jen střední výšky, ale každý kousek jejího těla, které tu a tam prosvítalo pod hedvábnou látkou, oplýval krásou. Dlouhé bohaté kadeře vlasů měly barvu do ruda tónového bronzu. Obličej byl pak sladkým spojením širokého čela, přidrzle ohnutého nosíku a širokých, rudých rtů. Pod tmavým obočím zářily velké oči barvy šedi, které si příchozího zkoumavě prohlížely.

„Tedy,“ prolomila opětné ticho, „v jaké záležitosti jste za mnou přišel, pane…“
„Emanuel,“ představil se Kornélii Amudensové a řádně se uklonil.
„Pane Emanueli,“ dořekla.

V jejím oslovení zazněl náznak výsměchu, tak lehký, že méně všímavý člověk by jej sotva zaznamenal. Ten kontrast mezi jejím milým chováním a jemným projevem neúcty ho fascinoval natolik, že hodnou chvíli nebyl mocen slova. Trochu nejistě pohlédl koutkem oka na strážného, který z něj po celou dobu nespustil své oči. Skromně si založil ruce a nakonec promluvil pevným hlasem: „Hledám jistého muže. Bohužel neznám jeho jméno, byl mi pouze popsán jeho vzhled.“

Kornélie zlehka naklonila hlavu na stranu. „A proč myslíte, že vím, o koho se jedná?“ otázala se otevřeně, ale nebylo pochyb, že jí celé toto divadélko přišlo zábavné.

„Ve městě se říká, že jste osobou, na niž se může obrátit každý člověk, navíc váš… podnik navštěvuje hodně lidí, včetně cizinců, pokud se nemýlím,“ řekl Emanuel.

Zdálo se, že si ho Kornélie prohlíží se stále rostoucím zalíbením.
„Lidé toho hodně namluví,“ řekla a jakoby bez dalšího zájmu se pomalu přemístila od okna k malému stolku s mísou ovoce a nějakým nápojem v cínovém džbánu. Emanuel ji sledoval. Byla štíhlá. Rozpuštěné vlasy jí z části zakrývaly holá ramena. Oděná byla do drahých šatů, jež byly rudé jako víno. Šat dlouhý až po kotníky jí zdobil stříbrný pásek. Emanuel měl co dělat, aby jeho oči nesklouzly k jejímu výstřihu.
„Ten muž je patrně žoldák,“ znovu promluvil, „nějaký čas přebýval s ostatními lovci skřetů v táboře za městem. Ti však nejsou příliš sdílní.“
„Co byste taky čekal od takových barbarů,“ podotkla, zatímco její paže ladně uchopila džbán a začala nalívat do číše bílého vína.
„A jak ten váš žoldák vypadal?“
„Byl vysoký,“ začal Emanuel při vzpomínce na Jirku, který jim muže popisoval, „měl tvář ošlehanou od větru, šat tmavý a strohý, možná Jižan. Také na pravé straně šíje byl poznamenán znakem, zdobil ji malý zkroucený had.“

Na to se Emanuelovi zazdálo, že Kornélie na kratičký okamžik ztuhla, pak ovšem džbán opět položila na ubrus a číši s vínem vzala do ruky. Jako by pro ni čas ani Emanuelova přítomnost nic neznamenala, vydala se zpátky ke stolu. Tentokrát ovšem za něj zasedla a hledíc do tváře svého hosta, pomalu se napila.

„Předpokládejme, že vím, o koho se jedná,“ odpověděla s úsměvem, „co mi můžete za tuto informaci nabídnout?“
„Své služby,“ nezaváhal ani na okamžik, protože si tuto scénu přehrával v hlavě od chvíle, co vstoupil do nevěstince.
„Vaše služby?“ řekla tentokrát se zcela zřetelně neuctivým pobavením, „proč myslíte, že by vaše služby měly mít pro mne nějakou cenu?“
„Jsem v těžké situaci, má paní. Nemám nic jiného, co bych vám mohl nabídnout, ale věřte, že jsem velmi schopný a loajální,“ odpověděl jí.
Kornélie si ho dlouze a zamyšleně prohlídla. Neušlo mu, že její oči sklouzly i pod jeho opasek.
„Moc dobře vím, kdo jste, můj drahý,“ pravila a číši s vínem položila na stůl, „v Taru se zprávy šíří rychleji než šíp vystřelený ze Zaierova luku. Obzvláště pak v mém podniku. Vy a ještě tři další cizinci jste buď byli ve špatný čas na špatném místě, anebo… Anebo jste skutečně těmi, za které vás má Vilém Bejt.“
„Jsme v tom nevinně.“
Kornélie si se zamyšleným pohledem na Emanuela obtočila pramínek vlasů kolem ukazováku.
„Víte, mně osobně na tom příliš nezáleží,“ řekla nakonec a vstala.
„Abyste mi porozuměl, hájím pouze své zájmy a zájmy mých klientů.“
Obešla stůl a vykročila mu naproti.
„Vypadáte schopně a nepochybně i jste, a kdybyste si dal koupel a slušný šat, byl byste dokonce fešák,“ takřka se zasmála.

Došla tak blízko, že ucítil v chřípí její jasmínovou vůni, která najednou vyplnila prostor. Ukazovák a palec se jemně dotkl šátku, který měl Emanuel kolem krku a vzápětí ho svůdně pohladila.

„Ovšem práci vám nabídnout ve vaší pozici nemohu. Mohlo by mi to nepříznivě uškodit. Je mi líto,“ řekla a ruka se jí svezla zpátky k boku.
V té chvíli se Kornélie otočila, jako kdyby byla celá věc uzavřena, ale Emanuel k ní znenadání vykročil.
„Hej! Už ani krok!“ ozval se poprvé za celou dobu strážný, který najednou držel paži na jílci svého meče.
Emanuel se otočil na majitelku nevěstince: „Paní… vaše krása je neobyčejná, stejně jako váš proslulý instinkt, který se prý nikdy nemýlí. Vy víte, že jsem dobrý. Víte, že udělám cokoliv mi řeknete a nebudete toho litovat. Jen mi dejte tu možnost. Dejte mi šanci, prosím.“

Emanuelova slova zněla nyní odhodlaně, ale s pokorou, kterou tato situace vyžadovala. Věděl, že pokud ho teď Kornélie vykáže, bude těžké najít pomoc u někoho jiného. Nesmí zklamat sebe ani své druhy.

Kornélie se narovnala a opět zabodla své oči do těch Emanuelových, jako kdyby se v nich snažila přečíst jeho pocity a myšlenky, jako by se snažila přečíst si v nich jeho život. Ten pohled nebyl ani trochu příjemný, dokonce mu z něj zamrazilo v šíji.

„Dobrá,“ řekla najednou tvrdě, „uděláš jen, co já řeknu a nic jiného.“

Emanuel pocítil podivnou změnu, která se nyní odehrála v jejím hlase, nehledě na to, že mu Kornélie začala bez delšího protahování tykat. Pochopil nyní svou roli. Přijal ji s úlevou, ač to znamenalo, že se stal poddaným služebníkem, který bude muset udělat cokoliv, co si tato žena zamane.

„Za to dostaneš informaci, kterou hledáš, ale varuji tě… trpělivost není mou ctností a neúspěch neodpouštím.“

Její proměna byla takřka čarovná. Emanuel konečně pochopil, že stejně jako on, i Kornélie před ním měla nasazenou svou masku, kterou nyní odložila. Nyní viděl tu druhou Kornélii, Kornélii, která zůstává většinou ukrytá pod nebesky nádherným zevnějškem. Kornélii krutou a chladnou. Ženu bez výčitek svědomí, bez slitování.

„Pokud mě obelstíš, ještě dnes v noci si vrány pochutnají na tvých vnitřnostech!“ Nastalo krátké ticho.
„Co mám udělat?“ odvětil Emanuel bez jediného zachvění v hlase.
Kornélii se na tváři objevil široký úsměv, jako by byla potěšena sama sebou. Teď už Emanuel před sebou neviděl krásnou ženu, ne kdepak, nyní před ním stála bestie. 

Co se stalo ráno aneb v zajetí tarských vojáků

Země byla drsná a hrbolatá, Karula už měla ruce bez citu a paže ji bolely navzdory tomu, že uzel nebyl tak těsný, jak by být mohl. Už přes hodinu klusala tak, jak kázal muž na koni, k jehož sedlu byla přivázána dlouhým provazem. Dlouhá honička a nedostatek odpočinku měly za následek, že padala únavou. V krku měla takové sucho, že se jí jazyk lepil na patro, ale pořád na tom byla lépe než Jahud. Bokem pohlédla vedle sebe, kde dusivě běžel vysoký kroll. Na rozdíl od ní, Emanuela a Toruse, měl Jahud na tlapách velké železné okovy, které byly připoutané k lanu, jež ho nutilo pospíchat. Navíc v ústech měl klacek, přivázaný k jeho hlavě kusem špinavé látky, jeho ostré tesáky do něj byly v zuřivosti zahryznuty.

V krátkém okamžiku si Karula znovu vybavila situaci, kdy se mužům na koních odevzdali. Jahud samozřejmě nechápal, proč by se měl vzdávat svého kyje, natož pak proč by měl být svázán, a tak zběsile řval a máchal svou zbraní kolem sebe jako divoch. Karula se v té chvíli jen modlila, aby muži Jahuda nezastřelili přímo na místě. Naštěstí jim jejich vůdce nakázal, aby krolla svázali, a tak se během okamžiku Jahud dostal do obklíčení šesti vojáků s oštěpy. I tak to vypadalo, že si to s nimi vypořádá tak, jak byl zvyklý ze svého lesního kmene, odkud pocházel. Nebylo pochyb, že v takové společnosti se na slova zrovna moc nedá. Jen Karulino a Torusovo naléhání a prosby ho nakonec donutily, aby svou zbraň odhodil. To už ležel na zemi povalen několika muži, kteří ho za doprovodu děsivého ryku začali s obtížemi svazovat.

Alespoň kdyby jí dal její trýznitel napít. Jen jeden jediný doušek vody, zalitovala v duchu. Nechtěla však dopadnout jako Emanuel, jenž za svou nahlas vyřčenou otázku dostal jako odpověď jen hrubou ránu po hlavě, ze které mu teď na čele prýštila krev. Únavou se jí už začínaly motat nohy a stěží udržovala rovnováhu, zatím se však dokázala přemoci, aby neupadla na zem. Posledně se jí to krutě vymstilo. Muž na koni nezastavil, dokonce ten parchant ani nepřibrzdil! S hroznými bolestmi a škrábanci se jí nakonec přece jen podařilo postavit na vlastní nohy. Jinak to nešlo, byl by ji utahal k smrti. Ach, jak jsou krutí a nelítostní a my přitom za nic nemůžeme! Nic jsme neprovedli! Jsme nevinní. Nezabili jsme ty muže v kočáru, vy hlupáci! Nebyli jsme to my, tak proč nás trestáte? Řvala úzkostlivě sama pro sebe, ale to jí nebylo nic platné.

Velký Bornare, neodvracej se ode mě. Stůj při mně, ať už mne čeká cokoliv. Nedopusť, abych zemřela bídně a bez úcty. Nedopusť, aby se můj otec musel za mě stydět. Modlitba to byla krátká, ale vystihovala vše, co se nyní Karule honilo hlavou. Odchod z domova… Byla to chyba? Možná, ale kdyby se nevydala do světa, jak by mohla poznat, kým ve skutečnosti je? Jaký osud jí přichystali bohové, hledíc na ni z nebeského Galdsaru? Žila by nadarmo a beze smyslu. Nevěděla by, jestli život, který vedla, byl tím pravým. Proto musela opustit domov, zázemí i svou rodinu, aby našla na své cestě sebe sama. Dobře si pamatovala slova svého otce, která jí řekl před odchodem: „Žij tak, abys nikdy nemusela ničeho litovat, dítě.“ Ne, nelituji, tatínku. Nelituji toho, že jsem odešla, ani toho, že jsem se připojila k Torusovi a ostatním. Byl to život, který jsem chtěla žít. Cítila jsem v srdci, že toto je má cesta, jen kdyby trvala o něco déle. Jen kdybych ještě alespoň jednou v životě mohla pohlédnout na domovský kraj, na náš dům, na vaši a maminčinu tvář. Plakala by, ale nemohla, na to byla příliš vyčerpaná. Nezbyla v ní jediná slza.

Najednou se kůň zastavil a Karula padla vyčerpaná k zemi. Co na tom, že si potrhala kolena u kalhot. Její šat teď vypadal tak, že snad jen člověk bez domova by ho na sebe dobrovolně vzal.

„Tak jsme tady, sebranko!“ uslyšela zepředu silný hlas velitele mužů.

Pohlédla před sebe, kde za dlouhýma nohama hnědáka spatřila město. Přístav u otevřeného moře. Tar. Sem původně směřovali, jen nečekala, že k němu dorazí tímto způsobem.

Tajný plán Dany a Sáry

„Co se děje, Sárinko,“ podíval se na ni Felix nechápavým a lehce přiopilým pohledem.
Uvědomil si, že je dnes nějaká jiná. Takhle odtažitá a chladná ještě nikdy nebyla, alespoň co si pamatoval.
„Co by se mělo dít? Nic se neděje,“ špitla a odvrátila tvář stranou.
Chytil ji za bradu a donutil, aby se mu podívala do očí.
„Poznám, když ti něco je,“ řekl.
„Jak tě znám, stejně bys to nepochopil,“ odsekla zamračeně Sára, jako kdyby se na něj zlobila a pokusila se dostat z jeho objetí.
To jí ale nedovolil.
„To mě asi neznáš dost dobře!“ spustil na ni zvýšeným hlasem, „koukej to vyklopit!“
„No dobře“, vzdala se Sára naděje, že se mu vyvlíkne a rezignovaně mu přikývla, „ale přísahej, že to nikomu neřekneš.“
„Co je to za nesmysl?“ nechápal Felix.
„Prostě přísahej!“ naléhala na něj.
„Dobrá, přísahám,“ souhlasil, aby to z ní už konečně dostal.

Na to si Sára slyšitelně povzdechla a spustila. Že prý jí je úzko kvůli drahé paní Daně, která se trápí pro svého milého. Od slz má oči celé bolavé a Sáře se při pohledu na ni div nerozskočí srdce bolestí. Chtěla by jí ulehčit, nějak jí být nápomocna. Hned na to se Sára rozpovídala o otci ubohé Dany, o nuceném manželství, do kterého ji chce uvrhnout a o rybáři Adamovi, který za svou lásku nyní platí vysokou cenu v tarském žaláři. Zkrátka a dobře, Sára to takhle nemůže nechat, i kdyby démonům svou duši měla upsat! Buď jí s tím Felix pomůže, anebo dneska v noci nic nebude, dala najednou definitivní ultimátum. A nejen dneska, ale už nikdy s ním nikam nepůjde, protože z bolesti a žalu nemá v hlavě na jiné myšlenky místo, natož pak na nějaké milostné románky.

Co povídat, Felix z toho radost neměl, ale když už to ze Sáry vytáhl, nemohl se teď k tomu otočit zády. Za co by ho měla? Navíc věděl, jak je tahle ženská paličatá. Když si něco zamane, nic ji nedokáže přesvědčit, aby změnila názor. Felix byl přímý a do značné míry i dost jednoduchý chlap. Žil v Taru celý svůj život. Nebyl ani moc bohatý, ani moc hezký. Vlastnil malou a ne moc výdělečnou koželužnu v chudé čtvrti města, kde mu s prací pomáhali dva pacholci, které sotva mohl zaplatit. Se svou ženou vychovával šest dětí, takže doma nikdy nebylo zrovna moc klidu a každá příležitost k úniku z toho místa se tak stala velmi příjemnou částí Felixova dne. Tu mu navíc v posledních měsících o to více zpestřovala Sára, služebná z domu šperkaře Viléma Bejta. Měl tu ženskou opravdu moc rád. Každičký kousek jejího těla mu připomínal jeho paní za mladých let, kdy se poznali. Bujné poprsí, které přetékalo přes útle uvázaný korzet, zdravě vypadající rudá líčka i zadnice pod sukní, jakou může ocenit jenom chlap, který má rád pořádně udělané ženské. A Felix takovým chlapem byl.

Vyslechl všechno, co měla Sára na srdci a nakonec rezignovaně pokrčil širokými rameny a slíbil, že udělá všechno, co po něm bude chtít. Pro Felixe bylo totiž v téhle chvíli hlavní, aby s ním ještě teď šla k „Černému jelenovi“. Netušil, do čeho se namočil, a přijal tak bez rozpaků Sářiny šťastné polibky. Posléze si vychutnal na rozvrzané posteli i její horké tělo. Nepoznal, že Sára byla po celou dobu myšlenkami zcela jinde.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog