Láska žádá vše - 3. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Láska žádá vše - 3. část

Autor : Ronkar   20. května 2010   Povídky Zatím nehodnoceno
Pokračování příběhu o čtyřech mladých hrdinech, kteří se dostali do trablů.

Po stopách vraha – kam vede další stopa?

Ze tmy se vynořila nevysoká postava. Mlčky došla k ostatním a přisedla si na jednu z beden ke skomírajícímu ohni. Nebylo divu, že uhasínal. Boty sušící se nad plamínky nedávaly zrovna prostor pro čerstvé povětří. Torus vytáhl kus chleba, rozlomil ho a nabídl příchozímu, ten ovšem skromným gestem odmítl.

Chvíli jen tak seděli a někteří žvýkali. Byla poměrně teplá noc. Obloha byla jasná, ale hvězdy pro Měsíc, který stál už vysoko na nebi, nebylo vidět.
„Pěkně to tu smrdí,“ přerušil Emanuel ticho jízlivou poznámkou při pohledu na boty.
„Doteď tu nic nesmrdělo,“ odsekla mu s úšklebkem Karula.
„O tom při pohledu na tebe velmi pochybuji,“ pokračoval drze Emanuel.
„To tedy sedí od někoho, kdo tráví celý večer s prašivými děvkami!“ vrátila mu to bez váhání posměšně.
Emanuel ji zpražil pohledem.
„Tak?“ vmísil se raději mezi ně Torus, „bude z toho tvého večerního výletu něco?“
Emanuel na něj upřel unaveně oči.
„Jmenuje se Xer, Xer Železná paže,“ odvětil stroze, ale víc nebylo třeba říkat, protože na Torusovi i Jahudovi bylo jasně vidět, že se už probrali z ospalého čekání.
„Jak to víš? Nakonec ti to Kornélie řekla,“ byl zvědavý Torus.
„Co za to u všech šotků ta Bordelmamá po tobě chtěla?“
„Co asi,“ řekla kousavě Karula a zlomyslně se na Emanuela usmála.
„Nic zvláštního,“ ignoroval ji, „teď už to není podstatné. Hlavní je, že víme, kdo je ten hajzl, kvůli kterému se tohle všechno zpackalo,“ odvětil, jako kdyby to chtěl zamluvit.
„Železná paže… Paže,“ zadumala se Karula, „dokonce to sedí se slovy toho kočího předtím, než zemřel,“ uvažovala nahlas.
„Měl hada na… paže. Tak nějak to říkal. Neměl na mysli jeho tetování hada, jeho poslední slovo bylo Xerovo jméno. Železná paže. Musel toho vraha znát,“ dala si překvapivě rychle vše dohromady.
„Aby ne? Je to nelítostný zabiják a proslulý lovec odměn. Neštítí se žádné práce. Pro peníze by se nezdráhal zabít ani vlastního bratra. A prý to umí sakra dobře s mečem,“ pokračoval Emanuel s informacemi o muži, kterého hledali.

„Tak to je skvělé,“ podotkla Karula polohlasně s rameny svěšenými únavou a dál zírala na své boty, které se sušily nad plameny.
„Víš, kde ho hledat?“ optal se Torus, sotva co polkl další sousto cestovního chleba.
„Ano,“ řekl Emanuel a začal si dýkou čistit nehet, „nevěstce, co s ní spal „U Kornélie", vykládal o své oblíbené dívce z Javorova. Malé osady u pobřeží na východ, sotva dvě hodiny chůze od Taru,“ dořekl Emanuel, když v tom si všiml zbytku zaschlé krve na své dýce, která patřila osobě, s níž se musel dnes v noci setkat kvůli Kornélii.
Urychleně nehtem očistil kov od černé skvrnky. Bystrá Karula v něm prohlédla lehký záchvěv provinění, ale jen na okamžik. Nedala to ovšem najevo.
„Budeme muset předpokládat, že se ten Xer vypravil tam,“ řekl Torus při pohledu na oranžově žluté plameny.
„Pochybuji, že by zůstal tak blízko městu, i kdyby odjel do toho Javorova,“ odvětila na to Karula a poněkud zvídavě pohlédla znovu do Emanuelovy tváře.
Nic zvláštního v ní už ovšem nenašla.
„Může vědět to co my,“ podotkl Emanuel, „že vůz přepadli čtyři bandité, které chytili. Možná se nestrachuje před zákonem.“
„S trochou štěstí ho můžeme dostihnout. Na noc se jistě někde utáboří,“ přemýšlel Torus nahlas.
„Takže brnkačka, co? Stačí toho zabijáka odzbrojit, praštit po kebuli, svázat a odvést zpátky do Taru,“ odpověděla mu na to sarkasticky Karula.
„Nech si ten tón!“ osopil se na ni Emanuel.
„Jaký tón?“
„Tenhle!“ řekl Emanuel a obratně s notnou dávkou přehánění napodobil Karulin hlas.
„Takhle vůbec nemluvím!“ rozčílila se Karula.
„Přestaňte se pořád hádat!“ zvýšil hlas Torus, i když se neudržel smíchu při Emanuelově napodobování.

U ohně byl přítomen i kroll Jahud. I když od ostatních se nedočkal nějaké pozornosti, jeho bystré uši tu a tam něco zaslechly. A stejně jako všichni krollové i Jahud měl jednu neobvyklou vlastnost. Tou vlastností byla krollí schopnost ozvat se znenadání a naprosto nečekaně reagovat, takřka reflexně, na podněty z diskuze vycházející.

Jahud z rozhovoru postřehl jen několik slov. Byla to asi tato: Xer, hajzl... všecko zpackal, ves Javorov... Xer vypravil tam. A přestože to nebylo mnoho, stačilo to na to, aby měl Jahud jasno. Jen co si dal všech pět dohromady, zprudka vstal a přehodil si kyj přes své rameno se slovy: „Tak dem! Na co čekat?“
Jeho silný hlas v tu ránu umlčel ty tři. A kupodivu to bylo poprvé, kdy se jeho o poznání inteligentnější druhové shodli a poslechli svého největšího přítele.

Co se stalo ráno aneb raději po stopách vraha než oprátku

„To jsou oni, pane,“ řekl strážný před mřížemi, k nimž zrovna přistoupil obchodník se šperky, pan Vilém Bejt.
Pozorně a s patřičným odporem si prohlédl Mandarikovi vrahy. Byli čtyři. Dva muži, jeden kroll a drobný jinoch.
„Zpropadenci! Raubíři, mordýři prokletí!“ bez otálení začal soptit z plných plic Vilém.
„Postarám se o to, abyste za smrt Mandarika zaplatili tu nejvyšší cenu!“
„Jsme nevinní! Neudělali jsme to!“ ozvala se na svou obranu Karula.
„Mlč, spratku! Ani ty neujdeš svému trestu! Mám zde v Taru přátele na těch nejvyšších místech. Víte vůbec, koho jste zavraždili, vy bídáci? Samotného syna starosty Krnova a jeho přítele, pana Olivera!“ nepřestával soptit Vilém.
„Obviňujete nesprávné lidi, jsme obyčejní cestovatelé,“ začala takřka hysterčit Karula.
„Ještě slovo a ochutnáš bolest devítiocasé kočky!“ přerušil ji hrubě strážný.
Vilém Bejt si svým hedvábným kapesníčkem utřel orosené čelo, ale rudá barva v jeho kulatém obličeji ho neopustila.
„Zavřeli jste nás neprávem!“ nevzdávala se Karula, ale v dalším okamžiku ji umlčel výhružně vztyčený prst strážného.
„Pane, prosím, dovolte nám něco říci,“ zkusil to diplomatičtěji Emanuel.
Vilém na to sice nic neřekl, ale jeho mlčení prozrazovalo ochotu vyslechnout Emanuelova slova.

„Jmenuji se Emanuel, můj pane, s mými třemi přáteli cestujeme ze severu z Velkobarvorovského kraje. Do Taru nás vedla příležitost výdělku. Pana Mandarika jsme nezamordovali, ani nikoho jiného. Nejsme vrazi, byli jsme jen ve špatný čas na špatném místě.
„Mlč už! Pan Bejt nebude poslouchat takové lži!“ přerušil ho hlasitě strážný.
„Nech ho domluvit,“ odvětil Vilém a gestem ruky dal najevo Emanuelovi, ať pokračuje.
Zdálo se, že rozrušení ho už pomalu opouští. Toho bylo nutné využít, uvědomil si Emanuel.
„Kočár s panem Mandarikem musel být přepaden nedlouho před tím, než jsme na něj narazili my.
„Ha, jak příhodné!“ vyprskl téměř smíchy strážný. Emanuel se tím však nenechal odradit.
„V těch lesích musel na kočár někdo čekat. Vždyť vaši muži mohou dosvědčit, že jsme neměli střelné zbraně, dokonce jsme ani z kočáru nic neukradli,“ pokračoval Emanuel ve své obhajobě.
„Protože jste na to neměli dostatek času!“ vyprskl strážný, „neposlouchejte ho, pane, mohli mít komplice. Když jsme přijeli, byli na místě, to z nich dělá jasné viníky.
Vzdali jsme se bez odporu,“ řekl Emanuel.
„Až na vašeho velkého přítele, což?“ znovu zaútočil strážný.
„Za Jahuda neseme odpovědnost my. Nepochopil, proč bychom měli být zajati. Není divu, choval se jako nevinný, protože byl nevinný,“ obhajoval Emanuel krolla, který teď seděl vzadu u zdi svázaný řetězy a mlčky pozoroval rozhovor.
„Pohádka pro děti,“ mávl rukou strážný, „tohle přece nebudete poslouchat,“ otočil se opět na Viléma Bejta.

„Vím, že jste moudrý člověk a bolest ze ztráty pana Mandarika a Olivera neovlivní váš úsudek ve prospěch skutečných vrahů.“
Nastalo krátké ticho.
„Pokud nejste vinni… kdo tedy,“ ozval se nakonec pan Vilém.
„Někdo, kdo věděl, že pan Mandarik pojede v tu dobu lesem,“ přemýšlel bystře Emanuel, „považte, všichni byli zabiti způsobem, který napovídá, že šlo o profesionály a ne o ledajaké bandity. Dvě přesné střely kuší a dvě přesné rány mečem. Čtyři mrtví. Navíc nebylo nic odcizeno. Všechno cenné tam nechali.“
Na masité tváři pana Viléma bylo vidno, že se nad touto myšlenkou zamyslel. „I kdyby to, co říkáte, byla pravda, nemáte žádný důkaz, který by potvrzoval vaše slova; proto jsou bezcenná stejně jako vaše životy,“ odvětil Vilém Bejt s naprostým klidem nakonec a znovu si otřel z čela a silného krku pot.
Emanuel na okamžik znejistěl.
„Budete souzeni před městským tribunálem,“ zakončil to pan Bejt a měl se k odchodu.
„Tak a teď jsme v háji,“ zabručel Torus opírající se o studenou zeď šatlavy s rukama na kolenou.
„Počkejte!“ vykřikl Emanuel na pana Viléma, který se zastavil. „Dejte nám možnost se ospravedlnit."
„Jak?“ otázal se bezbarvým hlasem. „Když nás pustíte, zaručuji se vám svým slovem, že vypátráme vraha pana Mandarika."
Strážný vyprskl smíchy: „Tak tohle je ta největší hloupost, jakou jsem za svůj život slyšel,“ odsekl směrem k Emanuelovi.
Torus měl v té chvíli sto chutí omlátit tomu chlapovi jeho hnusný ksicht o zeď. Co se odehrávalo v představách Jahuda, nebudeme raději ani zveřejňovat. Stačí říci, že v nich figuroval on, strážný a opravdu, ale opravdu velký kyj pobitý hřeby.
„Kdo mi zaručí, že nevezmete nohy na ramena? Ve vaší situaci by se tak zachoval i leckterý slušný člověk.“
„Nemohu vám dát nic jiného než své slovo,“ odvětil Emanuel a věděl, že to není pro někoho, jako je Vilém Bejt, mnoho.
„Věřte, že jsme všichni čtyři velmi schopní a očistit svá jména je pro nás stejně důležité, jako pro vás najít pravé vrahy. Uděláme pro to všechno, to vás ujišťuji.“

„Pane, to snad…" Strážný byl umlčen gestem ruky.
Obtloustlý obchodník se vrátil zpět k mřížím. Chvíli si mlčky prohlížel Emanuela a pak se stejně pozorným výrazem v očích i zbylé tři vězně.
„Nevím, co je to ve mně za slabost, ale z nějakého neznámého důvodu vám věřím. Snad se mi bohové snaží ukázat pravdu.“
Emanuelovi i ostatním se v tu chvíli ulevilo.
„Dám vám čas do zítřejšího rozbřesku. Do té doby mi přivedete ty, kteří to způsobili, ale pozor,“ Bejt zvedl výhružně ukazovák, „chci je živé, jinak naše dohoda neplatí! Pokud do této doby nepřivedete viníky Mandarikovy smrti, vypíšu na vaše hlavy tak vysokou odměnu, že vám celá země nebude dostatečně velká. Budete žít jako zpropadené krysy, bez slunce a klidu, protože já, Vilém Bejt, po vás půjdu, dokud nebudou vaše hlavy nabodnuté na kůlech před mým domem!“

„Poníženě děkujeme, pane, nebudete litovat," uklonil se elegantně Emanuel, přičemž bravurně zakryl nejistotu, která se ho skrze Vilémova slova dotkla. Bylo to o fous, ale prozatím si zachránili vlastní hrdla.

Tajný plán Dany a Sáry

Felix se krčil pod svým pláštěm ve stínu cihlových domů. Ulička byla plná špíny a bláta, které se mu lepilo na boty. Tato čtvrť byla tím nejhorším místem v Taru. Kdejací pobudové, ty nejlevnější a taky nejošklivější pouliční děvky a kriminálníci, ta nejhorší chátra z celého města se shromažďovala právě zde. Stráže sem příliš často nezavítaly a pokud ano, rozhodně to nebylo teď v noci. Kdyby to bylo na Felixovi, vybral by si jiné místo, necítil se tu ani trochu bezpečně, dokonce si s sebou vzal rodinnou dýku, kterou jinak míval doma v šuplíku u postele, kde zpravidla ležela, jak byl rok dlouhý.

V dohledu nikoho neviděl, jen z dáli sem doléhal pláč malého dítěte, které se snažila jeho matka marně utišit. Postoupil kupředu, když tu napravo od něj něco zachrastilo; bleskově se natočil tím směrem. Zrak mu spočinul na starém harampádí mezi sudy. Vzápětí mezi tím vším nepořádkem proběhlo několik velkých potkanů. Vyděšený Felix vydechl úlevou. Z nervozity už měl sucho v krku.

„Za tohle tu krávu roztrhnu,“ procedil mezi zuby při myšlence na Sáru, která mu tohle všechno spískala. Neměl jí nic slibovat. Zalitoval.
„Už ani krok,“ ozval se chraplavý hlas ze stínu. Felix ztuhl. Ze tmy se vynořila vysoká postava v černém. Obličej jí kryla kápě, ale na krk viděl. Lesklý kov meče u pasu a tetování černého hada prozrazovaly, že se jedná o toho, koho Felix hledá.
Muž s mečem zůstal mlčky stát několik sáhů od něj. „Nesu… nesu vám tohle psaní,“ řekl téměř roztřeseným hlasem Felix a natáhl ruku s dopisem k muži v černém. Ten ho bez okolků přijal pomalým pohybem ruky v kožené rukavici. Nastalo nepříjemné ticho, při kterém ozbrojený muž hleděl do dopisu.
„A peníze?“ otázal se bezbarvým hlasem, když dočetl.
„A… ano, jistě… jistě… Tady jsou,“ Felix urychleně zapátral prsty pod svůj kabát, kde měl váček zlaťáků od Sáry. Podal peníze druhému. Muž mu měšec vzal z rukou a potěžkal ho.
„Vyřiďte své paní, že její nabídku přijímám. Ta věc je už teď vyřízena.“
Na to se muž v kápi otočil, plášť divoce zavlál a zmizel ve stínu stejně rychle, jako se před tím objevil. Když Felix osaměl, slyšitelně si oddechl. Otřel si rukávem zpocené tváře a o něco klidněji se vypravil pryč z toho zpropadeného místa. Byl rád, že z toho vyvázl se zdravou kůží.


V osadě Javorov hluboko v noci

„Koupím ti ten nejkrásnější prsten na světě,“ řekl velkoryse Xer, držíc ve své tvrdé dlani její jemnou ručku.
„Lháři,“ rozesmála se Irmel.
„Mluvím pravdu. Koupím ho až v Oldru, od toho nejlepšího šperkaře. Celý z ryzího zlata a zdobit ho bude velký rubín a čtyři růžové acháty.“
Jeho slova způsobila, že se opět zvonivě rozesmála. Měl rád její smích, byl tak přirozený a příjemný. Otočil se na posteli tváří k ní. Byla půvabná. Její zlaté vlasy ho příjemně šimraly na holém těle. Smaragdové oči s velkými řasami hleděly na něj a byly šťastné. Ukazováčkem jí jemně odhrnul z tváře pramínek vlasů a pomalu jí ho dal zpátky za ucho, odkud se uvolnil. V jejím náručí dokázal zapomenout na tu špínu tam venku. Na to co dělá, na to čím se živí.
„A k tomu prstenu ti koupím i nové šaty podle poslední císařské módy,“ pokračoval Xer zasněně.
„I s kloboukem?“ otázala se vesele.
„S tím nejkrásnějším kloboukem, jaký si dovedeš představit. Bude mít zářivě zelenou barvu jako tvoje oči a zdobit ho budou perly bílé jako sníh.“
Objala ho a políbila na neoholenou tvář. Bylo jí s ním dobře. Měla ráda jeho svalnaté ruce, snědou pokožku i husté kadeře pevných černých vlasů. Jeho tvář byla hrubá s ostrým supím nosem a silným obočím, ale jí se líbila. Dokázal totiž na rozdíl od mnohých jiných zákazníků projevit něhu a cit, dokázal projevit zájem. Nezáleželo jí tolik na tom, proč si ji Xer oblíbil. Bylo jí s ním dobře a to bylo hlavní.
Vrátil jí několik polibků na toužebně rozpálené rty.
Najednou se však od ní prudce odtrhl.
„Co se děje?“ otázala se ho nechápavě.
„Něco jsem zaslechl,“ odtušil a pohlédl ke dveřím pokoje.
„To se ti jen něco zdálo,“ odvětila mu a snažila se ho přitáhnou znovu k sobě, ale hrubě ji odstrčil a vstal z postele.
„Xere,“ špitla z postele Irmel.
„Ticho,“ osopil se na ni, přičemž si dal ukazováček na ústa, aby už konečně zavřela pusu. Určitě něco slyšel, byl si tím jistý. V hostinci se někdo toulal po chodbě. Sotva došel ke dveřím, ozvalo se zaťukání. Xer se rychle přesunul k oknu s výhledem do dvora. Jeho kůň byl pořád ustájen pod doškovou střechou. Vzal si svůj meč, který měl stále opřený vedle lůžka, a přešel zpátky ke dveřím, odkud se mezitím opět ozvalo zaklepání, jako kdyby byl dotyčný značně nervózní.
Když je pootevřel, spatřil v nich Vildu, krčmářova synovce, jenž u něj pracoval už druhým rokem. Znal ho.
„Pane Xere, strýc mě posílá. Prý jsou před nálevnou nějací cestovatelé. Dožadují se vstupu do krčmy a mám prý říci, že jsou ozbrojení,“ pravil Vilda s rozpaky ve tváři.
„Kolik jich je?“ otázal se spěšně Vildy.
„Čtyři,“ odpověděl pohotově jinoch.
„Dobře, běž za svým strýcem a řekni mu, ať je pokud možno co nejdéle zdrží.“
Na to Xer zavřel dveře a začal se spěšně oblékat.
„Kam chceš jít?“ ozvala se překvapená Irmel.
„Musím zjistit, co se děje,“ řekl stroze, aniž se na ni podíval, „buď potichu.“
Dívka poznala, že je něco v nepořádku. Znala ho dostatečně dlouho na to, aby pochopila, že se může stát něco špatného. Xer přistoupil ke své torně, kde měl ukrytý svůj výdělek za poslední práci, přepadení kočáru. Dva tučné měšce plné zlaťáků. Rovných pět set zlatých! Jaká nádhera. Rychle tornu zavřel.
„Musím vypadnout! A to rychle!“ zašeptal.

 

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog