Laskonka (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Laskonka

Autor : Adien   15. června 2011   Povídky
Trošku delší, ale myslím, že čtivá... nebo ne?

Kamil se otočil a pomalu ke mně přicházel.

Krok, krok, krok... vážně strašně pomalu. S každým tím hlasitým krokem mi bylo víc a víc jasné, že nemůžu utéct. Že vlastně ani nemá cenu zkoušet něco říkat - a pak ještě něco.

Já ani nemám DŮVOD zkoušet utéct.

Dívala jsem se do země. Ty kroky byly čím dál tím víc nahlas a blíž a nahlas a už skoro u mě, a pak mě něco štíplo do ruky.

 

Probudila jsem se v tmavé posteli. Byla doopravdy tmavá, s nebesy, měla černé povlečení na přikrývky, černé závěsy a byla nesmírně pohodlná. Byla jsem přikrytá černou peřinou, která mě trochu dusila tím, jak byla těžká. Ale vlastně to ani nevadilo. Cítila jsem, že je zima. Byla jsem sice v hradu, ale foukal vítr. Závěsy se celé vlnily. Ale pod peřinou bylo teplo. Teplo a bezpečí. Věděla jsem, že jsem pod tou peřinou úplně nahá. Věděla jsem to, v hlavě - svoje samotné tělo jsem ani trochu necítila. Jenom to vědomí a dusivý pocit. Asi tak, jako jsem věděla, že má postel černé závěsy.

Otevřela jsem oči.

Ty závěsy byly sametové, škvírou mezi nimi prosvítal na postel úzký bílý proužek světla, a nevlnily se - bylo to jenom moje zdání. Peřina byla velká a rovná - byla jsem v ní jako v kukle. Najednou jsem ucítila prsty na pravé ruce -  zkusila jsem s ní pohnout, ale na peřině to vůbec nebylo znát.

Pomalu jsem zavřela oči a zase je otevřela.

Nadechla jsem se a vydechla.

Šlo to těžko - došlo mi, že to není kvůli peřině. Všechno bylo takové pomalejší - i moje myšlenky, myšlenky, běhaly pomalu... a vlastně neběhaly.

Rodily se.

Všechno bylo nové.

***

Zaslechla své jméno a prudce se otočila. Už zase - zase si o ní šeptaly. Smály se jejím kudrnatým vlasům a baculaté postavě. Laskonka, říkaly jí Laskonka, ale nebylo v tom nic pěkného. Protože Laskonka je přece taky KULATÁ a TUČNÁ.

Nikdy si na to nezvykla. 

Nikdy jí to nepřestalo vadit a zraňovat. 

A nikdy proti tomu nebojovala. 

Laskonka. Víte, co bylo nejhorší? Říkali jí tak i doma. Maminka jí říkala Laskonko minimálně od pěti let a myslela to nejlíp, jak mohla. A jí se přitom stejně vždycky vybavily pohledy spolužaček a ten pocit naprostého ponížení a osamělosti.

Ale nikdy to nikomu neřekla.

***

Myslím, že jsem spala ještě pár hodin. Ale když jsem se probudila podruhé, bylo pořád světlo. Už jsem cítila skoro celé svoje tělo, bylo ale strašně těžké, úplně mě to vyděsilo. Ale pak mi došlo, že v něm jenom nemám sílu. Závěsy byly trochu povytažené, zřejmě mě někdo během spánku navštívil a kontroloval. Dýchání se stalo lehkým a plynulým. Prsty na rukou už jsem pohybovala docela obratně - zkoušela jsem se nesměle dotýkat nahého těla a bylo to nádherné. Prsty jsem pomalu přejížděla po břiše a bocích, spíš než cítila, si tvary domýšlela, a pak... někdo zaklepal.

Chtěla jsem zavolat, ať jde dál, ale nedokázala jsem promluvit. Nedokázala jsem najednou ani otevřít ústa, ani mrknout, veškeré moje pohyby zkameněly strachem. On navíc stejně žádné pobízení nepotřeboval, počkal pár sekund a vstoupil.

***

A to focení. Vždycky, když je ve třídě fotili, stoupala si radši dozadu ke klukům. Bolelo ji, když si tam s ní jednou stoupla jedna z holek, a třída ji se smíchem vytáhla zas dopředu, mezi ostatní slečny, protože SLEČNY přece sedí VPŘEDU, aby na ně bylo VIDĚT. 

Ale focení tabla, to bylo něco jiného. Vizážistka je dlouze líčila, bylo to skvělé, nádherné, ostatní se jí smáli, jak je nadšená, ale o ni se nikdy nikdo takhle nestaral. Dohodli se ve třídě, že až bude tablo nafocené, půjdou pak společně někam pít. Všichni, VŠICHNI... slyšela to slovo a dobře si ho zapamatovala, protože ji tím řadilo do kolektivu, najednou byla jednoduše jedna z nich. Fotili se ve vysoké trávě, sedla si tam a koukal jí jen obličej, nádhera! Spolužačky jí dokonce pomáhaly s pózou, radily, jak se usmívat. Poprvé v životě si připadala doopravdy krásná. Musela se smát, když fotograf spolužačky odháněl, aby ji mohl vyfotit. 

Samozřejmě, dělaly to kvůli tomu tablu, šlo jen o to tablo, o to ZASRANÝ tablo, protože nikdo nechce mít na tablu ošklivou fotku ošklivé spolužačky, jak ji potom napadlo. 

Ale teď seděla v trávě, usmívala se do objektivu a zapomněla na svět. Protože byla poslední, fotograf si s ní doopravdy vyhrál, několikrát přestavoval její pózu, dokud nevypadala ÚCHVATNĚ, jak říkal. Poprvé v životě si připadala krásná, oblíbená a žádaná. Jako modelka. Jako ony, ty, které se jí celou střední smály a teď jí pomohly, aby byla krásná. Čekají na ni u batohů, vlastně, málem by zapomněla. Spěšně se rozloučila s fotografem, několikrát mu dojatě děkovala a on se shovívavě usmíval. Rychle se rozběhla zpátky k věcem, tenhle den přece ještě nekončí. Cítila, že dnes, nádherně nalíčená i oblečená, bude konečně v baru podobná ostatním dívkám. Stejně šťastná, stejně zábavná, stejně KRÁSNÁ. 

Ale mýlila se. Ona přece nesmí mít štěstí, ne, nebylo jí to souzeno a nikdy nebude, samu sebe proklínala, když pomalu kráčela posledních pár metrů k lavičce s batohy.

Ležel tam už totiž jenom jeden, ten její, starý a ošoupaný, jako znamení jejího neúspěchu, jejího trvalého neštěstí.

Třída byla pryč.

***

 

  "Proč ze mě máš takový strach? Vždyť ti jenom pomáhám. Sama si ke mně přišla, sama sis tu cestu vyvolila. Myslím, že ti to opravdu sluší..." Kamil se ke mně skláněl a jeho hlas byl vřelý, plný optimismu, a zároveň trochu sklíčený, protože jsem mu ani jednou nepohlédla do očí, ani se nepohnula a on z mého dechu přesto poznal, že nespím. 

  "Nemám strach." Skoro jsem to zašeptala a neznělo to moc přesvědčivě. Otevřela jsem oči. Pomalu jsem přejížděla pohledem po peřině a zasekla se u kraje postele, kde jsem spatřila jeho nohy v modrých džínsech. Určitě čekal, doufal, že teď pohledem vyjedu zas nahoru, dotknu se jím jeho obličeje a možná se i usměji na znamení díků. Věděla jsem, jak moc si to přeje, ale ten strach se nedal ovládnout, celou mě ochromil. Zase jsem zavřela oči a dlouze vydechla. Položil ruku na peřinu - určitě to mělo být konejšivé gesto - ale zas ji rychle zvedl, protože ucítil, jak jsem se pod jeho dotekem roztřásla. Měla jsem chuť křičet, ale neměla jsem na to sílu. 

Přála jsem si už jen, aby odešel.

  "Tvoje mysl zůstala stejná, viď? Nic se nezměnilo. Doufal jsem, že třeba..."

Doufal v co? Že se ti vrhnu kolem krku? Že ti skočím do náruče? Po tom, co jsem zažila? Ne, bude ještě dlouho trvat, než budu schopna něčeho takového, chápeš? Děkuju ti za to, co si pro mě udělal, vždycky ti budu vděčná, ale ty se to bohužel nedozvíš... Vzdala jsem pokusy promluvit nahlas a raději mu posílala telepatické myšlenky, i když je sotva mohl přijmout. Nahlas jsem řekla jen tu poslední.

  "Děkuji..." a moc nahlas to stejně nebylo. Otevřela jsem oči a pozorovala jeho stín na peřině. Zvedl ruku, jako by mě chtěl pohladit, ale pak si to v půlce pohybu rozmyslel. Díky bohu...

  "Jednou to zvládneš, slibuju." Řekl na rozloučenou a pak odešel. Hluboce jsem vydechla, napadlo mě, že jsem nejspíš celou dobu, co tu byl, instinktivně zadržovala dech. Do očí se mi hrnuly slzy. Jistě, myšlení nezměníš, neovlivníš, nikdy a nikomu, a on přesto doufal - jak pošetilé!

Neměla jsem už sílu přiznat si, že...

já doufala taky.

 

***

 

Ten kluk nebyl její první, nebyl dokonce ani třetí nebo pátý, protože od sedmnácti zažívala kratší či delší (spíš kratší) románky, které většinou končily smutkem a depresemi. Ale byl jiný. Ti ostatní byli vždycky takové ztracené existence, čehož si všimla až pozdě, anebo s ní strávili noc (v lepším případě) či večer a nikdy už se pak neozvali. Ale on byl... byl hezký, to zaprvé. Sympatický - i její mamince, která už jí neříkala Laskonko, se líbil, když ho viděla. Vystupoval kultivovaně a vzdělaně, byl zábavný a chytrý a HLAVNĚ se o ni ZAJÍMAL, a vypadal, že to myslí doopravdy vážně. Vozil ji autem, kupoval jí květiny, dovolil jí, aby se do něj zbláznila jako ještě do nikoho jiného. Líbilo se jí na něm VŠECHNO. Jeho krátké vlasy, jeho šarm, se kterým flirtoval s číšnicemi v kavárně, kam ji zval na zmrzlinu a ona si připadala jak královna, protože byl přece JEJÍ a ona JEHO... Ale nespali spolu. Celé dva měsíce spolu chodili na zmrzlinu, do kina, na koncerty, líbali se v sálech a osahávali na chodbách barů, ale nespali spolu. Říkal totiž, že musí slečnu nejdřív POZNAT, že musí nejdřív vědět, jestli za to stojí. I to se jí na něm líbilo a zasvěceně přikyvovala, jako že to má podobné, i když neměla.

A pak ji pozval na tu chatu. 

Byla v sedmém nebi. Tušila, že tam s ním bude poprvé úplně sama a že nejspíš prošla jeho testem, a z toho byla ještě šťastnější. Všechno bylo skvělé, ona, on, jeho nádherná chata, šampaňské, které koupil, a krb, ve kterém praskal oheň. Neměl tam ani televizi! Jenom ona, on, víno a ten neskonalý pocit štěstí. Všechny křivdy ze školy byly zapomenuty. Konečně byla tím, kým vždycky chtěla být. Později si říkala, že, stejně jako při focení maturitního tabla, si měla přece VŠIMNOUT, že JÍ nikdy nebude přáno mít tolik štěstí. A že ani Ikaros nesměl létat příliš blízko Slunce...

Poprvé si těch divných věcí všimla hned první večer, ale byla opilá a nechala se snadno ukonejšit prázdnými slovy a horkými polibky. Když mu ale zajela rukou pod košili, odstrčil ji.

"Ještě ne," zašeptal.

Toužila po něm k zbláznění, tak jako po nikom a ničem předtím, ale počkala, protože...

 

***

 

Mohu se hýbat! Celé moje tělo je živé a pulsující a je to nádherné. Kamil tu není, odešel a jídlo mi nosí nějaká žena, krmí mě velkou lžící a dodává mi tím energii. Dnes jsem poprvé odkryla přikrývku a viděla své tělo. Nikdy nebudu schopná popsat, co jsem přitom cítila. Myslím, že stojím na začátku nového života. Kamil mi to taky říkal a už jsem se mu skoro dokázala podívat na ruku. Ale stejně mě děsí, myslím, že nikdy nepřestane. Kdyby to bylo možné, už bych si asi dávno myslela, že je do mě zamilovaný. Ale je to Kamil a hlavně, jsem to JÁ a mě se takové věci netýkají. Anebo teď začnou? Když nad tím tak přemýšlím... vůbec nevím, co budu dělat. Ale vím, že to bude lepší než dřív. Kamil mi řekl, že to zvládnu. A řekl, ať už na to nemyslím, aniž by věděl na co. Mám ráda jeho hlas, i když se před ním pořád třesu. On se to nikdy nedozví, ale přes ten obrovský strach mám vlastně docela ráda i jeho. Jen na to nesmím myslet. Nesmím myslet na to, že...

 

***

...věděla, že druhý den to bude dokonalé. Nejlepší zážitek v životě, tím si byla naprosto jistá. Na nějaké děsivé věci si ráno ani nevzpomněla, když se probudila vedle něj, tak jak ráno uléhali, a dotkla se jeho ruky. Pevně ji sevřel a usmál se.

Pili víno. Bavili se. Byla doopravdy šťastná, s člověkem, kterého milovala, a s vědomím, že je vše, jak má být.

Pak jí to řekl. Jenom tak zašeptal, jako tajemství, které říká jenom jí, a jí běhal mráz po zádech a nemýlila se v domnění, že tenhle den bude osudový.

Řekl, že to má rád trochu jinak. Ale že se jí to určitě taky bude líbit. Prostě trochu jinak. Podruhé si všimla těch divných věcí a začala mít takové nejasné tušení. Ale věřila mu. Šla se ještě ven projít, aby si pročistila hlavu. Při návratu za sebou potom pevně zavřela dveře, a tím propásla možnost v poslední chvíli uniknout z nejhorší noční můry svého života.

To, co se dělo potom, nikdy nezapomene. 

Když nad tím potom zpětně (proti svojí vůli) uvažovala, napadlo ji, že vlastně nešlo o to ponížení. Nešlo o bolest. Šlo jen o ni. O to, že se to VŽDYCKY musí stát jenom JÍ. Šlo o to, že věřila a byla tak krutě vyvedena z omylu. O tu bezbřehou důvěru a lásku, kterou vystřídal děs a stud. Nenáviděla ho postupně každým kouskem svého těla, a když ta nenávist prostoupila i celé jeho tělo a jeho život, rozšířila ji na všechny muže na světě. 

Myslela na to, jak se dokáže něco z tak skvělého člověka změnit ve zrůdu. Myslela na to, že během těch čtyřech dnů málem zešílela, a na ty jizvy, které jí zůstanou navždycky. Myslela na to, jak se o ní dozvěděla obrovská spousta lidí, protože mu dokázala utéct a udat ho. Myslela na lidi na ulici, kteří si ji potom prohlíželi jako zvíře ze zoo. Na soucitné pohledy lidí, kteří byli celý život šťastní. A myslela na sebevraždu, samozřejmě. 

Potom se dozvěděla o tom pokusu.

 

***

 

Kamil už zas stál u mojí postele a pozoroval moje slzy. Koulely se po mých nádherných tvářích, a kdybych stála, padaly by na moje nádherná ňadra a dokonalou postavu.

  "Tak moc bych ti chtěl pomoci!" Jeho hlas zněl zoufale. Nedivím se, byla jsem jeho cíl, jeho splněné přání. Najednou jsem se trochu zastyděla. Nejspíš by mě tak rád předvedl veřejnosti, jako svou trofej, jako svůj nádherný výtvor, a já se na něj přitom nedovedu ani podívat. Ale pořád mi naháněl ten hrozný, svíravý strach. Nedalo se to ovládnout. 

  "Promiň," zašeptala jsem a bylo v tom všechno, co jsem chtěla říct a nedokázala vyslovit.

 

***

 

Bylo to vlastně jednoduché. Mladý biolog Kamil T. hledá dva lidi, kteří by chtěli od základů změnit své životy. Vynalezl prý látku, schopnou donutit nervová vlákna k regeneraci, a tím rozšířil možnosti plastické chirurgie na úplnou výměnu, jak tomu říkal. Prakticky šlo o transplantaci mozku, myšlenek a vědomí do jiného těla. Zaujalo ji to hned, stát se někým jiným - právě teď, tak, aby ji nepoznala ani vlastní matka, natož ti lidé, kteří ji znají z televize a novin jako "odvážnou oběť" nebo jak. Vzali ji a musela dlouho čekat na druhého člověka, který by tohle chtěl podstoupit - bylo důležité, aby to byla přibližně stejně stará žena. Nakonec ji ale potkala obrovská náhoda, Kamil, ten biolog, se kterým se nikdy předtím nesetkala, jí jednou večer sám volal, ať se ihned dostaví, že přivezli téměř nepoškozené tělo oběti autonehody, že bude mladá a krásná... Když potom Kamila poprvé spatřila, málem utekla, protože byl tak podobný tomu, který ji k tomuhle donutil. Ale už nemohla couvnout, a tak si nechala píchnout malou uspávací injekci a probudila se až o dva dny později v černé posteli s nebesy. S vědomostmi, na které jako by přišla ve snu, a v těle, které jí nepatřilo. 

Pokus se zdařil.

Ale muži, a zvlášť Kamil, ji děsit nepřestali.

***

 

Dostala jsem oblečení. Ta žena, co mě dřív chodívala krmit, mi z nějakého důvodu koupila velikost o šest čísel menší! Copak si nevšimla, že... a pak jsem se uviděla v zrcadle. Chvíli jsem myslela, že omdlím, chvíli, že uteču - opravdu není lehké koukat se tak zblízka na jiné lidi než jste vy - zvlášť když koukáte do zrcadla. Ale pomalu jsem si zvykala. 

Navíc Kamil už ke mně skoro nechodil. Pochopil, že to nemá cenu. Říkal ale, že se vrátí, až budu mít sílu. Bylo to rozumné, největší strach jsem z něj měla, když jsem ležela v posteli a on nade mnou stál. Po týdnu už jsem ale mohla i chodit po hradě a zkoušela jsem, co moje tělo dokáže a vydrží.

 

A pak přišel den rozloučení.

Stáli jsme proti sobě v mojí místnosti. Já, nová, krásná a štíhlá, s naprosto rovnými vlasy. Už žádná Laskonka. Kamil stál u okna a koukal ven. 

Potom se otočil a pomalu ke mně přicházel.

Krok, krok, krok... Strašně, strašně pomalu. A já jsem najednou věděla, že to zvládnu. 

Že vlastně ani nemá cenu zkoušet protestovat nebo utíkat.

A že pro to hlavně nemám důvod.

Dívala jsem se do země. Ty kroky byly čím dál tím víc nahlas a blíž a nahlas a už skoro u mě a pak --

Podívala jsem se mu do očí.

Usmál se.

Chtělo se mi plakat.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Danae - 28. června 2011 15:55
Danae

Tak nevím, čím to, ale složité ani splácané mi to nepřišlo. Ani ten špatný konec ošklivého kačátka nenacházím, vždyť je to vlastně happyend (:
Výměna těl je hezký nápad a líbí se mi, jak je příběh rozdělen do dvou linií. Jen mé hororomilné srdéčko mírně posmutnělo, že "Mám to rád trochu jinak." nebylo osvětleno více. Rozhodně to ale neberu jako mínus, protože to nechává volné pole působnosti pro zvrhlou Četlo se mi to dobře, skoro až moc. Chtěla jsem si ukrátit čekání na výsledek zkoušky a ejhle, povídka byla přečtená raz dva. Tak to má být, prokousávání se složitým textem není to pravé.

Miluji všechny ty, kdož jsou jako těžké krůpěje, ojediněle padající z temného mračna, jež visí nad lidmi: zvěstují, že přijde blesk, a jakožto zvěstovatelé zahynou.

Adien - 16. června 2011 01:00
Adien

zvláštní, děj téhle povídky se mi zrovna zdá všechno možné, jenom né složitý... ale dík za kritiku .)
Otevřete okno upírovi......

Nefrete - 15. června 2011 22:41
Nefrete

"Laskonka, říkaly jí Laskonka, ale nebylo v tom nic pěkného. Protože Laskonka je přece taky KULATÁ a TUČNÁ."

Hlavní hrdinkou budiž mladá dívka nepříliš lichotivých tvarů a rozměrů, neoblíbená, bez přátel, se zatraceně malým sebevědomím a rovněž tak úspěchy v životě. Nebude to však vyprávění o tom, kterak dívka ke kráse a štěstí přišla, ani o tom, jak zle to s ní skončilo. Bude to temné, zlé... a bohužel rovněž také poněkud zmatené a překombinované.

Zpočátku se příběh vyvíjel slibně: čtenáři se nedostalo možnosti plně nahlédnout do karet, byly mu odkrývány hezky postupně, pod rouškou "záhadovitosti". Tu a tam si pak mohl položit otázku: co za tím vším nakonec bude, jak to celé skončí?
A skončí to rozpačitě, křečovitě... prostě prapodivně.
Autorka měla zajímavé náměty a použila je dobře, ale, dle mého, je měla zakomponovat do dvou příběhu, nikoli jen jediného. Místo dvou slušných textů tu máme před sebou jeden, který je ke konci spíš jen obtížně přehlednou kompilací různých nápadů. Pejsek a kočička - tak trochu - ostatně, posuďte sami.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog