Legenda o Trosgarovi (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Legenda o Trosgarovi

Autor : Warrr   11. října 2011   Povídky Zatím nehodnoceno
Pradávná legenda o hrdinovi dějin Magnasie, který se spolu se svými věrnými muži nezalekl zla.

Hustá, černočerná tma, řinčení okovů a zoufalé výkřiky, které se odrážely od chladných, tichých stěn a střemhlav se vrhaly do jeho uší a pronikaly mu hluboko do mysli. Třáslo se mu celé tělo a schoulený v koutě mlčenlivé cely přežíval a doufal, že už nikdy nezaslechne rachocení mříží a ten strašlivý řev.

Takové pocity měl celých těch dlouhých deset let strávených v hlubinách země jako nicotný zajatec. Vtom někdo vešel do tmavé kobky.

***

„Zavolejte mi generála. Chci si s ním nutně promluvit,“ požádal stařec oblečený v plášti, jenž se na první pohled zdál dosti ošoupaný, avšak kdo ho spatřil zblízka, nepochyboval o jeho nesmírné hodnotě. Stříbrná koruna na jeho hlavě se silně blyštila a oslnivý svit odrážejících se paprsků světla vytvořil v komnatě vladaře opojně melancholické prostředí. Do místnosti rázně vkročil muž oděný do vojenské uniformy. Ostré rysy ve tváři, silné paže i vypracované nohy naznačovaly, že je voják ve skvělé kondici. Hodnosti generála dosáhl, protože se velmi výrazně zasloužil na první, a zatím i jediné a bohužel ne definitivní, porážce vojsk ukrutného temného pána Dwukaie v bitvě na řece Seleně.

„Pane, generál Trosgar je připraven přijímat vaše rozkazy,“ prohlásil hrdě a pronikavě se zahleděl do králových očí, které byly tmavé jako zrnka kávy.

„Stalo se, čeho jsme se obávali, drahý příteli, temný pán znovu shromáždil obrovské zástupy ghúlů, svých věrných pomocníků, kteří se mu již několikrát osvědčili v plenění a drancování naší země. Tohle si Magnasie opravdu nezasloužila,“ povzdechl si stařík a voják snad uviděl i slzu, kterak se smutně svezla po jeho vrásčitém obličeji.

„Musíte zmobilizovat královské vojsko a vydat se proti tomu netvorovi dřív, než síla jeho armády stačí rozmetat celou zemi na kusy jako strašlivý hurikán,“ vypravil ze sebe ještě, a pak se s námahou svalil na trůn, vyřezávaný z lesklého, tmavého třešňového dřeva.

 

„Nemáme šanci,“ vyhrkl nešťastně Peur, Trosgarův nejlepší přítel a současně také rádce, když spatřil vojsko ghúlů, jak se na druhé straně Tartského pole poslušně a disciplinovaně rovná do bojových formací. „Je jich snad přes deset tisíc, zatímco my máme pouhé dva tisíce mužů.“

„Už jsme přeci tohle vojsko jednou porazili, ne?“ odpověděl klidně Trosgar a poplácal svého koně na šíji. Vzduchem letěl divný chlad a čekání na nevyhnutelný střet bylo úděsné. K tomu všemu se ještě stáhla mračna a zanedlouho se i rozpršelo. Déšť stékal z hrdých tváří mužů odhodlaných k obraně svého království. Náhle zazněl pronikavý zvuk rohu velitele ghúlů a mráz přejel po zádech nejednomu vojákovi. Hned na to se dali nepřátelé do zastrašování. Strašlivé skřeky a ohlušující rámus řinčení zbraní a přilbic, kterou nosil každý z Dwukaiovy armády, protože na ní byl vyryt jeho znak, velký roh, jen doprovázely pravý účel tohoto ohavného rituálu. Katapulty, důmyslně sestrojené ze dřeva, začaly střílet nepěkné pozdravy na hlavy nic netušících obránců.

„Podívejte!“ zakřičel zrovna jeden z vojáků. „To jsou lidské hlavy! Oni nás katapultují lidskými hlavami!“

Trosgar vůbec nepochyboval, že sehnat je nebylo pro tyto zrůdy nikterak obtížné. Oba tábory se k sobě každou vteřinou blížily a mnoho mužů vzhlíželo k nebi na pomoc.

„Za Magnasii!“ zvolal generál Trosgar silným, zvučným hlasem a odpovědí mu byl hlasitý křik. „No jasně, to jsem si mohl myslet, že ten srab zůstane ukrytý v té své díře,“ pomyslel si Trosgar pro sebe a jeho narážka byla samozřejmě myšlena na Dwukaie. A pak se to stalo: obě armády se setkaly. Bylo to jak nějaká noční můra. Ghúlové měli obrovskou početní převahu, ale královi vojáci uměli zase lépe zacházet se zbraněmi. Boj trval už několik hodin a všem pomalu docházely síly. V jednom okamžiku se dokonce zdálo, že se vojákům podařilo nepřítele obklíčit, což byl samozřejmě strategický záměr generála, ale najednou se vše sakramentsky rychle převrátilo. Bylo to strašné, všichni obklíčení náhle odněkud vytáhli sítě s ocelovými bodáky a začali zuřivě skákat na hlavy vojáků. To je natolik překvapilo, že nestihli nic udělat a už byli lapeni do sítí jako ryby. Nemohli se ani nijak bránit, neboť jim ocelové bodáky působily velmi bolestivé rány.

Tak skončila další velká bitva v dějinách Magnasie. Bohužel ale špatně. Dwukaiova vojska zvítězila a odvedla si snad osm set mužů do svých kobek hluboko pod povrchem země jako zajatce. Všechny vojáky ghúlové svlékli a dali jim jen špinavou bederní roušku. Bylo s nimi zacházeno opravdu špatně, vlastně jen ve vězení čekali na jistou smrt. Smrt hladem nebo žízní ještě nebyla tak hrozná, ale co teprve když se setkali tváří v tvář Zufugovi.

***

„Vezměte třeba tohohle, vypadá, že je silnej!“ vyhrkl jeden z ghúlů, který byl obzvlášť ošklivý a příšerně páchl po zkažených rybách. Trosgar sebou trhl a zděšení ho naplňovalo čím dál víc, protože z dálky slyšel i strašlivý řev a zvuk rachotící mříže. Dva věznitelé se ho chopili a odváděli ho temnými klikatými uličkami. Řev byl čím dál hlasitější a Trosgar se cítil, jako když ho vedou na popravu. No, možná to nebyl jen pocit.

„Náš mazel Zufug už má asi pořádnej hlad, co říkáš?“ zeptal se jeden ghúl druhého a zašklebil se tak, že byly vidět jeho sytě žluté zuby.

„Však už je na čase, aby dostal svou denní dávku,“ odpověděl druhý a zachechtal se ještě hůře než jeho společník.

Zanedlouho došli společně až ke kleci, která byla moc velká na normální celu. Trosgar nervózně polkl, protože věděl, co se teď stane. Za těch deset let to zažil mnohokrát, vlastně skoro každý den od doby, kdy to zvíře přivedli, ale nikdy ne na vlastní kůži. Věděl, že tahle chvíle musela někdy přijít, a tak se na ni zkoušel řádně připravit. Náhle jeden z ghúlů odemkl velký železný zámek a strčil generála dovnitř.

Ohromné zuby trčící z velké tlamy na všechny směry a obrovské masivní tělo se čtyřmi ničivými končetinami, které byly zakončeny dlouhými a určitě i ostrými drápy. Takový pohled se mu naskytl, když se octl uvnitř klece. Bestie funěla tak silně, že vzduch nadzvedával tomu člověku, který byl obětován, bederní roušku. Mnohem horší ale bylo, když se Zufug rozhodl zařvat. Trosgar se musel přidržet mříže a skrčit se, aby ustál ten nápor a koneckonců i smrad, který se nevábně linul zvířeti z tlamy.

„Ta bestie už zabila stovky lidí, ale já zemřít nesmím,“ řekl si pro sebe a s mohutným výkřikem se vrhl na nestvůru. Zufug se ohnal a poškrábal Trosgarovi paži špičkami drápů na přední tlapě.

„Teď to nesmím vzdát, vím, že mám na to, abych ho zabil.“ Podnikl neúnavně další útok, ale bestie uhnula a postavila se na zadní. Najednou se obrovský čtyřmetrový kolos začal sápat na vězňovu hlavu. Mohutným výkřik zazněl celým podzemím. Zvíře padlo na zem a úzkostlivě kňučelo.

„To je za všechny lidi, které jsi tak ohavně zavraždil. Tak končí slavný Zufug, postrach všech lidí,“ poznamenal Trosgar, když klečel u bestie ležící na chladné kamenné podlaze, a poté jí uštědřil ještě několik bodnutí zbraní. Ano, opravdu měl zbraň. Celých těch deset let tušil, že tato chvíle nadejde, a tak si z kusu mříže zhotovoval ocelový bodák. Nejdřív vyrval kus mříže v místech, kde to není nápadné (zabralo mu to samozřejmě celé roky), a pak ho brousil o kamennou zem, až se na něm vytvořila ostrá špička. Tento vražedný nástroj pak nosil ukrytý ve své roušce. Díky tomu, že byla v podzemí velká tma, nikdo zbraň nemohl spatřit.

Zufugovo srdce definitivně dotlouklo.

Trosgar se dlouho nezdržoval a zaútočil na ghúla, který se koukal mříží dovnitř. „Jak to, nikdo ho přeci nedokázal zabít,“ postěžoval si, ale to už měl v srdci zaražen bodec. Trosgar mu opatrně sundal z opasku velký svazek zrezlých klíčů a pohotově odemkl klec. Byl volný. Někde hluboko pod povrchem země měl pocit chvilkové svobody.

„Aaargh!“ Ucítil, jak mu na hlavu skočilo něco velkého. Házel sebou na všechny strany, až se mu podařilo nepřítele setřást. Ghúl se postavil na nohy a podnikl další zuřivý útok. Generál však potvrdil svou zkušenost z bojů a hbitě uskočil. Následovala rána do žeber a zloduch se svalil na zem. Poslední ránu z milosti si Trosgar odpustit nemohl, co kdyby se ještě vzepjal a znovu zaútočil.

„Vylezte, jste svobodní.“ zašeptal kdosi do cely plné vězňů. Ospalí a vysílení se jen tiše pohnuli a nevěřícně zírali svýma velkýma rudýma očima na osvoboditele. Stál tam jako hrdina u dveří a v dlani se mu povalovaly klíče upevněné do jednoho svazku. Za jeho zády mohli vidět už desítky dalších mužů tvářících se šťastně, ale přesto zděšeně.

„Jsme ti do smrti zavázáni, náš zachránce,“ vybreptl ze sebe nakonec jeden z vězňů a pomalu se narovnal. Poté se přidali i ostatní a radostně vyšli z cely ven. A tak to pokračovalo ještě dobrou půlhodinu. Povstalci se hromadili čím dál víc, ale nakonec jich bylo asi jen osmdesát. Mnozí padli hladem nebo za oběť Zufugovi. Vše, co jim stálo v cestě, zabili. Neměli sice zbraně, ale síla osmdesáti statných vojáků dokázala i tak skupinku nepřátel přemoci.

Bloudění se zdálo nekonečné. Podzemí se rozkládalo asi patnáct kilometrů do všech stran. Věděli jen, že musí stále stoupat, aby se dostali na povrch. „Pane, kdo jste? Vždyť my ani nevíme, komu vděčíme za osvobození,“ slýchával generál Trosgar několikrát, ale v husté, nepropustné tmě se jen lehounce pousmál. Honily se mu hlavou jiné myšlenky. „Musíme zabít Dwukaie. K čemu by nám bylo dostat se ven, když na nás může kdykoli zaútočit znovu. Ne! Musíme využít momentu překvapení a skoncovat se zlem Magnasie jednou provždy.“

Tak se plahočili tmou čím dál hlouběji a ostatní vojáci už nemohli dál, ale tušili, jaký je pravý záměr jejich zachránce. Tušili, že je vede na Dwukaie. Po dlouhé době se cesta rozdvojila a naše výprava se vydala pravou chodbou. Spatřili v ní totiž jasně rudou záři. Jeden po druhém opatrně vešli do úzkého tunelu, který byl osvětlen rudými lampami a ústil do velikého sálu. Trosgar polkl a zadíval se na ostatní. V jejich tvářích četl strach, ale také obrovskou odvahu.


Nastala největší chvíle v dějinách Magnasie. Jen pár desítek takřka neozbrojených vojáků (jen málo zbraní vzali zabitým ghúlům) se mělo postavit strašlivému monstru, strůjci všeho zlého. Ďábelské tělo porostlé rudými šupinami, ocas, který byl dlouhý snad pět metrů, obalený ostrými drápy, a majestátně se tyčící pár rohů na hlavě. To je dílo Ďáblovo.

Seděl na obrovském kamenném trůnu a upřel zrak na hrstku příchozích. „Ha, tak tohle je armáda vaší drahé zemičky. Sotva sto mužů se má postavit mně, nejmocnějšímu tvorovi v celého troj-světí, nejen té vaší Magnasie,“ zaburácel svým hromovým hlasem, až se to rozléhalo snad celým podzemím.

Trosgar poslouchal klidně a mezitím vymýšlel nějaký plán. Pak se osmělil a nahlas promluvil: „Dwukaii, tvá nadvláda brzy skončí!“ Nato vyrazili všichni vojáci za svým velitelem. Ve svitu rudých lamp poznali svého vůdce a byli rádi, že ho mohou následovat. Démon jedním jediným máchnutím poslal k zemi deset mužů. To byla ale šance pro Trosgara, který se hned začal sápat netvorovi po ocase. Ostatní vojáci Dwukaie zaměstnávali zepředu.

Generál lezl výš a výš.

Padli další muži.

„Teď zemřeš!“ zvolal Trosgar a zabodl svůj bodec hluboko do hrudi nepřítele. Najednou se ozval strašný řev a démon se skácel na kolena. To byla příležitost pro ostatní. Vrhli se na Dwukaie a řezali, sekali a bili ho. Nestvůra kolem sebe začala sápat rukama i nohama a jen málo lidí uniklo jejím spárům. Zbylo už asi jen deset mužů a samozřejmě generál Trosgar, který měl v záloze ještě jeden nápad…

Jednomu ghúlovi, který byl zároveň kovář i strážný, totiž sebral dlouhatánský ocelový řetěz. Když přicházeli do sálu, nechal si ho ukrytý v tunelu, aby ho Dwukai nespatřil. Neváhal a doběhl ještě se třemi muži do tunelu a uchopil řetěz. Dalo to moc práce, ale nakonec se jim podařilo přehodit řetěz přes hlavu raněného Dwukaie. Pak stačilo jen zatočit kolem dokola a netvor zařval bolestí. Padl na zem a zuřivě se snažil vymanit z několikrát omotaného řetězu. To už ale pocítil další bolest na hrudi. Každý z vojáků k němu přistoupil a bodl ho buď svou zbraní, kterou sebral ghúlovi, nebo oním ostrým bodákem vyrobeným Trosgarem.

Dwukai se už nedokázal postavit na nohy. Dlouhé minuty musel snášet utrpení a bolest. S jeho posledním vydechnutím přišla radost a podzemí bylo náhle zaplaveno jasným světlem. „Země se hroutí!“ vykřikl zmateně jeden z vojáků. Byl to Trosgarův přítel Peur. A opravdu. Kamenná suť s hlínou se začala rozsypávat a s hlasitým plácáním dopadala na holou zem podzemních chodeb. „Rychle ven! Musíme se odsud hned dostat!“ zavelel generál a se skupinkou asi dvaceti mužů vyběhl ven z komnaty.

„Světlo, jsme venku! Jsme na svobodě!“ bylo slyšet kdesi v horách u vchodu do jedné „malé“ jeskyně.

Nastanou lepší dny, šťastnější, svobodnější. Ptáci znovu začnou zpívat a tráva hojně růst. V povětří bude cítit láska a mír a děti se už nebudou bát a začnou si zase hrát na schovávanou v kukuřičných polích. Bolest a smutek pominou, stejně tak jako dnes pominulo i zlo, které je způsobilo. Slunce bude každý den poslem dobrých zpráv a útěchou pro ty, kteří strávili v temnotě několik dlouhých let.

„Zasypte tu díru,“ přikázal generál Trosgar a ukázal na vchod do podzemí, ze kterého vyvázli na poslední chvíli. Tímto pohřbil vše zlé a doufal, že ono zlo zůstane stále pod povrchem země. Byli svobodní, byli vítězové, ale přesto se na jejich tvářích dal zpozorovat i smutek, truchlení nad ztrátou svých přátel. Z celé armády zbylo sotva dvacet vojáků. „Ne, to se nemělo stát.“

 

„Hvězdy jsou tak nádherné, ale i trochu tvrdohlavé. Vždy vědí, co se stane, ale aby nám to sdělily dopředu, to je ani nenapadne,“ konstatoval vysoký muž s rysy válečníka v obličeji. Při svitu hvězd seděl na starém balkónku své residence a dumal nad vším možným i nemožným.

„Ale i my se musíme snažit jim porozumět,“ dodal moudře druhý muž, snědý, ale o poznání hubenější než onen zadumanec, hledící na krásnou noční oblohu.

„Peure, jsem hrdý na to, jak jsme bránili naši drahou Magnasii, a já věřím, že přijdou lepší zítřky,“ šeptl do tmy tiše vysoký válečník a zadíval se svému příteli do očí. Lehounký chlad je oba hladil po tváři a bylo to moc příjemné.

„Ano, Trosgare, můj pane, určitě. Jsem o tom přesvědčen,“ přitakal Peur a zahleděl se na hvězdy. Tehdy ještě ani jeden z nich netušil, co se stane příští ráno.

„Ať žije král, ať žije král!“ rozléhalo se hlasitě z komnaty vladaře Magnasie. Na trůn usedl vysoký muž a majestátně vztyčil hlavu. Rozhlížel se okolo a viděl všechny ty šťastné lidičky. Dav, který byl u jmenování nového krále, se radoval i přesto, že zemi navždy opustil jejich veliký otec. Jejich radování zarazilo ale pokynutí rukou, čímž si vladař žádal ticho. Občané zmlkli a tiše zírali na panovníka, kterak vstává z dřevěného trůnu.

„Přátelé, ti, kterým vděčíte za záchranu, jsou tady mezi vámi. Nezalekli se žádného nebezpečí a právem budou zapsáni do historie Magnasie nesmazatelným zlatým písmem. Prokázali nesmírnou statečnost a obrovskou vůli,“ pronesl král dojatě a předstoupil před řadu osmnácti mužů. Za chvíli už se na jejich pyšných hrudích třpytily medaile z lesklého stříbra. Trosgarův rádce Peur si ještě neodpustil drobné mrknutí. Nebylo to trochu drzé mrkat na krále?

Pak se usadil znovu na trůn a celý lid si mohl prohlédnout nového krále Magnasie, statečného Trosgara.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 26. října 2011 23:27
Nefrete

Warrr 21. října 2011 14:44
Budu/budeme se těšit na tvé další dílo.:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Warrr - 21. října 2011 14:44
Warrr

Děkuji za kritiku, vezmu si ji k srdci. Ohledně té obsahové stránky plně souhlasím. Do příště se budu snažit vymyslet lepší zápletku a vyvarovat se klasickým klišé.
Díky za hodnocení.

Nefrete - 20. října 2011 18:59
Nefrete

Milé, ničím příliš překvapivé vyprávění, kterak bylo zlo nakonec dobrem poraženo, zloduch byl po zásluhách potrestán a hrdina, který se o to všechno zasloužil, náležitě odměněn. Ničím se nevymykající klasické fantasy, bez prvků a okamžiků, které by čtenáři nějak výrazně utkvěly v paměti, přesněji - utkvěly vůbec. Jako začátek dobré, jak po stránce stylistiky, tak gramatiky dobře odvedená práce, je znát, že si autor dal záležet. Obsahově bohužel však zapadá do té ohromné kupy jemu podobných literárních kousků.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog