Lov ve svitu Slunce (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Lov ve svitu Slunce

Autor : Mashaunix   1. října 2009   Povídky
Povídka psaná pár hodin nebo i míň, testování mé schopnosti psát prózu bez promýšlení.

Mé jméno je Jeindú. Je to pěkné jméno, nemyslíte? Já si myslím, že je pěkné. Prý jsou lidé, kterým se jejich jména nelíbí a tak si je mění a nutí své blízké, aby je zvali jinak. Ale mně se moje jméno líbí moc. Je takové specifické. Jen se to slovo „Jeindú“ vysloví, představím si sebe a jiní lidé snad také. Je součástí mého charakteru, ovlivňuje ho. Nese v sobě můj hlas, to jak vypadám, můj pohyb, mojí vůni, mé vlastnosti. Někteří lidé dokonce tvrdí, že jméno určuje celého člověka. Ale tomu nevěřím. To jsou jen babské povídačky. No, babské ne. Báby, které si vymýšlejí hlouposti, kterými mámí hlupáky, by ze sebe něco takového nevyloudily.
Ale já jsem si své jméno přece vymyslel sám, moje jméno a moje znamení byly jedno, tak jako u všech z našeho kmene.
Dnes jsme vyrazili na lov. Už to bylo potřeba. Celá vesnice začínala hladovět. Nelovili jsme pár dní a nocí. Svítilo slunce. Svit slunce není lepší než déšť. Naopak, je horší. Déšť je úžasný. Dá člověku velikou sílu. V dešti člověk běží rychle a silně, své kopí mrští daleko a přesně jím trefuje. Ještě před tím, než je hodí, dobře se mu drží ono kopí v ruce. V dešti je bůh a všichni jeho poslové. Déšť je krásný. V dešti se člověk cítí lehce. V dešti mívá člověk chuť něco provádět, nějakou činnost. Všichni lidé by si měli zvyknout na to, že déšť není původce nachlazení ani žádných jiných potíží, pokud si na něj zvyknete, žijete po jeho boku a neukrýváte se před ním. Já a všichni lovci i nelovci našeho kmene jsme si na to zvykli. Už od malička jsme byli s deštěm po hromadě. Déšť byl naším přítelem a hrával s námi hry. A teď nám pomáhá při lovu i při jiných věcech. Našeptává nám co máme dělat a vždy radí dobře.
Ale já vám nemůžu vyprávět příběh o tom, jak jsme lovili v dešti, protože ten by byl nudný, krátký a bez děje i když jsem takových zažil spoustu. Zatímco právě, když svítilo slunce, stalo se toho nejvíce. To je jako naschvál. Proč nemohlo pršet?
Tedy, šli jsme lovit a svítilo slunce. Uprostřed téměř nepředstavitelně obrovského pralesu stromů pokrytých věčněmodrým listím se naše skupinka proplétala vším tím porostem. Zde si zima neužila a podzim modrou stromů nesetřásl, jak by oba dva rádi. Ba ani jaro nemělo co nechávat vzrůst. Dalo by se říct, že zde bylo stále letní počasí. Pod vedením Kivunzhůa, nejzkušenějšího lovce, který od smrti vousatého Zerbénda pokaždé vymýšlel, jak budeme lovit, jak se kdo rozmístí, kdo kam půjde, kdo dostane jaké místo a všechny podobné věci, jsme se drali skrz. Všechny zvuky pralesa se míchaly dohromady a z toho vznikal nám tak dobře známý hluk, který symbolizoval celý náš život zde.
Lov pro mě znamenal hodně. Přestože jsme nebyli nepřemýšlící zvířata, vlastně náš život fungoval s několika rozdíly na úplně stejných principech. Náš život byl jen o tom, jak přežít, což se dělilo na najíst se, napít se a nenechat se zabít, a jak se rozmnožit a zachovat svůj rod, což u nás ale platilo za právě tu stránku, ve které jsme se lišili od zvířat. Platily mezi námi daleko hlubší vztahy. Vědělo se čí dítě je čí, na to jsme měli skvělé systémy, a totiž, že každý muž nosil své nakreslené znamení na prsou a každá žena na šíji. Když se narodilo dítě, matka mu svoje znamení nakreslila na pravé rameno a otec na levé. Když bylo dítě dost vyspělé, samo vytvořilo své znamení, které si nakreslilo podle pohlaví buďto na šíji nebo na hruď. Tak se vždy vědělo čí je kdo dcera nebo syn a jak se vlastně jmenuje, neboť jméno a znamení byly jedno. Jak už jsem řekl, ony hlubší vztahy se zakládaly hlavně na tom, že většina žen mělo dítě s většinou mužů a naopak. Dávno naši kmenoví vůdci přišli na to, že je zbytečné držet dva lidi spolu. Ti spolu proto žili vždy jen určitou dobu a potom, když pocítili sebemenší známky toho, že už to tak dále nechtějí, hledali si nového člověka. Každý muž a každá žena se pak starali o děti, které byly jejich, ale občas i o děti, které nebyly jejich. V naší společnosti hráli ženy a muži stejně důležitou roli. Muži získávali jídlo a zajišťovali životní prostor, ženy o obojí pečovali, dělali ze surových materiálů skutečné věci a konečně přiváděly na svět, kojily a staraly se o děti, což muži samozřejmě nedokázali. Kmenový vůdce byl vždy zvolen podle schopností a bylo jedno, bude-li to muž, nebo žena. Ale ženy nechodily na lov. Lovit v tomhle nekonečném modrém pralese nebylo pro ženy. Jejich ostře, až do zelena žlutá kůže byla příliš jemná, ženy neměly chuť vrhat oštěpy ani běhat v dešti, bylo jim líto, když skolily vysokého ladauina nebo širokého kahetala. Pokud se vyskytla žena, která na to chuť měla, pak mohla doprovázet muže na lovu a oni mohli doprovázet jí. Stejně tak to bylo i naopak – pokud muž (který měl žlutou kůži o něco tmavší, víc do oranžova) nechtěl lovit, ale starat se, pak také mohl. Protože lidem jde vždycky nejlíp to, co chtějí a co se jim líbí. Na to už kmenový vůdci přišli opravdu dávno a skvěle toho využili.
Teď již vás ale snad přestanu nudit zbytečnými popisy věcí a řeknu vám příběh toho lovu, kdy svítilo slunce. Kivunzhů, který lov vedl, začichal. Ostatní zaostřili sluch. Ale nic neslyšeli a z výrazu Kivunzhůovy tváře bylo patrno, že on také necítí ve větru mezi velikánskými stromy s tak modrým listí ani mezi shluky křoví zhola nic. Proto jsme se obratně posunovali dál. Nedělali jsme žádné zbytečné pohyby. Jestliže hluk, pak minimální, takový, který splynul s již zmíněným zvukem pralesa. Kde nešlo prostě jen rychle, houpavě a svižně posouvat nohu před nohu a s rozmyslem (zde, v pralesu, kde vás mnohjaká jedovatá věc mohla štípnou do nohy, to bylo třeba) ji pokládat do porostu, kde byl kmen, kde bylo vidět dlouhého mujiola bez nohou nebo hnědého kalwuipa se čtyřma ostnatýma, pevnýma, do tvaru dvojitého bodce postavenýma nohama, kterými se zapichoval svižněji než kdokoliv z nás do z jeho pohledu o mnoho většího a konkrétnějšího porostu, tam jsme poskočili, zhoupli se, odrazili se, zakroutili tělem a zhoupli se jinam. Lov, to pro nás byl tanec. I když to sluneční počasí ho malinko kazilo.
Teď se Kivunzhů zastavil. To bylo naprosto typické. Jeho skvěle vyvinutý čich byl o něco rychlejší než naše naslouchání (zrak při této části lovu neměl mnoho využití při hledání zvěře). Čekali jsme, že rychle vydá rozkazy, kam kdo má jít atp. Jako obvykle. Ne. Prostě ne. Jen tam zůstal stát celý ztuhlý. Co to mělo znamenat? Asi zachytil něco zvlášť silného, třeba víc kahetalů u sebe. Koneckonců bylo období páření, takže to bylo dost dobře možné. Všichni jsme se k němu obrátili. Jeden muž se k němu mihl jako žlutý záblesk a šeptem se optal: „Tak co? Co tam je?“
Čekali jsme, že zvedne ruku a přikrčí se, čímž by nám dal symbol k okamžitému rozptýlení a plížení se kupředu. Zase ne. Někdo jiný k němu z druhé strany přiskočil jako druhý žlutý záblesk a poklepal mu prudce na rameno. Rychle odtáhl ruku a tlumeně (zůstaly mu v tom šoku alespoň reflexy) vykřikl.
„Studený! Studený!“ šeptal rozrušeně a začal se zmateně rozhlížet. Neklid byl špatné znamení. Mezi námi všemi se rozšířil strach. Ten strach by vypadal úplně jinak, kdyby Kivunzhůa srazil osvalený a zubatý jaieald a zakousl se mu do krku nebo kdyby vykřikl (také nejspíš tlumeně) a chytl se za kotník, kam ho zasáhl jed smrtícího kalwuipa, na kterého nedopatřením šlápl. Tehdy by to byla prudká obava o jeho život, pak pocit beznaděje za to, že nemůžeme nijak ovlivnit jeho úmrtí a následně buď zabití jaiealda nebo přihlížení odchodu kalwuipa (jeho smrtí bychom nic nezískali), a následné oplakávání ve vesnici, chvilkové obavy o náš osud, který může tak ošklivě skončit, a pak zapomnění. Teď byl náš strach strašný tím způsobem, že byl velice nekonkrétní. Nevěděli jsme, proč Kivunzhů zemřel ani jak, nevěděli jsme, jestli se to může stát někomu z nás hned nebo později nebo vůbec. Ale, jak jsme pochopili, byl mrtvý a zůstal stát jen kvůli pevnému sevření svalů.
Jak jsem řekl, kdyby zvedl ruku a přikrčil se, mohli jsme se rozptýlit a postupovat plíživě kupředu. Teď jsme to udělali jako na povel a bez onoho znamení. Všichni jsme sevřeli oštěpy pevněji. Prošli jsme křovím a před námi bylo několik metrů vidět. Ničeho zvláštního jsme si však nevšimli. Postupovali jsme dál. Náhle se ozval zvuk právě v onom křoví za námi. Sice jsme sebou již neměli Kivunzhůa, který by vše vyčuchal, ale náš sluch nás nezklamal. Někdo s otočkou hodil kopí. Přímo do místa, odkud se šramot ozval, maximálně dvě vteřiny po jeho doznění.
Dohromady nás bylo 11. Nyní, po smrti vůdce, 10. A brzy jsme přišli o další dva muže, navíc jedny z nejsilnějších. Ti se totiž okamžitě rozběhli k onomu osudnému tak hezky modrému křoví, aby dorazili toho tvora. Jelikož běželi, nezůstali stát, jak byli, ale po pár metrech padli mrtví k zemi. Prudké sevření svalů je nemohlo nechat stát při běhu, kdy se odráželi od země, zatímco Kivunzhů stál. Teď šlo do tuhého. Ten, který přišel o oštěp, rychle vytáhl rezervní druhý. Pak tu byla v nejhorším ještě sekerka. I beze slov nám bylo jasné, že útočit na to, ať šlo o cokoliv, ale asi pro to jméno nemáme, na blízko, bylo naprosto beze smyslu. Naše mozky vypočítávaly, co je naší jedinou šancí – vylákat tu věc na otevřené prostranství a naházet do ní oštěpy. Všichni jsme i bez povelů couvali. Jelikož byl však tenhle modrý prales naším domovem a mi tu vyrůstali od malička, nezapomněli jsme na ostražitost. Na zemi mohlo být dost nebezpečných věcí. To už jsem snad vysvětlil při svých popisech.
Bylo nás tedy nyní osm. A právě ty dva muže, kteří byli nyní mrtvi, jsem viděl, samozřejmě ne zemřít, nýbrž, a to bylo o mnoho horší, vysát. Dvě veliké červené ruce, nebo tlapy, vystřelily nyní už od nás dost vzdáleného houští a za nimi vylezl jejich majitel. Byl hodně veliký, celý tak nějak mohutně pokrytý (nejspíše) svalovou hmotou, na pohled byl co se týče barev matně červený, nebyla to ale ta správná červená. Vlastně vůbec nevím, jak ji popsat. Zato tu věc se mi popisuje celkem snadno. Chňapla obrovskými tlapami po obou mrtvých, přitáhla si je k obličeji, a (přičemž se jí stále stahovaly šlachy na nohou tak šlachovitých, že nejspíš vůbec nebylo možno natáhnout je úplně a musely zůstat stále alespoň trochu přikrčené) vysála je. Obrovský rypák pod jejíma dvěma malýma očima, které se slastně zakroutily, se příšerně roztáhl a všechnu energii, tělesné teplo nebo vláhu nebo snad jen bůh ví, co to bylo, z obou lovců vysál, jako když se nasává z dýmky s tabákem. Zůstala z něj jen seschlá skořápka. Tu netvor odhodil a chtěl se dát na odchod.
Když jsem později o té věci hodně přemýšlel, došel jsem k názoru, že ta věc musela lovit jakékoli větší tvory. Možná přišla odněkud z vnějšku pralesu, jestli prales někde končí, já o tom jen slyšel z četných bájí, které se vyprávějí u ohně. Nebo žila někde jinde v pralesu. Každopádně toto byl její způsob lovu. Nějakým způsobem oběť zabila a pak ji vysála. A když už byla dost najedená, odešla se asi někam spokojeně vyspat. Nebo se spářit. Občas ji někdo zabil. Stejné to bylo s námi. Ulovili jsme tolik, aby to stačilo na jídlo pro nás a naše rodiny. Víc jsme nelovili. Najedli jsme se, naši soukmenovci se najedli. Pářili jsme se. Občas někdo umřel.
Jenže takhle jsem přemýšlel až v době, kdy jsem měl čas. Teď jsem neměl čas. Teď jsem spolu s ostatními házel oštěpy.
Asi to nemělo žádný význam. Sice se do obludy naše naostřené klacky a kosti zabodávaly, ale neublížili jí víc než tak, že jí způsobily bolest. A právě to byla naše hloupost. Tím jsme toho tvora vydráždili k dalšímu útoku. Vyřítil se na nás.
Jelikož přirozený vývoj druhy vyrovnává, aby měly přibližně stejnou šanci na přežití, bylo by trochu příliš smrtící, kdyby tenhle tvor uměl rychle běhat. Ne, kvůli těm již zmíněným šlachovitým nohám běhat nedokázal, rozhodně ne tak rychle jako my. Zdrhali jsme z jeho dosahu jako blázni. A to jsme udělali dobře. Několik těch, co se opozdilo, padlo k zemi mrtvých.
V té chvíli mi secvaklo, jak tenhle tvor zabíjí. Došlo mi, proč umřel Kivunzhů první, i když nebyl příliš blízko u něj (rozhodně ne blíže než kdokoli z nás). Bylo to čichem.
Slyšel jsem báje o příšerách, na které když jste se podívali, zkameněli jste, nebo jste zemřeli. Tohle fungovalo velice podobně, jen se využíval jiný smysl – čich. To bylo kruté, kvůli tak silnému čuchu zvířat. Ty měly ale asi vrozený reflex (nevím jaký) proti těmto tvorům a vždy před nimi na míle daleko utíkali. Proto jsme nejspíše také žádné zvíře nepotkali.
Já jsem měl štěstí. Nikdy jsem totiž neměl silný čich. I když jsme byli lidé, v téhle divočině jsme se dost podobali zvířatům. Já jsem byl v tomhle odlišný. Nic jsem nerozeznával čuchem. Jinak jsem byl ale výborný lovec, a proto proti mně nikdo neprotestoval. Stejně krom Kivunzhůa nikdo moc čich při lovu nevyužíval.

A tak jsme tedy nakonec utekli. Ale za jakých podmínek! Na lov vyrazilo 11 lovců, vrátilo se jich šest, bez úlovku. Náš vůdce lovu padl. Dva nejsilnější padli. Ještě dva další padli. Ach, to je kruté. A navíc tu již nejsme v bezpečí, kvůli tomu, že ten tvor se tu možná usadil a teď nás bude pravidelně zabíjet. Snad najdeme způsob, jak ho vyhnat. Nebo se budeme muset někam přesunout... Možná můžeme opustit prales. Proč ne? Zjistíme, tak jako dávní hrdinové mytologie, co leží za jeho bájným okrajem...

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Lov ve svitu Slunce?
Alensie, Amunak, Bogina, hater, medizn, Moon.rider, parizek, sherridon

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Mashaunix - 14. října 2009 20:10
Mashaunix

Tak, děkuji všem za pozitivní hodnocení a jsem rád, že se vám líbilo. :-)
Mým životním cílem je podat si hajného, který krade sekery, hajzl.

Bogina - 9. října 2009 15:54
Bogina

Hezké počtení. 4,5*
Ad bene vivendum, breve tempus satis est.
PJ roku 2008, vítěz Aragornského turnaje (AT´08 DrD)

sherridon - 4. října 2009 09:44
sherridon

Moc pěkný! =)
O všem píšeš tak jistě, že vůbec nemám potřebu pochybovat o tom, že v dešti se loví nejlíp a že bych si na šíji měla namalovat rolničku =)
*cink*

Moon.rider - 3. října 2009 11:18
Moon.rider

zajímavé, velmi zajímavé...

Měl bys psát sci-fi :)

ne, když čtu příběh..jako příběh, co se vypráví u ohně, tak očekávám že mi něco dá, že mne obohatí.

To se ti povedlo. Takže díky:)
Ministerstvo zdravotnictví vrauje: Moon škodí vám, i lidem ve vašem okolí.

hater - 1. října 2009 21:30
hater

Líbí se mi především prostředí a způsob vyprávění. Autor v článku propaguje věci, se kterými nesouhlasím a nebo si nemyslím, že by mohli fungovat, ale to nevadí. Třeba že za deště se loví lépe :-) což samozřejmě nic nemění na tom, že lov v dešti by byl jistě nudný.

Celkově o čem to je: Skupina lovců se vypraví na nepříliš úspěšný lov, který hlavní hrdina přežije a tak o něm může vyprávět. Mezitím se dozvíme o tom jak žije, jak žije jeho kmen a spoustu věcí o okolním prostředí. Taková pěkná utopie :-) která je myslím zajímavější než samotný lov.

Chtěl bych se zeptat jestli se tento příběh odehrává v nějakém větším světě a nebo bylo prostředí vymyšleno čistě jenom pro něj.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog