Lucius Gallor (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Lucius Gallor

Autor : happymax   9. června 2015   Povídky
Cesta za poznáním, původně životopis postavy. Magie, víra, tajemství, bohové.

Úvod

Rodina: Otec Mahtion, matka Erummeldë a starší sestra Lótiel.

Mahtion a Erummeldë se poznali před mnoha lety na cestách jako mladí dobrodruhové. O jejich lásce a činech by bardi zpívali písně ještě po generace, ale nezpívají. Oba dobře věděli, že čarodějka nemůže být matkou, natož se spojit ve svazku s theurgem a když Erummeldë zjistila, že čeká dceru Lótiel, oba to považovali za zázrak, ale museli jednat. Z obavy před radou Starších elfů Mahtion použil spoustu své moci k tomu, aby ukryl veškeré možné informace a zastavil šíření bájí o jejich slávě, a to v nejvyšších sférách, na které dosáhl. Sám vytvořil svazující lektvar pro svou ženu, aby spoutal její magické schopnosti a tím minimalizoval šanci, že dítě, které se narodí, bude postižené nebo nějak pokřivené astrální silou. Posléze urychleně opustili elfí království a vydali se za oceán do nové země za novým začátkem.

Dcera Lótiel se narodila po cestě a vypadalo to, že je všechno v pořádku a že je čeká dlouhý a šťastný život. Nová země nabízela nekonečné možnosti hlavně daleko od rady, od těch nafoukaných čarodějů, kteří by Erummeldě chtěli sebrat její dítě, daleko od stíhání. 

Rodina se usadila v malém horském městečku jménem Willenharm, kde bylo dost prostorů pro všelijaké zlepšení. V osadě život víceméně chřadl poté, co byly vyčerpány zásoby stříbra a město přišlo o svůj hlavní zdroj příjmu a post starosty byl vlastně za trest než za odměnu.

Město se zahalilo závojem špíny, kriminalita stoupla, obchod poklesl a každý, kdo měl dost zdravého rozumu nebo špetku počestnosti, prostě utíkal.

Když se mladá rodina objevila a chtěla se usadit, většina místních si myslela, že ti elfové snad přišli o rozum, a když se Mahtion začal ucházet o místo v městské radě, dívali se na něj přes prsty a s trochou výsměchu. Nikdo totiž nevěřil, že se to tu dokáže bez těžby stříbra jakkoli zlepšit. Opak byl ale pravdou. Po té, co přesvědčil zbytek horníků, co se ještě neodstěhovali, aby ještě naposledy zkusili navštívit důl, narazili na zdroj vzácných minerálů. Město dostalo druhou šanci. Lid začal elfy milovat a hlásat, že je tam poslali snad sami bohové, aby spasili jejich bídné životy. Pokladnice se začala rychle plnit a kupci a řemeslníci se opět vrátili. Tato událost se donesla až ke knížeti, který po dlouhém zvážení udělil rodině šlechtický titul. A po opakované žádosti Mahtiona osvobodil město zcela od daní, a to na dobu 6 let. Efekt na sebe nenechal dlouho čekat. Většina starých staveb byla stržena, pod městem se položila kanalizace, akvadukt přivedl čistou vodu z dalekého ledovce, aby byla dostupná téměř na každém rohu. Nové domky a manufaktury rostly jako houby po dešti. 

Obchodníci, řemeslnici, kováři a alchymisti všech ras a vyznání se sjížděli z celého kraje, aby ten zázrak viděli na vlastní oči. Každý, kdo byl znalý řemesla a chtěl se zde usadit, byl podpořen městskou radou. Nepotřeboval peníze na koupi domu. Stačilo, že se zavázal prací ve prospěch města. Dokonce se v kraji tradovalo, že městskou radnici a knihovnu (menší palác) postavili podivní skřítci, a to za pouhé dva týdny.

Sláva a bohatství domu Galloru rostla závratnou rychlostí. Většina peněz byla použita ke zlepšení života obyvatel, udržení pořádku a čistoty v ulicích, dokonce se otevřela první veřejná škola a daleko za městem na nejvyšší hoře začala růst věž babylonských rozměrů. 

A v tom se Pánovi a Paní Gallor narodil syn. Aby se rodina více přiblížila lidem, dostal lidské jméno Lucius (osvícený). 

Už jako malé elfátko byl Lucius mimořádně bystrý. Ve věku pěti let se sám naučil číst a za rok s pomocí své matky i psát. V deseti se poprvé projevila jeho mimořádná mysl a eidetická paměť. Byl schopný si zapamatovat každou knihu, co se mu dostala do ruky, pořadí karet v balíčku po pouhém prolistováni a hru v šachy dokázal hrát, aniž by se podíval na hrací desku.

Zprvu oba rodiče byli velmi šťastní, že mají nadaného syna, který snad jednou převezme správu nad jejich majetkem a dál ponese jméno Gallor, poněvadž i přes veškerou snahu se ženská práva potlačovávala a pokud by se Lótiel provdala, připadl by veškerý majetek jejímu choti a jméno Gallor by nemělo následníka. Jedině Mahtion byl trochu znepokojen, když se snažil pohlédnout do Luciusovi budoucnosti. Žádnou totiž neměl pevně danou. Jak říkal, jeho mince osudu dopadla na hranu. Přisuzoval to tomu, že jednou z něj bude mocný theurg jako je on sám, a proto jsou jeho linie osudu tolik pokřivené a rozvětvené. Erummeldë, jeho matka, ale dobře věděla, že Lucius magii do rukou nikdy neuchopí. Věděla, že Lucius magii uchopí svou myslí a tak nemá smysl ho trápit v alchymistické dílně a neustále mu nadávat, že má obě ruce levé a připálí snad i vodu v baňce.

Přes to všechno jeho vysoce nadprůměrná inteligence nepřinášela jen samé výhody. Bylo s ní spojeno i spousta problémů, protože takové dítě není vůbec snadné vychovávat.

V deseti letech se stížnosti na mladého pána den ode dne množily. Ať už se jednalo o kupce, kterým provedl nějakou klukovinu, či bardy, kteří si stěžovali, že Lucius jim krade texty jejich balad, které zcela překroutí do vulgárního znění, a ty pak se svými přáteli vykřikuje a tím kazí jejich dílo a oni místo obdivu a peněz sklízí jen výsměch; nebo audience vyžádané potulnými mnichy a rádoby filozofy, kteří ho považovali za kacíře a neznaboha, protože před shromážděným davem pomocí zákeřných otázek poukázal na závažné chyby v logice toho o či onoho kázaní. „Je to nevychovaný spratek, měl by dostat rákoskou nebo karabáčem. To za mých mladých let si tohle nikdo nedovolil!“ hulákali na odchodu.

Jeho matka často říkala: „Synku, poslouchej mě dobře a kladu ti to na srdce už od tvých sedmi let, klidně si buď chytřejší než všichni ostatní, ale přestaň na to poukazovat.“

„A proč matko?“

„Protože lidem je to proti srsti!“

Život v městečku Willenharm probíhal poklidně. Utopická společnost se rozrůstala a zažívala svůj zlatý věk, ale jak už tomu většinou bývá, žádná idylka netrvá věčně. Každá akce způsobuje reakci a každý dobrý skutek budiž po zásluze potrestán.

Začátek konce se připlížil zcela nenápadně, pomalu a nezastavitelně jako stín zapadajícího slunce. Noční můry a vize přicházejícího zla postihly obyvatele jako morová rána. Toto zlo si vybralo pro tentokrát i lidskou podobu. Stal se jim baron Redgreis Kruel. Zprvu zničil a pošlapal pověst domu Galloru na knížecím dvoře a když jeho jasnost Vincent IV sejmul svou ochrannou ruku z městečka Willenharm, vrhl se na něj jako hladový vlk. Nedokázal přenést to, že město na jeho lénu skrývalo takové bohatství, které mělo patřit jen a výhradně jemu a nikomu jinému, zvlášť ne těm elfím přivandrovalcům. Vždyť to ani nejsou lidé. Uvalil na město kruté daně a poslal do města své rádoby ochránce pořádku, kteří měli zajistit loajálnost Willenharmru vůči knížectví a království a také řádný odvod dani. Ve skutečnosti to ale byla banda nájezdníků, hrdlořezů, kteří nenápadně a bez boje obsadili město. Stín a strach zahalil ulice a sen, který všichni společně snili se vypařil jako ranní rosa v poledním slunci.

Mezi lidem kolovaly zvěsti, že snad barona posedl zly démon, ale bez hradeb a řádného vojska neměl jakýkoliv odpor žádný smysl.

Když už situace byla neúnosná, tak se Mahtion a Erummelde rozhodli poslat své děti na studia.

Lucius, tehdy ještě malý chlapec, musel odjet do vzdáleného císařství, kde ve městě Athkatle měl studovat na největší a nejprestižnější univerzitě na celém známem světě.


O několik let později…

Z malého chlapce se stal mladý muž plný ideálů a vlastních názorů. Na univerzitě nepatřil zrovna mezi vzorné studenty, zajímala ho především magická studia, malování, hra na housle. Ze všeho nejvíc ho uchvátila astrologie, která se rychle stala jeho velkou vášní. Pohyby kosmických těles, různá znamení a možnost zahlédnout věci minulé, přítomné, a dokonce i budoucí, přitahovala mladého Luciuse jako můru ke světlu. Všechno ostatní byla nuda. V kombinaci ze svou velkou zvědavostí si samo-sebou u svých kantorů velkou oblibu nevytvořil, spíš naopak. Vnímali ho jako přítěž. Ale díky svému, až bestiálně analytickému myšlení, vyřešil záhadu mizejících lidí z okolí hřbitova a chudinské čtvrti. Neudělal to ani kvůli slávě nebo odměně, která už činila pěkných pár zlatek, ale jen z rozmaru. Nikdo z velkých mágů případu moc pozornosti nevěnoval a stráže byly bezmocné, tak to pojal jako osobní výzvu. Tím si na sebe přitáhl pozornost královských špiclů, kteří ho několikrát přivolali k zapeklitým případům jako konzultanta. Obecně se totiž vědělo, že čarodějové a královský cech spolu moc dobře nevychází a soupeří mezi sebou o každý kousek moci, a jak tvrdil sám Lucius, trpí tím prostí lidé, ti, které je platí ze svých daní, aby je chránily. Přispěl taky k likvidaci fanatického kultu uctívačů Lloth, pavoučí bohyně. Vůči jejich víře neměl nic, ale rituální vraždy a puch nekromancie, který se objevil ve městě, ho docela znechutili a hlavně to byla jedinečná příležitost, jak popíchnout rektora Segistina, který měl dané záležitosti se zneužívání magie osobně na starosti. Obzvlášť, když se do kultu přidali i někteří studenti. Samo sebou na univerzitě, jak mezi kantory, tak i studenty moc obliby nezískal. Na oplátku ale dostal status nedotknutelného, který mu zaručoval, že pokud hrubě neporuší zákon, tak se ho jen tak nezbaví. Sám ale začal tušit, že se velmi rychle dostával na tenký led. Přesněji řečeno, měl pocit, že se jeho hlava ocitla mezi kladivem a kovadlinou.

Spolupráce z cechem přinášela mnohé výhody, jako je vlastní pracovna, přístup do zakázaného křídla v knihovně a hlavně jeho zarputilý nepřítel vikomt Georgius Wolfgraim, syn markýze Wolfgraima, rozmazlený spratek a ničema od kosti, který spolu se svou bandou mladého Luciuse šikanoval a posmíval se mu na každém kroku, jednoho dne objevil s velkým monoklem na pravém oku a na Luciuse už se nikdy ani nepodíval. Na druhou stranu se požadavky ze strany šedých pánů začaly pomalu, ale jistě stupňovat. Když si uvědomil jak velkou udělal chybu, bylo už pozdě. Cesta zpět už byla uzavřena. Na první pohled se vše zdálo být v naprostém pořádku. Čekala ho zářívá budoucnost a možná časem i uznání, po kterém tolik toužil. Na straně druhé mu nějaký hlas uvnitř šeptal, že ta situace, ve které se nachází, může být velmi nebezpečná. Nebral však na to příliš velké ohledy, zaprášené a pavučinou pokryté staré knihy v temném sklepení byly až příliš lákavé, než aby se jich vzdal. Lucius začal studovat zápisky a popisy starodávných bohů a rituálů, které byly jíž dávno zapomenuté a zmizely v propadlišti času. Hledal specifické a všeobecné rysy, hledal nějaké spojení mezi jednotlivými, jak tomu říkal, případy. A tehdy ho to napadlo poprvé, že všechno může být zcela obráceně. Bohové nestvořili tento svět, nýbrž inteligentní rasy si stvořily božstva k obrazu svému. To by znamenalo, že svět je mnohem, mnohem starší než se všichni domnívají a okamžik stvoření, který je všeobecně uznáván všemi mudrci jako počátek světa, který je pevně zapsán do astrálních sfér jako neproniknutelná bariéra, za kterou se nejde podívat žádným způsobem dál do minulosti, je jen pozůstatek nějaké velké kataklyzmatické události, jako například konjunkce sfér nevídaných rozměrů. Samotná teorie prolínání sfér je velmi palčivé téma, natož jeho vlastní teorie O původu Bohu, jak ji sám pojmenoval, by mu mohla zajistit místo na hranici, pokud by nebyl opatrný. Rozhodl se tedy o své práci mlčet a usilovně přemýšlel, jak by se dalo něco takového dokázat. Bude li mít v ruce nezvratný důkaz o civilizaci, která existovala před oficiálním „stvořením,“ bude mít vyhráno.

Jednoho dne v hostinci U opilého barda přisedl k Luciusovi muž v šedé kápi, nejspíš spojka, ale místo dalšího požadavku předal Luciusovi malou truhličku, prý od obdivovatele jeho výjimečné a odvážně práce. Když se otázal, co je to, muž mu odpověděl, že to je úlomek z Ödsteinu, který měla u sebe partička trpasličích dobrodruhů, kteří nedávno připluli do města.

„Šéf mi tvrdil, že na to prý nemám sahat holou rukou, a ty chlapče si taky dávej setsakramentského majzla, aby tě to nesežehlo,“ zasmál se a rychle vypadl z putyky.

Obsah truhličky byl více než zajímavý. Malý lněný hadřík ovázaný konopným provázkem, ukrývající něco malého a těžkého a kousek pergamenu s popiskem rituálu extrakce s důrazem na přesné načasování a sérii astrologických kalkulací. Chvíli studoval pergamen a celkem rychle pochopil, oč se jedná. Technika věštby se moc nelišila od té, kterou sám velice rád a často používal. Rozdíl byl jen v pomůckách. Místo křišťálové koule nebo hranolu byl zapotřebí zvláštně broušený pravidelný dvanáctistěn s hyperbolicky zakřivenými hranami. Něco takového se sehnat dá, ale stojí to dost peněz kvůli atypickému výbrusu. Další věci, jako kouzelné barevné svíce nebo aktivovaná křída, kadidlo a podobné drobnosti, si mohl vypůjčit z katedry astrologie na univerzitě. Problém viděl jen v tom, že na extrakci informací o původním majiteli měl jen jeden jediný pokus. Rozhodl se tedy v přístavní čtvrti vyhledat ony trpaslíky. Našel je v putyce U Mořské panny. První zaplivaná nalévárna směrem od mola. Měl štěstí, protože pro tři trpaslíky zrovna přišly stráže, aby je zatkly a odvedly za opilství a výtržnictví. Ti tři, nejspíš bratři, nebyli ani zdaleka ve stavu, kdy by byly schopní klást odpor nebo podávat nějaké informace. Situaci tedy zachránil rychle, po svém. Zaplatil jim nocleh, hostinskému útratu a stráže diplomaticky odvolal s tím, že se vlastně nic nestalo a z těch pobudů by stejně nedostaly ani groš. Při té příležitosti si od všech vypůjčil pramínek vlasů a vousů jako blokační pomůcku, aby odstranil jejich vliv na zkoumaný předmět. S přesvědčením, ať je v tom ubrousku zabalené cokoli, tak to určitě ohmatali, poprskali a možná s tím prováděli i daleko nechutnější věci a o vize z trpasličího života rozhodně nestál. Nakonec si ještě obstaral i výtažek z paličkovice nachové. Koupil ho od známého alchymisty. Použití silných halucinogenů sice neměl v oblibě, ale za každou cenu chtěl tuhle hádanku rozlousknout, proto přistoupil k takto radikálnímu řešení. Druhého dne už měl vše připravené. Kdyby tak ještě věděl, co je to ten Odstein, tak by to bylo jednodušší, ale na zjišťování detailů už nebylo příliš času. Chtěl mít obřad připravený co nejdříve, protože potřebná konstelace nastane už tuto půlnoc a na její zopakování by musel čekat několik dalších let. Myslel si, že se veškeré detaily ukáží později, tak zbytečně nezahálel.

Svíce hořely a vypouštěly barevné obláčky kouře, vzduch byl nasáklý kadidlem. Na kulatém stole z ebenového dřeva byl křídou nakreslen složitý obrazec. Malým světlíkem ve stropě prosvítal tenký měsíční paprsek a líně se plazil po stole. Pokud nastavil zrcadlo na střeše správně, tak přesně o půlnoci se dotkne křišťálu. Opatrně rozřízl konopný provázek a poprvé pohlédl na záhadný dar. Přesně podle očekávaní. Byl to kámen. Velký černý kus ruly. Uprostřed byl vyrytý nějaký symbol, nejspíš černé slunce. Do stěn bylo precizně vytesáno několik zářezů. Vypadalo to, že tento kus je součástí nějakého většího celku, možná mozaiky, možná je to klíč k nějakým skrytým dveřím a taky možná je to jen nejapný žert a Lucius ztratil spoustu času a peněz, aby na něj naletěl. V každém případě, za nedlouho se ukáže, oč tu vlastně běží. Opatrně umístil kámen přímo doprostřed obrazce na stole, půlnoc se kvapem blížila. Vypil divutvorný lektvar a upřel svůj zrak do dvanáctistěnu a začal s koncentrací. Dostat se do transu pro něj už nebyl dávno žádný problém, ale tentokrát ho čekal nejhlubší výlet do vlastního podvědomí, jaký kdy zažil. Zachvěl se vzrušením a očekáváním, ale rychle se ovládl a vyčistil mysl.

Začalo to celkem nenápadně. Obrazce kouře v křišťálu nabývaly známých symbolů, vítr, vlny moře, ptáci. Zprvu černobíle, později i v barvách. Po těle se mu začala rozlévat vlna tepla . Účinek lektvaru přecházel rychleji než očekával, v prstech na rukou cítil silné mravenčení, nohy necítil vůbec. Nechal své tělo za sebou a plně se ponořil do své vize. A pak to přišlo jako rána palicí. V okamžiku, kdy se světlo měsíce dotklo křišťálu, vynořilo se z obrazu něco mocného, něco zlého, něco pradávného. Ztratil kontrolu, jeho mysl byla vytržená z těla a vsáta do křištálu. Před očima se mu promítal celý jeho život.

Vzpomínka, která byla vymazána, se z čista jasna oblevila. Jasná a čistá jako samotný křišťál.

Slyším vlčí vytí, cítím strach, běžím nekonečnou zasněženou plání. Cítím smrt a chlad. Sněhová vánice bičuje moje křehké tělo. Jsem nahý. Běžím. Bílý vlk je mi v patách. Cítím jeho dech. Vím, že nemůžu utéct, už je po mém boku, jsem malá laň. Vlčí zuby se mi zakusují do hrdla. Nemůžu dýchat. Dusím se, cítím bolest, nemůžu křičet, mám strach. Vlčí tlama je rudá krví. Mojí krví. Krev kropí bílý sníh. Vichřice sílí, vlk se směje. Trhá moje maso a směje se. Cítím bolest, strach, chlad. Zem se otevírá, padám do propasti temnoty, křičím.

Probouzím se ve svém pokoji. Byl to jen sen. V uších mi doznívá můj vlastni křik, za okny zuří bouře, strašidelné stíny tančí po pokoji.

Bouřky ve Willenharmu jsou běžné, ale tahle je jiná. Cítím ji ve své hlavě...

Cítím i to, že někdo je v domě.

Vstanu z postele a jdu se podívat, vábí mě to jako můru ke světlu, nemůžu si pomoct. Procházím domem a mířím rovnou do sklepení, plížím se, vím, že ať je tam cokoli, nespatří mě to, jsem neviditelný....

Scházím po schodech a už z dálky slyším cizí hlasy. Všímám si výklenku ve zdi. Je tam místnost, která tam rozhodně nebyla předtím. Vcházím dovnitř a jen stěží potlačím výkřik úžasu. Vzduch vevnitř je elektrizující, nabitý mocí, až to štípe do tváří, v uších mi hučí. Místnost je plná zářících run vznášejících se volně v prostoru, pulzují namodralým světlem jako tlukoucí srdce.

Vidím postavy, matka, otec, ty poznávám, ale kdo jsou ti ostatní? To není možné, to musí byt sen. Takový ten sen ve snu, který se mi často zdává a vždy když si to uvědomím, tak se probudím, ale tentokrát ne. Proč ještě sním, když vím, že je to sen...

Vidím malou postavičku, snad hobit v zeleném plášti, s holí velkou tak 180 coulů, rozhodně mnohem vyšší než on sám. To by bylo ještě v pořádku, ale vedle něj stojí žena. S tmavou, kovově šedou kůží a bílými vlasy. Její oči jsou jako oči šelmy. Svit magických run se v nich odráží a vypadají jako by hořely rudým plamenem. Je štíhlá a svalnatá, její pevné tělo je sevřené do krásné lesklé kovové zbroje, která ještě víc zvýrazňuje její ženské atributy. Vypadá děsivě, ale trochu jinak. Krásně děsivě, je nádherná. Vypadá znaveně z cesty. Ledabyle se opírá o záštitu obouručního plamenného meče posetého drobným runovým písmem, jehož dobrá třetina je zabodnutá do kamenné podlahy. Je to největší a nejhrozivější zbraň, o které jsem kdy vůbec slyšel nebo četl, odhaduji, že vážit musí nejméně dvakrát víc než já sám.

Srdce mi buši vzrušením, když si uvědomuji, co je zač. Není pochyb. Je to Drow, temná elfka, a to znamená jediné. Ten záhadný kov musí být adamantium.

Postava po její pravici ale vypadá ještě úžasněji. Musí to být ten největší trpaslík na světě, je snad širší než vyšší. Dlouhé zrzavé vlasy a vousy mu sahají až po pas, jsou spletené do složitého vzoru. Důstojnost z něj přímo sálá. Pod róbou posetou spoustou drahokamů se určitě ukrývá zbroj. Paže má silné jako kmen dubu, možná dokonce silnější než jeho vlastni nohy. Kladivo, které svírá, vzbuzuje respekt už od pohledu. Hlavici tvoří šesti hran špičatý na obou koncích, velikosti kovářské kovadliny. Do stěn jsou usazené rudé drahokamy velikosti vejce, vybroušené jako opály. Drží ho pevně a lehce jakoby nevážilo vůbec nic. Za ním je o zeď opřena velká pavéza, která se jako všechno třpytí stovkami lesklých kamínků. V pozadí stály ještě dvě postavy. Drobná žena, krásná a křehká jako lilie. Její tělo halil lehký, průsvitný, téměř průhledný hedvábný šat. Její dlouhé havraní vlasy ji sahají až po pás. Vypadá tak lehce a nespoutaně, jako by se vznášela pár coulů nad zemí, jako lesní víla z pohádky nebo snad jako přízrak. Po její pravici stoji muž zahalený do temného pláště stínu, jakoby i svit magických run v jeho blízkostí potemněl, jeho tvář není téměř vidět, snad jen že je temná, bledá a přísná. Bledé ruce s dlouhými nehty - snad drápy, rozevlátý černý šat a jeho oči mne děsí a přitahují ze všeho nejvíc. Aniž bych to dokázal vysvětlit, vidím v nich oceány času a úzkost, kterou skrývají, mne bodá přímo do srdce.

Všichni jsou zabraní do diskuze, snad si mě nikdo nevšimne. Směsice strachu, úžasu a dalších pocitů mě zcela přikovala ke studené skalnaté podlaze. Už rozeznávám slova, ale jejich význam mi poněkud uniká nebo se jen bojím si domýšlet.

„Všichni jsme si dobře vědomi magického potenciálu tvé věže, věštče,“ procedil mezi zuby hobit.

„A nebezpečí, které představuje,“ dodala záhadná žena v bílém.

„Vlaštovka nebude použita jako zbraň,“ zaburácel hromovým hlasem trpaslík, „Rozprava na toto téma je uzavřena.“

Všichni se odmlčeli.

Po chvíli se slova chopila temná elfka. Přestala se opírat o meč, narovnala se a se skřípotem vytáhla čepel z kamenné podlahy. 

„Je tu ještě jedna velmi důležitá záležitost, kvůli které jsem zde…“ protáhla se, uchopila meč do pravé ruky těsně u záštity, zaujala bojový postoj a natáhla paži na celou délku v předstíraném výpadu.

Rychle zkontrolovala dokonale zubaté ostří, lesklé jako zrcadlo, ostřejší než břitva. Stále svírajíc jílec jednou ručně roztočila meč v rychlém mlýnku, až čepel ve vzduchu hlasitě zahučela.

Pak mečem mrskala za záda, jakoby jej chtěla odhodit za sebe, to se ale nestalo, meč se zastavil ve vzduchu a s hlasitým cinknutím se přilepil elfce zezadu na zbroj, s jílcem nad pravým ramenem.

Na nikoho z přihlížejících to ale neudělalo žádný dojem, tedy téměř na nikoho. Zúčastnění jen poustoupili o krůček dozadu a vrhli na elfku nevěřícné pohledy.

Lucius, který se už krčil v rohu, jen tak tak zadržel výkřik a přestal dýchat, něco tak rychlého jaktěživ neviděl.

„Nesmí tu zůstat…“ pokračovala, přistoupila k Errumeldě a zblízka se ji podívala do očí.

„Ani zde ani nikde jinde a už vůbec ne s vámi.“

„Raději my než oni,“ přidal hromovým hlasem trpaslík.

Z ničeho nic se Mahtion začal rozčilovat a přejíždět nechápavým pohledem ostatní.

„Ale to není možné... Udělal jsem všechno, co bylo třeba, prošla zkouškou, je v pořádku ... to nemůžete!!! Nikdy se neprojevila, nikdo o nás neví... to nesmíte!“

Erummelde se ani nepohnula, stála jako socha a zpříma se dívala temné elfce do očí.

Bylo vidět, že mezi těmi dvěma panuje nějaké napětí a možná se to netyká rasové nesnášenlivosti.

„Tss.. “ odfrkla si temná elfka a ustoupila. Na její tváři se objevil široký, děsivý a triumfální úsměv.

„Ty jsi mu to neřekla, viď modrooká?“

Neodpověděla. Sklopila zrak a podívala se na svého muže.

„Promiň, drahý,“ zašeptala a pokusila se dotknout Mahtiona, ten ale ucukl a zlostně zasyčel

„Jak dlouho?“

„Oba jsme přeci věděli, že účinky jsou dočasné. Nemohlo to přeci trvat věčně…“

„Jak dlouho?!“ zopakoval svou otázku.

„Už jsou to roky, ještě nejsem plně při síle, ale už to nebude trvat dlouho.

Chtěla jsem ti to říct už dávno, ale... nemohla jsem.“

„Chceš říct že můj syn…“

„Ano... Neřekla jsem to nikomu, nechci ho ztratit. Učím ho to zvládat, aniž by on sám cokoli tušil. Pochopte že…“ 

„Ne, ty pochop,“ přerušila ji temná elfka.

„Před osudem není úniku, zrovna ty, Mahtione, bys to měl vědět nejlíp. Chlapec zde nesmí zůstat, jak pro jeho vlastní bezpečí, tak i pro naše.

Dej mi ho a přísahám, že až se vrátí, jeho moc bude větší než nás všech dohromady. Naši nepřátelé budou prchat hrůzou, jen co zaslechnou jeho jméno.“

„Zkus se k němu přiblížit a vyškrábu ti oči ty… ty… ty…“ zaječela Erummelde.

„To ti nedovolíme, Tirois, všichni víme, kam by jsi ho chtěla odvést“ zaburácel hromovým hlasem trpaslík.

„A někteří z nás vědí i o té druhé věštbě“ dodal s úsměvem bledý muž v rozevlátém hábitu.

„To nechť raději odjede se mnou do Mahaktaru,“ pokračoval trpaslík. „Ve své tvrzi mám dost mágů, kteří ho naučí co je třeba znát. Žít si bude jako kralevic a válku, která brzy zachvátí tento svět, nikdy nespatří, budeme-li my držet při sobě.“

„Grimli, příteli, viděl jsem tvou tvrz,“ promluvil bledý muž v rozevlátém hábitu s úsměvem tak širokým, tak falešným a značnou dávkou sarkasmu.

„Proč ho rovnou nezavřít do vysoké věže a poprosíme zde Ten´nekale, ať ho pohlídá?“

Trpaslík si odfrkl a zabodl do něj svůj zrak.

„Ať světlem nebo tmou, svou cestou musí kráčet sám. Jedině tak bude rovnováha zachována. My mu pomoci nedokážeme,“ pronesla žena v bílém.

Její slova zněla klidně a moudře.

„Ticho,“ ozval se znenadání hobit.

„Ticho a už žádná jména. Tak zněla dohoda! Myslím, že tu nejsme sami.“

„Jen klid, Lorezno,“ okřikla ho temná elfka, kterou do teď nepřestal bavit výraz tváří a situace, ve které se ocitli Erummelde a Mahtion. „A nebuď paranoidní. Věštec sice jako chlap za moc nestojí, ale v ochranných runách se vyzná jako nikdo. Je tu tolik moci, až se mi z toho dělá zle. Žádný přízrak nebo stín sem neproklouzne.“ Na chvíli se odmlčela a přeměřila si bledého může pohledem „To mě ale přivádí k otázce, co tu sakra děláš ty Resgire?!“

Resgir se pousmál, vložil ruce do rukávu a vykročil vpřed směrem k trojici elfů.

„Má drahá Tirois, tvůj důvtip a krásu stejně jakož i dobrotu tvého srdce obdivuji již dlouhá léta,“ složil temné elfce kompliment tak důstojný a upřímný, až jí spadl úsměv z tváře a donutil ji hlasitě zaskřípět zuby.

„Jsem rád, že se ptáš. Jsem zde, abych nabídl východisko.“ Udělal další krok.

„Jen klid, mistře hobite,“ pronesl a gestem ruky rychle vytažené z rukávu jako kouzlem zastavil Lorenza, který se chystal něco říct.

„Erummelde, Mahtione, známe se už léta“ začal svou řeč ze široka. „Po celou tu dobu jsem vám byl přítelem a spojencem, nikdy jsem vás nezklamal, není-liž pravda?“ Nečekal na odpověď. „A ani teď s tím nehodlám začít. Vyslyšte tedy můj návrh. Všichni si konec konců dobře uvědomujeme situaci, ve které se 

Jisté je, že chlapec svou cestou musí kráčet sám, a pokud nechceme, aby se stalo... no však víte co, tak nikdo z nás ho nesmí nijak ovlivnit, tak to bylo řečeno, tak bylo i zapsáno. Nikde se však nemluví o tom, že nesmíme dohlédnout na to, aby se někdo jiný pokusil využit ho ve svůj prospěch. A to, jak se domnívám, se dá snadno zařídit.

Navrhují tedy Athkatle. Je to nádherné město které je právě na vrcholu, žijí tam deseti tisíce lidí, elfů, trpaslíků a příslušníků dalších ras. Chlapec bude mezi svými. A také se mi doneslo, že jistý obchodník tam začal vyvíjet své aktivity a vrchní představitele místního, říkejme tomu hudebního cechu, potkala série politováníhodných nehod.

„To mi nedokážeš!“ sykl hobit s jistou dávkou vychloubačství a rychle skryl úsměv pod kápí.

„Díky čemu je z Athkatli rázem i nejbezpečnější místo na celém kontinentu“ pokračoval neohlížeje se na hobita. „Věci podružné se pak dají snadno zařídit pomocí trochy těch peněz. Místní jsou velmi tolerantní co se týče vyznání a rasy. A s tím správným doporučením i magie.“

„Dobře, dobře, chápu, kam tím míříš,“ nevydržela Tirois a drze přerušila jeho proslov.

Ostatní mlčeli.

Erummelde se na něj zadívala svýma modrýma očima, ve kterých se zaleskly jiskřičky slz.

„Ale jak mu to chceš vysvětlit, že musí odjet a že už možná nikdy neuvidí svou rodinu, svou sestru, svého otce, svou matku? Je to přece dítě. Moje díte,“ řekla zadržujíc pláč.

„Pokud se nepletu i o tohle už je postaráno,“ řekl Regis.

Něco malého a měkkého dopadlo na kamennou podlahu. Byl to chlapec v noční košili.

Lucius omdlel.


Pokračováni podle reakci, budou-li kladné, bude hned :-)

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Plž - 9. června 2015 21:11
Plž

Na rozdíl od Katangy nemám problém se čtením delších textů. Hodnotit sloh moc nebudu snad jen to, že i já jsem přeskakoval věty a některé části jen přeletěl abych se vůbec dostal ke konci.

Co ale chci trošku více hodnotit je obsah sám jako historie postavy. Po rodičích geniální, inteligentní bystrý, téměř bez rodiny navíc do příběhu by vstupoval už jako téměř jako profesionál.

V hrách naživo v mé družině bych za podobnou historii téměř vraždil. Rodina je jeden z nejlepších základů pro dobrodružství a dá se vždy využít k další zápletce. Navíc sama utopická společnost a následně druhé město jsou zase svazující pro PJe.

Při hrách na fóru mám jako PJ mnohem radši postavy spíše slabší a hlavně plný emocí. To co dělá hru hezčí jsou myšlenky postav a jejich slabosti a podobným životopisem by sis většinu těchto věcí ve hře moc neužil.

Pro hru samotnou je někdy méně více. Kratší jednodušší životopis skýtá možnosti pro budoucí doplňování a tak lepší možnosti hráče i PJ přizpůsobit postavičku dané hře.

Plž

Katanga - 9. června 2015 06:19
Katanga

Uf.
Tak první věc - máš to hrozně hrozně hrozně dlouhé. 18 stran. Tohle se hodí betačtenáři, ale ne do sekce článků, kde si lidi vybírají, co budou číst.
Komentář píšu průběžně jak čtu. Už čtu a opravuji zhruba hodinu a jsem v polovině.

To je důvod, proč schvaluji jen polovinu článku a tu druhou ti mažu. Ano, pokud se k mému komentáři nachomýtl nějaký externista, tento článek byl původně dvojnásobné délky. Mám tu druhou půlku zazálohovanou, ale - aspoň nyní - dál neprojde. Stejně si nemyslím, že to kromě mě bude někdo číst. Proč? Chce to prostě kratší kousky. Lidi se na internetu krmí očima a pokud nemají něco přečteno do deseti minut, tak na to kašlou. Max dvě tři strany, strany, které budou plné zajímavých věcí, děje, prostě aby čtenář sám zatoužil po pokračování. Chce to rozkouskovat a zároveň proškrtat nudné a zbytečné pasáže.

Třebas dokud nezačal samotný rituál, nechytala jsem moc, oč běží. Proč to všechno povídáš. Klidně ten popis Luciusovy rodiny a jeho raného vývoje a politické situace na místech, kudy prošli, škrtni. Umění spisovatele je v tom obejít se bez nudných úvodů a střípky z života a formování postavy umisťovat v průběhu děje. Ve chvíli, kdy se to hodí. Nenásilně. Aby se čtenář zorientoval a zároveň aby nemusel číst sáhodlouhé životopisy s malou nadějí, že se třeba začne něco dít. Já to poctivě přečetla a když se Lucius dostal jako svědek k tomu rozhovoru postav v průběhu rituálu, stejně jsem se absolutně nechytala kdo je kdo a o co tam běží.

Za druhé - gramatika. Asi jsem nevychytala všecko, ale spoustu věcí jsem musela opravit. Zkus mrknout na pravidla, jak se píší uvozovky. Zkus si ujasnit podměty ve větě. Hlavně v množném čísle jsi strkal ženské koncovky tam, kde měly být mužské. Za některé čárky ve větách jsem měla chuť proskočit oknem a přitom o pár vět dále tě zase za čárky pochválit, protože se jednalo o složitější souvětí, kam jsi třeba čárky umístil dobře.

A malá, ale důrazná gramatická vsuvka: Pokud se nejedná o slangovou přímou řeč postavy, nechci slovo „páč“ už v životě vidět. Prosím! Je to paskvil. Správně je to „ponděvadž,“ případně můžeš použít podobné spojky ze stejné skupiny. Protože, jelikož,… ;)

K ději:
Obecně bylo dílo hrozně nevyvážené. Je to nesourodý chaos popisů. V jednu chvíli popisuješ politickou situaci, pak chvíli zase Luciusův život, pak tam z nějakého záhadného důvodu vkládáš odstavec o tom, co si Lucius myslí o božstvu. Spousta věcí na úkor děje. Podle mě ses snažil dát tam vše, cos měl zrovna v hlavě a na mysli bez ohledu na čtenáře a žel i bez ohledu na text jako celek. Nejvíce mě to asi zabolelo ve chvíli, kdy Lucius provedl rituál, šel se podívat do sklepa a… hromada popisů všech postav, pro které se napětí v ději úplně rozplynulo.

Ke slohové části:
Střídáš er formu a ich formu. Buď piš očima vypravěče nebo očima Luciuse. Nestřídej to jen podle toho, jak se ti to zrovna hodí.
Dále. Máš tam spoustu nádherných kousků vět, které zcela ubíjíš překombinovaným chaotickým zbytkem. Ať jen nemluvím pořád obecně (promiň, v takovém množství textu se mi příklady špatně dohledávají, a to přestože píši komentář už v průběhu čtení), třeba tohle: Svíce hořely a vypouštěly barevné obláčky kouře, vzduch byl nasáklý kadidlem. Na kulatém stole z ebenového dřeva byl křídou nakreslen složitý obrazec. Malým světlíkem ve stropě prosvítal tenký měsíční paprsek a líně se plazil po stole. Tohle je skvělý popis. Nechal mně vklouznout do situace, vyvolal obrazy. Což se prostě stávalo v tvém textu jen velmi vzácně. Mělo by častěji.

Uf.

Shrnutí: Dlouhé a překombinované, nevyvážené. Nevypadá to, že máš ujasněno, jakou formou chceš vyprávět. Pokud bys chtěl vložit na Aragorn kratší a předělané kousky namísto tohoto předlouhého, dej vědět, určitě se nějak domluvíme. ;) Rozhodně ale své snahy nevzdávej. Je fajn, že máš o čem psát a chceš o tom psát. Jen to chce vybrousit styl, udělat ho stravitelnjší pro čtenáře. Proto je taky komentář plný kritiky. Je to snaha posunout tě zase o něco dále.

PS: Tohle se sice do schválené půlky nedostalo, ale stejně si neodpustím dotaz - jakým dialektem to sakra mluví ti trpaslíci?! ^^

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog