Malý kousek života - 4.část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Malý kousek života - 4.část

Autor : Ronkar   30. července 2010   Povídky
Závěrečná část sci-fi povídky o cestě dvou lidí, kteří mají v rukou život dítěte. Jak příběh skončí? Neváhejte a sami to zjistěte :)

Kráčeli kupředu a před sebou měli jen ten jeden veliký kopec, který se tyčil nad zvlněnou krajinou. Chůze po nerovné pláni, na které nebylo stínu, je unavovala. Slunce je bez ustání pronásledovalo. Žhavý kotouč nezměrné energie, který dává život, ale který ho také bez milosti bere. Před jeho jasnou tváří se nemohli nikde schovat. Cesta se proměnila v peklo.

Zranění se začínalo ozývat intenzivněji. V jednom okamžiku měla Zoe pocit, že se svalí na kolena. Opřela se v předklonu rukou o levé stehno a opatrně oddechovala, protože každý nádech jí způsoboval nepříjemnou bolest. Pulzovala z útrob do zbytku těla a zcela ji otupovala.

„Jsi v pohodě?“ pokusil se jí Lars pomoci.

„Nech mě!“ zastavila ho rázným gestem ruky.

„Bude to dobré,“ zalhala.

„Dobrá,“ řekl a zatáhl za provaz, aby donutil chlapce vstát.

Teď už jí bylo jasné, že své zranění podcenila. Špatně se jí dýchalo, jako by žebra útočily na vnější stranu plíce. Počkala, až se voják s chlapcem trochu vzdálí, pak si rozepnula kombinézu a se zaťatými zuby uvolnila obvaz. Modročerný flek, který se jí rozlézal na kůži pod pravým prsem vypadal hůř, než včera. Překvapeně si sáhla do úst.  Když se na prsty podívala, spatřila krev. Vyděsilo jí to, jenže dělat s tím nemohla nic. Ne tady a ne teď. Roztřesenýma rukama si pomalu navlékla rukáv kombinézy zpátky a vykročila pomalu za vojákem.

 

Vrchol byl mnohem dál, než si původně mysleli. Zoe zaostávala. Rty už byly tak okoralé, že je vůbec necítila. Měla pocit, že už to ani nejsou její ústa. Byla to jen jakási suchá část, která snad už ani nepatřila k jejímu tělu. Hlava nesnesitelně bolela. Několikrát během cesty do svahu se musela zastavit kvůli křečím v těle, které začínaly být čím dál tím častější. Měla závratě, bylo jí špatně a nemohla už polknout, i kdyby se snažila sebevíc. O boku nemluvě. Každý krok se stával utrpením. Každá větší nerovnost opět rozpulsovala bolest v těle. Ztrácela poslední zbytky vláhy, které z ní sluneční žár ještě nestačil vysát. V horkém oparu sledovala mezi kameny dvě malé siluety před sebou. Šinuly se pomalým krokem k vrcholku kopce, který už byl velmi blízko. Všimnula si, že Gabriel upadnul a Lars do něj několikrát nemilosrdně kopnul, dokud se dítě znovu nezvedlo.

„Zaslouží si to ten hoch?“ ozval se znenadání v její hlavě mužský hlas jako by zastřený, přicházející odněkud z dáli. Byl povědomý.

„Mučíš ho Zoe,“ pokračoval hlas.

„Já… já vím,“ odvětila provinile.

„Ani můj odchod tě nepřesvědčil?“ řekl hlas, „Stále jsi nepochopila, proč jsem to udělal?“

V té chvíli si uvědomila, že hlas patří Rayovi..

„Nemuč mě,“ prosila Zoe, „Nejsem jako ty. Nemám… odvahu.“

„Ale máš,“ řekl hlas, „vždycky jsi ji měla.“

Byl to skutečně Ray? A nebo to byla halucinace? Pomatení vyčerpané mysli a těla? Ani sama nechápala, proč se s hlasem baví. Možná proto, že svět se před ní rozmlžil. Možná proto, že se barvy okolo mísily v šeď.

 „Mučíš ho Zoe,“ řekl Ray.

„K čemu by to bylo dobré? Nemohu na sebe vzít odpovědnost tolika životů. Na to nemám právo,“ odvětila zesláblým hlasem.

„A jeho život na sebe vzít můžeš? Jaký je v tom rozdíl?“

Mlčela.

„Skutečně chceš bojovat za takový svět? Za svět, který bude vybudovaný na nevinné krvi?“ pokračoval ten hlas, „Vždycky jsi pochybovala Zoe. Ne, kvůli mně, ale kvůli tomu jaká jsi. Archa se musí změnit. Ty to víš… cítíš to.“

„Mnoho lidí zemře,“ oponovala, ale vlastní hlas se jí zdál slabý a nejistý. Jako by snad její vlastní ústa nesouhlasila s těmi slovy.

„Taková je cena za svobodu. Za nový začátek,“ odvětil jí hlas Raye.

Zoe náhle uslyšela dětský hlásek. Byl Gabrielův.

„Proč se bojíte?“ ptal se chlapec.

„Protože neumíme…“ zašeptala Zoe a zastavila se, „Neumíme žít,“ dořekla.

„Podívej se nazpět, Zoe,“ vyzval ji Ray.

Poslechla ho a v dálce za sebou spatřila skalnaté úbočí, odkud přišli. Drobná a sotva postřehnutelná, rostla ze skály mladá borovice.

„Pozorně si ji prohlédni,“ vyzval ji.

„Většina lidí vidí jen ten strom, ale ty jsi jiná,“ pravil, „Vidíš i odkud a kam roste. Vidíš jeho celistvost a krásu. Vidíš to, čím skutečně je. To není strom, Zoe. Je to naděje.“

Bolestně jí klesla víčka.

„Mrzí mě to Rayi, tolik mě to mrzí…“ hlas se jí roztřásl, „Zklamala jsem tě. Odpusť...“

A najednou tu byl. Stál vedle ní, tak hmotný, jako by byl skutečný. A jeho tvář se usmívala. Něžně ji pohladil po vlasech.

„Bolest jediného člověka je bolestí celého světa, Zoe,“ řekl, pak vzal její tvář do dlaní a něžně ji políbil na čelo.

„Doktorko! Podívej!“ Larsův křik ji vrátil do tvrdé reality. Ray zmizel.

Major ukazoval kamsi z kopce do údolí, které se táhlo do dálky před nimi a právě tam Zoe spatřila automobil. Černý obrněný džíp. Jel vysokou rychlostí a zvedal za sebou velký prach písku. Byla to hlídka z Archy.

„Dýmovnice! Rychle, odpal ji,“ naléhal Lars.

Zoe nahmatala válcový předmět, který měla připevněný u pasu a vzala ho do ruky.

„Odpal ji dřív, než zmizí z dohledu!“ zařval na ni.

Stačil jeden prudký úder a signální dým by se okamžitě proměnil v jejich záchranu. Ale také v Gabrielovu smrt. Zoe hleděla na dýmovnici a srdce se jí divoce rozbušilo. Zvedla oči na Gabriela, který klečel vedle Larse se smyčkou kolem krku a svázanýma rukama. Dlaně i kolena měl zkrvavené, tvář vyčerpanou a špinavou, jen jeho oči zůstaly stejné, jako když mu do nich pohlédla poprvé, velké a jasně modré.

„Ne… nemůžu,“ roztřásl se jí hlas.

„Cože?“ Lars se k ní rozběhl, „Dej to sem!“ zařval, vrhl se na ženu a pevně jí sevřel ruku. Bránila tomu a nebo ne? Sama v té chvíli netušila. Lars jí totiž v okamžiku obratně vyvrátil zápěstí a dýmovnici, kterou v bolesti byla nucena upustit, chytil do své velké dlaně. Hodil pušku i batoh na zem a rozběhl se do kopce.

Pohled Zoe klesnul k nohám, tam kam voják upustil svou zbraň.

„Musíš zachránit Archu. Já už ji nezachráním, ale ty musíš.“

Váhavě vzala zbraň do rukou.

„Gabrieli, pojď ke mně!“ vyzvala chlapce.

Lars se v té chvíli otočil. Žena na něj mířila puškou. Chlapec se stěží zvedl ze země.

„Co to děláš?“ nevěřil vlastním očím, „Polož to!“

„Nehýbej se Alvine, nebo střelím!“ vyzvala ho nejistým hlasem a odjistila zbraň. Gabriel se mezi tím dotrmácel až k Zoe.

„Co chceš dělat?“

Zoe bez odpovědi vytáhla svůj kapesní nůž a přeřezala chlapci lano na zápěstí. Ten si s  uvolněnýma rukama překvapeně roztáhl smyčku, která ho dlouhé hodiny dusila a škrtila.

„Okamžitě toho nech!“ zařval na ni Lars a vytáhl svou pistoli a zamířil na doktorku. Zoe znejistěla. Nikdy dřív na ni nikdo nemířil. Sama nikdy dřív ze zbraně nevystřelila. Puška se jí zdála hrozně těžká. Držela ji neobratně a vlastně si ani nebyla jistá, zda je nabitá.

„Polož to, doktorko!“ rozkázal jí hněvivě Lars a celý zrudl v obličeji.

„Nebudu to opakovat!“ křikl.

Zvuk odjištění pistole, podtrhl jeho rázná slova.

„Necháš naše lidi pochcípat jako psy kvůli tomu parchantovi?!“ Vojákova křivá tvář se hněvivě ušklíbla.

„Támhle je naše záchrana!“ ukázal dýmovnicí v ruce směrem k automobilu, „Copak to nechápeš!?“

„Na nemoc, která postihla Archu, není léku, protože tou nemocí je samotná Archa,“ odvětila slabým hlasem.

„Archa je náš domov! Můj domov!“ křičel.

„Já… já nemohu…“ pravila.

Lars pohlédl do dáli. Vozidlo se vzdalovalo. Zrak mu klesnul na dýmovnici, kterou svíral v ruce a pak zvedl oči na ženu.

„Krávo!“

Zaduněl výstřel.

Lars se zaúpěním padnul k zemi.

Zoe překvapeně hleděla před sebe. Zmáčkla spoušť. Skutečně to udělala. Nedokázala tomu uvěřit. Z jejích myšlenek ji vyrušil další výstřel. Kulka se odrazila těsně vedle její boty od kamene. Teprve teď pochopila. To ne ona. Střílí někdo jiný! Ohlédla se za sebe a spatřila asi deset malých postav, které svižně běžely mezi kameny do kopce. Muži i ženy.

Lovci!

Tak tedy neztratili jejich stopu, jak se Lars domníval. Sledovali je celou dobu. Neúnavně a bez oddechu. A teď je dostihli. Zoe se vrhla k zemi a těžká zbraň jí vypadnula z ruky. Tělem jí projela křeč. Ozvaly se další výstřely, ale kulky jen neškodně zasvištěly vzduchem, protože Zoe neobratně padla mezi kameny. Tělem jí projela řezavá bolest, jako by někdo propíchl její vnitřní orgány ostrým nožem. Ústa se jí naplnila krví. Přesto se donutila a zaječela na Gabriela, aby utekl. Chlapce na ni okamžik překvapeně hleděl, ale pak se pomalu, z posledních svých sil, rozběhl dolů z kamenitého kopce. Zoe měla pocit, že nic jiného, než bolest vlastního těla už necítí. Byla tak hrozná, že už se nedokázala pohnout, aniž by jí znovu zranění neřezalo vnitřnosti. Zůstala proto ležet na boku tak, jak se vrhla k zemi. Už neměla žádnou sílu.

Larsovi z prostředku hrudi unikala krev, ale pohnul se. Odpálil dýmovnici a odhodil ji stranou. Z jejího konce okamžitě začal sršet plamen a hned za ním hutný rudý dým, který vítr rychle rozehnal k nebi. Voják se s námahou zády opřel o kámen. Chvíli pozoroval svou zakrvácenou uniformu a pak zakroutil hlavou a ztěžka se usmál, jako by nemohl uvěřit tomu, co se mu stalo. Pomalu, ale zmateně zvedl křivý pohled na ležící Zoe. Rozhněvaně zapátral očima kolem sebe a pak se natáhl po nějakém předmětu. Zoe si všimla, že se mu v ruce zaleskl kov. Byla to pistole. Se zaťatými zuby se pokusil zvednout ruku a zamířit na bezbrannou ženu. Hlaveň se třásla, vyčerpáním se mu ruka kymácela ze strany na stranu. Zoe na něj hleděla bez možnosti cokoliv udělat. S námahou konečně zamířil. Dívali se navzájem do očí. Zoe už na nic nemyslela. Odevzdaně hleděla do tmavých očí vojáka. Do těch chladných očí, které poznaly v životě tolik bolesti a strádání, že zapomněly, co je to slitování.

Lars vydechl a paže se zbraní klesla k zemi. Oddechoval. Díval se na ní, ale nepromluvil. Položil pistoli vedle sebe a pravačkou několikrát hmátl k náprsní kapse, dokud se mu z ní nepodařilo vyndat pomačkanou krabičku s cigaretami. Viděla na něm, že jeho tělo slábne. Dělalo mu potíž udržet bradu pozvedlou. Zdálo se, že dění kolem něj ho už vůbec nezajímá. Smířen, unaveně si vložil do koutku úst cigáro, co mu zbylo. Nemotorně si prošmátral kapsu.

„Sakra… došly mi sirky,“ zamumlal tiše.

Hlava mu pomalu klesla na hruď a cigareta z úst vypadla. Zemřel. Dýmovnice vyhasla a rudý dým se rozplynul ve větru, zatímco automobil v dáli zmizel za obzorem.

Zoe vydechla. S námahou se jí podařilo rozepnout zip na kombinéze a mezi prsty ucítila hladký kov. Ztěžka zvedla hlavu a pohlédla na svůj prsten. S úlevou ho sevřela v dlani. Plakala by, ale nezbyla v ní už jediná slza. Položila hlavu zpátky do kamení. Slunce zakryl stín.

„Gabrieli,“ řekla vyčerpaně, když spatřila tvář hocha. Za ním stálo několik vysokých postav. Chlapec si dřepnul k ní. Ve tváři měl rozpaky. Rozevřela prázdnou dlaň. Poprvé v ní ucítila jeho teplou ručku a pevně ji stiskla.

Do světa se vrací život. Možná to potrvá ještě rok, možná deset let a možná déle, ale nakonec se vrátí.

„Ta vůně,“ zašeptala, „cítím ji.“

S úlevou zavřela víčka.

 

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Yakaman - 31. července 2010 10:29
Yakaman

Konec nás nepřekvapil. Bylo to jedno ze snadno očekávatelných rozuzlení. Alespoň, že spolu všichni nebudou žít šťastně až do smrti. To je pozitivní.

Celkově zde máme nadprůměrně podaný průměrný příběh. Nikdo již nebude na pochybách, zda Ronkar umí psát – umí. Lehce, nenuceně, napínavě. Nezbývá, než si přát, aby jej příště políbila múza vášnivěji a vzniklo něco šťavnatějšího. Věřím, že Ronkar má talent stvořit povídku, kterou nám vezme dech. Budeme se těšit. Snad příště.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog