Milenky Měsíce (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Milenky Měsíce

Autor : Elfish   28. června 2008   Povídky
Jsou to 4 úryvky jednoho příběhu. Co se stalo mezi těmito částmi si můžete/musíte domyslet sami. Navíc úryvky jdou přečíst v různém pořadí, čímž se více-méně změní i celý příběh :) Zkuste

Útěk

Stromy se míhají kolem neuvěřitelnou rychlostí. Muž běží a sotva popadá dech. Nepatří sem, les mu ukazuje, že má odejít. Je Cizák a je to cítit z každého stromu, z každého stébla trávy. Tma. Strach. Chladný vítr se opírá do tváří a kořeny se mu pletou pod nohy. Stromy se nad ním naklání jako by ho chtěly zadusit. Nad tím vším visí stříbrný Měsíc a vlídně se usmívá. Bělavé světlo prosvítá skrz větve a vykresluje strašidelné stíny. Pichlavé jehličí švihá muže přes tvář a podepisuje se krvavými šrámy. Vlasy se mu lepí na zpocené čelo a vystrašené oči těkají ze strany na stranu. Z tmavých stínů občas problesknou oči plné zášti. Halucinace či skutečnost? Náhle se vše kolem začne točit. Stromy stojí kolem něj a vysmívají se jeho pošetilosti. Muž zvedne ruce nad hlavu a snaží se chránit před dotírajícími prsty. Všechno na něj padá. Do noci zazní hlasitý výkřik plný strachu a bezmoci. Les se schovává pod bílou peřinu a mlha ochotně sestupuje mezi stromy a otírá se o jejich chladná těla…

Otevřel oči a všechno kolem se zdálo být tišší než před chvílí. Potřásl hlavou, která ho okamžitě začala bolet, a sáhl si na temeno. Pod prsty ucítil bouli pokrytou slepenými smotanci vlasů. Přivřel oči a zaposlouchal se. Neslyšel vůbec nic, náhle ho zachvátil strach a vykřikl. Rychle zase ústa zavřel a tentokráte zůstal chvíli nehybně stát a poslouchat ozvěnu.

Zvuk se trhaně odrážel od kopců, které nebyly vidět, od kmenů a mokrého listí majestátných stromů. Duby se nad ním tyčily do výše, jako by se chtěly dotknout nebes, jako by chtěly umožnit výstup až k blyštivým hvězdám. Hvězdy poblikávaly a pochechtávaly se, potichu se uculovaly a jejich smích se nesl nocí stříbrnými nitkami tkaného hedvábí. A ten tichý smích lechtal polehoučku rozverné listy dubů a jasanů. Padl na kolena do vláčné půdy a sklopil hlavu, ruce položil na kolena. Sklopil hlavu a věděl, že prohrál. Nevěděl v čem, nevěděl proč a nevěděl co, ale prohrál a tohle byl konec. Sklopil hlavu a zadíval se na kořeny kroutící se u jeho nohou a dál a dál až někam do neznámých končin. Do míst, které už nebude moci spatřit, do očí mu skočily slzy a on naposledy zvedl hlavu vzhůru a upřel ty uslzené oči k Měsíci, tiše bdícím nad všemi bez rozdílu. Pomalu zavřel oči a na rameni ucítil lehký dotek. Prudce se otočil až se dívka lekla a uskočila. Kaštanové vlasy rámovaly bledý obličej a úzké rtíky se povzbudivě usmály. Přivřela nádherně modré oči a natáhla k muži útlou ruku. Ten vstal a nabízenou ruku uchopil, jako by to byla vzácná relikvie, slzy na jeho tváři se blyštivě zaleskly a on se okouzlením pousmál…

Dívka a neznámý muž

Dotkla se chladného kovu.Prsty přejela po lesklém povrchu a vytvořila drobné matné šmouhy na jinak dokonalém předmětu. Měla růžové rty stažené do úzké linky a soustředěný výraz v bledé tváři. Odtáhla ruku, chvíli stála se zavřenýma očima v tmavé místnosti, osvětlené chudým světlem měsíce.Z ničeho nic trhla hlavou a klidně se rozhlédla kolem sebe. Tiché kroky se přiblížily a dveře v rohu se začaly zlehka otevírat. Dovnitř vešla vysoká postava, plášť šepotal neslyšně po podlaze a stará prkna vydávala tichounké vrzavé zvuky. Černý obrys se zastavil na místě, kde před chvílí stála dívka, a roztřesená ruka se dotkla čehosi na těžkém pracovním stole. Tvář se natočila k měsíci, snad jako by muž cítil, že se na něj odtud někdo dívá, rychle však tuto myšlenku zapudil a s věcí schovanou pod pláštěm vyšel obezřetně ven. Pobledlá dívka se zlověstně usmála a prosebně se podívala z okna do bílého kotouče. Sklonila hlavu a zaryla svůj pohled do dřevěné podlahy. Pomalým krokem přišla k oknu a zlehka ho otevřela. Vlezla do něj a bosá chodidla svítila do hřejivé tmy. Očima přejela po stromech dole pod sebou a pak vycenila do oblohy zuby. Krátce zasvítily odrazem světla z bílého a smutného měsíce, než se opět rychle schovaly za rudé rtíky. Roztáhla doširoka ruce a v letu se narovnala.

Vězení

Dívka měla zavřené oči a chladný kámen ji studil na zádech. Na stěnách se srážela vlhkost a malé kapičky jí klouzaly na ramena. Opírala se o hrubě opracované zdi poslepované mazlavým blátem. Vzduch kysele páchl hnilobou a výkaly. Dřevěné dveře na konci kobky vypadaly bytelně, přestože již pár ztrouchnivělých kusů odpadlo. Matnými mřížemi nad bledou tváří dívky proplouvalo několik měsíčních paprsků a jemně se dotýkaly mastných vlasů své družky. Hladily ji a konejšily. Snažily se vnést klid do rozhněvané a rozbouřené duše, snažily se zmírnit smutek v raněném srdci. Ona se však nechtěla zbavit bolesti, nechtěla se smířit se svým osudem. Propadala zlobě a nenávisti a každou vteřinou sedící ve tmě mezi čtyřmi úzkými stěnami sílila její touha. Její ruce klidně spočívali v klíně zahaleném průsvitnou košilkou a hruď se jí pomalu zvedala a klesala v rytmu voňavého dechu. Popraskané rty se svíraly v mírný úsměv a již dávno zaschlé slzy vytvořily na její překrásné tváři strašidelné pomalování. Chodbou za dveřmi kdosi prošel a rázný klapot tvrdých podrážek rychle zanikal v nočním tichu. Zvenku byl cítit vzduch prosycený krásnou vůní růží a probouzející se přírody, nad kterou bdí každou noc jako nesmělý otec velký zářivý Měsíc. Několik drobných ptáčků pozorovalo malý otvor u země vedoucí do cely jejich přítelkyně. V malinkatých srdíčkách roztomilých tvorečků hromadil se smutek přesahující hranice a bariéry možností. Pod dubem, na kterém seděli, bylo postavené malé podium. Uprostřed náměstí tak vzniklo chudé a žalostně vypadající jeviště. Nevelký kus od něj byl do země zatlučen vysoký, oholený a suchý kůl a vedle něj naskládaná hromada chrastí a smolných polen.

Dívka najednou otevřela bezvýrazné oči, ze kterých dlouhými plameny šlehala zloba. Černá obloha začala pomalu blednout a třpytivé hvězdy dohrály své nekonečné staccato. Z hnízda schovaného v bezpečí doškované střechy vylétla vlaštovka ulovit potravu pro svá mláďátka. Chodbou proletěl dusot těžkých bot, jež se rychle přiblížil k dívčiným dveřím. Zachrastil zámek a otvorem ve zdi dopadlo na dívku ranní šero. Dva statní muži navlečení v nažehlených uniformách s nablýskanými knoflíky došli až k ní a každý ji popadl pod jedním ramenem. Nebránila se jim, ani jim však nepomáhala, bezvládně se nechala nést a v hlavě tikaly nekonečné vteřiny ticha, prázdna a chladného klidu. Věděla, že nemůže jinak. Věděla, že se nesmí bránit a že to takhle má skončit. Možná měla sílu, ale nesměla ji použít. Dovlekli ji ke kůlu a lidé, stepující už hodnou chvíli na náměstí, potěšeně zahučeli. Vypadala jako v mrákotách, když ji přivazovali tlustými provazy namočenými v nějaké smradlavé tekutině. Hlavu měla skloněnou a se zavřenýma očima přijímala škodolibý smích a pokřiky. V zástupu se objevila planoucí pochodeň a vojáci nahrnuli dívce pod nohy suché větvičky. Chytily hned, jakmile je hladové plameny olízly, a dívka zmizela v žáru a v kouři. Postupně ji pohlcovaly děsivě pekelné jazyky, ale ani jednou se nepohnula, ani jednou nevykřikla. Až když jí oheň zakryl téměř celý obličej, upřela své smutné oči mezi burácející zástup lidí...

Dívka a vrba

Sedí na staré plačící vrbě, bělostná chodidla se ji pohupují ve větvičkách, které příjemně šimrají. Růžové jemné dlaně jí spočívají na hebkých šatech. Pod dlouhými kaštanovými vlasy, ve kterých se každé ráno radostně prohlíží slunce, se rýsují pobledlé tváře a nepěkně kontrastují s rudýma a uplakanýma očima. Dívá se na smaragdově zelenou trávu pod sebou a nad hlavou jí pomalu plují bílí beránci, kteří se předbíhají a poskakují ve snaze dohonit žalostně zářící měsíc. Pod starou moudrou vrbou je zatlučený ztrouchnivělý kříž. Dívka přes semknutá víčka upřeně pozoruje ve větru se vlnící trávu.Nechá sklouznout své ruce podél těla a ladně se o ně opře. Mezitím se z průzračného nebe začnou snášet první kapky neočekávaného deště.

Vtom se dívka náhle prudce zakloní a pootevře své nachové rtíky, jako by chtěla něco vykřiknout. Kolem je však ještě větší ticho než předtím a tíživě tlačí pomatenou trávu k zemi. Otevře oči a podívá se na svá bíle se lesknoucí chodidla. Pak se odrazí a dopadne na koleno do měkké trávy.V zemi zůstane vytlačená malá jamka, která se rychle naplní stále prudčím deštěm. Dívka se ve spěchu otočí a přitom se jí pod drobnou patou vytvoří v mazlavé hlíně další důlek. Dvěma rychlými kroky se dostane před kříž a na tváři se pomalu objeví lítostivý úsměv. Tenkými prsty začne pomalu rozhrabávat půdu před sebou. Odhrnuje tmavou a slzami promočenou hlínu. Když se z černé tmy vynoří bělostná hlava, dívčiny ruce jsou od malých kamínků a hrubé hlíny rozedřené do krve. Odhrabou však ještě poslední zbytky a sevřou mezi sebe bledou tvář, která je k nerozeznání od tváře sedící dívky. Matné rty se pomalu ale rozhodně přitisknou na čelo bledé hlavy a do zaprášených vlasů pohřbené se vnoří slzy Sestry. Rty se naposledy zachvějí a pomalu se odtáhnou. Ruce spustí hlavu, která se zdá být ještě bledší než předtím, zpátky do mělkého hrobu a začnou jí pomalu zahrabávat zčernalou hlínou, až vše vypadá jako dřív. Dívka projede prsty lehounce ševelící trávu a její ruce jsou zase čisté a růžové. Vstane a opatrně se otočí do deště. Její padající vodou nasáklé vlasy se lepí k průsvitným šatům. Zdvihne ruce vysoko nad hlavu a bílé nohy se pomalu rozplývají do okolí. V bílou mlhu se pak mění i dívčino tělo a těsně přes tím než se rozplyne celá, otevře oči, které jsou náhle plné nenávisti. Pak se bílý oblak vznese a vydá se vstříc k jasným hvězdám zářících na temném nebi. Jenom dvě vytlačené jamky tu zůstaly po tajemné dívce a bílý měsíc stále smutně pozoruje opuštěný hrob jedné ze svých milenek.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Milenky Měsíce?
Arte-Zherth, Bogina, Kaena

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Arte-Zherth - 3. července 2008 11:53
Arte-Zherth

Vzhledem k tomu, že poslední úryvek, není na rozdíl od předchozích, psán v minulém čase, předpokládám, že se na něj nevztahuje v anotaci naznačená komutativnost.

Příběh se při jiném pořadí měnit může a nemusí, záleží co všechno si přitom sám vymyslím. A s tím je tady trochu potíž, jelikož tu je tolik prostoru pro čtenářovu fantazii, že si rovnou můžu napsat něco sám. Trochu nechávat věci nevyřešené a škádlit divákovu zvědavost je určitě atmosféru a napětí udržující prvek, ale zde to ztrácí smysl.

Všiml jsem si, že v druhém odstavci je hned ve třech větách za sebou "sklopil hlavu" a dále následuje opět třikrát slovo "oči". Nevím jestli je v tom nějaká náboženská symbolika, ale opakující se slova bijí do očí. Jinde jsem to ale nezaznamenal. Našel jsem ještě pár hrubek, těm se ale nevyhneme snad nikdo.

Abych taky ale pořád jen nekritizoval. Je to velmi hezky podané. Slovní rozpřah je tu veliký a bohatý. Některá slovní spojení doslova pohladí na literární duši. Sice by to mohlo být o čemkoliv, když už jsi nás tedy nabádal k dovymýšlení, ale je to čtivé a to se počítá.
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Elfish - 30. června 2008 22:14
Elfish

Díky :-)
Na život už je pozdě a na smrt ještě brzy.

Sawarabi No Mai - 29. června 2008 15:50
Sawarabi No Mai

super :)
http://147.32.8.168/files/pictures/picture-15252.gif

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog