Minulost (1. strana) | Články - Aragorn.cz

1) Kapitola
Jiskření zoufalosti

Běžela jsem temnou chodbou a doufala, že uteču svému svědomí! Proč já?Proč jsem to udělala?
Zběžně jsem pohlédla na zakrvácený nůž a polkla jsem. Zabila jsem ho. Je mrtvý, mrtvý! ozývalo se mi nepřetržitě v hlavě. Zhroutila jsem se do rohu místnosti, do které jsem dorazila a v hlavě se mi začala přetáčet scéna jako z filmu
"Lily?" zalapal po dechu, když jsem se k němu přibližovala s nožem v ruce "Zemřeš...." řekla jsem téměř nelidským hlasem. Měla jsem zatemělé svědomí a něco mi říkalo, abych to nedělala."Lily ne!" vykřikl muž, když jsem od něj byla téměř metr. Prohlédla jsem si ho, abych si zapamatovala rysy jeho nádherné tváře. Blonďaté vlasy slepené prachem ve sklepě, kam jsem ho dotáhla, modré křišťálové oči, ostře řezané rysy. "Slabochu!" zavrčela jsem a pozvedla nůž. Moje ruka uděla prudký pohyb a....
Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se z rohu. Zabila jsem ho, aniž bych věděla proč! Ránu do srdce nemohl přežít ani omylem. Začala jsem zoufale vzlykat. Moje mysl byla očerněna do konce života. Musím smazat
důkazy a...! Nebudu se tím zabývat.
Od teď nejsem Lily................

***

Čistím si zuby a prohlížím se v zrcadle. Přemýšlela jsem o minulosti. Byla jsem Lilian Darlesová,která je pro svět mrtvá. Našli její mrtvolu oběšenou v parku, když se přišlo na to, že zabila svého milence Charlese. Na obličeji se mi rozhostil ošklivý úšklebek. JÁ jsem Lilian a stále žiju! JSEM STÁLE ŽIVÁ! Policie se nechá tak snadno podplatit...
Na zvonku u mého bytu září jmenovka Tina de Monsum. Nežiji už s blond vlasy, ale s vlasy hnědými a nemám modré oči nýbrž hnědé. Jsem někdo jiný!
Snažím se přesvědčit, ale vím, že to není pravda. A to bolí nejvíc. Víc než to, že jsem zabila člověka, který mi byl blízký. Víc než to, že jsem podvedla svojí rodinu. Víc než to, že si všichni kolem mě myslí, že jsem hodná. Víc než jakékoliv fyzické zranění.
Chytl mě záchvat strachu a sevřel mě ve svým železných pažích. Jsem nic! myslím si zoufale. Jsem jen bezvýznamná tečka, za mou strašnou minulostí!
"CHCI ŽÍT!" chce se mi vykřiknout. Vyplivnu pastu a sednu si na postel...můj život nemá cenu!
Pozvednu hlavu a odstrčím si hnědý vlas z čela. Ne....musím žít! Už jen kvůli sobě. Nebo mám ukončit svůj život vlastní rukou? při té myšlence otevřu šuplík a vytáhnu......mýdlo "Teď Tino, si musíš dát studenou sprchu!" zašklebím se komicky na svůj odraz v zrcadle a pustím na sebe sprchu. Studená mi vyčistila hlavu a konečně jsem mohla začít uvažovat co si vezmu na sebe. Nakonec jsem si vybrala bílé šaty ke kolenům a bez ramínek. Nanesla jsem si na oční víčka lehce stříbrné stíny stíny a namalovala jsem si šedé oční linky. Potom přišli na řadu rty....chvíli jsem váhala mezi leskem a rtěnkou, ale nakonec vyhrál lesk.
Vzala jsem ten nový co jsem si pro radost koupila v obchodě naproti domu. Stál mě celý majlant, tak jsem s ním raději šetřila. Měl lehce rudou barvu a zvýrazňoval rty. "Vypadáš skvěle!" mrkla jsem na sebe do zrcadla, tak trochu svůdně. Každou chvíli tu měl být...Kdo? Richard, ten skvělý muž, se kterým jsem se poznala na večírku Alice. Na první pohled byl všemi ženami obletován, ale žádná proti mně neměla šanci...Zvonek. To musí být on.....
Rychle jsem vyběhla ke dveřím a otevřela. Za dveřmi ovšem stála pošťačka. "Dobrý den..." řekla jsem
a snažila se aby to znělo nenuceně. Pošťačka se mě s milým úsměvem optala "Jste Tina de Monsum?"
Kousla jsem se do jazyka abych neobrárila oči v sloup. Ne asi,kdo budu?pomyslela jsem si naštvaně.
"Ano jsem!" pošťačka mi už strká do rukou balíček "Pro vás!" usměje se zase a mě najednou připadá děsně naivní.
"Tady to podepište!"
Letmým pohybem zápěstí podepíšu a přebírám balík.Potěžkám a pokusím si vzpomenout,jestli se stala nějaká významná událost. Ne, nestala, zavrtím hlavou a začnu z balíku strhávat papír. Je to nějaká krabice. Vezmu z kuchyně nůž a rozříznu lepenku. Krabice se otevřela. A já začala kulit oči..