Na Borůvkách (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Na Borůvkách

Autor : Ettelwen   28. března 2007   Povídky
Tady je něco z Faerie..na motivy hry changelings...Psala jsem to s Querer

PROLOG

Solerin se nadechla a zamířila k „Vykopnutému satyrovi“. Cítila se už mnohem lépe, ale zároveň unaveně. Jít dovnitř… Nejít?
Dveře se otevřely a ven obloukem vylétl satyr. Rozplácl se na nejbližším trávníku.
„To víš, že jo! Budu ti nalívat, když tu máš dluh už od minula! To zrovna!“ ozvalo se ze dveří hospody, než se znovu zavřely.
Usmála se. Půjde dovnitř. A pokud Brand řekne ne… Satyr se zvedl ze země a s klením zamířil zpátky k nejbližšímu oknu.
Vzala za kliku. Místnost už byla docela plná. V jednom rohu popíjely dvě dryády rosu ze skleněných číšek. U dvou sražených stolků hráli tři satyrové a dva pixíci karty. Brand seděl jako obvykle u krbu, loutnu opřenou o stěnu, v ruce pohár a kolem sebe houf obdivovatelek. Po jeho pravé ruce seděla Fairin. Vlasy a šaty barvy ohně. Mihotavě měnily barevné tóny v souladu s plameny v krbu. Zrovna něco bardovi říkala.
Brand vyskočil na nohy tak rychle, že se židle, na které seděl povážlivě zakymácela. Podkopl židli nohu, a ta s rachotem přistála na zemi.
„Solerin! Lásko moje jediná! Já věděl, že se ke mně vrátíš… Pojď na mou hruď.“
„Barde…“ odfrkla si Fairin a kopla ho do nohy. Tvářil se, že to vůbec nezaregistroval.
„Nech si zajít chuť, Brande. Chtěl jsi zástavu, že se vrátím, a jsem tady, tak sem s ní!“
Kdybys mě viděl, když jsem přišla… pomyslela si hořce. Vypadala jsem, jako bych prolezla stokou… To by ses do toho objímání tak nehrnul… Já taky prolezla stokou… A kobkami Tor Arachne.
A Lístečkovi to bylo jedno. Udělal to, co jsem v tu chvíli nejvíc potřebovala. Z úvah ji vytrhly dvě hřející ruce kolem ramen, následované záplavou ohnivých barev, jak ji Fairin upřímně a starostlivě objala. Vydechla a obětí opětovala. Ani netušila, že do té doby zadržovala dech.
Kamarádčiny dlaně ztuhly, když přejely po obinadlech.
„Dryádo jedna pitomá! Co si vlastně myslíš? Že se sbalíš a mě tu necháš? Umírala jsem strachy!“
„Promiň. To já taky,“ zamumlala Solerin smířlivě.
„Vidíš to?“ pokračovala Fairin vyčítavě. „Kamarády máš od toho, aby byli s tebou, když jde do tuhého, a ty lezeš z maléru do maléru! Mně to vždycky tak dopálí…!“
Duhovky jí jako na potvrzení slov zahořely jasnými plamínky.
„Já za to nemůžu…“ ohradila se dryáda.
„No jo. To samo. Já vím,“ zavrtěla Fairin hlavou.
„Ne, vážně. Za jeden obyčejný klidný den bych byla vděčná…“
„Ty?“ zasmála se ohnivá. „Nevydrží ti to ani pět minut. Vylezeme ze dveří a už budeš domlouvat výpravu za svítání… A chraň tě Suvarna, jestli mě z toho zase vyšoupneš!“
„Na zítra nic neplánuju… Vlastně jen… Nasbírat Lukranovi borůvky na koláč, možná navštívit Deloru… A měla bych si promluvit s Ocelotem… A se Snílkem.“
„A už to začíná. Do oběda budeš v maléru až po uši…“
„Zítra budu mít den jen pro sebe, hm? Uděláme si volno, projdeme se…“
„Tak jo. Beru tě za slovo, ale myslím si svoje.“
„Tak pojď,“ kývla na ni dryáda a zamířila ke dveřím. Fairin ji následovala. Brand schoval jasanový lístek s dřevěným korálkem zpátky za košili.
„Když to nechceš…“ usmál se. Věděl, že si pro ně Solerin ještě přijde. A navíc – dlužila mu příběh o Tor Arachne.

I. KAPITOLA

První sluneční paprsky dopadly na její tvář a nepatrně se pohybující rty, které neslyšně odříkávaly modlitbu svítání. Ranní slunce ještě nedokázalo zahřát okolní vzduch, ale Fairin se rozlévalo teplo po celém těle. Po studené noci opět cítila jeho přítomnost. Usmívala se a děkovala za další ráno.
Pozvolna přešla z kleku do tureckého sedu. Tráva v palácových zahradách byla jako samet a vzduch byl prosycen vůní růží. Růžové keře byly všude kolem a vzorně opečovávané, i když nikdy nebylo vidět v zahradách jediného zahradníka. Fairin věřila tomu, že ty keře rostly na královnino přání.
Jak slunce postupovalo výše po nebi, za zavřenýma očima se jí roztančily žluto-zlaté plamínky. Tančily jí i v srdci. Opět se cítila klidná a vyrovnaná. S ním a v jeho náruči. Vybral si ji. Dal se jí poznat – jako každé ráno – a ona ho mohla následovat – jako každé ráno.
„Jsem tvá Agnára Vinar Vinary, Suvarno, Můj Pane…“
Pomalu vstala. Jen nerada přerušovala ten intenzivní pocit sounáležitosti. Byl však nejvyšší čas podívat se, jak Solerin dodržuje své předsevzetí volného dne. Vycházkovým krokem vyrazila k odlehlému místu v zahradách, kde stál v obklopení růžových keřů jasan. Solerin v něm často přespávala, pokud trávila noc na Dvoře dřeva.
„Ehm… Solerin? Budíček…“ stála asi metr a půl od stromu a napjatě naslouchala šumění listů.
„Solerin?“
Šumění listů.
„Solerin!“
Šumění listů tentokrát doprovodilo nervózní zašelestění větví.
Já tu dryádu přetrhnu! prolétlo jí hlavou, když se otočila na patě a rychle kvaltovala k bráně, která vede ze Dvora. Tady se vždy setkávali družiníci, než se vydali na výpravu. Setkávali se za svítání, takže měla Fairin dobrou půlhodinu zpoždění. Jestli zase vyrazila za dobrodružstvím, aby někomu zachránila krk a úspěšně se pokoušela při tom nastavovat ten svůj…
Zadýchaná dorazila k hradbám. Nervózně se rozhlížela všemi směry, ale nikde už nezahlédla ani nohu. Jen hned u brány stáli dva strážní, kteří ji pobaveně pozorovali.
„Zmeškala jste výpravu?“ zeptal se s úšklebkem od ucha k uchu jeden ze strážných. I když než jako otázka to znělo jako konstatování.
„Ne, já totiž…“ ještě stále lapala po dechu a pokoušela se srovnat jazyk s rychlostí svých myšlenek. „Byla v té výpravě i dryáda?“
„Jaká dryáda?“
„No, zelená…“
„Tak to bych nečekal,“ odtušil strážný.
„Teda, asi takhle vysoká,“ ukázala rukou její výšku, „a měla břečťan zapletený do vlasů a taky…“
„Stačí, stačí. Mám představu,“ chápavě pokýval hlavou voják.
„A?“ nejistě přešlápla z jedné nohy na druhou.
„A díky vašemu přesnému popisu vám můžu sdělit, že mezi družiníky nebyla žádná dryáda. Jen pár ohniváků a nějaké pooky.“
Strážníkův do teď zúčastněný a vážný obličej se změnil do výsměšného. Fairin musela semknout rty a stisknout zuby, aby udržela velmi hrubou poznámku na vysmáté strážníky, a těsně před tím, než jí zaplály oči, se stihla otočit čelem k městu. Rychlým krokem, který byl živený zlobou a obavami, se vzdalovala od škodolibého smíchu jinak asi velmi znuděných vojáků.
Kde teď mám tu holku bláznivou hledat? No, aspoň mám jistotu, že nevyrazila za svým starým kamarádem „nebezpečím“. Zkusím se podívat k Deloře nebo k Lukranovi…

Dítě se hladově přisálo k lahvi s mlékem.
„Počkej,“ zasmála se Solerin tiše. „Musíš při tom taky dýchat.“
„Ono to nedýchá?“ natáhl se Oušek zvědavě Solerin do klína. Čumáček strčil skoro až do přikrývek.
„No tak, Oušku…“ napomenula ho paní Zajíčková a posunula Solerin ruku, aby mělo dítě lépe podepřenou hlavu. „Takhle to bude mnohem lepší.“
„Děkuju.“
„Solerin, dovyprávíš nám to o té hvězdě?“ nakrčil Kožíšek nosík.
„A donesla jsi nám nějaké křížaly?“ zajímal se Tíšek.
„Huš, vy dva. Solerin se teď musí postarat o miminko.“
„Jak to, že má Solerin bílé miminko, když je zelená?“
Dryáda se zasmála. Nebyla si tak docela jistá, co všechno tak malým zajíčkům říct.
„No, není tak docela moje.“
„A čí teda? Lukrana?“
„No, to tak úplně taky ne.“
„Vy ho máte napůl?“
„Říká se společně. Jako ta dřevěná zvířátka, co máme my,“ řekla důležitě Květuška.
„No tak společně, no…“ opravil se Kožíšek.
„Ano. Teda ne. Jeho maminka umřela, tak se o něj teď starám, víš?“
„A proč umřela? Byla nemocná?“ vykulila Princeznička očka.
„To by stačilo,“ zakončila debatu paní Zajíčková. „Proč si nejde hrát ven?“
„My čekáme na Solerin,“ odpověděli zajíčci unisono. Určitě se nechtěli nechat vystrkat ven, když se doma objevilo něco nového.
„Tak na ni počkejte venku,“ rozhodla paní Zajíčková rázně. Nastalo veliké postrkování a handrkování, jak se všichni pokusili odejít jako poslední.
„A jak mu vlastně říkáš?“ stihla se zeptat Květuška přes rameno, než vypadla v chumlu svých sourozenců ven.
„Hm… Já vlastně nevím. Zapomněla jsem se té paní zeptat, jak se jmenuje,“ přiznala se dryáda nesměle.
„Nějaké jméno by mít mělo,“ nadhodila paní Zajíčková.
„To rozhodně. Budu nad tím přemýšlet. A taky se zkusím poptat.“
„Teď ho musíš zvednout a počkat, až si odbrkne,“ upozornila zaječice zmatené děvče a odnesla prázdnou láhev do kuchyně.
„Co?“
„To poznáš, neboj se.“
„Vážně? No… Dobře.“
Chvíli na to přistálo Solerin na límci část mléka.
„Uh…“
„Výborně,“ pochválila ji paní Zajíčková.
„A… A co teď?“
„Teď ti ukážu, jak ho přebalit, a pak bude nejspíš spát.“
„Aha. Jak dlouho?“
„No, moc dlouho ne. Ale na to si zvykneš. Brzy ti to ani nepřijde.“
„Obdivuju vás, že jste jich vychovala sedm. To bych nezvládla.“
„Ale jdi ty. S malými dětmi není žádná potíž. Jeden konec udržuješ suchý a druhý plný. Počkej až povyroste a začne běhat a na všechno sahat. To pak teprve začínají potíže.“
Solerin se kousla do rtu:
„Ale… Běhat by mělo až tak… Za rok, ne?“
„To já nevím. U zajíčků to jsou tak dva měsíce…“
„No, to bude mít Lukran radost. Raději ho tam zanesu, než se vzbudí.“
„Běž. A kdyby sis s něčím nevěděla rady, zase se zastav.“
Zajíčci čekali hned u výlezu z nory.
„Už si půjdem hrát?“
„A co vyprávění?“
„A co ty křížaly?“
Položila si dítě na předloktí a pohladila nejbližší ušatou hlavičku.
„Všechno bude. Teď dáme miminko spát ke strejdovi Lukranovi, pak se zastavím v knihovně a pak bychom mohli jít na borůvky.“
Chlupaté obličejíčky se protáhly.
„Copak? Strejda Lukran nám udělá borůvkový koláč. A zatímco budeme sbírat, budu vyprávět.“
Obličejíčky se zatvářily nadšeně.
„Tak jo. Tak honem.“
Co vám znělo líp? Pohádka nebo koláč? pomyslela si Solerin a zamířila s chumlem zajíčku v patách k Lukranově domečku.
„Můžeme hrát obíhanou?“ zatahal jí Oušek za rukáv.
„No samozřejmě!“
Chumel se proměnil v rozpustilý rej s dryádou uprostřed.

Služebnictvo Delory Fairin informovalo o tom, že Solerin se u paní už dva dny neukázala. Fairin nechtěla jít ani dovnitř její odlehlé části paláce. Na to byla příliš v rozpoložené náladě a nechtěla empatce ještě více zhoršovat její už tak dost vážný stav. Doba je zlá…
A co když nebude ani u Lukrana? Najednou vypadala velmi reálně představa dne stráveného hledáním hyperaktivní dryády. Nevnímala nikoho a nic, co cestou míjela. Její veškerá pozornost se upínala jen k Lukranovu domečku, od kterého ji dělilo ještě patnáct minut cesty. Patnáct minut možná naprosto zbytečné cesty. Patnáct minut, během kterých si Solerin může vypěstovat velmi zapletený průšvih. Patnáct minut nejistoty. Patnáct minut – a pak se uvidí.
Deset minut…
Pět minut…

Fairin zaťukala na Lukranovy dveře a vzala za kliku. Doslova na ni dýchla přátelská atmosféra. Většinu svého života strávila Fairin na Lávových pláních, ale v Lukranově domku bylo něco povědomého. Něco, co promlouvalo přímo k jejímu srdci a říkalo jí „tady jsi doma“. Neviděla nic přepychového, ale každý kus nábytku, každá květina, každý kousek nádobí působil známě a pohodlně. Bylo tam plno, ale ne přecpáno. Tak akorát na dobrou náladu. Většinu osazenstva tvořili zajíčci. Okamžitě se na ni sesypali.
Výborně. Jsem do půl pasu zasypaná zajíčky.
„Ahoj Fairin,“ ozvala se Květuška.
Ozvalo se dalších šest pozdravů.
„Ahoj zajíčci. Neviděli jste tu Solerin?“
„No jasně,“ prohlásil Oušek.
„A kdy?“
„Teďka,“ odpověděl Tíšek.
„A kde je teď?“ Děti…
„Ukládá miminko,“ vysvětlila Princeznička důležitě.
„Jaké miminko?“ zeptala se Fairin se silným pocitem, že jí něco uniká.
„No přece její.“
„Co má napůl se strejdou Lukranem.“
„Ne napůl. Společně!“ opravovala Květuška.
„To je skoro to stejný,“ hádal se Oušek.
„To teda není!“
Fairin nevěnovala hašteření zajíčků pozornost. Opatrně je střepala a promanévrovala mezi nimi až ke dveřím za kuchyní. Opřela se do nich. Nebylo zavřeno, takže – ačkoliv to neměla v úmyslu – skoro vpadla do místnosti za nimi.
Solerin i Lukran stáli nahnutí nad pelestí. Jako na povel se k Fairin otočili s prstem u úst.
„Pst!“

II. KAPITOLA

„Takže pokud tomu dobře rozumím, tak jste způsobili něco jako palácový převrat, zlikvidovali dva krutovládce během večera a pak to tam ještě podpálili,“ opřela se Fairin o bandasku.
„Ne! Ty kanály chytily omylem. Teda… Doufám.“
„Nepochopím, proč tě osud stále táhna na místa, jako je Tor Arachne.“
„Já taky ne,“ zamumlala Solerin a vsypala do termosky hrst borůvek.
„A to dítě ti dala uvězněná žena.“
„Ano. Nemohla chodit… Umřelo by tam…“
„Takže ona je určitě mrtvá?“
„Myslím, že ano. Ty si to neumíš představit… Těch pavouků tam bylo moře. Nejmenší byl velký jako dětská pěst. A běželi příliš rychle…“
„Já myslím, že si to představuju až moc živě. Fuj!“
„Promiň.“
„V pohodě. Stejně si myslím, že zrovna ty bys měla dělat něco úplně jiného.“
„To teda. Slíbila jsem zajíčkům, že jim na borůvkách dovyprávím pohádku a místo toho plkám s tebou.“
Fairin odtrhla pohled od vykuleného obličejíčku s obrovskýma očima, co se ukrýval za nejbližším křovím.
„Myslím, že zajíčci už dnes slyšeli takové horory, že jsou přepohádkovaní na měsíc dopředu.“
„Myslíš?“ Solerin se otočila k místu, kam ještě před chvílí Fairin koukala. V křoví samozřejmě nikdo nebyl.
Solerin si k sobě svolala zajíčky a začala vyprávět slíbenou pohádku „O zlobivé hvězdě“. Vyprávění se samozřejmě neobešlo bez dětinských otázek dožadujících se detailů a vyjasnění věci. Fairin při sbírání borůvek poslouchala jen napůl. V hlavě se jí honilo spíše předešlé Soleriino vyprávění o Tor Arachne. Ta holka si opravdu teď potřebuje pár dní odpočinout. Pokud to bude nutné, uvážu ji v Ohnivé věži, ale s výpravami se může minimálně na týden rozloučit.
„… a ta velmi zvědavá hvězdička pootevřela krabičky s hvězdným rejem, aby si je mohla lépe prohlédnout. Jenže jen co nadzdvihla víko, hvězdičky z krabičky vylétly ven a roztančily se na obloze…“
„Příbuzná, že? Solerin,“ pronesla polohlasně Fairin jen pro její uši. Solerin ji odpověděla jen zúženým pohledem a pokračovala ve vyprávění, jako by vůbec nebyla přerušena.
„… správce hvězdných sálů pak seslal na zvědavou hvězdičku spací kouzlo a uložil ji do krabice s hvězdnou mlhovinou s tím, že ji opět vyndá, až uklidí nepořádek na obloze, který způsobila. Ale jelikož se hvězdný rej mezitím rozkutálel po celé obloze a nebylo ve správcových silách, aby všechny pochytal a vrátil do škatulky, tak zlobivá hvězdička spí u hvězdné mlhoviny do dnes.“
„Chudák hvězdička,“ pronesli zajíčci skoro současně.
„Spíš chudák správce, musí uklízet to, co ona způsobila. Je to nespravedlivé,“ pronesla Květuška.
„Z toho nám plyne ponaučení, že bychom neměli strkat nos do věcí, které nám nepřísluší,“ Solerin přejela prstem Ouškovi po čumáčku. Ten s ním párkrát zahýbal a uličnicky se usmál.
„Pěkné ponaučení, Solerin. Toho se budeme držet,“ řekla Fairin a zopakovala Soleriino gesto na jejím nose. Zajíčky to srdečně rozesmálo. Solerin vypadala duchem nepřítomná.
„Solerin?“ zamávala jí Fairin rukou před obličejem. „Je všechno v pořádku?“
„Ne, není!“ vyhrkla dryáda a zamířila k nejbližšímu jasanu. „Cítíš to?“
„Ne. A ani nechci. Solerin, borůvky…“
„No tak Fairin!“ chytila ji dryáda za ruku. „Tady! Vidíš to? Nic tu nebylo a teď je tu cesta. Ne jako ostatní cesty. Jiná. Jinak se stáčí. Otírá se o stromy. Tady a tady a…“ ukazovala do mlází.
„Tak zavoláme Ocelota,“ rozhodla Fairin, které se ani trochu nezamlouvalo, jak ji Solerin protahuje křovím.
„Na to není čas!“
„Nesmysl! Víš, co jsi mi slíbila.“
„Ano. Ale tohle není výprava, někdo potřebuje pomoct!“
„Jak to víš? Hele, vrátíme se a…“
Fairin se zarazila. Cítila se jinak…

I. INTERMEZZO

„Kluci, neperte se! Ještě jednou a napíšu vám to všem do žákovské!“
Tenhle školní výlet byl snad vážně za trest. Podívat se s dětmi na Boubín. Zabitý celý den. A ještě k tomu se 4.B. Robert, Vašek a Vojta… Školní výkvěty. Klára a její partička… Holky se alespoň nepraly, za to pusa jim jela o sto šest. A pak samozřejmě Patrik.
Ten chlapec nebyl ani tak problémový, měla sice občas pocit, že si na něj ostatní trochu moc dovolují, ale nikdy neviděla nic závažnějšího a on si nestěžoval.
Jenže teď vážně zůstával pozadu. Stál, opíral se o strom nebo o ukazatel a zíral do zeleně, i když se třída posunula dál. A na dalším stanovišti zase. Křikla na něj, ať se neopožďuje, a asi po sté se omluvila průvodci.
Fešák. Krátký černý sestřih, permanentí úsměv… Vypadal, že je na tohle všechno zvyklý. A vůbec mu nevadilo, že vysvětluje spíš pro ni než pro ten „zvěřinec“, co za sebou táhla. Usmála se na něj. Pak se věnovala zase třídě…
„Vašku, polož to! Nebudeš na nic sahat, rozumíš?“
„Paní učitelko! Paní učitelko! Nikola mi umazala batoh hlínou!“
„Nikol, pojď sem…“ Žabomyší války. Pořád.
Patrik obrátil v ruce obroučky brýlí. Jedno sklíčko bylo naštípnuté. Blbci. Nic nechápali. Primitivové. uměli jen dělat kravál a upoutávat pozornost. A rozbíjet druhým brýle!
Přeleštil je opatrně kapesníkem a nasadil zpátky na nos. Třída se posouvala dál. On samozřejmě nikoho nezajímal. Minimálně teď ne. Natáhl ruku a přejel prsty po zeleném mechu. Jasně zelené stélky byly nacucané vodou. Vypadalo to tu jak z nějakého fantasy filmu. Teď, když halas ostatních nebyl tolik slyšet, dalo se docela snadno uvěřit, že by se tu mohl schovávat třeba Robin Hood. Nebo lapkové. Zrovna v tamtom rozvětveném stromě by se mohli schovávat a pozorovat cestu…
„Patriku! Neopožďuj se!“
Učitelka… Vůbec pro to neměla pochopení. Nejspíš by tu trasu nejradši proletěla. Chvíli se bavil představou, jaké by to bylo tím vším letět… Mezi stromy a dívat se na to všechno shora… Prohlédnout si pořádně a zblízka všechny ty velké stromy. Podívat se, co v nich žije… Třeba by objevil nějaké zvíře, o kterém si všichni myslí, že už je vyhynulé. V pralesích se někdy takové věci stávaly. A pak by byl v novinách. A Roberta by z toho trefilo. Ale nebude to nějaký brouk. Bude to něco zajímavějšího. Třeba ten ještěr, co už je napůl pták. S azurově modrým peřím…
V učebnici biologie byl přes celou stránku a vypadal vážně dobře. Jak mohl být asi velký? Moc ne. Určitě moc ne, jinak už by ho našli. Chvíli se obíral představou, že by si toho ještěroptáka odnesl domů. Vycvičil by ho a nosil by ho ven na rameni. Tak jako Terka nosí krysu. To by bylo něco.
Třída mezitím zmizela za ohybem cesty. Zůstal tam úplně sám. Teď aby je dobíhal. Jako by nestačilo, že už tak nešlo ze stezky dost vidět… Jak velký mohl být ten ohyb? Kdyby to vzal přes les, byl by tam mnohem dřív. Navíc by mohl taky něco najít… Ale scházet z trasy se nesmělo. Co kdyby se ztratil? Nerozhodně zíral mezi stromy.
Z jednoho z nich přeskočilo z větve na větev zvíře velké asi jako kočka. Patrik protřel sklíčka na brýlích a podíval se znovu. Skoro by přísahal, že viděl azurové peří. Jenže tvor už vyšplhal po kůře stromu a schoval se za kmen, takže z cesty nebyl vidět.
Bylo rozhodnuto…

III. KAPITOLA

Fairin se podívala na sebe a pak si rychlým potvrzujícím pohledem změřila i Solerin. Místo dryády vedle ní stála jedenáctiletá mála holčička se zrzavými vlásky, pihatá a baculatá. Svýma zelenýma očima si prohlížela dívku, která ještě před pár vteřinami byla ohnivou elementálkou. Fairin bylo jasné, že teď vidí dvacetiletou dívku s červenými vlasy, středně vysokou a štíhlou.
„Výborně, Etel, procestovala si nás do Šedivého světa, ale Stromovku si viditelně netrefila.“
Místo, na kterém se nacházely, vypadalo spíš jako hodně starý les, aspoň co bylo v prohlubujícím se šeru vidět. Popadané kmeny zarostlé mechem. Mohutné stromy obrostlé lišejníkem. Vlhkost a vzduch vonící po houbách. Kdyby jim zůstaly jejich předešlé podoby, klidně by uvěřily, že jsou stále ještě ve Faerii.
„A co tu teď budeme dělat?“ otočila se na svou jedenáctiletou společnici, ale zjistila, že to pískle vedle ní už nestojí. Začala se rozhlížet po nejbližším okolí a hledala ji pohledem. Zahlédla ji velmi záhy, jak pobíhá od stromu ke stromu, hladí je a něco jim šeptá. Obrátila oči v sloup. Kde se v ní pořád bere tolik energie? ptala se sama sebe a uvědomila si, jak na ní opět padla její lidská únava.
„Sáro, Sáro,“ volala na ní malá dívenka. „Ty stromy říkají, že se tu dnes děje něco zvláštního a že se v nich probouzí něco bájného.“
„Jo, pobíhá tu malá holka, která si dnes měla užívat volného dne bez průšvihů. To je hodně zvláštní, že to nedokáže dodržet.“
„Hele, já šla na borůvky a ne na výpravu. Ta cesta se tam objevila sama od sebe. Za to já nemůžu,“ rozčíleně pohazovala svou zrzavou hlavičkou. „A zatím se nic nestalo, tak s tím už přestaň!“
„Zatím ne, ale…“
Z jejich hašteření je vyrušilo šustění listí a praskání větviček pod něčíma nohama. V šeru nebylo nikoho vidět. Bylo však poznat, že něco nebo někdo běží kolem asi dvacet až třicet metrů od nich. Najednou dusot ustal a ozvalo se žuchnutí na zem následované dětským pláčem.
Etel na nic nečekala a rozběhla se za vzlykáním. Neohlédla se ani po Sáře. Kdyby to udělala, viděla by ji jak bezmocně krčí rameny a odevzdaně se rozbíhá za ní.
Etel až nezvykle lehce doběhla k místu, kde se v pláči chvělo drobné tělíčko asi desetiletého chlapce. Bundičku měl na pár místech potrhanou a špinavou. Stejně jako jeho kalhoty. Viditelně už po lese pobíhal dost dlouho a tento jeho pád nebyl ojedinělý.
Chvíli po Etel k nim doběhla i Sára. Dělily ji od nich už asi jen tři kroky. Měla na jazyku nějakou pernou poznámku na téma dodržování slibů, když ji najednou do obličeje praštila zem. Opřela se o dlaně a oklepala se. Vyhákla nohu zpod nadzvednutého kořene. Rychle se otočila a hodila zlověstný pohledem na strom, k němuž kořen viditelně patřil. Se vztyčeným ukazováčkem procedila mezi zuby:
„Tak to bylo naposled!“
Následně si vyměnila velmi překvapený pohled s Etel. Na konci Sářina ukazováčku se totiž mihotal malý plamínek. Vždyť jsme v Šedém světě, tohle není úplně v pořádku, prolétlo jim hlavou. Sára stihla ukazováček sfouknout těsně předtím, než k nim chlapec zvedl svou špinavou, poškrábanou a vyděšenou tvář:
„Kdopak jste?“
„Já jsem Etel. A tohle je Sára,“ řekla zrzka chlapci jména, které s Fairin používaly v Šedém světě. Sára se zvedla ze země a rukama ze sebe smetla hlínu a mech, který se jí uchytil na šatech.
„A ty?“
„Patrik,“ řekl chlapec a popotáhl. Etel zalovila v kapse a podala mu kapesník:
„Co se ti stalo?“
„Já… Sešel jsem ze stezky kvůli tomu… Tomu… Archeopteryxovi…“ koktal Patrik a hlasitě se vysmrkal. Holčička ho soustředěně poslouchala.
Archeopteryx… Kam jsme se to, u všech bohů, dostaly? prolétlo Sáře hlavou. Chlapec mluvil česky, to ale nemuselo ještě nic znamenat.
„A pak jsem se ztratil. Myslel jsem, že když půjdu… Ale ta stezka nikde nebyla… A pak se setmělo a přišly ty stíny… A hýbaly se stromy… Nechtěly mě pustit a vytahovaly kořeny a… A to…“
„Pst…“ položila mu Etel prst na rty a pokusila se mu trochu otřít obličej. „To bude dobré. Pomůžeme ti dostat se na cestu. Viď, Sáro?“ podívala se významně po své společnici.
„Hm…“ odtušila Sára flegmaticky. Po větvi stromu, na který se zrovna dívala, lezl žluto-azurový ptakoještěr. Jako vystřižené z knížky o dinosaurech. Zarýval drápky do kůry a cenil na ni jehličkovité zuby. „Tak bájné věci už bychom měli, můžeme vyrazit.“
Podala Patrikovi ruku a vytáhla ho na nohy.
„Hej… Co tady děláte vy dvě?“ došlo chlapci.
„No…“ začala Sára, ale to už Etel zvedla bandasku:
„Taky jsme trochu sešly z cesty… Když jsme byly na borůvkách.“
„Na borůvkách?“ vykulil Patrik oči. „V Boubíně?“
„Hodně jsme si zašly,“ oznámila mu Sára a vrhla po Etel varovný pohled pro případ, že by ji k tomu napadlo něco dodávat.
„Zdá se, že ano,“ řekl Patrik zamyšleně. Sáře se jeho výraz ani trochu nelíbil.
„Tudy,“ ukázala Etel přes husté křoví a vyrazila. Očividně ani nezaregistrovala, čím prošla. Patrik jen nechápavě zíral. Sára si odkašlala a podala mu ruku. Vděčně k ní vzhlédl. Když se otočil zpátky ke křoví, zjistil, že v jeho středu je bezmála půlmetrový průchod. Sára ho povzbudivě poplácala po rameni:
„No… Ehm… Není od Etel hezké, že nám prošlapala cestu? Měli bychom jít.“
Doufala, že si chlapec nevšimne, jak se od ní keříky odklánějí. Kdyby mohly, tak by snad vykořenily a rovnou se přestěhovaly.
„Dělá to tak normálně?“ zeptal se chlapec nejistě.
„Co?“ zahrála si Sára na nechápavou. Etel byla necelé dva metry před nimi a škrábala se do svahu. Jakousi náhodou se jí pod nohou objevila větev nebo odstávající kořen pokaždé, když zavrávorala nebo uklouzla. Zůstávala po ní cestička přírodních „schůdků a úchytů“. Sára obrátila oči k černajícímu nebi. Nebo spíš k tomu málu z něj, co se dalo zahlédnou mezi větvemi.
„Víš co? Měl bys jít za ní, abys viděl, kde našla úchyty, za které se dá zapřít,“ postrčila chlapce dopředu s vědomím, že až se dotkne svahu ona, nejspíš bude po schodech. „A já tě budu jistit, kdybys padal.“
Etel se zachytila za vyčnívající kořen, přitáhla se a vyhoupla se přes něj nahoru. Půda tam byla prakticky vodorovná. Etel se svalila na zem a chvíli lapala po dechu. Svah nemohl mít víc jak pět metrů, ale mikina se jí lepila na záda. Chviličku na to se vedle ní svalil Patrik. Nevypadal tak zadýchaně, ale odpočatě taky ne.
Sáře trval výstup o něco déle. Ruce měla od hlíny až po lokty a zablácená kolena:
„Nevím, kde máš tu cestu, ale jestli bude zase někam do svahu, tak to koukej táhnout okolo.“
„Nebylo to tak hrozné…“ namítla Etel. „Bylo tam dost kořenů, dalo se jich chytit…“
„Jo? My si budem muset popovídat.“
„A navíc netáhnu.“
„To bych ti ani neradila. Za chvíli bude noc a…“
„… V noci se necestuje,“ doplnila Etel s ní a patřičně se při tom pitvořila. „Já vím, já vím. Ok?“
„Hlavně si to pamatuj!“
„Nejsem malá.“
„Ehm… Ehm… Ehm. Tak to je dosti diskutabilní téma.“
„Fajn. Nech toho. Děsíš ho.“
Sára se podívala na Patrika. Chlapec vyděšeně zíral do prohlubujících se stínů mezi stromy. Ani jí nepřipadal tenhle les zrovna přátelský.
„Já chci domů…“ zakňoural chlapec a stáhl se blíž k nim.
„Dobře…“ řekla Sára opatrně a pomalu se rozhlédla. Na její vkus bylo najednou v lese příliš ticho.
„Etel, kudy?“
„Pojďte,“ otočila se zrzka mezi stromy. Patrik nahmatal Sářinu ruku. Pevně ji stiskla.
Ten tvor vyrazil ze tmy po pravá straně. Etel vykřikla a ucukla tak rychle, že spadla na zem. Nedalo se rozeznat, co už je tělo a co stín. Ohyb zad se tyčil hrozně vysoko. V mordě blýskaly ostré zuby a krví podlité oči se ještě více zúžily, když přejely pohledem po nich třech.
Ani vlk, ani lykantrop, ani stín. Noční můra kohokoliv, kdo jde tmavým lesem. Moment překvapení zapůsobil i na Sáru, i když už byla na leccos zvyklá. Patrik jí křečovitě svíral ruku a křičel, až se zalykal. Tahle noční můra je jeho… došlo Sáře téměř okamžitě.
Netvor rozpřáhl ruce-tlapy s obrovskými drápy a skočil. Rovnou na chlapce. Etel téměř automaticky vzpřáhla ruce. Ze země se zvedl koberec stébélek, popínavek a listí. Tvor do nich narazil jako na zeď. Dopadl na bok, ale vzápětí byl zase na nohou. Otřepal se skoro jako pes a vyrazil k dalšímu útoku.
Sára v poslední chvíli uskočila a stáhla Patrika za sebe. Zkusila levou rukou nahmatat v kapse zapalovač. Bylo jí jasné, že pravou ruku chlapec jen tak nepustí. Doslova na ní visel.
„Etel, schovej ho!“ křikla Sára na dívku a pokusila se ruku vyprostit. Etel popadla chlapce za ramena a vtáhla ho za nejbližší strom. Přitiskla Patrika zády ke kmenu, zapřela se rukama za kmen nad jeho rameny a shrbila se, takže nad polosedícím chlapcem vytvořila stříšku.
Sára v dlani tiskla otevřeného zippáka. Ocelovou krabičku zapáchající po benzínu. V očích jí zaplálo. Škrtla kolečkem. Na knot vyskočil plamen. Ozářil jí obličej a taky Chiméru naproti ní. Odlesk ohně se odrazil v rudých očích. Sára v nich uviděla odraz. Nebyl její. Ta tvář – to byla Fairin. A za ní Řím. Požár. Nero.
Noční můra ji poznala. Nepatrně se nahrbila, jako by se připravovala skočit nebo utéct. Sára dýchla do plamene. Přes knot se převalil ohnivý jazyk, jako by na zapalovač vyprskla hořlavinu.
Chiméra nelidsky zavřískla a zmizela ve tmě. Sára zaklapla krytku a plamen zmizel.

II. INTERMEZZO

Skupina lidí v červených kombinézách se žlutými reflexními proužky dorazila po cestě k místu, kde byl naposledy spatřen desetiletý chlapec svou třídní učitelkou. Záchranáři se pohledem plným respektu a úcty podívali na svého velitele:
„Pane Gernethe, jak navrhujete začít pátrací akci?“
„Skupina A půjde nalevo, skupina B půjde napravo. Mezi sebou budete mít 10 metrů rozestupy. Uděláme rojnici,“ řekl vysoký muž s tmavými vlasy a ostře řezanými rysy.
Jeho muži na jeho rozkaz přikývli a pustili se směrem do vnitřku lesa. Nikdo si nedovolil jeho rozhodnutí odporovat. Byl nejlepší ve svém oboru. Málokterá jeho mise skončila neúspěchem. Měl schopnost získat si přirozenou autoritu a nikdy ji nezneužíval. Jeho podřízení mu důvěřovali. Díky tomu byly jeho týmové akce dobře organizovatelné.
Teď však osaměl na cestě. Jeho kolegové byli už dobrých třicet metrů před ním. Vytáhl si z kapsy na prsou, ve které měl zastrčené černé sluneční brýle za jednu nohu, krabičku cigaret. Jednu si vyndal a připálil. Vydechl s jistým uspokojením modrý kouř z plic.
„Tak kdepak jsi, chlapče?“ řekl odměřeným hlasem a sebejistým krokem vyrazil za svými lidmi.
Před ním se mihotalo bílé světlo baterek. Sám měl jednu v ruce, ale zatím ji nerozsvítil. Procházel se mezi stromy a kořeny jako by se v tom lese narodil. Doléhaly k němu hlasy jeho mužů, jak stále dokola jeden přes druhého volají chlapcovo jméno.
„Patriku, Patriku, Patriku…“
Najednou jako by jím projel blesk. Zastavil se na místě a rozsvítil příruční svítilnu. Namířil kužel světla na blízký strom a na jeho kmeni tak objevil azurově modrého ptakoještěra. Obličej se mu zkřivil odporem. Dlouze potáhl z cigarety a kouř vydechl směrem k Archeopteryxi.
„Ty už máš být milióny let mrtvý!“
Ptakoještěr kvíknul. Snad bolestí, snad uvědoměním své neexistence. Sklouzl ze stromu a snášel se k zemi jak ptačí pírko. Během toho třímetrového pádu ho dohnal veškerý čas, který až do této chvíle úspěšně ignoroval. Na zem dopadl už jen chatrný skelet, který se v zápětí proměnil ve zlato-stříbrný třpyt. Ten se během chvilky rozptýlil do okolí bez jediné stopy, že by tam někdy byl.
Dauntain s uspokojivým pocitem opět natáhl kouř z cigarety a odklepl popel na místo, kam dopadla chiméra Archeopteryxe. A jaká jsi byla? pomyslel si s úsměvem na tváři. Jeho krok dál do hlouby lesa byl nyní ještě více sebejistý. Ten chlapec bude potřebovat psychologa…
Opět stejný pocit jakoby jím prošel blesk. Tentokrát však mnohem silnější. Spokojený úsměv mu sjel z tváře ve stejném okamžiku. Jeho obličej ztvrdl. Sáhl pod bundu a vytáhl pistoli. Nasadil tlumič, který vyndal z druhé kapsy na prsou. Natáhl a zajistil. Otočil se směrem k ohnisku toho silného pocitu a jako pes, který chytne stopu, se vrhl za svou obětí.

IV. KAPITOLA

Sára chvíli počkala, až uvidí víc než jen tmu, a pak zamířila k shrbené siluetě u stromu. Poklepala Etel po rameni:
„Je to pryč. Jestli tu nechceš zakořenit, tak vstávej.“
„Kam… Kam to zmizelo?“ vykoktal Patrik.
„Uteklo to. A pokud to má – ještě – všech pět pohromadě, hned tak se to nevrátí. Ovšem tobě doporučuju myslet na samé veselé věci,“ dloubla Patrika ukazováčkem do hrudníku.
„Na veselé věci?“ pípl chlapec, na kterého byl vývoj událostí očividně příliš rychlý.
„Sluníčko. Štěbetající ptáčci… Kytičky,“ navrhla mu Sára.
„Existují masožravky…“ pípl s rozšířenýma očima. Sára prudce vydechla. Tohle bylo horší než přesvědčit Solerin, ať si dá pauzu.
Z kmene se pomalu svezl luskovitý útvar s jehličkovitými úponky na vnějších stranách. Lusky se otevřely Patrikovi u ucha. Etel masožravku pleskla:
„Zalez!“
Květina schlípla „lusk“ a zajela za kmen.
„Ne. Masožravky ne,“ zavrtěla Etel hlavou.
„Hele, snaž se nemyslet, jo?“ houkla na něj Sára. „Můžem jít? Měly jsme mít volno. Místo toho trčíme se snílkem v lese a kocháme se jeho nočními můrami. Už mě to nebaví.“
Etel stiskla rty:
„Tudy,“ přelezla zábranu a stanula na stezce:
„Tra-dá!“
„Ša-la-la-la…“ neodpustila si Sára. Patrik se svezl do kleku. Etel se chvíli bála, že bude chtít líbat chodník nebo něco podobně šíleného.
„Na kterou stranu je to blíž ven? Umírám hlady,“ povzdechla si Sára.
„Já taky,“ připustili Patrik i Etel současně.
„Mám s sebou zbytek svačiny,“ vzpomněl si chlapec a začal se potýkat s chlebníkem. Obě dívky si k němu klekly.
„A já mám borůvky,“ vzpomněla si Etel a zkontrolovala potlučenou bandasku. „Nebo alespoň většinu z nich.“
Patrik si se Sárou předávali řízek mezi chleby. Měli ho jen půlku, ale to jim teď bylo jedno. Etel měla fialové prsty i rty, ale v té tmě kolem to stejně nebylo vidět.
„Nejkrásnější chvíle jsou na kolenou,“ povzdechla si Sára. Etel udělala obličej a sklonila se nad bandaskou. Ozvalo se zapraskání a ze stromku za ní dopadla na zem větev. Etel k ní natáhla prsty. Průstřel!
„Pryč!“
Vyskočili na nohy a dali se do běhu. Kolena je brněla, jako by v nich lezli mravenci.
„Z cesty!“ přikázala Etel, popadla Patrika za loket a vběhla mezi stromy. Sára popadla jeho druhou ruku:
„Teď jsme tu stezku našli! Co zas…“
„Šetři dechem, jdou po nás dauntaini!“
„Ale já na nic nemyslel…“ pípl Patrik nešťastně.
„My víme. Pst!“
Etel kličkovala mezi stromy, jako by to tam znala nazpaměť. I tak bylo Sáře jasné, že holčička je dost neohrabaná a příliš dlouho to nevydrží. Musela doufat, že svého pronásledovatele co nejdřív setřesou. A pak uviděla mezi stromy jasné bledé světlo.
„Co je zase tohle?“ vydechla. Zhruba deset metrů od něj zahlédla další. A za ním ještě jedno. Rojnice!
„Etel, tohle nedáme!“ upozornila děvčátko lapající po dechu. „Musíš nás dostat do Faerie!“
„Kam?“ zeptal se Patrik a taky se snažil popadnout dech. Etel znovu zakličkovala mezi stromy. Své společníky táhla za sebou.
„To… Nemůžeme!“ pomyslela na Město bývalých císařů. Na snílky, kteří měnili své vzpomínky v přání, až zapomněli i to, kým jsou…
„Proč ne? Všichni ho tam přivítají!“ šeptala Sára zuřivě a snažila se nezakopnout o žádný kámen. Etel se opřela o strom a zasípala.
„A… A… Co jeho… Rodiče? Ha?“
„Jak myslíš, že bude… Vypadat… Když ho tam… Dovedou oni?“
„Bojím se!“ zakňoural chlapec. Světel už bylo vidět nejméně sedm.
„Co… Co nám chtějí?“ pípl Patrik.
„Je jich příliš moc. Vem nás do Faerie!“
„Dobře,“ kývla Etel nadechla se a v duchu zašmátrala po cestě. Byla tam. Jako tenká šňůrka táhnoucí se mezi stromy.
„Schovám nás,“ řekla snílkovi. „Na krásném místě… Je tam spousta slunce a květin… A borůvek…“
Patrik roztřeseně přikývl.
„Stačí, aby sis přál jít tam s námi a všechno bude v pořádku…“
Vydala se po cestě a všechnu svoji sílu, všechny svoje myšlenky věnovala místu, na které se chtěla dostat. Táhla ho k sobě a je tři k němu.
Světla se blížila.

Vřítili se do slunečního jasu. Mezi stromy a keříky borůvek.
Faerie.
Po zrzavé holčičce a slečně se zapalovačem nebylo ani vidu, ani slechu. Místo nich vběhly mezi stromy dryáda a ohnivá elementálka. Solerin, která neviděla ani na krok, zastavila. Zezadu do ní narazil Patrik. To by ještě nevadilo, ale přes chlapce do ní narazila Fairin. Svalili se do borůvčí.
„Solerin!“ vypískli sborově zajíčci a přidali se ke vzniklé hromadě.
„Na co to hrajeme?“ chtěla vědět Květuška, které Čeníšek při té strkanici šlápl na tlapku. Fairin se zvedla ze země a sklepala ze sebe zajíčky. Opět. V očích jí zaplálo.
„S tebou už se nedá jít ani na borůvky!“ obořila se na dryádu.
„Ale Fairin,“ zaprotestovala Solerin.
Patrik zamrkla a vyjeveně zíral kolem sebe. Zajíčci ho obklopili zvědavě si ho prohlíželi. Čumáčky se jim doslova kmitaly.
„Kdopak to je?“
„Bude si s námi hrát…“ nebylo zcela jasné, jestli šlo o otázku. Solerin vypadala absolutně šťastně:
„To je snílek…“
„Oni… Mluví,“ dostal ze sebe konečně Patrik.
„Jo. Pokud vím, tak pořád,“ odfrkla si Fairin. „Solerin, musíme ho vzít ke královně.“
Dryádu opustil pocit štěstí. Přikývla a podala chlapci ruku:
„Pojď, Patriku. Myslím, že by ses měl na něco podívat…“

EPILOG

„Pane… Něco jsme našli…“
Přešel k vyvrácenému kořeni porostlému mechem.
„Vypadá to jako… Bandaska s borůvkami, pane.“
Dauntain Gerneth se zamračil.
„Borůvky… V listopadu… V Boubíně,“ pronesl suše.
„No vypadá to tak… Páni! Přísahal bych, že tady ještě před chvílí byla.“
Gerneth si připálil novou cigaretu a mezi zuby pronesl:
„Hledejte chlapce dál!“
I když on věděl, že v tomto lese ho už nenajdou. Rozhodně ne dnešní večer.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

hater - 7. dubna 2007 11:32
hater

Ettelwen 4. dubna 2007 10:17
nehraji, ale mel jsem moznost nahlednout pod poklicku a tahleta povidka mi nadherne dokreslila zbytek, takze mam ted jasnou predstavu ;-)

Ettelwen - 4. dubna 2007 10:17
Ettelwen

Hatere, ty hrajes changelingy? :)))

Za chyby se omlouvam, vim, ze jich tam i tak bylo dost. (A to bud rad, ze jsi to nevidel puvodne, to bylo uplne bez fonetiky:))

Jinak Hateruv popis sedi. Je to o dvou paralelne fungujicich svetech, pro jednoduchost - jeden je ten nas, soucasnost, a nazyva se Sedy. A obyvany je samozrejme lidmi. Druhy je Faerie. Svet fantasie. Zije tam vsechno, co si kdo jen chce predstavit. misty pohadkova krajina snu, misty hotova nocni mura. Tak jak je to se vsim. Normalne se lide nedostavaji jen tak do Faerie a chimery se nedostavaji do Sedeho sveta. Ale jsou tady...vyjimky. Changelingove. Bytosti, ktere dokazou zit v obou a vedou tak trochu "dvoji zivot"
Napriklad jedna z hlavnich postav: V Sedem svete je jedenactileta holcicka - Etel Fisherova, ve Faerii lesni dryada Solerin.
Kdyz jste v jednom svete, nejste samozrejme ve druhem a v obou svetech mate vicemene znalosti nebo minimalne vzpominky obou bytosti.
Tajemstvi uspechu, jak s tim existovat je prilis na sebe v sedem svete neupozornovat a nemanifestovat se, jinak vas zaregistruji lovci. A ve Faerii si davat pozor na to, abyste neudelali neco "vsedniho, banalniho", co by "poskodilo pribeh.
A nejvetsi tajemstvi uspechu je odhadnout, jak dlouho je radno kde pobyvat. Ono kdyz se ztratite na mesic z povrchu zemskeho a je vam jedenact, obvykle je po vas vyhlaseno statni patrani:))

A snilek je zvlastni osoba, nekdo, kdo ma tolik fantasie a tak originalni a neotrele, ze tim vlastne pomaha Faerii utvaret. Proto snilky ve Faerii kazdy privita. Muzou tam prakticky vsechno, jen na zaklade toho, ze si to preji. Vsechno ovsem neco stoji...

pomohlo to ujasnit alespon neco?:))

Changelingove jsou skvela hra, doporucuju:)

hater - 28. března 2007 23:52
hater

Gran 28. března 2007 17:27
no predstava je vicemene takova. Paralelne s nasim svetem existuje svet Faerie, ve kterem ziji pohadkove bytosti (dryady, elfici, elementalove, buggs bunny) a z tohoto sveta se muzou tyto bytosti dostat i k nam, coz bylo nazorne provedeno ;-)
a pri ceste zpet sebou vzali i kluka ;-)

imho to vytvari celkem fajn predstavu o cem ta hra asi tak je, i kdyz se zda, ze absolutnimu neznalci nejake informace chybi

Gran - 28. března 2007 18:11
Gran

Luelle 28. března 2007 18:04

Taky že nahoře v textu ta gramatika je už v pořádku. Já jen si snažím ušetřit práci pro příště, když lidem radí - kdo myslíš, že asi tu korekturu dělá, hm .))
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Luelle - 28. března 2007 18:04
Luelle

ett :D:D:D:D

to tvoje míchání stylů...si vzpomínám jak jsi mi vyprávěla jednu svou hru..taky s dryádou :D

to je dokonalý...hlavně mi přijde že at se snažíš,jak chceš projeví se tvoje skvělá povaha
/kdo v téhle větě viděl ironii toho zaškrtím...miluju ett :P/
vždycky ti to sklouzne k humornému nádechu a to je prostě skvělé,no není to skvělé ? :) jo je to dlouhý jak pracovní tejden a chce to opravdu vytisknout a číst pozorně,protože ettiny postavy jsou většinou ztělesnění chaosu a to vždy naprostou náhodou :D

bavit se tu o gramatice mi přijde malicherné..omg kdyby cokoliv odtud šlo do tisknu stejně se to předem zkontroluje.tady jde o příběh,nápad stylistiku.

ten humorný a místy velmi jednoduchý humor se mi moc líbí :) ett píše dost ..jak to nazvat.."regionálně" v jejích příbězích se nazachranuje svět a takové ty banality a v tom se mi zdá ta síla. i když jsou to příběhy dryád a jiných zvláštních nadpřirozených bytostí zdají se velmi blízké :)
Pokud si dal PJ tu práci, že pro padoucha vytvořil celý deník, nezabijete ho.

Gran - 28. března 2007 17:27
Gran

Uff. Bylo to dlouhé. Vytiskl jsem si to na 7 stránek A4 a četl si to před spaním .)

Když se před spaním rozčiluju, špatně se mi spí. A nejvíc mě rozčiluje, když musím po někom opravovat tisíce chyb. A musím konstatovat, že se mi spalo dobře .)

Až na pár drobností máš velmi, velmi dobrou gramatiku. Papíry rozhodně nezčervenaly tak, jako obvykle, i když zrovna teď dočítám jinou povídku, která je ještě méně červená, takže je stále co dělat.
Doporučím ti, co se pravopisu týče, si dávat pozor hlavně na "ji" a "jí". "Dal to jí" (3. pád - dlouze), "Viděl ji" (4. pád- krátce).

Co se týče popisů... když jsou, tak stručné. Neruší, ano, ale přecijen bych uvítal, kdybych si mohl hlavní postavy přecijen představit.

Během čtení povídky mě pár věcí opravdu dostalo. Nejprve jsem si myslel, že se bude jednat o nějaký "generic fantasy style" (výpravy a tak). Potom, že se jedná o odpočinkové dívčí fantasy, nic pro Dark Masterův chřtán (zajíčci). Pak jsem narazil na slovo "termoska".
Tím jsem se absolutně ztratil .)) Ale četl jsem dál. Nakonec dvě holčiny zachrání nějakýho kluka, který je z neznámých důvodů v nebezpečí, a je konec. (Ještě mě napadá, že je tam věta "tiskla otevřeného zippáka" - takováhle slova doporučuji spíš do přímé řeči než do popisů)

(Btw ještě je pěkná věta "Díky tomu byly jeho týmové akce dobře organizovatelné." .)))

Takže co se týče příběhu, nevim nevim. Možná kdybych četl Changelingy, třeba bych věděl víc, ale takhle mi to nic neříká. Někdo se hádá, pak tam jsou zajíčci (mimochodem, výtečná hláška: "Jeden konec udržuješ suchý a druhý plný." - Tohle napíše fakt asi jen ženská =P .)), kluk na výletě, co dělá něco _neznámého_, protože je snílek, přičemž, co to je, je pro nás _neznámé_, hrdinky se promění na holky a záchrání ho před _neznámým_, který ho honí z _neznámého_ důvodu, a nakonec ho odvedou domů.

Příliš mnoho neznámých na můj vkus .))

Ale jinak to nebylo špatné =) Jen trochu jasnosti a popisů to chce .)

Těším se na pokračování =)
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog