Nad propastí... (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Nad propastí...

Autor : Python   22. března 2011   Povídky
Dle vědeckých studií lze více než 250 hodin nespat...

Ne, není to sen. Ze sna se probudíte, když začne přituhovat. Proto máme rádi sny. Ve snech se může stát cokoli, ale vždy to dopadne dobře. Proberete se, doma, v bezpečí. Takže ne, tohle není sen.

Obvazem zase začala prosakovat krev a v úzkém potůčku stékat přes zápěstí, po dlani a prstech, v kapkách padat na zem a vytvářet čerstvou stopu pro "ně".

Cedule, nebo spíš staré, rezavé torzo, které tu zbylo, hlásalo, že zde městečko končí. Což by byla potěšující zpráva, kdyby tady ovšem nekončil i svět. Směrem kolmo dolů vedla strž, kterou by neslezl ani Chris Sharma. Leda by to vzal volným pádem, ale nebylo vůbec jisté, zda by se i tímto způsobem dostal na dno. Nebylo jisté, zda tam někde v temnotě nějaké dno je. Tady nebylo jisté nic. 

 

Napadlo mě, že bych si mohl sednout a počkat, až mě pach krve prozradí a příjdou si pro mě můry. Když zemřu, budu mrtev. Buď se probudím, nebo umřu. Obojí zní po těch tisících let strašně lákavě. Strašně, strašně lákavě.

Přesto to neudělám. Nevím proč, prostě mě stále ne a ne opustit touha žít a dostat se odsud nějak humánně. Nechat se rosekat, sežrat, upálit nebo roztrhat můrami, to se za humánní dá označit jen těžko.

Já si tu povídám a za chvíli odbije osm. To tady zapadá slunce. Možná, nikdy jsem ho neměl možnost vidět. Pravidelně den co den, už asi dva tisíce let, přesně v osm začíná soumrak. O hodinu později je už neproniknutelná tma. Tak maně mě napadlo, že kdyby v noci začalo pršet, tohle místo by bylo učiněný Silent Hill. Naštěstí se počasí zjevně snažilo vyvarovat plagiátorství, takže se pro jistotu neměnilo vůbec. Chlad, vlhko, mlha. Den a noc. Vždy stejně. Dokonce ani vítr nefoukal.

Když jsem přicházel k brance kostela, zahlédl jsem první z nich. Na nahých pahýlech lidských nohou sedělo něco, co by nejspíš bývalo trupem, kdyby z toho nečouhala spousta věcí, od rukou a hlav, přes motorové pily až k větvím uschlých stromů. Působilo to přeplácaně a nefunkčně. Můra si mě naštěstí nevšimla. Krev se mi povedlo zastavit utrženým rukávem a když se pár set let pohybujete v prostředí, kde smrt je vše možné, jen ne příjemná, naučíte se, jak se hýbat tiše. Přes den to jde, to se můry ukáží jen občas. V noci ale vládnou ony. Rozhodně jsem nehodlal čekat, až se ona podivná koule ošklivých předmětů rozhlédne pořádně. Místo, abych obvykle strašně skřípající branku otevřel a prošel, vzal jsem to přes zídku. Na dvoře kostela byl, jako vždy, svatý klid. Sice jsem věděl, že tak do dvaceti minut z hrobů začnou vylézat mrtvoly, ale ty si mě nikdy nevšímaly. Nehodlám zkoušet zjistit proč.

Malá dvířka v obrovských vratech kostela tiše hvízdla, jak jsem je v rychlosti otevřel a temně bouchla, když jsem je zase zavřel. V kostele byla tma. Když jsem sem přišel poprvé, málem jsem strachem zešílel. To ale trvalo jen do té doby, než jsem zjistil, že sem můry nemůžou. Pak jsem sice stále měl při pohledu na krvácející obrazy a rosety strach, ale stále to byl strach někoho, kdo se cítí bezpečně, a jen tak vnitřně má obavy z toho, co vidí.

Nad oltářem bylo v kameni vyryto: Malus mens praebeo mens actas. Nevím, co to znamená, ale protože je to nad oltářem v kostele, skoro určitě to bude něco o bohu a dobrém konání. Z myšlenek mě vytrhlo obvyklé sypání hlíny a šouravé kroky. Nemrtví se probouzí. Sem nepůjdou a nikdy po mě nešli ani venku. Prostě jen vylézají z hrobů a pak se sem tam šourají po hřbitůvku. Ráno se vrátí. Pamatoval jsem si, že kdysi, opravdu dávno se mi o mrtvých, kteří vstávají z hrobů zdávalo. Tehdy to byly noční můry. Dnes mám pocit, že mě tady hlídají. Ale stejně bych dal nevím co za to, moct zalézt do hrobu a nemuset bojovat o přežití, o které stojím čím dál míň. Což o to, zalézt do hrobu. V kostele je vstup do krypty. Ale osobně jsem ho velmi důkladně zaskládal vším, co jsem našel. Nikdy jsem tam nebyl. Z venku tam nevedou okna. To je jediné, co vím, kromě toho, že je tam permanentní tma. Proto jsem tam nikdy nebyl. Když venku, kde je alespoň trochu světla, to není bezpečné, tam dole to musí být vyloženě hardcore.

Jako obvykle jsem usnul v jediném rohu kostela, kam nedohlédnou obrazy na stěnách. Sundat je nemělo smysl, ráno byly vždy zpět na svém místě.

Úsvit byl jako vždy. Jako každý za posledních tisíc let, možná víc. Kalný a rozmazaný. Mlha pronikala i sem, ale obrazy byly zbavené krve, stejně jako okna a zdi. To člověka vždy potěší.

V obchodě s potravinami jsem pozdravil Josepha, starou mumii, která stále sedí za pokladnou a ani se nehne, z pultu vzal pár konzerv a začal si na vařiči dělat snídani.

Dneska jsem nebyl jediný, kdo si přivstal. Rezavý řeznický hák prolétl místy, kde jsem před setinami vteřin měl hlavu. Kdybych se nepokoušel čichem zjistit, jestli fazole už jsou, měl bych po starostech. Asi.

Takhle ta nehezká věc na dlouhém, neméně rezavém a nehezkém řetězu prolétla a zasekla se o pult s pavučinami. Jakási ruka si z toho nic moc nedělala a jednoduše trhla, čímž dostala ven nejen hák, ale i celý pult. Ale já se s pozorováním nezdržoval. V tu chvíli jsem už byl u zadního vchodu, který pod náporem mé těžké obuvi vylétl do prostoru. Jak moc efektní to je, jsem posoudit nestihl, ta ruka, která vedla řetěz, potažmo hák, měla i svůj zbytek a věřte mi, jsou i lepší věci, které byste mohli vidět před snídaní. Tahle můra nebyla nijak kreativní, ale na vražedné hrůzostrašnosti ji to nějak moc neubíralo. Vypadala jako řezník s posedlostí prací a permanentními depresemi. Obrovské nohy, na kterých seděl obrovský trup v krvavé zástěře, na něm připojené dvě obrovské ruce, které právě znovu roztáčely obrovský...

...zvuk rozráženého vzduchu bodal do uší...

K hlavě jsem se nedostal a ani jsem nedoufal, že dostanu. Uličkou jsem prolétl v takové rychlosti, že než onen řezník prošel dveřmi, které mu byly dost těsné, já už ji opouštěl na rohu. A pak jsem utíkal a utíkal.

Jedno je dobré. Můry nemají výdrž. Když jste dost rychlí, utečete jim a máte na chvíli pokoj. Tak se stalo, že jsem seděl v hokynářství, prudce vyrážel výdechy a snažil se trochu uklidnit. Adrenalin mi stále dělal před očima červené pruhy.

Uběhlo patnáct minut a nikdo/nic se neobjevil/o. Tak jsem vylezl a konečně udělal to, na co jsem se celou dobu, rozumějme oněch patnáct minut, těšil. Z rozbité vitrýny jsem vytáhl kompozit dřeva a matného kovu, který voněl po oleji a střelném prachu. Lupara, ozvalo se mi v hlavě a já si nemohl vzpomenout, kde jsem slyšel ten název a jestli je to vůbec název zbraně. Nicméně mi to přišlo jako dobré jméno pro hezky zdobenou, krátkou, dvouhlavňovou brokovnici.

Náboje samozřejmě neměli, ale s tím problém nebyl. Kousek odsud stojí stará policejní stanice. Dvanáctky na skladě měli, zbraně nikoli. A já se najednou cítil o moc lépe. Vlastně mě tak sadisticky napadalo, že by bylo fajn ji vyzkoušet a že pokud se neobjeví můra, schytá to dnes jeden z umrlců. Ukázalo se, že moje obavy o nedostatek cílů nebyly oprávněné.

Řezník byl nejspíš ten z vytrvalejších, když jsem vycházel ze stanice, zrovna se objevil na rohu. Na tu dálku jsem ho v mlze sice skoro neviděl, ale šlo poznat, že hlavu má sice hlavoidní, ale deformovanou, chlupatou na místech, kde se to neočekává, s orgány, kde se neočekávají a vůbec, vypadal jako by strčil hlavu do mixéru. Kohoutky lupary, pardon, Lupary, cvakly a já položil batoh do prachu u zdi. Řezník si mě všiml a rozběhl se ke mě. Normálně bych utekl, ale já měl zbraň a bylo to už hezky dlouho, co jsem zabil Můru. Zvlášť tohohle kalibru.

Nějaký kdo ví jak akční boj se nekonal. Řezník po mě sekl řetězem, já uhnul a zblízka mu to z obou hlavní napral do "obličeje". Ozvalo se cák a bylo vymalováno.

Domů jsem šel sklesle. Lupara byla super věc, ale ten souboj mě zklamal. Usínal jsem s myšlenkou, že bych mohl zbytek nábojů použít při sebevražedném lovu můr. Nebo na ty pitomé obrazy, které nemají na práci nic lepšího, než krvácet na podlahu a věšet se. Nebo na sebe.

 

"Vypadá to, že usnul" řekl menší muž v bílém plášti a řídkými vlasy. Narovnal si brýle a zkontroloval monitor. "Ne, to není spánek, jen jakýsi poloviční stav. Navrhuji pokus ukončit. Teď už jde o zdraví." Jeho kolega při pohledu na monitor přikývl. "Souhlasím. I tak je to bezmála 270 hodin. Dojdu pro sedativa". Odešel a onen starší muž se hloubavě zadíval na mladíka, který stál, opřený v rohu místnosti a pozoroval cosi neviditelného před sebou velmi, velmi do široka otevřenýma očima.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Nad propastí...?
Berenika (4.50*), hater (3.00*), MARK (4.00*), Tenny (4.00*), Zarjan (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

hater - 26. března 2011 13:16
hater

Tenny 24. března 2011 23:01
oběvit opraveno, taky jsem si to nevšiml :-)

Nefrete - 25. března 2011 18:34
Nefrete

Osobně doporučuji latinu nepoužívat vůbec, pokud ji autor neovládá dostatečně na to, aby si netrhl ostudu.:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Python - 25. března 2011 15:25
Python

Budu si to pamatovat ;)
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

Tenny - 25. března 2011 14:21
Tenny

Python 25. března 2011 09:45
Taky to podle toho vypadá. :D Ale chápu to, latinská gramatika je nesmírně záludná a to ani nemluvím o počtu časů...
Tak ale jestli budeš příště něco překládat do latiny, doporučuji si dát pozor na skloňování a časování, aby tě žádný latinář nemohl chytit za slovo. ;)
Taky vám občas přijde, že svět si z nás dělá legraci?

Python - 25. března 2011 09:45
Python

No já potřeboval vlastní přísloví, tak jsem vzal učebnici latiny a slovník a tady je výsledek.

Oběvit je moje největší a jedna z velmi mála bolístek. Zvláštní, že jsem si toho při korektuře nevšiml.
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

Tenny - 24. března 2011 23:01
Tenny

Hm... Sice se nemohu považovat za latiníka s pouhými pěti lety výuky, ale i tak mi zacukalo v koutcích. Pokud by to tedy mělo doslova znamenat: "Zlé myšlenky předcházejí zlým událostem", tak bych to přeložila jako "Malae mentes malis factis antecedent." Ale jestli je to dobře, bůh ví, zvlášť tím slovesem si jistá nejsem, ale praebeo znamená nastavovat nebo působit. :D
Domnívám se, že pokud tam štonc musí být nějaká latina, bylo by lepší nějaké zažité přísloví. ;)
A "Oběvit"? To je přímo zločin na češtině, sakryš! :D

Jinak ale velmi zajímavá, povedená a čtivá povídka. :)
Taky vám občas přijde, že svět si z nás dělá legraci?

Python - 24. března 2011 19:16
Python

S latinou mají překladače problémy no. A ty online (google, seznam...), to ani nemá cenu zkoušet (SUCK).
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

MARK - 24. března 2011 18:52
MARK

Python 24. března 2011 18:20
Já to zkoušel rozlousknout jen za pomoci slovníku, ale viditelně se mi to moc nepovedlo. Děkuji za překlad.
*Nejasné klikyháky.*

Python - 24. března 2011 18:20
Python

Mělo by to být Špatné myšlenky předcházejí špatným událostem, ale vsadím se, že každý latinník by mě kamenoval :)

Holt učím se latinsky teprve pár dní ;)
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

MARK - 24. března 2011 17:19
MARK

Mohl by mi autor přeložit, nebo spíš vyložit, ten latinský text? Pokud jsem to dobře pochopil, znamená to něco ve smyslu: "Zlým je známo, že mysl je mysl.", nebo něco takového, což mi však nedává smysl.
*Nejasné klikyháky.*

Berenika - 24. března 2011 10:14
Berenika

Poutavé, čtivé a nebojím se říci, že fascinující.
S životem je to jako se hrou. Nezáleží na tom, jak je dlouhá, nýbrž na tom, jak se hraje. Lucius Annaeus Seneca http://www.aragorn.cz/diskuze/nazornik/#kom

Python - 23. března 2011 13:12
Python

Není nad dobré konce co? :)
Člověk není nikdy dost chytrý, dost bohatý a dost ozbrojený. Nevěřte bláznům, říkají pravdu. I´ll Chuck you!

hater - 22. března 2011 20:33
hater

Tohle je celkem zajímavé dílko. Při prvním čtení mně poněkud zarazila narážka na Silent Hill a je pravda, že s místem, na kterém se nachází hlavní hrdina, má hodně společné. Tak proč to přirovnání nepoužít?
Silent Hill je pojem, který má trošičku jinou atmosféru, je hrubější a zabývá se jiným tématem. Autor nám popsal trochu jinou verzi městečka, věci tam fungují jinak a závěr společně s anotací ukazují, že se hlavní hrdina přece jen z toho ošklivého sna probudí :-)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog