Návrat do Chrámu (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Návrat do Chrámu

Autor : vrab   18. března 2009   Povídky
Úvodni text, k jedne z mých jeskyň. Je to pouze takový úvod, sám o sobě nic neřiká. Snažil jsem se spíše zachytit atmosféru. Jestli se nepovedlo, rád si vyslechnu kritiku i rady. Odborná Korektura: Dart

Párek malých šedých hlodavců proběhlo skrze díru v dřevěné bráně, zasazené v dva metry vysoké zdi z hrubě opracovaných kamenů, na nichž navrchu byla vystavěna malá stříška z černých tašek, pod kterou si udělal hnízdo nejeden pták.
Na nádvoří díky mlze bylo možné vidět pouze několik málo stromů v aleji, které vítr zbavil všech lístků, jenž nyní poletovaly sem a tam, aniž by se mohly rozhodnout kde konečně usednou. Skrze spáry mezi velkými dlaždicemi prorůstaly trsy trávy či mechu. Tu a tam dokonce dlaždice chyběla a nyní tam byla velká louže či rozbahněné jezírko.
Na pravé straně ležela dlouhá budova se zdmi obloženými dřevem, které již delší dobu trouchnivělo, na mnohých místech již dokonce kusy odpadly a rozdrolily se. Stejně tak dvojice dveří, které se nalézaly na obou koncích budovy. Stály jen díky své vůli vydržet ještě pár chvil, než je zrezivělé panty neudrží, spadnou a ztratí svůj účel, pro který byly vytvořeny.
Po levé straně mohl stávat přístřešek na dřevo, ale nyní po něm zůstaly jen trámy, pár prken tvořících stříšku a necelý tucet polínek mající štěstí, že ušly spálení v krbu.
Vedle toho ve zdi stála ještě malá železná mřížovaná branka, která taky měla své nejlepší časy dávno za sebou. Kdysi byla hojně využívaná, neboť vedla z kopečka dolů na velký plac s čtyřmi tlustými obroušenými kmeny kruhově ohraničující cvičiště, kde v dobách hodně vzdálených cvičili desítky studentů i jejich mistrů. Kdyby to místo umělo mluvit, určitě by vyprávělo o nejednom úrazu a to nejen na těle. Mnoho namyšlenců zde ztratilo svoji pýchu a uvědomili si své slabosti, ale i dosti mistrů zakusili, jaké to je, když je překoná jejich žák. Pravda, každého to musí potěšit, ale i trochu to zamrzí, neboť již ho nemůžete dále cvičit, pouze postupně sledovat jak on sám cvičí další studenty.
Brána, kterou proběhly myšky, se nyní pomalu otevřela. Moc se jí nechtělo a nebýt dvojice mužů, tak by se ani nehnula. Za dobu nečinnosti zlenivěla a teď to hlasitým vrzáním pantů dávala najevo. Jen co byla otevřena dokořán, dovnitř začala vbíhat početná a na místní poměry dosti prazvláštní skupina.
Prvních dvacet mužů i s těma dvěma, kteří otevírali bránu na sobě nesli zbroj tvořenou z černých kožených šupin, svázané provázky k sobě. Od dlouhého černého pásku, svázaného větším uzlem, až těsně pod kolena již byla zbroj volnější, neboť měla rozparky na bocích, ale i mezi nohama, které byly zakryty širokými kalhotami téže černé barvy. Ramena kryta nárameníky podobné stavby jako zbroj, ale tyto šupiny držely v jedné rovině a byly na ramenech položeny našikmo. Na hlavě velkou helmici, ke které ještě byla připnutá děsivá maska lidského obličeje. Jejich vyšší boty nedělaly žádný hluk, proto nevyplašili několik vran sedících na blízkém stromu. Všichni ozbrojeni dlouhými úzkými meči s mírně zakřivenou čepelí a téměř obouručním jílcem nebo zvláštním druhem zbraně, která vypadala jako metr a půl dlouhá tyč na jejímž jednom konci byla dvacet centimetrů dlouhá čepel, podobná těm které měly meče a na druhém konci se nacházel malý, ale o to zákeřnější bodec. Pár jich neslo na zádech toulec s krátkým tisovým lukem a půl tuctem šípů.
Pohybovali se neslyšně jako duchové, jediné co prozrazovalo jejich smrtelnost byl obláček horkého vzduchu stoupající od děr na pusu či nos na masce. Okamžitě se rozdělili do dvou skupin, jenž se vydali po obvodu zdí. Jeden z nich vběhl i do oné dlouhé budovy, ale okamžitě se vrátit ke svým spolubojovníkům. Udělali ještě pár kroků vpřed, dost na to aby vstup zahalila mlha. Oba týmy zastavili na přibližně stejném místě, ač na sebe neviděli. Poklekly, postupně na sebe všichni kývli a poslední z nich vydal zvířecí zvuk. V levé skupině zahoukala sova a v pravé to bylo zase zavytí vlků. Chvilku všichni naslouchali, pak se vydali kupředu prosekávajíc se mlhou.
Bránou dovnitř vešlo dalších patnáct postav oděných v tmavě modrých pláštích s bílou kápí na hlavě, z pod kterých některým vypadávaly pramínky hnědých či černých vlasů. Na první pohled nevypadali ozbrojeně, ale při bližším prohlédnutí, se pod plášti daly rozeznat tvary nějakých zbraní. Na meče to nevypadalo, na to by byly moc krátké, ale vlastně to nepřipomínalo žádnou zbraň, kterou by mohli znát zdejší.
Počkali, až budou na nádvoří všichni a hned na to se vydali alejí opadaných stromů dál. Někteří z nich šlápli do děr, po chybějících dlaždicích a bahno zašpinilo jejich oděvy. Ozvalo se pár nadávek. Tato skupinka nešla nikterak rychle spíše se zdálo, jako by si celé nádvoří snažila co nejlépe prohlédnout, možná jim při tom trochu překážela mlha. Oni ani nešli tak tiše jako muži před nimi.
Mlha pomalu odhalovala obrys ohromné budovy. Stačilo pár kroků, aby mohli spatřit její přední část. Již na první pohled vypadala jako nějaký chrám. Mohutné zdi ze šedých kamenů, které musel opracovávat nějaký mistr. Sloupy držící mohutnou trojúhelníkovou střechu z černých tašek nad verandou oddělující prostor mezi vchodem a prvním schodem, po kterém pomalu stoupaly postavy. Jen jedna z nich se zastavila těsně pod schody a vzhlédla k té vysoké budově. Věděla, jak doopravdy vypadá, tak pro ní nebyl problém si zbytek stavby domyslet, ale čas zavál pár detailů a nedopřál jí představu celého chrámu, jenž byl pro ní dlouhá léta domovem. Pomalým pohybem rukou sňala z hlavy kápi dávajíce pozor , aby si moc nerozcuchala své dlouhé hnědé vlnité vlasy padající ji do obličeje. Smaragdové oči přelétly velký nápis vyrytý do dřevěné plochy, pod střechou. Lehce se pousmála, vzpomněla si na tu větu, kterou jí Mistr Nagi neustále opakoval na začátku jejich každodenního tréninku celých dvacet let. Nevěřila tomu, že na jednom místě vydržela takovou dobu a bůhví jestli ještě někdy vydrží. Možná teď, jestli vše půjde dobře, by mohla tu vydržet opravdu dlouho a najít opět svůj domov.
„I cesta dlouhá tisíce mil, musí mít první krok“ vypustila šeptem ze svých úst. Každé slovo vyplulo ven s určitým nádechem snění, respektu a radosti. Viděla se opět v březovém háji s Mistrem jak cvičí tělo i mysl.
„Paní?“ ozval se jeden z jejích podřízených, kteří čekali u velkých dvoukřídlých dveří, „Děje se něco?“ zeptal se s jistou dávkou netrpělivosti.
Ženě přes tvář přelétl chmurný výraz, odnášející všechny krásné vzpomínky pryč a vracející ji do nepříznivé přítomnosti.
„Všechno v pořádku.“ Špitla tiše, nechtěla přerušit poslední zbytky vzpomínek svým hlasem. Rozhlédla se na strany, kde spatřila oba vůdce vojáků, kteří již obklíčili celou budovu. Trochu ji přejel mráz po zádech, jejich masky opravdu vzbuzovali strach.
„Jestli někdo vyběhne ven a nebude patřit k nám, zabte ho. Nikdo se nesmí dozvědět, že tu vědomě porušujeme Dohodu.“ Řekla již hlasitěji, když vkročila na první schod. Došla až k oněm mohutným dveřím. Konečky prstů přejela po tom přejemném dřevě, které ji i v tomto zlém počasí zahřálo. Trochu zabrala, ne moc, přesto to stačilo, aby se obě křídla dala do pohybu. Vydaly svůj známý šoupavý zvuk, jak se třeli o práh. Ty roky ten zvuk vůbec nezměnily. Vešla první, hned za ní zbytek, a když byli uvnitř všichni, opět zavřeli, avšak ne úplně. Jen přivřeli, ale i tak již dovnitř neproudilo žádné světlo.
Ozvalo se šustění plášťů, sklouzávajících po tělech svých nositelů. Všichni poslepu odepnuli své zbraně, od svých uniforem. Cvakání pojistek a natahování závěrů pušek, po vložení nových nábojů. První, kteří byli hotovi s přípravou zbraně si natáhli na hlavu čelní svítilny. Počkali, než ostatní budou též hotovi, a když slyšeli pouze dech všech okolo, zapnuly se svítilny.
„Rozdělte se do skupin po dvou, se mnou jdou May a Fí, zbytek prohledá budovu. Víte co dělat, nebudu se opakovat.“ Žena se odmlčela, pak nahlas zavelela „Jdeme, jdeme, jdeme!“ A sama se vydala kupředu s ní i čtrnáctero ostatních světýlek.
Pevně stiskla svou metr dlouhou dřevěněnou pažbu karabiny s jednoduchým názvem 32.Malý zásobník zasazen zespod těsně před spouští v sobě nesl osm smrtelných nábojů. Novější verze měly možnost přidání různých baterek, či mířidel, ale těm již nevěřila. Tato puška ji zachránila mnohokrát život a na její přesnost by vsadila i svůj život.
Než stačila přejít místnost ke dveřím vedoucí do bývalé společenské místnosti, zbytek dvojic byl již pryč.
„May, až se dostaneme dolů, máš pár vteřin na spuštění systémů a deaktivování obranné sekvence. Doufám, že si uvědomuješ, jak rychle musíš pracovat.“ Věděla, že to její přítel stihne, ale musela se ujistit.
„Fí, ty se okamžitě dáš do spuštění izolace. Máš na to kupodivu dost času, ale čím dřív to uděláš, tím míň budeme škodit této planetě a samozřejmě tím je menší šance, že by na nás přišli. Hlavně nezapomeň, budeš muset zkontrolovat generátor, nevím v jakém je stavu.“ Poradila též i družce, která již šla po jejím pravém boku.
„Nebojte se paní, víme co dělat.“ Řekl May a okamžitě přidal do kroku, aby byl po druhém boku svého Mistra.
Pomalu pootevřeli další dvoukřídlé dveře, lehce dovnitř nakoukli, následné vrazili dovnitř. Kužele světla kmitala ze strany na stranu, prohledávající všechny kousky jídelny.
Stoly i dlouhé lavice stále stály pořád na stejném místě, tak jak si to žena pamatovala. Viděla, jak se tu schází studenti s talíři plné nejrůznějších pokrmů, co uvařila služba. Jídla byla vždycky velice výživná, ale i chutná, i když se občas objevil nějaký výtečník, který přidal moc koření. Všichni seděli kolem stolů, jedli, hlasitě klábosili, čímž vznikal příjemný ruch. Nikdo se nemusel překřikovat, ale zase tu nešlo šeptat. Někdy se objevilo pár horkých hlav, které se nechali vyprovokovat a chtěli se rvát. Od toho tu byl prostřední stůl, jediný kulatý, u kterého seděli mistrové, připravení vždy zasáhnout do takových to sporů.
Něco se pohnulo mezi lavičkami na druhé straně sálu. Trojice návštěvníků se skrčila, pomalu kráčela kupředu svítíc kolem míst, kde spatřila onen pohyb.
„Co to sakra?! Kdo to? Co chc....“ ozval se hlas muže, který se snažil vstát. Chtěl dokončit svou větu, ale to místností prolétl zvuk výstřelu, následován samotným projektilem. Střelba na krátkou chvíli osvětlila jídelnu. Muž se skácel znovu na podlahu s prostřelenou hlavou. Jen co světla došly až k mrtvému, ozval se druhý výstřel. Kapičky krve potřísnili stůl. Druhé tělo se skácelo k zemi. Taky patřilo muži, který nejspíš chtěl utéct, když tyto ďábelské věci zabily jeho spolubydlícího. Pro zdejší byl vrcholem výzbroje samostříl a pořádná sekera, věci které měla tato trojice vetřelců i jejich přátel po celém chrámu, byly pro ně opravdu dílem ďábelským a něčím tak vzdáleným jako běžnému člověku pohled Bohu z očí do očí.
Žena odepnula od černého pásku svou vysílačku. Zapnula ji, přiložila k ústům, „Našli jsme dva muže, vypadají na zloděje, či nějaké žebráky. Je to nepravděpodobné, ale mohou tu být další. Nikdo nesmí uniknout, všechny zabijte! Opakuji, nikdo nesmí uniknout, všechny zabijte!“ Hlas měla nyní chladnější, než vzduch venku. Věděla co je v sázce, nesmí zklamat.
Sehnula se k první z mrtvol. Jen zběžně ji prohlédla, no kromě nože, pár drobných a ještě nějaký kousky starého chleba, nic nenašla. Opravdu to asi byli žebráci, těm by nikdo nevěřil, kdyby vyprávěli co tu viděli, ale rozkazy byli jasné. Obzvláště když tu byli lidé, kteří by jejich řečím mohli uvěřit a vydat se to prozkoumat.
„Čisto.“ Oznámila Fí, která zatím prohledala zbytek sálu.
„Dobře, pokračujeme, čím dřív se dostaneme dolů, tím dřív si odpočineme.“ Řekla žena, zatímco se přesunula k druhému mrtvému a též ho prohledala. Opět nic moc nenašla. Nechala mrtvoly mrtvolami, rychlým, možná neuváženým krokem, se vydala k menším dveřím za posledními stoly. Ty vedou dál, až ke skladišti, kterým se dá dostat tajnou chodbou do kobek pod chrámem a pak již budou téměř na místě. Pár minutek, jestli dokáže otevřít tu chodbu. Už to dlouho nedělala, ale jako malá si tam hrála den co den. Nebylo překvapující, když pak nalezla podzemní komplex, ač to Mistři nechtěli.
Vešla do chodeb, táhnoucí se celou školou. Z tohoto místa se mohla dostat kam chtěla. Když se dá napravo, dostane se k ubikacím žáků, knihovně se studovnou a k umývárnám. Půjde-li vlevo dostala by se k ubikacím Mistrů, zbrojnici, tělocvičně, modlitebnímu a odpočinkovému sálu. Pamatovala si každý krok. Do každé z místností šla kdysi nejmíň stokrát. Mnohdy se jen tak procházela nočními chodbami, sledovala jak oheň loučí si pohrává ze stíny a jejími smysly. V chrámu samotném se ani ztratit nedalo. Přejela prsty po kamenech, tak jako to dělávala. Stejný pocit, kameny zůstaly stejně chladné, ale přesto ji opět zahřály u srdce. Bariéra, která se vztahovala na chrám, byla opravdu mocná. Nyní sice slábla, ale i tak zachovala celou budovu jako za dob, kdy tu žila. Nyní si uvědomila, že na stolech v jídelně se nenacházelo ani smítko prachu navíc.
Ani si toho nevšimla, ale prošla chodbou rovně a před velkými dveřmi vedoucí do jednací síně, se dala vpravo, sama od sebe otevřela dveře, sešla po schodech dolů a až teprve nyní si uvědomila jakou zatracenou chybu udělala. Nejradši by si nafackovala. Celou dobu šla zahloubaná do vzpomínek, aniž by si všímala okolí. Za dveřmi mohla být past. Chodbou mohl proběhnout člověk, který by pak utekl ven. Mohli být přepadeni a ona sama nebo Fí či May mohli být zabiti. Zakroutila hlavou. Přelétla světlem prázdné skladiště. Když to tu opouštěli, sebrali všechny zásoby sebou, možná ve zbrojnicích zůstali nějaké rozbité zbraně, ale nic cenného. Přešla k protější zdi, poklekla mumlajíc tiše slova otevírající formule.
„Devět klíčů klíčníka z bran Pekelných. Sedm lístků satyra z luk víl. Tři slova z knihy Trojslovné. Jedna kapka krve toho, jenž žádá o vstup.“ V tu chvíli se prokousla kůži na palci, nad zemí nakreslila symbol klíče a dotkla se zdi.
Nic se nestalo. Pravda, někdy trvalo, než se vchod rozhodl pustit lidi dovnitř, ale teď to trvalo moc dlouho, nezvykle dlouho. Tu pitomou básničku si již moc nevybavovala, ale měla za to, že takto zní. Co jenom udělala špatně? Měla postupovat od největšího počtu k nejmenšímu, pak nakreslit znak klíče a dotknout se krví na prstě zdi. To všechno udělala, tak proč jí nechce pustit? Tolik století neuběhlo, aby forma tajných dveří zmizela. Stála snad u špatné zdi? Už se chtěla zvednout, když se jí v hlavě ozval hromový hlas samotného strážce vchodu. Vždycky se jí zdál jeho hlas jakoby opravdu mluvily samotné kameny, ale nyní jí spíše připomínal dřevo. Tření dvou klád o sebe, ve kterém se daly rozeznat jednotlivé slova.
„Kdosi žádá vstoupit?“ optal se strážce.
„Žákyně vracející se zpátky domů i s jejími přáteli. Mé srdce je čisté jako vnitřek kamenů této zdi.“ Odpověděla sebevědomě.
„Hezké slyšet opět tvůj hlas mladá žačko.“ Řekl ještě, než se stěna postupně zprůhledňovala, až zmizela úplně.
„Můj hlas teď uslyšíš často.“ Zasmála se po dlouhé době. Možná už půl roku se takto nezasmála. Byl v tom kus její dětské části, která v ní sídlila a vždycky sídlit bude.
„Skloňte zbraně, tady nám nic nehrozí. Projevme úctu mrtvým.“ Řekla svým společníkům. Sama přehodila karabinu přes rameno a upevnila ji pouze na jednu pojistku. Vešla do malé chodbičky jenž se postupně snižovala, až nešlo jít dál rovně, ale museli slézt otvorem s žebříkem dolů.
Odkudsi z chrámu k nim dolehl zvuk palby z kulometů. Všichni se otočili, ale nevraceli se. Byl to pro ně signál, že si musí pospíšit. Z posledních pár příček seskočili, rychlejším krokem směřovali k cíly.
Temné prohlubně ve zdech po obou stranách v sobě nesly pozůstatky významných lidí, kteří zemřeli zde v chrámu. Kupodivu tu byl snad jen jeden nebo dva mistři, pár studentů, ale jinak to byli vždy vojevůdci, kteří zde pouze kdysi žili. Možná tu žena taky jednou bude mít své místo, ale doufala, že to bude opravdu za dlouho. Ono i tisíc let na onom světě se nevyrovná jedné minutě života. Kdysi tu bývali i zapálená kadidla, která dodávali aspoň trochu světla, sice to tu vždy dělala temnější, ale i vznešenější. Úcta k mrtvým tu dýchala za jakéhokoli světla.
Už nebylo tolik času, všichni tři se dali do běhu. Zvuk podrážek dopadajících na dlažbu se ozvěnou odráželo dál. Dostali se až do slepé chodbičky, jenž byla na první pohled nelogicky vybudována.
„Mayi, otevři nám to.“ Poručila žena.
Ten na nic nečekal, sňal ze svých zad černý batoh. Zvuk rozjíždějícího zipu zde zněl zvláštně, rušivě a nepřirozeně. Vytáhl z něj malou bílou krabičku, padnoucí přímo do ruky. Celou vrchní část tvořil černý displej, po stranách se nalézaly malé tlačítka pro rychlou práci. Spodní část šla odejmout, čímž by měl přístup k baterce a veškeré elektronice uvnitř. Dotkl se displeje, jenž se vzápětí rozjasnil, chvilku vypisoval nedůležitá data, než dovolil vstup do systému. Chvilku mačkal tlačítka po okraji. Přístroj zapípal, jeho vlastníku se objevil úsměv na rtech, neboť stačilo jen pár kliknutí a bude uvnitř.
Žena mezitím provedla podobný rituál jako u vstupu do tajné chodby, zeď opět zmizela za níž se již nalézali velké kovové zásuvné dveře.
„Jdeme na to.“ Oznámil May, udělal poslední tři kliknutí do kláves na displeji. Dveře se okamžitě zasunuli do zdi, umožnili tak vstup. May vběhl dovnitř jako první. Jen co udělal krok na bílé dlaždice, světla všude kolem projasnila celou místnost. Hned po stranách od vchodů, byla desítka počítačů, jenž se nyní pomalu zapínaly. Na pravé obvodové zdi byly dány taktické skleněné mapy jak okolí, tak orbity planety, na níž se zapisovaly údaje pomocí pohyblivého ramena. Mezi nimi se nalézal pultík, kam se pokládaly jiné mapy. Nalevo se nabízely k usednutí dvě bílá kovová křesla. Nyní to byly opravdu jen křesla, ale jen co se aktivují systémy, kolem nich se objeví holografické počítače. Uprostřed místnosti z podlahy vystupoval šedý kruh s průměrem tak dva metry. Na něm již stál May. Jen co byl přesně uprostřed, kruh se rozsvítil, kolem něj se postupně začal zhmotňovat velká konzole s obrazovkami. Jeho prsty kmitaly po průhledné světle modré klávesnici neuvěřitelnou rychlostí. Na obrazovce se vypisovala všechna data o stavu komplexu. Na Mayově čele se začali rojit kapičky potu. Zbývala mu necelá půl minuta a zatím se mu nepodařilo připojit se do jádra.
„Kurva dělej! Jsi jeden z nejlepších verzí počítačů co máme a tobě to tak trvá. Sakra chlape!“ začínal se pomalu nervovat. Konečně mu přístroj ukázal informace, které potřeboval. Začal psát příkazy, občas zadal heslo nakonec se objevil uspokojující nápis, „Systém plně funkční.“
May se otočil, udělal krok stranou, aby konzole zmizela a pohlédl na svou paní, která již přicházela dovnitř s Fí. Obě dvě oblečeny v černých svetrech na zip, pod kterými se rýsovala ochranná vesta. Velký límec kryjící spodní část obličeje, jim dodával tajuplný vzhled. Jeho paní si zatím připnula karabinu i na druhý suchý zip, nalézající se na zádech. Fí měla svou zbraň, lehký matně černý samopal s dlouhým zásobníkem vsazeným na hlavni a umělohmotnou pažbou, danou na popruhu místo pásku na silnějších kalhotách z umělých vláken. Pod nimi měli všichni členové této jednotky chrániče stehen i holení. Fí sebou nesla ještě malou pistoly a nůž, které též byly přidělány k popruhu u pasu. Na zádech měla podobný batoh jako May, ale o dost větší. Nesla v něm všechny potřebné nástroje k případné opravě zdejších přístrojů. Opravdu jí tížil, ale opravdu je potřebovala.
Jeho paní držela jednou rukou konec jílce svého krátkého meče, jenž se nacházel vodorovně připnut kousek nad jejím zadkem. Prošla kolem něj rázným krokem a sama vstoupila do kruhu.
„Ověření velitele.“ Řekla nahlas monotónním hlasem, „Zástupce kapitána Elizabeth le Fey.“
„Vítejte veliteli, jsem ráda, že vám mohu posloužit.“ Ozval se dětský hlásek. Před ní se objevil malý možná tak sedmiletý chlapec ve stejném oděvu jako Elizabeth, May, Fí či jakýkoli jiný voják, prohledávající nyní chrám. Vypadal opravdově, i jeho hnědé vlasy se zdály trochu mastné.
„Nahlas stav chrámu, komplexu i blízkého okolí.“ Poručila mu zástupce kapitána, zatím sešla z kruhu dolů. Fí zatím zmizela ve kovových dveřích na druhém konci místnosti, než kudy vstoupili.
„V chrámu se nalézá patnáct živých lidí rasy Prvních. Tři mrtvoly, jedna na chodbě čtyři metry na západ od ubikace žáků číslo pět, rasa lidská. Další dvě jsou v jídelně, stůl číslo sedm a osm, rasa též lidská. Všichni tři zemřeli v následku průstřelu hlavy nábojnicemi vašich zbraní. Po smrti jsou průměrně pět minut, třicet šest vteřin.“ Začal oznamovat žádané informace, „Budova je stabilní, nepoškozená. Forma časové ochrany z esence Proudů země stále velice silná, seslala jste ji velice dobře, velitelko.“
Elizabeth pouze lehce pootevřela ústa, z nichž se vydralo tiché „Dík“.
„Podzemní komplex hlásí dobrý stav. Generátor napájecí elektromagnetickou izolaci není aktivní z důsledku nedostatku paliva. Izolace porušena na třech procentech její délky. Přejete si ukázat místa, která jsou poškozena?“
„Ne.“ Řekla krátce. Už jí nebavilo se tu vybavovat ze systémem, který vypadá jako malý kluk. Bude ho muset předělat a dát mu jinou podobu. Několik emočních tónu v řeči taky nemůže škodit.
„Zbrojnice prázdná. Sekce potravin ve skladišti jedna...prázdné. Sekce pitné vody ve skladišti jedna...prázdné.“ Začal vyjmenovávat všechny sekce tří skladišť, které se tu nalézaly. Elizabeth se neubránila zívnutí. Tyto hlášení ji opravdu nikdy nezajímali, ale musela si udělat přehled, jestli tomu tady bude muset velet.
„Na nádvoří, kolem chrámu se nachází dvacet ozbrojených mužů rasy lidské a dva jsou z řad Prvních. Výzbroj se zdá být podobná zdejší kultuře. Nejspíše to jsou vetřelci, mám je zneškodnit?“
„Ne, jsou to naši. Ulož jejich tělesný kód, označ je jako přátele.“ Rozkázala systému. Zamračila se. Bude opravdu muset předělat tento systém. Doufala, že nenechala disky s novějšími verzemi systémů své lodi někde ve své pracovně. Radši bude, když jí to bude občas hlásit, že skokové motory jsou nefunkční z důsledku jejich nenalezení, než poslouchat tohle děcko.
„Jste si jistá, že jsou to přátelé? Nedokážu podle jejich tělesných funkcí určit jejich náladu, zdá se, jako by nic necítili. Nemám je pro jistotu odstranit?“
„Něco jsem řekla! Ulož je jako přátele a hlas dál!“ Vybuchla El. Ano, první věc až dovezou její věci bude, že ten zatracenej systém vymaže.
„Nevím, proč se rozčilujete. Toto je běžný protokol.“
Měla už chuť tomu klučíkovi jednu vrazit. Udělala by to, nevědět, že by její ruka prostě ním prošla.
„Obvodové zdivo v poměrně dobrém stavu. Porušení na dvanácti procentech plochy. Přeje..“
„Ne, nepřeji, pokračuj.“ Opravdu ji ten systém štval.
„V okolí se nachází pouze dvě malé vísky dohromady asi ze dvěmi stovky lidí. Přejete si ještě nějakou informaci, velitelko?“
„Ne to je vše. Pokaď bude chtít Fí pomoct s opravou generátoru, pomůžeš jí, jasné?“ zeptala se důrazně. Odpovědi se již nedočkala. Systém očividně chtěl pomoct Fí. ¨
„Všem jednotkám budova zajištěna, najděte si svůj pokoj v levém křídle. Jsou tam ubikace, které kdysi sloužili Mistrům zdejšího chrámu. Ti, kteří nechtějí mají možnost spát venku. Vytvořte tříčlennou hlídku a zbytek si hoďte nohy na stůl. Zasloužíte si to. Le Faya konec.“ Vypnula svou vysílačku, úplně. Sama si chtěla odpočinout. Věděla pouze o jednom místě, které se vybízelo. S úsměvem nechala Maye, pracujícího na plném zprovoznění zbývajících počítačů, v místnosti samotného. Nejspíš si toho ani nevšiml...

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

vockoo - 13. září 2011 07:48
vockoo

Četl jsem pouze kousek, jenž uveřejnil Voju v turnaji. Povídka je zajímavě napsaná a docela poutavá.

Přesto jsem našel jeden poznatek, který mě donutil sepsat tento komentář:

Nauč se používat "jenž". Toto slovo má totiž i jiné tvary a rozhodně ho v základním tvaru nemůžeš použít všude.

"... málo stromů v aleji, které vítr zbavil všech lístků, jenž nyní poletovaly sem a tam, aniž by se mohly rozhodnout kde konečně usednou... "

Tato věta rozhodně není správně (a není jediná, chyba se ti tam opakuje). Zkus si vygooglovat pravidla jenž, určitě ti to pomůže.
Mohu si začuchat?

Arte-Zherth - 24. března 2009 00:07
Arte-Zherth

Chvíli jsem myslel, že to nedočtu. Styl mne, na rozdíl od Voji/u (nevím, jak se to skloňuje), tolik neohromil. Né, že by byl špatný, ale chvílemi je to až příliš neformální vyprávění.

Bohužel celé mi to kazí obrovské množství chyb. Nejhorší, přesněji řečeno katastrofální, je interpunkce. Dále je zde častá neshoda podmětu s přísudkem. Pak špatné tvary přechodníků, překlepy a klasické hrubky - např. "pistoly". V neposlední řadě pár nesmyslných "věcí", které jsou buď z nepozornosti, nebo ze zvláštní neznalosti jazyka. Teď mluvím např. o "..talíři plné nejrůznějších.."

Na začátku, ale to je spíš jen chyba z nepozornosti, mě pobavila tato část věty: "...na velký plac s čtyřmi tlustými obroušenými kmeny kruhově ohraničující cvičiště" Nevím, jak čtyři body mohou něco kruhově ohraničovat. To už jsem ale moc velký šťoura a hnidopich a za to se omlouvám.

Přestože se "svět" nebo nápad skládá z několika už existujících vzorů, je to dobře skloubeno a nijak to nevykrádá ničí práci. Příběh má, až na pár zbytečně dlouhých podrobných popisů, dobrý spád a docela mě zaujal.

Kdyby mě to ohromilo více, dal bych 4,5*
Kdyby to bylo gramaticky v pořádku, dal bych 4*
Takhle dám 3,5* protože mi přijde, že je to trochu odbyté.

Metafora na závěr: "Mami já vim, že ta zmrzlina je výborná, ale když mi ji rozpatlali vidličkou na papírovym tácku, tak mě to štve!"
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Voju - 22. března 2009 21:15
Voju

četl jsem již dávno a je mi líto že to nikdo Vrabíkovi nehodnotí :-D ...
líbí se mi styl psaní, ale nelíbí se mi ten druhej díl, co tu neni :P
Jen díky idiotům je svět ještě zábavný :)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog