Někde v dáli se rozezněly zvonky (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Někde v dáli se rozezněly zvonky

Autor : MemphisV   10. října 2010   Povídky
Krátká pocitová povídka, kde se hlavní děj odehrává za oponou. Zajímalo by mě, jak to na vás vnitřně působí.

Hrad se pomalu nořil ze tmy. Louče rozeseté po obvodu síně za chvilku nebudou potřeba, okny pronikne do místnosti dostatek slunečního světla, i když je teprve krátce po východu slunce. Raně letní den přichází brzy a rychle nabude svou plnou sílu. 
I přes časnou hodinu se na nádvoří tísnily zástupy lidí, v podhradí snad nezůstal ani jediný člověk. Pro tento výjimečný den si všichni, kdo se přišli podívat na hrad, oblékli sváteční kimona. 
Mihotající se plameny dohořívajících pochodní pomalu uvolnily místo novému dni. Světlo pomalu zaplnilo velkou místnost spolu s nejvýše postavenými lidmi provincie rozestavěnými na ochozech, řadoví měšťané spolu s níže postavenými rolníky seřazení před hlavním vchodem do velké budovy. Až po několika minutách je strážci vpustili na vnitřní nádvoří. 
Obloha zbledla, zbývalo už možná jen deset minut do doby, než se objeví první sluneční paprsky a dva muži vchází bok po boku mezi shromážděné lidi. V ten okamžik se ztiší veškerý hovor a oči všech se stočí dolů, ke středu nádvoří, kam oba míří. Už z toho, jak kráčí, je znát, že patří k váženým lidem, přestože na sobě mají jen jednoduchá kimona určená k tréninku. Velmi dobré meče visící každému z nich po boku potvrzují jejich příslušnost k vládnoucí vrstvě. Hledí před sebe, jako by shromáždění kolem vůbec nevnímali. 
Uprostřed volného prostranství nádvoří se zastaví před starším mužem, u nějž jen vrásčitá tvář a bílé vlasy prozrazují, že se blíží sedmdesátinám. Z držení jeho těla a celkové aury je jasně cítit obrovská energie a schopnost ji maximálně efektivně využít. Byl mistrem v budo*, jakých se v celém Japonsku nacházelo možná patnáct. Z mladší generace se mu nemohl vyrovnat nikdo, jediný, kdo se mu blížil, byl - 
"Tsukuyomi no Mikoto*," pronesl klidně, ale jasně a zřetelně jeden z obou nově příchozích a krátce se uklonil starému muži, jenž pozdrav opětoval. Pak předstoupil druhý z mladších mužů a rovněž projevil úctu svému bývalému učiteli: 
"Susano no Mikoto*," řekl a jeho hnědé oči na moment změkly. Byl vysoký, vyšší než většina přítomných, vyšší než jeho společník a vyšší než starý muž. I postavou připomínal spíš zápasníka než člověka zběhlého v budo. Jeho rysy však nedosahovaly takové tvrdosti, s jakou se lidé setkávali u mistra nebo Tsukuyomiho a i v boji mu často chyběla dostatečná kázeň a rozvaha. 
Slunce se konečně vyhouplo nad kraj hory tyčící se několik mil od hradu. Oba mladí se postavili proti sobě a jejich meče se poprvé zaleskly v prvních paprscích nového dne. 
"Hajime*," řekl rázně do naprostého ticha starší muž, jako by zahajoval trénink mladších chlapců. Dnes už však tito dva dávno nepatřili mezi jeho žáky, přestože se oba občas účastnili hodin, kde muž zdokonaloval techniku a boj samurajů sloužících na tomto hradě. Ani na moment se nevrátil žádný z nich do té doby, ani vteřinu nevěnoval minulosti a vzpomínkám na ni. V těchto okamžicích neexistovalo nic jiného než přítomnost: on, protivník a cíl. 

*
Vládce provincie zemřel před dvěma týdny. Nemoc ho zastihla na zpáteční cestě z výpravy do Minó* a on jí dva dny po tom, co konečně dorazil na svůj hrad, podlehl. Bezdětná manželka, jež po něm zůstala, nemohla převzít vládu nad celou provincií. Jiní příbuzní zde nežili a vazalům zakazovala jejich čest přijmout místo svého bývalého pána za takových okolností. 
Mužovi nejvýše postavení a nejlépe obeznámení podřízení by neměli s výběrem následníka velký problém, kdyby Tsukuyomi jejich nabídku neodmítl. Osmadvacetiletý muž patřil k nejlepším v zemi a všichni věděli, že by pod jeho vládou provincie prosperovala. Druhým a o mnoho nadšenějším kandidátem se stal jen o rok mladší Susano. S ním však nesouhlasila většina ustanovené rady a starší samurajové se najednou ocitli znovu na začátku. Pak se jednoho večera objevil na poradě Tsukuyomi a krátce pohovořil se všemi shromážděnými. O dva dny později se za svítání sešlo na vnitřním hradním nádvoří téměř celé město. 

*
Susano zaútočil jako první. Tsukuyomi neměl problém vyhnout se rozmáchlému úderu a sám učinil krátký výpad, jenž mu však protivník okamžitě zablokoval. Jejich čepele se poprvé střetly. 
"Prázdná mysl, dokonalá technika. Síla a rychlost spojené s dechem. Bdělost," běžela mladšímu v hlavě slova jak mistra, tak Tsukuyomiho, jenž ho dřív často učil. Jeho dlaně pevně svíraly rukojeť katany a on se snažil alespoň trochu zklidnit své vzrušením divoce bušící srdce. 
Samým soustředěním téměř nestihl uhnout rychlému pohybu svého soupeře a až na poslední chvíli odrazil útok mířící na svou hlavu tak, že mu ostří meče přejelo jen po rameni. Zanechalo po sobě kratší červenou stopu. Susano v překvapení pohlédl na muže, jenž už zase stál připravený proti němu. 
"Kyou*," řekl jen Tsukuyomi a trochu se narovnal. Bylo to přesně jako v době, kdy spolu cvičně bojovali bokkeny* a on během soubojů upozorňoval mladšího muže na chyby. Dnes však Susano neodpověděl a jen tiše vyprázdnil mysl. Pak znovu sám zaútočil. 
Nikdo ani nehlesl. Oči všech zůstávaly přilepené na bojující dvojici. Každý si byl vědom toho, že odtud jeden z nich dnes neodejde živý. Ale smrt zde byla něco, s čím se lidé učili žít už od dětství. Těžký život rolníků, obchodníků, měšťanů i samurajů s sebou nesl neustálé nebezpečí, ať už v podobě živlů nebo vpádu nepřátelských vojsk. 
Po pár minutách zahlásil starý mistr pauzu. Oba soupeři tak měli možnost si na chvilku vydechnout. Diváci se rozpovídali. Tsukuyomi a Susano zamířili společně na stranu, aby se napili. Nebýt zde tolik lidí, vypadalo by to skutečně jen jako trénink. 
"A přeci spolu teď bojujeme..." 
Susano se však nedočkal jiné odpovědi než dalšího úsměvu. V ten okamžik ho krátce zamrazilo v zádech, když si uvědomil, že tento den bude pro jednoho z nich opravdu ten poslední. Při pohledu na svého společníka ho však mnohem více znepokojila myšlenka, že by ho měl zabít, než že by zemřel sám. Pak je ale mistr vyzval, aby se proti sobě znovu postavili, tak jen zatřásl hlavou a připravil se k dalšímu boji. 
Tentokrát už Tsukuyomi nečekal a zaútočil jako první. Využil okamžiku, kdy se Susano, jenž předpokládal, že začátek bude znovu na něm, teprve připravoval a vyrazil proti němu maximální rychlostí. Mladší muž byl zprvu nucen ustupovat, ale brzy už neměl kam, a pokud nechtěl riskovat, že příští seknutí nevykryje, bude muset přejít do ofenzivy. 
Jenže, jak se zdá, jeho protivník mu nechce dát šanci. Uhne jednomu útoku a už na něj míří další z druhé strany. Tsukuyomi pohyby opravdu mistrnně navazuje, doba mezi dvěma švihnutími zkrácená na minimum - Susano poprvé zahnán do úzkých ztrácí i tu trošku klidu, kterou předtím stihl získat a začíná zmatkovat. Poprvé bojují naplno a on jasně cítí rozdíl mezi schopnostmi svými a protivníkovými. Myslí i tělem mu proběhlo tupé píchnutí zoufalství, mečem máchnul ze strany na stranu a doufal, že k těm pár škrábnutím, jež už zdobila jeho paže, nepřibude nějaké hlubší. 

*
Zafoukal vítr - na jednom z vrcholů vysokého pohoří i přes letní období velmi studený. Tři muži se po několikahodinovém výstupu zastavili, aby si odpočinuli, přestože už byli jen těsně před cílem. K chrámu zbývalo jen pár minut cesty. 
Zafoukal vítr a všichni tři mu nastavili tváře. Nejmladší a nejstarší z malé skupinky se usmívali, prostřední se posadil na kámen shlédl klidnýma očima do údolí. 
"Pojďme se najíst, ať nepřiděláváme mnichům starosti," navrhl Tsukuyomi a posadil se na zem vedle kamene, který už obsadil Susano. 
"Aa*, mám pořádný hlad!" souhlasil okamžitě Amaterasu*, v mžiku seděl a dřív, než ostatní dva vůbec mohli postřehnout, kdy stihl vše vyndat, už jedl. Pořád se usmíval a ve světle pozdně odpoledního slunce tak vypadal mladší než na těch sedmnáct let, co mu bylo. Dlouhé vlasy mu volně povlávaly kolem hlavy, ale jemu nevadily, ani když se mu sem tam pletly. 
Susano, tehdy dvacetiletý, se musel při pohledu na svého mladšího bratra smát. Tomu se ne nadarmo říkalo inkarnace veselosti a radosti. O poznání pomaleji se sklonil ke svému vaku a rovněž si připravil večeři. Párkrát se podíval na stále tichého Tsukuyomiho, ale když ten se na něj od svých rýžových kuliček usmál, pustil se do jídla také. 
Všichni se znali od mala. Vyrůstali spolu u mistra, navštěvovali dojo*, učili se bojovým uměním, zacházení s mečem, jízdě na koni, lukostřelbě, ale i etice a čajovému obřadu. Tsukuyomi nejstarší, nejklidnější a považovaný za nejlepšího ve své věkové skupině. Susano jen o rok mladší, mnohem prudší a druhý nejlepší. Už ve čtrnácti letech byl vyšší než někteří dospělí. Amaterasu se mezi ně moc neřadil, přestože byl jejich nejmladší bratr. Už od mala ho nikdo nespojoval s dvojicí obou starších chlapců. Jeho zájmy ležely jinde. Nechtěl nikdy bojovat a na výcvik chodil jen z nutnosti, mnohem více ho zajímalo náboženství a filosofie. To však neznamenalo, že by nebyl dobrý. Jen nedosahoval takových výsledků jako jeho starší bratři a nebylo to jen kvůli jeho mládí. 
Zatímco jedli, slunce se pomalu sunulo po obloze směrem k západu. Seděli proti němu a užívali si chvil, kdy se mohli nerušeně zaměřit na své vlastní vnitřní pocity. Ve společnosti ostatních - sice možná stejně naladěných -, to nebývalo často možné. Jen ve společnosti svých sourozenců se dokázali opravdu vnitřně uvolnit. 
Nejvíce to bylo znát asi u Susano. Ten - kolem jiných, 'cizích' lidí, vždy veselý, uvolněný, občas téměř až bláznivý, teď klidně hleděl na zapadající slunce a v obličeji měl téměř harmonický výraz. 
Tsukuyomi se naopak víc podobal Amaterasu. Občas bylo zajímavé sledovat všechny tři, jak se chovali mezi sebou a jak se chovali ve společnosti ostatních. Tsukuyomi, jako by spojoval oba mladší chlapce - nebo muže. Jako by už vyrostl z toho, jak se Amaterasu choval příliš vážně a Susano příliš... nevážně. I když nepředstavoval přímo střed mezi oběma mladšími bratry. Byl blíž Amaterasu, pokud by se bral jen vnější projev... byl blízko oběma, pokud by se bralo vnitřní cítění. 
...
Dovečeřeli, zvedli se a společně v tichosti a uvolněné mysli zamířili k branám chrámu postavenému na vrcholu hory. Ještě o trochu se ochladilo, jak se slunce blížilo k obzoru, ale ani jednomu to nevadilo. 
Mnich stojící na hlídce je přivítal a vpustil na dvůr. V okamžiku, kdy vešli, se všichni tři najednou cítili ještě o něco mírněji a klidněji než předtím. 
Tsukuyomi kráčel vepředu, kousek za ním Amaterasu a až nakonec Susano, jenž sem moc... 'nepatřil'. Susano opravdu působil trochu zvláštně ve společnosti svého staršího a mladšího bratra, již se oba přizpůsobili náladě v chrámu a vlastně přispívali sami svým vnitřním naladěním k celkové atmosféře. On byl naopak příliš nestálý, a přestože ho celý výstup na horu a i kratší zastávka u zapadajícího slunce hodně uklidnila, toto mu nevyhovovalo. Poprvé si opravdu uvědomil, jak je jiný, jak se s bratry liší jeden od druhého, jak se každý hodí pro něco jiného. Poprvé ztratil velkou část ze své závisti, kterou choval vůči Tsukuyomimu, jenž se zdál o mnoho lepší úplně ve všem a uvědomil si jedinečnost každého z nich. Poprvé se cítil soběstačný, samostatný a dokonalý, přestože sem, do buddhistického chrámu na vrcholu hory nepatřil. Nebo aspoň ne tolik jako jeho bratři. 
Představený je přivítal hned poté, co krátce pomeditovali před sochou Buddhy. Společně zamířili do jeho skromě vybaveného pokoje, kde narozdíl od ostatních místností nebyl ani jeden koberec na zemi, lůžko pouze z pryčen, žádná houně, žádná látka. Vše strohé, studené, tvrdé. 
A zde chce Amaterasu bydlet? Susano by tu nevydržel už kvůli tomu chladu, striktně bez-pocitového přístupu, bez-emočního, bez čehokoliv... lidského. Chyběla mu láska, kterou náboženství často hlásalo, ale zároveň si uvědomoval, že takto chrám působí na cizího návštěvníka. Jeho bratři se nezdáli být tak vyvedení z míry jako on a tak si to přestal tolik brát. I tak se ale stále držel svého pocitu, že by zde nerad zůstal. 
Úklonou se pozdravili se starým mužem ve starém, obnošeném rouchu a slaměných sandálech na bosých nohou, pak si klekli naproti němu do tradičního sedu "seiza". Muž zůstával potichu, stejně tak Amaterasu a Tsukuyomi. Teď se opravdu cítil velmi stranou. Jeho mysl nebyla už zas vůbec klidná a takhle... neaktivní prostředí jí nevyhovovalo. Po chvilce se neklidně pohnul a pak znovu, ale nezdálo se, že by si toho někdo všiml. 
To však nebyla pravda, jak zjistil, když k němu stočil nejstarší muž své tmavé oči. Po vrásčitém obličeji mu přeběhl chápavý úsměv. Jenže i Susano věděl, že zde sotva najde někoho, s kým by se mohl nějak "zabavit". Navíc - chtěl strávit se svým nejmladším bratrem poslední chvíle, než on se stane mnichem a přeruší tak pouta s oběma staršími muži. 
"Co vedlo k tvému rozhodnutí?" zeptal se tiše starý představený a Amaterasu pohled, do té doby částečně zvědavý a nejistý, změkl. 
"Mé já," odpověděl a věděl, že mistr intuitivně ví vše, co je důležité. 
"Tvoji bratři tě přišli doprovodit," řekl jakoby mimo muž, ale nejmladšímu ani Tsukuyomimu neunikl pravý význam těch slov. Nebyla to otázka na bratry, starý mnich se ptal, zda je Amaterasu připravený vzdát se svého dosavadního způsobu života. 
"Moji bratři odejdou, ale stále zůstanou v mém srdci," řekl klidně sedmnáctiletý mladík a představený na okamžik sklonil hlavu v souhlasném přikývnutí. 
"Při dnešní poslední společné meditaci tě představím ostatním." 
"Děkuji," uklonil se tentokrát Amaterasu. 

*
Amaterasu... tehdy ho viděl naposledy. Ten den se nakonec zapsal do jeho mysli velmi hluboko, přestože si to zpočátku neuvědomoval. Nejmladší bratr spojoval všechny tři, a když už s nimi od té doby nebyl, odpojili se od sebe i on a Tsukuyomi. 
Tsukuyomi mu občas připomínal stroj. Bezcitný, ale dokonalý, dokonale reagující a myslící stroj. Věděl však, že tak tomu není. Věděl, že je to jeho příliš výbušná a neklidná povaha, jež ho staví do nevýhody teď, když stojí oba starší bratři proti sobě. 
Susano byl zahnán do kouta, bránil se teď už téměř zoufale příliš rychlým, příliš silným, příliš přesným a příliš správným útokům svého staršího bratra. Svýma očima se vpíjel do pohledu protivníkova, tak zproštěného emocí, až ho z toho téměř mrazilo. 
Tsukuyomi nebyl bezcitný. Jen se pohyboval v takové společnosti, kde nesměl dát najevo, co cítí, příliš dlouho. Vlastně už od doby, co úspěšně složil první zkoušku, jež znamenala, že může vést skupinu bojovníků, nebo učit méně zkušené studenty. Tehdy si ho vybrali vysoko postavení pánové a začali ho pověřovat důležitějšími úkoly. A to bylo... před mnoha lety.  
Jenže tento souboj není jen o zkouškách a technické zdatnosti každého z nich. A to byla druhá důležitá věc, kterou si uvědomil. Ta první se týkala jeho nedostatečných zkušeností a uvědomění, že v čistém souboji na bratra nestačí. 
Věděl, že záleží na něm a jeho vlastním rozhodnutí. Věděl, že pokud se rozhodne správně, dokáže Tsukuyomiho porazit. Věděl, že pokud se tak nestane, dnešní den byl jeho posledním. 
Starý muž zahlásil pauzu. Oba bratři okamžitě sklonili meče a bok po boku se rozešli ke straně ohraničeného prostranství. Ani jeden nepromluvil. 
Tsukuyomi se několika hlubšími nádechy uklidnil a uvolnil, pak teprve uchopil misku s čajem a pomalu se napil. Očištěný meč ležel v pochvě na zemi před ním. Zdálo se, jako by neexistovalo nic než jeho vlastní vnitřní svět, jemuž se plně věnoval, a mimo nějž nezasahovala žádná jeho myšlenka, žádný pocit. Lidé kolem, celá tato situace, důvod, proč bojuje se svým bratrem... nic z toho. 
Ale, bylo zároveň jasné, že není mimo. Přesně naopak: je naprosto bdělý, naprosto soustředěný a ani v této chvíli odpočinku neztrácí pozornost. To věděl každý, kdo se kdy věnoval budo trochu více. 
Susano se vydýchával déle. Boj, kdy nebyl naprosto spojený se svou myslí - nebo naopak odpojený - ho vyčerpal více. I on se pak posadil a položil meč před sebe. Pak se napil, ale jen málo. Jedna menší miska čaje mu stačila a on se po zbývající chvilky pohroužil do sebe. Potřeboval najít svůj střed, své nitro, něco, od čeho se bude moct odrazit, něco, na co se bude moct spolehnout. Nesměl přemýšlet nad jednotlivými útoky a nesměl se nechat ovlivnit ani myšlenkami, které se soubojem nijak nesouvisely. To myslel jeho bratr tím "kyou", jež pronesl na začátku. Příliš mnoho myšlenek. 
Skřížil nohy, položil ruce na kolena a narovnal záda. Cítil energii, jak jím proudí a chvilku ji klidně pozoroval. Po několika vteřinách se zaměřil na svou mysl a veškeré emoce a podněty, které ho dřív tak rušily, nechal zmizet. Nebylo to složité, když měl čas a klid, v boji to však nedokázal. 
Seděl na zemi s přivřenýma očima a nevnímal nic a nikoho kolem sebe. Soustředil se na prázdnotu, jež se v něm rozprostřela jako požehnání, a jakoukoliv rušivou myšlenku, která hrozila, že ho vytrhne z klidu, odstranil, jako když se z podlahy stírá nečistota. 
Netrvalo to dlouho, stačila chvilka a byl schopný v sobě udržet tento stav. 
Co ho teď čeká? 
Souboj s bratrem. Souboj s člověkem, jenž je objektivně lepší než on. Souboj s člověkem, který je zkušenější než on. Souboj s člověkem, na němž mu záleží, jako na nikom jiném. 
Co ho teď čeká? 
Rozhodnutí mezi životem a smrtí. Rozhodnutí mezi vlastním a bratrovým životem, mezi vlastní a bratrovou smrtí. 
Už jistě zmizel pocit strachu, který ho před několika minutami tak silně ovládl. Stále jasněji si uvědomoval souvislosti, které mu předtím unikaly. Stále jasněji vnímal, že Tsukuyomi ani teď nebojoval na maximu svých schopností, ale na maximu jeho schopností. Stále více mu docházelo, že se nejedná o souboj o určité místo, jak to připadalo všem okolo, ale o zkoušku, zda je hodný toho postu. 
Co ho teď čeká? 
Rozhodnutí, kdy nejde o to, jestli bratra porazí, ale jestli ho dokáže porazit. Jestli ho chce porazit. Protože porazit znamená zabít. 

*
Oba bratři seděli naproti sobě, mezi nimi stolek s konvičkou plnou čaje a dva menší šálky. Venku už byla tma, mluvili v pokoji osvětleném pouze několika svíčkami v mělkých miskách. Už uplynulo několik měsíců od toho, co se naposledy viděli s Amaterasu - a co se spolu naposledy opravdu pobavili. Do té doby nebyl čas. 
"Velitel mi nabídl místo svého zástupce. Určitě ví proč!" ohradil se prudce Susano, když jeho bratr vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím nejvýše postaveného muže, co se ozbrojených složek týče. 
Tsukuyomi se zarazil v půlce pohybu. Nakloněný, s jednou rukou nataženou dopředu a v ní šálek s čajem. Pohlédl na mladšího muže, jako by ho zarazil jeho výbuch a toho při tom, když se na něj stočily bratrovy černé oči, téměř zamrazilo - a určitě to přerušilo jeho další protesty. Na druhou stranu však cítil, jak ho bratr vnitřně štve. Jediný pohled a on zmlkl. A to vše kvůli tomu, jaké má Tsukuyomi formální postavení. 
Ne, to všechno kvůli tomu, jak ho všichni respektují. 
... Ne, to všechno kvůli tomu, jak ho on sám vnímá. Nedovolil by si při takovém pohledu dál mluvit tak, jako do té doby. A neodvíjelo se to od toho, že Tsukuyomi patřil k nejváženějším z celé provincie, ani z toho, že ho většina lidí respektovala. Vše vycházelo zevnitř. 
"Ty si myslíš, že to zvládneš." Starší muž se stále nahnutý zeptal a pak teprve se narovnal a napil. 
"Ano." Chvilku bylo ticho. 
"Zabij mě," zazněl jasný rozkaz. 
"Cože?!" 
"Zabij mě," odpověděl Tsukuyomi a znovu se napil - tentokrát však spíš pro demonstraci svého klidu.  
"Proč?" 
"Protože ti to říkám." 
"Co?" Susano seděl a zmateně hleděl na muže před sebou, jenž mu po chvíli ticha pohled tiše opětoval. 
"Nu?" zeptal se nakonec Tsukuyomi, když se chvíli nic nedělo. 
"Tohle není zábavný!" protestoval Susano zmateně. 
"Není," přitakal jeho bratr a nespouštěl z něj oči. 
"?" 
Následovalo dalších pár vteřin ticha, až pak Tsukuyomi znovu promluvil. "Proč mě nezabiješ?" 
"Co blázníš? Proč bych tě zabíjel? Jsi můj bratr!" 
"Protože jsem ti řekl, abys mě zabil. Pokud jsi zástupce velitele vojska, já jsem také tvůj nadřízený," zněla jednoduchá odpověď. 
"Ale to mi pořád nedává důvod tě zabít." 
"Jako zástupce velitele budeš muset jednat z rozkazů těch, co jsou výš než ty. Když neuposlechneš, poneseš mnohem horší následky než pokud se té pozice vzdáš." 
"Mé svědomí stojí výš než rozkazy!"  
"Národ stojí výš než svědomí." Tsukuyomi se zvedl a přešel ke dveřím, kde se opřel a zahleděl se do tmy venku. 
"Tvoje smrt by byla proti národu..." 
"Může nastat okamžik, kdy tomu bude naopak." 
...
Tehdy se skřípěním zubů tu pozici nechal. Dlouho svému bratrovi zazlíval, že ho k tomu "donutil". Ne, nedonutil, to věděl, ale nebýt jeho a jeho důvodů a názorů a argumentů, nevzdal by se té možnosti. Otázkou je, jak by to pak dopadlo. 
'Může nastat okamžik, kdy tomu bude naopak.'... 

*
Tsukuyomi se postavil, v ruce katanu - teď už s obnaženou čepelí. Mistr je tentokrát nechal vydechnout o něco déle, také věděl, že tato část už bude poslední. Pro ty, kdo dokázali vnímat o něco citlivěji, byla změna v nitru jeho bratra jasně pozorovatelná. 
Lidé kolem se znovu utišili. Možná i na ně se přeneslo něco z toho napětí, které se usadilo mezi oběma soupeři. 

*
Dva muži stojí proti sobě, oba oblečeni v tréninkových kimonech - jednoduchých plátěných kalhotách a kabátu černé látky, přepásaných pruhem látky - tmavým obi. V uvolněných rukou katany, připravení kdykoliv vyrazit. Hledí si do očí, pozorují každý pohyb toho druhého, zdá se, že vnímají i každé hnutí mysli. Klidný dech, hluboký, nedávající žádný prostor, kde by kterýkoliv z nich byl zranitelnější. 
Pohnou se současně. Rychle nakročí proti sobě, oba s meči namířenými na krk toho druhého - zároveň útočící a bránící se. Čepele se střetnou jen na moment, každý z nich už je napůl v dalším kroku, rozmachu, plynule navazujícím na předchozí, neztrácející ani moment, ani kousek síly nebo rychlosti. 
Je to možná úplně poprvé, co Susano plně chápe ono 'kyou', je to možná úplně poprvé, co poprvé setrává ve stavu vyprázdněné mysli i při souboji. Nesoustředí se, a přeci ano, nevnímá svého bratra - a přeci ví o každém jeho pohybu snad ještě dřív, než je vůbec začne, a dokáže na něj reagovat přesně včas: ani dříve, ani později. 
Tsukuyomi vnímá jasně změnu, jež v boji nastala. Teď, teď teprve je mu bratr rovnocenným protivníkem. Teď teprve bojují vyrovnaně. Teď teprve začíná skutečný souboj. 
Susano je silnější, jeho pohyby prudší, tvrdší. Pokud by Tsukuyomi některý z úderů nevykryl, nebo mu neuhnul, bude to pro něj konec. Naopak - on byl rychlejší a přesnější. Přeci jen se věnoval technice mnohem více než jeho impulzivně reagující bratr. 

*
Někde v dáli se rozezněly zvonky, tak zvláštní zvuk v tomhle napjatém tichu, jež boj rozestřel mezi soupeři i přihlížejícími. Cinkot přicházel z hlavní ulice, kudy kráčel zástup mnichů z nedalekého chrámu. Zpívali tiše nějaké náboženské písně a každý z diváků se mimoděk na moment vzdálil od středu malého nádvoří a pohlédl ven na ranní průvod. 
Při prvním zacinknutí, kdy se hlavy snad všech otočily k otevřené terase, odkud bylo vidět i na hlavní ulici, protože hrad stál na menším kopci, Susano konečně překonal svůj strach. Jen na moment se setkal jeho pohled s tím bratrovým, než nechal předposlední útok jeho série, aby ho zasáhl. 
Tsukuyomi se navzdory všemu výcviku na moment zarazil, když větší část čepele jeho meče pronikla mladšímu muži do těla... a on sám hned vzápětí ucítil chladnou ocel v sobě. 
Neuběhlo ani půl vteřiny od toho, co se poprvé ozval typický zvuk mniších zvonků. Půl vteřiny, během níž byl souboj, na nějž se přišla podívat většina lidí z podhradí, rozhodnut. Půl vteřiny, již nikdo kromě obou bratrů a mistra budo nezaznamenal... 
Diváci se začali jeden po druhém otáčet znovu ke středu místnosti, mnoho z nich sebou trhlo, když spatřili scénu pod sebou. 
Tsukuyomi měl akorát dost síly na to, aby vytáhl svůj meč z ramene svého bratra, než pod ním povolila kolena a on se začal hroutit k zemi. Vnímal jen, jak ho Susano chytil a pomalu položil na kamennou podlahu a pak jeho náruč, jeho krev pomalu barvící kimono - a svou vlastní, jež mnohem rychleji vytékala z rány v hrudníku. 
V jediném okamžiku si Tsukuyomi vzpomněl na dobu, kdy ještě všichni tři bratři trénovali společně, na okamžik, kdy se rozloučili s Amaterasu, na dobu, kdy se téměř rozloučili se Susano kvůli jeho touze po pozici zástupce velitele vojska. 
Jeho teď krví zbarvené rty se pohnuly v slabém úsměvu, oči napůl zavřené, života ubývalo. Mír, klid, ticho... najednou už žádné myšlenky, žádné vzpomínky, žádné obrazy minulosti. Už nic, oč by se musel starat. Nic. Nikdo... Žádná rodina. Matka, otec, bratři... 
Samota, tichá samota a pomalu pronikající chlad, těžko říct, zda kvůli tomu, že každý další nádech byl mnohem těžší než ty předchozí... nebo skutečně kvůli tomu, že teď na konci odchází rukou svou i rukou bratrovou, rukou člověka, jehož jediného... 
V očích ho pálilo, a když je znovu otevřel, viděl rozmazaně. Cítil, jak ho Susano pohladil po tváři a znovu se usmál. 
"Miluji tě, bratře," zašeptal. Není sám. 
Susano ho jemně objal, když vydechl naposledy. 
"Miluji tě, bratře," rozloučil se s ním nový vládce provincie. 

 

*
--
budo: bojová umění, zahrnují v sobě i tradici, meditaci, práci s energií, náboženství
Tsukuyomi no Mikoto: bůh měsíce ve staré japonské mytologii 
Susano no Mikoto: mladší bratr Tsukuyomiho, bůh bouře a moří ve staré japonské mytologii
hajime: "začněte" 
Minó: stará japonská provincie, jedna z těch významnějších
kyou: "spící", "nebdělý", také nepozorný 
bokken: cvičný dřevěný meč ve tvaru katany 
Amaterasu: v japonské mytologii sestra Tsukuyomiho a Susano, zde je to bratr, protože všichni tři znázorňují skutečné, reálné osoby. 
Aa: přitakání 
dojo: "místo cesty" doslova, místo, kde se učí budo

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Někde v dáli se rozezněly zvonky?
MARK (5.00*), Sarianne (5.00*), Symor (4.50*), Trooper (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

MemphisV - 24. listopadu 2010 19:12
MemphisV

Symor 22. listopadu 2010 22:33
Děkuji za komentář. :-)
Přísloví je velmi pravdivé. A určitě se to dá použít na tento příběh.
Moc děkuji za názor .-)
Every month, I send out a dove to bring me love. Every month starts with a new hope, but ends with sadness when the dove returns half-dead. I have little time to take care of it and send it out again. Every month, I send out a dove to bring me home.

Symor - 22. listopadu 2010 22:33
Symor

Povídka je výborná. A jsem rád, že jsem ji přečetl. Asi bych se ale přidal k Yamovi s jeho názorem, že styl je rozvláčný a že mnoho dnešních čtenářů z našeho stíhačkového času nebude mít sílu ani dostatek pochopení k ladnému polykání vět o filozofii mysli bez myšlenek. Avšak mám pocit, že jsi to stejně nepsal pro tuctového čtenáře, ale pro takové, kteří o principu čištění mysli a jeho benefitu již něco vědí, nebo alespoň tuší...

A závěrem bych chtěl jen zmínit jedno asijské moudro, které mi vytanulo na mysli, když jsem přemítal, proč vlastně mladší bratr nakonec vyhrál. Možná to tak nebylo, ale zdá se mi, že Susano vždy stojící ve stínu svého staršího bratra si tak prošel i jistým utrpením, které Tsukuyomiho nemohlo potkat. A ve chvíli kdy Susano ovládl svoji mysl a zbavil se strachu, uviděl více, než-li jeho starší bratr a proto zasáhl lépe. Neboť jak říká ono přísloví:
"Oči, které plakaly, vidí lépe."

MemphisV - 8. listopadu 2010 18:27
MemphisV

Trooper 3. listopadu 2010 21:33
Děkuji za komentář. Jsem rád, že v tobě po čtení něco zůstalo .-)
Every month, I send out a dove to bring me love. Every month starts with a new hope, but ends with sadness when the dove returns half-dead. I have little time to take care of it and send it out again. Every month, I send out a dove to bring me home.

Trooper - 3. listopadu 2010 21:33
Trooper

Napsal bych sem něco delšího, ale obávám se, že bych se ani zdaleka nevyrovnal tomu, co jsem právě přečetl. Co dodat, má to myšlenku a to rozhodně dosti hlubokou, stojí to za zamyšlení, zpracování je také skvělé. A co je hlavní, něco to ve mě zanechalo, nevím přesně co to je, ale rozhodně to má co do sebe.

Nelze ohodnotit jinak než "*****" ;)
Jiné oči vidí stejný svět jinými barvami. Pokus se vidět svět očima jiných i ten tvůj potom bude pestřejší :)

hater - 14. října 2010 15:23
hater

Yakaman 13. října 2010 22:50
jojo, asi není co dodat :-)

Yakaman - 13. října 2010 22:50
Yakaman

hater 13. října 2010 20:49
Autor Ti odpověděl sám.

MemphisV - 13. října 2010 21:31
MemphisV

Možná bych se měl také trochu zapojit do diskuse .-).
Jen malou informací může být, že ta část není smazaná. Neměl jsem ji tam nikdy a záměrně. Vím, že by to tam šlo dát a vím, že by si s tím šlo vyhrát. Pro mě by to ale ztratilo to, co je jednou ze základních věcí, kterou cítím já z tohohle příběhu.
Povídka samotná vznikla až jako druhá. První byl obrázek (v němž by asi nebylo na první pohled vidět, že je s příběhem nějak spojený) a až k tomu obrázku jsem psal příběh, aby bylo poznat, že "bratrovražda" nemusí být něco totálně zvráceného. Odkaz na obrázek sem můžu někdy poslat, zatím trochu válčím s jeho dokreslením, nebo spíš překreslením (Sarianne může potvrdit .-D).
O obrázku píšu kvůli tomu, že v obou dílech jde o pocit nebo takový spíš možná soubor pocitů, které jsem chtěl vyjádřit. A zatímco znám, jak na mě působí oba výtvory (není ale třeba je vidět společně - a oba vyjadřují totéž), zatím jsem měl možnost setkat se jen s pár názory jiných lidí.

I v obrázku to chce chvilku pozorování - celku i detailů, a možná trochu naladění, aby začal mluvit. A stejně jako tam změní každý pohled, výraz v obličeji, nebo jen o kousek posunutá ruka celý dojem, celý pocit - zde by to změnilo přidání té části, která tam někomu může chybět. Zároveň pro mě je velmi cenné vědět, jak to působí na někoho, komu tam ta část skutečně chybí, kdo ji tam nevidí.
Na mě osobně tohle působí mnohem silněji, než kdyby to tam bylo. A možná informaci ještě na závěr: povídku jsem psal před rokem a kus a po dopsání jsem na ni asi tak ten rok a kus nesáhl a nečetl jsem ji. Píšu hodně příběhů, tak jsem ji stihl mezitím zapomenout. A když jsem si ji přečetl nedávno, "neznal" jsem ji. I proto jsem tu část nedoplňoval - i pro čtenáře, který příběh nezná jako autor, není potřeba, protože už tam je. :-)
Every month, I send out a dove to bring me love. Every month starts with a new hope, but ends with sadness when the dove returns half-dead. I have little time to take care of it and send it out again. Every month, I send out a dove to bring me home.

hater - 13. října 2010 21:02
hater

hater 13. října 2010 20:49
Prostě pokud chci napsat, že starší brácha miluje mladšího, tak nevynechám scénu, kde řekne: Tak já půjdu a umřu, abych svému bratrovi umožnil splnit jeho sen.

Druhá věc je, pokud nechci vyvolávat pocity (jak píše MemphisV v anotaci), ale chci, aby čtenář přemýšlel nad tím, co se tu vlastně stalo. Potom to skutečně udělám tak, že informaci, nad kterou má čtenář přemýšlet, zatajím.

hater - 13. října 2010 20:49
hater

Yakaman 13. října 2010 16:38
Nečetl jsem to letmo, naopak jsem to četl pomalu, protože tento text mně zaujal, byl psaný pro pomalé čtení a já jsem to překvapivě poznal :-)

Nemá smysl opakovat, že podle mého názoru, přemýšlením k závěru proč se vlastně souboj koná, nemusí dojít. Ale přesto jsem to zopakoval :-) se teď o tom můžeme pohádat do krvi. Dáme souboj na katany kdo má pravdu? :-)

Myslím si, že daná smazaná pasáž článku prostě chybí. Vím už i kam bych jí dal a myslím si, že je to velké těžiště příběhu, kde šlo si s tím opravdu vyhrát. A ty jasné formulace bych tam prostě vrazil, mlátil to do čtenářů co to jde. Je mi velmi líto, že tam není.

Neodpověděl jsi mi proč si myslíš, že daný pasáž by text degradovala.

Yakaman - 13. října 2010 16:38
Yakaman

hater 13. října 2010 14:04
Odpověd na otázku - proč spolu bojovali - z textu dostatečně vyplývá. Není to však patrno hned a zcela zřejmě po prvním letmém přečtení. Odkrývá se to zvolna po mírném přemýšlení a to je právě to zajímavé. Celý ten dlouhatánský text je vlastně o vysvětlování těch důvodů, o vůli a sebeobětování člověka (proto mi to připomnělo Wilbur...) Kdyby se tam někde objevily jasně formulované, tak to by se už rovnou dalo napsat ve třech řádcích celou povídku.

Tvůj závěr, že už si od autora nic dalšího asi nepřečteš, je právě očekávatelný, jak jsem psal níže, z důvodu těžkého pojetí. To skousne málokdo. Autor by to měl vzít na vědomí a poučit se z toho pro příště.

hater - 13. října 2010 14:04
hater

Yakaman 13. října 2010 11:38
Jsou věci, které prostě nevymyslíš :-) jako kdybych se třeba vyznal trochu více v japonské kultuře, tak bych to dokázal pochopit. Ale takhle si to přečtu a něco mi uniká.

No dobře, tak to třeba psal autor pro někoho jiného než jsem já. Ale v tom případě jsem si to nevšiml a tím pádem nemá smysl číst od daného autora něco dalšího, protože to stejně nepochopím a nebo nepochopím, že ten text je určený mně :-)

Proč si myslíš, že by to povídku degradovalo? Proč by potom měla být horší než předtím? Byla by už moc dlouhá? Člověk by nad tím nemusel přemýšlet?

Myslím si, že je fajn, když člověk přemýšlí nad otázkami položenými v textu, jako to má třeba Herbertova Duna. A také si myslím, že domýšlet si část chybějícího textu není dobré. Jistě to ponechává prostor pro fantazii, aby si vytvořil závěr každý sám, ale věřím, že to nebyl záměr ani cíl této povídky. Podle anotace mám dojem, že autor spíše mířil k vyvolání nějakých emocí.

Yakaman - 13. října 2010 11:38
Yakaman

hater 12. října 2010 21:02
Jestli se mohu přimíchat, tak já bych to rozhodně nechal tak, jak to je. Vysvětlení vyplývá, pokud jej někdo hledá. Předložit to na stříbrném podnose by povídku degradovalo.

hater - 12. října 2010 21:02
hater

MemphisV 12. října 2010 20:51
Děkuji za vysvětlení. Myslím si, že je škoda, že část z radou je vynechaná. Jistě by se to dalo napsat zajímavě a rozhodnutí zemřít jen aby můj bratr mohl vládnout a nebo jej zabít není lehké. Určitě by se to dalo pěkně napsat. Ovšem je pravda, že nevím kam do textu bych to dal. Dělal to starší bratr pro svého mladšího bratra a nebo spíše pro svou zemi? :)

MemphisV - 12. října 2010 20:51
MemphisV

hater 11. října 2010 22:35
Díky za komentář .-)
Bojovali, protože mladšího nechtěla většina z rady, takže by neprošel. Tsukuyomi s nimi mluvil a oni povolili, že ho přijmou, pokud Susano Tsukuyomiho porazí v souboji. Ten souboj má dokázat jednak dovednosti v boji samotném, a pak taky sílu vnitřní v tom, že Susano dokáže zabít bratra - tedy že mu budou záležitosti země dražší než záležitosti vlastní.
Tu část, kdy Tsukuyomi mluví s radou jsem tam nedal, přišlo by mi to příliš naplacato celé pak.
Every month, I send out a dove to bring me love. Every month starts with a new hope, but ends with sadness when the dove returns half-dead. I have little time to take care of it and send it out again. Every month, I send out a dove to bring me home.

hater - 11. října 2010 22:35
hater

Mně fascinuje ta otázka z anotace: Jak to na vás vnitřně působí? :-) a potom se mi líbí název.

Možná jsem jen špatně četl, ale nechápu proč spolu vlastně musí oba bratři bojovat. Chápu to v kontextu cíle povídky, ale unikl mi důvod, který k tomu mají obě postavy. Starší následnictví odmítl a mladší ho chtěl. Mno a proč teda bojovali? :-)

Yakaman - 10. října 2010 21:00
Yakaman

Povídka má nečekaně dobrou myšlenku, hlubokou a dojemnou. Vzdáleně mi připomíná třeba „Wilbur wants to kill himself“. Jestli tento příklad platí za těžký film, pak Tvoje povídka je mnohem těžší.
Nemáš žádné vážnější slohové nedostatky.
Problémem je Tvůj rozvláčný styl. Lidé už na to nejsou zvyklí. Žijeme v rychlé době, nemáme čas. Chceme se všechno dozvědět rychle nebo se bavit a nejlépe obojí. Drtivá většina čtenářů dle mého soudu nebude mít dost trpělivosti prokousat se nudným textem až na konec, mnozí to možná vzdají už po prvních řádcích. Bude to škoda, ale můžeš si za to sám – nedáváš jim co chtějí a jak to chtějí. Můžeš vyjádřit všechny ty myšlenky a pocity, ale zabalit je do zajímavého děje tak, aby se čtenáři bavili i v průběhu a ne až na závěr, když pochopí, cos jim vlastně chtěl sdělit. Měj to na paměti, až budeš něco psát příště a můžeš být oblíbeným autorem. V opačném případě k velké škodě zapadneš. (Ne zbůhdarma jsem ti dal za příklad ten film. Podívej se na něj a zkus se inspirovat. Ne v myšlence, ale ve formě.)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog