Neukončený příběh jednoho hrdiny II. (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Neukončený příběh jednoho hrdiny II.

Autor : Rothar   8. května 2007   Povídky
Kapitola druhá - Cesta zpět

Opět cestoval sám se svým psem a šel opravdu dlouhou cestu, nechtělo se mu spát a ani nemohl, jeho mysl byla obtěžkána událostmi minulých dnů. Byl unavený, ale jeho tělo jakoby si chtělo odepřít své pokušení k odpočinku. Přemýšlel – přemýšlel, proč nemohl pomoci malé holčičce, která byla tak bezbranná vůči valící se lávě, která pohlcovala vše, co jí stálo v cestě. Zemřela spolu s otcem, kterého milovala nebo se stihla zachránit? Tyto myšlenky mu dodávaly onu bojeschopnost proti spánku. Jeho nohy byly těžké a kroky těžkopádné. Přemáhal se, ale nakonec podlehl únavě a usadil se k blízkému křovisku. Chvíli bděl a pak ulehl vedle svého věrného psího přítele, který ho zahříval svou srstí. Zdálo se mu o tom, jak pomohl malému děvčátku, jak si ho děvčátko oblíbilo a dovedlo ho k jejímu otci. Po té myšlenky nabíraly spád a již se mu zjevovaly tváře plačících, topících se a spalujících se lidí z přístavu. Zdálo se mu o sopce, která chrlí svůj lávový dech směrem k nim, jak se otřásala prašná půda pod jejich nohama a jak spolu s barbarem Brramem stavěli vor v té hrozné chvíli, která byla pro všechny tak malá. A jak se stal vor jedinou záchranou jejich životů. Aniž by si to uvědomoval, převaloval se z jedné strany na druhou. Jeho spánek byl velice neklidný a vyčerpávající. Ulehnul za bílého dne něco málo po obědě a probudil se celý zpocený a udýchaný do tmy plné husté mlhy, která orosila jeho šat a psovu srst, jež byla příčinou jeho probuzení. Pes pohlédl na svého pána svým němým a dobráckým pohledem, který jakoby vyjadřoval pochopení pánova neklidného spánku.
Muž psa pohladil a řekl: „Než se vydáme do Severní země, tak musíme zjistit, co se stalo s tím malým děvčátkem a jejím otcem.“
Otevřel svou koženou tornu, vytáhl z ní kousek masa s kostí a povečeřel. Kosti pak hodil psovi, který se po nich olizoval. Tu noc nebylo vidět pomalu ani na krok a tak zůstali na svém místě, kde přenocovali. Spalo se mu mnohem lépe, ale ne dlouho, protože ho asi za čtyři hodiny probudilo denní světlo. Slunce totiž vyšlo velmi brzy a začalo svými paprsky ohřívat orosenou půdu a mužův šat, který během chvíle uschnul.
Posadil se a pohlédl na oblohu bez mraků a poté na svého psa.
„Půjdeme“ řekl jen tak do vzduchu.
Vstal, sbalil si věci a vykročil směrem jemu nejpříhodnějším k návratu k sopce. Nevěděl jestli jde opravdu správně, ale cosi uvnitř sebe ho pobízelo jít právě tímto směrem. Šel asi dvě hodiny až se zastavil u malého potůčku. Voda v něm byla velice čistá, dalo by se říci křišťálová, tekla pomalu, ale svým směrem si byla víc než jistá. Naplnil si měch touto křišťálovou vodou a napil se. Pes se nahnul k potůčku a napil se přímo z něj, vypadalo to jako by chtěl celý potůček vypít najednou. Muž si pomyslel, že by je mohl potůček zavést k nějakému obydlí a tak se vydali směrem po proudu vedle něj. Stále přemýšlel o děvčátku a o tom jestli je naživu. Pozastavil se a vytáhl z torny poslední kousek chleba a dal ho psovi.
„Dochází nám jídlo příteli, musíme si ho někde obstarat.“ řekl a pokračoval v cestě. Začal si pískat libozvučnou melodii, kterou mu pískal jeho otec, když ho kolébal.

Když se začala obloha zahalovat do šedomodrého pláště, dorazili k menší vesničce. Bylo zde několik domů, uprostřed se vyjímal dřevěný kostelík s malou studnou a naproti stála hospůdka s názvem U božího soudku. Uvnitř se již svítilo a rozhodl se, že vstoupí dovnitř.
Bylo zde rušno, hospodská nevěděla kam dřív skočit. Měla pohlednou plnoštíhlou postavu v červené sukni a bílé halence. Její dlouhé kaštanové vlasy spletené do dvou copánků, jí sahaly po ramena. Když kolem hostí procházela, tak její vůně probouzela omámení u většiny přítomných mužů. Ne jeden se za ní otočil a sledoval její ladné pohyby v bocích. Podívala se na nově příchozího svýma modrýma očima a zeptala se ho medovým hlasem: „Vítejte, čím mohu posloužit cizinče?“
„Nejsem cizinec – nikde nejsem cizí. Jelikož jsem-li na tomto světě živ, jsem doma. A jestli vás mohu poprosit, říkejte mi Rothare, ne cizinče. Mým přáním je pečená kachna, chléb a pivo. Děkuji“ opětoval jí pohled a čekal, co řekne.
„Tedy ..“ trošku zaskočena pokračovala: „ .. Rothare, já jsem Malen a budu tu hned s pivem, ale na tu kachnu si budete muset chvíli počkat.“ odešla do kuchyně, kde vyřídila objednávku místnímu kuchaři. Po chvíli, kdy se muž usadil, přinesla muži pivo a mísu s chlebem, pousmála se a vrátila se k výčepu. Muži přišlo pivo v hod a směle se do něho pustil. Pes mu mezi tím ležel u nohou s čumákem na zemi, protože se ve vzduchu pohyboval oblak dýmu z tabáku, který vypouštěl z úst muž sedící za Rotharem. Když měl Rothar do půlky vypité pivo přišla k němu hospodská s pečenou kachnou, která provoněla celou místnost. Poděkoval jí a položil na stůl stříbrňák. Hospodská se chystala vrátit pár drobných, ale Rothar řekl:
„Nevracejte mi, zbytek je pro vás.“ a tak strčila stříbrňák do měšce upnutého u pasu. Muž rozpůlil kachnu na dvě půlky. Jednu z nich zabalil do kůže a vložil ji do své torny. Ulomil z druhé stehno a dal jej psovi. Zbytek kachny během chvíle zmizel Rotharovi v žaludku, stejně tak jako jeho pivo. Chvíli pozoroval dění v hospůdce a všimnul si osoby sedící za ním, jenž právě dokouřila voňavý tabák.
Vstal a sedl si naproti muži.
„Doufám, že vám nebude vadit má společnost?“ zeptal se slušně Rothar.
„Jistě, že nebude.“ odvětil muž. Byl to starší poutník, jeho lesklá hlava nenesla stopy po vlasech a odrážela světlo místních lamp na všechny strany. Oblečen byl do starých, časem vybledlých, hnědých šatů. Na krku se mu houpal přívěšek ve tvaru kříže.
Rothar se ho zeptal: „Rád bych se dostal k jednomu malému městečku pod činnou sopkou, ale obávám se, že jej nedávno pohltila láva a vše spálila. Nevíte jakým směrem se mám odtud dát, abych tam došel co nejdříve?“
„No, to záleží kudy se dáte. Jsou tu dvě možnosti jak se tam dostat nejrychleji. Jedna z nich vede hustým hvozdem, který je jeden a půl míle západně odtud. Je to pohodlná cesta, ale trvá o den déle než druhá možnost.“ řekl muž.
„A ta druhá?“ zeptal se nedočkavě.
„Ta je kratší, ale nebezpečnější. V Hromových horách severně odtud se nalézá jeskynní tunel, který se táhne pod celým pohořím až k sopce, kde by měl být východ. Teda pokud ho láva nezatarasila. Povídá se, že v těch končinách žije tlupa trollů, která přepadává a okrádá lidi. Uloupené zlato a jiné cennosti pak shromažďuje ve svém doupěti.“ Odpověděl muž a začal si pěchovat dýmku voňavým tabákem. Rothar se zamyslel a zvažoval tyto dvě cesty.
„Dobrá, ještě si to promyslím. Děkuji a ještě mám otázku.“ odmlčel se a pokračoval: „Nevíte o nějakém noclehu tady ve vsi? Rád bych se po delší době dobře vyspal, spaní na tvrdé a chladné půdě mě již nenechává nerušeně spát.“ Řekl a rozhlédl se po místnosti.
„Ovšem, dnes také není radno spát venku v těchto časech lapků a vrahů. O něčem bych věděl.“ a natáhl si z dýmky.
„A o čem?“ zeptal se netrpělivě Rothar. Muž vydechnul obláček dýmu a odpověděl:
„Navštivte místní kostelík, jistě jste si ho všimnul. Je naproti hospůdce. Žije tam kněz, je mým přítelem a je na něj spolehnutí. Vyřiďte mu, že vás posílám. Mimochodem jmenuji se Leonidas, poutník a zasvěcenec boží.“ podíval se vzhůru a pokřižoval se.
„Mé jméno je Rothar syn Romualdův a ještě jednou moc děkuji za vaše rady. Snad vám to někdy vynahradím. Ale teď už musím jít.“ postavil se a byl připraven k odchodu.
„S pánem bohem.“ pozdravil muž a věnoval se svému tabáku.
„Sbohem.“ rozloučil se Rothar a odešel z hospody ven.

Venku již panovala tma, jen hvězdy s měsícem osvětlovali Rotharovi cestu ke kostelíku. Zabouchal na masivní dubové dveře železným klepadlem a čekal, zda je kněz ještě vzhůru. Pohlédl na psa, který stál u jeho levé nohy a naslouchal, zda něco neuslyší. Za nedlouho byly slyšet kroky a otevřelo se okénko ve dveřích. Objevila se za ním stařičká tvář.
„Co si přejete mladý muži v těchto večerních hodinách?“ zeptala se osoba za dveřmi.
„Zdravím otče, budu stručný. Posílá mne za vámi poutník Leonidas, kterého jsem potkal dnes v hospůdce. Hledám zde nocleh pro dnešní noc.“ odpověděl Rothar.
„Ano, mám tu možnost vás ubytovat. Tedy dobrá. Leonidas je můj přítel a věřím mu. Pustím vás dovnitř. Moment prosím.“ ozvalo se klapání v zámku a po chvilce se otevřeli masivní dveře.
„Děkuji otče, jmenuji se Rothar syn Romualdův a tohle je můj psí přítel Drim.“
„Pojďte dál Rothare i se svým psem.“ pobídnul ho kněz. „Povězte, jak se má Leonidas?“
„Nemluvil jsem s ním o tom, jak se mu daří, ale působil na mě klidně, ale opravdu netuším, jaké jsou jeho pocity. Ještě nejspíš pokuřuje svůj voňavý tabák v hospůdce.“
„Hmm, pokud pokuřuje svůj tabák, znamená to, že ho něco tíží, ale tím se nemusíte trápit Rothare. Pojďte. Ukáži vám vaši jizbu.“ a odvedl muže do jednoho skromného pokojíku. Byla zde almara, stolek s židlí a ustlaná postel. V rohu místnosti stál vysoký svícen se svícemi a na stěně nad postelí vysel kříž. Do místnosti prosvítalo měsíční světlo malým zamřížovaným okýnkem. Kněz zapálil svíce, popřál muži dobrou noc a odebral se do své jizby. Rothar si sedl na postel a chvíli přemýšlel, kterou z cest se vydá. Stále ještě nevěděl, jestli cesta přes Hromové hory bude tou správnou volbou i když je nejkratší. Lehl si a po hodince usnul. Svíce hořely ještě dvě hodiny a pak zhasly, jen měsíc nechával proudit své paprsky do místnosti. Pes se schoulil vedle postele a za chvilku také usnul.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Neukončený příběh jednoho hrdiny II.?
agarwaen, Akela, Garivandras, Griffík, hater, Laethé, MICHL

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

MICHL - 9. května 2007 13:13
MICHL

Mě se to celkem líbilo...teda pokud to bude nějak pokračovat,jako úvod do nějaké delší povídky.Snad bych jen vytnul ,že příběh nepokračuje v duchu prvního dílu.Myslím si tedy že autor si pokračování vymyslel až po té co anspal povídku první, asi nemyslí do předu....
Kdybych měl říct něco ke slohu tak to je dobré teda až na svícen se svícemi to měl nějak nahradit a to kdy dohasly svíce mi přijde taky nepodstatné.
Dávám 4

Griffík - 2. května 2007 11:52
Griffík

ehm tak nebudu se vracet k chybám ktere sem zmínil již v první části...byli zaslány víceméně zároven a zároven byli také schváleny takže těžko se autor stihne poučit tak abychom to viděli(což obsáhlost téhle kritiky poměrně sůží).

Rozhodně je však vidět že příběh už není jen popisem ale stává se víc a víc povídkou. Zasahuje i do myšlení postavy, je tam více dialogu (ovšem nelogičností se v nich dá najít hodně) a Rothar už dostal cíl a utvořil si tak zápletku.

Hodně mě ale pobavilo, když celé dvě kapitoly o něm mluvíš jako o "muži", pak se konečně představí a o řádek níž opět pokračuješ jako o "muži" a až v dalším odstavci je to zase Rothar.

Jinak styl psaní je celkem chválihodný a je tozvláštní ale tohle se mi líbilo víc než ta předchozí část.

Dávám za 3*

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog