Neukončený příběh jednoho hrdiny (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Neukončený příběh jednoho hrdiny

Autor : Rothar   8. května 2007   Povídky
Kapitola první - Útěk

… vše je fantazie … … fantazie v nás probouzí sny a sny ovlivňují naše chování, sněme tedy a fantazírujme … … Rothar syn Romualdův

… byl chladný letní večer, měsíc osvětloval snad každý kousek tohoto kraje a po jedné z cest se procházela osoba. Na sobě měla šedozelenou kápi a přes rameno koženou tornu. Osoba v kápi nebyla vysokého a ani malého vzrůstu, měla statnou mužskou postavu a pod kápí se občas zableskla čepel od měsíčních paprsků. Kousek za ním kráčel lovecký pes, jenž dodržoval od osoby odstup téměř dvou povozů.
Cestoval takto sám celá dvě dlouhá léta, až přišel do přístavního městečka, ležícího na poloostrově pod činnou sopkou. Toto městečko nemělo na první pohled moc obyvatel, ale budov zde bylo dostatek. Staré a ztrouchnivělé domy kontrastovaly s nově postavenými hliněnými a kamennými domy. Muž vyhledal nejbližší hostinec, ve kterém by se mohl trochu posilnit a doplnit své zásoby potravin. Sjednal si zde i nocleh na dvě noci. Toho dne navštívil i místního kováře, který mu pomohl opravit jeho dlouhý zlatě zdobený meč. Druhého dne se probudil v hostinci a šel mezi lidi, seznámit se se zdejšími mravy. Dozvěděl se, že městečko už dlouho nemá starostu a že lidé si vystačí sami. Procházel se tedy městečkem, aby se tu trochu porozhlédl. Po chvíli potkal u jedné studny malé děvčátko, které se snažilo nabrat do vědra trochu vody. Neváhal a šel jí pomoci. Děvčátko s tváří andílka a s kaštanovými vlasy, dlouhými téměř až na zem, mu poděkovalo a dovedlo ho, držíc se ho jednou rukou, k jejímu otci. Když přišli před její domov, děvčátko se rozeběhlo a utíkalo pro tatínka. Chvíli trvalo, než se její otec k němu dobelhal, protože to byl stařičký pán. Jeho tvář byla uctivá k jeho věku. A tak pán poděkoval tomuto ochotnému muži a pozval ho za to na oběd. Při chutném obědě se dozvěděl, že malá dcerka už nemá matku. Zemřela rok po jejím narození. Tak pochopil, že to nemají v životě lehké. Zdvořile poděkoval za oběd, který mu právě přišel vhod a odkráčel nasycen dál. Nastal večer a jeho procházka byla právě u konce. Vrátil se zpět do hostince, kde byl ubytován a lehnul si na strohou postel. Během chvilky se ponořil do svých snů.
Ráno ho však vzbudil mohutný otřes půdy. Vše se chvělo, okenice řinčely o sebe, dřevěné dveře zavrzaly ve stěně a z poličky spadla na zem hořící louč s olejem, jenž zapálila podlahu. Vstal a rychle pobral veškeré své věci a spolu se psem vyběhl ven. Jakmile se ocitl venku, jeho oči zpozorovali davy lidí běžících k přístavu s křikem mužů a pláčem žen. Otočil se tedy směrem odkud davy utíkaly a zpozoroval doutnající mraky prachu z ústí sopky. V panice, která tu teď panovala se, spolu se psem odebral k přístavu, kde uznal, že se k lodím přes křičící a mačkající se davy nedostane. Rozhodl se, že vystoupí na nejbližší kopec a porozhlédne se, aby zjistil situaci. V tom se opět ozvala doutnající sopka. Země se otřásla a davy šílely. Najednou si všiml svalnaté vysoké postavy, barbara, který se snažil porazit pár stromů. Rozeběhl se za ním a bez ptaní začal zbavovat stromy od větví. Barbar nepřerušil práci a povídá:
„Přesně tak, zbavit se větví … jsem rád, že mi pomůžeš postavit vor.“ a pokračoval dál v sekání stromů.
„Pokud je třeba, rád pomohu. Zvlášť pokud jde o život.“ odpověděl muž v šedozelené kápi.

Dále nebylo potřeba slov, pospíchali s prací a slova by je zdržovala. Mezi tím se ozvalo ještě pár mohutných otřesů a sopka začala chrlit svůj dusivý oblak kouře. S pomocí lana upevnili k sobě několik kmenů a vor byl hotov. Ještě vyrobili stožár, na který upnuli deku a měli i plachtu. Ze sopky se již valila žhavá láva a brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. Lidé v přístavu přešli v běsnění, mačkali se a skákali do vody hlava nehlava. Hodně se jich tu utopilo a ještě víc jich bylo udupáno k smrti. Barbar konečně spustil vor na vodu, pobídl postavu v šedozelené kápi, aby spolu se psem nasedla k němu. A tak se nechali unášet mořským proudem od břehu. Nebylo jim vůbec do řeči, protože sledovaly masy lidí, jak je spaluje valící se láva. V čase, který měli, by jim moc nepomohli, alespoň se tak domnívali. Odporný pach pálících se lidských těl je provázel daleko od břehu. Plavili se tak dlouho, až je vor zavezl po třech dnech na pevnou půdu. Tady se spolu rozloučili a slíbili si přátelství do konce svých životů.
„Snad se naše cesty ještě setkají příteli“ řekl barbar.
„Snad …“ odmlčel se „…, ale teď musím jít svou cestou směrem k Severním horám. Nechť tě provází štěstí na tvých cestách.“ promluvil muž se psem a odkráčel.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Neukončený příběh jednoho hrdiny?
agarwaen, Akela, Gart, Griffík, Laethé

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Rothar - 2. května 2007 11:25
Rothar

Ok, thx za kritiku - byl to tenkrát první sesmol nějakých myšlenek do určitého tvaru - znáš to, ne?

Prvně si uděláš přehled co se bude dít a pak to rozvíjíš - jop odflákl jsem to - mohl jsem tomu dát větší čas a píli, ale hold se tak nestalo.

Jinak po apelování jsem rozšířil druhou část na trochu delší - některé chyby z minula se asi přenesly.
/ Byl jsem skoro všude a jěště mockrát budu ... takže mě prostě potkáte a poznáte./

Griffík - 2. května 2007 09:48
Griffík

Popravdě není to nic extra. A musím říct, že nebýt to tak krátké, ani mě nebaví to číst.

Nad gramatikou se zastavovat nebudu, jestli ji někdo umí tak ty rozhodně, ovšem opět pozor na čárky. Několik se jich tu vyskytlo špatně(respektive chyběli).

Příběh sám je spíš popisem než povídkou. 4 věty s přímou řečí to je celkem málo.

Příběh je velmi jednoudchý. Přišel-přespal-nebezpečí-útěk. K nesmyslnosti onoho nebezpečí se ještě vrátím, teď mě ale spíše zaráží, že holčička s tváří jako andílek...resp. ne víc jak deset let počítám...má otce sedmdesátníka....sem jediný komu to připadá divné?

A teď k onomu nebezpečí. Viděli jste někdo ten hraný dokument bbc o té velké spící sopce v tom americkém parku? Tam jsem se dověděl, že sopka, než začne chrlit ohen, vypoští dým a toho dýmu je opravdu šíleně moc. A ten dým je tak hustý a obsahuje jakési mikroskopické částice. Stačí se jen trochu nadechnout a roztrhá vám to plíce, s trochou štěstí se jen udusíte. A i z nejmenší sopky takový dým sahá kilometry daleko. Jestli za sebou viděli na pobřeží hořící těla tak daleko, že ještě cítili jejich pach je nemožné aby utekli skáze.

Dvě malé nelogičnosti které však naprosto rozhodily podstatu příběhu. Je to odfláklé. Psáno stylem šel tam a udělal tohle. A to se mi popravdě moc nelíbí.Jsem zvědav na tu druhou část. Že by to bylo tuctové se říct nedá...únik před sopkou se jen tak nevidí...ale svým způsobem je to cestopis jednoho válečníka...a ke všemu ještě nudný.

Proto dám za 2.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog