Noční můra (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Noční můra

Autor : Aquella   14. listopadu 2006   Povídky
moje první povídka, no posuďte sami

Slunce zapadá a na obloze pomalu mizí poslední červánky. Pouliční lampy už se dávno rozsvítily. Na vesnici se snáší soumrak. Dnes však nebude taková tma. Bude úplněk, ale měsíc se zatím skrývá za mraky a čeká až ona vyjde ze dveří.
Vesnice už dávno spí. V jednom domě se potichu otevřou dveře. Vyjde ven mladá dívka. Rychle zamkne a pokračuje dál v cestě. Po špičkách přejde dvůr. Vydá se k bráně. Opatrně ji otevře a za sebou zase pečlivě zavře. V té chvíli se konečně objeví měsíc. Jako by na ni opravdu čekal. Osvítí celou ulici a za žádnou cenu se nechce opět schovat. Dívka chvíli jen tak stojí a hledí na měsíc. Pak se usměje a konečně od něj odtrhne oči. Nejradši by tak stála celou věčnost, ale ví že musí pokračovat dál. Má příliš málo času.
Rychlým krokem se vydává na konec ulice a zahne za roh. Cestu zná velice dobře. Trefila by tam i poslepu. Míří do lesa. Ví přesně kam, ale ne proč. Neví co ji tam táhne. Připadá si jako náměsíčná. Něco v tom lese ji k sobě volá. A nebo někdo? Jakmile vejde na kamenitou cestu a projde kolem prvních stromů, veškerá nervozita z ní spadne. V lese se cítí klidná. Uvědomuje si, že by měla mít strach, ale ona ho prostě necítí. Zastaví se u jednoho stromu a pohladí ho po kůře. Ani neví proč to udělala, ví jen, že to měla udělat.
Za chvíli vyjde na místě jí tolik známém. Kdysi tam stával klášter, ale teď už tam zůstalo jen několik zbytků kamenných zdí. Kameny jsou zarostlé mechem a kapradím. Měsíc si k ní našel cestu a teď celé místo osvětluje svou zvláštní září. Ona přistoupí k jednomu pozůstatku zdi a posadí se na něj. Hledí do měsíce a přemýšlí proč je vlastně tady.
Neví jak dlouho tam sedí. Čas jakoby neexistoval. Koutkem oka zachytí pohyb. Cítí něčí přítomnost. Otočí se, ale nic nevidí. Obrátí se zpět a strne. Zamrká. Nevěří svým očím. Zavře je. Když je znovu otevře, vidí pořád to samé. Před ní sedí průsvitná postava. Necítí strach. Jen smutek. Ten však nevychází z ní, ale z té postavy. Chvíli jen sedí a hledí jí do očí. Jako by je znala, jen neví odkud. Snaží se vzpomenout, ale marně. Ucítí její myšlenky. Je v nich strach, bolest a... Varování. Ale před čím? Snaží se porozumět. A najednou přesně ví co jí chce říct. V jedné chvíli neví co má dělat, ale vzápětí jako by jí to došlo a ona vstane a rozběhne se zpět.
Utíkej! Ještě je čas. Ještě můžeš zachránit svou duši.
Snaží se spěchat, ale zakopne o pařez. Upadne a poškrábe si ruku. Hluboké škrábance se táhnou od zápěstí až po loket. Ale ona si toho nevšímá. Okamžitě je na nohou a běží dál, jakoby necítila bolest. Cesta je příliš dlouhá. Jí se před očima odvíjí představy. Ne to nejsou představy. To je skutečnost. Cítí v lese něčí přítomnost. Ne jako předtím. Teď je to úplně jiné. Je to něco zlého, nebezpečného, ďábelského. Les jakoby šeptal. Jeho klid je pryč. I les se bojí. Ale čeho? Předtím to tu nebylo. Skrývalo se to. Jako by to na ni čekalo.
V běhu sevře v ruce křížek. Nemodlí se však. Ani neví proč ho drží v levé ruce a tiskne ho k srdci. Cítí tak velké zlo až jí to začíná dusit. Nemůže dýchat. Uvnitř cítí nesnesitelnou bolest. Přibližuje se to. Otočí se. Vidí, jakoby se les za ní rozestupoval. Ale nevidí před čím. Vypadá to jako by se stromy strachem krčily k zemi. Už ví, že neunikne. Je příliš pozdě. Proč sem jen šla?
Měla by běžet dál, ale už na to nemá sílu. Vzdává svůj boj. Zastaví se a čeká na svůj osud. Kříž sevře ještě pevněji, až jí zbělají klouby na rukou. Stojí a hledí do tmy. Jen občas sem dosvítí nějaký měsíční paprsek. V dálce uvidí dva červené flíčky. Přibližují se. Vypadají jako… Jako dvě oči. Pocítí náhlý záchvěv nepopsatelné hrůzy. Teď už ví před čím prchala. Jsou od ní jen pár metrů. Zlověstně na ni hledí. Vidí temný obrys. Plášť za ním vlaje. Je to muž, ale není to člověk. Sálá z něj zlo. Je černý jako sama noc. Ne. Je mnohem černější. Tolik zla v jedné osobě? Je to snad sám ďábel? Už je od ní jen malý kousek. Ve světle měsíce se zalesknou dva špičáky. Nejsou to zuby člověka. Na to jsou až příliš ostré. Vypadají spíš jako zvířecí. Hledí mu do očí. Připadá jí jako by na ni mluvil. Ale jeho ústa zůstávají němá. Neunikne mu. Je mu souzena. Její duše patří jemu. Cítí husí kůži po celém těle. Studený pot jí stéká po zádech. Bojí se. Snad poprvé v životě pociťuje strach. Musí něco udělat. Pokusit se ještě utéct. Ale nohy jako by jí vypověděly službu. Nemůže se ani pohnout. Volá ji k sobě. Ale ona ví, že kdyby se k němu přiblížila snad jen o malý krůček, bude ztracena. Opět čte jeho myšlenky.
Neunikneš! Dřív nebo později se ke mně vrátíš a pak už budeš navždy moje.
Ale najednou je něco jinak. On se vzdaluje. Cítí, jakoby jeho moc nad ní mizela. Musí toho využít. Jinak by to byl její konec. Rozběhne se. Strach jí dává rychlost. Před sebou vidí konec lesa. Obzor zesvětlal. A ona už ví, že není pod jeho mocí. Otočí se zpět, ale už ho nevidí. Objeví se první paprsky slunce. Všechno z ní spadne. Zastaví se a nastaví tvář slunci. Připadá jí, že to slunce ji zachránilo.
Musí se vrátit domů. Je pozdě. Čím více se blíží domů tím je klidnější. Ale zároveň pociťuje, že jí něco chybí. Něco z ní zůstalo s ním. Může se svému osudu vyhýbat a taky bude, ale neunikne mu. Osud si najde cestičku. Ještě to neskončilo. Tohle je teprve začátek.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog