Nutné zlo (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Nutné zlo

Autor : INVICTUS   24. listopadu 2010   Povídky
Povídka, kterou jsem psal s přestávkama 4 roky. Pokud by se někomu zdálo, že neumím popisovat, tak se mu to nezdá. Já to neumím (viz. Nekromág).

Mečem mířil na krk démona a v levé ruce si hrál s medailonem. Absolutně nechápal, jak někdo může svou veškerou moc vložit do magického artefaktu i přesto, že ji mu několikrát zvýší.

Prsten na pravačce se rozsvítil runami. Jeho rudá záře osvětlila většinu temné kobky. Lačnil po démonické krvi, na kterou si již zvykl. 

„Vidíš? Nejen já tě mám v úmyslu zabít. A věř mi, kdybych to udělal po jeho způsobu, moc by se ti to nezamlouvalo.“

Zrůda zavrčela. 

„Jasně. Asi mi vůbec nerozumíš. Zřejmě už jen čekáš na smrt. Víš co? Tak já budu čekat s tebou.“ Otočil se ke vchodu. „F'a huasv!“ 

Do kobky vešlo několik postav. Pohybovaly se rychle a v mrtvolně bledých tvářích se žhnoucíma očima byly vidět jejich čnějící špičáky.

Démon byl překvapen. Dračí mág ustoupil dozadu. Jednomu z upírů hodil amulet. Ten mu za to předal svitek.

„Krev ti necháme,“ řekl. „Chceme jen pomstít Wrg'harwa.“

Mág zasunul Arutan do pochvy. „Počkám venku. Nechci si v tý tmě kazit oči.“ Zasmál se. Upíři ne. Zřejmě nepochopili, že ve tmě vidí stejně dobře jako oni.

Upíří obklíčili démona a zařvali. Pak se na něj vrhli.

„Vu Yaruud!!!“

To bylo to poslední, co dračí mág uslyšel, když vyšel nahoru. Dobře věděl, co to znamená. Taky věděl, že by tohle neřekli, kdyby měl démon svou moc. Pousmál se nad svými myšlenkami a pak rozvinul svitek.

***

„Takže ty jseš mág...“

Přikývl.

„Mág se hodí vždycky. Nikdy nevíš, kde jakýho šmejda potkáš...,“ ozval se Ydäy. V ruce měl dýku a vyřezával do stolu cosi podobného runám. Nalevo od něj seděl Alom, jenž si pro změnu hrál s příruční kuší. Další v pořadí byl Yhym, sedící nehnutě se zkříženýma rukama, a Mukret; ork, marně se snažící dovolat hostinského.

„Jak ses o tom dozvěděl?“ zeptal se opět Dorran.

„Lepší místo jste si vybrat nemohli. Divil by ses, co všechno se dá v hospodě zjistit...“

„A jak že se to...“

„Dragh.“

„Dragh? To mi něco říká...Ydäyi, ty bys to tak...“

„Nic mi to neříká, narozdíl od tebe,“ elf dodělal poslední runu a pak si svůj výtvor prohlížel.

„Furt lepší mít s sebou mága a žít, než ve smrtelných křečích vzývat bohy a stejně chcípnout,“ řekl Alom, pak si přečetl, co napsal Ydäy na stůl a zasmál se.

„Je rozhodnuto.“ Dorran vstal. „Zejtra se sejdem za městem. Přijďte za svítání a včas. Já s Yhymem seženem zásoby, Alom s Mukretem zbraně a Ydäy koně.“ Hodil na stůl pár mincí za pivo a vykročil ke dveřím.

Dračí mág vyšel chvíli po něm. Venku sklouzl zrakem k prstenu. V hlavě se mu opět ozvala prokletá slova...

Usmál se.

„Jo, ty mně taky...“

„Kde ses flákal! Řeklo se za svítání...“

Elf šel po cestě, házeje si s dýkami. Za ním se rýsovaly hradby Gondalu.

„A kde máš sakra koně?!“

Ydäy chytil dýky a zastrčil si je za opasek. „Koně?“ zvedl udiveně hlavu, „A na co?“

Dorran se nadechl, ale elf ho předběhl.

„Máme přece mága...ee...“

„Dragh.“

„...Dragha, ne? Může nás přenést...“

„Pokud to umí...“ řekl Dorran, pohlédnuv na dračího mága.  

Přikývl.

***

„Vypadněte...“ Věděl, že tam jsou. Taky věděl, co chtějí. A vůbec se mu to nelíbilo.

Vynořili se zpoza stromů. Oči jim žhnuly.

„My nejsme z Klanu,“ sykl jeden z nich. „Takže tady moc nerozkazuj...“

„Neříkejte,“ usmál se dračí mág a tasil. Nahoru vymrštěná levačka zaplála.

Upíři zavrčeli. Pak jeden z nich zmizel. Nebylo těžké zjistit, kam.

Nestihl to. Vlastně nestihl vůbec nic. Hned poté, co se objevil za Draghovými zády, ho obklopily jasné plameny a za nelidského řevu shořel.

Zbývali tři.

„Sluch'a!“ zaznělo opovržlivě. „Kdybys neměl stříbro a yrad'...“

Dračí mág uchopil meč čepelí dolů. Arutan zasvištěl tmou. Zabodl se do stromu těsně vedle hlavy jednoho z upírů.

Plamenná ruka zhasla.

Mágovi se zaleskly oči. Zlostně se usmál. Tak jak to uměl jen on.

„Tak pojďte...“

***

„Není to divný?“ zeptal se Yhym.

„A co, jako?“

„Nevěděl, kam máme namířeno, a přesto nás tam přenes. Spíš to vypadá, že vede on nás než mi jeho. Vždyť ani neviděl mapu!“

„Je to mág,“ konstatoval Ydäy.

„No a?“

„Může ovládat telepatii, blbe. Prostě si tu mapu přečetl z tvý palice,“ podpořil elfa Alom, rýpaje mečem do ohniště.

„To bych ji asi musel znát nazpaměť...“

„Kam vlastně šel?“ zajímal se ork. Yhym si dal záležet, aby patřičně zdůraznil první slovo.

„Prej obhlídnout terén kvůli vlkodlakům nebo co...“

„Jsou všichni Thellurďani tak podezřívaví jako ty?“

„Thellurg...,“ procedil Yhym skrz zuby, „já jsem thellurg, ne Thellurďan. Kolikrát ti to mám ještě říkat, elfe purpurácká?!“

Dorran mlčky přihlížel. Už na to byl zvyklý. Ydäy si Yhyma dobíral kvůli jeho národnosti, on jeho zase kvůli barvě očí.

„Ta vaše rasová záležitost mě nutí k zasmání, Yhyme. Podle mě jseš obyčejnej člověk stejně jako tady Dorran nebo Alom.“

„Tak hele, máme vlastní kulturu. Máme vlastní historii, i náboženství máme jiný. Co ještě chceš?“

„To je teda argument...Kultura a náboženství.“

„Ydäy má pravdu a s ním i zbytek Ewalnädu, Yhyme.“

„Hlavně že ta tvoje kuš je thellurgský výroby...“

„Co ta s tím má co společnýho?“ podivil se Alom. „No, jen jsem chtěl říct, že Thellurďani nemůžou být samostatná rasa. Jen si to vem, orkové jsou zelení s velkýma zubama. Elfové mají zase špičatý uši a purpurový oči. Když někdo potká tebe, neřekne: 'Á, zelená držka, to bude ork', nic proti, Mukrete. Neřekne: 'Ten mi ho vykouří, aniž by si klekl, to bude trapoš.' Nic z toho. Potká tebe a řekne: 'Průměrná postava, obyčejnej ksicht. To bude člověk.' Prostě se nijak neodlišujete od lidí ze Západního království.“

„Měli bysme vzít do party trpaslíka, byla by tu větší sranda,“ ozval se Mukret.

„Jo. A ani by si nemusel klekat,“ rozchechtal se Dorran. Přidali se všichni kromě Yhyma.

Lesem se rozlehl strašný řev. Muži prudce vstali, popadnuvše své zbraně.

„Co to sakra...“

Chvíli bylo naprosté ticho, narušované jen nepravidelným praskáním ohně.

„Tam!“ upozornil elf své druhy. V temnotě mezi stromy se objevil ohnivý portál, z něhož vyšla postava. Když oheň zmizel, neznámý se ztratil ve stínech.

„Vidíte ho?“ zeptal se tlumeným hlasem Alom. Ydäy místo odpovědi pomalu položil meč na zem a z opasku vytáhl dýky. Byl v nevýhodě, mezi ním a cizincem stálo ohniště, které ho oslepovalo. I tak ho ale narozdíl od ostatních viděl.

Přibližoval se. Elf nemeškal. Dýka proletěla nad plameny a ztratila se ve tmě. Avšak žádný výkřik se neozval.

„Taky vás rád vidím...“ Před ním se zjevila světelná koule, která mu ozářila obličej. V ruce držel Ydäyovu zbraň.

„Sakra Draghu...“ Dorran tu svoji složil. S ním i ostatní.

Jakmile mág vstoupil na mýtinu, magické světlo zhaslo.

„Tak co vlkodlaci?“ prohlížel si ho Yhym nedůvěřivě.

„Žádní tam nejsou.“

„A nechtěl jsi tak náhodou říct: 'Už tam nejsou?'“

Dragh se usmál a hodil mu zpátky dýku.

„Tak trochu...“

***

Kdyby to byl člověk, viděl by jen rozmazaný pohyb žhnoucích očí a pak ucítil dlouhé ostré zuby, noříce se do krční tepny.

Avšak Dragh člověkem nebyl. Upířímu výpadu se lehce vyhnul a ranou zespod mu prolomil loketní kloub. Zrůda zařvala. Vrhla se vpřed, ale odmrštil ji zpětný úder mágovy pravačky.

Jsou nepoučitelný, pomyslel si a s napřaženou pěstí se obrátil. Upír trhl hlavou na stranu. Oči mu nenávistně zaplály, když vyplivl krev s vyraženými špičáky. Dračí mág ho obkročil a chytl za bradu. Křuplo to. Netvor se se zlomeným vazem skácel k zemi, kde zlostně oddechoval do hlíny. Nemohl se hýbat. Nemohl nic. Jen přihlížet.

Poslední upír dračího mága zaskočil. Snesl se ze vzduchu a vší silou ho sekl drápy do žeber.

Z Draghova hrdla vyšel mocný řev, který se rozlehl po celém lese. Řev draka. Zorničky se zúžili ve zvířecí, bělmo s duhovkou zrudly temnou barvou a tvář se zaleskla černými šupinami. Jakmile řev odezněl, krvelačný úsměv odhalil řadu špičatých zubů.

„Ty jseš dragh...“ Počáteční ohromení přešlo v nelidský smích. „Bude mi potěšením zabít posledního z tý prokletý rasy...“

„Zkus to...“ Pohlédl na svou hruď. V místě, kde měla být zející krvavá rána od upířích spárů, se vyjímal ocelový plát, jenž se postupně zvětšoval a rozšiřoval, až na mágově těle vytvořil lesklou zbroj. Ze zad se vysunuly nárameníky, objevily se chrániče paží a předloktí. Dolní končetiny se zakryly náholeníky a chrániči stehen; to vše za přítomnosti rudého svitu elfských run prstenu. Prstenu, který vypadal jako by byl právě zjevící se kovové rukavice součástí.

Usmál se. Ostré zuby a šupiny zmizely. Zůstaly jen dračí oči.

Ruka se vymrštila nahoru a temnotou zaznělo zaklínadlo.

„Serwgeprr pevr!“

Na malý okamžik se zdálo, jako by se zastavil čas. Upír stál s vyceněnými špičáky uprostřed smrtícího kroku a jediné, co se na něm hýbalo, bylo žhnutí jeho očí. Ale jen asi na sekundu. Pak se to stalo. Neviditelná síla tlakové vlny ho zvedla do vzduchu a praštila s ním o strom.

Zapraskaly kosti a zrůda se sesunula k zemi. Oči pohasly.

„Svduaf'pa...“

„Pokud vím,“ přibližoval se k němu Dragh, „yrad' znamená oheň, ne magie...“

„Svduaf'pa...“ zopakoval, „evalha, vdulpa...CHCÍPNI!“ Vyřítil se ze země, ale zasáhla ho kovová rukavice. Zapotácel se a opřel o kmen.

Dračí mág  nepřestával. Dvěma ranami mu zlomil hrudní kost a několika dalšími mu rozbil lebku. Upír se svezl do dřepu a poté se s nepřítomným pohledem zvrátil na stranu.

***

Odcházel. Leželi na zemi. Bezmocní něco udělat. Cokoliv. Arutan se vyprostil ze stromu a vletěl mu do ruky.

„Přeji příjemnou regeneraci...anebo vlastně ne.“

„My si tě najdem...“ zasípal jeden z nich.

Dragh zastrčil meč do pochvy, vyčaroval ohnivý portál a až teprve pak se otočil. Černé brnění bylo pryč. Už ho nepotřeboval.

„Už se těším...“ řekl a obrátil se zpět k plamenům.

„Ale příště se s váma srát nebudu.“

***

Šel dlouhou tmavou chodbou. V dálce se ozval smích.

Pevně stiskl rukojeť sekery.

„Kde jsi, ať ti můžu rozdrtit lebku!“

Temnotu v dáli propálily dvě rudě zářící oči. Zbytek těla byl skryt.

„Jsem tvůj pán...a tys můj otrok...jako všichni tvé rasy.“ Hlas jako by vycházel ze všech stran. Kdyby nebylo těch očí, nevěděl by, kde se ten někdo nachází.

„Nevzdoruj. Nemá to smysl.“ Neodpověděl.

Po kamenné podlaze začala téct lepkavá tekutina.

Ork se sehnul, promnul si ji mezi prsty a pak ochutnal. Ucítiv pachuť krve, vyplivl.

Opět se rozezněl smích. „Už jsi můj...Navždy!“

Rozběhl se. Orkův řev se smísil se zvukem o zem se tříštících kapek krve, když probíhal jejím sílícím proudem. Avšak čím víc se k rudé záři blížil, tím víc vyhasínala. Až se ztratila úplně.

Zastavil se. Hladina se ustálila do výšky orkových kotníků.

Smích utichl.

„My...sloužíme démonům.“ Tentokrát ho uslyšel přímo za zády. S nápřahem se otočil, ale sekera byla pryč.

Na zdech se rozžhnuly pochodně. Všude po podlaze ležely mrtvoly orků. Znetvořených. Bez končetin.

Před ním stál on.

Zděsil se. Tělo měl barvy tekutiny na podlaze. A tvář patřila jemu samotnému.

On byl jím.

„Nevzdoruj...“

***

Procitnul.

Alom se rozesmál. „Máš prorocký sny, nebo co?“

„Víš, co mi můžeš...“

„Vy jste taky vzhůru? Tak to můžem vyrazit. Půjdu vzbudit Ydäye. Yhym s Draghem mají hlídku.“

„Teď?! V noci?“

„Přece nebudou hlídat ve dne, ne?“ Mukret vstal.

„Tobě se to mluví, ty spát nemusíš.“

„Další z těch lidskejch povídaček o zlých, nevyspělých a negramotných orcích.“

„Ale to, že si na zubech opíkáte maso, pravda je, ne?“ zasmál se znovu Alom.

Mukret nezareagoval. V hlavě se mu opět promítl obličej démony ovládaného orka.

***

Lesu vládlo šero. Elf se kolem rozhlédl. Za těchto podmínek viděl lépe než ve dne.

„Jseš si jistej, že je to tady?“

Ze země se tyčily náhrobky popsané nejrůznějšími runami, kterým vévodil krví poznamenaný sarkofág, ležící uprostřed této hroby poseté mýtiny.

Dorran se znovu podíval do mapy a kývl.

„Je to tady,“ potvrdil Dragh, dívaje se na jeden z mnoha epitafů.

„Říká šutr, nebo ty?“ zašklebil se Yhym. Dračí mág se jen usmál.

„Nevím jak vy,“ ozval se Alom, vykročiv k hrobu po své pravé ruce, „ale já tady vidím jen samý, jak řekl Thellurďan šutry.“ Věděl dobře, že ho to zdůrazněné slovo naštve.

„Běž do hajzlu, Alome.“

„Až se přidáte k Zápaďákům.“

V tom se ze země vyřítila kostěná ruka, jež se mu svými drápy zaryla do nohy. Hned nato se objevila lebka s hrozivě čnějícími ostrými zuby a cosi sykla neznámou řečí.

„Do pr...“ Alom bleskově vytáhl příruční kuši a vystřelil. Šipka kostlivce zasáhla přímo mezi prázdné důlky.

Ruka povolila. Alom odskočil dozadu, zahodil samostříl a vytasil svůj jednoručák.

„Sakra! Sakra, viděli jste to? Šmejd jeden! Haha! Jseš mrtvej!“

„Moc bych se neradoval, Alome...“ řekl Ydäy a už sahal po dýkách.

Zdánlivě mrtvá zrůda trhla hlavou a zařvala. Její ryk uťal až Mukret, který přiskočil k náhrobku a vší silou kopl. Lebka proletěla vzduchem a roztříštila se o strom.

Ork se zlověstně usmál a sundal si ze zad obouruční sekeru. „Takhle se musí na ghůly.“

„Mukrete, ghůlové jsou něco jinýho...“ Dorran s Yhymem už také tasili. Velitel obouruční meč a Thellurďan meč jednoruční.

„To si povíme pak,“ odpověděl Mukret, povšimnuv si kostěných hnátů, vystřelujících z hrobů a sápajících se i se svými těly ven.

***

Alom udeřil zrůdu jílcem do kostěné lebky a následným otočením jí přesekl páteř. Koutkem oka při tom zahlédl, jak dalšího skeletona roztrhala tlaková vlna na kusy.

Když se tím směrem otočil, spatřil Dragha s pozvednutou rukou. Ten pak vytasil z pochvy u pasu Arutan, který se rozzářil vyrytými runami a poté se rozhořel jasnými plameny.

„To bylo dobrý,“ poznamenal uznale Alom.

„Já vím.“ Mág se napřáhl a švihl po něm meč.

Alom ukročil do strany. Letící zbraň ho minula a zasáhla vedle něj stojícího kostlivce mezi žebra, který se okamžitě skácel k zemi. Tentokrát už nevstal.

„Neměl bejt…“

„Démon.“ Arutan vletěl dračímu mágovi zpět do ruky a hned nato proměnil další stvůru v hromádku nečinných kostí.

„Co?“

„Démon,“ začal vysvětlovat Ydäy, jehož dýka si právě našla místo v očním důlku. Jeho majitel šel ale odhodlaně dál. Elf se otočil a při tom ze zad sundal jednoruční meč. Využil rotace a nadvakrát ho přesekl vejpůl. Pak si vzal zpět svou zbraň a skopl ho na zem.

„Nemrtví,“ pokračoval, „kteří byli vzkříšeni démonem, jsou v noci zranitelní jen magií.“

„Tak o co se to tady sakra snažíme?“ ozval se Mukret, který už potřetí zabil stejného kostlivce.

„Měli bysme počkat, za chvíli bude svítat…“ usmál se Dorran. Třískání obouručním mečem pořád do těch samých nestvůr ho zřejmě bavilo.

„Jo, ale mě se nechce.“ Dračí mág vyřkl zaklínadlo. Zbraně jeho společníků zazářily plameny.

„Chachá!“ zasmál se nadšeně Alom.

„Jak prosté…Taky tě to mohlo napadnout dřív…“

„Aspoň ses na těch prvních pocvičil, Yhyme,“ řekl Mukret, když konečně poslal svého třikrát přeživšího skeletona k zemi bez toho, aby zase vstal.

Ozval se řev. Temný a tlumený, jako by vycházel z podzemí.

Dorran s Yhymem na sebe tázavě pohlédli.

Zem před Draghem se zatřásla a pak z ní vystřelila obrovská kostěná zrůda. Nad hroby roztáhla svá polorozpadlá blanitá křídla a znovu zařvala. Z lesa okolo mýtiny začali vycházet další přívrženci svého vznášejícího se vůdce.

„To bysme tady byli věčně,“ poznamenal mág, když sledoval zástupy vybělených kostlivců. „Ypr'rsee!“ Z levé dlaně mu vyletěla světelná koule a zastavila se ve vzduchu před hlavním skeletonem.

„Zakryjte si oči…“ upozornil dračí mág.

„Cože?“

V tu chvíli se okřídlenec vyřítil vpřed a žlutooranžová plasma explodovala v jasné magické světlo, které se okamžitě rozlilo po mýtině. Velitele a ostatní kostlivce, kteří se nacházeli v blízkosti epicentra výbuchu, to smetlo dozadu, kde se roztříštili o přilehlé hroby nebo stromy. Ostatní se prostě rozpadli.

„Ty vole, tos mě nemoh varovat?“ stěžoval si na ostrou bolest očí Alom, když opět nastalo šero.

„Jsou mrtví?“ zeptal se Dorran. I jeho zasáhlo náhlé světlo, nedával to ovšem zas tak najevo.

„Jenom je to zdrží.“ Dragh zastrčil meč zpět do pochvy a namířil si to k sarkofágu.

„Jak jinak,“ odplivl si Yhym. Nikdo už ani jeho podezřívavost vůči mágovi neregistroval.

„Mukrete, sekeru!“ Dragh vyskočil, chytil zbraň v letu a se slovy: „Oryoe!“ roztříštil víko kamenného sarkofágu na kusy. Uvnitř spatřil schody vedoucí do temnoty.

„Myslím, že jsem našel vchod…“

„Ani škrábnutí…“ podivil se Mukret, když mu mág vrátil zbraň.

„Vchod kam?“

„Jdi se kouknout, Yhyme. Thellurďani první,“ zachechtal se Alom.

„Wyâyryto.“

„Nechtěj to vědět,“ řekl Dragh, povšimnuv si tázavého pohledu, a sestoupil po schodech hned za Yhymem.

***

Thellurďan se ohlédl. Za ním panovala tma a okolo ní jen studené kamenné zdi. Mág byl pryč.

„Kde je vlastně Dragh?“

„Nemám páru. A ani mě to moc netrápí. Aspoň zbyde víc kořisti pro ostatní.“

„Tohle není sranda, Alome. Ale já vám to říkal. Říkal jsem vám, abyste mu nevěřili. Měli jste mě poslechnout. Teď určitě někde spřádá plán, jak nás všechny odkrouhne.“

„Spřádá? Haha, Yhyme, odkud jsi to vylez, že máš takovou slovní zásobu?“

„No odkud, je to přece thellurg, ne?“ přidal se k Alomovi Mukret a oba se rozesmáli.

„Pokud vím, v tý hospodě jsi seděl se založenýma rukama a nic neříkal,“ vložil se do rozhovoru Dorran.

„To protože jsem ještě nevěděl, co je zač.“

„A i kdyby,“ otočil se ork, jenž se konečně dost nasmál, „nás je pět proti jednomu.“

„Přesně tak. I kdyby byl kdo ví jak velkej magič, proti Mukretovi se sekerou nebo Dorranovi s obouručákem nemá šanci.“ Alom kráčel spolu s orkem vepředu a osvětloval chodbu pochodní. Za ním šel Dorran s Ydäyem, který si v tom pološeru házel s dýkami. Skupinu uzavíral právě Thellurďan.

„A i kdyby se přes ně nějak dostal, ještě tu máme elfa a moji příruční kuši, takže budeš mít dost času, abys zdrhnul, to se neboj.“

Ork se opět rozřehtal.

„To chceš kurva říct, že jsem nějakej sketa, nebo co?“

„Ty vole, sketa, co je to zas…Zhebni, skřete!“ vykřikl náhle a vypustil šipku. Všichni tasili. Vepředu se rýsovala postava, ne nepodobná Mukretovi. Jen v něčem se lišila. Měla kůži barvy krve.

„Démork,“ sykl Ydäy, když se ozval řev zasaženého. Mukret se rozběhl dřív, než ho stihl zastavit.

„Mukrete, ne!“

Zbraně obou orků se srazily. Alom natáhl zbraň a znovu vystřelil. Elf se prodral dopředu  a několika švihnutími provrtal démorka svými dýkami. Pak tasil.

„Mukrete, vypadni odsuď!“ odstrčil ho a odrazil mečem skřetí sekeru, mířící mu na pravý bok. Dorran s Yhymem nemohli nic dělat, Chodba byla příliš úzká, aby mohli bojovat spolu s elfem. Vzali tedy aspoň od Aloma pochodeň, aby mohl lépe střílet.

Mukret se stáhl úplně dozadu. V hlavě mu probíhaly výjevy, které nikdy neviděl. Byl ve velké místnosti plné sloupů, osvětlené několika pochodněmi na zdech. Uprostřed se vyjímal černý oltář, kolem něhož stály postavy v kápích stejné barvy. Další obraz. Je na stejném místě, které se však změnilo. Uctívači leží na zemi. Mrtví. Na oltáři stojí démon. Z hlavy mu trčí zkroucené rohy. Jeho rudé tělo poseté mnoha rohovitými výběžky ukončuje mohutný ocas s bodci. Seskočí z oltáře a nakročí si to přímo k orkovi.

„Vítej. Věděl jsem, že přijdeš.“

Mukret se chce pohnout.Vytasit sekeru a proklát mu jeho lebku. Nejde to. Už je v jeho moci.

Démork naposled zařval a skácel se k zemi.

„Proč jsi…“ začal Dorran, ale elf ho předběhl.

„Démork.“ Když ostatní pořád nechápali, pokračoval. „Ovládal ho démon. V jeho krvi kolovala krev démona, kdyby se Mukretova krev dostala do styku s krví démorka…“

„Měli bysme místo zelenáče rudokožce,“ dokončil Alom, kráčeje k orkovi, otočenému k nim zády.

„Ale Mukret přece není takovej…“ Zarazil se. Pohlédl dolů. V břiše mu vězela Mukretova sekera. „Kurva…Mu…kre….“

Mukret rázně vytáhl sekeru a kopancem složil svého dříve nejlepšího přítele k zemi. To bylo dříve. Teď už ho vedly jen příkazy jeho pána.

„te…“ Alom sebou naposled trhnul a znehybněl.

„Do prdele…“ Ydäy ztuhnul a nevěřícně zíral.

„Na co kurva čekáte?“ Dorran se vrhnul vpřed, ale nově objevená síla Mukreta ho hned srazila na kamennou podlahu. Ork s kůží krve se napřáhl k smrtícímu úderu. Dorran sebral upustivší obouruční meč a bodl. Zbraň projela celým tělem a vyšla druhou stranou. Démork pustil sekeru. Nad Dorranem stál opět Mukret. Takový, jakého ho každý znal.

„Dorrane…“

„Mukrete…“ 

„Alom…Já…já…“ Ork vyplivl spršku krve a nalehl na meč až k jílci. Dorran se ještě chvíli díval do jeho prázdných očí a pak ho převrátil na stranu a osvobodil ho od vražedné zbraně.

„Novej plán,“ řekl po chvíli. „Seru na nějakej poklad. Sejmem toho démona.“

 ***

Blížili se k němu. V očích měli nenávist. Nebo spíš absolutní poslušnost. Nepoznal to. Z těch mrtvých bulev se nedalo nic vyčíst.

Uchopil meč po gwegdnovsku – čepelí dolů. Prvního ghůla zasáhlo ohnivé ostří šikmo přímo do obličeje, nebo aspoň do toho, co z něj zbylo. Ostatní se na chvíli zarazili. Pak vyrazili. A nalezli smrt, tentokrát napořád.

Dragh si o jedno z těl otřel Arutan a zasunul ho zpátky do pochvy u pasu. Jeho pozornost upoutaly runy vyryté na obětním oltáři. Sotva se k nim dostal tak blízko, aby si je mohl přečíst, otevřely se postranní dveře a do místnosti vstoupila postava celá zahalená v černém. Hleděla do země a odříkávala jakousi modlitbu.

Dračí mág tasil. Uctívač si ho nevšímal. Byl jako v transu, prošel přímo kolem něj. Dragh ho pozoroval. Z jeho monologu rozpoznal démonní  jazyk.

„Wano, ymetr'og wrh'ze rkno'a...“ Možná by prošel celou místností a zmizel ve tmavých chodbách bez jakékoliv reakce na přítomnost vetřelce, zastavila ho však krev, která mu smočila boty. Příval slov ustal. Chvíli hleděl do prázdných očí zrůdy. Pak se prudce otočil, ruku i mysl připravenou k smrtícímu kouzlu. Ale to byl už meč v půli cesty k němu. Poslední, co viděl, byly runy na stříbrném ostří, které ho vzápětí zvedlo do vzduchu. Probodnutý uctívač přeletěl mrtvoly ghůlů a dopadl na zem, kde vytvořil krvavou stopu. Zastavila ho až protější zeď místnosti.

Dragh stál pořád u oltáře.

„Zajímavý,“ usmál se.

„To jistě ano.“

„Upír.“

„Neměl jsi sem chodit.“ Dva žhnoucí body pluly špatně osvětlenou místností. Obcházely dračího mága v kruhu. Pak se i se svým majitelem rozplynuly.

„Vyšší upír,“ zdůraznil Dragh. „Potkal jsem tvý kámoše. Myslím, že se zrovna teď válí ksichtem v hlíně.“ Otočil se a chytl právě zjevícího se upíra pod krkem.

„Já jsem dragh, mě nějakej vampýr nezastaví!“

Zrůda uchopila ruku, která ji svírala, a vycenila bělostné špičáky.

„Nikdy našeho pána nedostaneš!“

Vampýr se nadechl a Dragh ho pustil. Věděl, co bude následovat, ale vyslovit kouzlo už nestihnul. Síla vampýřího křiku s ním mrštila přes celou místnost. Protivník se ponořil do tmy, takže z něj viděl opět jen dvě svítící oči. To bylo asi sekundu předtím, než narazil do zdi. V páteři pocítil ostrou bolest, která okamžitě vystřelila do celého těla. Ani si neuvědomil, jak se z těch tří metrů dostal na zem. Prostě sletěl.

A pak se rozesmál.

„Víš,“ řekl vstávaje, „těm trapákům v lese jsem slíbil, že se s nima příště nebudu srát.“

Vampýr se přibližoval. Vznášel se několik centimetrů nad zemí.

„A pro tebe to platí taky.“

Nemrtvá zrůda zrychlila.

Dragh se usmál. Do ruky mu vletěl z uctívače vytržený Arutan, který sekl vampýra šikmo od pasu přes hruď až k rameni. Rána se díky stříbru okamžitě vznítila. Vampýra pohltil oheň. Naposled zařval a proměnil se ve žhavý popel.

 ***

Yhym vykopl dveře. Dovnitř se naklonil elf a použil Alomovu kuši. Druhého démorka skolila přesně mířená rána Dorranovým obouručákem. Thellurďan přišel k prvnímu a srazil mu hlavu. Nějak té šipce trčící ze skřetího čela nevěřil.

Dorran letmo prohlédl místnost.

„Další,“ zavelel.

Vrátili se na chodbu. Tam už na ně čekali. Jeden z nich povalil Yhyma na zem. Meče v břiše si nevšímal. Prostě mu prokousl krční tepnu.

Ydäy hodil. Protivník se zaklonil dozadu. Když se opět narovnal, měl v oku dýku. Vycenil zuby. Nadechl se a vydal chrčivý zvuk. Další rána ho totiž zasáhla přímo do chřtánu. Elf přiskočil a stejným pohybem, kterým sundal jednoručák ze zad, ho sťal.

Mezitím Dorran přišel na pomoc Yhymovi. Odtrhl od něj upíra, kterému vzápětí podřízl krk. Teprve pak si všimnul meče, zabodnutého až po jílec v jeho těle, a krvavých špičáků.

Yhym vytáhl zbraň z rány a nahradil ji silným kopancem. Pak použil stejnou taktiku jako u démorka. Ten se ale narozdíl od upíra nerozpadl v prach.

„Co tady sakra dělaj upíři?“ Thellurďan si utrhnul kus rukávu a obvázal si krk.

„Asi má rád poskoky, kteří dokážou vetřelce proměnit na stejnou zrůdu, jako jsou oni,“ ozval se elf.

„Takže démorkové, upíři. Co ještě?“ zeptal se Dorran.

„To by mělo být všechno,“ pokračoval Ydäy, „Možná ještě ghůlové nebo skeletoni.“

„Jo, ty už jsme potkali,“ vložil se do toho Yhym drže se za šíji.

„Prostě sejmout všechny, koho uvidíme. A pro jistotu,“ Dorran vedl ruku zezadu přímo na svůj krk.

„Jasně,“ ušklíbl se Thellurďan, „budou padat hlavy.“

„Ydäyi?“ Dorran pohlédl na elfa, který okamžitě natáhl kuši. „Yhyme, drž se vzadu.“

Dveře se pod náporem velitelovy nohy rozletěly dokořán. Místnost se od předešlých značně lišila. Především byla o dost menší. Na stěnách visely kruhy a k jedněm z nich byl připoután stařec. Či spíše zubožená, zkrvavená osoba s mnoha podlitinami starci podobná. Zvedl k příchozím zrak a svým přidušeným hlasem zašeptal: „Tak už jste tady?“

***

„Věděl jsem, že je budem potřebovat,“ řekl Yhym, když šperhákem odemykal pouta. Při tom si všiml zašpičatělých uší.

„Elf,“ otočil se na Ydäye.

„To není možný.“

Vše, co kdysi bývalo na starci elfského, bylo pryč. Oči barvy purpuru již dávno zešedly a na tváři se vyjímaly hluboké vrásky a dlouhé jizvy. Přitom i několikasetletý elf stále vypadal nanejvýš jako čtyřicátník.

„Ale je,“ právě osvobozený si mnul zápěstí. „Když tě přes dvě stě let drží zavřenýho a upíři si tě každý měsíc dávají k večeři, tak se prostě změníš.“ Zakašlal. Dlouze a dávivě. „Trochu mi to připomíná Aiwy.“

„Aiwy?“ zajímal se Thellurďan.

„Taková elfská pověst,“ vysvětloval Ydäy, „Víš, u nás elfů se vlastně neví, jestli jsme opravdu nesmrtelní. Zatím ještě žádnej elf nezemřel stářím. Za skřetolidské války jednoho vlastizrádce zavřeli do věže v Aiwy, aby si tu nesmrtelnost ověřili. Vydržel tam přes čtyři sta let.“

„Co se stalo?“ zpozorněl Dorran.

„Umřel hlady,“ zapojil se stařec, když ho přešel další záchvat kašle. „Byly války. Prostě se na něj zapomnělo.“

„Ironie osudu,“ usmál se Dorran. „Pojďte, vypadnem odsud.“ Velitel spolu s Yhymem podepřeli elfa a mířili na chodbu.

„Počkat,“ zastavil je Ydäy. „Jak jsi věděl, že přijdem?“

„Slyšel jsem strážce,“ zasípal. „Mluvili něco o pěti vetřelcích. Prostě vás čekali.“

„Pěti?“ nechápal Thellurďan.

„Ale jak…“

„Dragh,“ domyslel se Dorran.

Yhym mlčel. Slova typu ‚Já vám to říkal‘ by jen situaci přitížila.

„Dragh? Ti už přece vymřeli, ne?“

Trojice na sebe pohlédla. Dorran s Thellurďanem opatrně opřeli starce o zeď.

„Mluv.“

 ***

Šli mlčky. Se zradou nepočítali.

„Můžeš bojovat? Ehm…“ zeptal se elfa Yhym, nabízeje mu svůj tesák.

„Aylw. Víc než kdy jindy. Za to, co mi udělali, se prostě pomstít musím.“

„Jo, my taky,“ pohlédl na Alomovu kuši Ydäy. „My taky.“

Chodba ústila přímo do velké místnosti, kterou by mohly uzavírat dvoukřídlé dveře, kdyby tam ovšem byly. Naproti vchodu se nacházela obrovská socha démona s křídly, ke které vedly dvě řady ke stropu se tyčících sloupů. Podstavec tohoto monumentu zároveň sloužil jako obětní oltář. U něj se rýsovaly tři temné postavy v kápích. 

Dorran, Yhym a Aylw tasili. Ydäy zamířil kuší. Kráčeli pomalu k nim.

Přisluhovači se otočili. Jeden z nich zvedl ruce ke stropu a zašeptal zaklínadlo. Po místnosti se rázem rozlilo světlo. Dorran si všiml spousty různých postranních chodeb.

„To není dobrý.“

„Norkateto ymzanfe,“ ozvalo se od oltáře. „Tymzefmne zorkrh'zoeto…“ 

Umlčela ho až šipka v plicích. Jeho druhové se dívali, jak padá k zemi. Pak něco vykřikli.

Dorran se ukryl za nejbližší sloup, ohnivá koule ho těsně minula.

To se ale nedalo říct o Aylwovi. Celou hruď měl spálenou, až mu byla málem vidět hrudní kost. Oblečení okolo rány hořelo. Zapotácel se, ale někdo ho chytil. Poznal ho. Byl k němu sice otočený zády, ale i tak věděl, co je zač. Měsíc co měsíc posledních dvě stě let z něj pomalu vysával život. A teď to chtěl dokončit. Z posledních sil se mu vysmekl a na malou chvíli se k němu otočil čelem. To aby spatřil jeho hořící tělo.

„Chcípni!“ zařval a srazil ho k zemi. Upír pod Aylwem vzplanul a rozpadl se. Elf se již nepohnul.

Mezitím další z uctívačů padnul. Zasáhla ho jedna Ydäyových dýk. Na posledního čekal Yhym s jednoručním mečem. Schoval se za sloup, a když šel mág okolo, setnul mu hlavu. Ta se odkutálela až k Dorranovi a zastavila se o jeho nohy.

„Zas tak doslova jsi to brát nemusel.“

„Přišli jsme o Aylwa,“ všimnul si Ydäy.

Nikdo neodpověděl. Ticho přerušila až další výhružná slova, tentokrát vyřknutá opravdovým démonem. Vznášel se před sochou, mávaje při tom křídly. V ruce třímal zbraň, která vzdáleně připomínala meč. K zabíjení ale zřejmě stačila.

„Přestaň kecat, šmejde.“ Dorran se rozběhl. S ním i ostatní. Elf za běhu natáhl kuši a vystřelil. Démon se rozchechtal – odrazil. Hozený obouručák však už vykrýt nestihl. Naposled s řevem roztáhl křídla a skácel se k zemi.

„To bylo nějak snadný,“ poznamenal Thellurďan, když si Dorran vzal zpátky svou zbraň.

„Neříkej dvakrát…“ Ydäy se rozhlédl okolo. Z postranních chodeb vycházely shrbené postavy s vyhublými těly a ostrými zuby. Divoce pohybovaly hlavami ze strany na stranu a vydávaly chrčivé zvuky. Ghůlové.

Ozvalo se mávání křídel. U hlavní chodby se vznášeli dva démoni. Byli stejní jako ten, kterého před chvílí Dorran zabil. Jen měli na sobě o trochu více plechu a zbraně se jim zatím houpaly u pasu.

„Za Aloma a Mukreta,“ řekl Thellurďan.

„Za Aylwa,“ přidal se Yhym a hned dodal: „Za elfy.“

„Za lidi. A za thellurgy,“ pohlédl velitel na Yhyma. Ten kývl.

Zrůdy zařvaly a vrhli se vpřed.

Dorran zatočil mečem a rozběhl se.

„TAS A ZEMŘI!!!“

***

Dragh vstoupil do místnosti. Pochodně na zdech se ihned samy zapálily.

„Vidím, že tě moji nohsledi nedostali.“ Woetrh‘ seděl na trůnu vyřezaného z ebenu. Po jeho stranách stály sochy okřídlených démonů s meči zabodnutými do země.

Vstal. Jeho temně modré oči zaplály. Vypadal přesně jako démon z Mukretovy vidiny. Dva černé zkroucené rohy, mohutné tělo barvy krve, ocas s bodci.

„Démon a upíři. To se jen tak nevidí,“ poznamenal Dragh.

„Nebylo těžký ovládnout ty jejich mrtvý mozky.“ Woetrh‘ tasil a prohlížel si čepel.

„Skončeme to.“ Arutan se rázem ocitl v mágově dlani.

„Proč se vůbec snažíš,“ ozval se démon, když mu Dragh ukázal svou napůl dračí podobu, „Stejně se nemůžeš proměnit.“

„To ne,“ jeho prsten rudě zaplál a vytvořil mu černou zbroj, „ale vypadám tak drsně.“

Woetrh‘ zařval a švihl rukou. Dragh se otočil do strany. Meč ho těsně minul. Když se ohlédl zpět, démon u něj už byl. Jednou rukou ho za krk zvedl do vzduchu a druhou zastavil jeho nápřah Arutanem.

„To ti ale nepomůže,“ zachechtal se.

„Na něco jsi zapomněl, Woetrh’u,“ zachrchlal Dragh.

„Ano? Na co? Na co jsem zapomněl? Pověz mi to, ať se pobavím před tím, než ti utrhnu hlavu. Pověz mi tvá poslední slova.“

„Jsem dragh…“

„Hahahaha! To je vše? To je všechno, cos…“

Dračí mág pozvedl volnou ruku a vyřkl zaklínadlo. Démonovo rudé tělo se zábleskem odletělo.

„Jsem dragh,“ zopakoval, když kráčel k Woetrh’ovi, ležícímu na zemi. „Tvoje smrt.“ Postříbřená čepel se zaleskla a zbarvila se černou krví.

***

Na thellurga skočili tři ghůlové a začali ho trhat na kusy.

„Yhyme, né!!!“ Dorran jednoho z nich srazil mečem k zemi, ale objevili se dva další. Bylo jich prostě moc.

***

Jakmile se amulet dotkl krve, drahokam uprostřed se modře rozzářil. Dragh zastrčil meč a přišel blíž. Světlo se rázem rozlilo po celé místnosti.

„Woetrh'u, ty zatracenej...“

Světlo explodovalo a dračího mága smetla ohnivá stěna.

***

Dorran se ohnal obouručákem. Poslední ghůl padl.

„Ydäyi?“ otočil se. Elf neodpověděl. Z břicha mu trčel konec čepele. Za ním stála temná postava, zahryznutá do jeho krku.

„Ne!“

„Pozdě.“ Upír se odtrhl od rány a odhodil mrtvého Ydäye na stranu. Mlsně se oblízl.

„Jseš na řadě.“

***

I řekl první; oči purpuru.

I řekl druhý; zuby od krve

I řekl čtvrtý; magie temna.

I řekne čtvrtý; pomsta dragha.

Ymlädnlal lgiödäyae…

Černá zbroj prstenu zmizela.

Pozvedl druhou ruku, aby zesílil ochranné pole, ale bylo už pozdě. Všude přítomný oheň ho pohltil.

***

„Slušnej pokus, Woetrh'u. Kdybych věděl, že ten oheň je obyčejnej, nemusel bych se namáhat.“

***

Mukret.

Alom.

Aylw.

Yhym.

A teď i Ydäy.

Dorran se proti upírovi rozběhl, ale ten se rozplynul.

S nápřahem se otočil. Spatřil jen žhnoucí oči a vzápětí mu meč vyletěl z ruky. Druhá rána ho vymrštila do vzduchu. Když dopadl, vampýr opět zmizel.

„Kde jseš, ty šmejde?“ Dorran se pomalu zvedal a očima hledal svůj obouručák. Našel ho u jednoho z mnoha sloupů, několik metrů od něj. Rozhlédl se okolo. Nikde vyššího upíra neviděl.

„Teď nebo nikdy.“ Rozběhl se. V poslední chvíli skočil a  popadl zbraň. Pak prudce vstal a sekl do strany. Čekal, že jeho ránu zastaví. Tentokrát se ale nenechal zaskočit a kopl  krvelačnou zrůdu do břicha.

„Chcípni!“ zařval a s otočkou mu srazil hlavu. Alespoň si to myslel. Vampýr se znovu zhmotnil a hrozivě se usmál. Vrhnul se na Dorrana, ale hned na to ztuhnul. Z hrudi mu vylezl konec hozené stříbrné čepele, která způsobila, že se vampýr ocitl v palmenech a proměnil se ve žhavý prach.

Arutan zacinkal o podlahu.

„Dragh...“ Dorran na něj namířil mečem. Zřejmě vyšel z jedné z postranních chodeb.

Neodpověděl.

„Už vím, kdojsi doopravdy.“ Pohlédl na meč před sebou a pak znova na Dragha.

„Dragh...“ zopakoval, „věděl jsem, že mi to něco říká.“ Znovu si prohlédl Arutan. Odkopl ho stranou a šel pomalu k dračímu mágovi.

„Dragh... Nebo spíš dračí mág? Já ti věřil. My...“ na chvíli se zastavil a pohlédl na mrtvého elfa a thellurga, „...my jsme ti věřili.“

„Co na to říct...“ Runy na Arutanu se rozzářily. Meč se zachvěl a vletěl Draghovi do ruky, která ho následně zastrčila do pochvy. „Chybovat je,“ na chvíli se odmlčel, „lidské.“ Usmál se. „Ty už teď ale dobře víš, že já člověk nejsem.“ 

„Mělo mě to napadnout dřív. Pojmenovat se podle vlastní rasy...“ Dorran se zastavil. Byl od dračího mága na dosah svého meče.

„Yhym měl pravdu. Celou dobu. Kvůli tobě...“ Nedokončil to.

„Co uděláš?“ zeptal se dragh posměšně. „Pomstíš se?“

„Neměl jsi ten meč schovávat.“

„Jseš si jistej, že je schovanej?“

Dorran do úderu vložil veškerou sílu. Dragh neuvěřitelně rychle tasil a odrazil. Než se velitel stačil vzpamatovat, zasáhla ho hlavice Arutanu do obličeje.

Odvrátil se a  vyplivl krev.

„Byli jsme jen návnada.“

Neodpověděl.

Mám vůbec šanci? pomyslel si Dorran.

„Ne,“ usmál se dragh, „Nemáš.“

Dorran zařval a vrhl se vpřed. Dračí mág mu vyrazil meč z ruky a srazil ho k zemi.

Odcházel.

„Takhle to skončí, draghu?“

Zasunul meč. Neodpověděl. Šel dál místností plné sloupů směrem k hlavnímu východu.

„Tohle není konec!“ Dorran doběhl ke svému meči a vší silou hodil. Minul.

„Tos neměl,“ řekl dragh, aniž by se otočil.

Světlo vyčarované uctívači pohaslo. Dorran se rázem ocitl v šeru, osvětlované jen pár pochodněmi, připevněných na hlavních sloupech, které vedly přímo k oltáři.

Uslyšel chraptivé zvuky. Ze všech stran.

„Draghu!“

Teď zhasly i pochodně. Neviděl na krok.

„Draghu!“ Zvuků přibývalo. Byli čím dál blíž, ať byli cokoliv.

„Proklínám tě, Dragu!“ V dálce spatřil rudou záři, která osvětlila něčí ruku. Jako by vycházela z prstenu.

„Už se stalo.“

Rozběhl se za světlem. Zakopl o něčí tělo a svalil se na zem. Záře zmizela.

Stejně jako chraptění. Bylo naprosté ticho.

Zvedl se. A spatřil několik žhnoucích očí.

Obklíčili ho.

„Táhni k čertu, Draghu.“

 

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Nutné zlo?
kurest (4.50*), Lusst (4.00*), MARK (5.00*), poter (4.50*), zen (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Yakaman - 24. listopadu 2010 15:16
Yakaman

INVICTOVY příběhy nekromága se dočkaly nebývalé pozornosti a četných kladných ohlasů. „Nutné zlo“ nikterak nenavazuje, leč téma je velmi podobné, autorova náklonnost k upírům a nekromancii je evidentní. Příběh je svižný... lépe řečeno velmi svižný. INVICTUS je zbytečně skromný, když nás hned v anotaci upozorňuje na svou neschopnost popisovat. Dokonce bych řekl, že povídce by žádné rozvláčné popisy neslušely.
Styl je osobitý, neobvyklý, sympatický. Nadsázka a humor ve správných dávkách.
Děj opět není tak přehledný, jak by si čtenář přál, nicméně od Nekromága jsme urazili velký kus cesty. Obsah a pointa jsou jen naskicovány, čtenář je do povídky hozen jak do jezera a než se rozdýchá, už je zase na břehu. Nezbývá, než číst znovu a pak pokud možno ještě jednou, teprve potom je jasné - kde, kdo a proč a jak to vlastně dopadlo.
Každopádně zde máme další nevšední povídku, která si zaslouží být přečtena.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog