O smutném rytíři a prokletém dítěti (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

O smutném rytíři a prokletém dítěti

Autor : Mortred44   18. března 2009   Povídky
Povídka již je publikována na lit sereveru Černý Lord (www.cernylord.cz)

Slunce zalilo oblohu barvou žhavého bronzu a listy mohutných dubů se zaskvěly v nízkých odlescích té pozdní záře. Klikatá lesní cesta, zarostlá a napůl zapomenutá lidmi království, se líně vinula v mírných zákrutách po úbočí svahu a zřídkakdy dávala tušit cestujícímu svůj pravý směr. Takovou cestu mohl stavět jen lesní lid – ukrývala v sobě celou citlivost elfí povahy, poetickou, staromilnou a tak hrozivě nepochopitelnou myslím řízeným chladnou logikou. Každým svým sáhem cesta hovořila tichou odvěkou řečí. Promlouvala o lese i vodách, o zašlé slávě a zaslíbeném příchodu zlatého věku a šeptala i jiné příběhy každému, kdo neměl uši hluché a oči slepé.
A muž, který se po ní na svém hnědáku ubíral, poslouchal její vyprávění velmi pozorně. Jel zvolna. Z kroku koně bylo možné vytušit, že nemá na spěch, nezdálo se však, že by jen nečinně bloumal jako šlechtic na projížďce. Nebyl ani ponořen do chmurných myšlenek jak to dělávají čarodějové, ba ani se nepromenádoval jako voják na přehlídce. Jel vpřed se vší vážností a důstojností, jíž ale čerpal spíše z kouzelného okolí cesty než z vlastního nitra.
Jmenoval se Jorrund a bylo tomu již hezkých pár měsíců, co oslavil čtyřicáté léto svého života. Zažil mnoho a každá zkušenost zanechala na jeho tváři stopu – byly tu vrásky od smíchu i rýhy zármutky, linky moudrosti i jizvy bláznovství; zkrátka a dobře vše, co přinese cesta muži, putujícímu za ctí a moudrostí. Jorrund kdysi býval vyhlášeným krasavcem, dřív než mu kníry zbělely a tváře povisly. Jiskra v oku mu však žhnula stejně jako vždycky a jeho pěst, svírající otěže, byla i nadále pevná jako skála.
Oděn v kroužkovou brň a s mečem u pasu, nedával nikomu prostor k pochybnostem, že patří k elitě královských rytířů. Otlučený železný štít, který se v rytmu koňské chůze houpal na jeho širokých zádech, nesl ještě stále s hrdostí barvy prastarého rodu, jehož sláva však již dávno zašla a oprýskala víc než onen kus kovu. Zkazilo ji víc prostopášné mládí či ochablé stáří? Vypočítavá zrada nebo vášnivá zaslepenost? Tou otázkou si Jorrund lámal hlavu už několik let.
Nebyla to ale záležitost rodu ani věc krále, co vedlo jeho kroky do Manholmského lesa. Následoval slib, který dal příteli na bitevním poli, krátce před tím, než je vřava bojů navždy odloučila. „Pokud se nevrátím, zprav prosím můj rod o tom, jak jsem bojoval. Zaručuji ti, že tě na oplátku přijmou jako nejváženějšího přítele.“ Tak se s ním Rigwund loučil – a Jorrund měl v úmyslu naplnit jeho poslední slova bezezbytku. Nesl těmto končinám smutnou zprávu, ale v hloubi duše doufal, že v zármutku těch dobrých lidí zde, nalezne tepot podobně zkormoucených srdcí, jako bylo jeho vlastní.
Tak uvažoval, když se náhle cesta prudce stočila kolem roztroušených skal a svah se prudce rozběhl dolů do údolí. Tam se vstříc očím starého rytíře zablýsklo zlatorudé slunce, vpíjející se do vln nádherného jezera. Jeho hladinu, celou prostoupenou bohatou září západu, křižovaly malé proutěné čluny a jako květy leknínů zdobily tu šíroširou modř. Přímo dole pod srázem, ve stínu dubového háje, se rozkládal malý přístav, obehnaný palisádou. Oči královského reka byly uvyklé pohledům na různá utrpení: na bojové vřavy a hrůzy války - náhlý střet s nedotčenou krajinou a poklidnou vesnicí jej však zastihl nepřipraveného. Seskočil z koně, usedl do rozložitých kořenů prastarého stromu a pozoroval ten nečekaný výjev s téměř nábožnou úctou. Z obou očí se mu přitom draly slzy tichého štěstí.

Viike sebou na posteli trhla. Otevřela oči, setřásla ze sebe nepříjemný pocit ze sna, jenž ji právě opustil a posadila se. Zase se jí něco zdálo – a to nebylo nikdy dobré znamení. Oknem do její chatrče proudil vlahý noční vzduch a temná, bezhvězdná obloha věstila, že se noc ještě nepřehoupla do druhé půle. Všech sedm jejích sourozenců neslyšně oddechovalo na sousední posteli. Klidně, s rukama a nohama propletenýma, jak jim podvědomí přikazovalo vždy, když od jezera vanul studený vítr.
Viike nebyla o mnoho starší než oni. V krajích, kde bláhoví lidé počítali čas, by jí hádali patnáct či šetstnáct let, ale tady u jezera se věk neměřil na roky. Tady stačilo, že opouštěla bezstarostný věk dětství a vyzrávala v mladou ženu. Většina jejích vrstevnic již dávno měla manžela a čekala rodinu, Viike však stále zůstávala v domě svých rodičů a dohlížela na mladší bratry a sestry. Kdo by ji také chtěl, když je prokletá?
Když si na svůj temný osud vzpomněla, vyhrkly jí do očí slzy. To proto spí na posteli sama, zatímco ostatních sedm dětí sdílí společné lože. Mohou za to ty zlé, pokroucené sny, které se jí rodí za bílým čelem, jakmile se její oči rozloučí se světlem dne. Živé a tak intenzivní, že často ovládnou spící tělo a hází jím ze strany na stranu, či jej vyvlekou ven z chaty - na břeh jezera, do temnoty lesa či na osamělou skálu za vesnicí. Bez vysvětlení, bez důvodu.
Zdaleka nejhorší však bylo, když musela pozorovat, jak se její sny pomalu plní. Poprvé si toho všimla, když byla ještě malým elfím dítkem. Nejprve z toho pociťovala určitou sobeckou radost. 'Vidíte, já jsem vám to říkala,' vesele pokřikovala, zatímco ostatní zoufale hasili hlavní sýpku. Marně – věděla, že musí shořet na popel a že se nepodaří zachránit ani klas. A tak se také stalo. Teprve později, když získávala rozum, začalo jí docházet, jak nebezpečné její sny jsou – pro vesnici i pro ni samotnou. Stala se tehdy samotářskou a své vize zavřela do nejtajnější komůrky ve své mysli.
Tím si však okolí ještě víc znepřátelila. Ostatní věřili, že by mohla být mocnou věštkyní; že by se mohla stát velekněžkou a ochránit jejich obydlí božskou mocí. Viike tenkrát hořce plakala a mezi vzlyky se snažila všem vysvětlit, že nic takového nedokáže – že je jen malá, hloupá dívka, kterou pronásledují sny s pachutí osudu. Od té doby plakávala často – právě tak, jako dnes v noci.
A přece dnes bylo něco jinak. Otřela si své uhrančivě černé oči do rukávů své košilky a složila hlavu do dlaní. Usilovně se snažila vybavit si odešlý sen, až jí na čele naskočily hluboké vrásky. Její dech se zklidnil a obrazy začaly opět putovat její myslí...
Zdálo se jí o muži. Přijížděl na koni a v zářivé zbroji z cizí země. Přijížděl se srdcem zkormouceným žalem a zármutek kráčel v jeho stopách jako veliký černý pes. Sestupoval z kopců do jejich vesnice a lidé se mu vrhali k nohám. Věděli, co jim přišel sdělit. Druhá katastrofa rychle dostihla tu první. Strašlivý netvor obsadil skálu nad jezerem a hrozil městu zničením. Cizí muž potlačil svůj žal a pozvedl krásný meč. Skrývaný smutek však svazoval jeho ruce. Bojoval s bestií, aby chránil jejich životy. Bojoval a padl. Jeho krev se vpíjela do země jako skromná předzvěst zkázy, která měla následovat.
Byl to smutný sen; smutnější o to víc, že nevěděla, co si s ním počít. Bála se, aby její strach a pochyby neprobudily sourozence, a proto se raději po špičkách vyplížila ven, před chatu. Noc byla čarovná doba. Obloha se od večera zatáhla a nad jezerem visely mraky tak husté, že kdyby do nich bohové prstem šťouchli, spustí se lijavec. Měsíc v nich skrýval svou tvář, ale světlé kolo v jejich středu nepřipustilo pochybnosti o jeho poloze. Ticho, které vesnicí panovalo, by se dalo krájet. Nebylo to ale poklidné, mírumilovné noční ticho. Bylo to ticho před bouří.
Náhle měsíc vystrčil svou hlavu z mračen a několika stříbrnými paprsky ozářil okolí. Viike se zatajil dech. Mezi nízkými střechami chatrčí a domků spatřila bránu palisády, otevřenou a nestřeženou, neboť za časů míru nebylo zvykem ji na noc zavírat... a tou branou právě projížděl muž. Muž oblečený do stříbrného měsíčního kovu. Muž na silném, ušlechtilém koni a u pasu s bohatě zlaceným mečem. Ten rytíř se nesl hrdě a vznešeně, přesto však prostupovala každý jeho pohyb hluboká melancholie. Viike měla srdce až v krku, neboť věděla, že tentokrát nespí. Ne, to se jen její sen stával skutečností. Spustil se hustý liják.

Vesnicí na břehu Manholmského jezera se zpráva o smrti mladého pána Rigwunda rozletěla jako blesk. I samo nebe se rozplakalo nad tou tragickou ztrátou a skrápělo střechy vytrvalým deštěm od chvíle, kdy Jorrund projel městskou branou. Vladyka Kelkwynd, Rigwundův otec, přijal synova druha s vlídností a srdečností starého přítele. I přesto však nemohlo Jorrundovi uniknout, že ve svém zármutku se raději těší samotou a svou hostitelskou povinnost neplní tak svědomitě, jak by se očekávalo. Stěží mu to však mohl mít za zlé. Kněžna Ulgwynda naopak utápěla svůj žal v planém klevetění se svými dámami a příliš častém popíjení piva. K hostovi zůstávala chladná a strohá - kdo ví, zda jej nevinila ze smrti svého jediného dítěte?
Jorrund trávil své dny v Manholmu především o samotě. Proč tu prodléval i poté, co splnil svou povinnost, sám nevěděl. Snad to bylo tím, že od doby, co při porodu mrtvého chlapečka zahynula jeho milovaná žena Hedwika, neměl místo které by mohl nazývat domovem. Snad proto, že uplynulo již čtrnáct let chvíle, kdy nechal své statky i tvrz v opatrování bratru Irglynovi, ačkoliv se obával, že jeho vláda povede k ještě většímu chudnutí rodových panství. A snad i proto, že když onoho slunného večera sjížděl sem dolů k jezeru, připomněla mu krása zdejší krajiny staré časy, kdy ještě s Hedwikou po boku vládnul bohatému a šťastnému kraji a nemusel si nic z předchozího vyčítat.
Mysl vladyky Kelkwynda trápila však ještě jedna starost, o které Jorrund nevěděl. Před několika týdny jej navštívili místní lovci, aby ho zpravili o tom, že na Černé skále nad jezerem se usídlila jedová wyverna, jež svými útoky decimuje lovnou zvěř. A až ji vyloví všechnu... Kelkwynd moc dobře věděl, kam se obrátí pro další potravu.

Když vstoupila do domu starého Frylla, cítila se Viike velice slabá. Už už se chtěla otočit a zmizet dřív, než si jí starý bard všimne, ale nohy jí vypověděly službu. Nesly ji pomalu do spoře osvětlené místnosti a nedaly si poručit. Na stěně i na podlaze tu ležely vydělané kůže nejrůznějších příšer a Viike málem vyjekla, když na ní z krbové římsy mrkla hrozivá, rozšklebená hlava s žabí tlamou plnou ostrých zubů. Oddychla si, když si uvědomila, že k ní nepatří žádné tělo. Ještě víc ji však zaujala řada cizokrajných hudebních nástrojů, diaulů, niňier a sitárů, uložených na bytelných policích v nejtmavějším koutě. Jak ráda by k nim vykročila a zkusila, jaký asi dělají zvuk! Než však stačila udělat první krůček, vyděsil ji hluboký mužský hlas:
„Buď zdráva, krasosmutná Viike.“
Ani se nestačila rozhlédnout a již se zvedla z obrovského křesla u krbu rozložitá postava Fryllova.
Fryllo byl statný muž a ačkoliv již dávno překročil hranici kmetského věku, bylo jeho tělo stále samý sval a samá šlacha. Oblékal se vždy pestře a cizokrajně a jeho kučeravé, antracitově černé vlasy rámovaly tvář jižanského mouřenína. Jen bohové vědí, proč tento zcestovalý a světem zmoudřelý hrdina zakončil svou životní pouť právě zde, v nejzapadlejší a nejobyčejnější vesničce Západu. Měl k tomu však jistě své důvody.
„Jen pojď blíž a pověz mi, co tě za mnou přivádí...“ pravil mírně a něžně, když viděl, že jeho pozdrav dívku polekal.
Viike musela sesbírat poslední zbytky odvahy, aby ze sebe dostala prvních pár vět. Pak jí však slova jako kouzlem začala sama skákat na jazyk a když skončila vyprávění o svém snu, měla pocit, že řekla víc než za posledních několik let dohromady.
„To je zlé,“ pravil starý bard, z jeho tváře však nezmizel něžný úsměv. „Moc zlé, co mi tu říkáš. A o to horší, že máš úplnou pravdu. Jsou tomu dva dny, co si nás nechal vladyka Kelkwynd svolat, aby se s námi uradil, jak s wyvernou naložíme.“
Jeho hlas byl melodický a zpěvný a ačkoliv mluvil se smrtelnou vážností, nemohla se Viike zbavit pocitu, že za příštím slovem vystřihne z ničehož nic excelentní salto či vytáhne z rukávu pár holoubat.
„Je pravděpodobné, že rytíř Jorrund vyrazí s nestvůrou bojovat, dozví-li se, že nám může pomoci. Ale jak tvůj sen předpověděl, jeho duše je polomrtvá žalem. Ačkoliv v plné síle by ještěra lehce porazil, dnes mu lehce podlehne.“
„Co ale můžeme udělat? Jak zvrátit štěstí na svou stranu?“ zeptala se Viike skoro nenuceně.
Fryllo se zamyslel. Usedl do křesla a zapálil si dlouhou černou dýmku, z jakých kouřívají trpaslíci z Diamantových hor. Potáhl si, z úst vypustil hustý obláček tabákového kouře a zdálo se, jako by jej bedlivě pozoroval, dokud se dým nerozplynul. Teprve poté promluvil.
„Sama pro něho můžeš udělat víc, než si myslíš. Nosíš v srdci dar, který může Jorrundovi pomoci k vítězství – a on zas ve svém cosi, co dokáže napravit život tobě.“
Viike na něho nevěřícně pohlédla. Je možné, že by ona – ONA! Prokletá Viike! - mohla tak mocně zapůsobit na toho vznešeného rytíře?
„Věc však není tak jednoduchá. Nejdříve ze všeho musíš najít cestu k jeho duši. To může být velice těžký boj.“
Viike se ve svém překvapení zmohla jen na prostou otázku.
„Co mám tedy udělat?“
„Vyhledej toho rytíře, řekni mu o nebezpečí, které naší vesnici hrozí a nabídni se, že jej dovedeš skrz les nejkratší cestou až k Černé skále,“ pravil Fryllo. „Přiměj jej, aby ti vyprávěl o svém životě. Otevři mu srdce a vyžeň mu z něj tíseň a zármutek – tvé sny ti napoví, co je třeba.“

Jorrund se nemohl ubránit úsměvu, když vyslechl, co mu Viike povídá. Přejel její drobnou, slabou postavu pohledem a zůstal očima viset na malém ranečku na jejích zádech. Po jeho straně se houpala stará kostěná dýka.
„S tímhle chceš jít a pomáhat mi v boji s wyvernou?“ otázal se jí pro jistotu. „Nebuď bláhová, dívenko. Rád prokážu službu vaší vesnici – snad ještě tohle Rigwundovi dlužím. Ale ty se vrať mezi ostatní děti. Poslouchej rodiče a pleť si své věnečky – nemíchej se ale do mužských záležitostí.“
Viike se necítila uražená. Na to příliš dlouho přemýtala o Fryllových slovech. Nyní, když se rozhodla, věděla, že nesmí ustoupit ani o krok. Chvíli přemýšlela a potom promluvila takto:
„Vím, pane, že sama ti budu v boji nepatrnou pomocí, znám však velmi dobře místní lesy. Mohu tě vést a zpříjemnit ti cestu – vždyť všichni říkají, že se na Manholmu trápíš samotou.“ Rytíř Jorrund se už už chystal cosi říci, Viike mu však neposkytla příležitost.
„Říkáš, že si mám jít hrát s ostatními dětmi – a ani sám nevíš, jak ráda bych tě uposlechla. Není to však možné, protože mne ve vesnici pronásleduje pověst prokletého dítěte. Mé sny už...“ Nevěděla, zda říci, že 'přinesly' nebo 'předpověděly' neštěstí. Ani s jedním z těch slov nebyla úplně spokojená. Jorrund její zaváhání využil a ujal se slova.
„Nevěřím, že by nějaká mocnost -jakkoliv hrozná - mohla někdy proklít tak krásné a nevinné stvoření jako jsi ty, maličká. A velice si vážím oběti, kterou chceš pro svou obec položit. Je však zbytečná. Záměrně vyhledávám samotu a straním se veselé společnosti. Cizí i té tvé. A teď odejdi, nemám už, co ti říci.“
Viike zalapala po dechu. Byla to tvrdá slova, zvlášť když pocházela od ctnostného a ušlechtilého rytíře. Ne, teď a tady svůj názor neprosadí. Uklonila se a uposlechla jeho přání.
Ještě téhož dne vyrazil Jorrund za vladykou Keklwyndem. Dlouho se s ním radil a přesvědčoval jej, že za svůj čin nepožaduje žádné odměny. Odmítl také každou pomoc, kterou mu Kelkwynd nabízel a se slovy díků se stále znovu odvolával na přátelství, které jej pojilo s mladým Rigwundem. Může-li jeho památce vzdát hold hrdinským skutkem, bude mu potěšením to učinit – a má-li v boji s ještěrem padnout, pak rád padne ve jménu přátelství. Kelkwynd nebyl zvyklý na takovou šlechetnost a stále znovu hledal v rytířových slovech náznak zištnosti. Bál se, aby hrdina neusiloval nějakým podlým záměrem o jeho panství. Nakonec však s jeho výpravou svolil. Jak sám sebe ujišťoval, neměl na výběr.

Cesta, která vedla okolo palisády, byla rovná a bez výmolů. Viike si proto ani nevšimla, že již opustila poslední domky a prošla branou. Ponořila se úplně do svých myšlenek – stále se snažila najít způsob, jak přemluvit rytíře, aby ji vzal na výpravu s sebou. Nakonec usedla do trávy na břehu jezera a zadívala se do vln.
Sny prý jí mají poradit, jak dál. Tak to řekl Fryllo – ale copak ten ví, co se jí zdává? Snad se jen chtěl vyhnout tomu, aby sám musel přiznat, že neví jak jí pomoci. Čím usilovněji o své situaci přemýšlela, tím svízelnější se jí zdála. Jorrund určitě hned příštího rána vyrazí na cestu a jestli jej zmešká, pak je možná vše ztraceno.
Jak vytrvalý déšť dělal na hladině jezera velká kola, vytanula Viike na mysli zvláštní vzpomínka: když byla ještě malým dítětem a spávala se svými sourozenci, zdál se jí zvláštní sen. Byla v něm velikou šedou vlčicí a běhala po neznámých lesích. Snažila se najít brloh se svými mláďaty, ale husté smrčiny jí nebyly vůbec povědomé. Marně se pokoušela chytit stopu, marně štěňata volala hlasitým vytím. Trmácela se tmou až do vyčerpání... A když se probudila, shledala, že je vskutku na kraji lesa. Na kraji lesa – téměř půl míle od svého domku a své postele.
To nebylo však na celé věci to nejpodivnější. Ráno byla totiž celá vesnice na nohou, neboť se do několika domů vloupala vzteklá vlčice. Vystaršení vesničané se ji snažili vyhnat, ale odpověděla jim jen štěkáním a vytím. Nakonec zmizela branou aniž by někomu ublížila... Podivuhodnost té náhody vyvstala Viike v mysli až teď, po letech. Když se snažila rozpomenout na podrobnosti svého snu, téměř by přísahala, že ona sama byla tou vlčicí. Že její zlý sen ji tak ovládl – a proměnil.
Setřásla ze sebe ty divné myšlenky a raději vybalila ze svých zásob skromnou večeři. Snad ji trocha jídla a voda z potůčku osvěží mysl a přivolá nějaký nápad. Když dojedla, dívala se ještě chvíli za sluncem, které chvilku před západem vystrčilo svou tvář z dešťových mraků a doprovázeno rudou září soumraku se pomalu vnořilo do vln. Spásný nápad se stále nedostavil, Viike se však nechtěla vracet k rodičům a sourozencům, se kterými se již rozžehnala. Rozhodla se proto, že dnes v noci přespí zde venku, pod malým skalním převisem. Ráno se časně probudí – chladem. A pak půjde v Jorrundových stopách ať se mu to líbí nebo ne. Věděla, že je to velmi chabý plán – pomodlila se proto za jeho úspěch a poté velice brzy usnula.

Rytíř Jorrund zatím dokončil poslední přípravy své cesty. Nabrousil a naolejoval svůj stříbrem tepaný meč, olejem potřel i drahou zbroj a do kožené torny naložil jídla a pití, co se vešlo. Cestu k Černé skále studovat nepotřeboval – velký kamenný masiv se vypínal nad hladinu jezera přímo naproti vesnice a jako výstražně zdvižený prst se zvedal proti zatažené obloze. Již tento zjev by možná mnoho mužů odradil, Jorrund jej však ve skrytu srdce vítal, neboť se nemusel obávat, že svůj cíl ztratí z očí.
Neopomněl si s sebou vzít i dlouhé lano, protože tušil, že wyverna zbuduje své doupě na vrcholku skály. Brát koně by nebylo moudré – přilákal by tím její pozornost dřív, než by mu bylo milé. A kromě toho byl kůň v těchto končinách příliš cenným majetkem. Nechtěl riskovat, že o něj příjde. Cesta na loďce nepřicházela v úvahu – kdyby ji wyverna převrhla, rytíř by se ve své zbroji jistojistě utopil. Rozhodl se proto pro cestu pěšky. Jezdecké škorně vyměnil za pohodlné lovecké boty z jelení kůže a k opasku si připnul dva měchy: jeden s čistou pramenitou vodou a jeden s nejlepším vínem z vladykových sklepů. Počítal s tím, že na cestě může strávit několik nocí – přibalil si proto na záda i prošívanou přikrývku a neopomněl ani placatku pálenky pro zahřátí. Takto vybaven se uložil ke spánku a netrpělivě čekal na úsvit.

Jakmile se temná noc přerodila do kalného, mlžného rána, vstal Jorrund z lože a vystrojil se vším, co si předchozího dne uchystal. Nakonec kolem pasu připjal pochvu s mečem a přes rameno přehodil oprýskaný štít. Pak, aniž by čekal na rozloučení s vladykou a jeho chotí, prosmýkl se branou ven z jejich dvorce. Již se mu v Manholmu nedýchalo tak volně jako prvního dne, kdy sem přijel. Bílým závojem zakrytá krajina, posetá temnými kužely smrků a nepravidelnými skalami, na jeho duši však rázem zapůsobila jako balzám. Šel mlčky, zasněný a ponořený do hustého, téměř hmatatelného ticha, oživovaného jen šuměním vln a větví stromů.
Čas od času se mu zdálo, že slyší hlasy – přicházely z mlhy, neartikulované a teskné. Svým voláním probouzely podobnou odezvu v jeho srdci. Přísahal by, že mezi nimi najednou rozeznává drsný a přesto přátelský hlas Rigwundův, tu zas klidný, sametový hlas své Hedwike - a nakonec možná i pláč dítěte... Smutek přelétl přes jeho mysl a zakryl mu rozum stínem svých křídel. V této melancholické náladě se rytíř cítil slabý... a zranitelný. Poprvé začal pochybovat, že dokáže splnit svůj úkol živý.
Tu se však nad jezerem ozval zvuk silných perutí. Rytíř se téměř polekal, že nalézá wyvernu sotva míli cesty od vesnice, podivná akustika mlžného rána však oklamala jeho smysly. Na skálu nad vodní hladinou usedla veliká šedá sova. Moudrýma očima se na něj zadívala a vydala táhlé, smutné zahoukání. I přes všechen bol a zármutek, který se v tom zvířecím hlase skrýval, pochopil Jorrund, že mu ten moudrý pták přišel na pomoc. Cítil se náhle povzbuzen, aniž sám věděl proč. A sotva udělal pár kroků, vzrostla jeho důvěra v moc osudu – zvuk perutí se nesl za ním: mohutná sova se držela stále na dohled. Jorrund se s ní za zády cítil doslova pod ochrannými křídly. Ochrannými křídly toho krásného zvířete...

Viike spala té noci tvrdě a beze snů. Její zemdlenou myslí lomcovala jediná touha: být tomu rytíři nablízku; dovést jej až na konec cesty a ulehčit mu v jeho trápení, ať je jakékoliv. Zachrání tím vesnici – a snad přemůže i svůj neblahý osud! Vlhko a zima se zatím vyplížily z jezera a noční tmou si hledaly cestu k jejímu úkrytu. Zakusovaly se do její přikrývky, provrtávaly její šat, až se dostaly na bělostnou kůži – a skrze ni do masa, na sval a nakonec - až na kost. Dívka ve spánku drkotala zuby a choulila se do klubíčka – jako malé bezmocné zvíře.
Snad za to mohl pocit zimy, snad zoufalá a nesplnitelná touha a snad i ono staré prokletí, které Viike od narození pronásledovalo – té noci však začala znovu pracovat nejstarší a nejzázračnější magie světa. Přišla bez pozvání a bez vysvětlení a kdyby jejím cílem byl kdokoliv z pošetilých lidí, musel by v tom či onom smyslu zešílet. Jenže lesní lid znal až příliš dobře nevyhnutelné síly, které ovládaly i matku Přírodu. Znal je, a právě proto se jim nesnažil nikdy porozumět. Taková je podstata každé víry a každého zázraku – neboť jedno patří k druhému jako voda a země.
Řečeno zkrátka: Viike se ráno probudila, načepýřila si své krásné šedé peří a protáhla mocná křídla. Cítila přitom nevyslovitelné štěstí – svobodu a radost, skrytou v každém pohybu. Byla teď sovou – protože si to příroda přála, i proto, že pouze tak mohla vykonat úkol, který si určila. Příjemný pocit, jenž ji naplňoval přitom pramenil právě z vědomí, že věci jsou opět tak, jak mají být. Neváhala proto dlouho, slupla malého rejska k snídani a zakroužila nad pobřežím Manholmského jezera, aby se porozhlédla po svém rytíři.

Když Jorrunda cesta unavila, mohlo být okolo poledního. Hustá mlha se stále válela v chuchvalcích při zemi, zatímco nad hlavou mu vysoké smrky tvořily neproniknutelnou zelenou klenbu. Vzduch naplňovalo ono zvláštní lesní ticho, hodné svého jména, a přesto plné nejrůznějších zvuků a hlasů: kapotu vody, praskání větviček, bzučení drobného hmyzu...
Rytíř usedl na kámen a otevřel svou tornu, aby z ní vyndal skromný oběd. Zakrojil si z pecne chleba pořádný krajíc a obložil jej velkým kusem uzeného masa. Dřív než však tuto pochoutku donesl k ústům, zželelo se mu jeho průvodkyně: krásné šedohnědé sovy, která se mezitím posadila na nedaleký strom a hladově jej pozorovala.
„Tumáš,“ hodil jí masitou část svého oběda. „Zasloužíš si víc než já.“
Sám byl přitom zvědav, zda od něj pták maso přijme.
Zatímco Jorrund okusoval suchý krajíc, sova se s chutí pustila do uzeného. Se zalíbením ji pozoroval, jak zobákem i spáry odtrhává z masa kousky, jak si je nadhazuje do vzduchu a v letu je polyká. Její živočišná radost z jídla ho občerstvila víc, než kdyby je snědl sám.
„Svědčí ti,“ pravil ke zvířeti, aby řeč nestála. „Dobře se posilni, čeká nás ještě dlouhá cesta.“
K rytířovu překvapení sova v tu chvíli přestala cupovat maso a houpavou chůzí došla až téměř k němu. Oči z něj přitom nespustila.
„Víc ti nedám,“ řekl rytíř s úsměvem. „Musí nám ještě chvíli vydržet. Ale jestli chceš, budu ti něco vyprávět.“
Již před nějakou dobou si pomyslel, že je sova zřejmě cvičená, že se ztratila lovcům či kejklířům a teď, když slyšela lidský hlas, následuje jej, jak je zvyklá. Její přítomnost se mu zamlouvala, pustil se s ní tedy do hovoru a když jí převyprávěl pár příběhů, které znal a přezpíval pár bojovných písní, které se za dobu své služby naučil, nenapadlo jej nic lepšího, než začít jí vyprávět o svém životě.
Bylo by dlouhé a zbytečné, rozepisovat tu, jak rytíř sově vyprávěl o svém mládí na dvoře děda Trengwenda v severských horách, o prvních loveckých výpravách s bratrem Irglynem a své první bitvě, v níž byl dědovi za panoše. Netřeba ani psát, jak jej samotný král pasoval na rytíře, když mu bylo sedmnáct let a jak jej krátce nato zasnoubil vrchní komoří se svou dcerou Hedwikou. Víme již, že milovaná žena rytíři zemřela při porodu prvního chlapce -dědice, i že náš hrdina poté opustil rodový dvorec a přenechal jej vládě svého rozmařilého bratra. Následovala nesčetná dobrodružství a hrdinské kousky, během nichž dělal Jorrund čest svému rodu i králi, především se však snažil zapomenout na smrt manželky i dítěte. Na cestách se seznámil s mladým Rigwundem, jehož odvaha i dobré srdce mu připomínaly syna, kterého mu osud nedopřál. Stali se nerozlučnými druhy a nebylo bitvy či výpravy, kam by vyrazil jeden bez druhého. Když se rytíř dostal ve svém vyprávění k tomu, jak se po nešťastné šarvátce u Hellopontu dozvěděl o smrti svého přítele, schylovalo se již slunce k západu a hustá mlha začala valem tmavnout v neprostupnou tmu.
Vyhledali proto břeh jezera, kde bylo stále ještě více světla než v lesních tišinách. Vodní hladina byla hladká a temná jako zrcadlo z obsidiánu. Písčitý břeh do ní klesal pozvolna a skýtal ideální místo ke koupání. Ačkoliv již večerní chlad hrozil nastuzením, svlékl si rytíř zbroj i šat a ponořil své otužilé tělo do ledové koupele. Bylo to od něho symbolické gesto: očistu, kterou během vyprávění podstoupila jeho duše, muselo nyní prodělat i tělo. Nebyla to bolestivá, ale příjemně paralyzující zkušenost. Když si lehl ve vodě na znak a splýval s hladinou, měl pocit, jako kdyby umíral – dlouze, slastně a bezbolestně opouštěl tento svět plný strázně a utrpení. Jak krásná byla v tu chvíli smrt a její bratr – spánek.
Vystoupil nahý z vody a honem se oblékl, než jeho kůži provrtaly šípy chladivého vzduchu. Sova jej doposud mlčenlivě pozorovala a zdálo se, že jí v očích planou dva živé ohníčky. Rytíř se na ni usmál a zabalil se do přikrývek, které si s sebou nesl. Dnes v noci bude spát bez ohně. U srdce jej totiž hřál nevysvětlitelný, neposatelný, ale příjemný pocit.

Viike byla okouzlena, když sledovala mužův mlčenlivý rituál. Fascinovala ji obřadnost a pokora, s níž nakládal se svým tělem, i čistota myšlenek, která jej k jeho podivnému jednání vedly. Znala mnoho náboženských slavností a svátků, znala i mystéria a zázraky, ale ty všechny byly společenské, pompézní a … veselé. To, co se jí odehrávalo před očima, působilo zcela opačně: jako smutná a velmi osobní zpověď. Dlouho ve své soví hlavičce přemítala o smyslu rytířových činů a slov a náhle si přála být někým jiným. Mít možnost s ním prohodit přátelské slovo, sdělit mu, že není sám...
Ta touha vykřesala na její tváři úsměv. Začínala mít toho starého smutného rytíře ráda. Když usínala, šeptala si dokola krátkou modlitbu k matce Přírodě a prosila nejen za sebe, své rodiče, bratry a sestry, nýbrž i za onoho cizího hrdinu, který se bez otázek rozhodl riskovat pro jejich vesnici život. Teď už rozuměla lépe, co jej k takové oběti vede.
S hlavou složenou pod šedými křídly a očima pevně zavřenýma si Viike ani nemohla všimnout, že se okolo ní začíná cosi dít. Jen prazvláštní sny, které se jí té noci opět zdály, naznačily, že čas zázraků ještě neskončil. Mocná a neznámá magie znovu obklopila její tělo a prostoupila jej jako nůž prostoupí máslo či tělo laňky proud vodopádu. Před očima se jí promítaly scény z Jorrundova života, jako kdyby jich byla sama očitou svědkyní. Musela hlasitě křičet ze spaní, protože když otevřela oči, třásl s ní rytíř skoro zoufale a v očích se mu zračil upřímný zmatek.
„Hedwike?“ oslovil ji a na tvářích se mu zatřpytily dva diamanty slz.
„Ne, to je jen přelud zlých duchů z jezera nebo lesních víl! Ty nejsi skutečná!“
Viike hbitě pochopila, jaká nečekaná proměna se s ní udála. Přesto jí trvalo značnou chvíli, než si rozmyslela, co říci. Rytíř mezitím pokračoval: „Jsi-li démon, pak se třes, neboť tě ztrestám svým mečem za drzost, s níž jsi na sebe vzal podobu mé ženy...“ To už ale měla Viike správná slova na jazyku:
„Zadrž, Jorrunde,“ řekla co nejjemněji. Hrdlo jí přesto svíral strach. „Přece bys mi neublížil, teď, když nás po tak dlouhé rozluce smrti přívětivý osud znovu spojil.“
„Doznáváš tedy, že jsi mrtvá? Pak nebudu otálet již ani okamžik a pošlu tě zpět tam, odkud jsi přišla, hříšnice!“ Jeho plamenná slova by zněla přesvědčivěji, kdyby se mu nekutálely po tvářích velké slané slzy.
„Přišla jsem z Podsvětních síní, abych tě rozveselila! Vím, že si kladeš ze vinu mou smrt i smrt našeho synáčka. Vím, že ses proto sám vystavil chudobě a nebezpečí života...“
Kulatá krásná tvář ženina, její tak důvěrně znýmý úsměv – a současně vzpomínka na její smrt, živá a bolestivá i po tolika letech tvořily v Jorrundově hlavě nejtemnější chaos, jejž nemohlo prosvítit světlo rozumu.
„Jak...?“ rytíř nebyl chvíli schopen slova. Viike – tedy Hedwike – mezitím uchopila jeho ruku, která křečovitě svírala jílec meče. Dívka ji skryla ve svých bílých dlaních a usmála se na svého manžela.
„Nemusíš se bát, nepřišla jsem ti uškodit. Jen ti chci říct, že ti jest odpuštěno vše, z čeho se možná viníš.“
To již Jorrundovo srdce nevydželo. Vytrhl se přeludu s milovanou tváří a dal se na zběsilý, pološílený útěk do lesní hlubiny. Jeho torna, kroužková brň i štít zůstaly ležet na břehu jezera kolem bezradné Viike.

Temnota nočního lesa se nemohla vyrovnat temnotě, která obestřela Jorrundovu mysl. Řítil se lesem kupředu a nedbal, že jej pichlavé větvičky šlehaly do těla i tváře, že mu kořeny podrážely nohy a divoký hmyz, rozzuřený nečekaným vyrušením, bodal jeho tělo desítkami žihadel. Jorrund pádil, jako kdyby mu za patami hořelo. Náhle se však zastavil a ztrnul hrůzou a údivem. Stromy se před ním rozestoupily a z malé mýtinky uviděl, že mohutný obrys Černé skály se tyčí proti noční obloze ani ne půl hodiny cesty od něho. Uvědomil si, jak hloupě se zachoval, když v blízkosti wyverního doupěte v noční době ztropil takový povyk a chvíli mlčky poslouchal, nezaslechne-li osudný pleskot ještěřích perutí.
Naštěstí byl dosud les tichý a klidný. Jorrund však věděl, jak ošidné je podléhat pocitu bezpečí. Řádně si přihnul z placatky pálenky a poté usedl pod stinný smrk, aby si očistil rány. Lil alkohol do svých jizviček a zatínal zuby před palčivou bolestí, necekl však ani polohlasem. Obvázat šrámy nemohl – neměl čím. Rozhodl se proto, že zde přečká zbytek noci a ve dne se s klidnou hlavou vrátí do tábora pro výbavu.
A přesto se neubránil tomu, aby nezalitoval, že tak tvrdě odehnal svou milovanou Hedwiku – ať již to byl zlý přelud nebo dobrý duch. Tak dlouho po podobném setkání toužil! Byly noci, kdy by se vydal na kraj světa, aby ji znovu spatřil – byť by si byl klamností jejího zjevu sebejistější. Trvalo mu alespoň sedm let, než se vyrovnal s její ztrátou; než do své duše vryl bolestivou pravdu, že ji už nikdy v životě nespatří. Tak proč právě teď? Proč?
Noční hvozd hýřil zvuky, z nichž každý mohl znamenat nečekané potíže, nebezpečenství a smrt. Čas od času se mezi větvemi mihla světluška či v korunách proletěl jako střela noční dravec. Šplouchání vln na jezeře se zdálo rytíři zlověstné a nepravidelné. Každé zapraskání podrostu přičítal plíživým šelmám. Myšlenky však ne něho útočily ještě dotěrněji. Tu noc již oka nezamhouřil.

Viike seděla na břehu černočerných vod, kolena skrčená pod bradou a slzy v očích. Tentokrát se vše pokazilo nadobro. Zdálo se jí zbytečné prosit hvězdy, aby jí daly jinou podobu – a tím ještě jednu šanci přiblížit se rytíři a pomoci mu v boji s jedovatým ještěrem; skoro stejně zbytečné, jako by je o to měla prosit před několika dny, kdy byla ještě malou prokletou Viike z Manholmu.
Vlnky jezera šuměly svou staletou písní ale jinak se všude kolem rozhostilo mrtvé ticho. Viike se do něho nořila – či spíš propadala – a ve svých představách viděla Jorrunda umírat pod mocnými údery jedové wyverny. Co ale může dělat? Jak mu pomoci? Celý svůj život poslouchala pohádky a příběhy o tom, jak nebezpečné je zaplétat se s magií. Může snad nyní věřit v její pomoc? Vždyť konec konců celé její trápení způsobila právě ta cizí, nevysvětlitelná kouzla!
Viike se rozhodla: tentokrát se nepromění. Půjde spát a ráno vstane jako ta mladá elfí dívka Viike, kterou dřív bývala. Sesbírá vše, co tu rytíř při svém kvapném odchodu zanechal a bude jej následovat až na úpatí Černé skály. Nenechá se odbýt a bude bojovat po jeho boku, i kdyby ji to mělo stát život. Beztak ten její nestojí za nic. V tak vzdorovité a přesvědčené náladě si složila rytířovu tornu pod hlavu a zavřela oči. Ten den, poprvé ve svém životě, šla spát bez modlitbičky.

Slunce ještě spalo za obzorem, když se Jorrund zvedl ze svého úkrytu. Měl sám na sebe vztek, byl netrpělivý a hořce litoval svého chování předchozí noci. Zkušený rytíř, zocelený žárem bitev a ukutý z krve severských reků – a uteče před přeludem! Nazlobeně si prosekával cestu nočním lesem zpět ke svému táboru. Když jej švihla přes oko větvička či mu proti obličeji vyletěla vyděšená lesní vosa, uplivl si na zem, zaklel a řádně si přihnul z placatky. K čertu s rytířskou důstojností!
Les byl hustý a neprostupný, o každý krok s ním musel Jorrund bojovat. Neměl ani ponětí, kráčí-li vůbec správným směrem. Veškeré své naděje upínal k siluetě velkého balvanu či skály, který zpozoroval již před hodnou chvílí. Doufal, že na něj bude moci vylézt a z jeho vrcholku najít své tábořiště jakmile slunce zalije kraj jasem. S klením si ke skalisku proto klestil cestu, ponořen do černých myšlenek.
Wyverna tu noc mnoho nejedla. Všechna zvěř v okolí již byla vylovena, snad krom králíků a podobné havěti, kterou však při svém vzrůstu nemohla počítat ani za jídlo. Byla totiž opravdu majestátní: od zelenofialových blanitých křídel, přes nádherné prstence kožovitých rohů na vytáhlém ještěřím krku, až po šest jedových ostnů na konci ocasu, dlouhých jako lidské stehno. Ve spárech byla schopna rozdrtit kravský hrudník a zuby dokázala trhat ocel. Ne, v širém okolí nebylo mocnějšího, dokonalejšího a krásnějšího tvora – a krutá macecha příroda nechává tento skvost mezi svými výtvory hladovět! Tak nakvašeně wyverna přemýšlela, když už třetí hodinu nehnutě číhala na kořist.
Zvuk kročejů a lidské klení probudily její lovecký instinkt. Nehnula se, jen po dračím obličeji jí přejel lehký úsměv. Lidé sice nebyli zdaleka tak chutní a velcí jako jejich dobytek (a navíc měli nepochopitelný zvyk navlékat na sebe nepoživatelné věci jako hadry a kusy kovu), ale lepší nějaké jídlo než žádné. A navíc jeden člověk věstil nedalekou vesnici či město – s luxusním krmením na týdny či měsíce. Wyverna se už v duchu olizovala, když si představila, co ji čeká - teď však musí být trpělivá a rozsápat toho prvního človíčka. S jedovými hroty na konci ocasu v pohotovosti čekala, až se oběť dostane do jejího dosahu.
Když si Jorrund uvědomil, jak jej celou dobu šálil zrak, bylo již pozdě. Skála se náhle vymrštila a roztáhla široká křídla, vzduchem zasvištěl wyverní ocas a rytíři nezbylo, než vrhnout se na zem a prosit nebe o milost. Přesně to také udělal. Smrtelně nebezpečný ohon minul jeho hlavu o pouhých pár palců a s hrozivým zapraskáním přerazil vejpůl vzrostlý smrk. Rytíř se sesbíral ze země a tasil meč. Ne proto, aby bojoval, ale aby vyprovokoval ještěra k dalšímu útoku.
Wyverna zamávala perutěmi a vznesla se do vzduchu. Ocasem znovu zkusmo švihla po rytíři, ten však uskočil a vyhledal úkryt za mladým bukem. V mysli narychlo osnoval plán. V tomhle boji však neměl mnoho šancí: dokud se ještěr vznášel ve vzduchu, nebyla možnost mu nijak ublížit – a každé máchnutí jeho ohonu znamenalo vážné nebezpečí. Další rána. Bouček se zlomil jako párátko a rytíř taktak stačil skočit do koryta lesního potůčku.
Další rána. Ocas sebou teď plácl do tlejícího listí a dovolil Jorrundovi provést první úder. Hrdinův meč ťal do ještěřích šupin, nedostatečný rozmach však nedal ráně dostatečno razanci a... - Jak ještěr trhnul ocasem nazpět vyrval rytíři meč z rukou a mrštil s ním dobrých dvacet kroků daleko.
Radost se zračila v ještěrových žlutých očích: zbavil svého soka zbraně. Teď může zaútočit tlamou i pařáty a oběť beze strachu rozsápat. To byla jeho nejoblíbenější část boje. Vykroužil rytíři zkusmo nad hlavou ladný oblouk, a když jej povalil na zem, připravil se k poslednímu útoku. Tu jej však cosi praštilo po hlavě. Zlostně otočil krkem a spatřil, že na palouk přibyl další člověk. A metá po něm kameny!
„Rigwunde!“ vydralo se Jorrundovi z úst, když proti vycházejícímu slunci spatřil důvěrně známou siluetu. Jak je to možné, nevěděl. Snad byla zpráva o přítelově smrti mylná a dotyčný spěchal celou dobu v jeho stopách se zpožděním jediného dne. Měl-li tohle být poslední okamžik jeho života, musel přiznat, že stojí za to. Mladý hrdina v kroužkové brni však neváhal a hodil starému příteli ztracený meč. Jorrund se k němu po listí přikutálel a pevně jej sevřel v pěsti. Rigwund také nezahálel. Rozběhl se doprostřed palouku a snažil se na sebe strhnout pozornost nestvůry. Hrál o čas. Wyverna se však nechtěla nechat připravit o kořist, kterou již měla téměř na dosah.
Zavřískla svým děsivým hlasem a střemhlav se vrhla na svou první oběť, která se doposud bezmocně zmítala na zemi. Alespoň na první pohled bezmocně: teprve v nejposlednějším okamžiku si ještěr všiml, že v Jorrundových rukou se znovu objevil obávaný meč. Rytíř jej vleže vztyčil proti obloze a zarazil jej ještěrovi do těla tam, kde krk přechází v prsa. Stačil svírat meč pevně: netvor se vlastní rychlostí sám vyvrhnul. Jorrund jen doufal, že se smrtící pařáty, které jej mohly zabít stejně dobře, jako jeho meč právě zabil wyvernu, jeho tělu vyhnou. Měl štěstí. V několika okamžicích jej zalil proud ještěří krve a vnitřností a zmírající těžké tělo nad ním zavrávoralo a padlo stranou.
Postavil se na nohy, otřel vytřel si z očí krev a očistil meč trsem trávy. Když se však rozhlížel, aby objal svého přítele a zachránce, bodlo jej u srdce. Rigwund - plavovlasý Rigwund, ramenatý Rigwund! - ležel uprostřed palouku a jeho tělo sebou trhalo pod náporem křeče. Uprostřed hrudi mu zelo šestero krvavých ran: hrůzná stopa wyverního ocasu. Jorrund se k němu sklonil a složil jeho hlavu do svého klína. Tvář Rigwundova byla bledá a zkřivená strašlivou bolestí, jakou wyverní jed působí. Byl zcela ochromen, nemohl mluvit... a přesto se jeho oči smály. Jorrund se na něj také usmál, úsměv však rychle vystřídal údiv. Rigwundova tvář se začala měnit - nabývala jiné, cizí rysy. Jorrundovi trvalo hodnou chvíli, než poznal tvář prokletého děvčete, které mu ve vesnici nabízelo svou pomoc. Teprve nyní začínal událostem posledních dnů rozumět – a s porozuměním jej dostihl i pláč.

Viike věděla, že umírá. Nebála se však. Umírala hrdá – odměnou jí byl ten přátelský úsměv, který ještě pod maskou pána Manholmského panství viděla na Jorrundově tváři. Zachránila svého hrdinu – a zbavila se svého prokletí. Fryllo se mýlil, když tvrdil, že ji ten cizí rytíř může naučit něco, co napraví život, naučil ji však, jak důstojně a pokorně přijmout smrt.
Když už ji jed pomalu připravoval o zbytky vědomí, cítila Viike, že na ní jde spánek. Odříkala proto v duchu svou modlitbičku k matce Přírodě: za rodiče, bratry i sestry, a hlavně za smutného rytíře, kterému zachránila život. A – v té nejposlednější chvíli před usnustím – pocítila zvědavost. Jako co se probudí příště?

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek O smutném rytíři a prokletém dítěti?
Arte-Zherth, Laethé, sherridon, Thunderword, VonHoleczek (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Moon.rider - 19. dubna 2009 12:06
Moon.rider

tak ja se mfanousek ski-fi zejo

a je to tak jak rikas..ono to chce UMET..popisovat to co je dobre popsat..a nepopisovat vsechno

tady na aragornu se to s tim RP podle me prehani...to je soutez kdo napise co nejdelsi prispevek nebo akci

ja to rikam od zacatku...

nekdy je ta strucnost skromnost lepsi..ale nekdy se to vyplati popsat no.

ja sem ivanhoe mel jako povinnou cetbu, jenomze to byl doby rytirske tam se popisovalo jak se leskne prilbice jakej znak ma na erbu jak nabrousenej ma mec..protoze to je takova ta...ROMANTICKA tvorba...rytiri..doby davno minule.
tak ivnahoa bych sem netahal...protoze ivanhoe je O POPISOVANI DOBY a prostredi., stejne jako pan prstenu.

Tam musis popsat detailne bitvu, jake kdo ovlada umeni, jake kdo ma brneni...atd:)

ehm..chapete nit ne?

ja si tuto povidku netroufnu hodnotit..
Ministerstvo zdravotnictví vrauje: Moon škodí vám, i lidem ve vašem okolí.

Mortred44 - 25. března 2009 16:19
Mortred44

:-). Recht.
"See Dick's game. See Dick's use of rules. See how Dick made Jane & Spot cry. See the game end. Don't be a Dick." (Phil Brucato: Deliria RPG)

Arte-Zherth - 24. března 2009 23:56
Arte-Zherth

na závěr.. paradoxní je, že se tu všichni hádáme o něčem, co mi na povídce vadilo nejméně :-D
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Arte-Zherth - 24. března 2009 23:53
Arte-Zherth

Mortred44 24. března 2009 23:28

Ještě k tomu popisování. Mě se popis prostředí, vzhledu a všeho podobného líbil, proti tomu nic nemám. Ale mluvím konkrétně o popisu toho, co hrdina dělá. Uvedu to do absurdity abych dal jasný příklad.

"Kamille natáhl ruku, pohnul prsty čímž sevřel plast. Pomalým pohybem ruky vzhůru zvedal prkénko. Prkéncko cvaklo o porcelánovou nádržku. Kamille pustil prkénko, narovnal se v zádech a ruku pomalu spustil podél těla. Poté druhou rukou, ve které držel, cigaretu, kterou si vložil do úst, chytil držátko zipu a rozepnul poklopec. Popotáhl z cigarety a rozepnul knoflík. {i}Tady to z mravnostních důvodu vystřuhneme {/} Zapnul poklopec a knoflík levou rukou. Pravou rukou vhodil vajgl do mísy a prstem stlačil stříbrné splachovací tlačítko" ....

tohle je podle mě zbytečný popis. Samozřejmě, že jsem schválně přeháněl, aby to bylo jasné.

Protože tohle by se dalo napsat takto

"Kamille dvořile zvedl prkénko a vymočil se s cigaretou v ústech, aby mu nepřekážela při manipulaci" tečka.

Konkrétně tedy o popisu wywerna nebo dobrodruha nemluvím, to se mi líbí, když je detailní, právě kvůli představivosti...

uff..snad si teď už porozumíme :-)
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Mortred44 - 24. března 2009 23:28
Mortred44

Arte-Zherth 24. března 2009 22:40
Díky za tvrdou, ale velmi konstruktivní kritiku. Hájit se proti ní nemá cenu, to bych opravdu musel přepisovat povídku na základě každého čtení, což by vyplodilo nečitelný zpatlanec. Ale přesto na vysvětlenou:

Překlepů jsem si nevšiml (a to píšu zásadně tak, že vždy před každou větou čtu celý odstavec od začátku) a ani mi je doposud nikdo nevytýkal - tím ale víc děkuju za upozornění a pokusím se je najít a opravit.
Popisnost je tu záměrná: to, co mě na fantasy vždycky fascinovalo je jinakost prostředí a každé obyčejné věci. Druhým důvodem je, že důkladným popisováním člověk často předejde skutečným nebo domnělým nelogičnostem - a třeba právě vybavení dobrodruha či vzhled wyverny jsou věci, které se svět od světa razantně mění. Za třetí jsem chtěl vzbudit dojem pomalého plynutí děje v barvitém a bohatém prostředí - což jinak než dlouhými popisy udělat asi nejde.
Logických chyb jsem se snažil vyvarovat, ale se "Skromným obědem" máš úplnou pravdu. Když jsem si to přečetl, musel jsem se fakt zasmát, jakou blbost občas člověk napíše:-).
Kročej je zvuk, který vydává jeden krok. Básníci někdy používají obecně jako krok. (Jarek Nohavica: "Zbloudilé kročeje roztáčí osudí/pálenka zahřeje, samota zastudí" - Masopust).
Mimochodem právě nejpopisnější z Tolkienovských popisů - první půlka Dvou věží - je mou nejoblíbenější částí Pána Prstenů a jednou z met, kterých bych jako autor rád jednou dosáhl:-). A tedy neurážím se, Tolkien umí líp.
"See Dick's game. See Dick's use of rules. See how Dick made Jane & Spot cry. See the game end. Don't be a Dick." (Phil Brucato: Deliria RPG)

Arte-Zherth - 24. března 2009 22:40
Arte-Zherth

Thunderword 24. března 2009 22:35

Veškerá kritika je subjektivní. Tím spíše tady na aragornu, kde jsme všichni jen fanoušci fantasy a můžeme jen jako laici napsat to, co se nám líbí a ne to, co je skutečně dobré. Ale co je skutečně dobré? A už jsme zase u té subjektivity.

Ivanhoe jsem nečetl. Četl jsem ale Pána prstenů a Hobita, což je jeden velký popis. Přesto to bylo krásné. Doufám, že se Mortred neurazí, ale je vidět, že to Tolkien prostě umí lépe. A tedy že i toto mohlo být lepší.
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Thunderword - 24. března 2009 22:35
Thunderword

Arte-Zherth 24. března 2009 18:18

Co se toho podrobnýho popisování týče... Četl jsem třeba Ivanhoe od Waltera Scotta a ten byl taky hodně popisnej a i tak je to klasika, takže to mi spíš přijde jako subjektivní kritika =)
If it bleeds, you can kill it. If it doesn't bleed, you can make it bleed. Then you can kill it. -Godhunter-

Arte-Zherth - 24. března 2009 18:18
Arte-Zherth

Po gramatické a stylistické stránce je to na dobré úrovni. Našel jsem ale několik věcí, které mi kazily požitek ze čtení. Některá slovní spojení mi připadala zvláštně neohrabaná, ale takové věci jsou často objektivně nehodnotitelné. Pak zde byly věci jako: „Proč tu pohledával…“ místo „Co tu pohledával“, které jsou podle mě zbytečné. Podobných kiksů jsem ale našel celou řadu. Například ve formě chybějících slov: „uplynulo čtrnáct let chvíle“. Mimochodem různých překlepů tu je hodně. To by být nemuselo, kdyby sis to po sobě více jak jednou přečetl.

Z počátku mě podrobnější popisy činností bavily. Během čtení jsem ale zjistil, že je toho povídka plná, a tak jsem už (podle mě) zbytečně detailní (tedy méně zábavné) pasáže téměř přeskakoval. Například někde v půlce to vyvrcholilo popisem toho, co všechno na sebe Jorrund navazuje a navléká, co si kam dává, až z toho byl celý, zbytečný odstavec. Nebylo by ale tak atmosféru utlumující, kdyby popis nebyl tak strojený a příliš mechanický.

Mimochodem to „Řečeno zkrátka:…“ a ještě jedna nějaká podobná příšernost, sem podle mě vůbec nepatří. To je tak do přímé řeči, ale to povídka jako taková snad není.

Dále pak pár logických chyb. Nejvíce mě pobavila ta, kdy si Jorrund vyndal skromný oběd, což byl (doslova) pořádný krajíc chleba obložený velkým kusem masa. Nevím nevím, jestli je tohle skromnost. Jorrund bude asi pěkný nenažranec. :-)

Asi vypadám hodně kriticky, ale myslím, že nemá cenu zde vyjmenovávat to, co je v pořádku a co se povedlo. Já to vidím tak, že se povedlo všechno, kromě toho, co jsem tu vypsal. Tedy většina. Dal bych 4*. Ve srovnání s ostatní tvorbou je to ale na 5*. Ovšem podle mě, to na maximální nezávislé hodnocení není. Proto dám 4,5* což si myslím, že není neúspěch

PS: co je to kročej?
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Laethé - 22. března 2009 19:31
Laethé

Mortred44 22. března 2009 17:10

Urcite melo! :) Presto mi prislo skoda, ze Ty, ktery umis prostredi vykreslit tak puvabne a plasticky v par slovech, jsi se hradu a vesnici jaksi vyhnul... Skoda.
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Mortred44 - 22. března 2009 17:10
Mortred44

Opět moc děkuju za komentář a kritiku.
Co se popisů týče, les mi (narozdíl od vesnice a hradu) přišel tak nějak významný a dějotvorný - přesto moc díky za tuhle poznámku. Před dvěma lety v létě jsem si do zápisníčku napsal "Cvičit popisy lesa v jeho proměnlivosti" - jsem rád, že to zřejmě mělo aspoň trochu cenu:-)
"See Dick's game. See Dick's use of rules. See how Dick made Jane & Spot cry. See the game end. Don't be a Dick." (Phil Brucato: Deliria RPG)

Laethé - 21. března 2009 11:23
Laethé

Je az neuveritelne, ze tak brzy po uzasne Sospite se nam tu obejvilo dalsle dilo - hlasite volam "Bravo!" a tleskam!

Az na par drobnosti (napriklad misto slova cestujici v prvnim odstavci by se vic hodilo pokornejsi slovo poutnik) jsem nenarazila na chybu. Vztahy mezi postavami mi pripadaly jasne a poutave vykreslene, zminku si zaslouzi i skutecne zive prostredi lesa (matne me napada, ze ani hrad, ani vesnice na me me tolik neupoutaly) a perfektne zvladnuty, prehledny souboj.

Pet hvezd a jeste jeden potlesk!
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Thunderword - 20. března 2009 09:24
Thunderword

Mortred44 20. března 2009 09:08

Brň si budu už odteď pamatovat ;-) Jinak jojo, pochopil jsem, že tam šlo o jejich vztah, ale chyběl mi tam větší důvod.. Proč se rozhodla mu pomoci? Jenom z lítosti, protože ho viděla umírat ve snu? Přitahoval jí nějakým způsobem? Je těžký popsat city k někomu a ještě navíc k někomu koho vidim poprvně. Každopádně pokud se rozohdneš to zkusit popsat ještě v jiné povídce, věřim, žeto bude ještě lepší, takže se určitě těšim na další nášup =)
If it bleeds, you can kill it. If it doesn't bleed, you can make it bleed. Then you can kill it. -Godhunter-

Mortred44 - 20. března 2009 09:08
Mortred44

Thunderword 20. března 2009 00:22
Díky za komentář, u takhle dlouhého textu potěší každý, kdo si ho přečte (a díky adminům za schválení, i když povolený rozsah myslím přešvihávám asi o třetinu :-/ ).
K připomínkám: slovo brň skutečně existuje ( i když se nad ním už pozastavovalo dost lidí, takže ho asi přeci jen přepíšu) - dokonce se pramenně používalo víc a častěji než "zbroj".
K brečení i celkovému ladění: chtěl jsem původně napsat pohádku, ale nějak se mi to vymklo (proto ta poetičnost) - na druhou stranu jsem chtěl ukázat (jednomu člověku), že lze napsat povídku o fatální lásce bez dlouhých polibků a milostných výlevů. A upřímně, samotného mě bavilo ten vztah mezi Jorrundem a Viike rozvíjet a košatět - takže jsem asi opravdu ujel trochu moc.
Ještě jednou dík za komentář
"See Dick's game. See Dick's use of rules. See how Dick made Jane & Spot cry. See the game end. Don't be a Dick." (Phil Brucato: Deliria RPG)

Thunderword - 20. března 2009 00:22
Thunderword

Moc pěkně napsaná povídka, i když hodně smutná. Pár věcí bych ale přesto vytkl. Nevim, proč hrdina jde jen tak umřít, stejně jako hrdinka (v textu je několik odkazů, že jdou oba umřít)- nějaké větší důvody jsem v textu nenašel. Dále nevim, proč se tam tolik moc brečí (viz když Jorrund našel vesnici?) a sem tam mi přišlo, že autor trochu "přehrává". Zbytečně svým jazykem tlačí text do poetického vykreslování (slovo brň je překlep, nebo opravdu existuje?). Přestože je vidět, že to umí opravdu dobře, někdy byly chvíle, kdy si myslím, že to mohl vynechat.. Ale jinak orpavdu hezký příběh, takže dávám 4*
If it bleeds, you can kill it. If it doesn't bleed, you can make it bleed. Then you can kill it. -Godhunter-

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog