Ochráncův les - 1. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Ochráncův les - 1. část

Autor : Ronkar   14. listopadu 2010   Povídky
Vyprávění o skupině mladých hrdinů, kteří chtěli na čas spočinou na klidném venkově. Zdá se však, že ani zde nebudou mít možnost nabrat nové síly.

Blížila se už desátá hodina večerní a Karol měl ve své skromné nálevně jen poslední dva hosty. Alberta a Sama - místní kmety, Karolovi štamgasty a vlastně i nejstarší obyvatele osady Podskalí. Dnes ale dědci seděli každý u jiného stolu, džbánky se zvětralým pivem zvedali k ústům jen poskrovnu a za celý večer mezi sebou neprohodili jediného slova. Pohádali se totiž kvůli nějaké prkotině a tvrdohlavost nedala ani jednomu, aby se znovu smířili. Pro Karola nic nového, stávalo se to obvykle jednou do týdne a také moc dobře věděl, že spolu staří přátelé nebudou mluvit ještě několik dní, aby pak na sebe – jakoby náhodou - narazili, když bude hospoda narvaná a proto jim nezbude nic jiného, než se posadit ke stolu štamgastů, kde mají oba vždy volné židle. Začnou o počasí, nebo Samově dceři a vnucích, a vše bude zase v pořádku – alespoň na čas. Karol by se nad tím pousmál jako jindy, jenomže starosti mu to dnes nedovolily.

Zrovna když začal přemýšlet nad tím, co hádku Alberta se Samem způsobilo tentokrát, uslyšel venku před krčmou vrzání kol povozu a poté hlasité prrr, následované slabým zaržáním koně. Zvenku byl slyšet hluk a zvýšené hlasy lidí. Než se nadál, dveře do nálevny se rozletěly a s třesknutím praštily o zeď. Do prázdné místnosti se nahrnula skupina cizinců, ze kterých ještě odkapávala voda od prudkého lijáku.

První byl barbar s dlouhými vlasy v hrubém obličeji: na sobě ošuntělou kazajku a kalhoty v barvě jarních listů kaštanu s bezpočtem přezek. Ramena mu halil tmavý plášť. Dívka, co přišla s ním, měla obličej plný pih a oděná byla do velkého svrchníku, který zakrýval vše kromě vysokých bot a nohavic - kalhot ze sukna. Oba mezi sebou podpírali velikého chlapa. I v jeho rysech Karol okamžitě poznal příslušníka barbarské rasy - thargara. Sotva pletl nohama, což jak Karol bystře usoudil, bylo způsobeno zraněním na břiše, kde byly šaty nasáklé krví. Za nimi kráčel čtvrtý a poslední cizinec, který se nesl neobvykle ladným krokem – spíš plul, než šel. Oděn byl ve tmavém, dlouhém hávu s černou kápí, v ruce si nesl hůl okovanou na koncích železem. V první chvíli měl Karol pocit, že do hospody vstoupil nějaký temný přízrak, ale když pozvedl cizinec bradu, rozeznal lidský obličej. Výraz ledově chladných očí ho však ani v nejmenším neuklidnil.

„Krčmáři, potřebujeme vodu a také obvazy!“ křikla na něj dívka, která vypadala, jako by právě vylezla z kurníku – alespoň účes s ptačími pery, jež měla zapletené do promočených vlasů, se mu tak jevil. Poslechl by, ale nohy se mu překvapením (a nepochybně i strachem) proměnily v kořeny zarostlé do podlahy. Výzbroj cizinců – očividně dobrodruhů anebo snad lapků? - jeho neklidné rozpoložení ještě více umocnila. Jsou jako chodící zbrojnice! Pomyslel si poděšeně.

Z přemýšlení ho vytrhla až tupá rána, díky které poskočil na místě. Způsobil ji hubený muž v černém hávu, když praštil svou holí do země: „Neslyšel jsi tlusťochu!“ štěkl přísně.

„Ale – kdo - kdo to je? Co se stalo?“ koktal Karol, snažíc se něco zjistit.

„Dělej, nebo ti vypálím oči z důlků!“ pohrozil mu muž v kápi hrozivým zasyčením. Karol urychleně zmizel za závěsem, který vedl do kuchyně.

***

„Položíme ho,“ řekl dlouhovlasý barbar a s pomocí dívky uložili raněného na jeden z volných stolů. Stoličky bleskově odsunuli stranou, zatímco krvácející thargar upíral oči k prkennému stropu, od bolesti zatínal pěsti a hlasitě úpěl.

„Pořád to moc krvácí, Ronkare,“ zabědovala Senga, která se snažila na nejvážnější ráně na břiše držet ruku, aby zabránila dalšímu úniku krve, přestože sama kvůli bolesti musela zatínat zuby.

„Jsi zraněná,“ upozornil ji barbar v zeleném.

„To bude – bude to v pořádku,“ odvětila dívka, ale ve tváři byla nepřirozeně bledá.

„Máš zlomené zápěstí, nech to na Feenixovi,“ vybídl ji Ronkar.

Feenix v černém hávu přistoupil ke stolu a s tichým brbláním převzal Sengino místo, která byť nerada, nakonec přece jen ustoupila stranou. Levou paži si kvůli zranění musela držet přitisknutou k tělu, protože sebemenší pohnutí způsobovalo nepříjemnou bolest, která v pulzování vystřelovala do zbytku ruky. Mezitím hostinský přiběhl zpátky s kýblem horké vody, utěrkami a stočeným obvazem v podpaží.

„Musíme to krvácení zastavit!“ upozornila je Senga s naléhavým pohledem v modrých očích.

„U Starých Bytostí, kde jsou ty dvě nemehla?“ rozčiloval se Feenix, když sledoval jak mu mezi prsty teče thargarova krev.

Zraněný sebou škubl a bolestivě zařval.

„Nesmíš se hýbat, Nardene,“ snažila se ho uklidnit Senga a starostlivě ho chytila za ruku. V tu chvíli ucítila drtivé sevření.

„Něco zkusím,“ ozval se Ronkar a stoupl si k ležícímu Nardenovi za hlavu. Zavřel na několik okamžiků oči a ruce s dlaněmi umístil nad svíjejícího se thargara.

„Co to sakra děláš?“ sledoval ho nechápavě Feenix.

Ronkarovi konečky prstů se přiblížily ke zpocené hlavě s jediným, velkým copem a jemně se dotkly Nardenových spánků. Válečník se okamžitě přestal zmítat. Svalstvo v obličeji se uvolnilo a Senga ucítila, že stisk ruky povolil. Zatímco Ronkar nechal své prsty v kontaktu s Nardenovou pokožkou, válečníkovi klesla víčka a začal tiše oddechovat.

„Dobrej trik,“ ušklíbl se Feenix.

V ten moment se konečně objevil i zbytek družiny. Ewran a Tom. Dlouhovlasá elfka s rezatým hubeňourem vedli starší tělnatou ženu s bílými vlasy, které částečně skrývala pod šátkem.

„To je místní kořenářka,“ informoval je pohotově Tom.

„Pokud může Nardenovi někdo z Podskalí pomoci, tak ona,“ dodala elfka.

***

„Přestaň na mě foukat ten blbej kouř!“ ohradil se Feenix na Toma a rukou rozehnal kroutící se namodralý dým, který se nehnutě udržoval nad jejich stolem. Zrzavý alchymista s pohublými tvářemi mu neodpověděl, ale mlčky se natočil na své stoličce stranou od čaroděje a dál bafal tabák z dýmky, zatímco si nervózně nehty drbal několikadenní vous. Pomalu se blížila půlnoc. Ticho, které vyplňovalo prázdnou nálevnu rušilo jen tlumené bubnování těžkých kapek, které se venku snášely v provazcích deště na střechu dřevěné krčmy. Zvedal se vítr a počasí se horšilo. Nic příjemného pro bloudící poutníky, pomyslel si Feenix. Byl rád, že na tuto nepřívětivou noc našli útočiště, byť cesta do Podskalí nedopadla tak, jak očekávali. Čaroděj zavířil krouživým pohybem ruky se svým pohárkem a zamyšleně sledoval vlnivý pohyb rudého vína, v němž zaznamenal odlesky ohně z krbu. Připomněl mu červený plášť mistra Norchina - tu přísnou tvář ostrých rysů a vrásek, které se mu vždycky zdály jako hluboké rýhy, vyřezané tupým nožem. V návaznosti vzpomínek na svého starého mistra si bohužel opět vybavil i vlastní selhání. Pochybení, díky kterému se před lety nedostal do řádu Čarovných kruhů, a proto se musel spokojit s učením u venkovského mága. Dnes mu to nepřišlo už důležité; konec konců, od té doby uběhla už řada let a Feenix sám toho zažil víc, než by si kdejaký novic řádu dovedl představit. Cestoval s družinou dobrodruhů z panství do panství, nebál se boje ani života bez střechy nad hlavou. Žil činem, ne teorií, na kterou se omezovali v kouzelnických školách. Na druhou stranu mu jakýsi vnitřní hlas našeptával, že kdyby se mu tenkrát podařilo udělal náročné zkoušky, kterými procházeli všichni nováčci řádu, zaručeně by neskončil v téhle bohy zapomenuté díře. Jeho život by se odvíjel jiným směrem. Měl by úctu, postavení a také moc. Feenix si téměř neznatelně povzdechl a napil se vína, které bylo trpké stejně jako jeho vzpomínky.

Zvedl zvídavý pohled na Ewran. Elfka stála opodál v šeru a s rukama založenýma na prsou, vyhlížela skrz okna do temné noci, kde se mezitím déšť proměnil v divokou letní bouřku. Dlouhé, plavé vlasy se jí magicky leskly v nestálé záři plamenů, které olizovaly velký krb, zatímco její štíhlá postava vrhala na podlahu neklidný stín. Jemně vykrojený profil půvabné tváře odrážel světlo ohně a proměňoval ji ve stvoření z jiného světa – lesní vílu, či říční pannu nevšední krásy. Kromě půvabu, však neměla Ewran nic, co by Feenixe byť je trochu zajímalo. Byla nenápadná a málomluvná, a jako většině elfů šlo jejímu chování jen těžko porozumět. Do dnešního dne nepochopil, proč se k nim připojila. Věděl, že za tím určitě nejsou peníze, jako tomu bylo u Toma a Sengy. A věděl také, že ani dobrodružství a akce není to, čím žila, narozdíl od  Nardena, který boji holdoval jako nikdo jiný, koho Feenix znal. Možná právě proto skončil Narden, tam, kde skončil. V hajzlu - s potrhanými střevy a s pařáty bohyně Held na prsou, aby mu vytrhla duši z těla a odnesla ji do svého království podsvětí.

Konečně se ozvaly kroky z vedlejší místnosti, které Feenixe vysvobodily ze zbloudilých myšlenek. Senga s Ronkarem unaveně došli k ostatním a posadili se ke stolu. Lidská dívka měla už ruku ošetřenou a pevně zavázanou v obvaze, který držel u paže rovné dřevo, aby poraněná kost dobře srostla. Naštěstí šlo o levačku, ale i tak si Senga bude muset alespoň na dva týdny odpustit natahování tětivy svého luku, a to i přes Ronkarovo umění, které poranění hodně pomohlo.

„Jak je na tom?“ zeptal se konečně Feenix, když položil pohár s vínem před sebe.

„Má horkost a jeho zranění jsou velmi vážná, ale Felera je zručná léčitelka,“ pravil Ronkar unaveně. Opřený šlachovitými pažemi o desku stolu, ořechové vlasy slepené potem, nezdravě pobledlá tvář - vypadal jako by ho tížilo nejen tělo, ale i duch.

„Musíme mu ránu pravidelně čistit. Kdyby dostal sněť -“ větu raději nedořekl, „Pokud se to v následujících dnech nezhorší, měl by přežít.“

„Někdo by u něj měl tuhle noc zůstat,“ dodal, když si rukama urovnal vlasy za uši.

„Já u něj budu,“ nabídla se Senga.

„Měla by sis odpočinout,“ navrhla jí Ewran, když k nim přistoupila neslyšným krokem a položila dívce něžně ruku na rameno.

„Ne, opravdu bych u něj ráda byla.“

Nikdo neměl sílu, ani odhodlání to Senze vymlouvat, a tak souhlasili.

„Co to bylo?“ padla nakonec ta tíživá otázka z úst lidské dívky.

„Viděla jsi to sama,“ hlesl Tom s límcem kabátu zvednutým až po uši.

„Upřímně – nevím, co jsem viděla a pochybuji, že vy také,“ odvětila mu.

„Byla to smečka vlků,“ řekl Tom, ale v jeho hlase byl cítit náznak nejistoty.

„Ty jsi snad někdy viděl takové vlky?“ podíval se na něj Ronkar.

„Jejich krev,“ hlesla Senga zamyšleně, „byla hustá… jako… jako...,“ marně hledala to správné slovo.

„… pryskyřice,“ navázala Ewran.

Ronkar se zadíval na Nardenovu krev, jejíž uschlé zbytečky měl ještě stále na prstech. Pokusil se ji nehty seškrábat.

„Tak co to tedy bylo?“ ptal se Tom.

„Černá magie,“ řekl Feenix, aniž by zvedl oči od svého poháru s vínem, kterým pomalu otáčel na místě.

Nastalo dlouhé a také rozpačité ticho, jako by ta dvě slova zasáhla jejich srdce nějakou tíživou mocí.

„Co o tom víš?“ zeptal se alchymista.

„Mnohokrát jsem o zakázaném učení četl - a také slyšel z vyprávění mého mistra,“ otočil se čaroděj k zrzavému hubeňourovi, kterému na zarudlém obličeji chybělo obočí. To, společně s ustupujícím čelem a vykulenýma očima, propůjčovalo mladému alchymistovi neobvykle nehezký výraz. Feenixovi vždycky připadalo jeho vzezření jaksi – mločí. Ano, to bylo to správné slovo. Tom vypadal jako mlok.

„O temných naukách neví mnoho ani moudří,“ pravil, „Je mnohem mocnější a také destruktivnější, než jakékoli jiné učení. Ničí mysl i duši svého nositele – křiví myšlenky i charakter a pohlcuje to, co považujeme za dobré. Ale i tak má, stejně jako všechny magické nauky, v tomto světě své zákonitosti, které nelze obejít.

Ta zvířata něco ovládlo. Něco, co narušilo jejich přirozené spojení s přírodou a silou Stvoření -“

Vyrušili je místní – krčmář Karol, o němž mezitím zjistili, že je mimo majitele jediné nálevny v osadě Podskalí také starostou a zdejším řezníkem. Starostu následovalo několik dalších hospodářů, nejváženějších mužů osady, z nichž většina měla už vlasy šedé, nebo bílé.

Karol požádal o místo a jako jediný si přisedl k jejich stolu, ostatní muži zůstali stát za ním, zvědavě si prohlížeje podivnou skupinu dobrodruhů. Družina mlčky čekala, co tato nenadálá honorace znamená. Než Karol promluvil, nervózně si promnul své zpocené dlaně: „Nevím – nevím jak začít,“ pravil rozpačitě, „Naše vesnice je klidné místo – alespoň tomu tak do nedávna bývalo. Víte, žijeme zde uprostřed lesa sami, naše půda šlechtu pramálo zajímá a my si s tím málem, co nám Matka Minierna dává, vystačíme. Nikdy jsme nepotřebovali ani neusilovali o pomoc zvenčí, ale – to se teď změnilo.“

„Co je tam venku? V těch lesích?“ zeptal se zpříma Feenix.

Slovní výpad čaroděje vesničany očividně překvapil, protože chvíli nastalo ticho.

„Nevíme,“ řekl nakonec vysoký chlap s huňatým knírem černým jako uhel a hlasem jako zvon, „Začalo to před třemi dny – když se ztratil můj syn Marek. Je to ještě chlapec, ale šikovný, to mi věřte - pomáhá mi v kovárně už druhým rokem. Marek se vyzná ve zdejších lesích jako málokdo, vždycky byl – neobyčejný,“ kovářův hlas se najednou zlomil a tvář mu žalostně padla do mozolnaté dlaně.

„Ztráta dětí není bohužel v těchto končinách nic ojedinělého,“ řekl smutně Karol, zatímco jeden z mužů kováře objal kolem mohutných ramen: „Žijeme pod stínem Šedých hor a zimy zde bývají tuhé a dlouhé. Zvěř často hladoví a stahuje se až k nám do osady, ale ještě nikdy se nestalo, aby útočila v tuto roční dobu.“

„Kde se Marek ztratil?“ zeptal se Ronkar.

Zdálo se, jako by vesničané na okamžik znejistěli a váhali jak mají odpovědět. Bylo to zvláštní.

„Na kopci, nad vesnicí,“ pravil kovář, když ostatní mlčeli, „To ta věž,“ zabědoval.

„Nerine!“ přerušil ho Karol, jako by nechtěl, aby o tom kovář dál mluvil.

V tu chvíli zaburácel nad jejich hlavami hrom s takovou silou, že se muži otřásli a někteří se poznamenali na hrudi Bornarovým znamením, aby se uchránili před jeho hněvem.

„Jaká věž?“ vyzvídal Feenix.

Muži mlčeli a déšť, který pleskal na střechu hostince se opět zdál mnohem hlasitější. Vypadalo to, že hospodáři čekají, co řekne jejich starosta. Nebylo pochyb o tom, že má Karol v Podskalí hlavní slovo.

„Je to stará stavba - stojí tu od nepaměti. Ani staří nepamatují, kdo ji zbudoval. Nenáleží žádnému šlechtici v okolí, je opuštěná a my k ní nechodíme, protože se lidé v její přítomnosti necítí dobře,“ vysvětlil jim starosta opatrným hlasem, snad ve strachu, aby ho nestihla nějaká kletba, kdyby se o té stavbě rozpovídal příliš.

„Na člověka tam padne zvláštní tíseň, jako by ty kameny postavené na sobě nechtěly, abychom tam chodili,“ zamručel jeden z hospodářů tajemně.

„Obcházejí tam lesní duchové,“ vyhrkl další.

„Myslíte, že ta věž zapříčinila to, co se děje v lese se zvířaty?“ zeptal se Ronkar.

„U Minierny, to ne!“ namítl Karol, „Nechápejte nás špatně, to místo je zvláštní - mocné, ale věříme, že ať už pochází odkudkoliv, není tam zlo.“

„A jak si tím můžeme být tak jistí?“ vyhrkl najednou kovář.

Muži začali brblat pod vousy.

„Ticho, chlapi,“ uklidnil je Karol a otočil se k družině: „Vždy jsme věřili, že nám věž přináší štěstí a byli jsme rádi, že stojí jako strážce nad našimi domy,“ otočil se čelem k družině, „ale teď -“

„Ať už dlí v těch místech jakékoliv síly, není dobré jim lézt před práh,“ zabručel jiný hospodář zachmuřeně.

„Pochopte - k nám zavítají cizinci jen zřídka, a vy – vy máte zbraně. Určitě se vyznáte,“ blekotal rozpačitě starosta, „Možná byste-“

„Možná bychom co?“ přerušil ho Feenix jedovatě.

Karol znejistěl a Senga si povšimla, že tělnatému muži stekla po tváři kapička potu.

„Možná – možná byste nám mohli pomoci,“ pravil za starostu kovář Nerin.

„Nemůžeme vám nabídnout mnoho, peníze nemáme, ale můžete u nás – v mém hostinci - zůstat jak dlouho budete chtít. Dáme vám jídlo, pivo i kořalku. Vše, co budete chtít,“ rozhodil rukama.

„Samozřejmě zadarmo,“ přispíšil kovář Nerin.

„Ano -“ zamumlal souhlasně starosta, „zadarmo.“

„Jsme unaveni a rádi bychom si teď odpočinuli, ale promyslíme to,“ odvětil jim Ronkar.

„Mluv za sebe,“ sykl směrem k němu Feenix.

Ronkar se na čaroděje zamračil. Nesnášel, když si Feenix dělal, co chtěl a ani trochu se nesnažil spolupracovat ve skupině. Obzvlášť v tak mizerné situaci v jaké momentálně byli. Po zajetí u zločinné bandy Rudé Meif, které nedávno Ronkar prožil, a ze kterého byl osvobozen mimo jiné i Feenixem, chtěl věřit tomu, že se v něm ve vztahu k čaroději konečně něco změnilo. Nezměnilo. Feenix byl pořád ten stejně kluzký had, prolhaný a sobecký.

„Nechceme na vás tlačit a nežádáme odpověď hned, jen to prosím zvažte. Odvděčíme se vám, jak jen budeme moci,“ přerušil je opatrně Karol.

„Tak to z toho moc mít nebudeme,“ zkřivil rty Feenix a opřel se do židle.

Muži z Podskalí se na sebe rozpačitě podívali.

„Zvážíme to,“ ubezpečila je Senga a pokusila se o úsměv. Moc jí to nešlo.

„Dobrá, dobrá,“ ozval se chápavě Karol, „už vás nebudeme rušit. Jistě jste velmi znavení. Na noc jsem vám přichystal pokoje; nejsou největší, ale postele jsou pohodlné. Pokud si budete přát ještě něco dalšího, stačí říct. Jste hosty nejen mého skromného podniku, ale celé vsi, viďte chlapi?“ otočil se rychle na hospodáře, kteří souhlasně začali mručet.

Poté co podskalští hospodáři zmizeli z hostince, družina už nemluvila dlouho. Ráno moudřejší večera – na tom se shodli všichni. Únava je dohnala, ovšem ne Feenixe.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Magorius - 15. května 2011 21:06
Magorius

Moc pěkné dílko.

hater - 14. listopadu 2010 14:39
hater

Tohleto je taková klasika, která sem patří každým coulem. Je to tak trošku jeskyně a každý z nás si jistě dokáže představit, že by hrál v takové družince. Do klidného hostince vpadne skupina po zuby ozbrojených dobrodruhů, kteří zjevně právě vybojovali bitvu. A ukáže se, že vesničané se setkávají se stejnými problémy a hrdiny požádají o pomoc. Během toho se dozvíme tři věci: O existenci tajemné stavby nad vsí, příčině problémů a trochu se seznámíme s družinou.
Už zde se objevují známky, že hlavním hrdinou celého příběhu bude čaroděj v černém a to se v dalších dílech nezmění.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog