Ochráncův les - 4. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Ochráncův les - 4. část

Autor : Ronkar   14. listopadu 2010   Povídky
Závěr výpravy mladé družiny do hlubin a tajů Šernovského lesa.

Když ošetřili zranění Ronkarovi, řekl jim barbar, že už neudrží meč v ruce. Nemůže jít s nimi dál, byl by jen na obtíž. Ale ani to Feenixe neodradilo od zakončení jejich cesty Šernovem. Na to, aby to teď vzdali, byli příliš blízko svému cíli. Rozhodli se, že Ron zůstane venku a počká na ně. Možná hrozilo nebezpečí i venku, uvnitř jeskyně by se mu však nevyhnul za žádných okolností. S požehnáním svého boha se s nimi Ronkar rozloučil.

Jeden po druhém se protáhli do útrob jeskyně. Bílé světlo venku se mezitím už vytratilo, vyměnili tedy magickou záři čaroděje za žluté světlo pochodní. Zevnitř šel chlad. Otvor ústil do dlouhé, úzké chodby, jejíž stěny byly ohlazené. Pomalu našlapovali a tma před nimi se zdála být stále temnější. Svou chůzí dělali dost hluku, i dech se zdál až příliš hlučný, přestože cítili, že nepřítel už o nich dávno ví. Čím hlouběji pronikali, tím intenzivněji vnímal Feenix mravenčení v konečcích svých prstů na rukou i nohou. Bylo to neobvyklé a děsivé, ale stejně tak i vzrušující.

Brzy se světlo rozlilo do prostorné jeskynní místnosti. Ze stropu visely dlouhé krápníky a voda odkapávala na slizkou zem. Prostoru půlila velká, temná průrva. A tam za propastí, spatřili chlapce – Marek ležel na kamenném kvádru, bledý jako stěna, všude kolem navršené kosti, žebra, lidské lebky a tělo chlapce omotáno od hlavy až k patě obrovským, černým kusem hmoty.

Byl to had.

Překvapením zůstali stát jako přimražení. Notnou chvíli je totiž přemáhala vlastní nejistota a obavy z nadcházejícího. Zpozorovali, že velký had se lehce pohnul a drobný chlapec pod ním slabě zaúpěl. Marek dosud žil.

„Tairo' ai erenis'!“ hlesla tiše Ewran a ostatní nepotřebovali znát elfštinu, aby porozuměli jejímu vyděšenému zvolání.

Netvor v tu chvíli divoce otočil hlavu směrem k nim a upřel na ně žlutý, strnulý zrak. Z tlamy se vysunul dlouhý černý jazyk a divoce zakmital zeshora dolů za doprovodu nepříjemného syčení.

Ticho vyplnil hlas, vtíravý a slizký, stejně jako byl nepříjemný pohled na kůži černého monstra: „Jestli se domníváte, že osvobodíte chlapce, udělali jste první chybu.“

Vedle kamenného kvádru se v černi přítmí zhmotnila postava. V mihotavém světle pochodní rozeznali ostře řezané rysy onyxově černé tváře. Mnohem detailnější oproti zbytku těla, který vypadal spíš jako stín, než hmotné tělo. Tvář přízračného muže, domýšlivá a hněvivá. Vlasy, dlouhé a černé, splývaly podél podlouhlého obličeje s výraznými lícními kostmi a vysokým čelem. Oči podobné dvěma zářícím perlám upíral přízrak přes průrvu na ně.

Pozvedli zbraně.

„Věříte, že mi můžete ublížit šípy a kovem mečů?“ zasmál se stín.

Zachvěli se hrůzou a jako by stín vycítil jejich narůstající strach, zdál se najednou ve tmě větší. Rostl.

„Kdo jsi?“ promluvil na něj Feenix a k překvapení ostatních, zněl dosud jeho hlas pevně.

Rty na černé tváři se rozšířily do samolibého úsměvu: „Jsem vaše zhouba a zhouba té podskalské lúzy!“ zasyčel stín.

„Jsi Oran - odpadlík, vyhnaný vesničany,“ řekl Feenix.

Stín mlčel v překvapení, ale pak znovu promluvil: „Ano, těmi ubožáky, kteří jsou hloupější, než prasata a ovce, která chovají. Nerozuměli, ničemu nerozuměli. Snažil jsem se jim to vysvětlit. Jaký prospěch pro nás všechny bude mít moc, jíž nabudu,“ odfrkl přízračný muž pohrdlivě: „Zradili mě a já čekal – dlouho jsem čekal na tuto chvíli. Ale nyní už mám vše, abych vykonal na těch bezmocných duších svou pomstu,“ pravil a otočil se čelem k Markovi a velkému hadu. Přesunul se blíž a Feenixovi se zdálo, že nemá nohou. Plul po zemi s překvapivou lehkostí.

„Tuto noc pohltím tělo chlapce a opět se vrátím do světa živých – mladý a silný. A pak už mi nikdo nebude plivat do tváře, nikdo mnou nebude pohrdat,“ zasyčel rozhněvaně, „Pomstím jejich troufalost!“

„Mýlíš se temný muži. To ti nedovolíme,“ vstoupila do hovoru Ewran.

Stín na ni upřel pohled. Zprvu byla jeho tvář kamenná, ale pak se jeho ošklivá ústa znovu rozšířila v úsměv.

„Vidím do tvého nitra, elfko! Cítím tvůj strach, to, čeho se nejvíc bojíš a co skrýváš před svými druhy.“ A Ewran najednou ucítila nevolnost, která ji proti její vůli donutila ustoupit.

Stín se hlasitě zasmál šíleným chechotem.

„Vnímám strach vás všech. Vaše slabiny!“ zaduněl jeho hlas a perlové oči přejížděly jednoho na druhého.

„Lže,“ řekl Feenix, „Je to jenom stín ve světě živých – nemá moc nám ublížit, pokud mu to sami nedovolíme.“ A k jejich údivu se stín nekromanta stáhl. Zůstal však na ně dál zírat.

„Výborně, čaroději,“ pochválil ho přízrak, „Nejsi tak neschopný jako ostatní. Vzorná mysl jako diamant - studená a tvrdá, s jasnou vizí. Stejně jakou mám já. Možná by ses mi mohl hodit. Zabij své druhy a já tě nechám žít,“ řekl.

„Neposlouchej ho,“ ozval se Tom zezadu, který se ze všech sil bránil tomu, aby se mu kuš namířená na přízrak neroztřásla ve zpocených rukou.

„Mlč pošetilče!“ okřikl ho Oran, „Ty, který nemáš sílu, ani odvahu a přesto chceš být hrdinou. Jsi k smíchu!“

Tom si při pohledu do očí přízraku, uvědomil, že se mu třese brada a do těla mu vniká nepřirozený chlad.

„Nebojím se tě,“ zazněl Feenixův hlas a čaroděj v kápi vykročil k průrvě.

Stín se pokřivil, ale neustoupil. Temnota, která přízrak tvořila se najednou prudce rozlila po podlaze a pohltila celou polovinu místnosti a natahovala se i přes průrvu k družině. Vzedmul se silný průvan, tak chladný, že zamrazil až v plicích a jejich pochodně zhasly – odolala jediná, ale už se nerozsvítila jako předtím - dávala tak jen slabou záři a temnota je v tu chvíli obklopila ze všech stran. Oranův stín se zvětšil, stával se temnějším a mocnějším. Tyčil se nad nimi.

„Doraz ty slabochy, nebo tě zničím, čaroději!“ zahřměl přízrak.

Všichni couvli – všichni kromě Feenixe.

„Temnota ti nepomůže, nekromante,“ pravil hlasitě Feenix a vyřkl zaklínadlo. Z hole vyšlehl záblesk bílého světla a převalil se přes průrvu k přízraku, který táhle zaskučel a tma se rozplynula. Oran odplul k zadní stěně.

„Zabte hada!“ vykřikl Feenix. S tím se k překvapení všech rozběhl a přeskočil propast na druhou stranu. Jeho skok byl nepřirozeně dlouhý a lehký. Stín Orana odplul až úplně do kouta a vzdorovitě zaječel. Ostatní, kterým náhlý útok Feenixe dodal novou odvahu, odhodili brašny i torny na zem a vrhli s bojovým rykem vpřed. Přeskákali propast a zaútočili. Had s překvapivou mrštností, jakou by od jeho mohutnosti málokdo čekal, pustil Markovo tělo a střetl se s jejich zbraněmi. Jeho tělo bylo velké a silné. Kroutilo se a zmítalo. Hlavou šlehal jako bičem a jeho ostré zuby v tlamě plné jedu hledaly oběť, ale obklíčen Tomem s Ewran, kteří se pustili do zápasu s neobyčejným odhodláním, neměl šanci. Když mu vylámali zuby a posekali a propíchali tělo šípy, svrhli ho nazpět do propasti odkud vzešel.

Odpadlík Oran slábl, ale našel ještě dostatek sil na poslední útok. Ze stínu, který mizel pod náporem čarodějovy síly, se vyvalila temnota; čerň, která hledala v srdci Feenixe slabou skulinku, kde by se mohla uhnízdit. Stín se stahoval a protrhával, jako by ztrácel svou formu.

„Prohrál jsi,“ řekl vítězně Feenix a do další vlny energie vložil vše, co mu ještě zbývalo. Oran zaúpěl, jako raněný kojot. Byl roztrhán na kusy a navždy zmizel v prázdnotě. Temnota byla poražena.

Feenix upadl vyčerpáním na kolena a ztěžka vydechoval. Právě vybojoval svůj nejtěžší boj v životě.

Když opustili temné doupě přízračného muže a vynesli Marka na čerstvý vzduch, chlapec zamrkal očima a pomalu se mu začala vracet barva do tváře. Feenix sice nemohl jít po svých, ale Ewran a Ronkar ho vzali mezi sebou, protože na tom prokletém místě už nechtěli zůstat ani minutu. Tom si vzal chlapce na záda. Vyčerpaní, zranění, ale naživu, vraceli se pomalu do Podskalí.

V brzkém ráně konečně spatřili střechy chalup a jejich srdce naplnila radost i útěcha. Čekal je dlouhý odpočinek, teplá večeře a hlavně - sucho a měkké lože.

Nejen pro ně byla noc bojem o život. S úlevou zjistili, že Narden přežil, horkost mu začala opadat a podle kořenářky Felery byl velký thargar z nejhoršího venku. Bude žít, zotaví se a jeho tělo nabude opět své předchozí síly. Stejně tak chlapec, kterého ho kovář Nerin láskyplně přivítal, zatímco se mu po tvářích koulely velké slzy.

Jejich úspěšná mise a záchrana Marka vzbudila v Podskalí všeobecné nadšení. Na počest družiny byla uspořádána oslava. Karol nechal porazit nejlepší kusy dobytka a sudy piva i vína tekly proudem, jako na hodech. Lidé se jim přestali vyhýbat pohledy, ženy je objímali, muži jim třásali pravicí. Každý dům v osadě chtěl nabídnout mladým hrdinům něco na oplátku. Největším překvapením ovšem byl dlouhý proslov starosty Karola, který byl zakončen velkorysou nabídkou. Nedaleko vesnice v lese se totiž nacházela stará, již dlouho neobývaná tvrz, kterou před lety spravovali damaranští vojáci, když tudy ještě přes Šedé hory vedla obchodní stezka. A právě tuto prázdnou tvrz podskalští statkáři nabídli družině, aby se stala jejich domovem, na tak dlouhou dobu, jak sami uznají za vhodné. A i když si v ten čas ještě mladí hrdinové neuvědomovali, že se toto místo pro některé stane na další roky jejich skutečným domovem, omámeni alkoholem a všeobecným veselím vesničanů, nabídku s díkem přijali.

Když se v pozdních, nočních hodinách naskytla vhodná příležitost, Feenix se vytratil z oslavy a vypravil se k věži. Obloha byla tmavě indigová a nad hlavou mu vykukovaly hvězdy. Raevena si nesl na svém rameni a jeho vzrušení bylo ještě větší, než při poslední návštěvě. Hlas Pána věže se tentokrát ozval ještě dříve, než Feenix přistoupil ke vstupním dveřím.

„Čekal jsem tě.“

Feenix mlčel.

„Věděl jsem, že ty a ostatní uspějete, že zkřížíte Oranovy plány,“ řekl mu hlas Ochránce v mysli.

„Proč jsi mi o něm neřekl víc, když jsi mě poslal za tím lesním skřetem - Agapem?“ zeptal se čaroděj.

„Byla to zkouška – zkouška, kterou jsi prošel. Jak jsem řekl, mám mnohé vědomosti, jež ti mohu nabídnou, Feenixi. Velmi dlouho hledám studenta, který by byl hoden velkého umění, jež skýtá má osoba i tato věž. Věřím, že jsem ho konečně našel.“

Feenix mlčky naslouchal.

„Přijmeš-li mou nabídku, stane se má věž tvým novým domovem. Neotevřu ti všechny dveře vedoucí do vyšších pater, dokud nebudu mít jistotu, že jsem se v tobě skutečně nespletl, ale dostane se ti učení a tajů, o jakých mnozí vlivní mágové nemají ani tušení.“

Feenix měl na jazyku ještě další otázku a tak neváhal: „Proč jsi svého učeníka neodstranil sám?“

„Oranova moc nebyla v porovnání s mou velká, ale to místo, kde opustila jeho zkažená duše tělo, je velmi prastaré a mocné. Svázáno s lidem, který žil v Šernově kdysi dávno. Nikdy neopouštím svou věž a můj zrak dohlédne na mnohá místa ve hvozdu. Starý hřbitov je však spjat s dávnou mocí, kam ani má mysl nemůže.

Oran býval velmi nadaným mužem, ale moc, kterou nabízela má knihovna, ho učinila domýšlivým, nehodným mé přízně. Vyhnal jsem ho, a tak se ho zmocnil stín v jeho vlastní duši. Odešel nejen ode mě, ale i od svých soukmenovců z Podskalí a skrze mé učení vyhledal starý hřbitov, kde dokázal přivolat Hada – temnou bytost z podzemí. Tím ale také ztratil své tělo – ne však svou duši, která nabyla neobvyklé síly...

Nyní je přízrak Orana už minulost. Měl jsem ho zabít, ale soucit mi to nedovolil. Takovou chybu už vícekrát neučiním. To si dobře zapamatuj, Feenixi,“ pravil mu Ochránce.

„Rozumím,“ odvětil nahlas čaroděj a vedle ucha se ozvalo slabé kráknutí, jako by Ochránci odpovídal i Raeven.

„Nyní jsi už hoden toho, abys znal mé jméno. Jsem Xonos z rodu Xonů. Mí předkové chodili po tomto světě ještě dlouho před tím, než do Damaranu připutovali první lidé. V čase, kdy lesy a pláně obývala stvoření z dávných legend.“

Feenix vzhlédl nad vchod do věže, kde byl vytesán znak X s neskrývaným údivem.

„Nyní vejdi.“

V té chvíli se dveře před Feenixem s těžkým rachotem otevřely.

Mladý čaroděj se samolibě usmál. Napadlo ho, že se v životě nikdy necítil tak dobře, jako právě teď. Věděl, že ho čeká neobyčejná budoucnost. Pestřejší, než jakou si kdy dovedl přestavit. Lepší, než u starého mistra Norchina, který mu po léta pil krev. Lepší, než v řádu Čarovných kruhů, kde by se stal jen další loutkou v rukou jiných.

Zbývala jediná věc: Najít způsob, jak před Xonosem skrýt své myšlenky, své skutečné plány. Věděl, že to bude obtížné, ale zároveň také cítil, že jeho odhodlání nebylo nikdy silnější.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Ronkar - 14. listopadu 2010 19:31
Ronkar

hater 14. listopadu 2010 15:21
Děkuji za tvé komentáře :)
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

hater - 14. listopadu 2010 15:21
hater

Závěr. Souboj se zlem a vítězství. Dozvídáme se celý příběh nepřítele a také, že čaroděj Feenix má své vlastní plány.

Náznaky jako proč neřekl ostatním o hlasu ve věži, hned v druhém díle a další jeho chování nyní dostává smysl.

Když nad tím jeden přemýšlí, tak vlastně zlo porazilo zlo a přitom chytře využilo všechno co se naskýtá okolo. Pochopitelně se nabízí otázka jestli už toto je zlo :-) ale odpověď tu buď není a nebo jsem jí přehlédl.

Celkově: Ronkar píše velmi podrobně. Scény popisuje detailně a nevynechá okolí a další věci, které by nemusely být pro hlavní myšlenku až tak důležité (nebo jsem hlavní myšlenku pochopil špatně :-) ). V podstatě mně to donutilo k úvahám jestli je to spíše jeskyně a nebo spíše povídka, nebo příběh s poučením. Na druhou stranu, některé jeskyně jsou také příběh s poučením :-)

Jednotlivé scény jsou logicky provázané a mají jasnou hnací sílu - čaroděje. Co žene čaroděje se dozvíme během příběhu až k závěru - v konečném důsledku to ale nevíme :-). Každá scénka je v něčem důležitá - třeba meditace u jezírka. Autor popíše okolí a to, že se tam kouzelník usadí a medituje. Vyjadřuje to, že své schopnosti nezíská jen tak. Musí proto něco udělat. A stejně tak se snaží něco udělat, aby se stal učněm

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog