Osudová a poslední (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Osudová a poslední

Autor : rafaela   12. září 2009   Povídky
zase po dlouhé době pokus napsat povídku... opět jsem se ji nepokoušela nijak zvlášť učesat ze strachu, že ji pokazím. O lidské zlobě a hlouposti.

Ten pokoj připomínal nejspíše luxusní klub pro gentlemany nebo zámecký pokoj. Na rudém koberci se ještě ani neobjevily známky prošlapání, stěny byly obloženy tmavým dřevem, uprostřed místnosti stál malý stolek a několik křesílek, uspořádání jako stvořené pro hraní pokeru. U zdi pak masivní příborník s prosklenými dveřmi, plný všemožných lahví alkoholu vybraných značek. V místnosti se svítilo, závěsy na okně byly zatažené, přestože bylo skoro poledne a venku svítilo slunce, celá místnost tak budila nepříjemně ponurý dojem.
Nedokázala se přinutit odtrhnout oči od tmavých obrazů, rozvěšených po stěnách. Bála se rozhlížet po místnosti, bála se pohlédnout na svého hostitele. Ze svého křesílka měla výhled na prázdný krb. Děsilo ji to. Děsily ji závěsy, vždy pečlivě zatažené, jako by se obyvatelé tohoto salonu báli pohlédnout ven, vidět věci, které v žádném případě spatřit nechtěli… bála se prázdného krbu, ze kterého se celou místností šířila zima. Připadala si tu nepatřičná, malinká a ztracená. A on to věděl.
Odložil sklenici whisky a opřel si hlavu do dlaní. Pozorně si ji prohlížel, nespěchal se započetím hovoru. Přemýšlel o ní. Krčila se jako ptáček, hypnotizovaný hadíma očima a neschopný utíkat, byla tak malinká a křehká, že spíš než dospělou ženu připomínala panenku na hraní, panenku se světlými vlásky, panenku bez prsou a s nepřirozeně hubenýma rukama, panenku s vystrašenýma modrýma očima… Panenku, kterou někdo z nepochopitelného důvodu oblékl do otrhaných a špinavých džínsů a vybledlého vytahaného trička, místo načančaných růžových šatiček.
Když promluvil, přikrčila se snad ještě víc, vypadala, jako by při každém jeho slově očekávala ránu.
„Jsem rád, že jsi se po takové době rozhodla mě navštívit, Carmillo, chyběla jsi mi.“
Usmál se, jeho bledé tenké rty se usmály, jeho tmavé oči však zůstaly studené a cizí. Velmi se hodil do tohoto spoře osvětleného pokoje, připomínal jí zmiji, hubený a tmavooký, tak drze pohledný, s nesnesitelným zvykem si při přemýšlení navíjet tmavé polodlouhé vlasy na prsty… Konečně sebrala odvahu se střetnout s jeho pohledem, zachvěla se.
„Víš, proč jsem přišla, Felixi. Věděl jsi, že přijdu.“
Její hlas byl sotva šepotem. Odpověděl jí úsměvem, zatvářil se zamyšleně… věděla ale, že je to jen hra, že rozhodnutí už dávno padlo. Jeho další slova tuto myšlenku jen podpořila.
„Ano, věděl jsem, že přijdeš, už od první chvíle, kdy jsme se setkali… A přesto jsem se na toto setkání velice těšil.“

***
Byl krásný jarní podvečer, vzduch ještě nebyl cítit horkem, ale mrazíky zakončující zimu už také ustaly. Dokonalý večer, dokonalá chvíle, kterou by si chtěl člověk pamatovat navždy. Vyrazily si ven, mladé, bezstarostné, ochotné zažít si nějaké to menší dobrodružství, usrknout z poháru života a druhý den usednout zpátky do školních lavic, plné dojmů a vzpomínek. Byly tři, krásné a zářivé.

Daniela, z nich nejkrásnější a nejprotřelejší, oslnivá v krátkých černých šatech, okouzlující se závojem rudých vlasů a zelenýma kočičíma očima a stejně jako kočka i divoká a dravá, chytrá a trochu vypočítavá. Daniela, jejímž cílem byl Hollywood a u níž nikdo nepochyboval, že do pár let bude hvězdou amerických trháků.

Viola, půvabná svou nevinností a přitažlivá tajemnem, kterékoli sebe nevědomky utvářela, tmavovlasá a tmavooká, s bledou porcelánovou pletí a dlouhými řasami, třepetajícími se jak křídla motýlů, tichá, přemýšlivá, rozhodnutá spasit svět, šířit dobro a mír.

A Carmilla, veselá a roztomilá, trochu průhlednější a bezprostřednější než její dvě přítelkyně, připravená celý život prosnít a protančit. Plavovláska s osobním kouzlem, s hvězdičkami v pomněnkových očích a pihovatým nosíkem.

Tyhle tři si ten večer vyrazily na párty, na taneční večer na parníku, plujícím po řece. Byl to vlastně jako vždycky Carmillin nápad, vloudit se na párty bez pozvánek, vmísit se od davu a ráno se vytratit dřív, než si někdo vzpomene na placení účtů… Viola i Daniela vřele souhlasily. Na loď se vetřely snadno, v davu lidí se tři děvčata snadno ztratí. Brzy se staly středem zájmu a pohledů, tančily, smály se a koketovaly s každým v dosahu. Jak večer postupoval, alkoholu ubývalo a smíchu bylo stále víc a víc, rozdělily se. Daniela se vytratila s pohledným tmavovlasým cizincem, užít si něco málo alkoholové lásky a vášně bez závazků, Viola se stáhla do kouta, opilí hosté se jí nezamlouvali a nebyla tak lehkovážná jako ty dvě. Carmilla prostě skončila pod stolem, opilá, neschopná udržet se na nohou.

Přišlo ráno. Špatné a přece dobré. Svět nezanikl v oblaku žhavé lávy, hvězdy nezhasly, slunce svítilo, dokonce ani nepršelo. Sešly se ve škole. Viola veselá, trochu shovívavě se usmívající nad svými rebelskými kamarádkami, Carmilla zamlklá a s temnými kruhy pod očima a Daniela rozzářená po údajně překrásné noci. Psaly test z biologie, naobědvaly se a rozešly se domů. Dny plynuly, oteplovalo se a ve vzduchu byla cítit atmosféra blížících se prázdnin.

Uplynul týden nebo dva a nic zvláštního se nestalo. Až jednou večer Carmilla zazvonila u Danieliných dveří. Bylo už pozdě, v oknech se však ještě svítilo. Tyhle pozdní návštěvy nebyly ničím neobvyklým, všichni věděli, že Carmillin otec je nevyléčitelný alkoholik a že jeho dcera často hledá nocleh u přítelkyň. Daniela přišla otevřít v poloprůsvitném černém župánku. Carmille stačil jediný pohled, aby si domyslela, jediný pohled na rozpuštěné zrzavé vlasy, na horečnaté oči i na rozechvělé ruce…
„Týjo, neříkej, že tu máš toho svýho, to sorry že ruším, půjdu k Viole.“
Zasmála se a už se chystala odejít, Daniela jí však vláčným pohybem položila ruku na rameno.
„Ale no tak Car, nemusíš utíkat… klidně můžeš spát na gauči nebo se připojit, pokud budeš chtít.“
Smyslně si olízla rty a odstoupila od dveří, aby Carmilla mohla vstoupit. Ta se nad tím nijak nepozastavila, ani tyhle zážitky jí nebyly tak docela cizí, jen ji snad maličko udivila kamarádčina ochota se dělit. Vešla dovnitř.

Během chvilky jí učaroval. Byl pohledný, byl vtipný a pozorný, nechala se opřádat pavučinami jeho sladkých slov, nechala se unášet na vlnách jeho měkkého hlasu. Pili víno, kouřili drahé cigarety, tajně ukradené z kabelky Danieliny matky a nakonec samozřejmě skončili v posteli. Byla to zvláštní noc… Jeho přítomnost, jeho zvláštní vůně, jeho dokonalé tělo jako by tmu naplňovalo tajemným kouzlem, činilo ji výjimečnou a nezapomenutelnou.

Překvapilo ji, když od toho dne začala Daniela scházet a chřadnout. Překvapilo, leč na důvod se nezeptala, měla dost svých starostí nebo spíše jednu starost, Felixe. Hned druhý den po oné osudné noci jí přišla zpráva, hned třetí den se sešli a scházet nepřestali. Galerie, kina, procházky, překrásné dny a noci plné vášně... Na kamarádky přestal být čas, přátelství ztrácelo dřívější pevnost. Daniela chřadla a uzavírala se do sebe a Viola už dál netoužila hrát roli utěšovatelky ani trpělivé posluchačky Carmilliných zážitků.

„Proč je Daniela smutná? Ztrácí se mi před očima…“
Usmál se a pevněji ji k sobě přitiskl, své rty přiblížil k její tváři.
„Kéž by ses nezeptala, má malá, kéž by ses nezeptala.“
Uchopil ji za bradu a přiměl ji pozvednout oči k němu. Dlouho mlčel.
„Daniela je smutná, protože pochopila, pochopila mnohem dřív než ty.“
Na tváři se mu objevil výraz, který neznala, výraz, který ji z nepochopitelného důvodu vyděsil a ze kterého jí přeběhl po nahé kůži mráz.
„Co pochopila?“
Hlesla tiše.
„Pochopila, že není cesty zpět. Pochopila, že nejsem pouze její osudová láska, ale že jsem zároveň ta poslední.“
Dál už nevysvětloval a ona se neptala, tohle téma se jí nezamlouvalo. Přišlo ráno. Vyprovodil ji před školu a jako vždy ji objal na rozloučenou. Odhrnul jí vlasy z čela a za ucho, sklonil se k ní…
„Teď se musíme rozloučit, maličká. Nějaký čas budu mít příliš práce. Sbohem, ještě se setkáme.“
„Políbil ji na tvář a nechal stát, zmatenou a nechápající.
***
Teprve jeho hlas ji vytrhl ze vzpomínek. Ze vzpomínek zpět do současnosti, do temného pokoje, do přítomnosti tmavých obrazů a zatažených závěsů.
Vstal.
„Vydržela jsi dlouho, drahá Carmillo. Mnohem déle než ta hloupá Daniela. Ty jsi byla opravdu zábavná.“
Měla chuť se mu vrhnout po krku, měla chuť mu vydrápat oči. Věděla, že to neudělá.
***
Neozval se jí týden, neozval se měsíc, scházel jí, tak moc, že každá vteřina byla utrpením, každý úder srdce bolel, jako by měl být poslední. Nedokázala se soustředit, nedokázala spát a nedokázala jíst, nevnímala hudbu, nedokázala se začíst do knihy, nemohla vůbec nic.
„Danielo, mohla bys na chvíli?“
Zastavila ji na školní chodbě a v břiše ucítila provinilé bodnutí. Jak dlouho už si staré kamarádky nevšimla?
Změnila se skoro k nepoznání. Rusé vlasy už nepřipomínaly plameny, zplihle visely podél tváře, oči propadly hluboko do obličeje, nos měla samý pupínek, na sobě vytahaný svetr a na tváři nepřítomný výraz.
„Co chceš?“
Věta nezněla přátelsky, rozhodně ne.
„Trápíš se. Řekni mi proč, řekni mi, co se stalo. Prosím.“
A bodnutí tentokrát ještě silnější. Vždyť přece vůbec nejde o kamarádku, vždyť na ní přece vůbec nezáleží, jde jen o to zjistit, co se stalo s ním, jen najít klíč k záhadě jeho náhlého nezájmu...
Daniela zkřivila rty do úsměvu. Nesnášenlivého, jedovatého a cizího.
„Ach, takže holčička si přišla pro vysvětlení. Pro radu ke staré přítelkyni. Povím ti, vysvětlím ti… Stejně už ale nemáš naději. Máš toho plné oči.“
Usadila se na široký okenní parapet.
„Co vlastně víš o Felixovi? O jeho práci, jeho rodině nebo domově…“
„No, já….“
Načala Carmilla větu. Nedokončila ji však. Zmínil se někdy o práci? O rodině? Byla někdy u něj doma? Byla si jistá, že ne. To bylo rozhodně zarážející a přeci si toho nikdy dřív nevšimla, jen tedy zavrtěla hlavou.
„Nevíš nic. Vidíš? Já taky ne. Protože on nepracuje. On nespí. Nemá rodinu. On vlastně ani doopravdy nežije.“
Ztichla, aby tak dala vyniknout posledním slovům.
„Jak to myslíš, nežije?“
Carmilla se pousmála. To znělo jako pohádka, příběh na strašení dětí. Ona přeci Felixe znala. To nepřipadalo v úvahu.
„Nežije. Dřív žil, ale teď už ne. Nevím, co to přesně je, asi něco jako virus. Neřekl mi toho moc. Jen tolik, abych pochopila. Víš, on tě nakazil. Doslova. Nakazil tě sebou. Proto ti teď tak schází, jako by ti chyběla ruka nebo třeba kus srdce, chceš-li být romantická. Můžeš s tím bojovat, ale nakonec podlehneš.“
Už se nesmála, zvážněla a mluvila rychleji, jako už by to chtěla mít za sebou.
„Budeš tak smutná a zoufalá, že vyhladovíš, přestaneš se zajímat, přestaneš mít chuť dýchat. Ta chvíle přijde, předvídal to. Budeš ho chtít ještě alespoň jednou vidět a klidně pro to i zemřít. Půjdeš za ním. Tady máš adresu.“
Podala jí malou vizitku se zlatým rámováním.
„Tady ho najdeš. Ale ta chvíle bude i okamžikem tvé smrti. Zemřeš, abys začala znova. Začneš stejně jako on. Je to nemoc, mnohem nebezpečnější než AIDS nebo Ebola. Protože nepůjdeš do nemocnice, ani na policii. Neřekneš jim to, protože tobě by to nepomohlo a mohlo by to ohrozit jeho a to nedopustíš. Vím to. Cítím to. Já jsem už na konci. Poznala jsem ho a ty ho taky poznáš. Sbohem.“
Seskočila z parapetu a vydala se pryč, nevěnovala už jí ani pohled. A Carmilla zůstala sedět jako opařená. Bylo by se to zdálo jako pohádka, hloupý příběh pro zasmání, kdyby v hloubi duše nevěděla, že je to pravda. Když druhý den Daniela nepřišla do školy, ani se nad tím nepozastavila.

Vzdorovala dlouho. Stále se snažila najít cíl, i když její vlasy ztratily lesk, i když začala nosit vytahaná trička, i když propadla ve škole, snažila se. Vzdorovala, když ji matka vyhodila na ulici, vzdorovala, když se musela prodávat za kus chleba… Pět let. Pět dlouhých let. Poslední zlom přišel nečekaně, všechno se tehdy zdálo obracet k lepšímu. Našla si práci, našla si přítele, opět o sebe začala pečovat, spíš pro něj než pro sebe, protože ona sama to příliš nevnímala. A pak otěhotněla. Byl to zázrak, záblesk něčeho, co už dávno nepocítila. Záblesk štěstí. Byl to lék na nemoc, která ji sžírala. Byla to šance. Devět měsíců relativního štěstí a pak bolest. Slova…
„Narodilo se mrtvé. Je nám to líto… Můžete to zkusit znovu….“
Věděla, že to nezkusí. Věděla, že příště by to nebylo lepší. Cítila to kdesi hluboko. Opět se cítila nemocná. Došla na konec, jak předpovídala Daniela. Kde té je asi konec? Po propuštění z nemocnice její první cesta vedla domů. K šuplíku, ve kterém měla uloženu ohmatanou vizitku. Znala tu adresu dávno nazpaměť, už několikrát před tím domem stála. Přesto ji však chtěla mít u sebe. Nerozloučila se. S kým taky? S cizím mužem, kterého si vzala? S mužem, na jehož jméno skoro nevzpomíná?
***
„Vydržela jsem dlouho. Už dál nechci. Nechci!“
Podíval se na ní, posměšný chlad z jeho pohledu na vteřinku zmizel.
„Víš, bylo by mi to líto. Dřív. Opravdu by mi to bylo upřímně líto. Nebýval jsem takový. Vlastně jsem ti byl hodně podobný. Dřív. O hodně let dříve. Prý ten virus pochází z Ameriky, z laboratoří pro vývoj zbraní. Měl pouze učinit lidi snadno ovladatelnými, ale vymkl se vědcům z rukou. Alespoň tak to Alysha říkala. Vedla se mnou podobný hovor, v podobném sále, v podobné situaci.“
Usmál se. Posměch se nevrátil, chlad ano.
„Nedívej se na mě tak. Neboj, časem tě to přestane trápit. Zprvu to budeš nenávidět. Pak se s tím vyrovnáš. A nakonec, nakonec si to zamiluješ.“
Natáhl ruku a jemně ji uchopil za bradu. Téměř něžně se jí zadíval do očí.
„Jsme jen oběti. Oběti nepovedených experimentů na lidech, prováděných ve jménu války, dovedně maskované za mír. Vidíš, kam ten svět dospěl? Už i láska se změnila ve zbraň, už není žádný úkryt. Je nás stále víc. Co bude, až nebude koho nakazit? Však uvidíš, teď to sice tak nevnímáš, ale brzy to začne být nutkáním, neodolatelnou touhou, která nahradí tvůj cit ke mně. Jsi připravená?“
Neodpověděla a on ani na odpověď nečekal. Dotýkal se jejího rozechvělého těla, vnímal její strach i touhu…
„Neboj maličká, je to krásný pocit. Ale je to zvláštní ironie, akt, který měl stát u zrodu nového života tě místo toho o život připraví… Nebraň se. Je to zbytečné. Pojď ke mně. Máš mě ráda.“
Nebyla jiná cesta. Už nebylo kam utéct. Byl jen on, jeho náruč a jeho doteky. Měl pravdu. Nebolelo to. Měl pravdu. Svět pomalu spěl ke svému konci. Už nezbylo nic, žádná ochrana, ode dne, kdy i láska začala být zbraní, už nebylo cesty zpět.
***
„Violo drahoušku, dlouho jsme se neviděly.“
Oslnivý úsměv a jiskra v modrých očích.
„Carmillo! To už je let od školy, viď? Vypadáš teď už mnohem lépe…“
Jen ležérně pokrčila rameny.
„Nezajdeme na drink, Violo?“
Usmála se, stejně sladce a nesměle jako dřív.
„Proč ne, půjdu ráda.“
Svět spěl do záhuby. Ale jí se to líbilo.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Osudová a poslední?
hater, Liwien, maja, Moon.rider, Saia

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Megan - 17. února 2010 08:41
Megan

Já nemůžu ohodnotit i když bych rýda, ale nedočetla jsem to do konce :D.
Pro mě, když to má býtpovídka...tak tak možná dvě tři čtyři stránky ale jak je toho víc a na začátku to úplně neupoutá, tak u toho bohužel nevydržím :(
Co jsem tak z útržků pochopila...tak by to mohla velice zajímavý nápad, jen mě zarazilo, jako bych to už někde četla....
A tu Carmillu máš předpokládám z knížky o hororech :) mimochodem....tam to taky byla upírka
Ježíš je bůh a bůh je k jídlu. PS: Jednorožce do každé domácnosti!

Liwien - 8. října 2009 20:21
Liwien

rafko..hm..mě se to líbí.zajímavej nápad, poměrně originální....pěkně zpracovanej,nádherně navozená atmosféra na záčátku,výstižný charaktery...celkově z toho sálá ta temnota:-)
Žvojt je boj.........tak se pozabíjejte a já bych s dovolením prošla :-P

Moon.rider - 3. října 2009 11:53
Moon.rider

Připomíná mi to Vampire Masquerade....
je to zajímavé..
timhle jsou ty příběhy o upírech nejlepší a myslim že ty jsi to pochopil..

Mě se to líbilo a ohledně čj - dbám na obsahovou stránku - já propadám takže 4
Ministerstvo zdravotnictví vrauje: Moon škodí vám, i lidem ve vašem okolí.

hater - 14. září 2009 14:19
hater

Tento článeček se mi celkem líbil. Je to taková variace na ohrané téma upír neotřelým způsobem. Kompozice je postavená na úvodním popisu dvou hlavních postav a uzavřeného, "zatuchlého" prostředí, která pokračuje návratem do minulosti a popisem toho, jak se obě postavy dostaly do této situace. Po té následuje závěr naznačující respektive ukazující změnu, která se udála v duši hlavní hrdinky, takže nyní je ochotná prokletí přenést i na svou nejlepší kamarádku.

Styl psaní se mi relativně líbil, i když stále tu vidím věci, o kterých si myslím, že by bylo možné je napsat jinak, snad lépe. Nejtěžší je ze začátku přelouskat tu úvodní část, která mi přijde až příliš popisná. Naopak popis tří dívek byl krátký a výstižný.

Co by mně zajímalo (možná jsem to někde přehlédl), zda by třeba Carmilla neuvažovala nad sebevraždou. Ale to už by asi nebyla tato povídka :-)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog