Otec siroty (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Otec siroty

Autor : Miranda   18. prosince 2007   Povídky
Omlouvám se za případné překlepy.

Začal jsem o sobě přemýšlet.
Ne snad v tom smyslu, že ruce hyzdí zkřivené prsty, co špatně po zlomeninách srostly a tvář lemují jizvy a co bych s tím měl dělat.
Ne, že bych něco chtěl.
Začal jsem o sobě přemýšlet jinak.
O minulosti.
Legrační je, že nevím, kolik je mi vlastně let. V mysli si představuji svůj hrob vedle obyčejného.
Michael Vesminský.
Zemřel s mečem v ruce ve věku 28 let. Sloužil vlasti.
Repie man.

Ten svůj.

Samael Aldenský.
Voják neznámého původu. Sloužil vlasti.
Repie man.

Nikdo u hrobu nestál. Nikdo nevzpomínal. Pokud odejdu, přátelé po mně nezbydou. V boji umírají všichni. Nezůstává nikdo, kdo by na ně myslel. Kdo by o jejich činech psal "Slouží Tirollu". Slouží Vlasti. Protože to ona potřebuje. Ten kdo chce být sluhou, nemůže se jím stát sám o sobě. Musí si najít pána.

Období zimy nesvědčí pánům a dámám v kožiších, natožpak parchantům a bastardům bez domova a kožichu.
Hladil jsem své břicho, jako by nabylo samostatného života a myšlení, bez závislosti, krom té, že jsme k sobě připoutáni.
*No tak. Pšš. Mám stejný hlad, jako ty, drobečku.*
Odpovědělo další vlnou kručení, které už přecházelo do bolestivých křečí.
*Já vím, já vím. Ale riskujeme, maličký. Bude to i tvá bolest, pokud to nevyjde.*
Neodpovědělo nic.
*Jestli mě nohy dobře ponesou, budeme se mít dobře všichni. Jsme tým.*
Moji přátelé. Věřme si. Hlavo, Ruce, Nohy. Mí nejbližší. Nechci vás zklamat.
Rozhlédl jsem se po trhu. V postranních ulicích, odkud lidé ověšení nákupem odcházeli směrem ke svým domovům, aby potěšili děti, své druhy nebo jen sami sebe. Ne snad, že by mě pohled na ně šatil a krmil, a proto se díval jejich směrem, ne. U ulic postávala též Hlídka, v černých uniformách, nadbytečných opascích, s mečem a tlustým šátkem, který jsem jim snad záviděl nejvíc.
Pět ulic. Vidím tři Hlídkovské páry. Je poledne. Proto jich je méně. To je moje šance.

„Znáš je?“
„Ne.“
„Slyšel si o nich?“
„Ne moc.“
„Povím ti.“
Kývl jsem.
„Jsou pokřivení. Mají pohnutou mysl. Musíš s nimi umět zacházet. Ne, smrt ti nehrozí, to mají zakázáno. Ale zmrzačení. Oni se těší, oni tě chtějí chytit. Záleží na tobě. Komické. Já vím. Ale je to pravda. Nesmíš být pro ně zajímavým cílem. Čím víc budeš prosit, škemrat, křičet a naříkat, tím tě budou mít radši. Buď apatický. Dělej, co ti řeknou. Tak vyhraješ, pokud to tak smím říct.“

Ten chleba. Ten se mi líbí. Dokonce, aspoň z téhle dálky, vypadá staře a na jídlo leda pro koně nebo prasata. Třeba se ten pán pro malý kousek nebude zlobit. Jen tak nenápadně projdu, nezastavím se, natáhnu ruku a budu pokračovat. Nemusí si toho ani všimnout.
Nohy. Ruce. Mysl. Pracujme spolu.
„Zloděj! Zloděj! Chyťte toho spratka.“
Tak dobře. Dobře. Neměl jsem zlost. Spíš trochu naspěch, abych tak řekl.
Vidím to dítě. Ne mě.
Vybralo si chytře krám blízko uličky, kde Hlídku nevidělo.
Běželo rytmicky. Na tři a půl kroku nádech a do dalšího třetího kroku výdech. Ruce u těla, aby se lépe proplétalo. Lehce skloněnou hlavu. Neotáčelo se. V tom tkvělo počáteční mučení.
Ta nejistota.
Běžím a mám proč? Honí mě někdo?
V dlani svíralo svůj lup, rozhodnuté nevzdat se ho, za nic.
Vytrvalý kluk. Už přeběhl čtvero ulic, už ho pálily plíce a krk měl vyschlý skoro do krve. Zpomalil. Vyhrál.
„Ale, ale, ale..“ prudce mu někdo sevřel rameno, až kluk zasténal bolestí. Někdo. Hlídka.
Zrychlil se mi tep a na chvíli jsem nebyl schopen dýchat. Trhnul jsem sebou, jako by to snad mohl být sen a já se zachráním tím, že spadnu z postele. Škubnul jsem znovu. Žádná noční můra. Bolestně jsem se rozkňučel a teprve teď našel odvahu se otočit za sebe. Dva. Dva muži. Oba byli mladí a černovlasí.
Ten, co mě svíral si druhou rukou stáhl šátek, abych mu viděl v obličeji úšklebek.
„Ale, ale. Chceš přitáhnout diváky?“ nespokojeně mlasknul, zakroutil hlavou a pomalu mi položil dlaně na ústa. A pevně stiskl.
„Vyříkáme si to jinde, hm?“ zašeptal, snad aby nerušil kolemjdoucí v jejich dobré náladě. Prudce se mnou trhl a vlekl mě před sebou do jedné postranní uličky. Jeho dlaň byla tak velká, že mi ukazovákem zacpal nos, takže jsem nemohl dýchat. Dusil jsem se. Oni to věděli. Vprostřed uličky se zastavili. Ale on mě nepustil. Jen stál, svíral mě, abych se mu nevykroutil a smál se. Smál se mě.

Když jsem slabostí umdléval, náhle povolil sevření, nakopl mě a já jsem spadl na zem s pustil ten kus prokletého chleba. Když jsem se na ně podíval, lekl jsem se. Vždycky jsem si myslel, že jsem chlap, správný chlap, protože vše snesu a ničeho se nebojím. Ale to není pravda. Říkal jsem si to v dobách, kdy mi bylo dobře, ale když se na mě oba z Hlídky dívali a udělali ke mně krok, vykřikl jsem a plazil se tak daleko, než jsem narazil na zeď.
„To ti neříkali, že krást se nemá?“ promlouval otcovsky ten druhý, když stál nade mnou. z dlouhého rukávu mi visel pásek.
„Neumíš mluvit?“ vykřikl, rozmáchl se a já schytal první ránu. Začalo sněžit.

Myslím, že sněžilo dlouho. Tak... ...i hodinu, řekl bych. Ale ne málo. Hodně. Padaly ty tlusté velké vločky sněhu, co jdou chytit na ruku a lze je pozorovat, protože tají pomalu.
„Dělej, utři si tu krev, kdo se na to má dívat,“ přikázal jeden z nich. Který nevím. Přes slzy jsem neviděl. Nabral jsem sníh do dlaní a myl si obličej. Strašně to studilo, ale strach byl silnější.
„Tady jsi zapomněl,“ ušklíbl se a kopl mě špičkou boty do nosu.

Nebo ty vločky můžete chytat do pusy. Stačí zaklonit hlavu a pokud sněží opravdu hustě, napadají vám tam samy.
„Doufám, že jsi chytrý chlapec, a že už víš, co je dobré a co se nedělá. A na, abys věděl, že jsme hodní. Pochutnej si,“ hodil na zem ten chleba, rozšlápl ho a obalil v bahně. Pak mi spadly víčka. To určitě proto, že jsem ležel. V měkkých peřinách sněhu a chtělo se mi moc spát.

Dlouho ten klouček nespal, zima ho probudila. Popotáhl a natáhl ruku po tom zmrzlém špinavém chlebu. Otřel to nejhorší a kousek uždíbl. Ale kousání ho bolelo.
Potom ztuhl. Chléb mu z ruky vypadl. Kousek od něj se o zeď opíral muž. Byl celý v černém, obličej obalený šátkem a na hlavě kapuci, aby na něj nesněžilo. Do tváře mu neviděl. Ani nechtěl. Rychle vstal, na kolena a svíral ruce v pěstičky, aby si dodal odvahy.
„Já tě nebudu bít,“ sundal si kápi muž. Měl rozčepýřené černé vlasy a velké, obrovské oči. Dokonce to vypadalo, jako by se usmíval. Ale v čem je to oblečený? To není uniforma Hlídky.
„Nekleč v tom sněhu, promrzneš a nastydneš.“
„Kdo jste?“ vyhrkl, protože jinak by praskl. Ta nevyslovená otázka se tak nafoukla, že musela ven.
„Voják.“
„Ale... ...to jste Hlídkovský.“
Ten muž se rozesmál. „Ne. To opravdu nejsem. Hlídka není voják, asi jako den není noc, rozumíš? Já netluču malé děti.“
„Tak co tedy děláte?“
„Dávám jim šanci. Tak pojď, zvedni se,“ natáhl ke mně ruku. A já ji přijal.

Zanedlouho jsem zjistil, že mi tak trochu lhal. Nebyl to ‘voják‘. Aspoň ne typický. Jemu se říkalo ‘šlechtický voják‘.
„To znamená, poslouchej, škvrně, že vojančím skoro z nudy. Mohl bych být vládní, ale mě to nebaví. Tak bojuji a zabíjím, rozumíš? Ale Řídící mě stejnak posílají jen na vyjížďky, kde se mi nic nemůže stát. Kde se nic nemůže stát. Rozumíš, maličký? No. Hej. pomalu s tou marmeládou, nebudeš jíst večeři a Margita se na nás bude zlobit,“ rozcuchal mi vlasy, vytrhl mi sklenici džemu a sám se začal ládovat.

Choval se tak na 20 zim. Ale vypadal na 40. Kolik mu bylo doopravdy, jsem se nikdy nedozvěděl. Kdo byli jeho rodiče. Jen jsem pochopil, že vlastnili spoustu peněz, asi brzo zemřeli a vše mu zanechali. Proto bydlel v obrovském domě se spoustou služebnictva, stájemi, poli a loukami. A nikdy nechodil na hroby. Aspoň ne se mnou. Ale pryč býval často. Na ‚vyjížďkách za vojančením‘, jak tomu říkal. V tu dobu jsem pobýval ve vojenských akademiích nebo zůstával doma a učil se.

Nikdy jsem se také nedozvěděl, proč žil sám. Bez manželky. I když žen míval hodně. Všechny služky nebo ty, které k nám přijely na bály. Vlastně pořádně měl jenom mě. Nebo spíš já jeho.

Nikdy nezapomenu, jak jsem přijel domů poprvé.
„Ukaž mi ty rány, škvrně. Řekni, kde tě to všude bolí.“
Klekl si ke mně někde, snad v hale. Jemně mi prohmatával ruce, když v tom přišla jakási žena. Vypadalo to, jako by bylo samozřejmé, že tam stojím a špiním jim podlahu.
„Budete si něco přát, pane?“
„Budu,“ broukl, zatímco mi prohlížel oči.
„Vodu, vlažnou. Obvazy. Ředěný insensis. Víno a teplou čokoládu. A nějaké malé pyžamo.“
Stál jsem jak socha a čekal, kdy mi jeden z nich vlepí první facku.
„Piješ, doufám, čokoládu, škvrně.“
„Já... ...já nevím, nikdy ji neměl,“ vykoktal jsem.
„Hmm. No, ošetřím tě, jak nejlépe dovedu, ale nejsem žádný felčar. Zítra pro nějakého pošlu, abychom měli jistotu, že ti nic nebude,“ pohladil mě po vlasech.
„Jak se jmenuješ?“
„Nevím.“
„Kolik je ti let, škvrně?“
„Nevím, pane.“
„Dooobře,“ protáhl, zaculil se a přijal od služky nejdříve láhev vína.
„Zítra oslavíme tvé páté narozeniny, Samaeli.. Samaeli Allene. A nevykej mi. Bereš?“ zaculil se.
Podal mi hrnek horké čokolády a levačku mi potíral nějakou mastí a obvazoval ji. Potom mě zavedl do pokoje, až úplně nahoře. Řekl, že odteď je to celé moje a ať jdu spát.
Byla tam postel. Skutečná postel. Do té doby jsem nikdy na posteli nespal. Ale nikdy, nikdy, na ten den před mým narozením nezapomenu. Další den ráno, když jsem se probudil, seděl u mé postele. Usmál se.
„Margita tě vykoupe a trochu ostříhá, aby ses líbil dámám, a dá ti nějaké oblečení. Nasnídáš se, pořádně, rozumíš, škvrně? Přijedu večer, oslavíme tvoje narozeniny, bereš?“

Tak to chodilo každý den.
Ráno mi na papír napsal, co mám do večeře za povinnosti, často k tomu i něco nakreslil. Někdy mi ten seznam donesl i osobně.
Palev s tebou bude trénovat lukostřelbu.
Přečti tři kapitoly z Dějin druhého věku. Dám ti na to test.
Doběhni k červenému lesu a utrhni větvičku Eurem.
Pomoz v kuchyni.
Pomoz ve stájích.
Zkus si zatancovat s Doty, ať to všechno nezapomeneš.
Nakresli jednu věc z tvého pokoje (ne, stopka listu a podobné nepočítám).
Nauč se čtvrtou stránku naší hry, večer to zkusíme.
Hezký den, maličký. Nenech se kousnout mravencem.

Naše hra. Snažil se, abych měl i jiné vzdělání, než to vojenské.
Naše hra. Sedmi stránková skladba pro klavír. Vtip spočíval v tom, že jsme ji museli hrát oba. Každý uměl něco. Když hrál jeden, neznělo to, nelíbilo se mi to.
Ale pokud jsme na to byli dva, nic krásnějšího jsem neslyšel. Většinu sice hrál on, určitě to uměl celé, ale vždy jsme tu skladbu hráli spolu. Pro hosty na večírcích, jak tomu říkal. Když nám potom tleskali, všechnu slávu nechával mě.

„Tak. Koukej se, škvrně. Ty přenášíš tíhy opačně. Nalevo, otočka, napravo a půlobrat. Ne prvně napravo. Podívej, jak bys pak kryl, to by jsi spadl. Rozumíš? Jestli ne, tak se zeptej.“
„Jestli něco nechápeš, řekni.“
„Vysvětlím ti to, když řekneš co.“
Nemohl jsem.
Neptal jsem se.
Bál jsem se.
Je to absurdní, já vím, ale...
Teď je vše dobré, ale co by se stalo po mých hloupých otázkách?
Proč to děláš? Čím jsem si to vysloužil? Co jsem udělal? Proč já? A co se mnou bude? A kdo jsi ty? Proč nemáš děti? Jak se jmenuješ? Proč ze mě děláš vojáka, když sám jím pořádně nejsi? Proč? Pověz. Vysvětli mi to. Chci. Přeji si to.
Co by se stalo, kdybych ukojil svou zvědavost? Vyhnal by mě, protože jsem se neosvědčil nebo neodvděčil? Anebo by se stalo to, co kdys v té uličce? Usmál by ses a vše pověděl?
Mučíš mě, víš to? A nikdy nepřestaneš. Ale neproklínám tě. Co bych to byl za člověka?

Jednou na jaře si se mnou zůstal celý den doma. Věděl jsem, že v tom něco vězí. Ale nezeptal jsem se. Až večer ses rozpovídal. Pamatuješ si?
„Zítra odjíždím na vyjížďku, ano? Ale bude trochu delší, ano? Do měsíce se snad vrátím, rozumíš, škvrně? Budeš tu mezitím na všechno dávat pozor, bereš?“ Neposlal jsi mě do akademie. I jsi mluvil tak trochu jinak. Už týden jsi se neusmál a málo jsi pil. Ani jsi se se mnou nepral. Nikdy jsi takový nebyl. Dal jsi mi i málo úkolů. A odjel si. Nikdo mi nic neřekl, ještě méně než obvykle.

Chtěl jsem tě nakreslit. Dlouho jsem na tom pracoval. Vrátil jsi se za dva měsíce. A mně chyběli dokreslit jen vlasy. Jak nikdy nezapomenu na mé první páté narozeniny, stejně v mé mysli zůstane ten teplý jarní den.

Zrovna jsem hřebelcoval koně, když jsem skrz otevřená vrata uviděl na koni postavu. Mohl jsi to být jen Ty. Pustil jsem na zem kartáč a rozeběhl se k Tobě. Sesedl si z koně a usmíval jsi se jinak. Jinak. Nevím jak. Prostě jinak. Zarazil jsem se. Měl jsi obvázanou ruku. Jen jsi mávl tou druhou a pevně mě objal. V tvé náruči jsem na vše zapomněl. Ale Ty ne. Rychle jsi se odtáhl, jako by jsi procitl.
„Běž si sbalit své věci, Samaeli. Za chvíli tu bude Simon a odveze tě do akademie, rozumíš?“
„Ty zas někam jedeš?“
„Neptej se a dělej,“ přikázal. Lekl jsem se.
Co? Proč? Vysvětli mi to. Chci to vědět.

„Na,“ podal mi tlustý balíček, než jsem nasedl na Simonova koně.
„Nějaké peníze, co jsem našetřil.“
„Já... proč...“
Dal si prst na ústa a usmál se.
„Vezmi si ještě. No tak. Vezmi si můj meč, Samaeli.“
Natáhl ke mně ruku s jeho nádhernou zbraní v ozdobné pochvě, obalenou ještě v hadru. Podíval jsem se na Simona. Všichni věděli, jen já ne. Mlčky jsem přijal. Ze strachu.
„Poslouchej mě,“ klekl si ke mně a šeptal, asi aby nás Simon neslyšel.
„Slib mi něco. Slib mi, že vždycky budeš jednat podle svého srdce. Tak jak jsem tě to učil. Služ své zemi z lásky a s láskou. Přines jí jakékoliv oběti. Důvěřuj Tirollu. Prosím. Slib mi to. Slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš.“
„Slibuji.“ šeptl jsem. Tekly mi slzy. Věděl jsem, co se děje. I když jsem netušil proč.

To bylo naposled, co jsme se viděli. S sebou do batůžku jsem si vzal i ten obrázek pro Tebe, chtěl jsem ho dodělat. Ale nestihl jsem ti ho dát.

Hledal jsem tvůj hrob, i když mi všichni říkali, že zrádcům se hroby nedělají. Chtěl jsem ti ten obrázek k hrobu položit a zabroukat melodii z Naší hry.

Nakonec jsem ti udělal místo posledního odpočinutí tady, u potoka, kde si mě učil plavat.
Položil jsem ten starý obrázek na hladinu.

„Co je to ta láska?“
„Podívej. Polož mi ruku na srdce, udělám to taky. Co cítíš?“
„Tluče.“
„Tvoje taky. A víš proč?“
„Ne.“
„Srdce netluče jen tak samo. Tluče pro někoho. Jinak by přestalo a víš, co se stane když srdce nebije. To je láska. To není jen slovo. Už rozumíš škvrně?“

Ano, tati, už rozumím.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Otec siroty?
agarwaen, Allizea, Amthauer, hater

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

hater - 11. ledna 2008 18:03
hater

Miranda 6. ledna 2008 20:06
ano je uplne putna, kde jsi byla a co jsi pila ;-) ale neni putna jestli ctenar pochopi to co pises, tak jak chces, aby to pochopil ;-)

Miranda - 6. ledna 2008 20:06
Miranda

Ta zmatenost je tam trochu schválná.
On to nepíše, on o tom nevypráví, on si to přehrává v myšlenkách.

Když na něco vzpomínáš, tak si taky neřekneš - to mi tehdy Pepa vyprávěl o Honzovi, seděli jsme v hospodě, já pil třetí pivo a bylo mi hej.

Pokud ti jde o ty informace o Honzovi, tak tohle okolo je nepodstatné a ty si vzpomeneš jen na to, co Pepa říkal. Kde to bylo, jak a proč a co jsi pil, ti je úplně putna.

^^

Ale jinak děkuji, že si si to přečetl .. ^^
Jsem žrout žroutů mýdložroutů.. Čtěme Hůlkový řád. www.oots.cz I'm a sexy shoeless god of war!

hater - 30. prosince 2007 20:26
hater

Pěkné.

Ten začátek mně trochu zarazil a spíše jsem nepochopil co má přesně říkat. Pravděpodobně se tu míchá s dále silněji prostupujícím vztahem rodič - potomek vztah vlast a její syn, ale myslím, že by tomu mohla prospět určitá revize ;-) zdůraznění a spojení obou myšlenek. Také bych zkusil zvážit jestli nepřidat sem tam větičku uvozující o čem vlastně je řeč. Například když na začátku jsou popisování strážní v rozhovoru, krátké oznámení, že se jedná o vzpomínku na rozhovor s někým o dané sortě lidí, by myslím hned udělalo věci jasnější :-)

Miranda - 22. prosince 2007 18:58
Miranda

Já bych to klidně psala na 100 stránek, ale limit byl 5 A5, tak proto... :)
Jsem žrout žroutů mýdložroutů.. Čtěme Hůlkový řád. www.oots.cz I'm a sexy shoeless god of war!

Amthauer - 18. prosince 2007 17:46
Amthauer

Předem, soudě dle věty "láska není jen slovo", že tohle byla práce do stejnojmenné soutěže? :)

Tak stylistika i příběh zdají se mi poměrně dobré, ač občas, jak jedno, tak druhé, zaskřípe.

Hned druhá věta "ne snad v tom smyslu, že ruce hyzdí zkřivené prsty..." už zní poměrně nesmyslně, slovo "že" zde není příliš šťastně použito, což se jako jeden z mála záporů nese celým dílem.

Jednotlivé obrazy a jakési flashbacky, které se prolínají s proudem chlapcova myšlení, úvah, vzpomínek i otázek vyřčených do prázdna, vytvářejí v celku zajímavé dílo.

Snad kdyby bylo ještě trochu delší a rozpracovanější, psychologie postav by dostala většího prostoru a věty byly lépe zformulovány, mohlo to být na plný počet. Takže ****
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog