Páteř (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Páteř

Autor : Amthauer   25. ledna 2011   Povídky
Ze zad mu jako přirozené prodloužení páteře vede bílé lanko k díře ve stropu.

Nic. Zbytečnost. Žádný cíl…

Trpký chlast, co se točí na dně sklínky, když s ní krouží ve vzduchu.

Žádný záchytný bod…

Muž středního věku sedí na barové stoličce. Mramorový pult vypadá zoufale nepoužívaně, o flašky v policích se není s kým podělit. Krouží s tou sklínkou, snad se ani nechce napít. Dívá se kolem sebe, těká pohledem po zdech svého domu; čeká.

Ze zad mu jako přirozené prodloužení páteře vede tenké bílé lano k díře ve stropu. Zdá se, že je poklidně svěšené, ale on se i za ten krátký čas naučil už vycítit i jemné záchvěvy. Je to jak pouhé nepříjemné mrazení v zádech, to když po lanku přichází jen lehounké impulsy, takový šepot po provázkovém telefonu. Na druhém konci se někdo probouzí, možná mžourá zalepenýma očima, protahuje se a zvedá tvář vzhůru. Na chvíli s tím někým skoro až soucítí – ale zároveň tuší, co přijde za chvíli.

Lanko se napne. Prsty se zaryjí do baru – slepý instinkt. Zvedá ho to ze židličky. Chlast se rozstříkne po koberci, sklenka se kutálí. Houpe se půl metru nad zemí, žíly naběhlé na krku a na čele, oči obrácené v sloup. Další silný zátah, škubne to s ním vzhůru. Je dobrý metr nad zemí. Páteř hrozí vyskočit ze zad a vzít s sebou celou kostru. Když se začne houpat, bolest je ještě o trochu větší. Dva metry nad zemí – židle, stůl, myčka na nádobí, to teď míjí jeho boty, to je vzdálená realita. Výhled se mu obklopuje tmou; jen ať už to skončí!

Skončilo. Leží vysílený na zemi a poslouchá ticho. Odkudsi slabě páchne spálené maso – sotva je to cítit. Nezvedá se, odpočívá.

Později se do oken vkrade hluboká noc a poslední táhnutí je jen další děsivou vzpomínkou. Muž přichází k zazděné šachtě, která se táhne v samém středu domu od podlahy ke stropu. Nikdy uvnitř nebyl, nikdy tam ani nenahlédl. Ale tušil, že ten někdo musí být tam. Když přitiskne hlavu na tu tlustou zeď, jako to dělá nyní, tak za těch nejtišších nocí dostává pocit, jako by na druhé straně slyšel někoho mělce dýchat a občas se pohnout z neklidného snu.

„Já to nevzdám,“ zašeptá směrem ke zdi takovým tónem, jakým mluvíváme na psy nebo s malými dětmi.

V bytě se s příchodem rána nic nezmění, jen se ty obrysy vybavení dostanou do trochu jiných odstínů barev. Snídá, pije kafe, čte si noviny, které se mu objevily pode dveřmi. Pak ještě chvíli času uplyne a přijde to znovu. Tentokrát bojuje – drží se mermomocí železného oka přibitého k podlaze – ruce mu umdlévají, tehdy musí trochu povolit. Lanko je našponované víc a víc a tah se zvětšuje, musí znovu povolit. Ale pak se zas přitáhne, pevně se u země drží a místností se line smrad škvařící se kůže.

Večer znovu sedí u zdi. Ví, že tam je na druhé straně člověk nebo zvíře, že tam je zkrátka něco, co myslí, byť by to bylo myšlení a vnímaní sebetemněji. Leze to vzhůru, tahá své lanko od podlahy, ve které jsou kladky, jimiž vede do stropu k dalším kladkám, které přenášejí tah na jeho páteř. Dnes se ani jednou nepustil, musel to držet víc u podlahy.

„Trpíš, když jsi na podlaze, nemám pravdu?“ řekne zdi. „Spaluje tě?“

Možná to přehnal, napadne ho; kdo ví, co způsobil… Přiblíží se víc ke stěně a chvílemi tají dech. Cítí něco slaného? Slzy ušmudlané lidské tváře? Pot zmučeně se třesoucího lidského těla?

„Kdo jsi?“ ptá se.

Jemné cukání v zádech. Probouzí se? Bude táhnout? V muži ztuhnou svaly, očekává boj, bolest… Nic dlouho nepřichází. Co se to děje?

Přitiskne nos docela až ke kamenům, skoro jako by ho chtěl nacpat do té škvíry, která se jeví být nejširší a přitom je pořád tak strašně úzká. Slzy a pot teď cítí silněji, slyší dech, o tom už není pochyb, ba dokonce se mu zdá, že i ten dech na druhé straně se chvílemi přerušuje, jak se ten někdo snaží o ticho. Slyší z druhé strany slabou ozvěnu šátrání po zdi – chce to k němu, hledá ho to. A vydá to zvuk, zvuk jak od vystrašeného zvířete, přece tak lidský, zvuk, jaký vydáme, když se snažíme zarytě mlčet, ale už to nemůžeme vydržet a bezvolně nám unikne z úst. Zvuk, který trval tak půl vteřiny a byla v něm všechna lidskost i šílenost, rezonovala v něm ochraptělost vyschlého krku i bezvýchodnost tvora lapeného v pasti. Zvuk, který skoro neomylně prozrazoval, že hlasivky, z nichž vzešel, patří dívce.

Tehdy jej zaplaví největší zoufalství, tiskne hlavu ke zdi a v té poloze usíná.

Druhý den se tupě nechá táhnout a praská mu už dlouhé dny namáhaná kůže na zádech. Večer potom zas sedí u té zdi a tiskne k ní ruku – v tom přiložení dlaně ke zdi je víc soucitu, než vůbec poznal za celý předchozí život.

„Když to uřežu, jakože to ale asi vydrží hodně, tak umřeme oba, že jo?“ šeptá.

Bez odpovědi, ale na druhé straně se někdo hýbe.

„Stejně to jeden z nás už dlouho nevydrží…“ dodá pak a zas se zaposlouchá.

Ozvěny těla, které se tře o kámen, i samo o sebe, jsou ztlumené na hranici slyšitelnosti, ale když je soustředěný, tak je vnímá.

„Jak asi vypadáš?“

Sedí u té zdi, cítí její pot a přemýšlí, zda by cítil jiné pachy u jejího orgasmu nebo stejné, zda při utrpení páchnou lidi úplně stejně jako v blaženosti, zda ona cítí jeho nasáklou košili a jeho podlitiny na zádech, zda snad ona leží na nějakém roštu, který se jednou nebo dvakrát denně roztápí doběla, jak asi vypadají její spáleniny, jak vypadá ona, jakou má tvář, zda je to vůbec ona, nebo stále on s nevědomým tělem na konci podivným kabelem vedené míchy…

Druhý den, když to táhne, snaží se držet u té zdi, u šachty. Trhá jej to nazpátek, ale on na ní má přibitá kovová oka, za ty táhne, tiskne se k ní a i s krví silně hučící v uších se snaží poslouchat, co se děje na druhé straně. Ano, slyší ji lézt, určitě leze, ale ona nemá oka, nemá výstupky, vsadí se, že leze po holém kameni, na kterém si do krve rozdírá bříška prstů a když jsou ty kameny zaschlé od staré krve, tak po nich druhý den leze znovu a zas je zalévá novou vrstvou… Něco skřípne, ozve se syknutí a jemný pach čerstvé krve – zlomený nehet ve spáře mezi kameny? Tah povolí a muž se sesouvá k zemi a trochu nazpátek místností. Mátožně po čtyřech jde zas blíž ke zdi. Cítí v lanku opět pnutí – ne dost silné na to, aby jej znovu zvedlo, ale vidí z něho to neskutečné šílenství, tuší to běsnění, jaké musí na druhé straně probíhat v tmách. Cítí přes zeď nové a nové přívaly čerstvé krve, slyší rychlý pohyb, v lanku škube bolestí, to si snad zarývá prsty do obličeje, drásá si ho málem na kost; vlasy slepené krví a seškvařené roštem, které jí lezou do očí…

„Pomůžu ti! Vyšplhám ke stropu, budu pořád ve výšce!“ mele jako v horečkách a snaží se lézt po zdi, ale celá vrchní půle jeho domu je docela holá, lézt se po ní nedá a on je příliš k čemukoliv unaven – padá jen znovu k zemi, zamotává si ruku do lanka a málem si vyhazuje rameno z kloubu.

Druhý den moc silně netáhne – snad už jen nemá dost síly, ale možná sílu má, je na umělé výživě, dostává energii přes lanko, kdo ví, možná prostě jen už nechce tolik táhnout. Muž je na podlaze schoulen do klubíčka a blouznivě přemýšlí. Ona trpí víc, ale má kam utéct – je dost možné, že když vyleze nahoru, že tam třeba něco bude – třeba půda, na které on nikdy nebyl, třeba přímo okno na střechu, na které její rány zchladí venkovní vzduch. Pro něj není cesta pryč – dveřmi chodí pošta, ale otevřít se nedají, okna, ta jsou zazděná. Ona někam utíká, ale jeho celý účel je jen vydržet na podlaze. A to se nedá do nekonečna.

Kdyby přeřízl lanko, umře, to si je skoro jist. Kolikrát už u něj vztekle držel nůž a tehdy cítil v sobě tu největší úzkost, přímo ledový dotek své smrtelnosti. Ale když umře jen jeden z nich, druhý bude možná s kusem mrtvého masa na druhém konci žít. A možná to tak není, možná je natolik šílená, že už ani nedokáže žít, možná tam žádný východ ani nemá a jejím celým účelem je jen se pořád sápat nahoru.

Jeho byt má na různých místech kovová oka – to proto, aby mohl bojovat, aby se jich mohl chytit a hrát tuhle hru. Jsou v podlaze, ve zdech, i na některém nábytku. Ale nikdy nepochopil to jedno jediné oko, které je na stropě – visí tam zhruba na délku paže od díry, ve které mizí páteřní lanko. Konečně to pochopil.

Celou noc hází provaz, který našel v koutě bytu a jemuž udělal těžký uzel na jednom konci, do toho oka. Povede se mu prohodit až nad ránem a oba konce přiváže k oku na zemi. Jde ke zdi a tichými slovy tam cosi vypráví, snad svůj životní příběh, který se odehrál před ocitnutím se v tomto domě. Pak čeká pod dírou, tichý a klidný.

Druhý den, když přijde táhnutí, tak jen šplhá po provaze vzhůru – teď to snad na krátký okamžik nikoho nebolí. Když dosáhne až kovového oka, není kam šplhat dál – lanko se znovu po chvíli napne, přitáhne ho k díře, už leží vodorovně na stropě; křupne to a jeho páteř se zalomí do malého otvoru, urve se z lanka a jeho napůl vykostěné tělo padá zpět místností.

Nad stropem se ozve skoro neslyšitelné nadechnutí a pak výdech, který zní, jako by se vzduchem z těla odešel mladý život.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Páteř?
apophis (4.50*), Lusst (4.00*), MARK (3.50*), Narwhal (4.50*), vlkobýjec (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 2. února 2011 12:05
Nefrete

Myslím, že se už začnu až trapně opakovat, ale: je to čtivé, šílené, opravdové. Bez začátku a konce, bez protahování a vysvětlování, bez zbytečných kudrlinek - záře reflektoru je zaměřena jen na jednu jedinou postavu a část jejího okolí. Nic dalšího nevidíme, ničemu dalšímu nerozumíme - ale nakolik je to na škodu a nakolik je z čtenáře shozeno ono břímě vše nějak vysvětlit, vše tak nějak pochopit? Osobně se mi nejvíce zamlouvaly vnitřní myšlenkové pochody hrdiny i jeho počínání si - bylo uvěřitelné, mohli byste si představit sami sebe na jeho místě. Těžko se sice uvažuje "co by kdyby", ale... proč by to nemohlo být právě takto?
Myslím, že by bylo zbytečným plýtváním slovy se tu zvlášť rozepisovat o autorově vybroušené pisatelské zdatnosti či schopnosti vtáhnout svého čtenáře do (ne)příběhu [alespoň tedy mě do toho namočil slušně;)].
Rozhodně to není Amthauerovo nej- dílo, zvlášť s ohledem na to, že volba tématu a jeho zpracování nemusí sednout každému. Nicméně mezi tou haldou stále stejně se opakujícího fantasy braku je "docela fajn" se nadechnout a přečíst si něco "zcela jiného". Takže: díky ti za to.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

vlkobýjec - 26. ledna 2011 21:25
vlkobýjec

Výborné,přímo famózní.Jde vidět že Amht umí psát a rád se díva na Saw :DD

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog