Pekelnej mejdan (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Pekelnej mejdan

Autor : Bogina   30. září 2008   Ostatní
Spontánně a během jednoho dne proběhnuvší hra po poštolici. PJ já, hráč Mirael. Na to, že to bylo vystřiženo bez jakékoliv přípravy, jsem se královsky bavil. A jak věřím, tak hráčka taky :) Uveřejněno s jejím dobrotivým souhlasem.

23. 9. 2008

B: „Asi tě ve hře zavřu do ženskýho kláštera a bude to.“ :) Zašklebím se na anděla.

M: *Počkej takový živel jako jsem já a někam zavřít?*
Padá na kolena před postavou velkého, krásného a chytrého PJ a políbí lem jeho roucha.
“Ó mocný a jedinečný, to mi prosím nedělej!“ :)))))

B: *Hmmm... třeba by šel ten opeřenec využít jinak... třeba... nooo... k lovu holubů? Je jich ve městě plno... ne, to asi ne... tak třeba... jako mobilní zásobník peří pro polní písaře? Hmmm... nu, na něco přijdu. Pro sichr ale ta pouta na kotnících nechám na svých místech.*
Usměji se na anděla momentálně ve stavu padlém a dvěma prsty mu přizvednu bradu tak, že mu nyní hledím do zoufalých očí.
“Nezavírat? A důvod?“

M: *Sakra jak dlouho mě ještě nechá klečet, copak si neuvědomuje, že mi póza poddajnosti moc nejde?*
Výraz v očích je opravdu zoufalý, ale jen z představy černé kobky někde v lesích.
“A důvod? Co třeba mé krásné zelené oči které prahnou po životě, nebo má vzletná duše co je připravena pět ódy na Tebe, můj pane. Je to snad málo?“

B: „AhahaHAHAH,“ zachechtám se.
“Takhle škemrá každý, kdo se octne přede mnou na kolenou. No, po pravdě, nezabírá to. Anděla jsem tu ale ještě neměl, tak ti možná dám ještě jednu šanci,“ stisknu pevněji andělovo rameno, až pocítím, že se začíná kroutit bolestí.
Se spokojeným a možná i lehce maniakálním šklebem pak pravím:
“Ódy si strč tam, kam slunce nesvítí. Na to mám veršotepce. Musíš nabídnout něco jiného. Co třeba více moci? Té není nikdy dost. A snaž se, jak mě přestaneš bavit, tak...“ opět zesílím stisk, až cítím, jak se drápy na konci prstů zatínají do andělovy bělostné kůže. Alabastrovou pokožku zbarví první krůpěje zlatavé krve.

M: *Ten nadutec mě snad chce utrhnout ruku i s ramenem... klid, když budeš mírná třeba se z toho dostaneš.*
Pohled anděla míří na místo, kde první kapka krve naruší bělost hebké pokožky. Pak se mu na tváři objeví bolestný úsměv a zároveň i trocha netrpělivosti. Hluboce povzdechne a rameno je znovu netknuté.
“Možná bys, Mocný, uvítal umění sebeléčení, neboť nevím jakou jinou moc bych já, nebohý anděl, mohl poskytnout někomu tak známému a uznávanému jako jsi ty.“
*Bože, odpusť mi mé rouhání, ale nějak se z jeho spárů dostat musím.*

B: *Si ze mě dělá srandu? Chce mě oblbnout tak lacinými triky? No, holoubku, s takovouhle skončíš brzy na rožni mezi ostatní drůbeží,* pomyslím si.
Hlasem hromovým, uvnitř andělovy hlavy rezonujícím, pak pravím:
“Si ze mě děláš srandu? Chceš mě oblbnout tak lacinými triky? No, holoubku, s takovouhle skončíš brzy na rožni mezi ostatní drůbeží!“
Teatrálně zakloním rohatou hlavu, nadmu hruď až dosáhne zcela nereálného objemu a ruce zaťaté v pěsti ne nepodobné bucharům pozvednu k obloze.
...tedy k obloze, kdyby mezi námi a nebem nebylo dobrých deset mil zeminy a skály.
Vypustím sirný dým z rozšířeného chřípí a několikrát divoce švihnu rozdvojeným ocasem. Pak otevřu tlamu plnou špičatých zubů proložených sem tam nějakým tím zahnutým klem a zaburácím mocným řevem.
Asi takto: “DROOOOOUUUUUAAARRRRGHHHH!!!!!“ (velice volně přeneseno do fonetického zápisu).
Pak se opět skloním k andělovi. Pletence svalů se mi přelévají pod rudou kůží a mé žluté oči se posměšně dívají na toho chudáka se splihlými křídly.
“Já chci klíč od té vaší brány. Nic víc, nic míň.“
Zachechtám se znovu a strupovitým jazykem si olíznu čelo.

M: *Tak to je asi konec, protože buď se zbláznil on nebo já.*
Nevěřícně vykulí oči a pozoruje to divadlo, opravdu se ten rohatec činí… Ale anděl už viděl mnoho, tak ho hned tak něco nepřekvapí.
Když tvor vydá ten ohlušující skřek, anděl si jen otře poprskanou tvář a s poslední špetkou odvahy a notnou dávkou drzosti se narovná.
“Se vší úctou, ctěný a velký pane, asi jste se zbláznil. Příliš síry vám vlezlo na mozek a teď plácáte hlouposti. Jak si jen můžete myslet, že někdo tak nedůležitý jako jsem já, by mohl získat klíč od Brány?“
Domluví a rozesměje se andělským hlasem, který je pro uši pekelníka více než nepříjemný.

B: “Takže ne? Chmmm... čili zase jenom svačina...“ odtuším temně, nakloním se nad anděla, otevřu mordu plnou ostrých zubů a jedovatých slin. Otevřením tlamy do takového úhlu zcela mimoděk popřu veškerá pravidla anatomie a morfologie.
Zakloním hlavu, a pak náhle vyrazím ke smrtelnému zkousnutí. Těsně před tím, už když mám půlku andělovy hlavy v tlamě, se však zarazím.
*Tak počkat...*
Odtáhnu se zpět od lehce poslintaného posla Božího a zkoumavě se na něj zahledím.
“Hele, sežrat tě můžu raz dva, to je ti snad jasný, he? Ale něco mě napadlo... když se nemůžeš dostat ke klíči, můžeš aspoň přilákat na nějaké předem vybrané místo klíčníka, ne? Toho… jak se jmenuje? Karel?“
Promnu si ježatou bradu a drápem na ukazováčku se poškrábu na nose.

M: Anděl napůl omámený výpary z tlamy toho tvora si kecne na zadek a chvíli se zmateně rozhlíží kolem.
*To mě jako nesežral? To ani tenhle úkol nesplní? To ze mě mít radost nebudou...*
Chvíli zmateně naslouchá tomu co tvor povídá a pak se usměje.
“No, Karel to určitě není, asi máte špatné informace, ale schůzku bych snad domluvit mohl.“
Zamyšleně obrátí obličej k nebi.
*Jasně domluvím schůzku a Oni si ho pak vyřídí sami. To by šlo.*

B: *Nějak podezřele rychle souhlasil... to smrdí čertovinou... teda vlastně naopak...*
“Dobrá, dobrá...“ nepřestávám si mnout bradu. Obočí se mi při přemýšlení srazilo nad kořenem nosu.
“Jenže kde mám záruku, že nezradíš? Vy andělé jste totiž pěkný mrchy podrazácký, to já znám...“
Pak ale roztáhnu tlamu do vítězného úsměvu, narovnám se a křísnu kopytem o kámen, až jiskřičky vyskočí.
Pozvednu zaťatou pěst a vztyčím ukazováček, což zřejmě značí, že přijde bystrá myšlenka:
“Budu tě muset k sobě nějak připoutat. Pak se mi už neodvážíš protivit! AhahahahaHAHAHAHÁ!“

M: *Připoutat k sobě? Co tím může myslet? ONI mají kouzla jak by mě případného řetězu zbavili, není v tom ještě něco? No uvidíme.*
Zamyšleně mávne křídly, a pak promluví:
“No ehm, o jakém připoutání to mluvíte, ctěný pane? Nevím jaké zkušenosti máte s anděly, ale ani naše zkušenosti s tvory jako jste vy nejsou nejlepší. Takže...?“
Větu schválně nedopoví, zajímalo by ho, co má ten tvor na mysli.

B: Opět ta zakloněná hlava s rohy podobnými beraním, však několikanásobně předimenzovanými, sirné výpary z nozder, bohatě prsním svalstvem obdařený hrudník, z jehož nitra se bublavě dere na povrch bučivý řehot.
Nakonec doslova vybuchnu smíchy, řehtám se jak blázen a občas to proložím vyšlehnutím modravého plamene z mordy a nozder.
“Chceš to vědět? Probudila se zvědavost? Není nic jednoduššího, než ti to přání splnit. AhahahaHÁHÁÁÁ!“
Popadnu na nohou spoutaného anděla za drobnou paži, trhnutím ho k sobě přitisknu a zvolám:
“EZRO! URRIASCHI! AZAZZIELI! OTEVŘETE BRÁNU, ŠÉF SE VRACÍ!!!“
Na ta slova třikrát dupnu kopytem až opět létají kolem jiskry.
A pak se svět stane jedním velikým tobogánem. Propadáme se kamsi do nicoty, nebo ti to aspoň tak připadá. Kolem létají rozličné barevné šmouhy, spirály a záblesky, vše se obtáčí okolo nás a s jekotem mizí závratnou rychlostí nad námi. Víříme spolu v prapodivném s děsivém tanci, točíme se jak korouhvička ve větru, podivný vír nás nese dál a hlouběji, všechno se rozmazává, čas přestal existovat, točí se ti hlava, slyšíš můj dunivý smích, všechno se točí, ve vzduchu je cítit síra, vše se točí stále rychleji a rychleji, točí, točí, točí...

A najednou se vše zastaví. Ta změna zkroutí anděla do křeče a já ho nechám proklouznout mezi prsty. Padá na zem, křeč ho stočila do klubíčka...

...nakonec ale svalový tonus pomine a on zvedne ustrašeně hlavu. Vyvstane otázka KDE to jsme?

Stojím před ním a má silueta se rýsuje v záři ohně jako noční můra z nejhorších snů.
Všude okolo je zatuchlo a vlhko, ale před námi je cítit horko až řeřavo a je vidět záři nepozemského ohně.
Ustoupím stranou a andělovi se tak naskytne pohled na velikou klenutou bránu, která je celá v plamenech. Její nosné pilíře ovíjejí bledé plameny namodralé barvy, panty větší než průměrná pozemská hradní brána červenají žárem, kovaná a kroucením zdobená mříž je zahalena do světle červeného ohně. Zápach síry a čpavku naplňuje plíce.
Ještě že anděl nepotřebuje k životu dýchání. Okamžitě tuto antropomorfní funkci vypne.
“Tak toto je moje říše, cucáku. Teď ti ukážu netušené.“

M: Teď už anděl dostal opravdu strach. Sice ho sem poslali s určitým posláním a on tušil, že zemře, ale to co se děje teď, ho srazilo do kolen.
Než se stačí rozkoukat, ucítí stisk na ruce, a pak jen neskutečný sled událostí, který ho strhl do prázdna. Ano, tak si připadá, jako v nicotě, naprosto nechápe co se s ním děje.

V klubíčku u nohou toho tvora se svíjí v bolesti, nevnímá kde přesně je, čeká jen až poleví křeč. V tu chvíli si uvědomí, že křídla zmizela a před hrůzným tvorem se choulí naprosto lidská dívka.
Pomalu se postaví a s hrůzou pohlédne na bránu. Je děsivá, obrovská a naprosto jiná než si ji představovala.

Udělá krok zpět a klopýtne, bolest v noze ji vrátí do reality. Na tváři už není ani stopa po strachu, snad jen rychle se zdvíhající hruď značí jisté rozrušení.
“Jsem připravena na tvou ukázku.“
Možná jsi čekal víc, ale ona řekne jen tuto větu a otočí se k tobě zády, pohled upřený na bránu.

B: *Už propadááá!!! Jahuahuahuááá!* pomyslím si a v duchu se zatetelím blahem nad tou myšlenkou.
Kopyto bezmyšlenkovitě rozhrábne štěrk a dvojitý rozeklaný ocas švihne smrdutým vzduchem.
“Nuže, jdeme na mejdan,“ pravím a s úšklebkem sleduji lesk v jejích očích.
*Škoda, že ta křídla zmizela, není lepší pohled než na hořící peří...*
Natáhnu ruku do vzduchu a odnikud se mi v sevřené pěsti zhmotní těžký trojzubec zdobený motivy lebek, děsivých obličejů, hadů a rozličných dalších veselých námětů.
Pak popadnu dívku za šíji a nedávaje jí jinou možnost, vedu ji směrem ke bráně.
Když jí žár hrozí popáleninami, ledabyle lusknu prsty a plameny pohasnou. Zůstává jen zápach síry a amoniaku ve formě NH3. Mříž bez jediného zaskřípění pomalu vyjede kamsi nahoru.
Projdeme společně branou a nad hlavou ti přeletí několik malinkých rarachů. Vešli by se ti do dlaně, ale každý z nich má růžky, malá ale jasně červená nebo zelená očka a v rukách třímají malinké vidličky. Vypadají až skoro směšně, ale když se ti sletí před obličejem a začnou syčet a prskat, všimneš si, že mají tlamičky plné velice drobných a patrně i velice ostrých zoubků.
Já však jen cosi zachrčím a dupnu kopytem a raraši s pískotem zmizí třepotavým letem ve tmě.
Popojdeme ještě pár kroků a mříž za námi s rachotem zapadne a vztekle vyšlehnuvší plameny opět uzavřou bránu.
Stojíme v nějaké velice rozměrné jeskyni. Musí to být jeskyně, protože jsme neoddiskutovatelně v podzemí. Však nevidíš strop ani stěny, jen ve tmě okolo je slyšet štrachání, škrábání, čenichání, pleskání kožovitých křidýlek a tichý smích.
“PÁRTY ZAČÍNÁ! BUDIŽ SVĚTLO!“ zvolám a bouchnu hlavicí trojzubce o zem. „Dobrá hláška, ne? To jsem odposlechl u konkurence,“ řeknu a zachechtám se.
V okamžení se okolní prostor rozjasní. Nejprve probleskne několik rudých paprsků, ty následují paprsky zelené, pak žluté a nakonec zazáří celá jeskyně načervenalým pulzujícím světlem, které evokuje spíše asociace vykřičeného domu.
Dívka se rozkouká a překvapeně otevře pusu.
Jeskyně je opravdu ohromná. Strop se stále ztrácí kdesi v nedohlednu, ale stěny nejsou od tebe vzdálené víc jak pár mil. A právě na stěnách je několik velikých bran, ne však již tak impozantních jako brána vstupní. Přesto by vzbudily hysterické záchvaty paniky u nejednoho pozemského vrátného a dveřníka. Na výšku měří desítky metrů a září rozličnými barvami. Nad nimi jsou nápisy, které i na tu dálku bez problémů přečteš.
Fialově září portál nad kterým je ozdobný blikající nápis: Megapárty, chlast a taneční zábava! Non-stop! Jen v podniku u Belzebuba!
Žlutě poblikává brána s nápisem: Nákupní horečka! Akce! Vše za 39! Prodejní megagalerie Tvůj Sen!
Zelená je pak barva brány s nápisem: Lovecké, hazardní, mocenské a adrenalinové vášně! Navštivte naši virtuální realitu a Casino!
Oranžově září brána s nápisem: Jídlo! Žrádlo! Plná koryta! Jen v lahůdkářství U Čertíka Bertíka!
Zlatě světélkuje nápis nad další bránou, který hlásá: Penízky, peníze, zlaťáčky, prašule! Měny z celého světa, limit na výběr neomezen!
A nakonec největší brána, nad kterou září červený neon s nápisem: Tělesné požitky a rozkoše všeho druhu! Navštivte čertovský nevěstinec! Vše o čem jste kdy snili, chtěli a nemohli! Dvě sukuby za cenu jedné! Bez omezení věku!

Všude víří mámivá hudba a veselé melodie, atmosféru doplňují vybuchující rachejtle, petardy a prskosrše.

Okolo dívky poskakuje hejno malých čertíků, metají kotrmelce a smějí se od ucha k uchu. Opodál ležérně postává skvěle vypadající čertice ve vysokých kožených holinkách, krátké sukýnce ze skládané kůže a korzetu a podprsence z jakési leskle černé hmoty, která skvěle kontrastuje s rudou kůží, podobně jako černý make up. Evidentně flirtuje s vedle stojím velikým a velice osvaleným čerchmantem jehož kůže má fialový nádech a jepokryta černými skvrnami. Čert pokuřuje předlouhý doutník zvící velikosti basaballové pálky a labužnicky vypouští do vzduchu kroužky namodralého kouře.
Dívka uskočí stranou, když se kolem prořítí dvě čírťata krotící ohnivého koně a sehne se, když nad námi prolétne syčící a prskající vlnící se okřídlený tvor - napůl had a napůl žena.
Pak si dívka konečně povšimne i ochozů, které se obtáčí okolo jeskyně až mizí kdesi ve tmě nahoře. Neustále po nich proudí zástupy rozjařených lidí, oči se jim lesknou nadšením, zorničky mají rozšířené. Jejich dech je rychlý a přímo slintají blahem. Toho si samozřejmě lze povšimnout až když někteří z nich projdou okolo nás. Sestupují z ochozů a s nadšeným vytím se v zástupech vrhají do všech bran.
...a v temném koutě je ještě něco - malá branka, kterou neprojde víc jak tři lidi vedle sebe. Její vrata jsou zavřená, ale zpod nich se line slabý potrhaný proužek šedivého a hutného kouře. Nápis nad ní není, ale dívce, Bůh-err... pardon... Čert ví proč, vyvstane na mysli slovo Spalovna. Ta myšlenka je ale brzy zahnána pryč nabuzenými emocemi, které ji plně ovládnou...
Otočím se k ní a vesele pravím:
“Tak kam nejdřív, kotě?“

M: Dívka cítí jak ji žár téměř spaluje kůži. Sice je odvážná, na dívku až příliš, ale to co se tady děje je moc. Když na krku ucítí pevné sevření hlasitě polkne, už se nesnaží ukrýt vyděšený pohled, pomalu kráčí branou, vedena silnou rukou.
Když už se zdá, že ji oheň celou spálí, tvor luskne prsty a žár je snesitelný, jenom všudypřítomný pach síry dráždí její nos.

Snaží se kráčet pomalu a důstojně, ale ta chechtající se obluda jí nedává moc prostoru pro její už tak chatrné sebeovládání. Když kolem prolétne první rarach, dívka sebou trhne až narazí do tvora za sebou. Ani se nesnaží omlouvat, jen srovná krok a kráčí dál. Raraši však začnou dorážet, až jejich pán ten rej zastaví. Ovšem jednomu z nich se podařilo poznamenat drobnou vidličkou dívčinu tvář. Na bílé pleti se objeví rudá kapka krve a pomalu stéká dolů jako krvavá slza. Dívka si to ani neuvědomuje a když do ticha a temna zazní hlas jejího průvodce, rozšíří oči údivem nad tím co se před ní objevilo.
*Bože,to snad není možné, je to jen další trik, nebo skutečnost?*
Tohle jí prolétne hlavou když pozoruje jednu bránu za druhou, vidí tváře lidí, jejich vzrušením rozšířené oči a přemýšlí co bude následovat po této ukázce. Při pomyšlení na to co by se mohlo stát, se zachvěje.
On ji nechá chvíli hledět na všechno kolem, na ta pokušení. Ano pokušení, protože nic jiného to není. A na tu spoustu lidí, kteří podlehli.
A když se jí zeptá, sebere poslední kousky odvahy, otočí se a se zakloněnou hlavou se mu zadívá do očí.
“Vážně myslíš... pane, že mě donutíš něco z toho si vybrat? Vážně věříš, že podlehnu těmto svodům, které jsou jen pouhou iluzí, a stanu se troskou stejně jako ti lidé zde? Vážně si myslíš že jsem tak hloupá? Pokud ano, tak jsi ty ten hlupák.“
Slova z ní tryskají jedno za druhým, ani si neuvědomuje nebezpečí kterému se vystavuje. Nebo si ho uvědomuje a je jí to jedno?

B: Couvnu a s odstupem si prohlížím dívku před sebou. Rachot a veselí rázem utichne a světla pohasnou.
“Ale?“ pravím překvapeně.
Tmu prosvicují jen moje žluté oči. Velké oči s malými svislými zorničkami, které se nepatrně rozšíří zároveň s tmavnoucím okolím.
“Ty se vzpouzíš? Udivuješ mě, děvče. Tam nahoře ti pěkně vymyli mozek, co?“
Ze tmy se ozve tichý škrabavý zvuk a něco vlhkého se dívce otře o kotník.
“Vypadni, Greškku!“ zahřmím a to cosi se okamžitě stáhne zpět do tmy.
Horko kolem sálá, ale ona ho už ani nevnímá, stejně tak jako sirný puch.
“Chmmm... a co tedy takhle?“ řeknu a lusknu.
Okamžitě dívka ucítí, jak se jí podlamují kolena, padá nazad a marně rozhodí do vzduchu rukama.
Však nedopadne tvrdě na zem, ba nedopadne vůbec.
Jakási neznámá síla ji uchopí, podepře a nadnáší vzhůru. Připadá si jako ve vatě, její smysly otupí a zůstane jediné - emoce.
A na ty jako přívalová vlna udeří okolní vjemy.
Zaplní ji pocity štěstí, klidu, naplnění. Zároveň ale i chtíče, smyslnosti a vzrušení, které přechází až do oragsmické agonie. Její mysl proplouvá mezi baldachýny touhy a jejího naplnění, otevírají se i utajená a pečlivě střežená dvířka podvědomí a zakázaných myšlenek, zaplavuje je ona vlna vatovitého uspokojení a vytahuje ven vše, co se v nich skrývá. Cítí, jak ztrácí zábrany, vše po čem kdysi toužila je nyní vyslyšeno a naplněno bezezbytku. Dívka překypuje štěstím a všeobjímající blaho hladí její tváře. Cítí barvy, cítí chutě, cítí i vůně, cítí...
Jediná emoce však v tomto výčtu chybí... láska.
Vedle dívky se ozve můj hlas.
“Tak co? Už je ti dobře? Teď se mi poddáš?“

M: “A ty jsi čekal co? Povolnost? Prázdnou hlavu bez vlastních myšlenek? Poddajnou loutku?“
Jen pohodí hlavou a dál hledí do očí toho tvora, který se snaží zlomit její vůli. Když se jí otře něco o nohu, skoro to ani nevnímá, stejně jako smrad, který je všude kolem.
Když satanáš opět luskne prsty, začnou se dít podivné věci. Dívka ztrácí kontrolu nad svým tělem. Má pocit, že padá do prázdna, ale jen zůstane ležet ve vzduchu. Ovšem to by nebylo to nejpodivnější, to co se s ní děje ji přivádí na pokraj šílenství.
Všechny její ukryté touhy vyplouvají napovrch. Tělesné i duševní štěstí se mísí jedno přes druhé, vzrušující pocity ne nepodobné tělesné rozkoši, to vše zachvacuje její tělo, které je teď vláčné a poddajné, vystavené tomuto trýznění.
Všechny tyto pocity způsobují že její tělo se zmítá ze strany na stranu, z úst jí unikají vzdechy rozkoše míšené s výkřiky blaha a štěstí.V záplavě toho všeho snad ani nevnímá, že k ní tvor promlouvá. Ale pak snad na jeho povel vše mírně utichá a opadá. Však jen natolik aby mohla promluvit.
Otočí k němu prožitou vášní poznamenanou tvář, která je snad ještě krásnější než byla předtím. Její oči září jako dva zelené drahokamy a rty jsou jak rudé plátky růží.Tiše promluví:
“Jsi mocný pán, tvá lákadla jsou příliš velká a příliš silná. Ale víš proč sem poslali anděla-ženu? Nevíš? Ženě nestačí povrchní rozkoš, pouhá ukázka štěstí a prázdná touha. Žena potřebuje lásku a tu ty nenabízíš. Takže...ne, nepodvolím se ti.“

B: Po těch slovech se dívka octne zpět ve svém těle a opět stojí ve tmě. Naproti ní se otevřou moje žluté oči.
“Chmmm...“ odfrknu si a z nosu mi vyletí pár jiskřiček.
“Ženská jedna protivná, nejlepší sluha, ale nejhorší protivník... a já se tak snažil... nu dobrá, každý někdy prohraje, vítěz je ten, kdo si to přizná, což?“ pronesu tiše a jaksi schlíple.
Pak něco lehce škrábne dívčino rameno.
“Určitě ale víš, že co Peklo jednou schvátí, už víckrát nenavrátí, že jo? Je to tedy lehce otřepaná fráze, takové klišé pro ten svět na povrchu, leč v jádru se to zakládá na pravdě. Jenže já tě tady nechci, odháněla bys mi kunšafty.“
Ozve se další lusknutí a na špičkách rohů mi vyskočí dva malé plamínky, které vyrvou tmě ze spárů právě tak nás dva.
V ruce držím husí brk a pronikavě hvízdnu. Vzápětí přiletí odněkud ze tmy arch pergamenu, rozbalí se a zůstane před dívkou viset ve vzduchu.
“Tak už jenom trocha formalit a úředničiny, znáš to. Pak budeš moct zase zpátky do toho tvého nudného Nebe. Tfuj,“ odplivnu si do tmy, čímž vznítím kousek od nás decentní požár.
“Podepiš to tady dole, kopii ti zašleme oficiální poštou přes Očistec.“
Přistoupím k dívce a jedním drápem ukážu na vytečkovanou kolonku v pravém dolním rohu hustě popsaného dokumentu. Písmenka jsou malá, při tomto osvětlení nečitelná.
“Na,“ řeknu a podávám dívce husí brk, z kterého ukápla právě krůpěj červeného inkoustu.

M: Nevěřícně kouká na toho tvora před sebou, přemýšlivě nakrčí nos a chvíli ho pozoruje s hlavou nakloněnou na stranu.
*Takové velkolepé představení a k ničemu. Že by se tak snadno vzdal? To se neslučuje s tím co o něm vím.*
Když se jí něco dotkne na rameni, ohlédne se, ale v té tmě nic nevidí.Jen arch před jejíma očima a husí brk s odkapávající tekutinou.
Dívka se zhluboka nadechne, kousek poodstoupí a opět zakloní hlavu, aby viděla tvorovi do očí.
“To si vážně myslíš, že jsem tak pitomá? Možná jsem jen žena, ale mám v hlavě mozek a to dokonce k myšlení. Tvá otřepaná věta je všude známá a já počítám s tím, že pro mě není návratu zpět. Ale pokud jsi takový tupec, že čekáš, že ti podepíšu tenhle kus papíru, tak potom lituji všechny co ti slouží.“
Vyčerpaně se nadechne, a pak pokračuje. Zastavit ji v tuto chvíli nedokáže ani síla pekelná.
“Nebudu podepisovat nic co jsem nečetla a rozhodně ne když se snažíš o rádoby vlídný tón. Tak se koukej vzpamatovat a buď mi důstojným protivníkem.“
*No tak to jsem možná přehnala, ale co, už se stalo.*
Vzpurně vystrčí bradu a čeká co se bude dít. Vpravdě velmi zvláštní děvče.

B: „DONRVETRKURŇAŠOPAHERNAJSKRUCIHIMLFAGOTZATRSAKRHIMBAJSKRUCAJSELEMENT! DO PSÍ MATEŘÍ! U VŠECH ROHATEJCH, TY JEDNA VOPEŘENÁ VOCHECHULE! CO SI TO DOVOLUJEŠ? JÁ NA TEBE PO DOBRÝM A TY TO TAKHLE KAZÍŠ!“
Nu, zuřím. Pergamen se vznítí jasným plamenem a během mrknutí oka se změní v hromádku popela. Peklem zakřižují rudé blesky, země se chvěje. Já sám poskakuju na místě sounož a buším vztekle pěstmi do vzduchu. Oběma ocasy švihám tak vztekle až to práská. Z uší mi stoupá pára, z mordy šlehají plameny.
Přestávám se ovládat a po krátkém rozostření se přeměním do pravé podoby.
Vizáž svalnatého a bohémského rohatce, která vyvolává chvění v oblasti podbřišku u nezkušených pannen, je pryč.
Místo atraktivního knížete Pekel se před dívkou nyní vzteká proplešlý stařík se splihlým knírem a odřenými rohy stěží poloviční velikosti, než ty předešlé. Celkově působím dosti opelichaně, ba možná až soucit bych lehko vzbudil. Rozhodně spíš než děs a běs.
Téměř se v dívce iniciovalo centrum lítosti, což kdybych věděl dříve, určitě bych na tuhle strunku zkusil zabrnkat. Leč pozdě.
Zuřivost vyústila v lehce ochraptělý řev:
“Krucitýrkn všichni sem! Ministři, Poradci, důstojníci, vojáci, dělníci i pohunci! Všichni sem! Ta andělská mrcha se odmítá podrobit! Zlomte ji násilím! Všichni sem! Já chci ten KLÍČ!“
Cítíš jakoby někdo z jeskyně vysával vzduch, který se stahuje do nejvzdálenějšího koutu jeskyně. Vír sílí a sílí, pak se ale ozve vibrující zadunění podobné úderu na obrovský buben a směr sátí se obrátí. Vzduch tedy opět plní jeskyni a s ním přilétá chumel čertů, čertisek, čerchmantů, rarachů, ďáblíků a nižších démonů.
S kvílením zavíří hrozen chlupů, zubů, drápů, kopyt a paznehtů okolo tebe. Až se ti z toho zatočí hlava.
To však ještě nic nebylo. Stěny jeskyně se otřesou a ze stropu se začnou řítit menší a sem tam i větší kameny. Skrz portály jednotlivých bran vylézají pekelní Ministři a Poradci.
Každý z nich se musí v ohromných portálech ještě sklonit a natočit bokem, aby prošel. Jejich rohy jsou dlouhé jako nejdelší mosty přes řeky na povrchu. Oči jim žhnou temně rudě a působí na tebe hypnotizujícím dojmem. Když otevřou mordy, jsou jejich jícny vpravdě podobné sopečným vulkánům. Aktivním. Jedním dupnutím obludného kopyta by zřejmě byli schopni bořit města, jestli ne celé říše. Zvuk jejich hlasu se již vymyká popsatelnosti. Stačí snad poznamenat, že vlasy se ti postavily, jak při zásahu elektrickým výbojem na věži šíleného vědce, a natrvalo změnily barvu na čistě bílou. Což je nakonec docela šik, ale taková myšlenka ti momentálně rozhodně v hlavě nevíří.
Okolo tebe poskakuje celý rej pekelníků, mávají, chřestí a lomozí řetězy všemožných tvarů, vidlemi, sudlicemi, kůsami, košťaty, důtkami a karabáči, řvou jak... nooo... jak hejno rarachů a smrdí zrovna tak.
Ale zatím se nikdo z nich nemá k přímému zásahu.
Přestanu poskakovat a s kompletní pekelnou armádou včetně gigantických Ministrů za zády popojdu směrem k tobě. Gestem umlčím křik, řev, bučení a hučení, kvílení a sípání, chropot i chrochtot, burácení i nepopsatelný řev ministerský. Když utichne i poslední zapískání, pravím povýšeně:
“Cha, tak co, nevzdáš se přeci jen dobrovolně?“

M: Polekaně ustoupí když začne pekelník zase klít. Ne, že by ji ty nadávky nějak vadily, to spíš síla jeho hlasu jí drásá uši. Když se konečně vyvzteká a uklidní, dívka může sledovat jeho proměnu. Je to fascinující, takové divadlo a pak…
Nebohý stařík, kterého kdyby potkala někde jinde, tak se nad ním i slituje a usebere. Přes tvář jí přeběhne úsměv.
*Chce to zkusit s lítostí? No od něj lze čekat všechno, ale ani tohle mu nevyjde.*
Když se stařík, který před dívkou náhle stojí, rozkřičí na všechny strany, dívka se zvědavě rozhlédne. Ovšem to co se děje teď, na to ji nepřipravil nikdo.
Všelijaké pekelné potvory, raraši, démoni i samotní Ministři, objevují se jeden po druhém, chrlí pekelné plameny a dští síru, smrad se šíří kolem, proniká do jejího nitra, a ten ohlušující řev... dívka ani nezpozorovala jakou změnou prošly její nádherné rudé vlasy, stojí s ústy pootevřenými a sleduje to divadlo.

Pomalu se srocují kolem svého pána, dívají se na ni výhružně a už jen ten počet dokáže nahnat hrůzu. Když je stařík utiší a vysloví otázku, dívka chvíli mlčí.
Pak pohodí hlavou, bílé vlasy se jí zavlní po zádech a ona vypadá teď jako skutečný anděl. Nejspíš tak působí i na ty nestvůry, protože některé z nich se na dívku zadívají dokonce zálibně.
“Tak všemocný pán pekel si svolal celou armádu aby donutil k poslušnosti jednu mladou holku? To se bude vyprávět ještě hodně dlouho.“
Je to až s podivem, ale děvče se začne smát. Její smích by dokázal zahřát i srdce ledového obra a proniká do všech koutů této nevlídné říše.
“Pane, copak myslíš, že by ses se mnou potkal, kdybych nechtěla? Že bych ti dala příležitost dostat mě do svých spárů? Ne, to byl všechno úmysl. A teď opakuji: i kdybys povolal mnohem větší armádu, má odpověď je… ne.“
Ticho které nastane, je skoro přízračné. Směle jej lze nazvat hrobovým.

B: „UAAAAAGHRRRRR!“ vykřiknu duchaplně.
“Na ni, zadupejte ji do země, nabodněte na rohy, propíchněte vidlemi! Ooooookamžitě! O-kam-ži-tě!!!“
Když to vezmu kolem a kolem, jsem asi psychopat. Nu což, nikdo není bez chyby.
Vztekle prskám, ale jak se zdá, žádný rarach se nemá k vykonání rozkazu. To bělovlasé stvoření v nich budí nejistotu.
“Tak bude to?“ prsknu.
První řada pekelníků ale couvne. Pak se osmělí jeden z kapitánů, nazelenalý čerchmant s tmavě žlutým žilkováním po těle a dlouhou kozí bradkou.
“Ó černý kníže, ohni náš, plameni smrdutý! Násilím ji lámat... to nikam přeci nevede, musí se nám vydat dobrovol-ups-“
Krátký sek pařáty a nazelenalé tělo se hroutí na podlahu, zatímco jeho hlava se kutálí několik sáhů odtud a klape špičkami rohů o kameny. Výron krve obohacené kyselinou zkrápí zem okolo.
“Řekl jsem na ni!!!“ vykřiknu a vytrhnu nejbližšímu rohatci důtky, kterými začnu častovat systémem „padni kam padni“ všechny okolo.
Předchozí extempore se zelenavcem patrně zabralo, protože se pekelná armáda konečně dala do pohybu.
Kopyta, paznehty, drápy, kly, rohy a růžky, zubiska, tesáky i chřtány ne nepodobné jícnu vulkánu, to vše se sevřelo nad bělovlasou.
Ta se jen přikrčila v předtuše příšerné smrti, avšak z pevně sevřených rtů nevyšel ani sten vyjadřující pokoření.

...Avšak co to? Když se první ďáblík dotknul spárem nešťastnice, stalo se cosi těžko uvěřitelného.
Zazněla fanfára, trouby i rohy zaduly, ozval se lyrický nápěv dětského sboru v podání cherubínků a strop jeskyně se rozestoupil.
Do nitra sloje proniklo ostré bílé světlo a sluneční paprsky.
“Kurnikšopa! Už zase!“ zvolám nešťastně, zoufale zavyji, sevřu si mozolnatými pazoury rohatou hlavu a s křikem prchám do temnoty.
Nu a armáda vida svého pána, an peláší pryč jako zajíc, zhodnotila bystře situaci a bez otálení jala se rovněž takticky přeskupovat do předem připravených pozic. Zkrátka - vypukla panika.
A do toho věru úchvatného zmatku, kdy obrovití pekelní Ministři šlapou po nešťastných démoncích, ohniví oři dušou po zmatených raraších a několik děsů se samovolně vznítilo a následně explodovalo, zaznívá hudba nebeská doplněná zvonkohrou.

M: Jeho reakce je už tak očekávaná, že se dívka jen lehce přikrčí a už ani necouvne. Nechá ho v klidu vyřvat. Ovšem jeho další rozkaz přece jen trochu otřese jejím vratkým sebevědomím, opatrně se rozhlédne po té obrovské armádě, snaží se zachytit pohledy některých tvorů a zdá se, že slaví úspěch.
Ano pekelná armáda váhá, dívka se pomalu narovná a hrdě vypne ramena. Nečeká, že vyvázne. Ale fakt, že způsobila byť jen nepatrné pochybnosti mezi touto pakáží, jí dodává nadpozemskou auru statečnosti. A když zaslechne řeč jednoho z rohatců, její tvář ozdobí nádherný úsměv.
Pohlédne na staříka před sebou a v jeho očích vidí... možná záchvěv paniky. Nic však netrvá věčně a ten jenž se nebál odporovat je na místě zničen. Děvče povzdechne a tiše promluví.
“Ano znič všechny, jenž tě neposlechnou a nakonec zůstaneš sám.“
Je to možné nebo se to jen zdá, ale v jejích slovech zazněl výsměch. Ta dívka nemá snad ponětí co jí můžeš provést. A taky ano, tvorové vystrašení satanášovým jednáním se blíží, už natahují své ruce k bělostnému hrdlu, už dívka cítí první špinavý dotek, ale pak.....
Nastane na okamžik ticho, pak se rozezní nebeský chór a dívka ví, že je zachráněna. Pekelníci se stahují do všech temných koutů a ona se může volně nadechnout! Do uší jí zní nebeská hudba a ona svůj pohled obrátí směrem vzhůru. Zamává křídly a usměje se.

Další články v kategorii Ostatní:

Kdo hodnotil článek Pekelnej mejdan?
AngryAndHated, Astinas, Billie, Čorka, dangoball, Drtikol, Eiris, Flipy, Imwu, janosjanos, Kopretinka, Kubka (5.00*), Laethé, Lestaf, Mack, MARK, medizn, Mr.Frost

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

medizn - 6. ledna 2010 14:08
medizn

Jednoducho krásne :).5*
Ups...

Mr.Frost - 19. listopadu 2009 16:49
Mr.Frost

Unbelieveble! :)
"Tak to teda nie, my pôjdeme do tankov a zrovnáme Budapešť!" J.Slota

Lestaf - 20. dubna 2009 00:25
Lestaf

To je prostě úžasné!

Nádherně se to čte a příběh, který se skrývá pod tou spoustou písmenek, háčků a čárek mi zvedl náladu na nejvyší možnou hranici.
Nejlepší věc co jsem tenhle měsíc četla.

Klobouk dolů =)

Puf..!

elaxon - 27. listopadu 2008 21:32
elaxon

Navedli mě, abych tento příběh přecetl úplně celý!
Musím uznat, že jsem za to rád.Krásně se to četlo a co víc, je to velmi poutavé.

PS: Nevím kdo komu víc dával na zadek :P
Tři tečky říkají strašně moc.

Bogina - 9. října 2008 17:34
Bogina

Laethé 9. října 2008 17:29
Já se přeci ale nezlobím, já ti děkuji ;)
Ad bene vivendum, breve tempus satis est.
PJ roku 2008, vítěz Aragornského turnaje (AT´08 DrD)

Laethé - 9. října 2008 17:29
Laethé

Bogina 9. října 2008 16:41

tak jsem to nemyslela... ačkoliv s odstupem uznávám, že to tak vyznělo. !/
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Bogina - 9. října 2008 16:41
Bogina

Laethé 9. října 2008 14:32
No jo, omlouvám se a děkuji. Bylo to hráno vskutku pekelným tempem a po poštolici. Dalo mi docela práci to vůbec sestavit dohromady. A spoustu překlepů jsem již odstranil před tím, než jsem to poslal ke schválení. Přesto chápu, že jsi tomu musela věnovat hodně času a ještě jednou dík. *Cvrnkne šviháckým gestem do krempy klobouku.* :)
Ad bene vivendum, breve tempus satis est.
PJ roku 2008, vítěz Aragornského turnaje (AT´08 DrD)

Laethé - 9. října 2008 14:32
Laethé

S tímto textem jsem strávila celkem dost času při opravování interpunkce a překlepů - ale nelituji! Originální, dobře napsaný oběma autory, smysluplný.
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Bogina - 30. září 2008 15:48
Bogina

Drtikol 30. září 2008 07:26
To jo, až se jeden diví, kde se to ten automat naučil :)
Ad bene vivendum, breve tempus satis est.
PJ roku 2008, vítěz Aragornského turnaje (AT´08 DrD)

Drtikol - 30. září 2008 07:26
Drtikol

Bogina 30. září 2008 06:42
Na druhej strane, to ukrutánske slovo: "DONRVETRKURŇAŠOPAHERNAJSKRUCIHIMLFAGOTZATR SAKRHIMBAJSKRUCAJSELEMENT! " číta ukážkovo! :)
Hláška roka: "Si to vychytal jak Českej brankář..."

Bogina - 30. září 2008 06:42
Bogina

Drtikol 30. září 2008 03:30
Ta MP3-ka je docela vtipná, hlavně čtení "Hmmm" jako "HáEmEmEm" mě dostalo :)))
Ad bene vivendum, breve tempus satis est.
PJ roku 2008, vítěz Aragornského turnaje (AT´08 DrD)

Drtikol - 30. září 2008 04:21
Drtikol

Smekám. :) Hlavne pred Boginovými excelentnými opismi pekelníkov a priblížením atmosféry pekla, doplnené o skvelú Miraelinu spoluprácu. Celá poviedka ... hra? ... sa nielenže dobre číta, ale na mňa (na mňa!)
aj pôsobí - vyvoláva emócie, vťahuje do deja a miestami rozosmieva (Karel?). Prečítal som to celé (a tým myslím čítal, nepočúval robota) a bolo to úžasné! Bravo! Fakt diabolská jazda...
Hláška roka: "Si to vychytal jak Českej brankář..."

Drtikol - 30. září 2008 03:30
Drtikol

Mám taký program, ktorý vie predčítať české texty. Jedná sa samozrejme o strojový hlas, takže neprečíta všetko so správnou melodikou a rytmikou akú by použil človek. Na druhej strane, dá sa na to privyknúť (mne už takto v práci prečítal pár kníh).

Takže ten, komu sa toto pekné dielo nechce čítať, alebo náhle oslepol, si ho môže aj vypočuť.
Tu je odkaz na MP3-ku:
http://www.unitra.sk/~nukli/boch/BOGINA.mp3
ale aj tak odporúčam popri tom sledovať text,
Hláška roka: "Si to vychytal jak Českej brankář..."

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog