Plakala krev zpod zavřených víček. (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Plakala krev zpod zavřených víček.

Autor : Amthauer   21. srpna 2009   Povídky
Inspirováno filmem Mulholland Drive. K minulé anotaci: Ano, četl jsem to po sobě, jen jsem ji už nepřepisoval. :)

Věci na světě nebývají většinou takové, jaké bychom si je přáli. Můžeme se s tím smířit, můžeme nad tím truchlit a můžeme v křečovitém gestu vzpínat ruce k nebesům. Ale neuděláme s nimi nic. Říkáme si, že jak jsou, tak to přece není dokonalé, troufáme si tvrdit, že naše představa řádu věcí je přirozenější a lepší než přirozenost sama. Kdo ví. Co jsem věděl v danou chvíli, je nasnadě. Myslí mi probleskla jediná myšlenka. Že tohle bude problém. Velký problém.

Skláněl jsem se zrovna v podřepu k té skříni. Otevíral jsem její spodní dvířka, když se ke mně přiblížil zezadu. Tiše a sebejistě. Chytil mi ruku a praštil s ní na vrch malé skříňky. Nemusel mít ani velkou sílu, bylo to tak rychle, že jsem byl překvapením neschopen pohybu ještě i tehdy, když s charakteristickým zvukem z nastřelovače létaly hřebíky a zasekávaly se mi do dlaně. Mezi šlachy, do masa, skrz žíly a i přes klouby. Nejdřív byly dva tři. Mohl jsem ruku pozvedat a bránit se – vždy jsem s ní pohnul trochu, hřebíky nepatrně vyjely z dřeva a něco krve dopadlo na koberec. Pak jsem ji povytáhl méně a pak už jich bylo tolik, že opravdu držela. A to už mi druhou soustavně přibíjel ke dveřím. Nevěděl jsem, na kterou se dívat dřív a ve zmatku si ani nedovedl rozmyslet, co rychle udělat, jak se z toho dostat. A pak už jsem jen visel v dost nepohodlné poloze, prověšený v polokleku na vlastních natažených pažích, skoro jako Kristus, ale jako Kristus, pod kterým se zlámal kříž, celý spadl na zem a přeci hřeby nepovolily. Jako Kristus, který ztratil víru. Sklonil jsem hlavu a cedil skrz zuby úpění. Bolest ani nebyla tak strašná, takže mě překvapilo, že kvičím jak malá holka. Zatracený den.

Uklidnil jsem se na chvíli, upokojil dech a bolest poustoupila. Víte, je to zvláštní. Četl jsem kdysi dávno o případu jednoho masového vraha, jednoho z těch, který prostě ráno vezme bouchačku, zastřelí pár kolemjdoucích, děcko na pískovišti, starou paní stojící před obchodem, přivolaného poldu a nakonec sám sebe. Klasika. Ale na tomhle bylo něco jiného. V mládí ho nepíchal žádný strýc. Nikdy se neoblékal do dámských šatů. Neměl žádný sexuální komplex. Nikdy nebyl bit. Byl to slušně vychovaný mladý člověk s prací a snoubenkou, neinklinoval ke zbraním ani vojenství. Normální, sociálně a psychicky zdravý člověk, jakých je svět prý plný. Hrál squash. Jezdíval k moři. A jednou si sežene bouchačky a zcela střízlivý zabije sedm lidí a pak si vystřelí mozek na chodník. Chápete to? Lidské vědomí je asi jako příliš temná hlubina a my si jen v domýšlivosti říkáme, že mu rozumíme. Ale co víme… Co víme o černých a nepoznaných zákoutích lidské mysli.

Ještě jsem se vzepjal, ale pak si uvědomil, že on asi stále stojí za mnou. A pak jsem ten nastřelovač ucítil na šíji. Pomyslel jsem si „no, a je to tu, mám asi půl vteřiny na rekapitulaci celého toho podivného příběhu - dne, života“. Tak, snad abych to vzal popořádku.

Musel jsem to snad okoukat z nějakého filmu, že jsem první sáhl do takové přízemní skříňky. Jako bych snad očekával, že tam někde pod košilemi bude to, co hledám. A jako bych v tom byl tak sebejistý, že jsem nepovažoval za nutné se v tom tmou zalitém pokoji ani rozhlédnout, prostě jen sáhnout, vzít, odejít a mít. Co jsem to vlastně hledal? Ach ano, knihu. Knihu? Knihu malou, vázanou, s koženou obálkou. Ten typ knihy, u kterého je jakýmsi podvědomým intelektuálským nadšením už ji držet v ruce. Ale o to mi nešlo. Něco jsem hledal v ní. Něco o co mě poprosila ta dívka, ta bledá tvář za průsvitnou zástěnou.

Byla v červeném pokoji, ta dívka. V červeném pokoji, ve kterém bylo pootevřené okno a za oknem noc. A z té noci vál vítr a ten vítr hýbal záclonami. A za paravány postele, hluboko v polštářích, ležela její bledá tvář. A dívala se na mě a já jsem nemohl jinak, než se dívat na ni. A něco, něco, co mne přivedlo nahoru, to něco mne přinutilo také zůstat a také vyslechnout její příběh, který mi šeptala, když jsem došel k závoji, zatajil dech a přiklonil hlavu. A vše to jsem vyposlechl a slíbil, že jí to v té knize najdu. Že tiše opustím pokoj, sejdu schody potažené huňatým kobercem, vklouznu do předsíně, sebejistě sáhnu do nízké skříňky…

To, co mne přinutilo jít po schodech, bylo jistě ve velké hale zalité světlem svící, ve které jsem stál předtím. Do haly jsem přišel od vchodových dveří domu, které nebyly zamčené. Tiše jsem jimi proklouzl, prošel předsíní, která se mi zanedlouho měla stát asi hrobem, šel chodbami, otevíral tiše dveře, jako bych se bál, že za každým rohem a v každém stínu někdo čeká. Na zdech chodeb byly obrazy, vesměs portréty, málo pak krajinek. Většinu z nich způli ozařoval měsíc – poměrně jasně, až jsem z toho jasu měl strach, no a půlka se na mě smála ze tmy. Květiny v hliněných vázách jako by vydechly, když jsem je míjel. A já jsem se vždy skoro vystrašeně otočil. A došel do té haly. Na stole s kalamářem a papíry byla sklenka a vedle ní láhev whisky, asi dražší značky. Na zdi viselo velké zrcadlo a i když jsem se chtěl jen plížit kolem rohů, nezdržovat se, hledat cosi, neudržel jsem se a pohlédl do něj, na svou tvář, na stíny v propadlých očích, na vyschlé rty. Na chvíli jsem se do něj zadíval a vzpomněl si na zvláštní věc, na věc, po které jsem vstoupil do tohoto domu.

Byl jsem doma, díval se do zrcadla a věděl, že už to je nesnesitelné. To osamění totiž, to se mi vysmívalo z každého nehybného rohu a ruce se mi zase třásly, jako poslední dobou stále častěji. Déšť už skončil a jen sem tam na střechu a parapety dopadla ojedinělá kapka. Když jsem vystoupil před dům, ulice páchla propršeným vzduchem. Díval jsem se v chladném vzduchu na opuštěnou cestu a říkal si, že už v tomhle domě nebudu. Vydal jsem se na cestu do neznáma.

Ospalá atmosféra vládla i v rozsvíceném přízemí luxusního hotelu. Recepční si mě ani nevšimla, jak byla zabrána do svého časopisu. „Podle tvaru vašeho pozadí poznáme váš charakter,“ hlásal palcový titulek na přední straně. Prošel jsem kolem a začal stoupat po schodech potažených červeným kobercem. Proč jsou ve všech hotelech červené koberce? Jednotlivá patra byla potemnělá a tichá. A stejná. Měnila se jen ta čísla na dveřích. Došel jsem až do dvanáctého patra. Dveře ještě výš, snad až na střechu, byly už zamčeny. Ani jsem nevěděl, co tam dělám, ale najednou jsem se tam, v tom nejvyšším patře hotelu, vně zavřených dveří od drahých apartmánů, pocítil ještě opuštěněji. Posadil jsem se pod hasící přístroj, dveře na střechu před očima. Něco mi symbolizovaly, proto jsem se na ně tak upřeně díval. Souvisí to s tím, že vedou dál? A že jsou zamčeny?

Probudil jsem se a stíny se na patře o moc nepohnuly, snad jsem tedy déle, než tak hodinu, nespal. Pocit marnosti nad tím, kde právě jsem a co absurdního mě tam jen tak mohlo donést, mne zvedl a chystal jsem se odejít. Roztřásla se mi kolena. Chytil jsem se hasícího přístroje. Třásly se mi i ruce, víc, než kdy předtím. Několikrát jsem svým tělem narazil na červenou plechovou bednu a ozvalo se kovové zarachotění. Opět jsem se sesunul k zemi. Chytil jsem si jednu ruku do druhé a tiskl ji, jako by ji to mohlo donutit se netřást. Teprve pak, když už se třas uklidňoval, všiml jsem si, přerývaně dýchaje, že dveře nahoru jsou mírně pootevřeny. Vstal jsem a zesláblé nohy, i když zprvu mě podržet nechtěly, mne k dveřím přeci jen vrávoravě donesly. Otevřel jsem je víc a vstoupil.

Vzduch na střeše byl chladný a vanul. Chlad byl osvěžující i cizí, jakýsi dech pradalekých světů, ovšem i hlas vesmíru, ve kterém jsme takříkajíc doma. Došel jsem skoro k okraji střechy a díval se do dálky. Z téhle výšky, která přesahovala většinu ostatních budov, bylo město jen jako vzdálený, slabě bzučící stroj, jako server, kterým tečou stále jiná data, ale pořád stejnou sadou polovodičů. Oproti tomu já jsem si připadal jako neuronální síť – co jsem viděl, to mě trvale měnilo.

Bylo tam, v té noční tmě, vidět polosvítící ulici za ulicí, řadu domů za řadou, četná sídliště, parky a dálnici, no a ještě ve větší dálce šedivou šmouhu luk, pak čárku lesů a nad ní sotva viditelný opar nad vzdálenými horami, které tvořily obzor. A ještě dál za obzor, mimo všechny rozměry a spektra, bylo cosi ještě jiného. Děsivě i vzrušujícně daleko zároveň. A na to jsem se díval. A to náhle promluvilo, zazářilo tajným svitem, jako tušená polární záře za horizontem a pak se to světlo rozlilo z části i po kusu oblohy. A dolehlo volání. Neskutečné. Z dálav. Vábivé. Hrozné. Erotické. Podvědomé. Mimo všechny pojmy a zároveň důvěrně známé. Zasnil jsem se… Bál jsem se… Konečně byl jistý… A nevěděl, co to je… Udělal jsem krok. Ještě jeden. Ruce se přestaly třást.

Volání skončilo a já jsem zavrávoral na kraji střechy, nad zející výšinou, nad ulicí plnou malých světýlek. Otočil jsem se, přepadl zpět na střechu, zvedl se a utíkal. Bral jsem schody po třech a srdce mi tlouklo. Někde v šestém patře jsem se znovu zhroutil, na kolena a pak na dlaně, na všechny čtyři a na bok. Ležel jsem v chodbě a ona byla klidná. Naslouchal jsem, jestli se volání nevrátí, ale jaksi zůstalo na střeše. Znovu jsem se zdvihl. Třas už jsem nekontroloval, ale dovolil mi chodit. Otřel jsem si chladný pot z čela. Bože, to jsem musel vypadat.

Na recepci nikdo nebyl, ale před prosklenými dveřmi, v ulici, byl překvapivý ruch. Prošel jsem vstupní halou a stanul opět na chodníku, konečně bezpečně blízkého. Podíval jsem se na noční nebe. Už jsem nebyl jen já a ono, teď mě chránily zdi domů, pouliční lampy a jiní lidé. Přeci na mě však zdáli mrkalo. Stála zde auta a na nich byly majáčky, v nichž přebíhala modrá a červená barva. Lidé kolem chodili chvatným krokem. Mezi auty byla natažená žlutá stužka. Minul jsem rameno spěchajícího policisty a došel k tomu místu, jak jen to šlo.

Jeden člověk hrál squash, smál se vtipům se snoubenkou, pomáhal rodičům se stavbou chaty. Pak postřílel sedm lidí, včetně malého dítěte na pískovišti. A někdo další si četl, ničím nezaujat, bulvární časopis. A v další chvíli leží v cákanci vlastních vnitřností, obtisknutý do asfaltu.

A já?

Já jsem o chvíli později seděl v jedné ulici a v drobounkém svitu z umírajícího zapalovače prohlížel malou fotku. Byla v té koženkové peněžence, byla na místě, kam si lidé nedávají doklady, ale fotky svých druhů, svých dětí. Dívka na pomačkané, ale nošením v peněžence uhlazené fotce byla bledá, ale smála se, tak jsem si pomyslel, že je bíla způsobem, jakým jsou bledule z jara, takovým rodícím, svěžím a živým, láskyplným životem v nemocném a slabém těle. Fotografie mne hypnotizovala. Nepochybně nebylo správné brát tu fotku, brát tu koženkovou peněženku. Říkáme si, že jak se věci dějí, tak to přece není dokonalé, troufáme si tvrdit, že naše představa řádu věcí je přirozenější a lepší než přirozenost sama. A když jeden policista to podal druhý, druhý třetímu a třetí, zaměstnán čímsi jiným, položil ty doklady na střechu auta s majáčkem, na střechu docela nedaleko ode mě, to se mi skoro už zdálo podle přirozenosti. A udělal jsem to a vzal jsem a přečetl si adresu z občanky a vydal se skoro omámeně opilým krokem tou cestou, skrz ulicí plnou kaluží, v nichž se mi snažil měsíc cosi říct a hvězdy se mu smály.

A došel jsem až k tomu domu a nebylo zavřeno a vplížil jsem se do šera uvnitř. A podíval do zrcadla a viděl v něm pobledlou tvář.

Políbil jsem na čelo dceru. Kdy přijde máma? To víš, brzy, má noční, ale ještě nebudeš asi spát a bude tu, uvidíš. Však neboj, nechám ti svítit slabě lampičku. To víš. Já tebe taky. Odešel jsem od dceři a hřálo mě, že mám dům, že mám ji a že usíná a tulí se k polštáři a chtěl si proto dát v hale trochu whisky. Převaloval jsem Jacka Danielse po patře, kolem jazyku a nechal téct do krku, hrál si s broušeným sklem a nechtěl se pak už dívat na nic, jen mechanicky vyjít po schodech a unaven se také zabořit do postele. A přeci jsem se zadíval do zrcadla, které jsme v hale měli. Zašklebil jsem se na sebe a pomyslel si, co kdyby byl za tím sklem jiný svět, cosi, co docela nechápeme, podobný, jako náš, jiný a co kdyby existovalo nekonečno takových vzrcadlení a což by pak nedávala dohromady opět jeden velký, mnohovrstevný vesmír, který kdyby se mohl odrazit v ještě větším zrcadle, byl by za ním další takový. Ušklíbl jsem se, odložil sklenici a upravil si proužek vlasů dozadu. A ani se mi už nechtělo spát, tak jsem si z přihrádky u stolu vytáhl cigaretu, kterou když jsem v koutku úst rozžíhal umírajícím zapalovačem, prsty se mi lehce třásly. A pak jsem šel na vzduch, projít se.

Když jsem se vrátil, vyvětrán a plný zvláštních myšlenek, hned jsem lovil v kapse po klíči, všiml jsem si však, že dveře nejsou zavřeny, že je v nich drobná škvíra. Mohl jsem snad zapomenout zavřít, když jsem odcházel? To snad ne, však sám sebe znám jako velkého puntičkáře a celé mé okolí by mi toto mohlo potvrdit. Zaváhal jsem. A pak dostal strach. A ze strachu a z pomyšlení na dceru, která se najednou objevila v hlavě jako tak palčivý obrázek, odhodlal jsem se vzít situaci do hrsti. Možná o nic nejde a možná ano. Ale já se nebudu nikoho bát, ne feťáka, co si přišel pro úspory, ne úchyla, co nese u boku nůž. Ne dnes, ne při pomyšlení na idylu, kterou jsem v téhle staré ulici tak dlouho budoval, ne při naději těch klidných časů, jež mám dnes a na které jsem se celé včerejšky těšil. Vzal jsem z kůlny nastřelovač hřebíků. Americké a lajdácké řešení, použij radši šroubky – to mi říkával děda. Zatracený večer.

Vstoupil jsem tiše do chodby a naslouchal každému sebeslabšímu zvuku, neustále se zastavoval a cítil chladný pot, stékající mi po zádech. Plížil jsem se stínem až do rozsvícené haly. Iracionální hrůza mě vedla po ztichlých schodech nahoru. Dveře od dceřina pokoje byly pootevřeny. Vyschlo mi v ústech a nepopsatelný pocit mě zastavil. Musel jsem se opřít o zeď. Ruka se mi opět klepala. Síla pramenící ze strachu o ní, o ten křehký jarní kvítek, mne přinutila se sebrat a plného překvapivé odvahy vstoupit do pokoje. V jejím pokoji bylo pootevřené okno a za oknem noc. A z té noci vál vítr a ten vítr hýbal záclonami. A na zemi ležela kniha. Knihu malá, vázaná, s koženou obálkou. Ten typ knihy, u kterého je jakýmsi podvědomým intelektuálským nadšením už ji držet v ruce. Dcera si na to potrpěla. Měla ráda básně. Tohle je impresionistická sbírka – krásná slova v krásném vázání. A přes tu koženou obálku červená skvrna – ne skrvna, stříkanec. Poodhalil jsem zástěnu postele.

Plakala krev zpod zavřených víček.

V hlavě malé ocelové kolečko hlavičky hřebíku. A já si uvědomil, že konec nastřelovače v mé ruce je teplý. Zasáhla mě ta rána jako nával divokého tlukotu srdce. Zapotácel jsem se a nevěděl, co se mnou bude, až se svět dotočí. Nakonec ten smutek, ten obrovský a spalující smutek, smutek tak hrozivý, že na trosku zkruší i nejsilnějších mužů, neměl pro tu chvíli čas. Teď mě zachvátila neovladatelná zloba, hněv a prahnutí po krvi, zatemnělo se mi před očima, slyšel jsem jen krev pulzující ve spáncích. Pomsta! Chtěl jsem vypadnout dveřmi z pokoje, zabíjet! Ale nejprve, jako v transu, v mystickém zážitku, jsem pietně a v mlčení tak smutném, že i zdi starého domu o něm raději provždy pomlčí, jsem se sklonil, zvedl malou knížku a vložil ji do kapsy. Už si ji nebudeš číst, můj malý andílku, ne, nikdy. Vrátím ji na místo, kam jsme poeticky tuto poezii skrývali. Jako rodinný poklad. Jako pramen naší radosti, na který nikdo cizí nesmí sáhnout.

Šel jsem dolů ze schodů, kráčel tiše chodbou, hnán pomstou stále zrychloval. Konečně jsem v předsíni zahlédl jakýsi stín. Tiše, ale krvelačně zároveň, jsem se vrhl tím směrem, hmátl kupředu, popadl ruku a stiskl spoušť. A znovu. A znovu. A znovu.

Jeden má krásnou dceru, naslouchá večer za večerem praskání dřeva v krbu, miluje se upřímně se svou ženou a rád si dá občas whisky, ne moc, jen na chuť. A pak ho najdou zkrouceného v divné poloze, plného hřebíků, s nastřelovačem ležícím opodál na podlaze.

Chápete to?

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

apophis - 21. října 2009 10:21
apophis

Tak tedy kritika? Je to těžké, když jde o značně pohnuté dílo. Ale pokusím se.

V začátku je rozhodně jiný styl, než pak ke konci. Už jen to, že se po krátkých kouscích vracíš k předchozím činnostem mne zaujalo a chytlo, vtáhlo do děje, zaujalo natolik, že jsem četl dál.

Pokud pominu hromádku nedůležitých informací, které nemáme, tak jsou tam převážně na čtenáře působící přirovnání, jež vyvolávají další a další představy. Výtečně.

V dalším textu již však měníš Amthe styl, kterým jsi předtím tak pěkně "oslnil" (byť to nic světoborného a novátorského nebylo, ale lesklo se to umem, to ano).

Tedy...

Děj a zápletka - příjemné, však několik neznámých a divných okolností (potřeba několikrát se vracet k textu) = 1,00 / 1,5 možných bodů
Stylistika je velmi velmi dobrá, až na odstavec, ve kterém se opakuje "A" na začátku. Osobní pohnutky mne vedou k tomu, že těch písmen "A" bylo na začátku moc. Sečteno: 1,25 / 1,5 možných
Gramatika: našel jsem asi jeden, možná dva překlepy, v takhle dlouhém textu - vynikající: 1,5 / 1,5
Osobní hodnocení: 0,25 / 0,5 možných. Proč? Osobní hodnocení, líbilo se mi to tak napůl. Místy zmatené, ale mělo to hlavu a patu jako celek. Popisy a použitá připodobnění mi sedla.

Sečteno podtrženo: 4 body.
Jsem obludný fantazák, jenž z temnoty svého doupěte leze kam se mu zachce a kdy se mu zachce.

Amthauer - 25. srpna 2009 14:25
Amthauer

kucik 25. srpna 2009 14:18
Nakonec jsem ji pochopitelně přečetl, ale anotaci už neměnil. :)
- What is a life devoid of strife?

kucik - 25. srpna 2009 14:18
kucik

Začátek je vcelku zajímavý, pokud pominu masochystu, který se snaží odtrhnout vlastní ruce přibité ke skříni a jediné, co ho při tom ruší je, že to jde pořád hůř a hůř. Kdo si někdy prohnal masem cizí předmět (ideálně blízko kosti), asi tuší, jak přijemné je zkoušet takhle perforovanou ruku používat jako páčidlo.

Přestože mě zajímalo, jak se povídka vyvine, zhruba u haly zalité světlem svící jsem čtení vzdal, proto nebudu hodnotit.

Zajímalo by mě, proč někdo posílá povídku, kterou po sobě ani on sám nemá sílu přečíst.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

Amthauer - 25. srpna 2009 11:11
Amthauer

rafaela 25. srpna 2009 08:45
Nejsem si jistý, ale mám pocit, že na konci někdo došel na místo toho skřet a stal se z něj ten skřet, čímž se to celé v kruhu uzavíralo. Ale to je tady trochu off-topic. ;)
- What is a life devoid of strife?

rafaela - 25. srpna 2009 08:45
rafaela

Amthauer 23. srpna 2009 22:30
spoustu jsem jich četla, ale přesto nechápujedno... co tam dělal ten dredovatej skřet za rohem?
Víš, cos vlastně chtěl, kdyžs žádal po bozích za ženu z jezera Paní...?

Amthauer - 23. srpna 2009 22:30
Amthauer

rafaela 23. srpna 2009 22:28
Asi bych se na to musel dívat tak pětkrát, abych pochopil, nicméně na netu jsou na toto téma i různé články a jedna bakalářka... ;)
- What is a life devoid of strife?

rafaela - 23. srpna 2009 22:28
rafaela

pochopil jsi Mulholland drive? mám návrh... ty mi vysvětlíš, o čem ten zatracenej film byl a já ti k tmuhle dodám dlouhou a konstruktivní kritiku....:-D
Víš, cos vlastně chtěl, kdyžs žádal po bozích za ženu z jezera Paní...?

Amthauer - 23. srpna 2009 22:26
Amthauer

hater 23. srpna 2009 20:03
Promiň, psáno tak trochu pod dojmem z Mulholland Drive. :)
- What is a life devoid of strife?

hater - 23. srpna 2009 20:03
hater

Já bych odpovědět na poslední otázku článku negativně :-) asi si to budu muset přečíst znova, ale nechce se mi. Já jsem na ty jednodušší texty :-)

Amthauer - 23. srpna 2009 14:30
Amthauer

Možná bych víc ocenil i negativní komentář než pozitivní hodnocení... :)
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog