Pomsta není vším (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Pomsta není vším

Autor : LadyMorwen.II.   12. září 2012   Povídky
Další dávka klišé.

Pomsta. Myšlenka, slovo, akt a pocit. To vše mne žene již několik století napříč světem. Napříč lidskými životy a generacemi. Kdo jsem? Otázka pro mnohé. Správné by bylo začít, kým jsem byla, lidskou ženou. Teď, oživlou legendou, mýtem či bájí. Každý příběh má svůj počátek, stejně jako můj.

Kráčím letní nocí, kam a proč, nevím. Jdu. Je ticho, ani pták se neozývá. Změna, stojím na jaké si mýtině, nevím kde. Rozhlížím se, hlavou mi bleskne, kde jsem? Dál se dívám. Stojí tam muž, jde z něho strach. Je oblečený, jako by se vypařil z nějakého metalového koncertu, ještě schází černě podmalované oči a bílý make-up. Stojím a zírám na něj, nevím co říct. Promluvil jako první. 

„Čekám tu na tebe, abych splnil Tvé přání.“ 

Pozvednu obočí a polknu, srdce mi bije jak splašené. 

„Mé přání?“ 

Přikývl, možná se i usmál. Jdu blíž k němu. 

„Kdo jsi?“

Chvíli na mě kouká a na rtech se mu objevuje úsměv. 

„Nevíš?“ 

Polknu. 

„Možná tuším.“ 

Zasmál se, hluboce jako obyčejný muž. Natáhl ke mně ruku 

„Pojď.“ 

Drbu se na nose a váhám, co když je to nějaký magor. Udělala jsem šíleností víc než dost, tak udělám další. Usměji se sama pro sebe, dojdu k němu a za tu ruku jej vezmu. Příjemně teplá, jdeme ani nevím kam.

Náhle tma před očima, otevřu je. Rozhlížím se kolem sebe a jsem v obyčejně vypadajícím pokoji a sedím v křesle, mno, spíše ležím jak pohozená hadrová panenka, srovnám se. Rozhlížím se, leknu se. On se usmál. 

„Bojíš se, to je dobře,“ podává mi skleničku s čím si růžovým. 

„Jen šťáva,“ pronese s klidem, nakrčím nos, ale napiji se. 

„Díky, proč já?“ 

Nejistě na něj pohlédnu, cítím, jak se mi svíjí žaludek. 

„Jsem nezdárný syn svého Otce, a ty, prostě jsem si tě vybral, nijak zvláštní, ničím význačná, obyčejná a přesto na ostatní působíš jako by jsi byla odjinud.“ 

Lehce se zasměji. 

„Jak dokonale jsi mě popsal, jaká je cena, krom duše.“ 

Teď byl na řadě on, aby se zasmál, po zádech mi z toho přeběhl mráz. 

„Tvá duše mne nezajímá, jsou jiné a lepší. Ty prahneš po pomstě. Tvým údělem po zbytek času bude Pomsta, budeš mým nástrojem.“ 

Hledíme na sebe, připadám si jak sjetá, nedochází mi jeho slova, slyším obsah, nevidím důsledek. 

„Dobře, chceš to někde podepsat?“

Opět smích. 

„Moc koukáš na filmy, slovo je závazkem, nemluvím na prázdno.“ 

Pohledem mi sjel tělo, mračím se. 

„Co je?“ 

Neřekl nic a já do několika vteřin měla pocit, že se rozpadnu, bolest byla omračující. Jediné čeho jsem schopna, byl křik a doufat, že se tou bolestí nepodělám. Jak vše přišlo, náhle zmizelo, stál nade mnou, lapala jsem po dechu a nic nechápala. 

„Co se stalo? Proč?“ 

Pořád se usmíval, jediné co udělal, poukázal na zrcadlo v místnosti. S námahou jsem vstala a zamířila k němu. Něco bylo jinak, přišla jsem si nějak lehká, proč? Jediný pohled mi vysvětlil vše, i tu agonizující bolest. Změnil mi vizáž, tvář byla stejná, ale tělo. Zmizly moje špeky, místo nich bylo pevné ploché bříško, žádná plandající ňadra neurčité velikosti, krásné pevné trojky a vlasy, žádné roští, hříva rovných zdravím se lesknoucí pramenů. Musela jsem se svléknout do spodního prádla a prohlédnout, co mi nadělil. To co jsem viděla, bylo dokonalé, snad sen každé ženy a muže. Oblékla jsem si zas své věci. 

„Ale co ostatní? Všimnou si té změny.“  

Zavrtěl hlavou. 

„Nevšimnou, budou tě vidět takovou, jaká jsi teď, i na fotkách, nikdo nic nepozná, leda velmi někdo všímavý, ale silně pochybuji, že by tě odhalil, a kdo by mu věřil?“ 

Prohlížel si mě a pak natáhl ruku. 

„Je čas jít zpět. Tvá první oběť čeká.“ 

Od toho aktu uplynulo v řekách mnoho vody. Zpočátku opojena mocí a silou, jíž jsem měla k dispozici. Mstila jsem se jak šílená. Všem, co mi kdy ublížili. Od spolužáků ze základky, tak i jiným lidem, někteří si na mne ani nepamatovali. Věděla jsem, kde je hledat, stačilo si jen vzpomenout na tvář či hlas. Našla, sledovala, vyčkávala a pak udeřila, přímo či nepřímo. Jak ublížili mě, já ublížila jim. Nic mi nepřišlo jiné, dál jsem se mimo jiné věnovala přátelům i partnerovi a čas si běžel svým tempem. Svatba a pokus o rodinné štěstí. Klapalo to už ani nevím jak dlouho, asi dokud jsem si neuvědomila žen On stárne a já pořád vypadám na dvacet pět. Tehdy jsem si uvědomila první důsledek svého činu a rozhodnutí. Přiznala jsem se. Koukal, jako bych mu řekla, že jsem vyhrála loterii. Dlouho do noci jsme probírali, co bude dál. Pro oba to bylo bolestné rozhodnutí, ale muselo tomu tak být. Sbalila jsem si nejdůležitější věci pro mě. Brečel jak malý kluk. Jediné slzy, co mne od Proměny nějak zasáhly. Rvaly mé zčernalé srdce na kusy. Věřila jsem, že to zvládne. Zvládl, o tři roky později se znova oženil a založil rodinu. Jak to vím? Sledovala jsem jej nějaký čas a pak prchla do Evropy. S novým životem přišel čas platit. Ani se nemusel, ukázat poznala jsem to tak nějak sama. Někdo někomu slíbil pomstu a mě, se srdce rozbušilo jak zběsilé.  Vyhledala jsem  člověka, který si přál vendetu vykonat, a slíbila jsem mu pomoc za peněžitou odměnu samozřejmě. Jistě tě napadne, jak se mi podařilo toho člověka přesvědčit. Bylo to jednoduché, byla to další ze schopností, co mi byla dána. Umím podat i tu nejzvrácenější tužbu jako nejlíbeznější pohádku na dobrou noc. Své jsem vykonala, shrábla odměnu a prchla zas jinam, z těch, které jsem svedla, si mě nemohl nikdo pořádně vybavit. Vzpomínali matně na tajemnou cizinku, co jim nabídla pomoc a přesvědčila je k tomu. Škvařili se ve vlastním potu a dusili hlasem svého zbědovaného svědomí.

Ďábel dostal, co chtěl, a já se dál hnala světem jako temný vítr. S ničivou silou, nepředvídatelná a záhadná. Léta ubíhala a já měla slušný obnos, tak na menší vilku se zahradou a bazénem a na živobytí na dalších dvacet let bez práce. Ztratila jsem pojem o čase, mé běsnění začalo někdy v roce dva tisíce dvanáct. Řádila jsem, ničila mnohé životy a sny. Peníze přibývaly, utrácela jsem, oblečení, šperky, auta a jako jiní boháči jsem byla anonymní dárce na různé charity. Dobrý skutek, že. Pomáhala jsem anonymně nebožákům v Africe. Nesledovala jsem čas, a jednoho dne jsem si snad z dlouhé chvíle koupila noviny. Stále se psal rok dva tisíce, ale dva tisíce dvě stě osm. Tehdy se ve mně cosi pohnulo, uplynulo sto devadesát šest let. Myslela jsem, že omdlím. Vzpomínky mi hlavou proletěly jak tornádo. Toho večera se objevil můj stvořitel. 

„Přišel jsem si prohlédnout své nejdokonalejší stvoření.“ 

V hlase mu zněl výsměch. Jen jsem na něj pohlédla a usmála se. Věděla jsem, že čekal, že budu prosit a žadonit. Klečet na kolenou a v slzách jej prosit o milost. 

„Dělám jen to, pro co jsem byla stvořena.“ 

To, jak jsem byla klidná, mne zaráželo ještě několik dní po té, on se jen zasmál a zmizel. Nezůstala jsem sama, abych viděla, jak umí být velkorysý, nechal mi tam štěně. Ani nevím, co to bylo za rasu, nejspíš nějaký oříšek.

Rok sem, rok tam. Století sem, století tam. Postupně mě vše omrzelo, peníze, auta i muži. Musím se smát sama sobě, jistě tě napadá proč. Odpověď je jednoduchá, už mi to nic neříká. Každý si myslí, jak je úžasné být nesmrtelný a žít věčně, ale není tomu tak. I nejzvrácenější prase se začne nudit a pak už vše dělá, jen aby zabil čas. Nebaví mě hrané vzrušení a prázdné vzdychání. Jsem tím vším přehlcena. Filmy, knížky a jiné ptákoviny, kde nesmrtelné bytosti užívají radostí a požitků, jenž svět nabízí. Lež, fraška. Zvracela bych z toho, každého jednou dožene prázdnota a touha po tom co měl kdysi a co ztratil. Řekneš si, jsem nesmrtelná, můžu změnit svět. A pak zjistíš, že nic není tak, jak jsi si přál. Svět se mění sám svým vlastním tempem. Katastrofy, války, nemoci. Teď bych musela přemýšlet, co je za rok, jediné co vím, že na světě již není šest miliard lidí, ale něco kolem tří. Polovina toho, co kdysi bylo, vtipné. Jak se to stalo? Něco jsem zaslechla o nemoci, nebo to byla válka? Už nevím a je mi to jedno. Zajímá tě, zda jsou další stvoření podobná mně? Nesmrtelní a živoucí? Ano, jsou. Kdysi byli lidmi jako já, pak se upsali ďáblu. Nejdřív vypustil do lidských myslí zkazky o nich a pak započal své dílo. Pokřivil člověka, který byl obrazem Boha, k obrazu svému. Není, to nic jiného, než jeho pomsta za to, že byl svržen a uvězněn. Ne v Pekle, jak si mnozí myslí, ale zde na Zemi. Peklo jako takové není. Jsi-li špatný, prostě se znova zrodíš, proto lidé mají pocit zvaný déja vú , jsou to záblesky z jejich předchozího života, připomínky toho co bylo. Mají si uvědomit své chyby a pokusit se je napravit. To je to Peklo. Žiji již přes půl tisíciletí a nějaký ten pátek. Nepočítám, jak jsem stará, proč. Je to zbytečné, mám ještě dost času před sebou. Svět, v němž žiji nyní, je lepší a hezčí, než v jakém jsem se zrodila. Dýchá se tu lépe a celkově existuje velmi dobře. Lidstvo se muselo pomalu vyhubit, aby dostalo rozum a začalo si vážit toho, co mají. Ano, vyspělejší technologie, téměř žádná technika hnaná jadernou silou, skoro vše čerpá sílu ze slunce, zrušili auta a vrátili se ke koním a kolům. Jediné, co se nezměnilo až tak moc je lidská povaha, pořád se ženou za něčím lepším, dobývají vesmír a hledají odpovědi na vše možné. A pořád se škorpí jak malé děti a pořád se chtějí mstít. Co se stane, až vyspějí tak dalece, že budou žít v klidu a míru? Opět se musím smát. To se nestane, ne dokud bude Bůh a Ďábel. Budou se předhánět v tom kdo je lepší a mocnější, Syn se bude pokoušet překonat Otce.  Malý kluk bude malým klukem dupajícím před otcem, křičíc: „Podívej se, co dovedu a jak jsem lepší než ty.“ A Otec jen pokývne smutně hlavou a bude dál napravovat, co bylo pokřiveno. Zda i já mám šanci na nenapravení? Možná. Jen nevím, zda se chci znova zrodit a prožít si to, co jsem už jednou prožila a díky čemu jsem se zlomila jak suchá větev. Jsem, co jsem, pokřivené stvoření s mnoha jmény, Fúrie, Blahovolná, Démon pomsty, dokonce jsem pro někoho samotná děvka Babylonská. Mohla bych pokračovat dál, ale proč. 

Obraťme list. Sedím tu a vyprávím ti stále okrajově a přesto smysluplně, kdo jsem, a ty koukáš jako bych ti podávala nějakou lahůdku. Jsi překvapen? Nedivím se, málo kdy se bavím se svými oběťmi, proč to dělám? Jsem unavená a ty chceš pomstu za smrt syna a ženy. Věř, že chápu tvou bolest, a také vím, co se bude dít potom. Opravdu to chceš? Ti dva už neožijí. Život jim to nevrátí a ty nebudeš mít klid ani lehčí spaní. Vidím to na tobě. Jsi stejně zhrzený, jako mnozí před tebou bolestí, jenž ti rve hrdlo na kusy, cítíš se prázdný a myslíš si, že po smrti vrahů, jimž se nedostalo řádného trestu za čin, se ti uleví. Neuleví, vše se zhorší. Nebudeš moct spát, jíst, chodit a ani kloudně myslet. Budeš hledět do zrcadla a říkat si, co se posralo, kde se stala chyba, takhle to být nemělo. Chtěl jsi jen pomstít milované. Copak to vidím, slzy, že by ti došlo, co ti tu říkám? Ano, vím, také jsem kdysi milovala a zcela chápu, co prožíváš. Žij tak aby, si nebyl nijak špatný a ani dobrý a třeba se zas zrodíš, a pokud je Bůh milostiv, pros jej, aby ti odpustil a najdeš svou ženu a synka a budete mít věčný klid. Ah, ne. Díky si strč někam, ještě mě tu rozesměješ, anebo rozpláčeš. Co? Že se o mě bojíš? Proč, není důvod, to že jsem ti to rozmluvila, nic není. Jsi jeden z mnoha, když nebude mít tebe, získá jiné a je jedno jak, ať už s mou pomocí, nebo bez ní. Jak si všímám, legenda o Draculovi trvá, i přes všechna ta staletí, neřeknu ti, zda je skutečný, ale jako jedno z mnoha děl, tou bytostí inspirovaných, byl muzikál. Tam byl kníže Dracula proklet knězem, jehož klášter vyplenil, proklet aby se stal upírem. Když se v zoufalství nad ztrátou milované pokusil zabít, zjistil, že to nelze, radoval se, že bude žít léta a staletí, o mnoho let později zjistil, že život je hořké sousto, že je to balast. Co moudrým hlavu splet. Buď rád za svou smrtelnost, i za to, co ti teď dávám.

To vše a ještě víc mi řekla ta žena, snad v jediném se spletla, pamatuji si její tvář do posledního detailu, prázdnotu očí i letmé a prázdné úsměvy. Při odchodu šla s lehkostí někoho, kdo zažil příliš, aniž by se tím nějak zatěžoval.

Když tato slova píši, je rok dva tisíce šest set čtyřicet devět. Uvěřil jsem jí každé slovo a věřím do teď. Od toho dne se můj život změnil, přemýšlel jsem nad jejími slovy, dnem i nocí. Zjistil jsem dost informací o křesťanství a vyhledal sbor, evangelický, nechal se pokřtít a začal nový život s Bohem a nepřestal se modlit za její spásu. Otevřela mi oči, našel jsem si novou ženu a máme skvělou rodinu. A když nad tím přemýšlím zpětně, mám pocit že ne ďábel, ale Bůh nás svedl do cesty a dal šanci na lepší život oběma.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Pomsta není vším?
Amthauer (1.00*), Diuk (3.50*), Inchorny (3.50*), Nathaka (2.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Inchorny - 27. března 2013 22:58
Inchorny

Dneska už nic není neklišé, každá věc je postavená na zádech jiných velikánů. Mě naopak přišel ten text svým projevem a vyhraněným rukopisem zajímavý. Možná bych ještě v tvých myšlenkách přitvrdil, možná mi v druhé části scházela trochu víc dynamika. Ten text v druhé části ale ukazuje dost na marnivost a je z toho cítit stísněnost. Většina lidí moc s pocity pracovat neumí. Teda pokut nečte komentáře:D
Moje stránky: http://sindarion.hys.cz/

murthags - 19. září 2012 16:51
murthags

vockoo 13. září 2012 23:29
jak všem je snad jasné, že sluneční elektrárny jsou udržitelný rozvoj jak pro urbanismu tak i pro architektury. Jaderná elektrárna je jak si parní, na údržbu či výrobu elektřiny potřebuješ jakýsi paliva, tady to jsou urany.
http://4.bp.blogspot.com/-HrxSy0sjtFw/UYAKNLdvlwI/AAAAAAAAAeI/wIlghyI-IUs/s1600/double+fuck+off.gif

LadyMorwen.II. - 14. září 2012 20:35
LadyMorwen.II.

Neomlouvá se, konstatuji. To co mě má dle vás nějak poučit a možná říkám možná povzbudit je spíše pravým opakem.

Amthauer - 14. září 2012 15:55
Amthauer

LadyMorwen.II. 14. září 2012 14:15
Žádný učený z nebe nespadl, ale touhle hláškou se nemůžeš pořád omlouvat, aniž by ses pohnula kupředu, no ne? Chceš pořád jen říkat, že jsi nespadla z nebe a nesnažit se "učeným" stát?
- What is a life devoid of strife?

vockoo - 14. září 2012 14:54
vockoo

LadyMorwen.II. 14. září 2012 14:15
Poučení.
Mohu si začuchat?

LadyMorwen.II. - 14. září 2012 14:15
LadyMorwen.II.

Nevím zda ty komentáře brát jako poučení. Spíše jsou znechucující a odrazující a nutí mě trvat na to, že žádný učený z nebes nespadl. Výsměch a urážky jsou spíše demotivující. Ale když jste tak geniální, bezchybní a dokonalí jistě máte tolik povídek s originální a neokoukanou tématikou. Tak mi je prosím předveďte ať vím jak ta dokonalost a neopakovatelnost vypadá.

Nefrete - 14. září 2012 10:36
Nefrete

vockoo 13. září 2012 23:29
Amthauer 14. září 2012 00:39
Vy dokážete člověka přesvědčit, aby si to přeci jen přečetl.;)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Amthauer - 14. září 2012 00:39
Amthauer

Však to byl nejlepší výrok: "technologie byla mnohem vyvinutější ... návrat ke koním a solární energii". :D
- What is a life devoid of strife?

vockoo - 13. září 2012 23:29
vockoo

Mimochodem, proč si všichni myslí, že sluneční elektrárny jsou lepší, či snad "ekologičtější", než jaderné?
Mohu si začuchat?

vockoo - 13. září 2012 23:20
vockoo

Při čtení nevyhledávám věci ohledně gramatiky, akorát by mě to rušilo. Jediné, co mě vyloženě praštilo do očí, bylo špatné použití tvaru "jenž". Jsem na to trochu háklivý, poněvadž mnoho lidí nechápe, že když už ho chtějí mít v textu, měli by se naučit jeho pravidla. Ale třeba to byl překlep.

Na druhou stranu, já donedávna neuměl pravidla přechodníků, takže si nemám co stěžovat :).

http://cs.wiktionary.org/wiki/jen%C5%BE

Dále:
Klišé.
Očividně (dle anotace) jsi si toho ale vědoma, takže nemá cenu to nějak rozebírat. Někteří holt rádi tu jistotu osvědčeného nápadu. Ale víš co se říká. Opakovaný vtip...

Mě tyhle věci zkrátka nesedí. Raději nebudu hodnotit, mohl bych být trochu zaujatý.

Jo a línému čtenářovi velice usnadníš čtení častějšími odstavci.
Mohu si začuchat?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog