Příběhy z údolí Dalda'lil Drada (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Příběhy z údolí Dalda'lil Drada

Autor : Im'oyn   5. června 2007   Povídky
inspirováno skutečností :-)

Byl dokonalý večer…
Široko daleko bylo slyšet jen šelest listí v korunách stromů. Ty se po skupinách potloukaly nekonečnou loukou jako opilí pocestní a vítr se je snažil zahnat pryč. Avšak něco si tu přeci jen ještě vymáhalo pozornost lidského ucha. Tak malého a bezvýznamného, ale přitom to cvrkání, co k tomu patřilo, sehrávalo velice důležitou roli pro onu iluzi dokonalého večera. Tu a tam jejich pravidelný rytmus narušovalo upozornění na přítomnost patrona noci, sovy. Nakonec příčinu toho praskání větviček ve stínech stromů by hledal jen blázen. Celému tomuto nočnímu orchestru stál v čele úplněk, který se zdál být mnohem jasnější, než kdy předtím. Byl snad pod vlivem nějaké magie nebo se mu jen Slunce vysmívalo přímo do tváře, to opravdu nevím. Za Měsícem se hromadilo tisíce obdivovatelů tohoto uměleckého pojetí, podstaty večera a svými světélky se snažili podpořit už tak kouzelnou noc.
Byl opravdu překrásný večer…

Celou onu nádheru si vychutnávalo deset párů těžkých bot, patřících postavám, zahalených do roucha potemnělého večera. Nicméně, jejich nositelé však věnovali pozornost důležitějším věcem, než jejich černá kožená obuv.
"Ivánku, jak daleko ještě?"
Tázavým hlasem přerušil jeden z mužů to lesní vystoupení a celý les jakoby ztichl a zaměřil se pouze na něj. Byl oděn do tmavé uniformy prezentující většinu barev, co v přírodě lze nalézt. Vytvářely na jeho oblečení vzor, o který se nejspíš pokoušel nějaký nešikovný malíř. V době, když už měl všeho plné zuby, rozlil na látku všechny své barvy a považoval své dílo za dokončené. Fakt, že mužovi nyní poskytovalo dokonalé krytí v přírodě mohl být jen shodou náhod, či záměrem. Vrcholem obleku byl klobouk, který spočíval na jeho hlavě. Po jeho obvodu byl vyzdobený všemožnou vegetací, nalezenou v blízkém okolí. Důvodem proč si na tohohle chlápka nestěžovat kvůli rušení nočního klidu byla dřevěná puška, kterou pevně svíral v rukou, jakoby mu dávala pocit bezpečí. Jediná možnost jak ho rozeznat od ostatních bylo právě jen díky hlasu, neboť jeho společníci vypadali naprosto stejně. V tomto momentu byl až nezvykle tichý a nejistý. Musel tušit, kolik zraků ze stínů je na něj ve skutečnosti upřeno.
Druhý z mužů, ten s mapou v ruce se na něj otočil: "Mám pocit, že jsme na místě. Vidíš támhle ten shluk stromů? Něco skrývají. Zalehnem a počkáme na rozpoutání ohně z druhé strany, potom půjdem hasit." Odvětil Ivánek po dlouhých rozvahách. Chvíli na to zvedl ruku nad hlavu, sevřel ji v pěst. Na tento signál ostatní zastavili. Jeho ruka pomalu sklouzla dolů k pasu a celá jednotka lehla k zemi.Vyčkávali.

* * *

Široko daleko nebylo slyšet nic. Pod tíhou dusotu desítek těžkých černých podrážek s výrazným vzorkováním, zanechávající zemi zjizvenou a poznamenanou, jsem se nemohl soustředit na nic jiného, než na cestu před sebou. Zbývalo spoléhat jen na svůj zrak a doufat v naděj, že jediné zranění, které si odsud odnesu, budou jen ta od větviček, šlehajících mě každou chvíli do tváře. Byl to snad vděk za narušení této posvátné půdy nebo má nešikovnost? Nejspíš obojí. Už abychom vyběhli z toho proklatého lesa. Pomyslel jsem si. Přítomnost ostatních a toho hluku, co jsme způsobovali během zalesněnou krajinou mi dodávali odvahu, stejně jako má zbraň. Vše co by se nám postavilo do cesty bychom převálcovali.
Konečně jsme překonali hranice lesa a napojili se na louku. Byla rozlehlá. V té tmě se zdála být až nekonečná. Tajemná a … ano, něco skrývala, byl jsem si tím jistý. Přibližně v polovině cesty travnatou rovinou se začal v dáli rýsovat malý ostrůvek vysokých stromů obklopených listovím. Skrze jeho stíny nebylo nic vidět. Celá naše jednotka se zastavila a mně došlo, že onen pocit strachu se přenesl i na ostatní z nás jako smrtelná choroba. V okolí se rozhostilo mrazivé ticho.

* * *

"Já se z toho cvrkání snad už zblázním!" Nadhodil voják, ležící vedle Ivánka. Ten ani nemrkl okem, jen se díval dál před sebe, až po chvíli zašeptal: "Cvrkání hmf, v tom lese před námi neustále něco praská. Neslyšíš?"
"Jediný, co je momentálně slyšet jste vy dvě ženský! Sklapněte!" Ozval se třetí voják a tím celou skupinu přikryl do pláště ticha.
Nejistota sílila, nervozita rostla. Každý si toho byl vědom. Každému se třásla zbraň v ruce.

* * *

"Kontaaaak!" Zařval voják, ten pozornější než ostatní. Jeho hlas proťal noční klid způsobem jakým se seká dřevo na táborák. Každého z nás zasáhla jeho tříska. Nebrali jsme to na lehkou váhu a padali k zemi. V ten moment nám nad hlavami začaly svištět střely z míst, kde ještě před okamžikem stálo klidné stromoví. Nyní se odtamtud nepravidelně rozsvěcela a zhasínala světla z hlavní pušek nepřítele. Rozpoutalo se přímo peklo. Všichni se tiskli k zemi jakoby naposledy objímali své nejdražší. Skutečnost byla ale jiná. Chvílemi jsem měl pocit, že mi nad hlavou létají včely. Rozhodně jsem nebyl schopen sesbírat toliko odvahy abych se ujistil.
Přibližně polovina jednotky musela být už po smrti. Nikdo se neozýval, nikdo se neptal na rozkazy. Všichni jen nehybně leželi a doufali, že jde jen o krátkou vichřici, která se brzo přežene. Ležel jsem tam tak na zemi a pozoroval noční oblohu, doufaje, že se uklidním. Neměl jsem tušení co dělat, nikdo neměl.
Nejméně po třech hodinách padla mlha. To nejspíš duše padlých válečníků bloudily bojištěm. Tu představu jsem okamžitě zavrhl. Střelba značně utichla, ale stále byly místy slyšet výstřely. Jeden z vojáků, zřejmě nejstatečnější ze všech se zvedl a začal rukou mávat příkazy na nejbližší z nás. Ti opakovali jeho gesta a další a další se zvedali ze země v bojovém napětí. Plánem bylo rozdělit se na dvě skupiny a zaútočit na křídla nepřítele, využít té mlhy, která nás přijala pod svou ochranou náruč a tvrdě udeřit do boku nepřítele.
Těch pár metrů co nám zbývalo, bylo těch nejdelších, co jsem musel kdy uběhnout. Smrt si nevybírala a srážela každého k zemi, kdo neměl to štěstí a vydal se špatnou cestou k cíli. Konečně jsme dosáhli prvních kmenů stromů na kraji lesa. Ale kam se ztratili oni? Vnukla se mi otázka, nad kterou nebyl čas přemýšlet. Byl jsem rád, že mám konečně nějaké krytí. Cítil jsem malé vítězství v této předem prohrané bitvě.
"Tak jo… to lehčí máme za sebou, teď se rozdělíme a půjdem ty bestie vyšťourat z jejich nor!" Rozhodl jeden z vojáků. Jeho čepice nasvědčovala tomu, že jde o důstojníka. I kdyby tomu tak nebylo, nikdo by stejně proti němu neměl sporu.

* * *

"Neslyšel jsi něco?" Nadhodil nervózně Ivánek a loktem pobídl vojáka spočívajícího vedle k odpovědi.
Ten při jeho dotyku sebou cukl, otočil se a opáčil: "No jasně, tu sovu snad slyšel každej!" Zavrtěl hlavou a z kapsy vytáhl placatici nějakého destilátu, přihnul si z ní a nadále pokračoval v rozjímání nad úžasy noční krajiny.

* * *

Střelba se teď ozývala z obou křídel. Naše pušky nebyly zdaleka tak vyspělé jako ty nepřítele. Po každém výstřelu bylo zapotřebí znova nabít. Bylo snadné rozlišit kdo a odkud se střílí. Mnohem obtížněji jsem pak přijímal fakt, že střelba tu chvíli potom z druhé strany ostrova naprosto utichla. Zachvátil mě pocit hrůzy z myšlenky, co asi potká teď nás. Přesto jsme však odhodlaně pokračovali do středu jejich základny. Křoviny mezi stromy při postupu vpřed začaly silně houstnout. Ke vší mé smůle jsem se zamotal do přírodního ostnatého drátu. Stal jsem se vězněm trnů. Zbytek jednotky postupoval dál. Sledoval jsem jak se vojáci vzdalují ve směsi křovin, mlhy a stínů. Nešlo zavolat, ani nijak na sebe upozornit. Zůstal jsem sám.
Naposledy jsem spatřil jejich siluety, nakonec stíny. Udeřila do mě první vlna strachu. Co budu sakra dělat teď ? Než jsem stačil cokoliv vymyslet. Vytrhla mě ze soustředění střelba, přicházející přesně z toho směru, kam měl namířeno zbytek naší skupiny. Srdce mi v tu chvíli zatloukávalo pořádně velký hřebík do mé odvahy. Druhá vlna strachu byla mnohem silnější. Rozklepala se mi noha, ruce se začaly třást. Všichni byli mrtví. Musím odsud zmizet a hned!.

* * *

"Poslyš Ivánku, je to už nějaká doba co tu ležíme… Navíc v té mlze nevidím nic kromě nás" Přerušil večerní klid zmrzlý hlas jednoho z vyčkávajících vojáků. A nejen to. Několik dalších mužů při narušení té noční ukolébavky sebou trhlo, popadli zpátky svou pušku a snažili se zamaskovat svůj nepřítomný pohled.
"Pššššt!" Vypravil nakonec ze sebe jeden z mužů. "Mám dojem, že jsem něco zaslechl…"

* * *

Krev mi stékala po tváři. Pramenila snad z každé trhliny v uniformě odkrývající mou holou kůži. Bylo mi to jedno. Hlavně, že jsem měl svou svobodu, byť jen na krátkou dobu. Utíkal jsem co mi síly stačily, nevnímajíc šlehání větviček do tváře. Po zkušenosti s trny šlo jen o příjemné pohlazení. Instinkty vystřídaly vyčerpaný rozum. Byl jsem nyní v té nejlepší péči. Uháněl jsem lesem pod svitem Měsíce rychlostí splašeného jelena, prchajícího před smečkou zuřivých vlků. Žíly mi přetékaly adrenalinem. Ano, začalo se mi to líbit.
Každým krokem, každou překonanou překážkou jsem propadal dál, do hlubin temného hvozdu. Nasvědčoval tomu i úplněk, který prohrával svůj vlastní boj s korunami stromů. Les houstl každou mnou opuštěnou stopou za sebou.
Nebýt posledních pokusů svitu Měsíce čelit proti přesile větvoví stromů, byl bych nejspíš přehlédl tu rozlehlou černou jámu v zemi a propadl jejím temnotám. Táhla se snad až do nekonečna. Připomínala těžce nadechující se ústa a jakoby se mě snažila vtáhnout do srdce samotné země, kam nejspíš také vedla. Ale to ne … to nemůže být … Nevěřím vlastním očím, že jsem nalezl vstup do … Ze strachem doprovázeného úžasu mě vytrhl šramot za mými zády. Mé tělo v tu chvíli zamrzlo v kámen, zbraň jsem svíral téměř křečovitě, z pokusu přenést veškeré napětí k ní. Bylo zapotřebí jednat a rychle.
Při prvních několika úderů srdce jsem se jako blesk otočil s puškou namířenou před sebe, hledím nastaveným u oka. Na třicet kroků ode mě stála postava zahalená v černém. Z kápi jí svítily dva červené rubíny. Padlo dalších úderů srdce. Ozval se výstřel. Výštěk pušky se rozlehl po celém širém okolí. Temná postava se klátila bezvládně k zemi. Srdce mi bušilo do hrudníku jako palice do bubnů.
Stál jsem tam na místě a neměl představu co dál dělat. Popruh své pušky jsem měl tak napevno ovinutý kolem ruky, div mi ji neuškrtil. Než jsem se stačil uklidnit, ozvaly se další plíživé kroky a praskání větví. Bylo jich slyšet všude kolem, až jsem se nestačil otáčet. Utvářeli kruh. Ale kdo vlastně? Už nezbývalo času nad tím uvažovat. Tvořili kruh, jehož středem jsem měl být já. Šelest větví a listí se nezadržitelně přibližoval. Hordy stínů mě uvěznily, nebylo úniku. Kruh se pomalu uzavíral. Hrdlo se mi sevřelo strachem, zhluboka a ztěžka jsem oddechoval. Naposled jsem se podíval na jámu, která vedla do samotného pekla. Potom se lesem ozvalo cvakání komor při odjištění pušek. Ale počkat! Přeci jen … Padla rána doprovázená mnoha dalšími. Střelba vyvolaná z nenávisti proti štvané kořisti.
Bylo po všem…

* * *

… Je překrásné ráno.
V dáli, tam na horizontu se tvořily kouzelné červánky. Slunce svými něžnými doteky hladilo trávy luk. Jeho paprsky si pohrávaly s ranní rosou. Zpěv ptáků pobízel stromy k tanci - sem a tam. Probouzel tak lesní bytosti do nového dne. Ale nejen je…
V uhlazené trávě leželo pozvolna rozházených deset uniforem. Pušky se válely hned vedle nich. Co přinutilo jejich nositele vzdát se svého vybavení se již nikdo nedověděl. Dokonce, žádná z jejich tváří nebyla doposud spatřena.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Im'oyn - 29. června 2007 01:20
Im

Laethe 20. června 2007 02:56

autor si cení názorů, kterých se mu zde dostalo :-)
dál bych to tak nějak už nerozebíral :-)
Je extrémně těžké být idiotem, konkurence je příliš vysoká..

Laethé - 20. června 2007 02:56
Laethé

nemám ve zvyku ani v oblibě psát komentáře, ale neodolala jsem pokušení seznámit Vás se svou malou osobní detektivkou těsně před třetí v noci.

musím přiznat, že jsem se v textu zcela a dokonale ztratila. po asi čtvrtém odstavci jsem už byla tak zmatená, že jsem nechala čtení a prolétla komentáře ve snaze najít nějaký klíč. to mě zmátlo ještě víc, protože to, co jsem přečetla jsem evidentně pochopila naprosto špatně. v zoufalé snaze zachránit si zbytek čtenářské sebeúcty jsem text přelétla ještě jednou, až do konce. kýžený výsledek se nedostavil.

po pěti minutách jsem konečně přišla na to, v prvé řadě mě zmátla věta "Důvodem proč si na tohohle chlápka nestěžovat kvůli rušení nočního klidu byla dřevěná puška, kterou pevně svíral v rukou, jakoby mu dávala pocit bezpečí." - vytvořila jsem si mzlnou představu, že tito vojáci jsou jakýmisi airsoftovými šílenci řádícími v nočním lese.

usoudila jsem, že celý text je složen ze dvou příběhů (zde jsem se pravděpodobně pochválila, neboť tato doměnka byla potvrzena názvem povídky): první popisuje dobrodružství výše zmíněných airsofťáků, druhý poslední okamžiky reálného vojáka umírajícího reálnou smrtí v reálné palbě. další vývoj mě nutně musel zmást, stejně tak jako komentáře. jak prosté, milý watsone.

prosím autora, aby toto nebral jako krutou kritiku. opravdu nevím, jak se mi popsaný myšlenkový kotrmelec povedl a text na tom nejspíše nese malou vinu.
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

hater - 11. června 2007 12:46
hater

neni potreba se obhajovat ;-) ja jsem tu psychologii vojaka naopak chvalil ;-) ovsem je tu par detailu, ktere uplne nesedi.
Schvalne si ten svuj textik po sobe precti a to co se ti nebude zdat okamzite opravuj ;-) ... sem tam neco prepises a pak si to precti jeste jednou ;-) jsem si jisty, ze najdes jeste dalsi detaily, ktere by se daly napsat jinak, lepe ;-)
Jedine co je potreba udelat, je opravdu si to precist s urcitym odstupem.

Im'oyn - 8. června 2007 13:52
Im

hater 8. června 2007 12:16

Ták, trošku bych se to pokusil obhájit :-)

Teď nefíím , jestli to z toho přímo vyplívá, (příště na tom víc raději zapracuju :-) ).. ale jsou tam dvě skupiny:
Jedna, ta méně početnější, čeká až se rozpoutá střelba, tam občas někdo prohodí pár slov..
No a druhá, těch několik desítek, co se přemísťuje celkem hlučně lesem k místu setkání.
Noo pak následuje střet, přečkání .. (měli se vrhnout vpřed okamžitě, dokud měli převahu, ale strach nám nedovolil) .. A vem si když střelba značně utichne, zvedneš se a jsi ve vizuálním kontaktu jen s pár vojáky kolem, ti ale vidí další a ty další .. Ruční signály, nejlepší volba, když na sebe nechceš upozornit hlasem a chceš nějak dát vědět ostatním, co mají dělat :-)
zažil jsem si to, a je to vážně dobré řešení, opravdu :-) (promluvíš, padáš k zemi a topíš se ve vlastní krvi :-)

Příště přispěju nějaký ten příběh , aby to byly skutečně "příběhy" O:-)
Je extrémně těžké být idiotem, konkurence je příliš vysoká..

hater - 8. června 2007 12:16
hater

Tak tohle je psane celkem peknym stylem a je primo videt, ze na efekt :-)
ovsem chce to jeste nejaky trenink, aby to nebylo uplne sroubovane... vicemene se mi uplne zborila atmoska (rozesmal jsem se), kdyz se ze zacatku ti vojaci zacali bavit na cely les a pak kdyz uz o nich vsichni vedeli, tak potom velitel zacal udelovat rozkazy posunkovou reci :-))
prunik do psychologie vojaka na bojisti celkem pekny, ale opravdu tomu konci neco chybi. Vyvrcholeni a vitězství před námi autor zatajil.

Griffík - 6. června 2007 14:40
Griffík

Máš pravdu...protiřečení není to správné slovo...spíše nejasnost a nedorozumění.

Im'oyn - 5. června 2007 15:06
Im

Griffík 5. června 2007 14:26
Jasan :-) Jedna skupina, která se boje ani nezůčastnila, zmizela beze stop. Druhá, ve které jsem měl tu čest býti i já, zemřela ve střetu s nepřítelem (kromě vyjímky), tam nikdo nikam nemizel.
A kdo by vyprávěl ten příběh, kdyby vypraveč nepřežil ? Bylo tam lehce naznačeno že tam nějaká možnost přežití nejspíš BYLA :-) Ale o tajemné díře a kamže to je vlastně vstup třeba až příště že .. ;-)

Protiřečení ? Ale notak :-)
Je extrémně těžké být idiotem, konkurence je příliš vysoká..

Griffík - 5. června 2007 14:26
Griffík

Heh no mám si představitz člověka který přežil návštěvu tohoto udovlí a ostatním vyprávěl o bitvě jež se tam odehrala...na druhou stranu v textu píšeš, že zmizeli a už je nikdo nikdy nespatřil...trochu si tím protiřečíš.

Ale jinak s tebou souhlasím. Celý tenhle text je jedno velké protiřečení. Příště neuváděj že de o příběh a ja k tomu nebudu přistupovat jako k příběhu.

Im'oyn - 5. června 2007 12:04
Im

Griffík 5. června 2007 06:34

Noo, představ si člověka, kterej přežil jako jeden z mála onu návštěvu zmiňovaného údolí. Jednoho dne se tak vrátil a mohl o všem vyprávět. Asi máš pravdu, vytrhl jsem pouze kus z toho, čím vším prošel a tak to s "příběhem" nemá vlastně nic společného..
Tahle povídka má být vyjímečná tím, že jsem si něco podobného zažil a přisadil si notnou dávku fantazie..
Jinak kromě toho měla především vylíčit strach, kterej se tě zmocní když se ocitneš sám obklopen lesem a jsi pronásledován..

upřímně řečeno, bylo to vyprávění bez názvu, které se odehrávalo na pozadí ostatních příběhů, a mělo trošku jiný záměr než uvést čtenáře do dějství .. příště v té anotaci něco takového zdrůrazním, nebo vymyslím nějakej samostatnej název :-)

Noo, a kde že jsem to čerpal ?
Tak představ si historický bitvy, ale né zas tak už moc historický :-)
Je extrémně těžké být idiotem, konkurence je příliš vysoká..

Griffík - 5. června 2007 06:34
Griffík

Zajímalo by mě, kde jsi něco takové čerpal ze skutečnosti...

Celkově z toho nemám dvakrát dobrý dojem. Nazveš to příběhy z udoli Dadildarada, ovšem v textu je příběh pouze jeden a navíc takový, který ani nemá zápletku

Když to tak vemu kolem a kolem, v tomhle textu se snažíš popsat jistou bitvu...berme to tedy jako další momentku...nikoliv jako příběh.

Stylistika psaní je víceméně průměrná takže nic světoborného. Příběh mne nijak nezaujal. To, že je krásná noc a vojáci se vydávají temným lesem proti nepříteli, o němž zmíní sotva pár řádků, nakonec se zbytek pěchoty ztratí v mlze a po bitvě zůstanou jen hadry bez těl...možná ten konec začal být zajímavý jinak jsem se nebýt oživujícího popisu "překrásné noci" asi nudil.

Průměrné...dávám za 3*

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog