Příjezd humorného barona (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Příjezd humorného barona

Autor : ErikTerchman   21. listopadu 2015   Povídky
Co se stane, když naštvete toho správného velitele?

Základna praporu Ejforstzturm - 24. století -

Před pár minutama byl cije Ivan pořádně vytočenej ženskými podřízenými, když je náhodou odposlouchával z kuchyně, jak o něm nepříjemně mluví… Hlavně mu uměle navýšily věk a ponížily jeho hrdost: Prej se tolik snaží si ulevit z povinností Republikánského důstojníka, že udělá cokoliv, aby nemusel nastoupit do služby.
To ho přinutilo jít za velitelkou praporu, kapitánkou Cornelii, si stěžovat.
Ačkoliv on měl vyšší hodnost, tak i přesto tu stále velela ona, jelikož on tu údajně měl strávit příjemný odpočinek bez stresu od každodenních povinností vyššího důstojníka.
Proč se tedy cítil, jako kdyby tomu bylo právě naopak? Že přešel od ráje do pekla.
Nyní plnou rychlostí procházel prázdné chodby v hlavní budově, všude dominující smutně šedá barva, přerušovaná buď obrovskými okny, či plakátem s jasným rudým upozorněním… Typická armádní architektura. Jak úžasné.
Došel k hnědým dveřím pracovny Cornelie. K jeho překvapení byly otevřené.
Aby náhodou nepřerušil nějaké důležité jednání, opatrně nakouknul dovnitř.
Spatřil blonďatou důstojníci v ozdobné zelené vycházkové uniformě, jak sedí na svém místě za obrovským stolem, vyrobeným z tmavého dřeva venge, plným papírů a promlouvala docela pobaveně s její zástupkyní nadporučicí Origami, stojící naproti ní v podobné uniformě.
Byla velmi drobná, a tím budila u ostatních pocit její slabosti, ale během boje by jste nechtěli v žádném případě být proti ní. Její velmi světlé krátké vlasy, až do bíla, ji dělaly terčem mnoha témat v rozhovorech jejích kolegů.
Bohužel pro něho, nerozuměl ani jedinému slovu ze zdánlivě zábavné debaty. Naštěstí téma rozhovoru byl rychle odhaleno: rudý dokument zvednula kapitánka Cornelie z nepořádku na stole tak, aby jej viděli oba dva, včetně stále neodhaleného šmíráka.
„Atentát na cije Folshzturma,“ měl text na hlavní desce.
To už ruply Ivanovi naplno nervy, jelikož on byl tím zvaným cijem z Folshturmu. Nejdřív ženské v jídelně a nyní i velitelky praporu!
Rozrazil dveře, a kdyby tam nebyla pojistka, tak by klika destruktivně narazila do starého nábytku plného krámů, ale i tak se ozvala hlasitá rána.
Dvojice neočekávala tak náhlou návštěvu, hlavně ne člověka zmiňovaného v jejich rozhovoru.
Rychle schovaly dokument v marné touze, že si ho ještě nevšiml.
„Stalo se něco?“ otázala se vylekaně Cornelie. Druhá se postavila do pozoru s tváří plnou strachu, jako kdyby věděla, co se stane.
„Přebírám velení nad zbytkem dne! Ať se všichni shromáždí v plné zbroji s prázdnými batohy na nádvoří za patnáct minut!“ rozkázal vztekle, prskající přitom všude sliny s rekordním dosahem.
Otočil se a chtěl vykročit zpět do chodby, když za ním potichu zašeptala kapitánka:
„Odnes to rychle k…“ Chtěla podat ten dokument Origamě, ale rychlým pohybem se toho zmocnil Ivan.
„Prosím vás! Neotevírejte to!“ Požádala úplně rozklepaná Origami, avšak ignoroval její žádost a otevřel ho.
Místnost upadla do naprostého ticha. Nikdo nedýchal, nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul.
Vzduch se naplnil strachem, úzkostí a rozrůstajícím vztekem.
Dokonalé ticho prolomil teprve důstojník po přečtení pár řádků a zhlédnutí obrázků:
„To nemůžete myslet vážně!“
Ženy se na sebe vystrašeně pohledly s jasnou otázkou: CO BUDEME DĚLAT?!
„Pane… já vám to vysvětlím, prosím.“ Odvážila se Cornelie promluvit. Ihned však byla uzemněna zlým pohledem nadřízeného, což pro ni byla nejstrašidelnější věc v její životě.
„Já vám dám,“ zvednul ruku a s ní pohrozil, „po mém speciálním výcviku budete vůbec rádi, když řeknete jediné slovo!“ A s tím odešel.
„Právě jsme nechaly vybouchnout sopku…“
„Super vulkán.“ opravila jí Origami, adoptivní dcera Ivana, ale to je jinej příběh… Spíše román.
„Hlavně ať to nejhorší neschytají podřízení.“ Zadoufala, ale oběma bylo už jasný, že toto přání se nesplní.
Co se dalo dělat. Cije rozkázal…
„Radši půjdem. Ať maj holky aspoň čas se zotavit z toho, že jejich volný den byl zrušenej.“ Po těchto slovech se obě dvě ženy vydaly zburcovat celou základnu.

Ve stanoveném čase stálo v pozoru dvacet smutných vojand v tmavě šedivých uniformách s plnou výbavou v pěti zástupech, seřazeny podle týmů. Jejich velitelky, poddůstojníci, byla tam i Origami, stály o dva kroky vpřed.
Naproti nim stál rozzuřenej Ivan s rudým obličejem, stále naštván z takové zrady ze strany žen. Po jeho boku byla Cornelie, taktéž v pozoru.
„214. prapor Ejforstzturmu je připraven v plné zbroji, podle vašeho rozkazu.“ Nahlásila. Vojenské bláboly, pro normálního civilistu něco zvláštního.
Důstojník měl však jinou aktivitu, měl skloněnou hlavu dolů a hrdě si chválil čerstvě vyčištěné boty… Následně zesmutněl:
„Kruci… a já si je budu muset zrovna ušpinit!“ Zamumlal nahlas. Další pozornost konečně dostal prapor.
„Dnešní večer si všichni užijem…“ zkontroval si oblohu, než pokračoval se zvednutou rukou směrem nahoru, „…i matka příroda nám žehná.“
Z řad se ozvalo nemilé zabručení. Jedna z poddůstojnic se ohlédla za sebe a pokárala viníky.
„U základny je obrovská hromada kamene. Tam si naplníte batohy. Potom si prohlédneme blízké okolí naší krásné základny a při troše štěstí stihnem i večeři, která je výjimečně speciální - obsahuje totiž ma-so.“ Znovu se z řad něco ozvalo, ale tentokrát radostný jásot.
Důstojnice se chtěla přidat, jenže rychle si uvědomila, že v tom bude určitě nějaký háček, což se jí hned i potvrdilo.
„Mám však jednu podmínku. Za dvě a půl hodiny, kdy bychom se měli vracet, si zkontroluji všechny ešusy, a kdo bude mít menší množství vody z nějakého důvodu, nedostane dnes najíst!“ Nikdo to radši nekomentoval.
Nikdo nepochyboval o tom, že to dokážou splnit a ke zvláštní tekuté hmotě konečně přibude něco víc k jídlu… jeden důstojník nechal u této hmoty kdysi důležitou filozofickou otázku: „Hmmm, je to k jídlu, nebo spíše k pití?“
Vyšli ze základny, chvilku následovali vysokou betonovou zeď, než narazili na hromadu kamení.
Tam, pod přísným dozorem Ivana si všichni naplnili prázdné batohy a i on sám si něco málo nandal, ale jak měly za chvíli zjistit, měl tam ještě nějaké překvapení…
Seřadily se do dlouhého zástupu a pod vedením Cornelie šli všichni běhat.
Ivan nemohl samozřejmě chybět. Chtěl přece dokázat, že není žádná zalezlá krysa.

Dvě hodiny uběhly, všichni byli vyčerpání, avšak stále měli dostatek energie dokončit běh.
Za tu dobu všichni stihli proběhnout kolem opuštěných továren, jezer a krásných domů, ze kterých majitelé zvědavě vykukovali ven.
Konec se rychle blížil a už to vypadalo, že nebude žádná ostuda ze strany podřízených, bohužel Ivan měl již něco vymyšleno, jenže ještě se nikdo neprovinil. Naštěstí příležitost ho nenechala dlouho čekat.
Jak zpomaloval, aby ho ostatní předběhli a následně zas zrychloval, uslyšel stěžování jedné ženy:
„Krucinál, já ho fakt nenávidím. Je horko, ale i tak nám zakázal se napít. Ten by si něco opravdu zasloužil, ten zkur…“
„Všichni stát!“ zařval hned za “obětním beránkem“, jak si jí později nazve, než stihla dopovědět svou myšlenku.
Kolona se zastavila. Někteří skočili rovnou do malého příkopu hned u cesty za příjemným stínem, jako jediná záchrana před nelítostným sluncem, uprostřed ničeho.
Zbytek se shromáždil kolem Ivana a Mendy očekávajíc trest.
„Deset kliků a ať tě nenapadne je ošidit!“ Zařval na ní výhružně. Byl velmi spokojen, že někoho nakonec nachytal. Byl z toho tak šťastný, že to dával najevo na kiláky daleko.
Smutně zírala na jediného muže v blízkém okolí.
„Na co čekáš?“ Řekl TEN muž.
Dál se nenechala pobízet.
Tři kliky byly ještě v pořádku, jenže ve čtvrtém, pátém a šestém ztratila tempo a už s tím měla vážné problémy.
„Zastav se.“ Řekl jí, když byla nejvýš.
„Co chcete udělat?“ Otázala se Mendy.
Zlověstně se usmál.
Ze svého batohu si vytáhnul takovou kovovou věc se zajímavým tvarem na jedné straně, položil ho pod ní a s tou stranou směrem k břichu.
„Mina?“ Ozval se něčí hlas z překvapeného davu.
„Mina?“ Zopakovala šokovaná Mendy.
Neodpověděl. Další věc, maličká krabička, dál tentokrát pod její krk s odjištěním spínačem.
„Pokračuj, ale nesmíš se dotknout toho spínače, jinak to udělá bum.“ Mendy zaváhala.
Nevěděla, jestli je to jen špatný vtip, nebo to myslí smrtelně vážně.
Kolegyně radši mlčely. Taktéž byly stejně zmatené, jako ona.
I Cornelie zůstávala stranou i přes její jasnou auru.
Radši přestala přemýšlet a pokračovala: sedmý.
Nikdy by nevěřila, že pár kamínků jí budou dělat takový problém.
Najednou dostal nepříjemný pocit, že to nakonec obětní beránek dokáže. Položil tedy svou nohu na její baťoh s těžkým nákladem a začal tlačit směrem k zemi.
„Víš, co taková malá nálož udělá, kdyby ti explodovala přímo pod břichem?“ Začal strašit.
S maximálním úsilím se jen tak tak nedotkla spínače… osmý.
„Ne, ten chlap mě nedostane! Já mu ukážu, jakmile mi sundá tu nohu ze zad, co to je dívčí síla!“ stěžovala si ve svých myšlenkách, myslící jenom na pomstu.
Pot jí stékal po tvářích, váha na ní kladena se rychle zvyšovala, těžce funěla.
Nikdo si nevšiml příjezdu černého auta a vysokého důstojníka Erichzturmu, který z něho vystoupil a zamířil ke shluku vojand.
Ivan si mezitím zodpověděl na vlastní otázku.
„Udělá ti takovou nemilou díru, z čeho ti vyteče obsah břicha. A jelikož jsi přímo nad minou, tak nikoho dalšího to nezraní.“
„Zapomeň, já ti tu radost neudělám!“ další slova pouze pro její mysl.
Erichzturmak se dostal přes řadu šokovaných vojand.
Spatřil aktuální dění. Zatvářil se trochu pobaveně.
Cornelii si ho všimla a zoufale se na něho obrátila s prosbou. „Prosím vás! Zastavte to!“
Pokrčil ramena.
„Omlouvám se, ale jsem momentálně mimo službu.“
Mendy zvládla devátý s velkými obtíží. Již cítila, že její síly na další klik nestačí.
Stále jí zuřivě a nemilosrdně tlačil na záda.
„Kapitánko, prosím!“ Zoufale vykřikla písklavým tónem v době, kdy její ruce začaly podléhat velké váze.
Velitelka přešla bez dlouhého přemýšlení do činnosti. Bleskurychle vzala spínač, vteřinu předtím, než Mendy absolutným vyčerpáním spadla.
„Díky…“ Poděkovala absolutně spokojeně s absolutně jiným tónem hlasu, než bylo u ní zvykem.
Jak se zaraženě koukal na důstojníci, jak mu zhatila plán, málem ztratil, během pádu Mendy na zem, rovnováhu.
„Proč jste to udělala?“ Zeptal se zklamaně Ivan.
„Teď mi řeknete, pane, jestli ta nálož je pravá, nebo…“ Jelikož neodjistila spínač a držela krabičku u těla na dosah Ivana, využil šance a přesným úderem tlačítko stiskl.
Něco zapípalo, pár zděšených vojand uskočilo z kruhu, některé skočily šipku do úkrytu a následně se ozvala nemalá rána.
Obětní beránek se o pár centimetrů vznesl a žlutá kaše vystříkla ze směru pod jejím břichem.
Zavládlo zděšení. Nikdo nevěděl, jak se má zachovat.
Naštěstí se nejdřív zvednula hlava. Po kontrole blízkého okolí si Mendy sedla a beze slova strnula nechápajíc současnému dění, zcela bez myšlenek na pomstu.
Ivan se zasmál a důstojník, který před chvíli přijel, se jenom pousmál a začal vyprávět historku. Ještě by mohl mít klobouček, dřevenou hůl, vrásky a něco, na co by si mohl sednout a stal by se z něho milý dědeček, vzpomínající na svou překrásnou minulost.
„Ty jsi ještě dobrá. Co si vzpomínám, tak posledně, co to vybouchlo, tak se celá rota Folshzturmu natolik lekla, že se rozutekla po celém okolí se schovat. Když se všichni vojáci vrátili z dlouhého čekání, tak se ten chudák nehýbal. Co s ním? Podle logiky Folshe, vykopali mu hrob a hodili ho do něho. Než ho však zasypali, tak si všimli, že lighfuntier Ivan spokojeně sedí a jí tu kaši.“ Jako požár začaly vojandy ochutnávat podivnou žlutou látku z těla Mendy, která zírala velmi naštvaně před sebe ignorující čin svých kamarádek, až byla dokonale čistá.
Jenom Origami s Cornelií se zdržely ochutnávky s nedůvěrou:
„A co to přesně je?“ Ivan otevřel ústa, připraven ukončit “speciální výcvik“, ale předběhnul ho jeho starý přítel:
„Zahuštěná moč s cukrem.“ /milý čtenáři, kdybyste viděli ten boží šokovaný výraz těch mladých dívek, jak se na vás koukají s dokořán otevřenými ústy, většinou ještě špinavé z té kaše, nikdy byste na tuto chvíli nechtěli zapomenout./
Absolutně všichni, kdo ochutnal, si vytáhly bezmyšlenkově ešusy a začaly si mít ruce a vyplachovat pusu, bez vědomí, že takové jídlo nelze vykuchtit.
Ještě pobavenější Ivan z vydařeného vtipu svého dobrého kamaráda, se postavil do pózy s ohrnutým frňákem. „Vy nechcete dneska večeři?“

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

rafaela - 21. listopadu 2015 09:57
rafaela

Příště si to po sobě před odesláním přečti. Takovejch strašnejch překlepů z nepozornosti jsem dlouho neviděla a příště už se s tím matlat nebudu. Dvojtečku radši vůbec nepoužívej, když s ní neumíš zacházet.

Z hlediska vyjadřování je to divně nekonzistentní, přeskakuješ naprosto nesmyslně od spisovné řeči k nespisovné, od přítomného času k minulému. Díky tomu je pak trochu obtížné se orientovat.

Co se týče příběhu, připadá mi trochu plochý, nevysvětlený a bez pointy. Popis šikany v armádě? Okej, dobrý. Sice mám teda dojem, že si neumíš ani představit, jak hrozná taková šikana vojáků může bejt, ale pohoda, k tomu se asi musí dojít časem.
Celkově mě to sice neurazilo, ale taky nijak zvlášť nebavilo a nezaujalo, nechápu, co bylo smyslem příběhu.
Víš, cos vlastně chtěl, kdyžs žádal po bozích za ženu z jezera Paní...?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog