Pro život - 1. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Pro život - 1. část

Autor : Ronkar   1. června 2010   Povídky
Zdravím všechny RPG pozitivní jedince :) Pokud máte zájem přečíst si povídku ze světa RPG, kde se seznámíte s mladými hrdiny dosud nezformované Podskalské družiny, neváhejte. Doufám, že se vám bude příběh líbit a pokud ne, neváhejte a dejte mi to vědět.

Bez přátel není štěstí, ale bez neštěstí není přátel.

Přišlo parno. Staří posedávali ve stínu sedlových střech a v klidném rozjímání věnovali svůj čas pokuřování dlouhých dýmek. Tabákový kouř se líně vlnil v dusném horku, zatímco vánek nepohnul jediným lístkem. Bylo koncem srpna a do Velkého Barvorovu, největšího města mezi Šernovským lesem a řekou Okrnají, se zrovna blížily žně. Městské sýpky byly už dávno připravené na nové pytle mouky, i hospodáři vyčistili své stodoly, aby je mohli naplnit čerstvými stohy slámy. Ze zlatavých polí ječmene již druhým dnem neúnavně zněl břinkot kos a líbezný zpěv žen, které sbíraly a svazovaly obilí do snopů.
Mezi všemi těmi lidmi, kteří proudili dnešního rána ulicemi, se proplétala také dívka se zcuchanými vlasy. Už od pohledu bylo vidět, že není zdejší. Do ořechových kadeří měla umně zapleteno několik ptačích per pestrých barev. Kalhoty z hrubého sukna byly staré a špinavé, i rukávy košile se jí už trhaly. Snad jen řádně šitá kazajka z tvrdé vepřovice a vysoké šněrovací boty působily solidním dojmem. Nebylo divu, že vypadala, jako by právě vyskočila ze křoví, však se poslední tři dny trmácela divočinou. Pod hnědým pláštěm se jí při rychlé chůzi za opaskem klimbal meč, na zádech pak toulec s šípy a krátký luk. Na ústech a nose si držela šátek, jako by jí zápach města nedělal dobře. Jmenovala se Senga a zrovna mířila k hostinci Dlouhý odpočinek.
Sotva došla ke krčmě, seběhlo se k ní hejno uličních dětí, které si mezi sudy s vínem hrály na babu. Nebyla náhoda, že si ke své hře vybraly místo právě před nálevnou. Loudily tu peníze.
„Uličníci jedni,“ zasmála se Senga, když jí shluk děcek zabránil v průchodu do hostince, a hrábla spěšně do kapsy. Mezi ukazovákem a palcem se zaleskl matný kov. Děti křepčily radostí. Cizinka dala peníz nejmenší z děvčátek. Chtěla ji pohladit, ale ruka se jí těsně před hebkou tvářičkou zarazila. Váhavě ji stáhla zpět. I přes to se holčička zasmála a než bys řekl švec, byla se svým drahocenným pokladem pryč. Ostatní děcka pelášila za ní. Dívka si povzdechla, vzala za kliku a vešla do krčmy.
V nálevně U Dlouhého odpočinku bylo ticho a přítmí. Vstupní hala, dřevěné lavice u dlouhých stolů, dokonce i barový pult, to vše zelo prázdnotou. Jen z kuchyně sem doléhaly tlumené hlasy majitele a jeho ženy. V rohu mezi sloupy, které podpíraly čtvercový ochoz se zábradlím, seděli jediní hosté. Podivná trojice mužů, která právě snídala.
„Dobré jitro,“ pozdravila je vesele Senga, když si stáhla šátek z obličeje a odkryla tak své pihy, „venku je tak krásně a vy jste ještě pořád zalezlí tady ve stínu?“ nevěřila vlastním očím.
Namísto odpovědí na ni jen nezaujatě vzhlédli. První dva byli lidé. Jeden oděn do rozevřeného pláště barvy bezhvězdné noci s kapucí na hlavě; ten druhý do nepříliš zručně ušitého kabátu, z něhož trčel vysoký límec zašedlé, pomačkané košile.
„Přidáš se?“ zamlaskal s plnými ústy poslední přísedící, Narden.
„Ráda,“ odvětila pihovatá dívka s úsměvem na rtech a zasedla.
Na stole ležel nakrájený chléb, kostka másla a sůl. Hned vedle pak dušený ovčí sýr a vařená vejce v míse. Z konvice se linula příjemná vůně máty. Senga se nemusela do jídla dvakrát pobízet.
„Neměla by ses zbytečně trmácet ulicemi, když tu řádí ta nemoc,“ upozornil ji Narden.
„Potřebovala jsem si na tržišti pořídit jen pár věcí,“ řekla omluvně, „navíc Šarlatový mor prý postihuje jen chudinskou čtvrť a ta je odříznutá za řekou. Nikoho z té oblasti nepustí do ostatních částí města,“ dodala na vysvětlenou.
Narden ji chvíli mlčky sledoval, ale poté opět začal věnovat plnou pozornost své snídani.
Byl to chlap vysoký jak hora i přes to, že právě seděl. Paže položené na stole byly samý sval a vystouplá žíla. Hlavu měl holou, jen z temene mu padal na kožené brnění tmavý cop zdobený korály. Široká čelist, ploché čelo a malé tmavé oči, to vše dohromady nemohlo nikoho nechat na pochybách, že se jedná o thargara – příslušníka nepříliš civilizovaného společenství, jejichž lidé byli obyčejně nazýváni prostě barbaři. Hned vedle své stoličky měl o zeď opřený meč bez pochvy, s ostrými zuby nad jílcem. V tomto kraji se mu říkalo Bastard a Narden ho měl vždy u sebe, nehledě na to, co zrovna dělal.
„Tvůj podíl,“ houkl muž v černém k Senze a kývl na mince, které se zlatě leskly na hromádce. Do Feenixovi tváře jako obvykle nebylo dobře vidět. Ze stínu kápě vystupovala jen bílá čelist, zdobená ostrou bradkou a lesklé oči, podobné uhlíkům, jež se však dovedly v mžiku zažehnout spalujícím ohněm.
Dívka radostně shrnula penízky do dlaně a po jednom je naházela do svého měšce, kde hezky zacinkaly. Pět mincí pro každého. Tolik si vysloužili od konšela Karduje za krvavý střet s bandity při cestě do města. Ve hvozdech kolem Barvorovu už dnes nebylo pro nikoho bezpečno. V kraji totiž loupila velká tlupa zbojníků pod vedením divoké barbarské ženy té nejhorší pověsti. Pro svou zlomyslnost a krvelačnost byla proklínána nejen šlechtou, ale i kněžkami Slunce. Její banda přepadala hlavně bezmocné cestující na silnici, kteří do města směřovali z východu po Severní cestě a neměli dostatek peněz na to, aby si najali ochranu. A zálusk si dělala především na Jisserské karavany, které převážely do města léky pro nemocné. Jmenovala se Rudá Meif a jejímu řádění zatím nikdo nedokázal učinit přítrž.
Narden pod mdlým světlem, které přicházelo otevřeným oknem, působil otráveně.
„Děláš si starosti o Rona?“ otázala se Senga.
Barbar na ni zvedl oči a sotva dožvýkal sousto, pravil: „Měl tu už přece dávno být.“
„Děláš si zbytečný starosti, Ron se o sebe umí postarat,“ odvětila mu bruneta a kousla do chleba s máslem.
„To jo… ale kde se zdržel?“ nenechal se Narden tak snadno odbýt.
Senga jen pokrčila rameny. Očividně jí to nedělalo starosti stejně jako zbytku party.
„Ještě, aby se mu tak něco stalo,“ zamumlal thargar.
„Takové věci neříkej, nebo je přivoláš,“ pokárala ho.
„Znáš Ronkara,“ řekl suše Feenix, „slušný nocleh a teplá koupel mu nic neříká. Určitě se zase někde poflakuje pod stromy a pěje ódu na zablešený vlky, “ pronesl sarkasticky a zasmál se vlastní „vtipné“ poznámce.
„Nech těch kravských keců!“ odsekl Narden čaroději.
„Ou, ou, teplá koupel,“ rozplývala se Senga nad tou krásnou představou. Už od příjezdu se na ni těšila. Včera byla po dlouhé cestě a boji tak vyčerpaná, že se dokázala jen z posledních sil dotrmácet do pokoje a padnout na postel.
Tom neříkal nic. Nebyl to moc hovorný typ. Ne, že by mu byla řeč u stolu lhostejná, ale vystačil si zkrátka se svými vlastními myšlenkami. Ve stínu sloupu na něj nebylo dobře vidět. Sedl si tam schválně - trochu stranou od ostatních. Když se ovšem sklonil k hrnku s čajem, aby se napil, denní světlo zalilo jeho tvář bílým jasem.
Úzký, ba až vyzáblý obličej, mastné rezavé vlasy, žádné obočí. To vše dělalo z Toma nehezkého muže. Navíc měl pořád zarudlé čelo i tváře. Památka na nehodu z alchymistické dílny, před lety, když ještě žil se svým Mistrem ve Městě Mincí. Jeho výtvor mu explodoval jen kousek od obličeje a nepěkně ho popálil. Přesto byl rád, že měl jen pár jizev. Mohl totiž přijít o zrak nebo o prsty.
„Ron říkal, že bude čekat U Dlouhého odpočinku,“ zabrblal Narden.
„Říkal, že bude čekat U Dlouhého odpočinku,“ napodobil Feenix Nardena s teatrálním přeháněním v hlase. „Jsi snad jeho chůva?“
„Co jsi to řekl?“ rozčílil se barbar.
„Slyšel jsi dobře,“ sykl čaroděj.
Narden prudce vstal, div, že nesvrhl svou židli na zem. Tom se mlčky trochu odstrčil od stolu, jako by očekával, že ho někdo převrátí.
„Dávej si pozor na to, co říkáš, kouzelníčku,“ pohrozil mu thargar pěstí.
„Nebo co?“ nepřestal Feenix, „uprdneš si mým směrem?“
To už bylo na Nardena moc, zavrčel jako podrážděný medvěd a sáhl po svém meči.
Feenix vstal a do ruky uchopil hůl, která do této chvíle byla opřená v rohu místnosti. Tom spěšně sáhl po míse s vajíčky, aby je uchránil před tím, co mělo následovat.
„Feenixi, dost!“ vyjekla Senga poděšeně.
„Jen blbec se spálí dvakrát o stejného čaroděje,“ řekl Feenix chladně směrem k barbarovi s copem.
„U Bornara! Uklidni se Nardene - polož ten meč,“ prosila Senga.
Barbar svíral Bastard v napnutých pažích a mračil se na mladého muže v kápi. Ten se pod kapucí tvrdě usmíval.
„Nech toho. Nemá to smysl,“ položila dívka Nardenovi ruku na rameno, přičemž se na Feenixe vyčítavě zamračila. Válečníkovi ještě chvíli sršely z očí blesky, ale pak ostří kleslo k zemi. Senga si oddechla.
„Pche,“ vyprskl Feenix pohrdlivě a pomalu se usadil zpět do židle.
I Narden zasedl, ale dál probodával čaroděje nevraživým pohledem. Meč se vrátil na své místo.
V tom se otevřely vchodové dveře. Stála v nich žena. Sotva zpozorovala sedící čtveřici, potichu za sebou zavřela a vykročila svižně, ale překvapivě tichým krokem, směrem k jejich stolu. Ozbrojena byla dlouhým lukem na zádech, za pasem pak měla zahnutý nůž v bílém pouzdře. Zastavila se jen pár kroků od nich a než promluvila, dlouze se zadívala na překvapeného barbara.
„Ty jsi Narden?“
Její hlas zněl hudebně.
„Kdo se ptá?“ zamračil se thargar tak, jak se mračil na každého, koho neznal, ale kdo naopak znal jeho.
Příchozí byla oděna do tmavě žluté prošívané haleny s délkou až pod kolena, která byla v útlém pase sepnutá koženým opaskem. Přes halenu měla šedý plášť a vlasy skryté pod kapucí. Než se její oči znovu zastavily na Nardenovi, rozhlédla se po přítomných.
„Jmenuji se Ewran,“ představila se mírnou úklonou hlavy, „mám pro vás zlé zprávy,“ pravila a sundala kapuci na ramena. Odhalila tak plavé vlasy sepnuté do vrkoče. Měla zašpičatělé uši, čistou tvář, hladkou a bezchybnou. V očích, podobných lesní lani, zářilo světlo hvězd. Její věk šel jen těžko určit, ostatně jako u všech elfů.
„Oč jde?“ otázala se opatrně Senga.
„Jde o vašeho přítele – Ronkara.“
„Ron? Co se mu stalo? Kde je?“ vyhrkl překvapeně Narden.
„Obávám se, že je ve smrtelném nebezpečí. Tedy - měl-li štěstí,“ opáčila.
„Co tím myslíte?“ vydechla nevěřícně Senga.
„Na tom nesejde, co tím myslí,“ rozhorlil se Narden, „kde je Ron?“ postavil se. V té chvíli převyšoval už tak dost vysokou elfku o celou hlavu.
„Nechte mě, prosím, vypovědět, co se stalo. Bude pak snadnější pochopit, jak se věci mají,“ řekla mírně holohlavému thargarovi, protože viděla, že ho nová zpráva rozrušila.
Barbar, ač nerad, nakonec kývl.
„Pocházím z Anda emyn,“ přešla do elfštiny, „Dlouhých hor na západě, a cestuji po krajích jen se svým přítelem už několik měsíců. Abyste rozuměli, nemáme žádný vyhraněný cíl - “
„Elfí tuláci – jak typické,“ zadrmolil pohrdlivě Feenix s opřenou rukou o židli.
Ewran buď jeho slova přeslechla, anebo si jich zkrátka nevšímala.
„Před dvěma dny jsme potkali na Severní cestě barbarského lovce. Představil se nám jako Ronkar. Měli jsme společnou cestu, a tak jsme se rozhodli, že si ji obohatíme vzájemnou společností. Vypravoval o družině dobrodruhů, se kterou cestoval až z východních hranic u Města Mincí. Jeho příběhy z těch míst byly zvláštní, ale i přes jejich podivnost jsem poznala, že jsou pravdivé. Zatímco jeho druhové zůstali po dlouhé cestě ve městě Jissera, on se vydal napřed do Velkého Barvorovu, protože ho delší pobyt v rušném prostředí naplňoval neklidem. Jeho přátelé ho měli následovat a setkat se s ním až zde, ve městě pod Rudnými horami. Žel, nikdy sem nedorazil,“ elfka se na krátko odmlčela a vyhlédla zamyšleně oknem ven, kde světlo třepotavě pronikalo listovím vzrostlé hrušky.
„Pokračuj,“ vyzvala ji netrpělivě Senga.
„Stejně jako první noci, i tu druhou jsme trávili pod korunami stromů. Už tehdy jsem měla neblahé tušení, že se blíží něco špatného. Ale nebyla jsem si svými pocity dostatečně jistá, a proto jsem si je nakonec nechala pro sebe. Teď vím, že to byla chyba,“ zakroutila hlavou, jako by si to vyčítala.
„O bandě lupičů z tohoto kraje jsme samozřejmě slyšeli, ale váš přítel byl přesvědčen, že není třeba se znepokojovat. Vyznal se v terénu, řekla bych, víc než já. U thargarů dost nezvyklé,“ na kratičký okamžik se odmlčela, jako by se zamyslela nad vlastní úvahou. „Navíc s námi byl i můj přítel Arnarm – skvělý a odvážný stopař -“
„Tak co se sakra stalo! Vybal to už!“ přerušil ji netrpělivě Narden.
Ewran mu pohlédla do očí a před odpovědí si povzdechla.
„V noci jsme byli napadeni. Zaskočili nás a my se nezmohli na odpor. Snažili jsme se prchnout, ale Ronkar byl při útěku omráčen šipkou. Musela být namočena v nějakém paralyzujícím jedu. Poslední, co si pamatuji, bylo, že upadl k zemi a snažil se vstát. Chtěla jsem mu pomoci, ale bylo to marné. Nepřátelé se k nám sbíhali z několika směrů. Utekli jsem tedy s Arnarmem pryč tak rychle, jak nám jen naše nohy dovolily.“
„Nechala jsi ho tam?“ vykřikl Narden popuzeně.
„Věřte, že jsem ho nechtěla opustit, ale nepřátelé byli v přesile. Kdybych neutekla, dostali by mě také,“ bránila se plavovláska.
„Lež! Jak můžeme vědět, že tahle elfka nepatří k těm zbojníkům?“ rozhněval se thargar, „co když sama udělala to, z čeho viní druhé?“
„Uklidni se, Nardene,“ přerušila jeho horlivost Senga, „teď není čas na obviňování.“
Narden zmlkl, ale klidný rozhodně nebyl.
„Bandu Meif jsme rozprášili včera, když na nás zaútočila na cestě,“ pravil ledabyle Feenix.
„Opravdu?“ zašeptala zaskočeně Ewran, „ovšem Rudá Meif stále žije, alespoň co jsem zaslechla ve městě.“
„Pravda, jejich vůdkyni se nám nepodařilo zabít,“ dodal Feenix.
„Abychom byli přesní – Meif mezi útočníky vůbec nebyla,“ doplnila Senga čarodějova slova, „pravděpodobně jsme se střetli jen s částí její tlupy.“
„Pak jsou v kraji i nadále její přívrženci,“ řekla elfka.
„Co nám ještě můžeš říct?“ vmísil se opět do hovoru Narden.
„Že váš přítel pravděpodobně žije,“ odvětila.
„Proč myslíš?“ ozval se Feenix.
„Protože kdyby nás chtěli zabít, mohli to udělat z bezpečné vzdálenosti. Mohli nás ze tmy postřílet šípy. Myslím, že nás chtěli lapit živé. Ovšem – mohu se mýlit.“
„K čemu byste jim byli živí?“ nechápal Narden.
Ewran jen pokrčila drobnými rameny. Nevěděla anebo předstírala, že nevěděla.
„A kde je ten tvůj Arnarm teď?“ zeptal se Feenix.
„Když jsme nabyli přesvědčení, že jsme pronásledovatele setřásli, vyčkala jsem v koruně stromu, dokud se nerozední,“ pokračovala Ewran, „Arnarm se vrátil na místo, kde nás přepadli – chtěla jsem, aby sledoval stopu lapků. Sama jsem se vypravila do Barvorovu v naději, že najdu Ronkarovi přátele.“
„Druhy,“ opravil ji Feenix.
„Byla jsem tu už včera, ale nemohla jsem vás najít,“ dodala, ignorujíc čarodějovu poznámku.
„Dorazili jsme až po setmění,“ vysvětlil Narden.
„Proč jsi neinformovala městskou správu? Vyslali by za tou bandou psovody,“ poznamenala bystře Senga.
Ewran mlčela, jako by se zdráhala odpovědět.
„Řekl bych, že to bude vzájemnou nedůvěrou, která panuje v tomto kraji,“ ozval se ze stínu přidušený hlas. Otočili hlavy směrem k Tomovi.
„Jak víte, elfové nejsou mezi zdejším lidem oblíbení,“ vysvětlil Tom, „toulají se bezcílně z místa na místo a za mrzký peníz baví prosté lidi tancem a hrou na hudební nástroje. Mnozí se také živí pochybnou prací a krádežemi. Sami víte, že i v bandě Rudé Meif byl nejeden elf.“
„To ovšem není vinou elfů,“ opáčila plavovlasá elfka uraženě, „po generace jsme se živili lovem zvěře, vedli slušný život, ale dnes – dnes patří naše lesy Pánům a lov v revírech je trestán ztrátou hrdla. Jak se elfové v takových časech mají uživit?“
„Co třeba kdybyste se naučili obdělávat půdu jako civilizovaní lidé?“ navrhl jízlivě čaroděj, který se opřel o židli a spojil dlouhé prsty na hubeném břiše.
Pravda byla taková, že elfové do příchodu lidí nikdy plodiny nepěstovali, alespoň ne v takové míře, aby se jimi mohli uživit. Zemědělství nerozuměli a nenašli byste mezi nimi ani zručné řemeslníky. A lov, jejich hlavní obživa, byl s příchodem velkých šlechticů rok od roku těžší. Na úkor elfů zabíraly Panské lesy stále větší území a elfové se museli stěhovat ze svých lovišť do krajin, kde žilo málo zvěře. Mnohé elfské rodiny i celé osady to úplně zničilo. Přežít znamenalo přizpůsobit se novým podmínkám. A to šlo elfům těžce. Nebyli zvyklí měnit svůj způsob myšlení. Jejich životy trvaly dlouho a po generace se jen pramálo měnily. Elfský lid byl nemilosrdně vybíjen. Zatímco jich sídlilo ve hvozdech vždy jen velmi málo a navíc roztroušeni do znepřátelených klanů, lidé žili organizovaně. Přišli do nových končin s armádou a těžkou technikou. Káceli, pálili a vraždili elfí ženy i děti s překvapivou agresivitou, jíž se Starý národ nedokázal bránit, a kterou nemohl nikdy pochopit. Elfové nebyli bojechtiví ani dobyvační – lidé ano. Když střety nakonec ustaly, šlechta nastolila křehký mír. Ten trval do dnešních dnů. Krutosti, jež lidé na elfech napáchali, byly sice vzdáleny již mnoho generací, ale ani dnes se vztahy mezi lidmi a elfy nijak zvlášť nezlepšily. Nevraživost, nepochopení i vzájemný strach, to vše i nadále zůstalo.
Ewran čaroději na jeho uštěpačnou poznámku neodpověděla a namísto toho se otočila znovu k Nardenovi.
„Jsem ochotná vám pomoci. Mohu vám ukázat místo, kde jsme tábořili. Arnarm zůstal ve hvozdu a jistě nás dokáže vést stopou, která nás dovede k vašemu příteli.“
Narden a Senga na sebe pohlédli, jako by chtěli vzájemně zjistit, co si o tom myslí ten druhý.
„Vy jí věříte? Co když nás chce jenom chytit do pasti?“ vložil se do jejich otálení Feenix. „A vůbec – co když si to celé vymyslela!“
„Jak Ron vypadá?“ zeptal se bystře Tom.
Elfka se rozpomínala pomalu, ale nakonec jim sdělila, co chtěli vědět. Jakmile zmínila měděný medailon ve tvaru slzy, který Ron nosil na hrudi, už nepochybovali o tom, že se s Ronkarem skutečně setkala. Působila důvěryhodně.
„Nelžu vám. Máte mé slovo,“ řekla Ewran a s nadějí v očích pohlédla na Nardena. „Nabízím vám svou pomoc. Pokud ji odmítáte, odejdu - nerada, ale odejdu. Vy tím však odsoudíte Ronkara ke smrti.“
„Pokud ještě žije,“ odfrkl Feenix.
„Proč chceš riskovat pro někoho, koho vlastně ani neznáš?“ zeptal se Narden.
Smaragdové oči elfky na okamžik rozpačitě sklouzly ke špičkám vlastních bot.
„Chci prostě jen pomoct,“ zašeptala, „je snad svět už tak temné místo, že si nemůžeme vzájemně důvěřovat?“ zvedla opět své laní oči na barbara.
Nastalo ticho, rušené jen slabým bzučením muších křídel.
„Půjdu,“ zabručel nakonec Narden a vstal, „ale varuji tě,“ pohrozil elfce ukazovákem, „pokud máš s tou nekalostí něco společného, budeš mít co do činění se mnou.“
Ewran neodpověděla, ale hleděla do thargarových očí s pochopením. I Senga vstala.
„Chceš jít taky?“ polekal se Tom.
„Jistě, že půjdu. Jde přece o Rona,“ odvětila Senga přesvědčeně.
„Uvědomujete si vy dva, co vlastně děláte? V tom lese je ženská, která s oblibou věší lidi za nohy na větve stromů, aby pak do nich pro zábavu střílela šípy. A téhle dračici vy chcete nakráčet přímo do rány? To jste tak naivní anebo pitomí?“ vytočil se Feenix.
„Tady jde o život jednoho z nás,“ odpověděla mu Senga.
„Jednoho z nás? A kdo je to jako my?“ podotkl Feenix, „není žádné my!“
„Dělej, jak myslíš, ale já jdu,“ odsekl mu Narden.
„Tome?“ obrátila se Senga k zrzkovi se zarudlým obličejem, „Ron by to pro tebe udělal taky.“
„Jo - nejspíš by to udělal,“ povzdechl si odevzdaně alchymista. Nakonec se ztěžka postavil také.
„U Minierny,“ protočil Feenix oči v sloup, volaje Paní jara.
Teď už věděli, že s nimi půjde i on.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 11. července 2010 00:10
Nefrete

Čeká nás chvála, ale i velké zklamání; podíváme se na autorův vysoký spisovatelský potenciál, ale zároveň si i ukážeme, jak se jím dá zbytečně plýtvat.

Více zde: http://www.aragorn.cz/clanky/pro-zivot-4-cast/
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog