Pro život - 3. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Pro život - 3. část

Autor : Ronkar   17. června 2010   Povídky Zatím nehodnoceno
Pokračování příběhu mladých hrdinů dosud nezformované Podskalské družiny.

„Kdybych s vámi neměla své vlastní plány, už dávno byste byli mrtví,“ oznámila jim přímo.
Seděla na pařezu a pozorně si je prohlížela. V ruce držela měděný pohár, do kterého jí před chvílí jeden z mužů nalil víno. Někteří z lotrů opodál brblali a házeli po své vůdkyni pohledy se špatně skrývanou záští. Nebylo divu. Měla ve svých rukou ty, kteří včera pozabíjeli jejich druhy. Narden ani ostatní nepochybovali o tom, že nebýt Meif, už by z nich dávno byla potrava pro psy. Přesto se ani jediný neodvážil nahlas zpochybnit její rozhodnutí.
„O co ti teda jde?“ zeptal se nevrle Narden. Jediný z družiny, který očividně neměl ani trochu strach.
„Nepochybně jste o mně slyšeli nejrůznější historky,“ pravila rozvážně, „budu hádat – Jsem vtělení démona. Upaluji vesničany zaživa a dělá mi dobře, když slyším jejich řev a cítím zápach masa, které se na nich škvaří. Vraždím bez rozdílu a pokud přežijí mé řádění nějaké děti, pro své vlastní pobavení je nechám roztrhat psy,“ na chvíli se odmlčela a zkoumavě se jim zahleděla do tváří s pozvednutým obočím, jako by chtěla vědět, co si myslí.
„Jo. Něco takovýho jsme slyšeli,“ odvětil barbar.
„Pravda je jen to první – někdy,“ pravila pobaveně, „to, co jste mohli zaslechnout ve městě, jsou většinou jen lži a bujná fantazie ustrašených měšťanů.“
Pořádně se napila z poháru. Narden se zájmem sledoval rudou kapičku, která jí unikla a stekla pomalu po bradě až na dlouhou šíji. Meif si mlaskavě olízla jazykem horní ret.
„Jsem zloděj? Nepochybně. Zabíjím? Když není zbytí. Ale vrah dětí? Ne – to nikdy,“ dořekla tónem, jako by ji to uráželo.
„Přiveďte ho!“ rozkázala svým mužům.
Netrvalo dlouho a bandité k nim vedli vysokého muže, který měl přes hlavu přehozený pytel. Nebylo třeba mu vidět do tváře, poznali ho podle šatů barvy jarního listí, které měl na sobě, i podle vysokých bot a medailonu, jenž se mu houpal na krku.
„Ronkare!“ vykřikla Senga.
Muži se zastavili u svázané družiny, surově podkopli vězni nohy a ten s heknutím upadl na kolena. Pak mu strhli pytel z hlavy. Hnědovlasý barbar zamžikal očima. Vypadal zpustle. Dlouhé vlasy měl zplihlé a slepené od krve. Hubenou tvář pokrytou několikadenním vousem hyzdilo plno modřin. Na čele mu zela ošklivá rána, ale krev na obličeji byla už zaschlá. Pravé oko podlité krví zakrývala velká opuchlina. Když je konečně zahlédl, rozzářily se mu oči štěstím. Chtěl něco říct, ale zpoza hadru, kterým měl svázaná ústa, se ozvalo jen tlumené zahuhlání.
Narden prudce vstal, ale rána do zátylku ho uzemnila.
„Zůstaňte sedět,“ řekla klidně Meif, „váš přítel je v pořádku,“ na to mávla rukou na muže.
Ti pohotově vrátili pytel na hlavu bezmocného Ronkara a znovu ho postavili na nohy. Bránil se, vzpíral, ale nebylo mu to nic platné.
„Rone! Rone!“ křičeli, dokud jim nezmizel z očí.
„Proč ho tu držíte? Sakra, co po nás chcete?“ rozkřičel se Narden.
„Chci si jen promluvit,“ odvětila Rudá Meif mírně.
Narden zmlkl.
„O Šarlatovém moru jste jistě slyšeli,“ začala zvolna, „sužuje Velký Barvorov už od konce zimy. Lék se vyrábí v Jisseře. V alchymistických dílnách Mistra Lasaria. Vím to, protože ho už dlouhé měsíce konšel Karduj převáží do Barvorova.“
„Karduj?“ řekla překvapená Senga.
„Ano, ten Karduj, který si vás v Jisseře najal, abyste odrovnali po cestě moji bandu. Hlavním cílem Karduje nicméně nebyla má smrt, ale bezpečné doručení vozů s lékem do Barvorova. Váš povoz měl jen odlákat pozornost od skutečné karavany s lékem. Karduj je lstivá svině, snažil se mě nalákat na povoz vaší přítomností – partou ozbrojených žoldáků. Doufal, že mě přinutí uvěřit tomu, že kára převáží něco velmi cenného. Ale příliš to smrdělo. Něco mi říkalo, že zásilka léku z Jissery je ve skutečnosti vedena jinudy a měla jsem pravdu. Vozy s lékem jely polními pěšinami. Se svými muži jsme na ně čekali dole u řeky. Přesto mě někteří neuposlechli. Chtěli kořist i z druhé káry. Ta byla ovšem plná vojáků. Zmasakrovali jste je.“
Meif se opět napila vína a otřela si rukou zvlhlé rty.
„Ostatní povozy se nám ale naštěstí podařilo ukořistit a léčebné sérum je teď v bezpečí.“
„V bezpečí? O co tady jde?“ vyhrkl nechápavě Narden.
Meif do sebe obrátila zbytek vína, odložila pohár a postavila se.
„Říká se, že Šarlatový mor postihuje jen chudé, ale to není pravda. Nemoc se už rozšířila i mezi střední třídu. Nemocných sice není mnoho, ale už i tak se rozdělování Lasariova léku pro některé stalo výnosným obchodem. Jenomže tenhle druh obchodu není pro každého,“ její tvář najednou velmi zvážněla, „Chudí si sérum nemohou dovolit. Jediné, co konšelé za ty dlouhé měsíce utrpení dokázali udělat, bylo to, že zabarikádovali mosty přes řeku a uzavřeli tak chudinskou čtvrť do izolace. Lidé tam nemají šanci na přežití. Ženy, děti – umírají na ulici jako zvířata, bez možnosti jakékoli pomoci. A to doslova. Konšelé jim tvrdí, že lék bude časem pro všechny, ale to není pravda. Nepokoje ve městě jsou totiž tím posledním, co by potřebovali. Pokud chudým někdo nepomůže, obávám se, že to skončí krveprolitím. Už dnes se lidé přiklánějí k tomu, aby celá zamořená čtvrť lehla popelem.“
„To je hrozné,“ vydechla Ewran.
„O žebráky a elfy se nikdo nestará. Jsou jen na obtíž,“ pronesla Meif věcně.
„Ale co to má sakra společného s námi a s Ronkarem?“ ozval se Narden.
Meif se poprvé za celou dobu usmála. Reakce thargara jí byly očividně sympatické. Před tím, než tak učinila, nevěřili tomu, že by rty válečnice byly něčeho takového vůbec schopné.
„Chycení vašeho přítele bylo neočekávané. Iaaf ho nezabil, protože jsme chtěli tábor jen vyrabovat,“ pravila Meif a pohlédla na opodál stojícího elfa, který se opíral o luk a tiše přihlížel jejich hovoru.
„Ta elfka nám utekla,“ pohodila Meif hlavou ke svázané Ewran, „a váš přítel neměl u sebe takřka nic cenného. Tak jsem ho alespoň vyslechla a kupodivu se dozvěděla zajímavé věci. Řekl mi, pravda ne úplně dobrovolně, že do těchto krajů směřuje družina žoldáků, která se podle všeho utkala s obávanými torrisijci. Nevídané,“ řekla s lehkým obdivem, „jakmile jsem se dozvěděla, co se stalo s mojí skupinou na Severní cestě, a že za tím stála právě tato družina dobrodruhů, můj zájem o vás ještě stoupl. A teď?“ pravila s neskrývaným pobavením, „sami jste přišli před můj práh. Cesty Bornarovy jsou nevyzpytatelné.“
„Co od nás chcete?“ ozvala se Senga.
„Mám dva vozy plné léčivého séra, které může zachránit mnoho lidí. Jinak se jim nedostane pomoci. Mám i plán na to, jak propašovat léky do chudinské čtvrti, ale chybí mi lidi na jeho provedení. V kraji nemám díky šlechtě zrovna dobrou pověst. Mnozí venkované znají pravdu, ale jen stěží by mohli pomoct.“
„Proč chcete těm chudým pomáhat?“ nechápala Ewran, protože Rudá Meif jako dobrodinec zrovna nepůsobila.
Ale černovlasá válečnice jí odvětila rychle a prostě: „U nikoho jiného pomoc nenajdou.“
Zavládlo rozpačité ticho.
„Tak co mi povíte?“ vyzývala je vůdkyně banditů.
Družina mlčela.
„Kolik byste dostali za moji hlavu?“ zkusila to trochu jinak, „jste přece žoldáci, nebo ne? Nepracujete snad pro peníze?“
„Tři sta arenů,“ odvětil váhavě Tom, když se ostatní zdráhali odpovědět.
„Jenom?“ rozesmála se Meif velmi pobavena tou sumou.
„Dobrá, pojďme se chovat jako partneři. Ráda bych s vámi uzavřela obchod. Nejenže vás pustím a vrátíme vám všechny vaše věci a zbraně. Ale pokud mi pomůžete, dám každému na hlavu rovnou sto mincí. Dohromady tedy pět set arenů – pokud počítáme i toho vašeho přítelíčka, který se tak bravurně vypařil,“ řekla zpříma.
Podívali se na sebe v překvapení. Mluvila vážně? Bezpochyby. Mohla mít tolik peněz? Šlo si to představit.
„A Ronkar?“ vnesla se do toho Senga.
„Ten zůstane tady – jako záruka, že dodržíte své slovo.“
„Tak moment!“ štěkl Narden.
„Nemohu ho pustit,“ řekla pevně.
„To není zrovna moc partnerské jednání,“ zadrmolil Tom tiše.
„Peníze nemusí být pro všechny dostatečnou motivací,“ konstatovala Meif přesvědčeně, když významně pohlédla na Nardena, „pokud mi pomůžete, slibuji, že bude v naprostém bezpečí a já se vám štědře odměním. Dané slovo plním,“ pravila.
„Ovšem pokud mě zradíte,“ udělala dramatickou pauzu, „osobně mu podříznu hrdlo,“ řekla chladně.
Mlčeli.
„Vyslechnete si tedy můj plán?“ otázala se.

„Co můžeme dělat?“ pokrčila Ewran rameny, „pokud tím pomůžeme Ronovi, měli bychom to alespoň zkusit.“ Hladila Arnarma, který vedle ní lenivě ležel. Byl to dobrý pes. Trpělivě vyčkával nedaleko tábora a vrátil se hned poté, co je propustili.
„A můžeme té ženě věřit? Můžeme věřit tomu, že má skutečně tak ušlechtilý záměr?“ ozvala se Senga.
„Myslím, že nelhala. Minimálně v tom, co se děje v Barvorovu. Ale co se týče naší úmluvy - “ Ewran se odmlčela.
„Je to dost riskantní,“ pravila Senga.
Mlčky přemýšleli.
„Co myslíš ty, Nardene?“ zeptal se Tom barbara, který pomalým, pravidelným pohybem brousil svůj meč. Válečník přerušil svou činnost a zadíval se na pařez, kde ležel zlatý prsten Rudé Meif. Nebylo co řešit. Narden v tom měl jasno.
„Její oči nelhaly,“ odvětil stroze.
„Oči? O čem to kruci mluvíš?“ vyhrkl Tom na barbara, který se bez dalšího slova vrátil se ke své práci.
„Víc k tomu neřekneš?“ rozhodila Senga rukama, nechápaje barbarovu odpověď.
„A co chceš slyšet?“ procedil mezi zuby Narden, vstal a prudce přistoupil k dívce, která byla nucena před velikým tělem couvnout. Zabránil jí v tom kmen břízy, do kterého narazila zády, „Já seru na to, že máte strach,“ křikl jí do tváře, „támhle v tom lese je můj přítel. Svázanej jako zvíře! Kdybych si myslel, že mám proti Meif alespoň nějakou šanci, bez mrknutí oka bych jí vrazil tu šavli do břicha. Jenže nemám. Zabila by mě.“
Senga odvrátila tvář stranou.
„Nardene,“ řekla Ewran mírně, přičemž položila rozčilenému válečníkovi ruku na rameno.
Thargar odstoupil od dívky. Senga odvrátila ublížené oči a poodešla stranou. Narden si uvědomil, že to nechápala. Nechápala, protože nikdy nepoznala, jaké to je, když je lidský život jen pouhým majetkem druhého. Když jediné slovo může rozhodnout o životě nebo smrti. Narden to chápal, pamatoval si ten pocit bezmoci až moc dobře. Pohled na Rona mu připomněl krvavou minulost. Čas, kdy v arénách zabíjel na přání druhých. Připomněl mu to až příliš živě. Nenáviděl svou minulost.
„Takže se vracíme?“ chtěl vědět rudolící alchymista.
„Jo,“ odtušil tiše thargar, který si urovnal šátek na rameni, aby nebylo jeho znamení vidět.
Odněkud ze stromů se ozvalo zakrákání, Arnarm zavrčel a štěkl.
Lesem se někdo blížil. Kráčel k nim rozvážně s tváří skrytou pod kapucí.
„Ty pse!“ vyhrkl Narden na Feenixe.
Čaroděj se zastavil. V té chvíli mu na pravém rameni přistál černý havran. Žluté oko se uhrančivě zahledělo na barbara a zobák ostře klapl.
„Nechal jsi nás ve štychu. Zbaběle jsi utekl!“ rozkřičel se na něj Narden.
„Kdyby nás vedl někdo schopnější, vůbec se to nemuselo stát,“ bránil se čaroděj.
„Co se týče mě, běž si po svých. Vypadni! Nepotřebujeme tě! Stejně se staráš jen sám o sebe,“ rozhorlil se Narden.
„A k čemu by bylo dobré, kdybych tam zůstal, ty chytráku? Takhle jsem mohl pomoci – pokud by to bylo nezbytně nutné,“ řekl Feenix.
„Nehnul bys prstem,“ pravil Narden nakvašeně a odvrátil se.
„Nu, to se už teď nedozvíme, že?“ pravil pobaveně čaroděj a podíval se na svého přítele, který mu seděl na rameni. Havran jakoby souhlasně kývl.
Ewran nad tím jen nevěřícně zakroutila hlavou.
„Sbalte si věci,“ řekl Narden, sebral prsten z pařezu a vložil ho do svého měšce.

***

V damaranské zemi nikdy nestála velká města. Lid zde žil totiž víceméně prostý a nebojovný a kamene užíval jen zřídka. Ani Velký Barvorov nebyl zdaleka tak velkým městem, jak by jeho název mohl napovídat. Většina domů byla srubových a ulice rozhodně nebyly široké ani rovné, jen střed města dláždil kámen  a domy zde stály pevně na chladných podezdívkách. Obyvatelstvo však chránila obstojně vysoká kamenná hradba s cimbuřím, kterou protínaly dvě kruhové brány. Nad nimi, tam ve výši a nebeské červeni zapadajícího slunce, unaveně čněly praporce, nesoucí znak bílé věže, kterou korunovala sedmicípá hvězda. Byli zpátky.
Řeku i bariéry oddělující nakaženou oblast od zbytku města nechali za sebou. Nebylo snadné proplížit se skrz početnou stráž, ale nakonec se jim to podařilo. Ocitli se tak na zbídačeném místě. V ulicích bylo plno nářku nemocných i umírajících. Nikdo se jim neodvažoval pomoci. Mor, který měnil tělo v krvavé, hnijící rány, každého odradil. Jedinou výjimkou byly kněžky Slunce, podobny říčním pannám z pohádek. V hedvábných tunikách blankytných tónů se snažily ulehčit trápení těm, kteří už byli dávno zatraceni - lidmi i bohy.
Jakmile pronikli hlouběji do čtvrti, začal v nich narůstat pocit, že je někdo sleduje. Skryté oči, které pozorují každý jejich pohyb; uši, které slyší každé slovo. I místní žebráci a běhny jako by za nevraživými pohledy skrývali něco víc. Cizince tu neměl nikdo rád. Předpokládali, že gilda o nich už dávno ví. Tady byli na jejich území, neplatily zde výnosy ani předpisy města. Zde vládl zákon organizovaného zločinu.
Rozbozskou věž, cíl své cesty, uviděli nad střechami budov dlouho před tím, než k ní vůbec došli. Rozboz – ve městě se o něm slýchalo. Pochybné doupě všemožné chudinské chásky, zlodějů, odpadlíků, pašeráků, dokonce i otrokářů. Nejznámější knajpa chudinské čtvrti a podle všeho i jedno z početných sídel gildy. Původně se jednalo o starší pilíř města. Věž postavená ještě v době, kdy Velký Barvorov rozlohou nezasahoval za řeku Vlchši. Dnes Rozboz stál na tak nevýznamném místě, že se stal natolik nedůležitým, až ho nakonec město využívalo jen jako skladiště. To trvalo roky, ovšem čtvrť v okolí chátrala a stávala se domovem nuzných i jiných podivných existencí nekalé pověsti. Nakonec chřadnoucí Rozboz obydleli pašeráci. A ti ho obývali dodnes. S vlastními zákony, vlastními pravidly.
Když došli pod stín věže, město už bylo ponořeno do večerního šera. Střecha se rozpadala, omítka chyběla, ale přesto Rozboz působil v sousedství dřevěných chatrčí skoro majestátním dojmem. Z budovy se ozýval rámus, ve kterém šlo rozeznat falešný zpěv mnoha mužských hrdel a chraplavý smích. Podél zdí nevábné stavby polehávali opilci a postávaly kurvy. Nad širokým vchodem, zakrytým jen špinavou plachtou, stál na dřevěném prkně rozmazaný černý nápis: U Zlomeného meče. Sotva se přiblížili k věži, z vnitřku nálevny vyletěl chlap a rozplácl se na špinavé ulici jako žába. Ve vchodu se objevil rozložitý kroll se značně poničeným, ale nepochybně bytelným krunýřem na hrudi. O rameno si opíral dlouhý obouruční meč.
„Ještě jednou se ukaž a přelámu ti všechny kosti v těle!“ zařval dredatý půl-obr na chlapa, kterého právě vyhodil z lokálu. Ten se bleskurychle zvedl ze země a okamžitě zmizel za prvním rohem jako splašený králík.
„Chm,“ odfrkl si kroll a aniž by si družiny všimnul, otočil se na patě a zalezl zpátky do lokálu.
„Vypadá to tady sympaticky,“ zahuhlal ironicky Feenix přes šátek na ústech.
Uvnitř krčmy byl těžký, téměř nedýchatelný vzduch. Mísil se v něm pach spáleného masa, rybiny, laciného tabáku a rozlité kořalky. Kolem špinavých stolů seděla na rozvrzaných židlích, někde i na sudech, směsice podezřelých a nebezpečně vyhlížejících individuí. Jakmile Narden a ostatní vstoupili dovnitř, většina hostů ztichla a obrátila se směrem k příchozím. Jejich výrazy napovídaly mnohé. Někteří se lačně dívali na půvabnou Ewran, jiným zcela jistě do oka padlo ošacení i výzbroj nových hostů. A nebylo pochyb, že v lokále posedávali i tací, kterým se objevily v hlavě ještě mnohem horší myšlenky. Většina přítomných byli lidé a elfové, ale našli se tu i trpaslíci, thargarové a krom krollského vyhazovače také parta půlčíků.
Prostředkem čtvercového prostoru, který byl rozdělen do několika místností, procházelo velké kamenné schodiště, které směřovalo do dalšího poschodí věže. Tam nepochybně bylo další sezení pro hosty Zlomeného meče. Barový pult byl v přízemí nalevo od schodiště. Holohlavý chlapík s velkým černým knírem a umaštěné zástěře si příchozí prohlížel nevraživým pohledem širokého obočí.
„Nepanuje tu zrovna přátelská atmosféra, co?“ snažila se odlehčit situaci Ewran, ale nikdo jí neodpověděl. Narden namísto toho vykročil rázným krokem k baru. Všechny oči v lokále se upřely na něj.

„Vidím, že máte kuráž. To se mi líbí,“ pravil pobaveně muž, kterému říkali Lišák, „přijít za mnou bez ohlášení a producírovat se tady se zbraněmi - “ nedořekl větu a obdivně pokýval hlavou.
Nohy měl stále položené na stole a mezi rty bafal velmi pěkně vyřezávanou dýmku, zdobenou tepaným stříbrem. Narden si s překvapením uvědomil, že mu je ten darebák vlastně docela sympatický.
Tvář měl hezkou a mladou. Nemohlo mu být víc než pětadvacet let, ale ústa mu už rámoval hustý, krátce zastřižený plnovous. Vlasy dlouhé a černé se vlnily na ramenou parádního koženého kabátce. V lesku černých bot zářil odraz mihotavého plamene, který přicházel z osamocené pochodně. Ta dodávala slabé světlo sklepní místnosti s jedinými dveřmi a žádným oknem. Ve stínu kousek za Lišákem stály dvě mužské siluety. Víc než lidi připomínaly Nardenovi nehybné sochy. Zpod černých kápí upíraly na barbara tvrdé pohledy, stejně chladné jako kov mečů, které měly za opasky. Na rozdíl od takřka rozverného chování Lišáka, ti dva si nedovolili pohnout ani prstem na noze. Zabijáci vycvičení zločineckou gildou k těm největším špinavostem.
„Někdo by řekl, že je vaše chování lehkovážné, ale já mezi takové soudící typy rozhodně nepatřím,“ Lišák se široce usmál, „víte, dokážu lidi odhadnout -“ znovu se odmlčel, jako by si uvědomil nepřesnost svých slov, „chtěl jsem říci, že dokáži odhadnout charakter,“ opravil se. Snad aby thargara neurazil tím, že řekl lidi. Ale bylo stejně tak možné, že si s Nardenem prostě jenom hrál. Mluvení ho očividně bavilo a nijak zvlášť mu nevadilo, že více než rozhovor vedl monolog.
„Známe Meif. Víme totiž o každém, kdo je v našem okrsku důležitý a já vašim slovům věřím,“ řekl Lišák uctivě a položil zlatý prsten s rubínem zpátky na desku stolu, kam ho před chvílí Narden položil. Prsten Meif. Předmět, kterým měli doložit význam svých slov.
„Ale bohužel vás nepotěším, příteli,“ změnil Lišák významně tón v hlase. Sundal boty kvapným pohybem dolů a opřel se lokty o desku stolu, přičemž se naklonil trochu dopředu.
„Rádi bychom s Rudou Meif uzavřeli tento obchod. U Pána Stínů, nedokážete si představit ani jak moc! Šarlatový mor je pro nás peklo. Sice máme teď prakticky neomezenou kontrolu nad čtvrtí, ale k čemu to, když naši obchodní partneři dávají přednost jiným, bezpečnějším lokalitám. Nemluvě o riziku přenosu nákazy.“
„V čem je tedy problém?“ zeptal se Narden.
„Víte o tom, že Velký Barvorov stojí na troskách mnohem staršího města?“ opřel se Lišák zpátky do židle a potáhl z dýmky, „ano, je to tak. Jmenovalo se Horní Branná a bylo vystavěno ještě za dob, kdy byla naše země královstvím. Konkrétně to bylo roku 1270, za krále Rymonda Chrabrého. Války ho však zcela zničily. Už je to nějaká doba,“ řekl zasvěceně a do hutného vzduchu se znovu zvedl obláček dýmu.
„A co z toho?“ nechápal Narden jeho historickou poučku.
Lišák se nad Nardenovým přímým vyjadřováním pousmál. Byl to obchodník a jazyk měl hbitý a vytříbený. Jednoduchost barbarových otázek ho patrně bavila.
„Pod tímto městem se nachází složitý a velmi rozsáhlý labyrint chodeb a kanalizací, které se táhnou daleko od města,“ vysvětlil, „Gilda donedávna využívala jednu z chodeb k pašování zboží do této čtvrti. Říkáme té cestě Tunel. Víte, Tunel protíná různé části města a ústí i do Rozbozské věže. V podzemí, přímo pod námi. Ano, je to tak,“ přesvědčoval Lišák, i když to Narden nijak nekomentoval, „bohužel před časem se tam dole něco stalo. Něco zlého, abych byl přesný.“
„Pokračujte,“ pobídl ho netrpělivě barbar.
Lišák nasál tabákový dým do plic a vzápětí ho vyfoukl nosními dírkami.
„Ztratili se tři naši lidé a společně s nimi také velmi cenná zásilka zboží. Marně jsme po nich pátrali několik dní, až – až jsme je nakonec našli v nižším podlaží Tunelu. Nebo lépe řečeno to, co z nich zbylo,“ řekl tajemně, přičemž se odmlčel, jako by čekal, jak Narden na jeho slova zareaguje. Když mu došlo, že z thargara nic nevypadne, pokračoval: „Tam dole, můj příteli, je něco opravdu zvláštního a mocného. Nějaké monstrum. Co to je, ani jak se tam objevilo, nevíme. Od té doby nám to stvoření ale ztrpčovalo naši činnost. V Tunelu už nebylo bezpečno ani pro početnou skupinu ozbrojených mužů.“
Lišák si znovu potáhl, ale jeho ještě před chvílí jasná tvář se nyní o poznání zachmuřila, a opřel se lokty o desku stolu.
„Když útoky té věci nepřestávaly, museli jsme labyrint uzavřít. Tím jsme přišli o jedinou bezpečnou cestu, kterou jsme mohli využívat k pašování zbraní, drog, lidí - zkrátka čehokoliv, co bylo třeba. S tím už je celé dva měsíce utrum. Nemusím vám vysvětlovat, že naše obchody tím dost trpí. A právě proto nemůže dojít k naší společné dohodě, byť věřím, že by byla oboustranně výhodná. Nemáme prostředky, jak sérum proti moru dostat bezpečně do naší čtvrti,“ rozhodil černovlasý muž rukama.
„To jste se nepokoušeli zjistit, co je to monstrum zač?“ nechtěl věřit Narden.
„Ale jistě, že jsme se pokoušeli,“ pravil Lišák a energicky vyklepal ze své dýmky tabák na zem.
„Poslali jsme tam naše nejlepší muže. Vrátili se s prázdnou. Vypadá to, že ta nestvůra zná podzemí velmi dobře a po útoku se vždy stáhne do hlubin země. Dokonce jsme si najali i žoldácké zbrojnoše z Oldra. Ani ti neuspěli. Navíc se jeden z nich během lovu ztratil a nikdo ho už víckrát neviděl,“ vyjasnil Lišák a svou dýmku uložil do vnitřní kapsy svého kabátu.
„A co Varsijci? Říká se, že tihle hraničáři se o podobné netvory umí postarat,“ řekl obeznámeně barbar.
„Pravda. Dokonce často pracují nezištně, ovšem ať už je tam dole cokoli, neohrožuje to lidi na povrchu. Zůstává to skryté pod zemí. Jediný, kdo trpí přítomností té nestvůry, je naše organizace. Hraničáři se nestarají o obchodní problémy. Pomáhají prostým lidem. Nikdo je nedokázal přesvědčit ani za peníze. A věřte, že jsme při nabídce byli velmi štědří,“ objasnil Lišák.
„Možná by si s tím poradil čaroděj,“ pravil Narden, ale spíš než úvaha, to znělo jako zamyšlení.
Lišák si sepnul dlouhé prsty do sebe a chvilku barbara pozoroval, přičemž si hrál s jazykem v ústech.
„Jediný schopnější čaroděj v tomto kraji je Ezrachiel a toho zbabělce byste nepřinutil k sestupu do podzemí ani párem volů,“ vysvětlil mladík.
Narden mlčel.
„Nakonec bylo rozhodnuto, že musí být Tunel uzavřen. Ezrachiel zaklel všechny zámky na dveřích. Od té doby je podzemní labyrint v moci té nestvůry a my už tam nechodíme.“
Narden pořád mlčel.
„Jak vidíte, příteli, mé možnosti jsou už vyčerpány,“ usmál se trpce Lišák se založenými prsty na stole.
„Ne všechny,“ řekl po krátké pauze Narden.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog