Pro život - 4. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Pro život - 4. část

Autor : Ronkar   28. června 2010   Povídky Zatím nehodnoceno
Poslední kousek příběhu mladých hrdinů z dosud nezformované Podskalské družiny.

„Co o té věci tedy víme?“ zeptala se Ewran, přičemž hladila Arnarma po lesklé srsti.
„Žere to maso, je to rychlé a žije to ve tmě. Pravděpodobně to zná velmi dobře celé podzemí,“ odpověděl Narden.
„Taky to bude chytré,“ dodal Tom zamyšleně.
„Kostidrť?“ ozval se Feenix.
„Ne, ti po svých obětech nenechávají ostatky. Lišák říkal, že našli zbraně, zbytky šatů i kostí, ne?“ podíval se Tom s otázkou na barbara, který jediný byl k Lišákovi vpuštěn.
Narden souhlasně kývl.
„Yrbir? Možná Gerkein,“ pokračoval Feenix, jako by doloval v paměti. Bylo to už dávno, kdy naposledy studoval staré knihy o nestvůrách a přízracích z jiného světa.
„Nemyslím,“ zakroutil hlavou alchymista, „ta věc dole podle mě není nemrtvý. Gerkein i další obludy podobného druhu obvykle neloví pro potravu, ale pro – zábavu, ze svého zlého přesvědčení, anebo na něčí příkaz.“
„Tak co to je?“ chtěla vědět Ewran.
„Žravec, Ninixer, nevím,“ pokrčil Tom rameny, „může to být vlastně skoro cokoli. Vlézt tam dolů bez věrohodných informací je dost riskantní,“ uzavřel svůj názor.
„Možná pro tebe,“ ohradil se thargar, „já tam půjdu, i kdyby to měla být Saň!“
Ostatní mlčeli. Dokonce i Senga, která většinou Nardena v podobných chvílích podporovala. Od jejich rozepře po osvobození z rukou Meif byla pihovatá dívka nezvykle zamlklá a zachmuřená. Narden si toho všiml, ale nekomentoval to. Neměl teď na podobné věci myšlenky.
„Mohl bych kouzlem zajistit, aby nás ta věc neslyšela,“ navrhl čaroděj.
„To nám ovšem nezaručí, že nás to neucítí,“ podotkla plavovlasá elfka.
„Nás? Chceš snad jít s námi?“ otočil se k ní Feenix překvapeně.
„Když jsem s vámi došla až sem - “ pravila, „ano, chci jít s vámi,“ odpověděla a s překvapivě lehkým srdcem se usmála.
„Vám elfům nikdy neporozumím,“ zakroutil hlavou Feenix.
„Já zase vám čarodějům,“ odvětila pohotově Ewran a podrbala zívajícího vlčáka pod krkem.
„A ty?“ vyhrkl na Feenixe barbar.
„Co já?“ trhl sebou čaroděj.
„Chceš jít?“
Zpod kápě se zaleskly chladné oči. Havran na jeho rameni skřípavě krákl.
„K tomu, abych šel, mám dostatek dobrých důvodů,“ pravil prostě.
„A je jich asi tak sto a hezky se lesknou, že?“ pravil Tom směrem k čaroději.
Feenix mlčel.
„Sengo?“ vyzval mlčící dívku Narden.
Bruneta se na něj odtažitě zadívala, jako by v duchu barbara kriticky hodnotila.
„Myslela jsem, že mě znáš,“ řekla chladně, „šla bych, i kdybys tu nebyl, Nardene.“ Dál už se k tomu nevyjadřovala a věnovala veškerou pozornost špičkám svých bot.
Mlčeli.
„A jak tu věc vlastně tam dole najdeme?“ ptala se Ewran.
„Jsou různé způsoby – pokud je ten tvor magická bytost, jistě na něco přijdeme,“ pronesl přesvědčeně Tom.
„Dobrá, budeme potřebovat lana. Hodil by se i štít, pokud možno kovový a Kočičí oči,“ promýšlel nahlas Feenix a s posledně jmenovaným se otočil k alchymistovi, který souhlasně kývl.
„Také bychom si měli sehnat nějaké ochranné amulety,“ pravil Feenix zamyšleně dloubaje nehtem do dřeva své hole.
„V tomhle městě těžko seženeme takové, které budou mít alespoň nějakou hodnotu,“ upozornila ho Ewran, jako by se v daném tématu dobře orientovala.
„Lepší nějaké než žádné,“ přesvědčil Feenix.
„Co ještě potřebujeme?“
„Hodilo by se trochu štěstí,“ zašeptal mrzutě Tom.

Narden cítil ve tváři průvan, který sem táhl z nižších průchodů nepřehledného labyrintu. V horních patrech byl téměř neznatelný, ale tady dole sílil, jako by chodby ústily do mnohem větších prostorů. Možná jeskyně s podzemní řekou, nebo jezerem, napadlo thargara. Kanalizační výustě mohly v době obléhaní starého města sloužit jako únikové cesty. Stejně tak byl labyrint místem, kam se obyvatelé uchylovali v dobách války, či v jiných případech nebezpečí. Proto prostory, kterými procházeli, byly tak veliké.
Oči jim ve tmě zářivě svítily jako šelmám při lovu. Bez obtíží pronikaly i tou nejhutnější temnotou. Lektvar, který jim Tom namíchal, byl i přes odpornou chuť nedocenitelným pomocníkem. S obavami ho nakonec přijala i Ewran (neboť elfové mají přirozený odpor k alchymii všeho druhu). I když ve tmě viděla lépe než ostatní, rozhodně neměla tak dobrý zrak jako trpaslíci nebo noční šelmy, včetně Arnarma, který ji doprovázel po boku. Feenixova okem neviditelná Aura ticha bezpečně zadržovala všechen hluk, který při chůzi napáchali. I když sami slyšeli zřetelně každičký krok i to nejslabší nadechnutí nebo cinknutí výstroje, do okolí nevydávali ani ten nejtišší zvuk. I krysy si jich většinou poplašeně všimly teprve, když je uviděly jen pár kroků od sebe. Byli jako predátoři na lovu.
Kanalizační podzemí stále zůstalo v překvapivě dobře zachovaném stavu. A na mnohých místech připomínalo lidskou architekturu jen stěží. Některé průchody byly nezvykle velké, dělníci na nich užili těžkých kamenných kvádrů. Charakterem působily ostře a zemitě. Nardenovi trochu připomínaly torrisijské podzemí. Nebylo divu, i když základy postavili lidé, trpaslíci urovnávali v chodbách dláždění, vyztužovali průchody a mnohá schodiště, kterých potkali při sestupu do podzemí nespočet. To vše stvořila trpasličí práce. Kanalizace Horní Branné se totiž stavěla v čase, kdy ještě lidé s trpaslíky spolupracovali na velkých věcech.
Zatuchlý vzduch a stěny pokryté stříbřitými vlákny pavučin vystřídalo vlhko, ve kterém byl cítit pach bahna a zkaženého masa. Zvolna scházeli po širokém schodišti, jež je dovedlo až k temné vodě, ve které rázem končilo. Prostor kolem už nepřipomínal kanalizaci, ale spíš jeskyni. Kámen na zdech ani na stropě zde nikdo neopracovával. Ucítili lehké brnění na hrudích od zakoupených amuletů. Byli blízko. Elfský vlčák začal slabě vrčet. Vycítil nebezpečí.
Zrovna, když se zastavili na posledním suchém schodu, ozvalo se jim uvnitř lebky: „Vítejte.“
Narden sebou instinktivně trhl. Křečovitě svíral svůj Bastard i kovový štít oválného tvaru. Byl to podivný, kloktavý bas, který přicházel jakoby z velké dálky, ale přitom ho slyšeli velmi blízko. I přes svou hloubku nepatřil ani muži ani ženě.
Thargar se otočil k ostatním. Jejich polekané výrazy ve tvářích mluvily za vše. Feenix svíral obouruč svoji hůl a zvedal pohled ke stropu jeskynní místnosti, který byl vysoko nad nimi. Havran mu na rameni nervózně přešlápl. Tom si křečovitě tiskl kuši k hrudi a zarýval nehty do dřevěné pažby tak intenzivně, div že si je nepolámal. Dívky nervózně hleděly do temné vody, jako by čekaly, že se z ní v každé chvíli vyřítí něco hrozivého.
„Telepatie,“ zašeptal Tom s vytřeštěnýma očima.
Než se ho stačili zeptat, co to je, hlas znovu promluvil: „Proč jste za mnou přišli? Nezval jsem vás,“ slova nezněla nepřátelsky nebo divoce. Ba naopak, byla vřelá a klidná.
„Chcete mi ublížit? Ale proč, nic jsem vám neudělal,“ pokračoval mírně hlas a nyní jim zněl už téměř nevinně. Skoro jako dítě. Nardenovi najednou přišla ta slova tak sladká a mírná, že nechtěl uvěřit tomu, že by mohla patřit nějakému zlému tvoru.
„Neposlouchejte ho. Ať je to cokoli, klame nás to,“ zašeptal Tom, což je všechny znovu probudilo z podivného omámení pochybností a představ.
Ropucháč ve své mysli vycítil hrozbu. Věděl, že tihle dvounožci jsou silní a uvědomil si, že slovy je nepřemůže. Zatím byl v bezpečí, přisátý svými šesti končetinami ke skalní stěně, ze které ho nemohli vidět. Díky svému natahovacímu krku měl odtud na pětici nezvaných hostů vynikající výhled. Zahlédl meče i kovové hroty šípů a už jen z toho pohledu ho zamrazilo. Nesnášel kov, zejména pak železo, ale cítil jejich rozpaky. Jejich nejistotu. Nebyla ovšem dostatečná. Stále drželi své pocity na uzdě. V mysli jednoho z dvounožců vycítil i něco jiného: vzdor, odhodlání a chuť po boji! Trvalo mu jen chvíli, než si uvědomil, že je v nebezpečí.
„Nechci vás zabít. Vraťte se nahoru, odkud jste přišli. Nechte mě být!“ stěžoval si téměř žalostně v jejich hlavách.
„Buďte připraveni,“ procedil mezi zuby Narden, který upíral zrak k vodě. Byl si téměř jist, že před chvílí zahlédl na hladině vlnky. Anebo se mýlil?
Ropucháč byl rychlý plavec.
„Odejděte a nenakrmím se na vašem mase,“ přesvědčoval je tvor. Ale Narden vycítil za těmi slovy klam. Cítil ho téměř hmatatelně.
Hlas monstra mlčel, ale na temné vodě se tu a tam udělala kola. Ropucháč skutečně v duchu zuřil. Rozčilovalo ho, že se tihle nedají přemluvit. Vztekalo ho, že mu vklouzli až do doupěte. Chtěl, aby zaplatili za svou drzost.
„Přišli jsme tě zabít! Nahoru se vrátíš jako naše trofej!“ zakřičel Narden a jeho hlas se mocně roznesl prostorem, jak se odrážel mezi zdmi a po hladině vody.
„Áááá! Trofej? Ty ubožáku, nevíš, s kým mluvíš! Sežeru tvé vnitřnosti!“ zaječel hlas dunivě, jako by jim někdo zabušil palicemi do vnitřní strany uší. V té samé chvíli se Ropucháč vyřítil z vody. Skočil přes deset kroků vzduchem a vrazil plnou silou svého těla přímo do Nardena, který jen tak tak stačil před sebe nastavit štít. Bum! Štít se promáčkl a barbar pod vahou masy svalů a kostí padl na schody. Arnarm štěkal a v tom samém okamžiku se Tomův amulet na hrudi roztříštil na malé kousky. Alchymista sebou vylekaně škubl a zmáčkl spouštědlo kuše. Vystřelená šipka zasvištěla vzduchem a neškodně zmizela pod hladinou vody daleko od schodiště. Ropucháč znovu skočil, tentokrát přímo mezi ně. Senga vypustila šíp, ale pokud zasáhla, monstrum to nezastavilo. Jedna ze šestice slizkých tlap vrazila do Ewran. Dívka s křikem přepadla ze schodů do vody. Slizké tělo vytlačilo ze schodů i Sengu a ta se zřítila s hlasitým šplouchnutím dolů za elfkou. Ropucháč kloktavě zahučel.
Jeskyní zazněl silný hlas čaroděje a temnotu projel zelený záblesk s hromobitím. V jasné záři spatřili na kratičký okamžik ohyzdné tělo slizké kůže a čtveřici žlutých očí na neforemné šišaté hlavě s širokou tlamou plnou drobných zoubků. Ropucháč pod náporem kouzla bolestivě zařval a vrhl se na čaroděje. Havran poplašeně roztáhl křídla a vzlétl z Feenixova ramene do výšky. Čaroděj hbitě pozvedl svou hůl obouruč a vzdorovitě zaječel. Obluda narazila jakoby do neviditelné bariéry těsně před čarodějem a odrazila se nazpátek. To už po ní skočil Arnarm a zahryzl se do jedné z mnoha pazour s blánami mezi třemi prsty. Šlachy v končetině popraskaly a příšera zavyla bolestí. Narden ťal. Bastard sjel po slizké kůži na zádech nestvůry a vzduch pročísla sprška černé krve. Ropucháč kloktavě zasípal. Odkopnul Arnarma stranou a elfský vlčák se skučivě odkutálel po schodech dolů. Příšera znovu skočila. Tentokrát se obratně odrazila od stěny jeskyně a přistála až v bezpečí na samém vrcholu schodiště. Poplašeně začala prchat pryč chodbou, kterou sem přišli.
Zatímco Tom pomáhal prskající Senze zpátky nahoru z chladné vody, Narden se vrhl za mizejícím Ropucháčem. Ignoroval Feenixe, který na něj křičel, aby počkal. Vyběhl schody a pustil se chodbou. Ropucháč byl pryč. Nohy ho nesly ještě kus, než se konečně zastavil. Srdce v hrudi mu poplašně bilo do vnitřní strany žeber a tep na spánku divoce pulzoval. Něco těžkého mu přistálo na zádech a vyrazilo dech! Pod vahou upadl na všechny čtyři, meč mu vyklouzl z ruky. I když Ropucháč narazil na početnou skupinu nepřátel, která se nebála přímého střetu, nechtěl se vzdát. Ještě ne. Většinou takto nebojoval. Rád útočil ze zálohy, dusil a hryzal. Nejraději strhl svého nepřítele pod vodu, poté co ho hlasem nalákal blíže. Tam, ve vodě, se mu dokázal bránit jen málokdo. Ještě pořád byl dostatečně mladý, silný a odhodlaný. Nechtěl se vzdát nového doupěte, které si našel. Nechtěl se vzdát svého loviště, které bylo plné čerstvé kořisti. Ne, už se nechtěl vracet do hlubin země, odkud přišel, jen aby se musel o úlovek dělit s jinými, staršími a silnějšími Ropucháči. Tady byl sám. Tady se nemusel prát o své teritorium. Tady byl králem.
Narden se snažil obludu ze sebe shodit, ale ta se držela jako klíště. Puch, který příšeře vycházel z tlamy, ho dusil. Nestvůra získala dolními končetinami dostatek stability, aby se zapřela a mrštila s barbarem do strany. Měla obrovskou sílu. Narden proletěl vzduchem a narazil bokem do stěny. V chodbě se objevil čaroděj, za ním kulhal Tom se Sengou. Ewran nikde. Ropucháč se bleskově otočil a mocným skokem nahoru, se přilepil všemi končetinami na strop jako nějaká ohyzdně velká moucha. Z jeho těla odkapávala voda a sliz. Feenix i ostatní se zarazili. Čarodějovy rty se začaly neslyšně pohybovat za doprovodu divokých gest rukou. Namířil holí na obludu.
„Nemůžete mě zabít!“ zakřičel hlas v jejich hlavách tak intenzivně, že jim přeběhl mráz po zádech. V té chvíli ucítili, jak jim pukají jejich ochranné amulety, které nesli na hrudích. Z čarodějovy hole vyšlehl zlatavý roj hvězdiček, který se neškodně rozprskl do stran jako dětský dělobuch a v dalším okamžiku se jeden po druhém skáceli k zemi.
Ropucháč se hlasitě zasmál. Měl své vítězství na dosah. Podlehli jeho moci. Nebyli tak silní, jak si myslel. Neodolali mu. Potěšeně se spustil ze stropu, aby konečně spořádal kořist, kterou si tak zaslouženě vybojoval. Po šesti se plížil k tělu malé dvounohé samice. Její maso bude nejšťavnatější, pomyslel si. Náhle se uprostřed pohybu zarazil. Ve svém vědomí vycítil přítomnost mysli, která mu i nadále vzdorovala.
Když se Nardenovi před očima roztříštil amulet v desítky kousků, na malý okamžik zpanikařil. Viděl, že jeho druhové padají k zemi. Věděl, že je zle. Zmáhala ho podivná malátnost, která ovšem vzápětí odešla stejně rychle, jako se objevila. Zůstal při vědomí. Nechápal proč, ale neměl čas to řešit příliš dlouho, protože v té chvíli se na něj Ropucháč znovu vrhl. Thargar se překulil stranou a sevřel opět jílec svého meče. Nicméně bylo to neobratné a příliš pomalé. Ruku, která svírala meč, chytily slizké pazoury, mokré a chladné jako sama smrt.
„Vrátím se jako trofej? Trofej!“ netvor se v jeho mysli smál.
Ropucháč otevřel tlamu tak široce, že Narden mohl nahlédnout obludě hluboko do chřtánu, kde se divoce kroutil úzký jazyk jako poplašený had. Na barbara se vyvalil puch hniloby. Narden nevěděl, jestli jsou jeho přátelé v bezvědomí anebo jsou už mrtví. Na krátký okamžik ho zalil pocit viny a lítosti. To on je sem přivedl. On je zabil. Zemřeli kvůli němu. Pak však ten pocit vystřídal jiný pocit: zuřivost a nenávist. V ten okamžik pocítil opět únavu a oslabení v celém těle. To ho donutilo srovnat si myšlenky. Nepoddávej se svým emocím! Zakřičel v něm slabý hlas. Nepoddávej se!
Narden zařval, aby si dodal sílu a celou váhou se vrhl proti zaskočené bestii. Natlačil ji štítem až ke stěně. Ropucháč byl náhlým odporem velmi překvapen. Myslel si, že dvounožec nemá v těle už dost síly. Pazoury sklouzly z barbarovy zbraně. Narden na nic nečekal a zabodl hrot Bastardu do Ropucháčova těla těsně pod dolním okrajem svého poničeného štítu. Cítil, jak kov proniká do měkkých útrob obludy. Vytrhl hrot z těla a opět bodl. Ječel, řval z plných plic, když do slizkého monstra znovu a znovu zarážel chladný hrot svého meče. Ropucháč se vzpíral, mrskal zběsile končetinami kolem sebe a kloktavě řval, ale z mocného sevření se nedokázal vysmýknout. Z hnědozeleného těla bublala krev. Další rána musela proříznout žaludek, protože prostor vyplnil odporný, nakyslí puch břišní dutiny. V posledním odporu vykopla příšera nohou a otřásla Nardenovou holení. Barbar ztratil stabilitu a byl nucen ukročit. To byl okamžik, na který Ropucháč čekal a který také rychle využil. Celou svou vahou se opřel do Nardenova štítu a thargar zavrávoral. Upadl na bok, paže svírající meč se mu při pádu nešikovně zkroutila. Ucítil, jak se čepel Bastardu láme pod Rupucháčovou vahou na dva kusy. Rána pazourou mířená na hlavu s ním divoce otřásla. Zatemnilo se mu před očima a na krátký okamžik ztratil orientaci v prostoru. Netvor znovu nezaútočil. Stáhl se. Pokusil se uprchnout. Trhanými pohyby v bolestivých křečích, které působily četná zranění, se Ropucháč plížil pryč. Ale neměl už dost sil. Ušel jen několik kroků, aby se odevzdaně opřel o zeď, zatímco z jeho těla dál unikaly zbytky sil. Chraplavě sípal. Jeho hruď se divoce zvedala a klesla. Celé monstrum se třáslo v posledních bolestivých křečích. Narden s krvácející ránou na hlavě došel k podivnému tvoru.
„Vrať se - Nech mě žít - ,“ uslyšel slabou odezvu předchozího silného hlasu. Pak myšlenky Ropucháče zeslábly.
Narden uchopil pažemi zlomený hrot svého meče a vrazil ho nestvůře doprostřed čtveřice vodnatě žlutých očí. Ozvalo se zapraskání lebeční kosti. S tím vypustil Ropucháč ze svého umírajícího těla zbytky života i své poslední zbloudilé myšlenky.
Narden vyčerpáním padnul na kolena. Obrátil pohled k ležícím přátelům. Když se Feenix a ostatní pohnuli, vydechl úlevou. Nebyli mrtví. Jenom omdleli a jejich mysl i těla byla se smrtí Ropucháče konečně uvolněna z telepatického zajetí. Ewran našli u schodů. I ona upadla do mdlob. Když však přišli blíž, byla už při vědomí. Ve svých roztřesených rukách svírala nehybné tělo elfského vlčáka. Arnarm byl mrtev. Kopnutí Ropucháče do hlavy nepřežil. Obluda měla silné svaly a vlčákova lebka pod tou ranou pukla jako ořech. S kamennou tváří, pod níž však všichni rozeznali hluboký žal, vynesla dívka psí tělo nahoru. Arnarm padl jako pravý elfský vlčák. V boji, po boku své Paní. Pro Ewran to byla pramalá útěcha. Oni však přežili a Ropucháč byl mrtev. Cesta pro Šarlatový mor do chudinské čtvrti byla volná. Nyní záleželo jen na tom, zda Rudá Meif dodrží své slovo.


***


Kola povozu drkotala na nerovném povrchu prašné cesty. Slunce se dosud skrývalo za lesem a na ranním nebi nebyl jediný mráček. Jen daleko nad nimi se ve výši vznášel Feenixův havran, jehož černé letky se ve slabém větru lehce třepotaly. 
„Jak je možné, že jsi zůstal při vědomí, zatímco ostatní pod mocí toho tvora upadli do bezvědomí?“ byl zvědavý Ronkar.
„To se raději zeptej tady Toma,“ odvětil s úsměvem Narden, který v puse žvýkal jablko a na koleni přejížděl brouskem po čepeli svého nového meče. Starý dobrý Bastard, který se mu zlomil v boji s Ropucháčem, to sice nebyl, ale zbraň to byla kvalitní.
Tom se při barbarově výzvě jakoby probral z hlubokého zamyšlení a krátce se zadíval na Rona, na němž stále byly patrné známky bití a možná i jiného týrání. Přesto byla tvář mladého barbara už zase plná optimismu a radosti. Tak jako za starých časů. Tom vytáhl náustek své dýmky z pusy.
„I když je to jen moje vlastní teorie, jsem přesvědčen, že Nardena nedostal Ropucháč pod svůj vliv, protože náš drahý thargar se dokáže v boji ovládat jako málokdo.“ Tom si strčil náustek mezi rty a nasál tabákový kouř do plic.
„Jak to myslíš?“ byl zvědav Ron a podíval se na Nardena, který na něj krčil s úsměvem rameny.
„Narden zůstal ke svým myšlenkám i pocitům chladný,“ vysvětloval Tom.
„Bojoval s rozvahou. Udržoval si čistou mysl,“ alchymista si poklepal na spánek, při čemž koutkem úst vypouštěl obláčky dýmu.
„Chceš říct, že my jsme nebojovali rozvážně?“ ozval se nad nimi z hory slámy Feenix, který přepočítával už asi potřetí svůj podíl. Nedělal to proto, že by snad nevěřil svým počtům, dělal to zkrátka proto, že sto arenů bylo sto arenů. Na jedné kupě tolik mincí neviděl často a dotyk zlata mu dělal zkrátka dobře. Rudá Meif rozhodně nebyla krkoun a snahu i práci druhých uměla znamenitě ocenit. To se té ženské muselo tedy nechat.
„Mě osobně popadl strach, když nás Ropucháč napadl. Zmocnila se mě hrůza. A také jsem přišel o svůj amulet jako první. Nepochybně ani vy ostatní, včetně tebe Feenixi,“ zvedl Tom pohled modrých očí k čaroději, „jste nezůstali vnitřně vyrovnaní. Bojovali jsme zaníceně, zapáleně. Ovládáni emocemi. To bylo přesně to, co Ropucháč chtěl. Bylo tak pro něj jednodušší ovládnout naši mysl a vnutit nám pak své představy, které se projevily tím, že jsme ztratili kontrolu nad svými těly. Záludný nepřítel.“
Narden se zamyšleně zadíval doleva, kde vedle povozu pochodovala Senga s Ewran. Pokud elfka oplakala Arnarma, pak jen v duchu a nedala na sobě nic zdát. Jistě ji smrt čtyřnohého přítele hluboce zasáhla, ale život šel zkrátka dál. Smrt byla nedílnou součástí každého, kdo si zvolil dobrodružný způsob života a takovým životem mohli jít jen ti, kteří se s ní uměli vyrovnat. Narden teď už věděl, že Ewran k takovým „lidem“ patří. Nemohl se však zbavit pocitu, že elfí dívka tu a tam hodila zvídavým okem po Ronkarovi. V jejím pohledu ovšem nebyla jen zvědavost. Bylo tam i něco dalšího, těžko skrytého. Narden tak trochu začínal chápat, proč s nimi Ewran po celou dobu šla. Ale nechtěl předbíhat a tak si své úvahy raději nechal pro sebe.
„Rozvaha byla důležitá, ale nebyla hlavní. Nechci si ani představit, jak by to dopadlo, kdybychom žádné amulety neměli,“ uzavřel svou úvahu Tom.
„Věděl jsem, že se budou hodit,“ pronesl samolibě Feenix.
Nardena ze zadumání probudil ořech, který mu přistál uprostřed čela. Vylekaně sebou trhl. Senga se jeho výrazu upřímně a od srdce zasmála.
„Ty jedna!“ štěkl Narden a seskočil z povozu a se smíchem na rtech ji začal honit.
„Jako malý,“ pravil suše Feenix, který nad jejich dováděním ohrnul nos.
Ewran se poprvé od jejich boje v podzemí usmála.
„Myslíte, že Rudá Meif skutečně pomůže těm chudým lidem?“ zeptal se Ron.
„Kdo ví,“ pokrčil alchymista rameny, „občas se i mezi darebáky najde dobrá duše,“ napůl zasněně zvedl oči k nebi, „třeba se tu a tam světlo dostane přes tu šeď strachu a bolesti, a pak dokáže proměnit lidská srdce v čistý křišťál.“
Tom zabafal a vypustil ze rtů kroužek dýmu, který se pozvolna rozplynul. Poetika v jeho vyjadřování tedy rozhodně nechyběla, pomyslel si pobaveně dlouhovlasý barbar.
„Kam až jedete, dědo?“ křikl Ronkar na nahluchlého starouše, který je vezl.
„Na první křižovatce za Rákosím zamířím na jih,“ odvětil jim šedovlasý stařík se slámou v puse.
„Do Šernovského lesa?“ zeptal se Feenix.
„Do Podskalí, chlapče. Do Podskalí,“ odvětil.
V klidném rozjímání spatřili, jak zpoza stromů vyrazilo slunce, jehož zářící bílé paprsky se rozlétly po polích a proměnily je v bohatá jezera zalitá zlatem. Zatímco se krajina měnila v nový den, ze západu od moře se blížily mraky. Po dlouhých dnech sucha se vracel déšť.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 11. července 2010 14:56
Nefrete

Ronkar 11. července 2010 13:56
Soubojové "přehlídky" nejsou zrovna mou oblíbenou četbou, bohužel se to stále znovu a znovu někde objevuje (knihy, dračák...), často až v obludných rozměrech. Jsem spíše pro vyváženost a stabilní dynamiku příběhu, takové konfrontace, zvlášť nejsou-li ničím neobvyklé, nejsou pro mě.
Dokážu si ale představit situaci, ve které by si jiný čtenář přečetl mou kritiku, poklepal si na čelo a řekl si: Co to ta ženská plácá?
To, že bych povídku nedočetla, byl možná až příliš silný výrok (teď už ale zpětně těžko soudit, jak by tomu bylo "kdyby"). Možná bych jen danou část přeskočila a přečetla si až výsledky utkání.:)

Chtěla bych zopakovat a zdůraznit, že za velmi silný pilíř celého příběhu považuji postavy - zřetelné charaktery, které si umí čtenáře získat a vtáhnout ho k sobě do příběhu. Neexistují jako jednolitý celek bez bližšího určení, ale každý je sám za sebe jako vskutku osobité individuum.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Ronkar - 11. července 2010 13:56
Ronkar

Nefrete 11. července 2010 00:04
Děkuji za tvou kritiku :)Mrzí mě tedy tvá nechuť dočíst povídku až do konce, ale argumenty v mínusu beru.
Však to také není žádní vážná povídka, která má apelovat na nějakou soutěž. Jen lehké čtení, které má pobavit.
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

Nefrete - 11. července 2010 00:04
Nefrete

Čeká nás chvála, ale i velké zklamání; podíváme se na autorův vysoký spisovatelský potenciál, ale zároveň si i ukážeme, jak se jím dá zbytečně plýtvat.

Plus: po formální stránce precizně odvedená práce – bohatá slovní zásoba, minimum chyb, stále se zlepšující stylistika;
promyšlená interakce mezi postavami, zajímavé motivy;
dobře vykreslené postavy – jejich vzezření, charaktery, jasně vymezené archetypy, které se nepletou;
vcelku vyváženou měrou se nám dostalo napětí, akce, klidné i vášnivé rozmluvy, pocitu sounáležitosti.

Mínus: povídka stejně jako v předchozím případě (Láska žádá vše) ztrácí na atraktivnosti svou délkou;
je znát, že cit pro jazyk ještě stále není plně vyvinutý – zůstávají nevhodné výrazy, synonyma, čárky a další jednotliviny;
nelze se ubránit myšlence: „škoda, že se s takovou jazykovou výbavou zahazuje něčím tak ohraným“ (jako je strašlivá příšera v dungeonu a podobná klišé);
až příliš standardní schéma zabíjení monstra na mnoho různých způsobů – pro mě nepřitažlivé a ubíjející svou rozvleklostí a šedivostí;
nechuť dočíst povídku až do konce.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog