Procházka (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Procházka

Autor : Gart   11. ledna 2009   Povídky
Lehký nádech hororu

"Ale to je pravda. Mě tyhle příběhy zajímají. No tak se nestyď. Vy to tu všichni znáte a já bych se to taky rád dozvěděl. Přísahám, že se nebudu smát a budu to brát absolutně vážně," řekl mladý muž, potlačil úsměv a vážně se podíval na dívku po svém boku s níž se držel za ruku.
"Jestli se mi budeš jenom trošku smát, tak tě tu nechám a dostaň se z tohohle lesa, jak chceš. Jasný?" Odpovědí jí bylo krátké přikývnutí. Ani nemrkla a popohnala malého psíčka na vodítku, který se stále motal okolo její pravé nohy. "Takže..." dívka se na chvíli odmlčela a pohlédla na slunce, které se pomalu sklánělo k západu. "Nikdy nevim jak začít..."
"Zkus třeba 'všechno to začalo...', tim nic nezkazíš," pousmál se chlapec.
Dívka na chlapce vyplázla jazyk a začala: "Podle mého dědečka, který kdysi pracoval u bezpečnosti, se to stalo na podzim roku sedmdesát osm. Z pátku na sobotu zmizela při návratu z diskotéky jedna dívka. Následující dny začalo vyšetřování. Samozřejmě se na nic nepřišlo. Všichni si mysleli, že utekla od rodičů a hlavně ze země, jako že by v té době nebyla první ani poslední. Jenže o rok později se odehrálo to samé. Znovu. Jedna dívka z města zmizela v pátek večer, když se vracela ze zábavy domů. Vyšetřování uzavřeli po několika dnech stejně, jako to předchozí. Útěk. Nenašlo se tělo, žádné stopy, nebylo se čeho chytit a tak se dál nehledalo,“ dívka se odmlčela, poklekla k malému pejskovi a osvobodila jej z vodítka.
„Na chvilku se proběhni, ale nikam se nezatoulej,“ pohrozila ukazováčkem a znovu se napřímila.
„To je jako všechno?“ otázal se chlapec pohledem plným očekávání.
„Ne to není všechno a nepřerušuj mě… Následující dva roky se nic podobného nestalo a podle mého dědečka se všechno vrátilo do starých kolejí. Jenže v roce osmdesát tři se ztratila další. Bylo to na začátku srpna. Rozběhlo se další vyšetřování, ale tentokrát to nenechali jen tak plavat. Děda říkal, že vyslýchali každého, kdo se s ní jenom trochu znal a vyptávali se na všechno možné. S kým se v poslední době stýkala, jaký měla vztah s rodiči, kam často chodila, a tak… No a pak jednou nějaká starší paní vypověděla, že dívku přes léto často potkávala, jak chodí s různými chlapci na procházky k rybníku do lesa, ke starému mlýnu. Takže tam poslali dva policisty, aby zjistili kdo tam bydlí a jestli tu dívku neviděli. V té době žil ve mlýně asi šedesátiletej důchodce, kterýho nikdo moc neznal. Ve městě se skoro vůbec neobjevoval, takže se nevědělo, jestli žije nebo co s ním je. Někteří lidé říkali, že do města nechodí, protože nemá rád lidi. Ani jeho syn ho neměl rád. Odešel studovat a odmítl se s otcem stýkat. Ale na tom nezáleží… Policisté tam přijeli a zaklepali na dveře. Nikdo se jim neozýval. Dveře nebyly zamčené, takže vstoupili dovnitř. V tu chvíli ucítili příšerný mrtvolný zápach, který se táhl celým domem. Okamžitě zavolali posily, nechali prohledat celý dům a toho muže zatknout. Při prohlídce domu se nic nenašlo a málem to vypadalo, že toho muže budou muset pustit, jenže… Další den objevili schody schované za skříní, které vedly do sklepa. Dole bylo několik místností. Z jedné vycházel ohromný smrad. Když ji otevřeli, zjistili, že uvnitř je několik mrtvol psů starých pár dní. Ale v další místnosti našli úlomky kostí, které jak se ukázalo, patřily těm prvním dvěma dívkám,“ dokončila a pohlédla na chlapcův zamyšlený obličej.
„No počkej a co se stalo s tou třetí?“
„Jo vidíš, na to jsem zapomněla. Po několika týdnech se ukázalo, že opravdu utekla s nějakým klukem, se kterým se přes to léto často vídala. Poslala rodičům dopis, že je v pořádku, aby se nebáli.“
„Tak to měl ten chlápek docela smůlu, že mu na to takhle přišli,“ chlapec se trochu pousmál, ale rychle toho nechal, jakmile zahlédl vážnou tvář své přítelkyně. „A to se stalo někde tady v okolí?“
„Jo…“ dívka se odmlčela rozhlížeje se kolem sebe. „Počkej a kde je Nellynka?
Chlapec se nechápavě podíval na dívku, která začala křičet jméno psa, jenž byl celou dobu s nimi. „Naposledy jsem ji viděl běžet do toho lesa,“ pronesl chlapec směrem k lesu po levé ruce. „No podívej, tamhle je,“ ukázal prstem do lesa na pejska, který se zrovna zastavil, nastražil uši a zaposlouchával se do zvuků přírody kolem sebe.
„Nellí, poď sem!“ pejsek na chvíli zabrousil pohledem směrem k mladému páru, ale v dalším okamžiku se rozeběhl opačným směrem. „No tak se zastav! Pojď sem!“ dívka stále křičela, ale pejsek už dávno nebyl vidět.
„Ne, máš pravdu. To se nedá popřít. Ten pes tě vážně poslouchá. Už o tom nepochybuju,“ prohlásil chlapec s širokým úsměvem na tváři.
„Jdem za ní. Včera jsem ji takhle honila hodinu,“ prohlásila a poznámku svého přítele přešla mávnutím ruky.
Chlapec si povzdechl. „Jo. Jasný, ale pak mi to dopovíš, protože… Tak na mě aspoň počkej!“ hlesl a rozběhl se za dívkou, která už byla několik desítek metrů před ním.

Dívka doběhla malého pejska, jenž stál na břehu rybníka a upíral zrak ke starému mlýnu, který se rozkládal na druhé straně. „Tak, teď už mi neutečeš,“ prohlásila dívka přísným hlasem. Jako na znamení se přes celé širé okolí ozval hlasitý dívčí výkřik. Dívka se začala otáčet a snažila se zjistit, odkud ten výkřik vyšel, ale marně. Už slyšela jen hlasité krákání hejna ptáků, kteří se jako na povel vynořili zpoza starého mlýna. Upřeně se zadívala přes rybník směrem k mlýnu, v ruce svírala svého pejska a nehybně čekala na svého přítele, který zrovna vyběhl z lesa.
„Na tyhle běhy už vážně nemám fyzičku. Už několik měsíců sem neběhal, na mě ne…“ chlapec se zastavil uprostřed věty vedle své přítelkyně, jejíž zrak stále spočíval na druhém břehu vodní plochy a nechápavě se podíval týž směrem. „Co je tam tak zajímavýho?“
„Ty si neslyšel ten výkřik?“ otázala se a nepřestávala sledovat onen dům.
„Ty jo, miluju, když se někdo snaží přenést příběh do skutečnosti. Jasně, že jsem ho slyšel. Myslíš, že vyšel z toho starého mlýna?“ zeptal se chlapec a zatvářil se velice vážně.
„Já se o nic nesnažim,“ otočila se dívka. „Tak slyšel jsi to nebo ne?“
„Jo slyšel. Ale musím tě zklamat. Byli to ti ptáci,“ dořekl a na jeho tváři se objevil úšklebek. „Pojďme se podívat k tomu mlýnu.“ Prohlásil chlapec, chytnul dívku za ruku a společně vyrazili k mlýnu kolem klidného rybníka.

Vodní hladina byla opravdu klidná, přestože se v korunách stromů proháněl slabý vítr. Dívka se láskyplně dívala na svého přítele, který pozoroval pejska poslušně kráčejícího vedle nich. Najednou vyjekla. Chlapec pocítil její strach. Byl skoro hmatatelný. Celá se třásla a na rukách měla husí kůži.
„Co se děje?“
„V tom okně něco bylo,“ pronesla vystrašeně. „Něco tam spadlo na zem.“
Starostlivě se podíval na svou přítelkyni. „To určitě nic nebylo. Jenom se mrknem na ten starý dům a půjdeme pryč, ano?“ Otázal se a objal svoji přítelkyni kolem ramen. Odpovědí mu bylo lehké přikývnutí.


„Pojďme už,“ naléhala dívka. „Za chvíli už bude tma,“ prohlásila, dívaje se na slunce, jež se začínalo sklánět za les.
„Dobře. Už půjdeme domů,“ řekl chlapec, obdivujíc starou budovu a potůček rozkládající se před nimi. Usmál se na svou přítelkyni a otočil na cestu vedoucí pryč od mlýna. Strachem nadskočil. Vedle cesty, kousek od dveří stál postarší muž. Vypadalo to jako by tam patřil, jako by na tom místě stál celou dobu. Vůbec se nehýbal. Jeho napjatý, vážný obličej a šedé vlasy, s nimiž si pohrával večerní vítr, vyvolali u obou milenců husí kůži. Po zádech jim přejel mráz. Ztuhli jim svaly. Nemohli se hýbat. Dívce se začala třást ruka a malý pejsek slabě zakňučel.
Muž se stále nehýbal. Stál pevně, jako kamenná socha vytesaná uprostřed náměstí pro výstrahu všem, kteří by zde chtěli projít.
Chlapec sebral odvahu: „Dobrý den. Máte to tu moc krásné. Nádherná příroda. A ten starý mlýn. Opravdu hezké,“ pronesl chlapec roztřeseným hlasem a postoupil k muži o pár kroků blíže.
Stále se nehýbal, což u obou mladých lidí vyvolalo další záchvěv strachu. Až se najednou jeho obličej pohnul. „Máte pravdu. Mám to tu rád. Hlavně je tu úžasný klid. Alespoň neslyším stálé hádky sousedů, když žádné nemám,“ řekl a obdařil dvojici milým a krásným úsměvem.„Když přijdete jindy, tak vás uvnitř rád provedu,“ řekl muž a znovu se mile usmál. „Bohužel dnes uvnitř maluji, tak byste tam vůbec nic neviděli. Snad příští týden,“ dokončil, dívajíc se na dívku, která brala svého pejska do náruče.
Chlapec najednou pocítil na ve své ruce pevné stisknutí své přítelkyně. „Ó, málem bych zapomněl. Moje přítelkyně viděla, jako by někdo za tím oknem před chvíli spadnul na zem.“ Oznámil chlapec a ukázal směrem k oknu ve druhém patře.
Postarší muž se najednou začal nahlas smát, což u chlapce vyvolalo další z jeho řady nechápavých výrazů.
„Tak to je samozřejmě pravda,“ oznámil muž s neutichajícím úsměvem na tváři. „Zrovna jsem natíral strop, když jsem si všiml, jak procházíte kolem. Ztratil jsem rovnováhu a rozplácnul se na podlaze.“ Dokončil muž a znovu se zasmál.
Dívka znovu stiskla svému příteli ruku, až chlapec pocítil sílu jejího sevření, která se u žen jen tak nevidí. Bylo vidět, či spíše cítit, že dívka je už nervózní.
„No tak se mějte hezky. Už musíme jít. Nahledanou.“ Chlapec podal muži ruku. Muž mladému páru místo ruky nabídl další milý úsměv. „Rád sem vás poznal. Snad se ještě někdy uvidíme. Nashledanou.“
Chlapci bylo znamení rázně vysvětleno dalším silným stiskem ruky od své přítelkyně, na nějž se hodlal zeptat hned, jakmile budou dál.
„Co to mělo znamenat?“
„Ty…ty…“ dívka vypadala jako by se měla každou chvíli zhroutit. V ruce svírala malého kňučícího pejska. Celá se třásla a po ustrašeném obličeji se jí kutálelo několik slz.
„Tak co se stalo?“ dotazoval se chlapec starostlivě.
„Ty… Ty… kalhoty… ruce… krev…“
Chlapec se rychle otočil, ale muž byl pryč.

Ve sklepě se nesvítilo. Byla tu příšerná tma. V rohu se něco hýbalo, ale nebylo rozeznatelné co. Najednou začaly být slyšet blížící se kroky klesající po sklepním schodišti. Zastavily se. Celou sklepní místnost zalilo světlo a dveřmi vstoupil starý šedivý muž s kalhoty od krve. Dívka svíjející se v rohu místnosti začala křičet.
Muž vřískot nevnímal.
„Jaká shoda okolností. Jen se sem nastěhuji a hned mohu pokračovat v tradici svého otce. Ještě, že sem tě zatáhnul dovnitř dřív, než tě uslyšeli ty dva. Po druhé mi už neutečeš! Škoda, že s ní šel ten kluk. Mohl sem vás tu mít hned dvě. Ta holka si asi všimla těch kalhot… No to je jedno. Ještě dneska tě odklidim, aby tu po tobě nic nezůstalo,“ a pozvedl ve svých zkrvavených rukách sekyru, kterou přinesl. „Teď už nás nebude nikdo rušit. Jsi tu jen ty a já,“ prohlásil muž a zabouchl dveře sklepení.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Procházka?
Laethé, Lusst, mapaf, mlyndy, Sihája

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

mlyndy - 17. ledna 2009 19:42
mlyndy

Je to vcelku pěkně napsaný příběh, ačkoli bych možná přidal více popisu jak postav, tak přírody okolo. Aby to bylo živější. Jinak nemám námitek. jen tak dál...
Když je některá žena věrná svému muži, tak je to ze zlomyslnosti k tomu třetímu.

Lusst - 17. ledna 2009 16:44
Lusst

Pripomína mi to americké "mestské legendy"-dvaja násťroční na odľahlom mieste s temnou minulosťou... Nič nápadité,ale neurazí.Uvítal by som viac originality.Jediné pozitívum vidím v lokalizácii do bývalého Československa.Odhalenie že aj my sme mali (či máme)svoje "Crystal Lake" je povzbudivé.

Laethé - 11. ledna 2009 15:42
Laethé

Velmi proste, velmi predvidatelne. Mam pocit, ze v pripade takovychto textu s lehkym ndechem hororu je hlavni tisniva atmosfera - tady mam ale spis pocit, ze sleduji prijemnou prochazku dvou mladych lidi za krasneho letniho dne (nicmene jsem ochotna pripustit, ze muze jit o zamer situaci ilustrovat kontrastnim zpusobem). Pokud dialogy maji ilustrovat soucasnou hovorovou mluvu, jsou skvele - ale k dialogum literarnim maji skutecne daleko. Bohuzel totez se da rici i o popisech chovani postav - lide se tu usmivaji, sviraji jeden druhemu ruku... Ano, je tu jakasi akce, dokonce i interakce mezi postavami, ale nemohu rici, ze bych fascinovane sledovala, jak prede mnou ozivaji.

Davam tri hvezdicky, presvedcena, ze bys to dokazal napsat mnohem, mnohem lepe.
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog