Prolog - Nečekaná návštěva (první část) (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Prolog - Nečekaná návštěva (první část)

Autor : Zektr   12. dubna 2013   Povídky Zatím nehodnoceno
Uvidíte...

PROLOG

Nečekaná návštěva  

„Díazi, doufám, že ty tvoje hovada budou připravený. Dostanete jenom jednu příležitost.“ zamručel mladý muž, oblečený do vojenského oděvu. Seděl u malého stolu se dvěma židlemi. Naproti němu, právě přes tenhle čtyřnohý útvar, seděl další muž. Už na první pohled o dost starší, daleko méně upravený, oblečený jen do polo-roztrhané košile a krátkých zašedlých kalhot. V ruce držel sklenku s kořalkou a pomalu ji nechával vplouvat do svého hrdla. Voják se k němu natáhnul a jednou ranou mu ji vyrazil z ruky, až se s ránou rozbila o zem a nahnědlá tekutina potřísnila dřevěnou podlahu, která také neměla daleko k začátku stádia rozkladu.


„Na něco jsem se tě ptal, ty vychlastaná palice!“ vyštěkl voják. Otrhaný muž se zatvářil skutečně naštvaně a už chtěl sáhnout po zbrani, která ležela vedle jeho lahve na stole, ale když vojákovi pohlédl do rozzuřených očí, uklidnil se a uvelebil v židli.


„Bez obav, poručíku,“ řekl přiopile, se značným důrazem na onu hodnost, „Všichni chlapi jsou připravený. Ráno na tu vesničku zaútočíme a seberem si všechno, co půjde.“

„No super. Tak hlavně, ať nic nezmrví, jasný? Nebo domluvím plukovníkovi, aby tě po dopadení nezavřel, ale rovnou na místě zastřelil.“ pokračoval v nemilém tónu mladý voják.

„Neboj se, Diego. Všechno klapne, pokud i tvoje banda bude zrovna na snídani. A tvých třicet procent z lupu samozřejmě taky dostaneš. No tak, kamaráde, vždyť spolu děláme už tři roky, tak proč se pokaždý tak strachuješ?“ smál se dál značně pálenkou ovíněný otrhanec.

Voják se k němu pomalu naklonil a přikryl si rukávem ústa, když ucítil jeho zapáchající dech. „Protože jste jenom banda chlastajících odrbanců, kteří nemaj ani na pořádnou pistoli,“ zašeptal, „Vždycky vám to se štěstím vyšlo. Tentokrát je to však těžší. Ta vesnice bude plná ozbrojených chlapů. Jak jsi už říkal, zařídil jsem, aby byli v tý době zrovna ve vedlejším městečku na snídani, ale strašně vám půjde o náhodu. Jestli se dozví, co se tam děje, přijedou tak rychle, že si ani nestačíš nabít a už budeš ležet s kulkou v těle. Já budu stát jako vzornej voják na tý Delgadově svatbě a usmívat se na jeho budoucí ženušku, mrchu jednu zrádnou…“

Díaz už popíjel chlast rovnou z lahve. Voják už se mu ji ani nepokoušel sebrat, prostě doufal, že do rána trochu vystřízliví. A pokud ne, poručíkův problém to už nebude. Společně s kolegy z batalionu plukovníka Garcíi je vyřídí jako bandu červů, zavřou nebo zabijí. Diego tak sice přijde o svůj podíl z lupu, ale s tím bude moct žít. Byl to dost schopný mladík, takže nikdy neměl problém najít si na spolupráci novou bandu lupičů, kteří mu zajišťovali dobrý příliv financí. Z vojenského platu se jen tak vyjít skutečně nedá. Pokud tedy nechcete žít jako podprůměrný měšťan. A o to poručík Morales nikdy nestál.

„Poslouchej,“ zasmál se znovu lupič, „Že ty jsi jí chtěl sám, viď? Cha, tak proto tak stojíš o to, abychom napadli zrovna tohle město. Já si hned říkal, že v tom nebudou jenom prachy!“

„Zmlkni!“ praštil pěstí do stolu voják, „O Monice už nikdy nebudeš mluvit, jasný?! Jo, máš výjimečně pravdu, ty pitomče, ale to neznamená, že ji hned budeš roztrubovat! Ještě jednou se o ní zmiň a proletí ti hlavou kulka tak rychle, že ani tu lahev pustit nestihneš. Jasný?“

„V klidu, vojenskej! Jo, rozumím ti, no.“


„To jsem rád, Díazi.“ kývnul hlavou voják a pomalu vstal z dřevěné židle, „Tak, já musím zpátky k plukovníkovi a ostatním. Budu ti zejtra držet palce. A pozítří chci vidět ty prachy na obvyklým místě.“ Dveře se skoro rozpadly, když jimi odcházející voják praštil. Měl s lupičem schůzku v malém domku uprostřed lesa, poblíž vesničky, kterou chtěli zítra vyrabovat. Před ním na něj už čekal jasně bílý kůň, který v temné noci zářil jako Polárka mezi ostatními hvězdami. Když spatřil svého pána, jen spokojeně zařehtal. Voják ho krátce pohladil po čumáku a do tlamy mu strčil jakýsi pamlsek. Koník ho spokojeně snědl, potom už čekal, až se na něj poručík Diego Morales vyhoupne a dá mu nohama povel k chůzi.

•••••

Oheň pomalu stravoval celý dům. Zachvátil ho už celý, teď byla pouze otázka času, než stavbičku kompletně promění v prach a její zbytky kompletně zmizí. María to pozorovala s podivným, sentimentálním pocitem. Přeci jenom, tahle dřevěná bouda jí poskytla útočiště v těch několika posledních dnech. Nejhorších v jejím životě. Nemohla si však dovolit nechat za sebou nějaké stopy. Ve skutečnosti nepočítala s tím, že by měla svůj plán přežít. Jediné, o co v tuhle chvíli stála, byla smrt jistého dona Delgada, jak si teď říkává, a jeho nové nastávající, slečny Monicy Torres. Ta mrcha jí zničila život a dnes, v den, kdy by měla být nejšťastnější, za to krutě zaplatí. María necítila lepší příležitost než se je pokusit zabít na jejich vlastní svatbě. Dalo to sice hodně práce zajistit si vhodné podmínky, ale ten využitý čas a majetek za to stál. Ztratila více než peníze, požár fary, kdy utekla těsně před smrtí a přišla o všechnu krásu, kterou měla, uvěznění lupiči, ty dlouhé hodiny, kdy se před nimi schovávala, drahá dohoda s Diegem… To všechno jí běželo hlavou, když sledovala hořící domek. Dlouhý černý plášť ze sebe nesundala od doby, co tohle místo po svém útěku našla. Zahalila se od hlavy až k patě, aby se na svou ztrátu nemusela podívat ani ona sama. Cítila všechnu tu bolest, která jí po oněch problémech zůstala, ale odhodlání značně převyšovalo. Pomalu a ztěžka se otočila, kulhavě vykročila pryč. Zraněná noha jí stále neskutečně bolela. Bůh jí při útěku musel strašně nepřát, protože nabodnout si nohu na zrezivělý meč nějaké mrtvoly v džungli, to se skutečně může stát jen jí. Neměla prostředky k nějakému ošetření, takže obětovala sukni a převázala si masivně krvácející ránu. Tohle zranění ale v tuto chvíli trápilo nejméně. Carlosovi přála smrt nejen kvůli jeho nevěře. Celou destrukci svého těla připisovala za vinu jemu. Kdyby jí nepodváděl a ona na to nepřišla, nemusela by vzteky utéct z domova a opustit tak pohodlný a bezstarostný život, přespávat na faře, skoro zemřít při jejím požáru, několikrát málem zemřít po krutém znásilňování bandity, přijmout dohodu s tím hajzlem Moralesem a zažívat další nepříjemný věci.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog