Promarněná šance (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Promarněná šance

Autor : Akasha   10. listopadu 2006   Povídky
Pokus o povídku na základě citátu...

motto : Člověk nemůže odložit život na lepší počasí. Musí ho žít hned jak se dá.
(Jaromíra Kollárová)
Na zrezivělém zábradlí postaršího mostu seděl elegantně oblečený, sotva třicetiletý muž. Bílý smoking ostře kontrastoval s jeho havraními, krátce střiženými vlasy. Jeho jemně řezané rysy v obličeji, úzce semknuté pobledlé rty a pomněnkově modré oči, dívající se upřeně a chvílemi až nepřítomně před sebe, mu dodávaly mnoho šarmu, půvabu a roztomilosti zároveň. Seděl tam tak osaměle a nehnutě, jen bedlivě pozoroval dění kolem sebe. Jeho posmutnělé oči sledovaly urputný souboj zkušených a ostřílených hasičů, kteří se snažili vyprostit zaklíněného muže z hromady šrotu nebo čehosi, připomínající zmačkanou plechovku, která byla pravděpodobně ještě před pár minutami pojízdným vozem. Ryk policistů, kteří odháněli náhodné chodce a senzacechtivé reportéry, jen zvětšoval a podporoval intenzitu nešťastného okamžiku. Zvuk hasičských sirén, houkaček záchranky či rachot praskajícího a trhajícího se plechu onen mladík téměř nevnímal. Pomalu se mu pohled jeho očí zastřel a on se pohroužil do svých myšlenek a vzpomínek.
Už odmalička míval mnoho snů, asi jako každý. Všechno začínalo maličkostmi, okamžitými nápady a chvilkovou chutí pustit se do něčeho nového a pro něho tím pádem neznámého, neprozkoumaného, tajemného. Našel zalíbení v mnoha věcech, ale přesto jeho nejčastější věta zněla "Život je dlouhý, však mi nic neuteče...".
V době dospívání se naprosto izoloval od všech svých přátel. Nezašel si s nimi zahrát fotbálek na improvizované hřiště s jemně namoklou trávou. Vymlouval se, že běhat v bahně není pro něj, i když podvědomě tušil, že zádrhel není v předchozím deštíku, ale v jeho lenosti cokoliv dělat. Dokonale si dokázal vsugerovat, že půjde příště. Používal to tak často, že už tomu i on sám bezmezně věřil. A tím to všechno začalo. Odmítal chodit s kamarády na diskotéky, do kina či posedět v restauraci nebo útulné hospůdce. O prázdninách s nimi nezajel na kola, pod stan do kempu a ani třeba na místní koupaliště. Samozřejmě že kamarády brzy přestalo bavit přemlouvat ho k výletům a honbám za zábavou. Nevadilo mu to, proseděl celé dny doma nad knížkami, u počítače anebo u filmů. Snil o místech jako Paříž, Benátky, Řecko, které by jednou rád navštívil. Měl své tužby a ty mu prozatím naprosto stačily.
Dětství i dospívání uteklo stejně rychle jako voda v řece. Neužil si z těch krásných období lidské existence vůbec nic, ale neuvědomoval si to anebo si to možná uvědomit ani nechtěl. Našel si perspektivní práci, milou a hodnou přítelkyni, ale ani přesto se povahově vůbec nezměnil. V hlavě měl mnoho plánů, tužeb i chutí něco podniknout, ale nikdy nedovolil, aby se jeho sny staly skutečností. Po pár měsících ho přítelkyně opustila, odmítala zůstávat pouze mezi čtyřmi zdmi jeho bytu. Chtěla si, zcela logicky, užívat mládí. Nikdy ji nepozval na večeři nebo do kina. Vždy ji odbyl slovy, že půjdou jindy. Za ty roky si dokázal vymyslet mnoho výmluv, proč raději zůstat doma. Jednou mu nebylo dobře, podruhé pršelo, jindy bylo moc teplo nebo jen neměl náladu. Ani do zahraničí se nikdy nepodíval i když finančních prostředků měl dost. Vlastně znal jen okolí svého bydliště a i tam měl jisté mezery. Odkládal neustále své přání a plány na dobu neurčitou...
Za celou tu dobu, co si v hlavě přemítal veškerý svůj prožitý a přece ještě tak krátký život, nehnul ani brvou. Strnule zůstal sedět na zábradlí mostu, které už od pohledu nevypadalo ani trochu pevně nebo bezpečně. Přesto, když z něho seskočil na pevnou zem, nezachvělo se. Jakoby on sám nevážil víc než sněhová vločka nebo lehoučké peříčko kolem prolétnutého ptáčka. Pomalými kroky směřoval ke skupince záchranářů snažících se už několik minut přivést k životu muže vyproštěného z vraku vozu. Zastavil se kousek od zraněného a pozorně si prohlédl jeho zakrvácený obličej, který byl přesnou kopií sebe samého. Připadal si, jakoby se díval do klidné hladiny jezírka, ve kterém se odrážela jeho vlastní tvář s dokonalou přesností. Naposledy se zahleděl ležícímu muži do tváře, jenž byla po chvíli přikryta černou plachtou zachmuřenými záchranáři, kteří tentokrát nedovedli pomoci. Najednou ucítil, jak mu po tváři stéká cosi vlhkého. Hřbetem ruky si z tváře jemně setřel slzy smutku a promnul je v prstech. Věděl, že už nejsou a ani nebudou skutečné. Teprve nyní si uvědomil, co všechno ztratil v jediném okamžiku. Došlo mu, že promarnil svůj život, že si z toho velikého koláče života, neukrojil téměř žádný kousek. A to všechno jenom jeho vlastní vinou. Se sklopenou hlavou k zemi se otočil. Plný smutných myšlenek a vzpomínek, zanechal své naděje za zády. Uvědomil si, že už nic nezmění a že malicherně a lehkomyslně promarnil svou šanci na šťastný a plnohodnotný život...

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Promarněná šance?
Demi, Eleovny, Ghondar, hater, kid, Leif, Marcela (5.00*), Miar, Mirael

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Mirael - 26. června 2008 15:31
Mirael

Mrazení jež mi při čtení běhalo po zádech,je známkou toho jak je to krásné....bravo.
Smutným údělem králů a krásných žen je, že v davu lichotníků, který je obklopuje, nemohou rozeznat přítele.

Valdorian - 11. července 2007 10:12
Valdorian

Je to moc krásné, výstižné a popravdě i hodně k zamyšlení. Působí to na mě velice filozoficky. *Odkud si se ozývá tichý tleskot a osoba v šeru pokyvuje.* "Bravo." :)
-My jsme maskou, kterou nosíme. Ale, když si ji nasadíme nestáváme se jí? -Toto je cena za svobodu. Vaše odvaha do poslední kapky, unce bolesti, pinty krve. Platí se předem.

clarimondea - 19. března 2007 21:39
clarimondea

Akasha je to opravdu moc hezky napsane! Doufám, že budu mít možnost si co v nejbližší době něco přečíst..

Miar - 12. března 2007 20:01
Miar

Akasho je to super! Místy jsem měl dojem, že píšeš o mě :-) Konec mě opravdu vtáhnul, ani jsem si nešímal chyb. Vlastně je mi líto, že to není delší, určitě by se to dalo rozvinout. Jen tak dál!
chrocht

Eleovny - 26. ledna 2007 18:09
Eleovny

Dokonalé, úžasné... srdce rvoucí a dost poučné. Málo co mě dostane, ale tohle stojí za to. Chválím autorku, a doufám že v brzké době budou další a další díla. Protože jestli všechny ostatní díla budou aspoň s poloviny takhle dobrý, tak mi to bohatě stačí :-)
Jan Werich: "Neberte život příliš vážně,stejně z něj nevyváznete živí!"

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog