Rodina je poklad (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Rodina je poklad

Autor : Zin   7. srpna 2012   Povídky Zatím nehodnoceno
První z krátkých povídek o trpaslíku Hengarovi Těžké ruce z klanu Zlatoznalců.

Hengar Těžká ruka z klanu Zlatoznalců vešel do kanceláře svého otce Zhufbara Neuplatitelného a jako vždy se jí musel obdivovat; stěny po jeho levé i pravé ruce lemoval zlatem okovaný nábytek z těžkého dřeva, který by se hodil lépe do královských komnat než do kanceláře trpasličí banky. Stěnu naproti Hengarovi zdobily obrazy jeho předků ve zlatých rámech vykládaných drahými kameny a přímo před Hengarem seděl za mohutným železným pracovním stolem pokrytým svitky a knihami jeho otec a kouřil dýmku ze vzácného černého dřeva. Dlouhý bílý vous mu sahal až na kolena a svýma hlubokýma modrýma, na jeho věk neuvěřitelně bystrýma očima sledoval svého syna.
Hengar za sebou opatrně zavřel těžké dveře a znovu se obrátil ke svému otci. Působil tu nepatřičně a věděl to; na sobě měl hustě pletenou kroužkovou košili, která mu sahala od zápěstí až po kolena, na rukou měl navíc plátové rukavice a chrániče loktů a ramen, na hlavě mu spočívala kónická helma s nánosníkem a s kroužkovým závěsem, v levé ruce držel obrovské obouruční kladivo. Hodil by se spíše do první řady trpasličí armády než do kanceláře banky.
"Zdravím tě, otče, ať tvé vousy rostou až k zemi. Co pro tebe mohu udělat?" zeptal se Hengar po tom, co topor kladiva opřel o podlahu z kamenných desek a obě ruce položil na jeho hlavici.
"I já zdravím tebe, můj synu, nechť tvé paže nikdy neztratí svou sílu. Ačkoliv je to nepříjemné, opět se objevil někdo, kdo neplatí své dluhy včas." Starý trpaslík se na chvíli odmlčel, a než znovu promluvil, hluboce potáhl ze své dýmky. "Hrabě Felix Gorský si před dvěma měsíci vypůjčil dvě sta zlatých drumů na financování své objevitelské výpravy a nejpozději do včerejšího večera měl provést první splátku činící dvě desítky zlatých drumů. Nestalo se tak, a proto tě pověřuji úkolem mu jeho dluh připomenout, ale nechci, aby se mu přihodilo něco zlého, za žádných okolností nesmí zemřít. Je to náš vážený zákazník. Jeho sídlo je na Ulici Růží, dům s měděnou střechou, není možné ho přehlédnout. Vykonáš pro mne tuto službu, můj synu?" dokončil dlouhovousý trpaslík svůj monolog.
"Ano, otče, vykonám." odpověděl Hengar a otočil se k odchodu.
"Přeji ti dobré pořízení, můj synu." popřál Zhufbar svému synovi opouštějícímu jeho kancelář.
Hengar Těžká ruka prošel křídly obrovské kované brány strážící jedinou přístupovou cestu v kamenných hradbách kolem Zhufbarovy trpasličí banky a vydal se doleva směrem k Ulici Růží. Přemýšlel nad svým životem. Byl si vědom toho, že mu Věčný kovář nenadělil bystrou mysl ani moudrost, čeho se mu naopak dostalo vpravdě požehnaně, byla síla jeho paží, díky níž získal i své přízvisko. Nevěděl, co Věčný kovář zamýšlel tím, že ho nechal se narodit do trpasličího klanu obchodníků a bankovních úředníků, ale svému otci i klanu se snažil být užitečným, jak mu jen jeho síly stačily. To znamenalo, že pro svého otce dělal osobního strážce a vymahače dluhů v jedné osobě. Doufal, že na něj jeho otec je hrdý i přesto, že se nikdy nedokázal naučit psát a ani nerozuměl číslům a obchodu stejně jako jeho bratři a všichni ostatní trpaslíci z klanu Zlatoznalců.
Trpasličí vymahač dluhů zachmuřeně kráčel ulicemi a na jeho brnění, které zvonilo při každém kroku, se snášely bílé vločky, jeho hustý hnědý vous už se úplně skrýval pod sněhovým nánosem a za ním ve sněhu zůstávaly hluboké otisky po okovaných botách. Za chvíli dorazil ke svému cíli. Sídlem hraběte Felixe Gorského byla obrovská vila s měděnou střechou, což bylo i v zimě poznat, protože byla tak kolmá a hladká, že se na ní žádný sníh neudržel. Kolem vily byl nízký plot z umělecky zkroucených železných prutů a mezi ním a vilou se rozprostíraly rozlehlé zahrady, které nyní ovšem byly pokryté sněhem, a tak trpaslík nemohl ocenit jejich krásu. Ne že by to jindy udělal.
Hengar se zastavil před zdobenou brankou v plotě a podivil se, že tu nestojí žádné stráže; u všech sídel vyšších šlechticů to totiž bylo zvykem. Chvíli přemýšlel, co dál, a pak zkusil branku otevřít; nebyla zamčená, rozhodl se tedy vstoupit. Na cestě vedoucí zahradami k vile nebyly žádné stopy, jako by tu už dlouho nikdo neprošel. Kráčel k vile a přitom si prohlížel práci kameníků, kterou na ní odvedli. Teprve teď si uvědomil, že ačkoliv už se zešeřilo, v žádném z oken se nesvítí. Že by hrabě prchl před splacením svého dluhu? - pomyslel si bojovník a potěžkal své kladivo. Nebo že by se ještě nevrátil z té své objevitelské výpravy? Ne, to ne, před třemi dny přeci říkal Grum, že se vrátil, a jeho vůz byl těžce naložen, jako by s sebou vezl kupu zlata. - vzpomněl si Hengar na slova svého bratra.
Nikým nevyrušen došel vymahač až ke dveřím vily a už bez zbytečného přemýšlení vzal za kliku. Tentokrát bylo zamčeno, a tak Hengar silně zabušil na dveře svou pěstí v železné rukavici, až se otřásly a panty zaskřípěly. Chvíli počkal, a když mu nikdo neotevřel, chytil své kladivo do obou rukou a praštil do dveří pořádně. Dveře se vyvrátily a s rachotem spadly na dřevěnou podlahu. Hengar po nich přešel a vydal se do útrob šlechticovy vily. Prošel přízemí i horní patra a nikoho nepotkal, krb byl vyhaslý a studený, jako by tu šlechtic už déle jak den nebyl. Je možné, že by otec vyslal vymahače na špatnou adresu, nebo pro někoho, kdo není doma? Ne, to je nemožné! - s tou myšlenkou se vydal trpaslík do sklepení.
Hengara Těžkou ruku z klanu Zlatoznalců jen tak něco nevyděsilo, ale když ucítil silnou ránu do ramene po tom, co sešel schodiště a otočil se, aby se dal chodbou doprava, a před sebou spatřil ozbrojence s obouručním mečem, kterému plály oči zeleným světlem, musel připustit, že se trochu lekl. Rána se naštěstí neškodně svezla po železném chrániči a druhou už Hengar bez problémů vykryl ocelovým toporem svého kladiva, pak čepel meče odklonil tak, aby hrot mířil mimo jeho tělo, a udeřil bez nápřahu hlavicí kladiva ozbrojence do čela, ten upustil meč a s řinčením zbroje se skácel na zem. Zelená záře v jeho očích pohasla. Trpaslík nerozhodně postával na místě. Měl by se vrátit za otcem pro instrukce? Tohle nebylo obvyklé, věděl jistě, že za normálních okolností lidem oči zeleně nezáří. Nebo by měl pokračovat a zjistit sám, co se tu děje? Možná, že pokud by odešel, mohlo by se stát něco zlého... Nakonec trpasličí vyhazovač potřásl hlavou, jako by z ní chtěl vyhnat otravné myšlenky, a vydal se dál do hloubi sklepení.
Přestože chodbu neosvětlovaly žádné louče a panovala tu hluboká temnota, Hengar viděl díky svým trpasličím očím poměrně dobře, a tak kráčel chodbou pevným krokem s kladivem připraveným k úderu, až došel k železem pobitým dveřím. Pod dveřmi prosvítalo světlo a za nimi byl slyšet hluboký hlas recitující něco v řeči, které trpaslík nerozuměl. Protože nevěděl, jestli třeba ten ozbrojenec na chodbě nebyl věznitelem Felixe Gorského, tak Hengar nejdříve pro jistotu opatrně zaklepal na dveře. "Jste tam, pane Felixi?" zeptal se pak dost nahlas, aby ho bylo přes dveře slyšet. Hlas za dveřmi okamžitě umlkl a záře pode dveřmi pohasla. Následně se dveře neslyšně otevřely.
Za dveřmi se nacházela velká místnost s kamennými stěnami, v jejíž zadní části byly naskládány dřevěné sudy s pivem - to trpaslík poznal po čichu; dále zde byly regály se zaprášeným vínem a ze stropu vysely klobásy a jiné uzeniny. V rohu ležela velká okovaná truhla a kolem ní se povalovaly zlaté vázy, prsteny, náhrdelníky a jiné cennosti. Uprostřed místnosti byla nějakou tmavě rudou tekutinou nakreslená šesticípá hvězda, v každém jejím cípu klečel člověk. Čtyři z nich byli ozbrojenci, jeden byl oblečený jako kuchař a poslední vypadal jako komorník; všem v očích plála stejná zelená záře jako ozbrojenci, kterého potkal trpasličí vymahač dluhů v chodbě. Uprostřed hvězdy stál člověk oblečený v prastarém rouchu prošitém zlatými a stříbrnými nitěmi v podivných vzorech a posázeném rubíny, na rukou měl zlaté náramky a na prstech prsteny se smaragdy, diamanty, safíry a dalším drahým kamením, oči, v kterých hořel zlověstný oheň, upíral na trpaslíka.
"Zneškodnil si mého strážce?" zeptal se člověk uvnitř hvězdy hlubokým klidným hlasem a usmál se křivým úsměvem, který by v každém příčetném člověku vyvolal čirou hrůzu.
"Kde je hrabě Felix Gorský?" oplatil mu nevrle otázku otázkou Hengar a výmluvně pozvedl kladivo.
"Hrabě už není, trpaslíčku, jeho tělesná schránka posloužila někomu, kdo si ji zaslouží více. A z tebe bude můj nový strážce, snad budeš lepší než ten předchozí." S těmi slovy zaplály oči bývalého hraběte Felixe Gorského jasněji a to, co z něj teď bylo, napřáhlo ruce směrem k dezorientovanému a po urážce i rozzlobenému Hengarovi. Z rukou vyšlehlo zelené světlo a obklopilo trpaslíka.
Hengarovi připadalo, jako by mu někdo převracel myšlenky v hlavě, cítil závrať a zdálo se mu, jako by se země pod jeho nohama začala houpat. Upustil kladivo a sevřel si hlavu v dlaních. Hlasy v hlavě mu šeptaly, že není ničím, že jeho jedinou touhou je sloužit Tarxamonovi Všemocnému a že lpět na všem ostatním je zbytečné. Cítil touhu se tomu poddat a uposlechnout, jen aby ty hlasy konečně ustaly, ale pak si něco uvědomil. Zapomenout na svoje předky, přísahy a zášti svého klanu? To nikdy! Trpaslík se zuřivě vzepřel, s nově nabytým odhodláním zvedl své kladivo ze země a hodil ho po Tarxamonovi skrývajícím se v těle hraběte; doufal, že mu moc neublíží, otec mu řekl, aby hraběti neudělal nic zlého.
Tarxamon rozšířil oči překvapením, pak ho těžké kladivo udeřilo do hrudníku a srazilo ho k zemi. Postavy klečící v cípech hvězdy se zvedly a pomalým krokem se s nepřítomnými výrazy ve tvářích vydaly směrem k odzbrojenému vymahači. Ozbrojenci svírali v rukou obouruční meče, kuchař měl sekáček na maso a komorník se napřahoval dřevěnou holí. Trpaslík na nic nečekal, boj byl jediná věc, kterou opravdu uměl. Rozběhl se proti kuchaři, uhnul seku jednoho z ozbrojenců a levou rukou zachytil sekáček mířící na jeho hlavu, pravou kuchaři uštědřil spodní hák, až čelist praskla a kuchařovo tělo odlétlo přes půl místnosti, kde zůstalo nehybně ležet. Nejbližší ozbrojenec se znovu rozmachoval k úderu, Hengar k němu rychle přiskočil a přesekl mu obě ruce v zápěstí nově nabytým sekáčkem. Okamžitě ho pokropil proud stříkající krve z pahýlů rukou, přesto ozbrojenec vycenil zuby a pokusil se ho alespoň kousnout, ale Hengar mu zasekl sekáček doprostřed čela. Světlo v ozbrojencových očích pohaslo, a ten se skácel k zemi i se sekáčkem v lebce. V tom trpaslíka udeřila neuvěřitelnou silou zezadu do hlavy komorníkova hůl a zlomila se. S vymahačem to ale ani nehnulo, sáhl poslepu za sebe a chytil komorníkovy ruce, pak mocně zabral a přehodil ho přes sebe na nejbližšího stojícího ozbrojence. Sotva se podíval, jak jeho hod dopadl, a rozběhl se k Tarxamonovi a ke svému kladivu.
Tarxamon se svíjel na zemi a kašlal krev, trpaslík mu dal ránu pěstí do spánku a Tarxamon omdlel; pak sebral své kladivo a obrátil se proti zbývajícím protivníkům, ti se ale skáceli jako bez ducha na zem. Hengar Těžká ruka z klanu Zlatoznalců se ujistil, že Tarxamon/hrabě Felix Gorský stále dýchá, hodil si jeho tělo na rameno a vydal se zpátky za svým otcem - tohle nedokázal vyřešit sám. Doufal, že si otec bude vědět rady a že on neudělal nic, čím by mu způsobil nepříjemnosti.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 7. srpna 2012 13:09
Nefrete

Doufám, že se vbrzku dočkáme pokračování.:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog