Roj - 1. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Roj - 1. část

Autor : Ronkar   19. července 2011   Povídky
Sci-fi příběh s prvky kyberpunku.

MY neznáme smrt… pouze změnu. Jsi tak slepá, že nevidíš důležitost naší cesty?

Svět smrtelně nemocných není světem živých ani mrtvých. Je to pomalé vyprchání naděje, kterou nahrazuje sílící, bezútěšná prázdnota. A stejně jako život má i smrt svůj charakteristický zápach - Liz o tom něco věděla; v bezesných nocích, kdy v slzách lítosti i hněvu hledala poslední obranou před přijetím pravdy, kdy proklínala Boha za to, že právě jí život odepřel.

V klubu „T-Rest“ vládl hluk a shon. Taneční parket byl přecpaný návštěvníky, zatímco se z reproduktorů valila agresivní muzika dle posledních šlágrů v hitparádách. Nad hlavami návštěvníků se proháněly holografické obrazce pestrých barev - střídavě osvětlovaly rozlehlé prostory podniku pro mladou smetánku a tu a tam zavítaly i mezi tanečníky v podobě motýlů, hejna mořských ryb nebo lidských siluet neurčitých květinových vzorů.

Liz do sebe hodila zbytek pití, a sotva si otřela rumovou kapičku z dolního rtu, už si u barmana objednala další sklenku. Tvrdý alkohol jí rychle stoupal do hlavy, za což byla momentálně velmi vděčná. Chtěla zapomenout, alespoň na chvíli. Obklopit se tím živoucím neklidem, oddat se mu a udržet ho v sobě tak dlouho, jak jen čas dovolí. V T-Restu si každý přišel na své. Zdejší pestrá nabídka zahrnovala předražené koktaily, lehké drogy, pro požitkáře byl k dispozici třeba i krek. V narůstajícím alkoholovém opojení měla pocit, že se propadá do zlého snu, noční můry, která ji pohlcovala zaživa. Barvy se rozplývaly, zvuky slábly. Ucítila vlhko pod nosem, překvapeně se toho místa dotkla ukazovákem a oči jí strnuly na šarlatově zbarveném bříšku. Ruka s cigaretou se viditelně roztřásla.

Co je kapka ve srovnání s mořem? Plamen svíce v porovnání se sluncem? Co je myšlenka proti celé mysli? … jsi jen skomírající plamen, MY jsme žár života. 

Urychleně cigaretu típla, vzala svou kabelku a spěšně se přesunula na toalety. Hlasité dunění muziky ztlumily zavřené dveře. Na prázdných záchodech si otřela nos papírovým kapesníkem a zlehka si opláchla obličej. Když se osušila, zůstala stát opřená o umyvadlo, jako by se chtěla ujistit, že ta tvář v odraze je stále její. Viděla jemně řezaný obličej s výraznou bradou a pohledem očí, jejichž barvu pod agresivním světlem nedokázala určit, ale věděla, že jsou zelené. Úzký nos, hladce vykrojená ústa a nakrátko ostříhané vlasy barvy rzi, které se vlivem rudých světel proměnily v oheň. Na sobě dnes měla černé šaty se třpytkami od Versace, byly kratší a vyzývavější než její obvyklý styl, také ji trochu škrtily v bocích, ale z Lizina šatníku sloužily svému účelu nejlépe. Málokdo to poznal, ale přesto, že měla teprve třicítku na krku, věděla o životě víc než druzí. 

Možná to způsobil alkohol, možná jen bolest hlavy, ale opět cítila narůstající strach, jenž se tak usilovně snažila skrýt před okolím. Od poslední návštěvy nemocnice za ní přicházeli už každou noc. Paraziti, kteří se bez pozvání vkrádali do hlavy a myšlenek, škůdci požírající s pomalou, ale nevyhnutelnou jistotou její nitro, jako by byla kus tlejícího dřeva. Ta slova nepatřila jí, byla projevem podvědomí, které se znovu marně pouštělo do boje s nepřítelem nad své síly. S nepřítelem, jehož nelze porazit. 

Jakmile se vrátila k baru, nad další sklenkou váhala jen do chvíle, než si jí všiml hezký mladík jasných očí, který seděl nedaleko. Sympatický na první pohled, nejen vzhledem. Jmenoval se Victor a pracoval v oblasti holomarketingu. Celý zbytek večera jí dělal příjemnou společnost. Měla ráda muže, kteří věděli, co chtějí; ale když ze sebe ráno pod sprchou smyla divokou noc, už si na něj ani nevzpomněla.

Nespoutanost, pomíjivá, ale intenzivní vášeň – S tím, jak se měnil Lizin vnitřní svět, zákonitě procházel změnou i ten vnější; a tak Liz využila každou příležitost, která jí dávala pocit, že stále žije. Potřebovala dotyk pokožky, ruku v ruce, rty na rtech. Potřebovala útěchu a uklidnění. Nezáleželo na tom, jestli potrvá jen okamžik, i ten se mohl zdát nekonečný.

Když vklouzla do sametového županu, měla konečně čas zapnout svůj ušní implantát – zprostředkovatele nejen telefonu, ale i interního připojení k holonetu. Zařízení ji upozornilo, že má jeden zmeškaný hovor. Přesunula se do kuchyně a nechala si zprávu přehrát. Ozval se charismatický hlas muže, jehož profesionální tón stačil k tomu, aby jí byl okamžitě protivný. Člověk, který je zvyklý říkat jedno, a přitom si myslet druhé.

„Dobrý den. Charles Eldred, BioTech Corporation. Máme pro vás velmi důležité zprávy, slečno Lawrencová. Z jistých důvodů není vhodné tuto záležitost řešit po telefonu. Měla byste ovšem vědět, že se týkají práce Dr. Stephena Lawrence -“

Ve chvíli, kdy Elizabeth uslyšela jméno svého otce, zůstala zírat před sebe jako omámená. Že lije kávu z konvice mimo hrnek, si všimla až v okamžiku, kdy začala horká tekutina stékat ze stolu na dlaždice podlahy. Rychle konvicí ucukla a položila ji stranou na linku.

„Vzhledem k některým nejasnostem okolo Lawrencova života nepochybuji, že naše pozvání přijmete.“

I když Elizabeth neviděla do mužovy tváře, vycítila za vážností hlasu těžko skrývané vzrušení, „Setkáme se dnes ve dvě hodiny v sídle naší společnosti. Přeji hezký den.“

Ozvalo se krátké pípnutí, které uloženou zprávu zakončilo. Liz se pomalu posadila na židli a seděla tak mlčky, ponořená do vlastních vzpomínek, několik dlouhých minut. Vylitou kávu neutřela ani poté, co se oblékla k odchodu.

***

Zatímco za prosklenými zdmi lidé podobni mravencům pobíhali po ulicích sem a tam, v prostorné čekárně společnosti BioTech Corporation vládl klid. Zde, vysoko nad ulicemi mezi mraky, nikdo nespěchal. Střídající se hřejivé barvy podlahy i nábytku, cinkavé tóny pokojné hudby doprovázené bubláním vody v umělém jezírku, to vše vytvářelo pro hosty příjemné posezení jako stvořené ke klidu ducha i mysli. Společnost dávala každým centimetrem stavby okázale najevo svou neomylnou dokonalost. Všem muselo být zřejmé, že BioTech Corporation udává tempo současného vývoje a stojí na pomyslném vrcholu technologií nejen v oblasti biotiky. Bořila bariéry mezi možným a nemožným, mezi současným a budoucím. A jejich sloganu: „Tvoříme lepší svět“ se nedalo v dnešní době vyhnout v žádné čtvrti.

Liz pozorovala skrz křišťálovou kupoli plující masu olejových mraků, která zabraňovala sluneční tváři, aby pronikla dovnitř. Tu a tam jí nad hlavou proletěla dopravní loď rozvážející pasažéry po rozlehlé metropoli. Navenek působila pokojně, ale myšlenky měla neklidné. I přes tu veškerou pompéznost se jí zdálo, že se stěny i lidé kolem mění v neforemnou šeď. Ztrácely svou určitost a vzduch byl čím dál těžší. Když i v uších zalehlo a lidské hlasy okolo přešly do nesrozumitelné hatmatilky, znovu se vrátily – Hlasy - obludné v nestálosti, s jakou měnily výšku tónu. Komunikovaly jakýmsi odporným bzučením, jako by namísto hlasivek měly chuchvalec hmyzu – cvrčků nebo snad včel. 

Co dává opuštěným v životě smysl? Osamění… MY neznáme význam toho slova, protože s námi není nikdo sám. Čeho se bojíš, Liz? Co je tvůj strach? Je to představa konce tvé vlastní existence? Ta však nemusí skončit. Přijmeš-li pravdu, uvidíš svět, který nabízíme.

Vlastním soustředěním je z hlavy vyhnat nedokázala. Přicházely a odcházely dle vlastních pravidel. Útěchou, byť malou, tak zůstávala skutečnost, že ji svou přítomností nikdy neobtěžovaly dlouho.

Liz po té příhodě začaly pohlcovat obrazy z dětství. Dnes už si nedokázala vybavit ten den, kdy otec odešel. Ačkoli zapomněla, nebo dobrovolně vypustila z hlavy vzpomínku na jeho odchod, dokázala si velmi dobře vybavit detaily jeho vzhledu. Ty velké ruce, jejichž součástí bylo psací pero stejně jako všechny zbylé články prstů. Blankytné oči za sklíčky hranatých brýlí. Bylo to už tak dávno, co ji opustil - bez rozloučení, bez jediného slova. Dříve chtěla věřit tomu, že měl k odchodu dobrý důvod, dnes už věděla, že Stephen byl zkrátka bezcitný. Smyslem života mu nebyla rodina nebo vlastní dcera, ale práce a jeho experimenty. Pokud ji v něčem podporoval, pak to bylo vzdělání, jako by od Liz očekával, že půjde v jeho šlépějích bez ohledu na svobodnou volbu. Jako by i ji chtěl vytvarovat do podoby, která mu v jeho nezdravé posedlosti dávala smysl. Tak častý osud dětí výjimečných rodičů. Kéž by věděl, jak se trápila, jak moc toužila po projevu nesobeckého citu, po hřejivém objetí.

Časem ta bolest zeslábla, ale úplně nezmizela nikdy.

Z přemýšlení ji vytrhl hlas recepční: „Můžete vstoupit, slečno Lawrencová. Pan Eldred přijde hned.“

Místnost, do níž vkročila, byla překvapivě velká. Nejednalo se o kancelář, ale o halu s prosklenou galerií a dvojitým schodištěm po levé i pravé straně, které vedlo na půlkruhový ochoz. Sál byl lemován mnoha obrazy v bohatě zdobených rámech mahagonové barvy a také množstvím exotických rostlin – palem a velkých kaktusů s rudými květy. Liz došla až ke schodišti a z vyvýšené plošiny se rozhlédla po metropoli.

„Říká se, že je odtud jeden z nejkrásnějších výhledů na město.“ Mužský hlas ji přinutil otočit hlavu.

Přicházel z jiného konce haly, byl nevelký, ale krok měl překvapivě čiperný. Oblečen do velmi elegantního obleku s bílou košilí a manžetami na rukávech i krku. Pěstěný vzhled v kulaté tváři s ustupujícími vlasy vzbudil v Liz téměř okamžitě odpor. Byl nesympatický nejen hlasem, ale i na pohled. Podle oblečení se pohyboval mezi elitou města a Liz ani na okamžik nezapochybovala o tom, že by nejraději sám chtěl mezi výkvět společnosti patřit. K tomu měl však daleko.

„Eldred,“ natáhl k Elizabeth ruku s tlustými prsty, „Charles Eldred, vedoucí vývoje technologického oddělení.“

Se společenským úsměvem ruku přijala a ucítila pevný stisk.

„Dáte si něco k pití?“ začal zdvořile.

Odhadovala ho na čtyřicet, možná pětačtyřicet let. Černé lesklé vlasy, jistě uměle obarvené a sčesané dozadu, společně s jasným pohledem v masité tváři silně připomínaly fotografii gangstera ze starého filmu s Marlonem Brandem, jehož název už zapomněla.

„Děkuji, nemám žízeň,“ odmítla, přičemž se marně snažila skrýt svou nervozitu.

„Má zpráva vás jistě rozrušila, rozumím -“ odvětil chápavě, „Nemusíte mít žádný strach, vše se dozvíte. Projdeme se?“ otázal se, ale aniž by čekal na Lizinu reakci, založil si ruce za záda a pomalu vykročil po vyvýšené galerii.

„Povězte mi, slečno, jak je to dlouho, co jste viděla svého otce naposledy?“

Otázka ji zaskočila.

„Velmi dlouho – nebylo mi ani deset,“ řekla opatrně, „Jeho zmizení všechny překvapilo.“

„Muselo to být těžké,“ mluvil starostlivě, snad aby projevil zájem, ale Liz to bylo protivné. Cítila za jeho hlasem skryté vzrušení, podobně jako když muže slyšela ve svém telefonu.

„Na samotu si zvyknete,“ zalhala.  

„V závěti vám přesto zanechal slušné jmění.“

„Ano, byla to sotva desetina původního majetku, ale na dnešní poměry - zbylé peníze i akcie zmizely s jeho odchodem.“

Eldred pokýval hlavou, jako by ta slova potvrzovala jeho informace.

„Váš otec si u ministerstva zajistil slušnou pozici i jméno,“ konstatoval a pak se zastavil. Elizabeth si všimla, že stojí před automatem na pití.

„Opravdu si nic nedáte? Máme tu vynikající džusy z pravého ovoce. Žádné syntetické náhražky,“ pokusil se o lehký úsměv.

Déle to už nevydržela: „Pane Eldrede – Stephen Lawrence byl pohřben před více než dvaceti lety, na osobní i právní úrovni. Oč vám jde?“

Eldred se zatvářil vážně.

„Slyšela jste někdy o projektu Roj?“ otázal se, zatímco si přikázal nalít ananasový džus.

„Ten název je mi povědomý.“

„Byl to velmi utajovaný projekt ministerstva obrany, který probíhal relativně dlouhou dobu. Lawrencova celoživotní práce v oboru biotiky a virtuální technologie. Váš otec projekt založil a byl také vedoucí osobností.“

Elizabeth mlčela, čekajíc, kam těmi slovy zamíří.

„Hlavní myšlenkou bylo přenesení lidských myšlenek do uměle vytvořeného kyberprostoru,“ pokračoval, „Projekt měl nahradit naše fatální neúspěchy s vývojem umělé inteligence,“ řekl a napil se.

„O tom jsem už slyšela,“ podotkla.

„Stvořit život v počítači se snažily celé generace před námi, ale doktor Lawrence šel na celou věc, dalo by se říct, trochu jiným způsobem. Byl totiž bytostně přesvědčen o tom, že je možné přenést do softwaru celé lidské vědomí. Paměť, naše touhy, přání i sny. Projekt Roj měl být revolučním systémem jak stvořit tuto inteligenci. Program, který by byl zapsán v globálním holonetu s možností vlastního rozhodování a vědomím lidské předlohy, s lidskými zkušenostmi, abstraktním myšlením - dokonce emocemi. Takový systém by nebyl omezen žádnou číselnou soustavou. Byl by naprosto soběstačný jako každý člověk, a přitom by neměl, ani nepotřeboval fyzické tělo.“

„Těžko si to představit,“ hlesla.

„Ministerstvo rozvoje projekt financovalo ze svého vlastního zájmu - omezeného hlediska, které mělo přinést nový druh kontroly holonetu, neboť se stále častěji stával cílem hackerů i teroristických organizací.“

Eldred vyzval Liz, aby se společně posadili na lavičku.

„Za posledních sto let jsme nikterak ve vývoji umělé inteligence nepokročili, ale projekt Roj se mohl stát odpovědí.“ 

„Mohl? Neuspěl tedy?“ ptala se Liz.

„O neúspěchu se nedá zcela hovořit,“ vysvětlil, „Svým způsobem totiž projekt naplnil očekávání vašeho otce. Bohužel, ne jeho nadřízených.“ Eldred upil několik dalších doušků žluté tekutiny.

„I přes malé úspěchy nepřinášela Lawrencova práce slibované výsledky, nehledě na vysoké finanční náklady, které si ministerstvo nemohlo už déle dovolit. Lawrence se také v průběhu programu dostal do – jak to říci mírně - sporu o legálnosti některých svých praktik.

Nakonec dostal šibeniční termín, a když se mu ani poté nepodařilo dosáhnout uspokojivých výsledků, byl celý projekt zastaven. Asi vám nemusím říkat, že to pro vašeho otce bylo zdrcující. Jeho celoživotní práce měla být zrušena a s tím se nehodlal smířit. Když všechny kontakty selhaly, odešel. Nedokázal se spokojit s vlastním neúspěchem. Věřil té vizi příliš na to, aby se jí vzdal. Tehdy se ztratil.“

„Když jste mi volal,“ Liz žmoulala v klíně ucho své kabelky, „tvrdil jste, že máte důležité informace -“

Eldred položil prázdnou sklenici vedle sebe a z vnitřní kapsy svého saka vytáhl drobný předmět. Byl to malý diktafon.

„Asi před dvěma týdny se k nám dostala tato nahrávka,“ pravil a spustil přístroj.

„Tuto cestu jsem začal jako šiřitel komerce. Byl jsem stejný jako každý druhý -“

Elizabeth ten hlas poznala okamžitě, nemohla si ho splést s jiným. Hlas Stephena - jejího otce. Najednou měla pocit, že je s nimi přítomen v hale. Ač se tomu snažila bránit, do očí se jí draly slzy.

„- věřil jsem v peníze, věřil jsem v moc, ale nechápal jsem pravidla té hry. Celou dobu jsem měl pravdu před sebou, a přesto jsem ji nechtěl vidět. To, co jsem dříve považoval za své úspěchy, bylo vpravdě bezvýznamné. Jak prázdný musel být můj život? Jak prázdné jsou životy nás všech? Budu pokračovat ve své práci i bez pomoci těch byrokratů tam nahoře. Nepotřebuji je - jejich zkostnatělé myšlení, které se omezuje jen na vlastní prospěch. Teď už vím, že jsem byl předurčen, a proto naplním jejich prázdné životy - naplním život každého člověka. Stanu se tvůrcem nové budoucnosti. Svět už nikdy nebude jako dřív -“

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 19. července 2011 13:59
Nefrete

Vbrzku přibudou další díly.:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog