Roj - 4. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Roj - 4. část

Autor : Ronkar   24. července 2011   Povídky
Pokračování sci-fi povídky.

14. září, 51

„Naše pěstované ego je překážkou. Ego, které roste společně s dítětem a mění ho v monstrum, jež se ve své domýšlivosti staví do středu veškerého dění. Individualita a jedinec jsou našimi odvěkými nepřáteli. Kladou mezi nás barikády, oddělují nás od druhého a my se pak jako živoucí zrůdy požíráme navzájem. Je mi odporný ten svět, který jsme uměle zbudovali. Velikost – velikost se rodí především, a to vždy – z cíle, který leží mimo člověka. Mám takový cíl. Porazit to věčné – Já.“

„Uvolněte se, Elizabeth. Tohle vám pomůže,“ uslyšela doktorův hlas předtím, než matně ucítila slabé štípnutí injekce na pravém rameni.

Bolest v hlavě a tlak za očima neodcházel, ale když jí Hoffman pomohl na lůžko, bylo to o něco lepší.

Ucítila tlak hrotu pera na pokožce lýtka.

„Bolí?“

Zaťala zuby: „Ano.“ A aby doktora ujistila, že už má motorické funkce opět pod kontrolou, zakroutila nohama v kotníku. Stále měla zvláštní pocit, že je mimo své tělo, ale už byla téměř v pořádku – alespoň v dané situaci.

„Ukažte, přikryji vás.“ Natáhl přes ni deku a přisedl si na okraj postele.

Nakrátko ucítila jeho teplou dlaň na svém čele.

„Bude to dobré,“ pravil s úsměvem.

Pečoval o ni s citem, dalo by se říct, že i s něhou. To a klid v jeho hlubokém hlase ještě znásobily náklonnost k pohlednému doktorovi.

„Asi jsem vás tam s Eldredem dost překvapila,“ řekla tiše.

„Spíš vyděsila,“ odvětil.

Chvíli mlčky pozorovala jeho tvář, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Byl roztomilý. Elizabeth se otočila k oknu, po kterém stékaly kapky deště.

„Ta bolest je nepříjemná, ale spát mi nedá ten sen,“ pravila.

„Jaký sen?“

„Zdál se mi už včera, před odletem.

Jsem sama ve své ložnici,“ rozpomínala se, „Ležím na posteli a vše se zdá být v pořádku, ale pak – pak cítím neklid. V pokoji jsou přítomni další lidé.“

„Znáte je?“

„Ano - jsem to ,“ zakroutila nechápavě hlavou, „všichni ti lidé jsem já, jako bych byla naklonovaná, nebo tak něco. Prostor se vytrácí v nenávratnu a já jsem na tom místě stokrát, a pak tisíckrát.“ Otočila hlavu k doktorovi, „Je to – je to zvláštní, ale cítila jsem se u toho dobře. Cítila jsem se jako součást něčeho – jako bych k něčemu patřila,“ koutky se jí smutně zvedly, „Nebyla jsem sama.“

Chvíli ji pozoroval beze slov a výrazu, ale pak se jemně usmál.

„Sny nám přináší různé představy,“ odvětil nakonec.

„Kéž by to zůstávalo u snů,“ pronesla Liz a odmlčela se, „Víte, slýchávám hlasy, i když jsem v bdělém stavu. Někdy mám pocit, že už blázním,“ pravila slabě.

„Proč jste mi to neřekla při vyšetření před odletem?“

„Bála jsem se – toho, že když to navenek připustím, ještě se to zhorší.“

„U lidí s onemocněním mozku to není nic neobvyklého, Liz,“ řekl shovívavě, „Sluchové i zrakové halucinace bývají častými projevy. Váš vztah s otcem, jeho práce a veškerý stres téhle mise - je dost pravděpodobné, že vaše fantazie a podvědomí na tom mají velký podíl.“

Mluvil jako člověk, který zná víc řešení a odpovědí než problémů a otázek. To ji utěšilo.

„Už na to nemyslete.“

Byla ráda, že se snaží celou situaci ulehčit, ale už mu na to nic neřekla. Snad chtěl projevit trochu soucitu. O to nestála, ale ani mu to nemohla zazlívat.

„Teď se trochu prospěte,“ řekl Hoffman.

„Zůstanete?“ chytila ho za ruku.

„Jistě,“ odvětil, jako by četl její myšlenky.

03. listopad, 32

„Nikdy před tím by mě nenapadlo, že se od skutečné vědy vydám směrem k „pavědě“. A ještě méně, že tahle „pavěda“ dokáže nahlodat mou mysl a ukázat nový dosud neobjevený směr. Musím připustit, že jsem se spletl. Telepatické spojení s Rojem je brilantní nápad a může – ne, bude fungovat.

29. listopad, 32

Navázání mimosmyslové komunikace mezi Rojem a lidským subjektem se nedaří. Nevylučuji, že nám chybí ještě něco jiného, ale základní chyba je podle mě v radiačních polích. Na to, abychom v kyberprostoru cíleně ovlivnili mozkové vlny subjektu, nejspíš nejsou dostatečně konstantní. Jak máme nalézt správnou frekvenci a vyladit ji tak, aby byla vyrovnána s jednotnou myslí Roje?

27. únor, 33

Od doby, kdy jsme začali experimentovat s telepatickým spojením, trpí všechny subjekty vážnými mentálními problémy a poruchami chování. Pozoruhodné ovšem je, že čím jsou testovaní jedinci mladší, tím jsou defekty způsobené v nervové soustavě menší, jako by vědomí ve vývoji bylo schopné lépe se adaptovat podmínkám Roje. Shodně s tímto objevem vím, že těm nahoře už začíná docházet trpělivost. Už mi jednou pohrozili, že celý projekt zastaví. Nezbývá mnoho času.“

Když se probudila, Sršeň už plul pod temnou klenbou mraků. Za okny pořád pršelo, ale vypadalo to, že se bouřka přehnala a zanechávala za sebou jen poslední lijavec. Na radu doktora Hoffmana, i kvůli troše toho nátlaku, spolkla ještě nějaké prášky na povzbuzení těla. Včerejší náhlá otupělost se jí vracela ve vzpomínkách jako nejasná událost, které nerozuměla, ale jedno začala chápat jistě. Nebyla to náhoda. S jistotou věděla, že její stav je nějakým způsobem svázán s prací Lawrence. V hloubi duše už odpověď znala. Nedokázala si to však přiznat, bylo to až příliš – děsivé. Jediné, na čem nyní záleželo, bylo zodpovězení té nejdůležitější otázky, a tak se Elizabeth znovu upnula k Lawrencovu deníku. Znovu si přehrávala všechny záznamy od začátku až do konce.

07. březen, 33

„Dětská mysl je úžasný nástroj. Je mnohem přizpůsobivější a otevřenější novým možnostem i náhledům než vědomí dospělého jedince. Jsem si jist, že naše experimenty potvrdí, že vybraní kandidáti mají šanci napojení k Roji bez trvalých následků. Bylo mi řečeno, že projekt bude ukončen. Vkládám do těchto dosud nezkažených životů své poslední naděje.

16. červen, 33

Je tohle konec? Pozastavili celý výzkum a přerušili tok dat ve virtuální databázi. Jsem odvolán z projektu - a Roj je – mrtev. Co teď budu dělat? Jak se mám spokojit s jinou prací? Potom, co jsme objevili, už nedokážu myslet na nic jiného. Nedokážu –

Elizabeth přetočila diktafon dopředu, až téměř na konec.

20. říjen, 33

Úpravy nového zařízení jsou konečně hotovy. Nejúžasnější na tom je, že jsem dosáhl stabilnějších a trvalejších změn v chování pokusných subjektů, než jsem kdy dokázal v moderních laboratořích na ministerstvu. Těžko si představit, že s omezenými zdroji, které v Zóně mám k dispozici, budu mít takový úspěch.

08. prosinec, 33

Konečně jsem prozřel. Bez omezení, bez nařízení a hloupých norem, jsem dosáhl toho, o čem se nám při práci pro ministerstvo ani nezdálo. Byla to náhoda. Včera jsem získal od Addany dva nové subjekty pro své experimenty, ale nevěděl jsem, že na rozdíl od ostatních s testy nesouhlasily. Přenos proběhl jako dřív, ale Roj uvnitř - byl jiný.“

Poslední záznam se od ostatních lišil. Z otcova překotného hlasu totiž cítila nepříčetnost.

10. prosinec, 51

„Občas mám pocit, že frekvenci myšlenek Roje dokonce slyším. Zní jako slabounké přerušované praskání v telefonu, jindy jako – bzučení včel. Je to nádherné. Mám pocit, jako bych už uvnitř sebe nebyl sám. S Rojem neexistuje nic jako vina, zapomnění nebo smrt.

Roj je – božství.“

Lawrence mluvil pomalu, váhavě, jako by každé slovo, které vypustil z úst, mělo váhu olova. Pak jeho hlas odezněl a diktafon se sám vypnul.

„Nic dalšího se z deníku nedozvíte, slečno,“ vyrušil ji Eldredův hlas.

Stál ve dveřích s Hoffmanem. Když pomalu vešli dovnitř, vstoupilo s nimi do místnosti i podivné, těžko popsatelné dusno, které rázem vyplnilo prostor.

„Vy to víte, že? Co se se mnou ve skutečnosti děje. Nejsem tu kvůli svým zkušenostem, ani kvůli Lawrencovi.“

„Ne,“ odvětil stroze a bez obalu Eldred.

„Možná byste se měla posadit, Liz,“ navrhl doktor Hoffman.

„Už mám dost vašich klamů, chci znát pravdu!“ zvýšila hlas, čímž do značné míry překvapila víc sama sebe než oba muže.

„Lawrencův deník, který jsem vám dal, neobsahuje všechny záznamy.“

„Proč?“

„Protože jsem vás chtěl uchránit před tím, co by vám mohly způsobit,“ pokračoval klidným tónem Eldred, „věřte mi, že to bylo pro vaše dobro.“

Doktor přistoupil blíž a položil ruku na její drobné rameno. Liz ji s chladným výrazem ve tváři důrazně odstrčila: „Neříkejte mi, co je pro mé dobro!“

„Mluvte!“ obrátila se nepřátelsky k Eldredovi.

„Myslím, že už znáte pravdu, Roj s vámi komunikuje. Lékařská prohlídka a testy potvrdily naše odhady. Dokázala jste, že Roj je funkční a umí s vámi navázat telepatické spojení. A nejen to, slečno Lawrencová.“

„Jak je to možné?“ Ale sotva to vyslovila, uvědomila si, že v hloubi duše tu odpověď znala už dávno.

„Váš mozkový implantát, Liz. Ten způsobuje vaše propojení,“ vysvětil Eldred.

„To není možné.“

Eldredova tvář zvážněla a ztvrdla víc než kdy předtím.

„V šesti letech jste byla podrobena velmi vyčerpávajícím testům a lékaři vám implantovali experimentální modul do vašeho stávajícího rozhraní.“

„To kvůli mé nemoci,“ odvětila.

„To vám bylo řečeno, ale první příznaky rakovinného onemocnění se ve skutečnosti objevily až měsíce poté,“ vložil se do hovoru doktor Hoffman.

Elizabeth se stěží nadechla, palčivá bolest v hrudi a malátnost celého těla ji přinutily, aby se posadila.

„Můj otec -“

„Stala jste se jeho kandidátem, stejně jako další děti, u kterých bylo potvrzeno mimořádné nadání.“

Liz beze studu a v bolesti, která už nevycházela z těla, ale přímo ze srdce, zavřela oči. Eldreda se její citové pohnutí očividně nijak nedotklo a namísto toho pokračoval: „Měla jste potenciál stát se součástí projektu Roj. Tyto děti byly prostředníky mezi námi a Rojem. K tomu, aby vše zdárně fungovalo, bylo však třeba udělat krajní zásahy do jejich mozku, které částečně uspěly… bohužel se vyskytly i vedlejší účinky.“

„Rakovina,“ zašeptala Elizabeth.

„Nejen to. Implantované moduly byly vysoce nestabilní a jejich negativní vliv na buněčnou strukturu orgánu byl drastický. Mnohé děti v nepřirozeně krátké době duševně zdegenerovaly, jiné zemřely,“ vysvětlil Hoffman, který na rozdíl od Eldreda hleděl na Liz s neskrývaným soucitem. 

„Bože,“ hlesla.

„Vaším štěstím bylo, že jste patřila do poslední skupiny. Gamy se ukázaly jako nejnadanější a zároveň se jediné dožily konce projektu, i přes velkou náročnost testů.

Ve chvíli, kdy byl Roj zrušen a definitivně odpojen, kolektivní vědomí přestalo existovat. Vaše rakovina posléze sama ustoupila. Bohužel pro nás - jste jediná Gama, která experimenty přečkala bez trvalého poškození – duševního i fyzického.“ Eldred přistoupil se založenýma rukama za zády blíž k Elizabeth a naléhavě se na ni podíval.

„Teď už chápete, slečno Lawrencová? Když váš otec, zde v Zóně, znovu zprovoznil kolektivní mysl, postupně s vámi začala tato mysl navazovat kontakt. Zprvu prostřednictvím snů, posléze telepatickým spojem. Rozumíte, oč tu běží? Roj se vyvinul – dokáže s vámi komunikovat, aniž byste byla napojena do kyberprostoru skrze svůj port. Roj porušil fyzikální zákony, dle kterých jsme pracovali, přešel hranice, které podle nás nikdy nemohl přejít. Nyní jste jediný člověk, s nímž může Roj navázat telepatické spojení.“

Elizabeth si rychle otřela řasy a zvedla na něj tvrdý pohled: „Zabíjí mě!“

„Ano, ale to se dá dosud zvrátit,“ pravil důrazně, „Vy jste naše médium, slečno. Na území Becců jste prokázala své jedinečné schopnosti. Roj s vámi navázal spojení dosud nevídané síly. Byli jsme tak blízko.“ Za Eldredovými slovy ucítila opět to chvějivé vzrušení, které se tak marně snažil uchránit před okolím.

„Je pro mě naděje?“

„Ano, je,“ ozval se doktor pohotově.

„Ale musíte s námi spolupracovat,“ dodal důrazně Eldred a opřel se rukama o stůl naproti Liz, „Díky vám se nám podařilo zaznamenat frekvenci, kterou Roj vydává. Tento signál vycházel z podzemí, přímo pod chrámem Adanny. Ta žena o něm ví, i když nás klamala.“

Jistě, že to ví… Černá žena pomohla našemu otci, pomohla našemu stvoření. Chápe naši misi… náš cíl.

Hlas Roje mluvil slabě, ale slyšela ho uvnitř své lebky stejně zřetelně jako Eldreda nebo doktora Hoffmana. Rozbzučel se, jako by se jí uvnitř lebky rojily včely.

„Můj otec je tam dole?“

„To nevíme, ale rozhodně je tam Roj,“ odvětil důrazně.

„Do sídla Becců by nebylo moudré se vrátit, nejen pro to, co se stalo. Je pravděpodobné, že Adanna se o Roj nechce dělit. Chce ho sama využít, i když zatím nemám představu jak. Nemůžeme bez svolení proniknout do vnitřní krypty. Tady by nám stěží pomohla naše příslušnost k městu,“ vysvětlil Eldred.

„Řešení našeho problému je nakonec mnohem prostší,“ navázal Hoffman.

„V Zóně nemají lidé přístup k holonetu,“ pravil Eldred, „Ale bylo by nemoudré zónisty podceňovat. Zjistili jsme, že ve všech sektorech po celé Zóně operovali lidé, kteří zde načerno vybudovali velmi zastaralou, přesto funkční síť. S velkou pravděpodobností s pomocí vašeho otce. Nyní s jistotou víme, že se Roji podařilo do této sítě nahrát, za čímž předpokládám Lawrencův záměr. Právě v této chvíli je Roj součástí celé Zóny.“

„Stále nechápu, jak mi to může pomoci.“

Eldered se naléhavě posadil naproti Liz a založil své tlusté prsty do sebe.

„Musíte pochopit, že Roj získal své schopnosti jen díky tomu, že ho Lawrence vypustil z klece. S velkou pravděpodobností oplývá nyní stovkami myslí. Tohle už není otázka jen vás, slečno Lawrencová. Takto nekontrolován se Roj může stát nebezpečným. Musíme nad ním znovu získat kontrolu. Pokud se nám podaří celé kolektivní vědomí přenést do našich laboratoří v BioTech Corporation a opět ho umístit do omezeného kyberprostoru, kde bude pod kontrolou - už vám nebude nebezpečný.“

„Jsem přesvědčen, že vaše rakovina po ovládnutí telepatických výkyvů ustoupí, stejně jako tomu bylo před lety. Věřte mi, Liz, pomůžu vám,“ pravil Hoffman a Elizabeth vycítila, že doktor nelže.

 „Předtím ale musíte pomoci vy nám,“ pobízel ji Eldred.

„Jak?“

„Musíme nalézt bunkr nebo skrýš některého z těch kriminálních živlů. Pak už jen stačí připojit přenosné zařízení k místní síti, abychom mohli stáhnout Roj do laboratoří ve městě.“

Elizabeth stále nerozuměla.

„To zařízení jste vy, slečno,“ řekl.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog