Roj - 5. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Roj - 5. část

Autor : Ronkar   1. srpna 2011   Povídky
Pokračování sci-fi povídky.

19. srpen, 51

„Co je to éter a kam po Přenosu putuje? Jak můžeme vysvětlit, že dobrovolníci, jež splynuli s Rojem, vytvořili super-mysl, která ani v nejmenším nepodléhala našim příkazům? Jak je možné, že pouze subjekty, které nesouhlasily se splynutím, vytvořily Roj dle mých představ? Čím to, že Roj tak významně proměnil své vlastní myšlení? Jako by ti lidé - jako by jejich vědomí teprve nyní nadobro ztratilo svou individualitu a přizpůsobilo se celku. Celku, který v konečné pravdě, nesvázán etickými normami, pracuje mnohem efektivněji.“

Bylo to šílené. Nechat vpustit tu hrůznou obludnost do svého těla, ale mohla si vybírat? Vzdát se poslední naděje na vlastní záchranu? Liz pochopila, že dokud bude Roj existovat svobodně a bez omezení, sama zemře. Věřila, že Eldred mluvil pravdu a Společnost dovede odříznout Roj od sítě zónistů a uvěznit ho v testovacím prostoru. Zachrání jí to život? I kdyby ne, to riziko za to stálo. Ale bylo to správné rozhodnutí? Pomoci Eldredovi, aby ovládnul Roj? Navíc, jak mohla vědět, že nebude Eldredem zneužita, když jí kvůli Roji dokázal tolik ublížit vlastní otec? Roj – začínala nenávidět to jméno. Kéž by ho Stephen nikdy nevypustil na svět, kéž by ho nikdy nestvořil.

Matně si vzpomínala na lékařské testy ze svého dětství, které se jí nyní v hlavě skládaly do bezbarvých obrazů a návazností, které už dávno předtím zapomněla. Elektrošoky, ruce zvrácené dozadu a její drobné tělo připoutané k lůžku. Hlad a všeobjímající tma. Už tenkrát slyšela ty hlasy, ta chřestící, chrupavá slova, která se opakovala pořád dokola: Neznáme smrt, pouze změnu. Jako by ji Roj utěšoval, jako by v těch děsivých chvílích byl jediným přítelem, kterému záleží na jejím osudu.

Mučili je, všechny Gamy - všechny ty chlapce a děvčata, kterým opakovali, že jsou výjimeční. Nyní jen sama se sebou a svými vzpomínkami dala průchod vlastnímu smutku naplno, ale také se přesvědčila, že je to naposledy. Věřila tomu, že Lawrence byl špatným otcem, ale teď se musela smířit i s tím, že byl špatný člověk, zvrácený a zkažený. Ze všeho nejvíc si přála, aby k němu už nic necítila, ale nešlo to. Když záchvěv slabosti konečně přešel, vyhlédla z okna Sršně s novým odhodláním. Nevzdá se, bude o svůj život bojovat. Snad dostane šanci napravit Stephenovy chyby.

O necelou hodinu poté jejich stroj dosedl do oblasti starých rafinerií s mnoha komíny různých tvarů i výšek. V prudkém návalu bolesti v hlavě poznala, že Roj je blízko. Hlasy na ni začaly promlouvat takřka okamžitě, ale na rozdíl od předchozích zkušeností, tentokrát neodešly. Zůstaly jako slabý našeptávač někde hluboko uvnitř lebeční dutiny.

 „Jak se cítíte, Liz? Máte bolesti?“ oslovil ji s nepředstíraným zájmem doktor Hoffman, ale Elizabeth se vyhnula jeho pohledu. Samozřejmě, že měla bolesti. Začínala mít pocit, že jsou součástí jejího těla, jako by se staly něčím přirozeným. Zdálo se to tak dávno, kdy cítila jen klid.

„Chápu vás, cítíte se podvedená, ale když budete spolupracovat, dobře to dopadne,“ řekl, i když v jeho očích pocítila záchvěv provinění, už na něj nepromluvila.

Cesta průmyslovou oblastí je zavedla do útrob velkých staveb. Již dávno opuštěné budovy působily sešle a chladně. Cooper zaznamenával signál svým zařízením a vedl je železnými konstrukcemi do chřtánu houstnoucí tmy. Kužely světla propátrávali neznámý prostor a opatrně sestupovali po mnoha schodištích, protože výtahy zde už dávno nedokázaly plnit svou funkci, stejně jako zbytek elektronických zařízení.

„Jak ještě daleko?“ pronesl netrpělivě Eldred ke Cooperovi, když už sestoupili o dvě patra pod úroveň terénu.

„Jsme tady,“ odvětila namísto technika Elizabeth. Cítila to.

Eldredovi muži se opřeli do zarezlých vrat, které jim stály v cestě, a otevřeli je stranou. Objevila se místnost osvětlená slabou září jediného světla z lampy na stole - nepochybně vlastního zdroje.

Překvapeni vcházeli do malého prostoru. Těsně předtím, než vyrušili hejno much, které se zvedlo do vzduchu, je do nosu udeřil mrtvolný puch hnijícího masa.

Ve středu místnosti stál stůl obklopený ze všech stran přístrojovými deskami a počítačovými panely. Celé složité a podle charakteru staré zařízení se slévalo ke stolu, kde bylo také připojení pro lebeční implantát. Muž, který seděl nehybně v křesle za stolem, byl stále v oblasti pravého spánku napojen do zařízení.

Pomalu vkročili do místnosti, kde se jejich nohy jen stěží mohly vyhnout změti drátů, které se plazily po podlaze místnosti všemi směry. Zatímco Cooper začal obcházet celé, slabě hučící zařízení, doktor Hoffman přistoupil k sedícímu zónistovi.

„Je mrtvý,“ konstatoval.

Znenadání se z Liziny paměti vyhrabala napovrch slova jednookého muže: „Schránka jeho těla je mrtvá, ale duch stále žije v kovovém hradě.“

„Co se mu stalo?“ ptala se, ale odpověď nedostala.

Eldred se otočil k technikovi: „Coopere?“

„Je to funkční, pane. Máme zde přístup,“ odvětil technik pohotově.

V té chvíli Roj vstoupil do její hlavy a rozbzučel se tam jako úl.

Stvořili jste nás, ale nevidíte, jak se každým momentem vyvíjíme. Nedokážete si představit naši nekonečnou cestu. Tento svět je omezen pouze naší představivostí.

„Co se tomu muži stalo?“ dožadovala se Elizabeth odpovědi, zatímco Cooper odpojil port od mrtvého a žoldáci tělo přesunuli stranou. Všimla si, že Eldred přistoupil k přístrojům a opatrně, jako by se mu do ruky dostalo něco křehkého, se prsty dotkl zařízení. Hladil počítačové panely dlaněmi a pomalu přitiskl ucho k chladnému kovu. Liz ho sledovala s narůstajícím neklidem.

„Dýchá - žije,“ zašeptal.

„Eldrede!“ zvýšila hlas.

„Žádné obavy, slečno. Všechno jde podle plánu,“ usmál se na ni, ale v jeho očích poznala, že myšlenkami je zcela jinde. Působil až nepříčetně.

„Připravte ji!“ rozkázal svým mužům. Ozbrojenci Liz dovedli k portu a posadili do křesla, kde předtím seděl mrtvý. Usadila se napůl dobrovolně, ale zčásti přinucena. Okamžitě ucítila pach tělních dutin – tekutiny, které v sobě mrtvý neudržel, když povolily svěrače. V narůstajícím strachu její pohled sklouzl k nehybnému muži, kterého odvlekli vedle na podlahu.

Tvůj otec pochopil naši cestu a dobrovolně se vzdal svého těla, aby obohatil naši jednotu - udělal nás lepšími. To on dal před splynutím s naší velkolepostí do rukou tvých bratří svůj deník. Deník, který tě měl přivést až k nám.

„Eldrede!“ téměř vykřikla.

Objevil se vedle ní a usadil se na stole, ruce nervózně položené v klíně a třesoucí se narůstajícím vzrušením.

„Nemusíte mít strach. Roj posbíral všechny mysli v Zóně, které byly napojeny na zdejší síť. Vám ale neublíží, Elizabeth, protože vás potřebuje.“

„Ale -“

Eldred ji gestem zvednuté ruky zastavil: „Věřte mi.“

Udělalo se jí špatně. Vnímala svůj zrychlený tep a silné bušení v hrudi, které nedokázala dechem zklidnit.

„Takže Roj je všechny zabil – všechny?“ řekla a uvědomila si, že se jí třese brada.

„Ale on není mrtvý,“ chláchol ji Eldred, „Žije v Roji,“ usmál se potrhlým výrazem v masité tváři.

Tělem jí projel podivný záchvěv, cosi jako úlek a zároveň vzrůstající nevolnost.

Tví bratři věří, že nás ovládnou, abychom sloužili jejich cílům k ovládnutí mas pomocí našich telepatických schopností. Chtějí, abychom pronikli do myslí těch, kteří se napojují do krásy světa, kterému říkáte holonet. Ale až se tak stane, bude tento svět naším světem a MY k sobě připojíme všechny zbloudilé mysli. A pak už nebudeme potřebovat holonet, staneme se nezávislí na prostoru. Naše nesvázané myšlenky se rozletí napříč místem, kterému říkáte realita.

„Ne, já nemůžu!“ zaprotestovala Liz a pokusila se vstát ze židle, ale muži ji přinutili znovu se posadit. Sevřeli jí zápěstí a hlavu pevně přitiskli k opěradlu křesla.

Záblesk vzpomínky ji vyděsil: „Živá pouta jí brání!“

„Co to děláte, Eldrede?“ ozval se Hoffman.

„Stůjte, doktore! Tohle jde mimo vás,“ přikázal mu Eldred varovně vztyčeným prstem.

„Řeklo se, že ji nebudete nutit!“ protestoval doktor a pokusil se zasáhnout. 

Eldred ho zarazil, když ze svého pouzdra pohotově vytáhl pistoli.

„Jděte stranou, doktore!“

Víme o krásách světa, který leží za těmito místy – o všech myslích, které tam žijí. Víme, jak moc jste ublížili tomu místu, znečištěním a destrukcí, ale až přijdeme MY, naplníme ho harmonií našeho Hlasu.

Hoffman vykročil k Liz. Ozval se hlasitý výstřel, až to zabolelo v uších. Vystřelený projektil se zavrtal do betonové zdi za doktorem.

„Příště budu mířit na hlavu, Hoffmane!“ pravil tvrdě Eldred.

Výstřel z pistole doktora zastavil, ale v očích měl vztek. Liz věděla, že je na Eldreda rozzuřený a je schopen udělal nějakou hloupost.

Zděšená měla pocit, že poprvé slyší Roj, jak se směje.

Individualita je překonána. Až ty a tvůj druh vyhynete, budeme se společně radovat v naší kolektivní paměti.

„To je v pořádku,“ otočila se k doktoru Hoffmanovi.

Oba muži na ni pohlédli.

„Udělám to,“ řekla, a i když to bylo to nejtěžší, co kdy ze svých úst vypustila, hlas jí nezakolísal.

Věděla, že vše zinscenoval Lawrence. Měl to naplánované od samého začátku, aby ji dostal právě sem, aby se připojila k němu – ke kolektivní mysli. Něco jí však říkalo, že pokud se nemůže svému údělu vyhnout, musí ho přijmout takový, jaký je. Nebylo lepšího řešení.

Překvapena ucítila, že Roj náhle zaváhal, jako by znejistěl.

Na krátký okamžik v Eldredových očích zachytila náznak soucitu, byl to jen okamžik, ale přesto ji potěšil. Cooper přistoupil ke křeslu s datovým kabelem v ruce.

Doktor Hoffman na ni hleděl beze slov, ale v očích měl lítost.

Pokusila se na něj usmát: „Kvůli mně se netrapte, Phile.“

„Černý had se zakousne do těla a otráví ho svým jedem.“

Těsně předtím, než ucítila chladný kov portu, který jí pronikl hluboko do hlavy, uvědomila si, že nikdy nepocítila větší strach. Vlastní výkřik bolesti utichl v prázdnotě, kterou pozvolna vyplnily tisíce cizích myšlenek. Navzdory tomu, co se dělo – navzdory její evidentně beznadějné situaci – znenadání cítila, že se jí zmocňuje všeobjímající klid, který prozářil mysl. Roj ji objímal - cítila, jak ji naplňuje, jako by byla pohárem, do něhož někdo nalévá víno až po okraj. A znenadání nebyly ty myšlenky už cizí, patřily jí a zároveň cítila, že ona patří jim. Bylo to nepopsatelné. Konečně pochopila, pochopila neomezenou podstatu Roje i svou vlastní – to nové, hřejivé pouto.

Fascinovaně sledovala vlastní tok myšlenek, který nepřipomínal nic, na co byla zvyklá. Stále byla sama sebou, ale zároveň cítila, že je Roj v ní – a ona v něm. Najednou si dokázala velmi rychle vybavit, jak Roj pracuje, jak myslí a hlavně proč tak myslí. Orientovala se v té složité síti myšlenek, ne jako další z mnoha uvězněných vláken, které tvořily celek a neměly tak rozhled za hranici svých spojů, ale jako pavouk, který celou pavučinu spřádá a má o všem přehled. Viděla a chápala celou strukturu. Prozkoumávala jednotlivá zákoutí myslí, a to co objevila, ji naplnilo smutkem. Žádné z vědomí nebylo plně svobodné tak jako to její. Pak zjistila, čím to je. Celou síť udržoval pohromadě jediný článek, masivní a neobvykle silné vůle - Uzel. To on svazoval celý Roj a nedovolil propojení jednotlivých myšlenek, které nepovažoval za prospěšné celé Jednotě. Věděla, jak Uzel vznikl – připojením nesmírně silné a zároveň odhodlané mysli, která to celé zosnovala - Stephen Lawrence.

Cítila myšlenky Uzlu, věděla, že ji vítá ve společné Jednotě, uspokojen dětskou radostí, že jeho plán vyšel. Roj ji obelhal. Na to, aby překonal sám sebe, nepotřeboval holonet. Potřeboval ji! Potřeboval Lizin implantát! Právě v té chvíli, kdy si to uvědomila, se Roj začal nekontrolovatelně šířit prostorem. Bez hranic a omezení, už nebyl svázán kyber-dimenzí. Změnil skrze své telepatické schopnosti svou formu a nikdo ho nemohl zastavit. Elizabeth pochopila, jak moc se Eldred a Addana mýlili. Nikdo nemohl Roj ovládnout. Ne zvenčí.

Jak Roj přijímal každé vědomí, na něž narazil, proudily kolem Liz do Roje další nové a nové mysli. Oklamáni, nedokázali se lidé tam venku bránit agresi, s jakou se Roj pustil do svého mistrovského díla. Vždyť většina z nich ani netušila, co se děje, zatímco nedobrovolně opouštěli své tělesné schránky. Bylo to zoufalé i děsivé, ale jen do chvíle, než Elizabeth konečně prozřela. Konečně jí to došlo. Ve své vlastní ctižádosti dosáhnout dokonalosti se totiž Roj přepočítal. Pochopila, že právě ona je jediným pavoukem v Roji, a v tu chvíli také vycítila vlastní sílu - že může Roj změnit ke svému obrazu. Strach, který v tom prozření Uzel naplnil, ubezpečil Liz, že se nemýlí. Roj neznal smrt, pouze změnu, a Elizabeth si uvědomila, že to ona je tou změnou. Chtěla zastavit to nesmyslné běsnění a zároveň ukázat svět neomezené představivosti všem uvnitř Roje – včetně Lawrence. Včetně svého otce, kterému konečně ve svém prozření dokázala odpustit.

„Nestvůra nemůže ovládnout ducha mimo království, jež mu nepatří!“

Už neměla své tělo, nemohla se vrátit, ale stále to byla ona - měla všechny své vzpomínky, touhy a přání. Věděla, že si je ve svém nitru uchová jako hebký poklad, který jí bude připomínat, čím byla.

Otevíral se před ní nový svět, dosud neprozkoumaný, plný zázraků a užitečné práce. Čekala ji nová cesta, nový život, ale už necítila strach. Jen odhodlání a víru v to, čím se stala – čím se mohl stát celý Roj. Zbývalo udělat jedinou, poslední věc.

Několik okamžiků nato stanula před Uzlem.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Roj - 5. část?
Carloser (4.50*), Nefrete (4.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 4. srpna 2011 15:25
Nefrete

Ronkar 4. srpna 2011 15:15
Já děkuju.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Ronkar - 4. srpna 2011 15:15
Ronkar

Nefrete 4. srpna 2011 12:02
Tak to jsem rád :)
Děkuju.
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

Nefrete - 4. srpna 2011 12:02
Nefrete

Výborná práce!
Promyšlená koncepce světa budoucnosti, s důrazem především na uspořádání společnosti dalekých zítřků, v našich myslích oživuje vzpomínky na všechny tématicky podobně laděné knihy a snímky (najděte si to své).
Skvělá kombinace z paměti vytěsněných traumatizujících vzpomínek, které se však v postupných návalech vrací zpět a odhalují nám strašlivou minulost; k tomu pak odvěká touha člověka tvořit, vyvíjet, posouvat se kupředu, a především - hrát si stále na Boha. Podaří se mu to tentokrát? Dále pak společnost rozdělená na inteligentní a krásnou (ne nutně fyzicky) elitu a primitivní, ba až zvířecký lidský odpad, bez vzdělání, sebeuvědomění, za vysokými zdmi, přes které šťastní princové nemohou spatřit tu skutečnou bídu a úpadek. Následně: hlavní hrdinka, její nevyléčitelná nemoc i neléčitelný vztah s otcem, jedna ohromná Korporace, supertajný projekt a mise do neznáma. Anebo ne tak úplně?
Chcete se bavit a máte rádi sci-fi? Pak tohle je to pravé pro vás. Délka tak akorát, zakončení dle mého gusta, pobavení velké.
Rozhodně si nemám nač stěžovat.:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog