Romeo, Julie a spad (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Romeo, Julie a spad

Autor : Zob   4. května 2010   Povídky
Příběh ze světa Falloutu. Tak trochu dílky spadající do červené knihovny. Jak můźe láska zamotat dvěma lidem hlavu, kam až je může dovést a jakou roli v tom hraje jejich okolí. Omlouvám se panům Shakespearovi a Otčenáškovi.

„Milovat je snadné, dokud nevíte, co vše za láskou se skrývá.“

-William Shakespeare

Nejdřív bylo ticho, pak se jehla jemně zařízla do vinylu. Reproduktor tiše zapraskal a starý předválečný gramofon značky Wattz Electronics začal hrát. Raylene trochu přidala na hlasitosti, sundala špinavou koženou bundu, čímž odhalila puntíkovaný nátělník, a začala se pohupovat do rytmu rock’n’rollové dvanáctky. Justy rozhrnul závěsy, aby pustil dovnitř vycházející slunce. Zvědavců se rozhodně bát nemuseli, zde uprostřed pustiny, ve staré benzinové stanici. Jen on, ona, Bill Haley a jeho Komety. Sundal křivák pobitý kusy železa, potom i triko. Lehla si do postele, lehl si k ní, objala ho, objal ji. Sundal jí tílko, rozepnula mu kalhoty. Pohladil ji, šeptala mu. Oba byli rádi, že setřásli z krku lovce hlav, že mají chvíli pro sebe, že se teď budou mít rádi. Sundal si sluneční brýle a pohlédnul jí do hlubokých hnědých očí. Hodiny na zdi zůstaly asi už léta zaseknuté, ukazovaly minutu po dvanácté.

***

Vyděšený obchodník, který se nestihnul stáhnout do budovy, uviděl svou tvář v odlesku Justyho slunečních brýlí. Nájezdníci obklíčili bývalou benzinovou stanici, v které se marně snažili členové karavany bránit. Členové nájezdníků se kryli za opuštěné povozy plné potřebného zboží. Nikomu se moc do střelby nechtělo, jednak proto, že sehnat munici nebylo jen tak, jednak proto, že zboží mělo velkou cenu pro obě zúčastněné strany. Jen občas se ozval výstřel z benzinové stanice a potom odpověď zpoza vozů. Vyjednávání nebylo zrovna stylem Montyho nájezdníků, ale protentokrát udělal Monty výjimku. „Vylezte a možná vás necháme žít. Chceme vaše zboží, ne vaše životy,“ zakřičel Monty, vůdce nájezdníků, na vyděšené obchodníky v benzinové stanici. Odpovědí byla jen dávka ze samopalu, která se zavrtala do jednoho z povozů a trefila jednu z brahmín, dvouhlavých zmutovaných krav, které byly zapřaženy do povozů. Brahmína sebou škubla, trhla i s vozem a po chvíli zakopla a upadla. Justy měl smůlu, za tímhle vozem se zrovna kryl. Zbrkle vypálil dávku z tomíku do oken benzinové stanice, a skočil do písku za další z povozů. Obchodníci tímto zpečetili osud svého zajatého kamaráda. Abe se dostal pomalým krokem co nejblíže k obchodníkovi a probodnul mu pěkně z dálky hruď kopím, ostrým jako břitva. Pocestný obchodník se jen zkroutil a snažil se vyrvat kopí z hrudi, jen chvíli, než ho opustily všechny síly. Celý zblednul a dusil se jemným pískem pustiny. Na budovu benzínky se spustila divoká palba. Pušky, brokovnice, revolvery a další zbraně rvaly beton na kusy. Potom Monty nechal zastavit palbu a znovu namazal obchodníkům med kolem úst: „Poslední šance – vylezte a nic se vám nestane!“ Z budovy vyšli hlídači karavany i obchodníci ven s rukama nad hlavou. Monty jen kývl na svoje bandity. Držení slibů nebylo zrovna stylem Montyho nájezdníků, ani protentokrát neudělal Monty výjimku. Písek pomalu vsakoval krev za pekelného smíchu banditů. „Hej Justy, to byla prdel. Jdi se mrknout jestli je v té benzínce ještě co sebrat.“ „Jasný, “ přikývnul Justy a frajersky odfouknul kouř od hlavně tomíku.

Pod stolem se krčila jedna strážkyně karavany. Vysoké kožené boty odrážely slunce a trochu Justyho oslňovaly, co ho však oslnilo víc, byla její krása. Vypadala roztomile, rozcuchané hnědé vlasy plné šedivého prachu, nebezpečně vyhlížející kožená bunda, smrt v temných očích a bouchačka v ruce. Tváří v tvář samopalu, který z ní mohl nadělat cedník. Přemýšlela, jestli má stisknout spoušť. Snažila se tvářit výhružně. I on přemýšlel. O tom, zda-li má odbouchnout tak pěknou holku. Chvíli se tak pozorovali až oba nějak sami od sebe sklopili zbraně. Justy sebral pár konzerv a odešel z budovy. Monty otevřel jakýsi kožený kufřík a labužnicky si prohlížel jeho obsah.

***

„Není čas na včeličku, zlato?“, pošeptala mu do ucha, zatímco on jí pomalu stahoval upnuté kožené kalhoty.

„To víš, že je. Monty bude jistě rád, že si šlehnem včeličky, které si poctivě ukradnul.“

„To si piš. Musí rudnout zlostí,“ řekla Raylene a tiše se zasmála.

Obrátila se na bok a natáhla se pro kožený kufřík. Otevřela ho a labužnicky si prohlížela jeho obsah. Vzala jednu stříkačku a ampulku s nápisem NEKTAR… Pak se jehla jemně zařízla do žíly. Zmáčkla píst, sytě růžový roztok byl napumpován do oběhu. Vzal ampulku, natáhla ruku, stisknul píst, odložil stříkačku zpět do kufříku, chytili se za ruce. Cítili vlastní tep až v samotném středu mozku.Vše kolem bylo růžové a točilo se a houpalo. Jedině oni dva, Raylene a Justy, zůstávali v klidu a pomalu splývali do jednoho celku. Zezačátku pomalu a rozvláčně, potom rychle a divoce, podle tepu jejich srdcí, které snad nyní tepala v šíleném rytmu, ale přesto obě stejně.

***

Raylene se opřela o zeď a pomalu vydýchávala. Srdce jí hrálo na tepny bubenické sólo, sotva popadala dech. V místnosti trochu pomrkávala žárovka. U stolu seděl pan Kasper, šéf místní Crimson caravan, společnosti obchodníků a žoldáků. Kasper se mračil, jeho gorily taky.

Napil se piva a potom spustil: „Tak co? Jak to tam vypadá?“

Raylene se vydýchala a odpověděla: „Jsou všude v severní části. A je jich sakra moc, šéfe.

Myslím, že Oldfield bude brzo jejich. Ještě držíme most, pokud si nechtějí zaplavat v bahně, tak přes most určitě půjdou. A co víc. Odřízli sklad munice, nevíme co se tam děje.“

Venku zahřměla další série palby a výbuchů. Za oknem se rozlila prudká záře světlice.

„Dobrá. Půjdeš se tam podívat,“ zavelel Kasper se zlým odleskem světlice v očích.

„Proč zrovna já? Víš kolik jich tam je?“

„Zasloužíš si to. Všichni obránci se tenkrát u benzínky bránili zuby nehty, jen ty jsi zalezla jako krysa. Tak pohyb, splať svůj dluh.“ Raylene už předtím pochopila, že nemá na výběr, jen se zkusila zeptat. Bezvýsledně. Když sebevražedný úkol nesplní, zastřelí ji Kasperovi chlapi. Když tam půjde, nájezdníci nebudou mít slitování. Však to viděla na vlastní oči. Vzala proto loveckou pušku, opřenou v koutu místnosti, zkontrolovala její stav, nabila a nacpala si kapsy křiváku municí. Než odešla nezapomněla vrhnout na Kaspera pomstychtivý pohled.

Zhruba za dvacet minut dorazila Raylene k ostře hlídanému mostu. Ve světle hořících trosek druhé strany města, které zapálili nepochybně nájezdníci, ho uviděla. Justyho vlekl jeden z hlídačů karavany po mostě mezi mrtvolami ostatních nájezdníků. O pár metrů dále už stál obrovský chlap s kladivem v ruce, bylo jasné, co nájezdníka čeká. A vtom si Raylene vzpomněla. Ten nájezdník se slunečními brýlemi a kouřícím tomíkem, ten co se do ní tehdy zahleděl, zapomněl na nájezdnické zvyklosti a ušetřil ji. Justy měl krapet jiné starosti, než jen vzpomínat. Spíš se bál o svou vlastní hlavu. Už se hromotluk s perlíkem rozmachoval, když Raylene stiskla spoušť. Rozum si vzal volno a ne jeho místo usedl soucit. Krev se roztekla po mostě a kapala dolů, do bahna na dně koryta bývalé řeky. Justy, který jakoby se znova narodil, na nic nečekal a chopil šanci za pačesy. Srazil druhého hlídače mostu pěstí, popadl perlík a s křupáním rozdrtil zaskočenému strážci snad všechny kosti v těle. Raylene už nemohla couvnout, rychle vyhodila nábojnici, znovu nabila a trefila dalšího strážce, který už mířil na Justyho revolverem. Kožená zbroj nebyla na rány puškou stavěná, a tak se projektil s plesknutím zavrtal do hrudi a roztrhal plíce na hadry. Raylene chytila Justyho za ruku. Justyho rozum si také, zdá se, vzal dovolenou, jinak by hlídačce vyrval pušku a zastřelil by ji její vlastní zbraní – za solidní odměnu. Místo toho jí pevně stisknul ruku a oba se rozběhli k nájezdnické motorce. Mikrofúzní články uvedly stroj do svižného pohybu v ulicích spáleného města, pod oblohou dýmu a hvězdami světlic.

U starého muničního skladu z betonu stáli dva bandité, oba tomíky v rukou a klobouky vražené do čela, tvářili se, že v tom skladu hlídají všechny atomovky, které kdysi zničily svět.

„Hej! Nazdar Justy, kohopak nám to vedeš?“ řekl hlídač napravo a frajersky zažmoulal sirku v koutku své nevymáchané huby.

Druhý nájezdník se nahrávky chytil: „Jo, hehe, už jsme tu pomalu neměli do čeho píchnout. Co Justy, zkoušel‘s ji, kurvičku?“

Oba se hlasitě rozchechtali a začali po Raylene chytat. To se však Justymu moc nelíbilo, tak to vyřešil po nájezdnicku. Po silném zvedáku hlídač vyplivnul nejen zápalku, kterou ocucával, ale i pár zubů. Druhý couvnul a vzal vysílačku, v ten moment si Justy uvědomil, kam ho tohle iracionální chování zavedlo. Jenže už nebylo cesty zpět. Těžkou botou rozlámal ruku nájezdníkovi, který se zkoušel natáhnout pro samopal. Raylene seskočila kryla se za motorkou. Chvíli trvalo, než sundala pušku z popruhu a odjistila. Justy byl rychlejší. Hned sebral nájezdníkův samopal z prachu a několika ranami protivníka skolil.

„Díky moc. Vrtá mi hlavou proč jsi to udělal,“ svěřila se Raylene.

„Nevím, co to do mě vjelo. Měli jsme dobýt most a vyrabovat zbytek města,“ zašeptal Justy v záři světlice a přitisknul se blíž k Raylene.

„Místo toho jsem se asi zamiloval. Znáš to, jako z předválečnýho brakovýho filmu, láska na první pohled.“

„Sladké. Já měla vyhodit tenhle sklad do vzduchu, ale musím říct, že práce pro Kaspera už mě dost sere.“

„Tak kde je problém?“

Objala ho a políbila. „Nikde. Ať si trhnou nohou, ať si všichni trhnou!“

Chvíli trvalo než vylomili zámek skladu kovovou tyčí a než si nakradli co se jim do kapes a batohů vešlo. Mezi hromadou nábojů, plechovek s jídlem, sudy s vodou a mikrofúzními články našli i kožený kufřík plný injekcí a ampulí, na kterých stálo: Neuro-Extázní Krví Transportovaný Amfetaminový Roztok – užijte v případě depresí. Obsah byl sytě růžový s nádechem rubínu. Justy věděl, jakou má tenhle kufřík cenu. Ale také věděl, jak sladce nektar chutná. Raylene nektar znala, byla to látka, za kterou by někteří kupci prodavačům urvali ruce, byla to látka, kterou měli zakázáno zkusit, byla to látka, na kterou dostala chuť. Justy vzal sirku mrtvému nájezdníkovi, škrtnul o beton a vhodil ji do skladu munice. Když odjížděli nocí z Oldfieldu, spatřili nádherný ohňostroj nad troskami hořícího města. Vítr jim čechral vlasy, chladem se k sobě přitiskli blíže a Justy otočil regulátor výkonu na doraz. Srdce jim začalo pumpovat směs hormonů štěstí po celém těle.

***

Byli v extázi, leželi na sobě, divoce se líbali a hladili se. Vše kolem se jim zdálo růžové, prach, který vířil místností v paprscích vycházejícího slunce, se jim zdál jako růžový prášek lásky, malinkatá srdíčka. Oprýskaný a kulkami rozsekaný beton byl najednou ta nejromantičtější kulisa. Hnusný plesnivý strop vypadal jako obloha. Červánky všude kolem, rudá záře na obzoru a vysoko nad hlavami poslední hvězdy. Její vlasy byly jako samet a jeho oči zářily jiskrou stovek atomových elektráren. V očích se jim leskly slzy štěstí, jako diamanty v předválečných obchodech, které vyrabovali lidé před mnoha lety. Dýchal na ni dechem horkým, jako pouštní písek v pravé poledne. Vznášeli se v sedmém nebi lásky a zároveň leželi na duhových polštářích. Jejich milování zrychlovalo, přesto si užívali každou sekundu, jako by měla být jejich poslední. Až při tom Raylene shodila nohou pár starých lahví od Nuka-Coly, které se na zemi rozsypaly na spoustu šťastných střípků.

***

Když se probrali z deliria kdesi v troskách plechového baráku a vyhrabali se ze střípků rozšlápnuté ampulky s nektarem, znovu se sebrali, sedli na motorku a vyrazili vstříc budoucnosti jako dva novomanželé na šílené svatební cestě zničeným světem. K poledni dorazili ke známé hospodě U Kojota, útočišti všech pocestných. Justy hned prodal pár ampulí nektaru, za které zatáhnul pokoj, pořádné jídlo a ještě mu pořád dost zbylo. Raylene pozvedla skleničku tak, jak se to dělalo u karavany - navzájem propletli paže svírající alkohol a obličejem k sobě na těsnou vzdálenost kopli panáka. U toho si prohlíželi vlastní odrazy v očích toho druhého. Alkohol je trochu uklidnil a rozvázal jim jazyky.

Justy se pousmál a utrousil: „Není to ironie?“

Raylene nechápala, „Co má být ironie? Že jsme každý odpráskli své kamarády a odjeli kamsi do pustiny jen tak a nevíme co bude zítra?“

„Ne, zlato. To že jsme se zfetovali sakra drahou drogou, ukradenou největším zabijákům, který můžeš v týhle proklatý pustině potkat, vyspali se spolu v ruinách uprostřed ničeho a ani neznáme svá jména. Tomu říkám láska na první pohled.“

Usmála se, pohladila ho v kudrnatých vlasech od písku a zašeptala mu do ucha: „Já jsem Raylene.“

„Já jsem Justy. Prostě Justy. Mám tě rád, Raylene. Jakkoliv trapně to zní.“

Políbila ho, čímž mu dala najevo, že ona ho miluje taky.

Později odpoledne Justy rozjímal ve velkém křesle z brahmíni kůže nad jejich dalším osudem a Raylene si šla dopřát luxusu sprchy ve světě, kde voda začínala mít cenu lidského života. K baru přišel podivný chlápek v nájezdnické zbroji. Na zádech měl samopal, který občas s chrastěním zavadil o typickou nájezdnickou zbroj vzor co dům dal. Pásy kůže chaoticky spojovaly plechové destičky, kousky nejmodernějších kompozitových plátů i natěsno pospojovaných plátů železa. To vše zdobeno velkým písmenem M. Justy ho poznal, byl to Abe od Montyho nájezdníků. Ačkoliv bylo všude vedro, projel Justymu mráz po zádech. Nechal si totiž tomíka v pokoji.

„Nazdar, Jéčko. Slyšel jsem, že bude svatba. Jak to, že jsi nás nepozval, co starý brachu? Už jsme ti nebyli dost dobří, že?“

Justy nevěděl co říct. Vzít popelník a rozflákat mu lebku dřív, než stihne cokoliv udělat? Nebo se z problémů raději vylhat? Zatím jen pomalu usrkával dalšího panáka a získával čas.

„Neboj Justy, nechceme přijít o takového zabijáka jako jsi ty. Jen musíš svou chybu přiznat a odčinit.“

„Jak odčinit, co po mě chcete?“

„No, vrátíš kufřík s nektárkem. To je ta lehčí část. Potom vezmeš provaz, svážeš tu svojí květinku, aby ji mohl Monty pěkně nařezat a potom taky pan Kasper – a možná i já, víš co myslím. Checht.“

„Sorry, Abe. Myslím, že ne.“

„Počkej, někoho ti představím,“ řekl zlomyslně nájezdník Abe a lusknul prstem. Od baru se otočil vysoký černoch. Kabát měl rozepnutý a na opasku se blýskaly čepele vrhacích nožů.

„Tohle je Greg, posílá ho pan Kasper. Asi se divíš, proč by se oheň paktoval s vodou…“

Justy se sotva nadechnul a bývalý kolega nájezdník ho poplácal po puse: „Ššš. Tak je hodnej. Řekněme, že pan Kasper má zájem na potrestání neloajálního člena, který postřílel pár draze zaplacených žoldáků. A taky má spoustu peněz, které Monty potřebuje. A od té doby jste v pěkné kaši. Tak buď rozumný a doveď nás k té tvojí květince. Raylene, že?“

Justy nervózně polknul a utřel si pot. Teď byl opravdu v průšvihu. Měl zradit někoho, koho miluje? A opravdu na tom záleží, nenajdou ji tak či tak? Umývárna přece nebyla zas tak daleko, asi by to byla otázka času. Ale nastal čas nést důsledky.

„Ne Abe. Myslím, že pokud chce Kasper s Montym někoho přehýbat, ať přehnou jeden druhého. A tebe může ojet třeba tady tvůj černý kamarád.“

Zabiják Greg se rozlítil, převrhnul stůl, shodil Justyho ze židle a chytil mu ruce.

„Jak chceš, myslím, že tě čekají zajímavé zážitky tady s Gregem. A já si zatím půjdu najít tu tvoji slečinku.“

Greg mezitím pomalu lámal Justymu ruku, ten se jen marně bránil, ležel na zemi, cukal se, kopal Grega kam jen mohl. Greg však nepustil a dokonce se pokoušel vytáhnout jeden z vrhacích nožů. Na bitku se okamžitě strhnula pozornost davu v hospodě.

Raylene zatáhla kohoutek na trubce z bojleru s vodou, když uslyšela ruch z hospody. Rychle se začala utírat kusem hadru, který našla kdesi v rohu. V tom se rozletěly dveře a do špinavé umývárny vstoupil Abe. Namířil samopalem na Raylene a chlípně procedil: „Ruce vzhůru, slečinko.“

Co Raylene zbývalo? Zvedla ruce nad hlavu. Z vlasů ji stékaly kapičky životodárné vody a pokračovaly dolů po krásných křivkách jejího těla.

Abe znalecky pokývnul hlavou a zhodnotil: „Hmm, panenko. To je nádhera.“

„Líbím se ti?“ pomrkávala na lovce hlav Raylene s tím, že jakmile ten šmejd jen trochu spustí z očí svůj samopal, šeredně na to doplatí. Sedla si do kouta koupely a chytila mýdlo, s kterým si začala hrát. Když se Abe ovládán svými pudy svižným krokem vydal do kouta umývárny, aby si přivlastnil právo první noci, poslala Raylene podomácky vařené mýdlo po vlhké podlaze. Nadržený Abe upadl, Raylene přiskočila, vzala samopal a než se překvapený bandita vzpamatovat, stiskla spoušť. Dlouhá dávka ze samopalu mu rozdrtila hlavu na kaši a ze zbytku těla byl cedník. Krev i jiné tkáňové tekutiny tekly všude kolem, i Raylene byla na nahém těle asi po kolena potřísněna. Krev se na bílých kachličkách rozředila a spolu s vodou odtekla kamsi do odpadu. Znovu se opláchla a rychle se obléknula.

Hluk z umývárny rozptýlila Gregovu pozornost. Už se mu mezitím málem povedlo vykloubit Justymu loket. Rychlá rána kolenem a úder pěstí pomohla trochu srovnat boj. Teď byl nahoře Justy, hmátl po nejbližším kusu skla, který by rozmlátil zabijákovi o hlavu. Jeden tupý úder za druhým dopadal na masivního protivníka. Mezitím se stihla Raylene vrátit z koupelny. Loveckou puškou ukončila nevyrovnaný boj, jen přitom zašpinila podlahu. Už na nic nečekali, Raylene hrozila všem okolo puškou, zatímco Justy se rychle dostal ke své zbrani. Cesta k motorce se obešla beze střelby. Před hospodou byly zaparkovány další dva stroje. Oba však dali přednost jednomu stroji, aby byli blízko u sebe. Zašpiněná trika začala páchnout. Ona směs krve, potu, cigaret a whisky nevoní zrovna po fialkách. Problém se naštěstí záhy vyřešil, když narazili na další město duchů, prostě hlouček ruin uprostřed ničeho spojeného s ničím silnicí. Jejich zrak upoutala vyhaslá neonová trubice, zkroucená do nápisu: „La Élégance“ na docela zachovalé ruině budovy. Tohle vypadalo, jako dobré místo kde si oddechnout. Spousty různých kusů oblečení na ramínkách, olezlá křesla, rozvrzané parkety. Vše pokrytu obligátní vrstvou jemného písku z pustiny a prachu. Uprostřed hromady hader trhal potulný pes krysu. Když uviděl pár ozbrojených lidí, raději stáhl ocas a utekl. I psímu mozku dojde, že obvykle slabší skončí jako večeře. A ten potulný pes nebyl daleko od pravdy. I na Raylene a Justyho padl hlad a žízeň.

„To je hrozná žízeň, mám sušák jak nikdy. Nemáš něco na pití, Justy?“

„Taky mám žízeň. Bohužel jsem raději sebral tenhle pitomej tomík, místo abych radši nakradl nějaké jídlo a pití,“ kopnul do dřevěné pažby zbraně.

„Co teď?“

„Fakt nevím. Bylo to šílený. Mám pocit, že se nám tohle celý vymstilo.“

Justy si sedl do křesla a pomalu začal propadat beznaději. Raylene ho políbila a sedla mu do klína. Chvíli tam tak mlčky seděli a pozorovali zvířený prach v rudých paprscích zapadajícího slunce.

„Umřeme hlady a žízní,“ postesknul si Justy.

„Nejspíš nám ani nic jiného nezbude. Co někoho okrást?“

„To asi neklapne. Už mi nezbylo moc nábojů. V baterce taky není moc šťávy.“

„No jo. Už fakt nevím jak dál.“

Opět se rozhostilo ticho. Jen se objali a přemýšleli nad tím, kolik času jim asi zbývá.

Po chvíli se Raylene znovu ozvala: „Nevěš hlavu, máme tu sedět dokud nechcípneme hlady? Myslím, že jsme zaplatili celkem dost za panáka téhle lásky. Tak ho kopneme až do dna.“

„Otázka je, jestli nám to stálo za to,“ řekl si Justy pro sebe.

Nektar jim opět trošku osladil život a dodal energii. Chvíli se líbila nad odhozeným párem stříkaček, potom se usmáli a začali prohrabovat hromady oblečení. Justy si vyzkoušel všechny obleky, které v ruinách obchodu našel. Raylene si zase zkusila krásné rudé šaty s velkou stuhou v pase. Chvíli se pokoušeli spolu tančit, potom se znova dali do „nakupování“. Skončili někdy uprostřed noci tím, že si Raylene konečně vybrala. Černobílý puntíkovaný nátělník ji padl jako ulitý, krásně jí obepnul hruď. Triko od krve prostě hodila na zem do špíny. Justy si nechal fešácký klobouk. Chytli se za ruce, sedli na motorku a vyždímali energetický článek do mrtva. V té rychlosti mu uletěl klobouk a přistál na nejbližším kaktusu. Lehce nabyl, lehce pozbyl.

Energetický článek jim vystačil až ke staré rozmlácené benzínce, shodou náhod tam, kde se poprvé setkali. Cesta jim utekla krásně, noc byla krásně teplá a nyní se již rozednívalo. Po přestřelce před pár dny nebylo ani památky, asi byl někdo tak ohleduplný, že zahrabal těla do horkého písku. Nebo je snědli potulní psi? Vevnitř našla starý gramofon, desky a postel. Takový menší postapokalyptický luxus

…a pak se jehla jemně zařízla do vinylu.

***

Jehla na gramofonu přeskočila a z reproduktoru se ozývalo jenom tiché praskání. Justymu pomalu docházely síly, zněžnil. Přetočili, ona nahoře, políbila ho. Už se nemilovali tak divoce, jen na sobě leželi, oddechovali a užívali si krásný dojezd, svět byl stále sladký a chutnal růžově.

Hlavou mu prolétl sled myšlenek a pak jí zašeptal do ucha tím nejupřímnějším tónem: „Víš, miluji tě. Ještě včera jsem se sám sebe ptal, jestli cena, kterou za naši lásku platíme nebyla příliš vysoká. Jestli to celé stálo za to.“

„A k čemu jsi došel, lásko?“

V růžových brýlích se zatřpytily rubíny lásky. Pak uslyšel vrzání dveří a výstřel. Růžové brýle mu spadly a rozbily se na malinkaté kousíčky, které postupně roztály v krev. Vše bylo tak zlé, jako předtím. Leželi na hnusné prochcané matračce, v které předtím souložily maximálně zmutované krysy, pod stropem z děravého a zvětralého železobetonu, v radioaktivním prachu uprostřed zničeného světa, ve kterém na lidi už nečeká nic dobrého. Po prsou mu tekla její teplá krev a jeho láska lapala po vzduchu s krvavou pěnou u úst. Rychle bledla a chladla.

Ještě než vyzvracela kus svých plic, stihl jí zašeptat: „Stálo to za to.“

…a pak se kulka s Justyho jménem jemně zařízla do srdce.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Romeo, Julie a spad?
Deloran (1.00*), Saia (4.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Zob - 4. května 2010 15:56
Zob

Díky za trpělivé přečtení, editaci drobností, následné zveřejnění a za kritiku.

Rád bych na ni trochu zareagoval:

1) Asi ano. Jelikož mám Fallout jěště stále zakousnutý pod kůži, nepopsal jsem do detailu co jsem mohl. Pravda že kapka té atmosféry by vyždímat jěště šla.

2) Opakování slov beru na vědomí, nicméně občas zde to bylo myšleno jako experiment. S tím jak se něco jemně zařízlo do něčeho. Přechody mezi "scénami" tímto také trpí, ale chtěl jsem aby vždy jednotlivé scény něco spojovalo, něco, co by bylo schopné uvolnit další vzpomínky.

3) Zápletka je tak trochu mix nastavené kaše, připouštím. Trochu jsem vykradl příběhy (jména postav také nejsou náhodná), které se mi zdály super, přidal trochu vlastních nápadů a hodil to do mixéru.

4) Jsem rád, že nebyla překročena hranice vkusu. Udržet se na hranici je dost těžké, neboť každý tu hranici má jinak.

5) Logika je to, co v mých pokusech o psaní občas chybí, občas se stává otrokem příběhu. Na druhou stranu si myslím, že svět Falloutu je také občas absurdní.

PS: Vítej v redakci Aragu. Doufám, že tě tahle práce bude (dlouho) bavit.
---

Yakaman - 4. května 2010 15:32
Yakaman

Když se v roce 1998 poprvé otevřely dveře vaultu 13, našlo mnoho pařanů nový smysl života. Od té doby uplynulo již spousta radioaktivní vody a svět Falloutu se změnil. Může za to firma Bethesda, které by někteří rádi poděkovali a jiní zase „pěkně poděkovali“. Stvořila totiž překrásně hrozný postapokalyptický svět, který chytil za srdce nejednoho milovníka záření monitorů a LCDéček, ale zapomněla už tak nějak, že by jej měla oživit inteligentním, hlubokým a silným příběhem. Zejména z této frustrace vychází nadšení autorů, jako je náš Zob, který vsadil svůj příběh do nehostinných pustin rozbombardovaného světa zamořeného radioaktivním spadem.
Posuďte sami, jak se mu to povedlo. Vsedněte s jeho hrdiny na rozhrkané mopedy a nechte si čechrat vlasy vyprahlým větrem za svištění střel kolem vašich uší s dávkou buffoutu v žilách.

Až s tím skončíte, tak čtěte dále.

Kritika:

1. Mám svět Falloutu rád. Dovedu si představit vzletné popisy těch nádherných scenérií, když rezavé slunce zapadá za vrcholky rozpukaných skal a zalívá vyprahlou zem mezi prodlužujícími se stíny dávno opuštěných obydlí na pár posledních okamžiků svou slábnoucí září, než se rozhostí temná noc a zrůdy vylezou ze svých děr, aby vysály morek z kostí těm, kteří nedobře zabarikádovali vstupy do svých ubohých domovů.
Jistě bys to dokázal mnohem lépe než já a čtenář by pak byl uchvácen a příběh milenců v tomhle ukrutném světě dostal by pro něj zcela jiný náboj. Takto to celé působí „trochu suše“. Ne špatně. Ale mohlo by to být lepší. Nelze se zbavit dojmu, že jsi nevyužil ten potenciál, který ti svět Falloutu jako kulisa nabízí.

2. Občas se Ti objeví dvě stejná slova příliš brzo po sobě. Žádná hrůza, ale čím méně se Ti to bude stávat, tím profesionálněji Tvoje texty budou působit.

3. Zápletka možná přijde někomu kýčovitá. Na druhou stranu – Saudkovy fotky jsou taky kýč a kolika lidem se líbí. Takže proč ne.

4. Popisy milostných i bojových scén ujdou. Jsi akorát na té hraně, kdy řekneš vše, co je třeba, ale není to zbytečně perverzní nebo brutální. Ale příště už nezajdi ani o krůček dál, poslal bys to celé ke dnu.

5. Moment, kdy se nájezdníci spojí s obchodníky, je tak trochu k nepochopení.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog