Ronův příběh aneb Stará parodie (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Ronův příběh aneb Stará parodie

Autor : Gran   1. dubna 2008   Povídky
Je tomu již dost dlouho, co jsem těch pár papírů v rohu scvaklých sešívačkou viděl. Je to mnoho let - tehdy jsem si text přečetl, pobavil se... načež čtivo někam zmizelo. Nedávno jsem dělal velký úklid pokoje i půdy, kde je...

(pokračování anotace)
...spousta starého harampádí. A našel jsem ty tři listy, přeložené, zažloutlé, potištěné šedým a nekvalitním písmem, které připomíná písmo na psacím stroji. Jen bližší zkoumání a obsah napoví, že před 13-ti lety toto vylezlo z nějaké tiskárny. Z listů dýchá tajemno a nostalgie - a obsah je přitom velice zábavný. Posuďte sami! Přepsal jsem text do digitální podoby tak, jak byl, včetně hrubek (možná nějaké opravil Word, aniž bych si toho všiml, ale většinou, když tak učinil, jsem mu to zarazil) a jakési "anotace" od člověka, který tento dokument mému staršímu bratrovi (kterému je nyní 29) kdysi poslal.
(konec anotace)

---

Vážený příteli, toto je úryvek velmi dobré fantasy „parodie“ na Tolkiena, Aldisse, Moorcocka, LeGuinovou a také hru Dračí doupě, který jsem náhodou objevil ve svém počítači, v adresáři s jednou hrou. Pokud máš nějaký vztah k fantasy, určitě se ti bude líbit. Velmi rád bych si přečetl, jak to dopadlo, proto kdybys náhodou znal autora, nebo věděl o pokračování, nech mi prosím zprávu na BBS.
Petr Posolda
/Henry Dorsett Case/

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Již od malička byl můj život úzce spjat s přírodou. Dětství jsem prožil v chudé chýši uprostřed Antaralandaneogondorivijských lesů vychováván svým otcem, prostým dřevorubcem Průšou. Matku si příliš nepamatuji, otec mi později řekl, že od nás odešla hned jak uviděla, co porodila. Jediné, co nám po ní zbylo na památku, byla její lebka rozseknutá dřevorubeckou sekerou na polici mezi hliněnými hrnci. V každém případě mne však její odchod poznamenal, otec byl totiž velmi málomluvný a tak jsem ve svých osmi letech uměl říci jen tři slova: „žer“, „uhni“ a „u všech prašivých vlkodlaků“.
Mluvit jsem se vlastně naučil až od Mistra Kleofáše, potulného druida, který k nám později často chodíval. Tím jsem rozšířil otcův slovník o slovo „mlč“. Mistr mi také prozradil, že matka nás opustila proto, že si příliš nerozuměla s tatínkem.
Než jsem poznal Mistra Kleofáše, žili jsme šťastným a poklidným životem prostých lidí. Každé ráno mě tatínek vzbudil láskyplným kopancem do žeber, hodil mi kus jídla se slovem „žer“, vytrhl z trámu nad mým ložem sekeru, zaklel a odešel do lesa kácet. Já celý den strávil potloukáním se kolem chýše, rozmlouváním s veverkami, jeleny, stromy i kameny a sbíráním lesních plodů. Když se blížil večer a já měl plný košík bobulí a hub, zase jsem všechno vysypal, protože jsem stejně nevěděl, co je jedovaté, naposledy řekl statné borovici „žer“ a šel domů, abych tam byl dříve než otec. Ten se vracel dost unavený a ještě zamlklejší než ráno. Zabručel: „Uhni“ a hodil po mě sekeru tak, aby se zasekla do trámu za mou hlavou. Tím značně vytrénoval můj postřeh, což mi později nejednou zachránilo život. Otce však většinou ještě více zachmuřilo, že nezasáhnul, už vůbec nemluvil, najedl se, hodil mi kosti k ohlodání, lehl si a usnul. Tak plynul den za dnem.
Až Mistr Kleofáš vnesl do mého života prvky vzrušení a poznání. Dodnes si pamatuji ten večer, kdy k nám poprvé přišel. Seděl za stolem, vyprávěl a můj otec mlčel a pil. Já v rohu světnice ve svém pelíšku z nevydělaných koží a kapradí s úctou naslouchal jeho příběhům o hordách zlých stvůr a neohrožených bojovnících, o krásných ženách a dlouhých písních, o zlých dracích a jiných zlých dracích, o dalekých zemích a zvláštních lidech, i když jsem ještě nerozuměl ani slovo. Tehdy mě také otec poprvé oslovil:
„Co čumíš, zmeku,“ a já byl nevýslovně šťastný.
Pak nás druid navštěvoval častěji a zdržoval se i více dní. Po večerech vyprávěl, můj otec byl patrně obzvláště dobrý posluchač, a přes den jsme se spolu toulali po lese a on se se mnou dělil o své vědění. Byly to krásné chvíle.
Jednou k nám přišel s obrovským černým psem. Tvrdil, že je to štěně, a daroval mi ho k mým přibližně patnáctým narozeninám. Otec jen zabručel:
„To není pes, to je tele“ a to jméno mu již zůstalo. Zároveň jsem si však uvědomil, že sám nemám jméno. Když jsem se narodil, tak jsem samozřejmě jméno dostal, ale otec si na něj jaksi nemohl vzpomenout. A tak jsem od Mistra Kleofáše dostal k narozeninám ještě jeden dárek, jméno Ron Antaralandaneogondorivijský. Celou noc jsem probděl, až jsem si své nové jméno zapamatoval.
Na druhý den druid odešel a otec se vydal do lesa za prací. Zůstal jsem s Telem sám a musím říci, že jsem ho od začátku poslouchal na slovo, a on mi za to byl dobrým a laskavým psem. Když však večer po mně otec hodil sekeru, nedokázal jsem ho zadržet. Postavil jsem otcovu lebku na polici vedle matčiny a navždy opustil rodný dům.

* * *

Byl jsem na cestě již několikátý den a les začínal řídnout, když jsem poznal Anthea. Již z dálky jsem slyšel výkřiky a řinčení zbraní. Sešel jsem z cesty a běžel lesem až k místu, odkud ke mně doléhaly zvuky bitky. Opatrně jsem rozhrnul křoví a spatřil urostlého mladého muže s dlouhými plavými vlasy oděného lehkou drátěnou košilí, který stál rozkročen nad bezvládným ženským tělem v cestovním plášti, a mistrně odrážel mečem útoky asi šesti sedmi mužů s tesáky a šavlemi. Dívka se ani nepohnula, což jsem ostatně nečekal. Do tváře jsem jí neviděl, její hlava se zakutálela do škarpy u cesty.
Usoudil jsem, že moudrý člověk se do sporů jiných lidí neplete, a chtěl zase nenápadně odejít, ale Tele byl jiného názoru, možná proto, že nebyl moudrý člověk, ale sebevědomý pes. Vyřítil se z křoví se štěkotem, při kterém stydlo pivo v soudcích.
Mladík i jeho nepřátelé se dali na úprk, což byla jistě moudrá volba, neboť jich Tele spoustu nedostal. Blonďatý bojovník však daleko neutekl, hned jak vběhl do lesa, narazil hlavou na vodorovnou větev a ztratil vědomí. Využívaje znalostí, které mi předal Mistr Kleofáš, ošetřil jsem jeho zranění z bitky – bouli na čele a stehno prokousnuté Telem – a čekal, až se probudí. Tele se mezitím vrátil a usnul po náročné hře stočen do klubíčka, zkrvavený čumáček v klíně.
Konečně přišel neznámý k sobě. Posadil se, osahal si bouli na čele a začal se rozhlížet kolem – patrně vzpomínal, co se mu přihodilo.
„Buď zdráv,“ pravil jsem vlídně a podal mu ruku, „já jsem Ron Antaralandaneogondorivijský a tohle je můj přítel Tele.“ Jakmile Tele uslyšel své jméno, nastražil uši a otevřel oči, takže mi mladík pravici radši nepodal.
„Jmenuji se Antheas,“ představil se. Pak jeho pohled padl na nehybné tělo dívky a hned nato i na její nehybnou hlavu. „Lansalo,“ zaštkal a složil tvář do dlaní. „Ach ten můj nešťastný kruhový rozmach. A kolikrát jsem jí říkal, ať se drží stranou, když bojuji.“
A v tom okamžiku udělal Tele něco, co už nikdy později nikomu jinému neudělal. Přistoupil k Antheovi, olízl mu tvář a zatímco se mladík choulil strachem, vrhl na mě pohled, který jasně říkal:
„Ten pán půjde s námi.“
A tak jsem se seznámil s Antheem. Byl to asi dvacetiletý muž vysoké atletické postavy, osmahlý atraktivní obličej mu lemovala hříva plavých vlasů a v obličeji měl nos, ústa a dvě oči. Byl rozený šermíř a nepředstavitelný smolař. Je prý na cestách proto, aby si našel dívku svého srdce. Ona nešťastná příhoda s Lansalou nebyla první ani poslední v jeho pohnutém životě. Když nám později na cestách za dlouhých večerů u ohně vyprávěl své příhody, nezůstalo oko suché a když vyprávěl o krásné zpěvačce Lioně Loginové a drakovi, který neměl hudební sluch, vyl Tele tak teskně, že v okolních lesích umřely strachem všechny veverky.

* * *

Když jsme vcházeli do hostince, byl již pozdní večer a v sále nebylo příliš mnoho lidí. Vzadu v rohu, u schodů vedoucích nahoru k hostinským pokojům, seděl na zemi loutnista, na první pohled slepý a hluchý, a podřimoval, bezokou a bezuchou hlavu složenou na svém nástroji. Za ním pod schody stálo několik sudů, hromada prázdných rakví a další harampádí, jaké naleznete v každé hospodě.
Vedle pěvce u stolu seděli proti sobě dva muži, jeden oděn v červeném a druhý v modrém rouše, a soutěžili v páce. Něco mi říkalo, že jsou to mágové. Seděli bez hnutí a upřeně hleděli před sebe na stůl, kde jakoby utkány z paprsků modrého a červeného světla zápasily spolu dvě svalnaté paže bez těl. Teď se zdálo, že červená ruka začala prohrávat – vtom z očí jejího hráče vyšlehl proud červeného světla, opředl ji svými výhonky, až s ní zcela splynul a ona se pak plna nové síly vzmohla k protiútoku. O chvíli později totéž opakoval soupeř.
O něco blíže k nám seděl mohutný muž v lesklém brnění. Hlavu měl složenou na dubových prknech stolu, před sebou převrhnutý pohár a vůbec se snažil působit dojmem, že má dost.
U jiného stolu seděla zvláštní dvojice – obrovský chlap gorilího vzezření a drobná snědá dívka. Hráli kostky a přitom si mohutně přihýbali z láhve skřetovky. O tom, že již měli značně vypito, nesvědčily jen kalné pohledy jejich očí, ale i to, že hráli Artabana. Při této hře se háže jednou kostkou a prohrává ten, komu spadne na zem. Za obrem stál opřen mohutný kyj pobitý železnými hřeby, dívce u pasu visela tenká dlouhá dýka.
Dalším hostem byl mladý muž v černé mnišské kutně. Potácel se na stole, u nohou pohár nezdravě vyhlížejícího modravého moku – melancholického vína, jak mi prozradil Antheas – a marně se snažil vsunout hlavu do oprátky z konopného lana jedním koncem upevněného na lampě u stropu a druhým ne.
Poslední dva hosté stáli u dveří a rozpačitě se rozhlíželi, zvláště já. Chtěl jsem zdvořile pozdravit, ale Atheas mi špitl, že se to v takové společnosti nehodí. Chvíli hleděl na oběšujícího se mnicha a zasněně pravil:
„Taky tak blbnu po soudku melancholického vína…“
Vtom se nešťastníkovi konečně podařilo nasadit si oprátku a na jeho tváři se rozhostilo něco mezi vítězoslavným úsměvem a nosorožcem.
„Nech toho, ráno bys toho litoval,“ vzkřikl Antheas poučen vlastní zkušeností a vrhl se k muži ve snaze podržet stůl, než někdo, patrně já, přeřízne lano. Jeho meč se mu však připletl pod nohy a on zakopnuv převrhl stůl zrovna v okamžiku, kdy se zdálo, že si potenciální oběšenec začíná uvědomovat, co dělá. Za to, že nespadl obličejem na tvrdou zem, vděčil Antheas pouze svým rychlým reflexům – duchapřítomě se v pádu zachytil oběma rukama za mužovy nohy.
Tele vesele zaštěkal. V koutku se probral loutnista, sáhnul do strun, vyloudil pár falešných akordů a zase usnul.
Antheas ve snaze zamluvit nešťastný incident přistoupil ke dvojici mágů a pravil bodře:
„Tak co, kdo vede?“ Muži se ani nepohnuli.
„Pssst, pane…“ sykl hostinský, který se mezi tím přikolébal kdoví odkud. „Nerušit. Bojují spolu už dost dlouho, můj praděd koupil kdysi tuhle hospodu i s nimi.“
„A to stále ještě nikdo nevyhrál?“ podivil jsem se.
„Otec mi říkal, že když byl malý, měl navrch červený, ale za pár desítek let se modrý vzchopil a teď se mi zdá, že začíná vyhrávat.“
„Zajímavé,“ poznamenal jsem. Antheas mezitím obrátil svou pozornost k dvojici hrající Artabana. Ve snaze navázat konverzaci zvedl ze země kostku, která se jim zakutálela až pod stůl obou mágů. Když se zvedal, prudce narazil hlavou do desky stolu, bohužel právě v okamžiku, kdy oba barevní posilovali zápasící paže barevnými blesky. Napjaté ruce explodovaly v modročerveném záblesku a zbyl po nich jen modročervený obláček modročerveného kouře. Muži začali pomalu rozhýbávat strnulé šíje.
Tele vesele zaštěkal. V koutku se probral loutnista, sáhnul do strun, vyloudil pár falešných akordů a zase usnul.
Poté zrak modrého mága sklouznul na blonďatou hlavu vylézající zpod stolu. Zamračil se a hřmotným hlasem pravil:
„To od tebe bylo škaredé. Zrovna jsem začínal vyhrávat.“
„To by se ještě vidělo,“ podotknul druhý.
„Co teď?“
„Dáme znovu?“
„Dobrá, jedem, ale měníme strany.“
Mágové učinili několik marných pokusů postavit se na zdřevěnělé končetiny, až červený pravil:
„Asi jsem si přeseděl nohu, neměníme.“
Stvořili opět pár pestrobarevných paží, rozcvičili je, protřepali a zaklesli do sebe.

„Sedneme si támhle k tomu chlápkovi,“ rozhodl Antheas a mávnul rukou směrem k muži ve zbroji, „vypadá vznešeně a určitě nám něco řekne o zdejším kraji.“ Objednali jsme tři poháry skřetovky, přítel poklepal neznámému jemně na rameno a chvíli počkal. Když se asi půl hodiny nic nedělo, poklepal znovu a silněji. Na konec vstal, vzal židli a několikrát s ní spícího přetáhl. I já se odvážil dotknout se jeho ruky potažené pavučinami – byla studená. Taktně jsem na to upozornil, Anthea, který zatím odložil židli a přinášel si vedlejší stůl. Zarazil se, nadzvedl bezvládnou studenou hlavu, chvíli jí hleděl do kalných očí a pak překvapeně zvolal:
„Vskutku, je mrtev! Hospodský, měl bys častěji uklízet ze stolu.“
Tele vesele zaštěkal. V koutku se probral loutnista, sáhnul do strun, vyloudil pár falešných akordů a zase usnul.
Zatím co jsem pomáhal hostinskému uložit mrtvé tělo do rakve, přítel si zadumaně pohupoval s oběšencem, čímž vrhal na místnost komické stíny, a sledoval hru v kostky. Žena k němu zvedla kalný zrak a vesele se usmála.
„Co je, chceš hrát s náma?“
Také gorila se na Anthea vesele usmál, až se mu udělalo špatně.
„Tahle hra mi příliš nejde…“ pravil nesměle. Tentokrát se chlap zamračil, a tak honem dodal: „…ale rád to zkusím.“
Čekal jsem, že to bude zajímavá hra, Antheas byl sice téměř střízlivý, ale při jeho smůle budou šance vyrovnané. Dlouho se ale nehrálo, hned při prvním hodu Antheovi kostka nešťastně zapadla dívce za výstřih. Celý zrudl a koktal nějakou omluvu. Ona se jen ušklíbla, vytřepala kostku a hodila ji Antheovi. Tomu se nepodařilo ji chytit, vypadla mu a zakutálela se do díry po suku v prkně tvořícím podlahu. Tasil meč a pokoušel se ji vydloubnout. Když už se všichni pomalu začínali nudit, podařilo se mu konečně trefit kostkou obra do oka a mečem přitom rozšvihnout dívce šaty tak, že odhalil předchozí útočiště kostky.
Tele vesele zaštěkal. V koutku se probral loutnista, sáhnul do strun, vyloudil pár falešných akordů a zase usnul.
Atmosféra zhoustla. Gorila s tupým výrazem potěžkával svůj kyj a jeho společnice měla ruku položenou na rukojeti dýky. Proti nim stál Antheas, na taseném meči ještě zbytky šatů, a já s Telem u nohy. Hospodský se tiše vzdálil a začal připravovat další rakve. Patrně jen Teleho velikost zabraňovala otevřené srážce. A pes, jako by si uvědomil, že kazí nějakou legraci, otočil se a odešel ven na čerstvý vzduch. Dívka ukázala na Anthease a řekla obrovi.
„Prohlídni si ho dobře, U, toho udeříš, jasný.“ V místě, kde mívají normální lidé obličej, se objevil trapný pokus o chápavý výraz. Potom U slavnostně pronesl:
„Grrrr… Whumf!“ a ohnal se nečekaně kyjem po hospodském. Hned druhá rána patřila Antheovi, třetí dívce a další oběšenci. Až na posledně jmenovaného se podařilo všem uhnout a právě na příkladu oběšence se všichni mohli přesvědčit, jaké měli štěstí.
Dívka se zatím věnovala mně. Se zájmem jsem pozoroval, že dýka lítá trochu jinak než otcova sekera. Měla jich porůznu v botách a kdo ví kde ještě pěknou řádku. Uhýbal jsem jim a pohledem snažícím se propálit až k lopatkám jsem si prohlížel její hruď. To ji rozlítilo tak, že tasila dlouhou dýku a vrhla se na mě. Bojovali jsme tělo na tělo, což byla pro mě také nová zkušenost. Koutkem oka jsem zahlédl, že Uův rotující kyj právě vyrazil Antheovi meč z ruky, když jsem ucítil na krku chladný kov.
„Vyřežu ti na krk svůj monogram,“ usmála se mile. Napadlo mě, že ani nevím, jak se jmenuje, a navíc si tam nevidím. Pak mě taky napadlo, že umřu. Zavřel jsem oči. V tom se ozvalo:
„Zadržte!!!“

* * *

Hromový hlas, který zasáhl do naší zatím celkem vyrovnané bitky patřil vysokému muži, který asi právě vyšel z jednoho z pokojů nahoře. Typický mág – tajemná tvář s hustým obočím lemovaná černým plnovousem, splývavé temné roucho poseté lesklými stříbrnými hvězdami, na hlavě beranice. Stál opřen jednou rukou o dřevěné zábradlí a pozoroval nás přísným pohledem.
„Zadržte, hrdinové,“ zopakoval a na zvýšení efektu zamumlal pár slov, volnou ruku přitom vztáhl před sebe. Nejprve se odnikud zvedl vítr, párkrát třískl okenicemi a sfoukl plamínek lampy. Potom z natažených prstů čaroděje vyšlehl oslnivý blesk a chvíli se klikatil hledaje cíl. Když jej našel, hostinský příšerně zaječel. Současně s jeho „jeáááááááááááá…“ se však ozval ještě jeden výkřik. Ve slabém svitu hospodského jsme viděli kouzelníkovu tvář zkřivenou bolestí a slabý proužek dýmu stoupající z jeho zčernalých prstů.
Tak to bylo první Guanovo kouzlo se kterým jsem se setkal. Později jsem se dozvěděl, že to bylo zaklínadlo Speciální Efekty, o kterém Guan nikdy neví, co udělá.
V každém případě jeho výstup změnil atmosféru a dívka i U se ocitli v trapné pozici, protože kdyby nás teď zabili, vypadalo by to nepřirozeně až strojeně. Navíc se vrátil Tele, v tlamě nesa zakousnuté prase. Nakonec tíživé několikahodinové ticho porušila dívka:
„Šaola,“ představila se a podala mi ruku.
„U,“ vyrazil ze sebe U a rozdrtil ruku Antheovi.
„Ron Antaralandaneogondorivijský,“ pravil jsem hrdě.
„Jauvajs!“ řekl Antheas.
„A já jsem Guan,“ představil se čaroděj, „pro přátele Guan Moudrý,“ dodal skromě a intonací dal jasně najevo, že nás mezi přátele počítá. Překročil zábradlí a začal se lehce snášet k nám. Asi v polovině se náhle nečekaně otočil hlavou dolů a prudce dopadl na podlahu. Nohama přitom kopl Anthea do obličeje, což mě nijak nepřekvapilo.

Vytiskl:
Crom 19.6.1995

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Ronův příběh aneb Stará parodie?
Altea, Anach, Anael, Buri the Great, Darth jofry, Fraiser, Ghondar, Kopretinka, Krvemlík, kucik, leroten, Morion, Nortsar, Rimmer, Souxie, Under (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Fraiser - 11. října 2009 21:29
Fraiser

Hodně dobrý;)..dávám 5
Rock'n'roll, Baby!

Darth jofry - 1. září 2009 10:28
Darth jofry

Moc pěkný :D Zájímavý byly reflexy vypěstované při uhýbání před otcovou sekerou "Postavil jsem otcovu lebku na polici vedle matčiny" :D 5*
Útočná puška Kalašnikov se skládá ze čtyř částí. Jsou to tyto tři: pažba a hlaveň. Pažba nemusí být vždy přítomna.

leroten - 26. června 2008 21:59
leroten

TO je naprosto nejlepší!!Dlouho jsem nečetl něco tak dobrého,speciálně Tele se mi velice líbí:D

Elfish - 27. května 2008 09:01
Elfish

To je naprosto uzasny :) Chtelo by to jen sehnat pokracovani^^ jedna z nej parodii co jsem kdy cetl
Na život už je pozdě a na smrt ještě brzy.

Morion - 25. května 2008 00:00
Morion

TO JE PARÁDA. KDYBYCH MOHL DÁT VÍC HVĚZDIČEK, NEŽ 5, DAL BYCH.

Krvemlík - 21. dubna 2008 19:22
Krvemlík

Nemá to chybu
Divokekmeny-pozice: 72. místo

Krvemlík - 21. dubna 2008 19:22
Krvemlík

Žer
Divokekmeny-pozice: 72. místo

Souxie - 17. dubna 2008 22:48
Souxie

Ach ten můj nešťastný kruhový rozmach .. :D
http://www.souxinka.blog.cz

Ghondar - 7. dubna 2008 19:29
Ghondar

Prostě super! Bezvadný!

to Gran: Artabana se může zahrát třeba na LARPu nebo na Chatě, co myslíš?
"A person always takes his home with him, wherever he goes. Worlds are so vast—yet they fit easily into one's heart."

Altea - 6. dubna 2008 06:38
Altea

Geniální XD Takhle má vypadat parodie.. Ne jako Pár pařmenů, kde sází na rádobyvtipné sprosťárny..
Já nikdy netvrdila, že jsem normální..

Gran - 3. dubna 2008 09:52
Gran

Jinak až přijdu domů, tak to editnu, protože mi tam Word vytvořil pomlčky (dělení slov).

Btw také toužíte zahrát si Artabana? =P
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

kucik - 3. dubna 2008 09:45
kucik

Tak tohle je vazne dokonalost sama. Nic jineho nez pet hvezdicek si to nezaslouzi.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

Gran - 3. dubna 2008 09:41
Gran

Jo, je to super.

KDYBY NÁHODOU NĚKDO VĚDĚL, ODKUD TO JE, DEJTE MI VĚDĚT!!!
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Rimmer - 3. dubna 2008 00:37
Rimmer

no tak tohle je jedním slovem paráda! :D už dlouho sem se takhle při čtení nepobavil...:D fakt super!
jen by to chtělo pokračování.....
Ron Antaralandaneogondorivijský... jméno jako stvořené pro hrdinu!:D
2+2=1

Thrawn - 2. dubna 2008 23:18
Thrawn

Výborné... :) Dobrá inspirace na životopisy do RPG her.
Jsem nejen pro svobodu projevu, ale i pro svobodu po projevu.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog