Sága o Dryanovi (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Sága o Dryanovi

Autor : Elderine   18. listopadu 2006   Povídky
Jedná se o prolog, úvod do ságy se stejnojmeným názvem. Pozn.- věk elfa je psaný podle vzhledu na člověka

Být bardem

… Pomalu se smrákalo. Den utekl velice rychle a elf Dryan byl již čtvrtý den na cestě do Haroghaldu. Cestu lemovala malebná krajina – horské pastviny, listnaté lesy i ostrá skaliska se zasněženými vrcholy. Příjemný letní vánek si pohrával s lístky a hvízdal si. I přes to vše měl Dryan stále obavy. „Co když se jim mé vystoupení nebude líbit?“, ptal se sám sebe. Zastavil se, sňal ze zad loutnu a chvíli si ji prohlížel. Když na ni hrával častokrát se oddával příjemným, klidným rytmům a melodiím. Jak se struny rozechvěly byl slyšet její šepot. Ale v životě je vše jinak, nic není tak příjemné a klidné jako hudba, která jeho a nástroj spojovala. Jakmile opustil akademii, na které ho jeho rodiče za těžce vydělané peníze nechali studovat, odhalil krutou pravdu. Lidé, trpaslíci, krollové a další, všichni se navzájem vraždí, zabíjejí, okrádají, pohrdají sebou, a vůbec si navzájem jen škodí. Co tedy od nich může očekávat? „Chceš li se stát pravým bardem, rozdej lidem štěstí a lásku, vždyť bez nich by byl svět temný a chladný“, pravilo do dřeva vyryté úsloví na krku loutny. „Možná…“, zašeptal Dryan. Možná, že by to mohl změnit. Pohlédl na cestu a na zapadající slunce. Přehodil loutnu zpět přes rameno a vykročil…

… Dny měsíce, ba roky utekly od doby, kdy se Dryan vypravil poprvé do světa. Ale už to nebyl ten Dryan, jako dřív. Jeho starou dřevěnou loutnu nahradila loutna ze železa. Loutna s mechanickým srdcem. Se srdcem chladným a netečným. Loutna, která nepotřebovala hráče. Dávná úskalí ho naučila žít a být kejklířem. Laciná kouzla, zábavné lektvary a explodující kedlubny, to byl jeho hit. „Ach světe, proč se vůbec namáhám“, povzdychl si jednoho rána. „Namísto drahého kroje jen tuhle umolousanou vestu mám“. Vysedával u jezu Posedlé říčky a bědoval nad sebou. Vztekle házel drobné kamínky proti proudu. „Říkali, že barda každý zná“, řekl a hodil dalším kamínkem. „Měli pravdu. Většího odrbance aby jeden pohledal“, vstal ze studené země a vydal se směrem k mlýnu…

… Mlynář měl Dryana rád. Byl to malý obtloustlý človíček a vdovec. Zdravé tváře se mu červenaly a na hlavě měl naraženou bílou placatou čepici. Klidně pokuřoval z dýmky a poslouchal klapot kola. „Mlynáři. Otče mlynáři“. „Á, drahý Dryane. Dlouho jsem tě neviděl, tak povídej, jak se máš“, byli jako otec a syn, osamocený mlynář byl rád za každou návštěvu. „No… abych byl upřímný nedaří se mi moc dobře. Lidé se přestali zajímat o mé kejklířství. Děti za mnou chodí v zástupu a posmívají se mi“. K obloze se zvedl malý kroužek dýmu. „Buď tu se mnou. Naučím tě mlynářskému řemeslu. Jídla a pití, kolik si poručíš. Na slámě spát taky nebudeš“, lákal jej mlynář. Už dlouho ho přemlouval, ale Dryan jeho nabídku nikdy nepřijal. Snad z pocitu, že by byl jen na obtíž. Nebo snad ze strachu, aby nepřišel o cit v prstech a sluch. Měl mlynáře rád a vždy, když mu bylo nejhůř pomohl, ale něco mu stále říkalo, aby se svého bardství nevzdával. „Ne mlynáři, to nejde“, řekl rozhodně. „Dobře“, odpověděl zachmuřený mlynář. Ustaraná tvář pohlédla na posedlou říčku a točící se kolo. „Vlastně přišel jsem se poradit“, pokračoval kejklíř. „Chci být znovu bardem“. Náhle ústa ztratila kontrolu. Dýmka se odrazila od vyčnívajícího balvanu a unesl jí proud. „Bardem?“, zeptal se vyjeveně. Dryan přikývl. Mlynář se posadil na stoličku. Ještě se nezbavil údivu. „Bardem? Chceš se stát bardem?“. „Ano otče“. „No… ale jak ti mám pomoci?“, ptal se. „Jednou jsi mi říkal, že máš na půdě nějaký nástroj, ale že na něj prý neumíš hrát“. „Na mou duši, máš pravdu“, odpověděl mlynář. „Hned jsem tu“, obtloustlá postava vyběhla po schodech. „To že chci?“, ptal se Dryan sám sebe. Zanedlouho byl otec zpět a v ruce držel nástroj. Podal jej elfovi. Ruce se dotkly dřeva. Pocítil příliv nové energie. Znova dostal chuť. Dostal chuť hrát. Pryč se starým Dryanem. Kejklířem co předvádí laciná kouzla, zábavné lektvary a vybuchují kedlubny. Přichází nový…

… „Co teď?“, pomyslel si, když byl na cestě do svého obydlí. Padl soumrak a spustil se slabý osvěžující deštík. Dryan zrychlil, aby se nástroj nepoškodil. Nebyl si jistý svým rozhodnutím. Nebyl si jistý ani sám sebou. Jediné v čem měl trochu jistoty byl trakař, na němž vozil své kejklířské haraburdí. Procházel temnou uličkou, když zaslechl slabý hlas. Ohlédl se. Nic. Jen šum deště a skřípění otevřené okenice. Přidal do kroku, který se změnil v běh. Něco ho pronásledovalo. Ale co? Jeho obavy s každým sáhem stoupaly. Běžel, co mu síly stačily. Běžel, ač zdánlivě neměl důvod. Znovu se nervózně ohlédl. Zase nic. Najednou se před ním objevilo něco tvrdého. Narazil. Nohy mu podjely po kluzkém bahně a neudržel rovnováho. Hlava se odrazila od placatého balvanu…

… Ryk. Nesourodá změť různých zvuků a ohlušující ruch mu zaplnily celou hlavu. Byl zmatený a vyděšený chtěl se pohnout, ale jakoby ho nějaká síla tlačila zpět. Chtěl vykřiknout, ale jen naprázdno vydechl. Pocit beznaděje byl stále silnější. Najednou vše utichlo. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil dveře. Neviditelná pouta zmizela a Dryan se pomalu a nejistě vydal k prahu. Náhle uslyšel hlasy. Za dveřmi někdo byl… „Áno, áno, kvarta, sexta, septima, oktáva…“. Měl pocit, že ten hlas patří někomu, koho zná. „Á samozřejmě. Dryane setřete tabuli…“. Ovšem! „Ale vždyť to je pan profesor Proutek“, šeptl . Sevřel kliku a stiskl ji. Dveře zaskřípěly, ozvalo se „Klak“ a Dryan se ocitl v učebně. Údiv nebral konce. Najednou stál na půdě školy muzických umění a viděl sebe o tři roky mladšího, jak znechuceně máčí hadr ve vodě. Vše se odehrávalo přesně tak, jako kdysi. Pan profesor k němu nikdy nechoval příliš velké sympatie. Byl to velice škrobený a nudný člověk. Jeho povoláním bylo přiblížit studentům tehdy ještě nedokonalou teoretickou stránku hudby. Při jeho lekcích bylo vždy ticho, které narušovalo jen občasné pípnutí ptáka. Hodina byla již u konce, a tak se třída pomalu vyprazdňovala, až v ní zbyl jen on, profesor a znovu on. „Dryane…“. „Ano pane profesore?“. „Chtěl bych mluvit o tvém prospěchu“, říkal Proutek. „A co s ním je?“. „Neovládáš ani ty nejzákladnější věci, s takovou tě nenechám projít do dalšího ročníku. Je na tobě, abys to změnil. Do zítřka mi vypracuj esej na téma stupnice. Tvý rodiče by jistě nebyli příliš rádi, kdybys byl nucen ukončit studium“. „To ne…“, odpovědělo sklesle jeho druhé já. „Tak s tím něco udělej“. „Ano pane profesore“. Hodil hadr zpět do kýblu s vodou, popadl svůj zápisník, pero, kalamář a zapadly za ním dveře. Dryan pocítil hořkou příchuť selhání. Zklamal rodiče. Zklamal sám sebe. Zklamal své přátele i učitele a profesory. Místo aby se vzchopil se jen odevzdával fantaziím a bludům. Byl stále na útěku před realitou. Tehdy začal být závislý na „Veselé trávě“. Bylo mu teprve 16. Druhé ráno po rozhovoru s profesorem věděl, že je hledaným číslo 1. A realita si ho nakonec stejně našla…

…„Dryane! Dryane! Dryane!“, hlas v jeho hlavě zesiloval…

…Je tohle skutečnost?…

„Co se děje?!“, Dryan sebou prudce trhl. Ležel v posteli a hlavu měl celou ovázanou do hadrů. „Kde to jsem… moje hlava… co se to stalo?“. Teprve teď si všimnul ošetřující stojící před jeho lůžkem. „To nic, to je jen lehká amnesie, za chvíli si na vše vzpomenete“. Dryan se posadil a pomalu se rozkoukával. Nacházel se v městském lékařském středisku. Místnost, ve které se nacházel působila dost ponurým dojmem – holé stěny, pár lůžek a jediné široké okno. Léčitelka mu podala hrnek teplé vody a posadila se vedle něj. „Praštil jsem se do hlavy?“, ptal se s nejistotou. „Je to lehká fraktura, máte velké štestí, že jste vůbec naživu“. Elf usrkl z hrnku.“Jak se to stalo?“. „Zřejmě jste uklouzl. Našel vás nějaký starý pobuda přede dveřmi vašeho domu, nebýt jej, kdoví jak to mohlo dopadnout“. Dryan se tiše zastyděl. Raději by k úrazu přišel v bitce, ale takhle potupný incident? „Už je vám lépe?“, zeptala se ošetřovatelka. „Snad ano…“, povzdechl si a podíval se do její tváře. Vždy si ošetřovatele představoval jako staré, zatrpklé lidi. Vedle něj ale seděl někdo úplně jiný. Mladá dívka půvabného vzezření s kratšími plavými vlasy a pronikavýma, zelenýma očima. Dryan cítil, jak se v nich jeho pohled utápí. „Pokud se cítíte v pořádku, můžete si dole vyzvednout oblečení, věci a jít domů“. Položil hrnek na stůl a konečně se vzpamatoval. „Ano, myslím že jsem v pořádku“. Postavil se a všiml si, že na sobě má pouze kalhoty z pytloviny, které mu navíc byly volné. „Počkejte. Musím vám vyměnit obvaz“. Ošetřovatelka ho jemně usadila zpět na lůžko a dotkla se přitom nehty jeho břicha. Vyndala z obvazu sponu a pomalu jej odmotávala. Dryan dostal podivný tik do nohy. S ženami neměl nikdy zvláště velké zkušenosti. Popravdě mu byly dost dlouho ukradené. Svůj první polibek získal až v 15ti na oslavě svých narozenin. „Jak to, že znáte mé jméno?“, udivil se najednou. „Kdo by neznal našeho kejklíře“, usmála se na něj. Na chvíli zatoužil, aby byl obvaz na jeho hlavě nekonečně dlouhý. „Tak a teď vám tam dám nový…“. Ošetřovatelka odněkud vytáhla čistý hadr a začala mu jej zpět vázat. „Můžu se zeptat…“, kejklíř trochu zčervenal. „Jak se jmenujete?“. „Theriel, to jméno mi dali mí pěstouni“. „Ty… totiž vy jste o své rodiče přišla“. „Nikdy jsem je neznala, vyrůstala jsem jako nalezenec“. Cítil jak mu sjíždí pohled dolů. „Mí rodiče jsou naživu, ale malé pole je moc neuživí“, řekl. „Hotovo. Obvaz si alespoň do zítřka nesundávejte“. Znovu vstal. Najednou se mu z ošetřovny nijak zvláště nechtělo. Raději by trávil čas s Theriel, ale nakonec se vydal na odchod. „Kde že si to mám vyzvednout šaty?“, zeptal se mezi dveřmi…

…“Víš vůbec, jaký máš štístko?“, mlynář kroutil hlavou. „Ještě že se neponičila“, říkal Dryan a přejížděl přitom prsty po hřbetu loutny. „Buď rád, že se ti nic vážnějšího nestalo“. Oba kráčeli směrem k mlýnu. Ve městě byl klid a svěží povětří předpovídalo vydařený den. „Uvažoval jsem…“, začal nesměle elf. „Chci opustit Chomětic“. „Kluku ty mě překvapuješ“. „Ne… myslím to vážně. Asi půjdu navštívit svou rodinu, porozhlédnu se po světě…“. „No… mě se to jako příliš dobrý nápad nezdá…“, odvětil mlynář a podrbal se přitom na hlavě. „Chápu tvé obavy otče, ale zde pro mě už nic není…“. „Pokud to bereš takhle… myslel jsem, že bych tě zaučil v řemesle…“. „Jenže já jsem už vyrostl, dokážu sám poznat, co pro mě je a není dobré, jsem svým pánem. Nemůžeš mě pořád vychovávat a své rady si laskavě taky nech pro sebe“. Dryan na mlynáře ještě nikdy nezvýšil hlas. Teď na něj ale křičel. Vybouchl zuřivostí. Už dál nemohl trpět toho starého soudkovitého chlapíka s bílou čepicí. Jeho řeči mu šli na nervy, jeho vzhled mu šel na nervy, jeho mlynářské řemeslo mu šlo na nervy. Byl toho plný, a teď hrnec přetekl. Všechen obsah mu vychrstl do tváře. Mlynář mu ale jen dál hleděl do očí. „Musel jsi se vážně hodně praštit do hlavy“. Dryanovi bylo trapně. Kde se to v něm vzalo? Ještě nikdy se takhle nezachoval, alespoň ne k někomu jako byl on. Omlouvat se? Ne! Jistě k tomu měl důvod…



Je mi líto, že naše poslední setkání dopadlo tak, jak dopadlo
Pozítří už budu v Haroghaldu, prý se tam konají nějaké slavnosti
Potom navštívím svou rodnou ves
To už budu ale daleko za kopcem, daleko od Chomětic a od Chomětického mlýna
Za celý svůj život už ale nenajdu takového přítele, jako jsi byl ty
Vždy jsi mi byl oporou a snažil jsi se pro mě udělat jen to nejlepší
Tyto řádky jistě neoplatí to vše co jsi pro mě udělal
Alespoň se ti tedy dávám své „díky“…

Když budu hrát na loutnu vzpomenu si na tebe, na šum posedlé říčky a kroužky kouře z tvé dýmky

S přáním dobré vůle pro největšího přítele
Dryan

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog