Sawliet: i kněz občas sklouzne (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Sawliet: i kněz občas sklouzne

Autor : agarwaen   9. srpna 2009   Povídky
Tak jsem zkusil zase něco napsat. Hrozně vás prosím, přečtěte si to celý a komentujte. Prosím, kritizujte,chvalte :) cokoliv. A promiňte za gramatiku, čárky, překlepy :)

Někdo dře celý život a dostane se mu mizivé odměny. Někdo dostane jeden nápad a zbytek života žije v přepychu. Většinou se tyto dva druhy lidí snáší asi jako slunce a led. Ovšem to nebyl případ Michaela Copiosa a Olivera Broka. První z této dvojice byl milionář. Tento člověk nikdy nemusel nic dělat a přesto má několik domů, slávu, auta a vše co si zamane. A to jen díky tomu, že ho kdysi napadla jedna zajímavá věc. Samozřejmě si ji nechal patentovat. Dnes mu za ní pravidelně chodí závratné částky. Naproti tomu druhý z dvojice je kněz. Oliver Broke vyrůstal v chudé rodině na kraji Londýna. Nikdy neměl to co ostatní a přece se rozhodl, že bude lidem pomáhat. Nikdo pořádně neví jak se tihle dva muži vůbec seznámili, ale teď spolu procházejí Londýnem a zaujatě se baví. Je jasné kdo z nich má větší sebevědomí. Aby ho také Michael Copiosa neměl, když jeho ochranka čítala přes půl tuny. Neustále ho obklopovali. Prostě se nemohlo stát, že by někdo Michaela zranil.

Kroky těchto dvou mužů směřovali do samého centra Londýna. Do baru jménem Ilsadonic. Před barem se zastavili. Kdekoli jinde by byla hluboká, strašidelná noc. Tady ne. Tady to bylo jako ve dne. Ulicemi procházeli tisíce lidí hledajících zábavu, spokojenost, práci nebo cokoli jiného. Jejich stereotypní tváře osvěcovalo mnoho neonových reklam a světel z nejrůznějších budov okolo. Tady v Londýně to opravdu žilo. Naše dvojice pořád stála před barem.

„Copak nechceš jít dovnitř?“ Ušklíbl se Michael.
„Myslíš si, že ano? Popravdě se mi to místo hnusí. Já jdu pryč.“ Nervózně odpověděl Broke.
„Co tak najednou? Nevypadáš ve svojí kůži.“
„Musím, chováš se jako bys zapomněl co vlastně jsem.“ Opáčil Broke.
„Dělej jak myslíš, ty toho budeš litovat.“
„Sbohem.“
„S čímkoli.“ Michael se rozloučil narážkou. Často si ze svého kamaráda utahoval. Nemyslel to zle, jen často nepřemýšlel co vlastně dělal. Na to ho Broke políbil na tvář a odešel. Loučil se takto s každým. Nebyl jiné orientace nebo něco podobného. V první řadě to byl kněz a tohle kněží prostě dělají. Je zajímavé, že minutu po rozloučení Michael Copiosa vlastnil dvě nové věci. Krev kolem sebe a kulku v hlavě. Ležel před barem a pomalu chladl.

Sawliet se právě převaloval na pohovce ve svých volných džínách a bílém tričku bez jakéhokoli vzoru. Měl ostře řezané černé vlasy a velké oči s hnědými zorničkami. I přes barvy, které na jeho hlavě figurovaly, měl bílou pleť. Až nezdravě bílou. To by si určitě říkal, kdyby někdy svůj vzhled řešil. Radši řešil důležitější věci. Například jestli se mu vyplatí dojít pro banán co ležel v kuchyni na stole, když se tak příjemně válí na sedačce. Sawliet miloval banány. Jejich chuť mu připadala dokonalá a taky mu pomáhaly přemýšlet. To potřeboval. Sám občas nechápal jakto, že je uznáván jako nejlepší detektiv v zemi. Bylo mu sotva dvacet. Je pravda, že měl inteligenční kvocient přes sto padesát, ale to pro něj byli jen čísla. Bylo mnohem důležitější jestli se vyplatí jít pro ten banán. Přirozeně. Stejně k tomu byl donucen a to tím, že mu zazvonil telefon. Okamžitě zalitoval, že si ho nevzal s sebou na sedačku. Chtěl tam strávit minimálně půl dne a v tom okamžiku to bylo v háji. Když telefon zvedl, zjistil, že má na drátě hlavního vyšetřovatele BNS George Greise. Zase ho otravovali. Ne, že by ho nezajímalo co mu chtějí, ale zkrátka chtěl ležet na té sedačce.

„Proč mi voláte?“ Optal se Sawliet.
„Naléhavý případ.“ Odpověděl hlas v telefonu.
„Naléhavý? To jste přišli na další přídavné jméno?“ Sawliet si tu poznámku nemohl odpustit, protože v poslední době tu byly vážné, hrozné, těžké, bezodkladné, velké a zajímavé případy.
„Hmm.“ Odfrkl si v telefonu.
„Tak co?“ Optal se Sawliet.
„Znáte Michaela Copiosa?“
„To je ten jak vymyslel tu hroznou písničku?“
„Ne, není.“
„Tak co je s ním?“
„Je mrtvý.“
„Naléhavé překvapení.“ Řekl Sawliet sarkasticky.
„Berte to vážně.“
„Vážně beru jen banány.“
„Vyřešte kdo ho zabil.“ Ignoroval předchozí poznámku Greis.
„Jako bych právě dělal něco jiného.“
„A neděláte?“
„Dělám.“
„Začněte.“
„S čím?“ Sawliet zkoušel co Greis vydrží.
„To mi děláte schválně?“ Moc toho nevydržel Greis.
„Ano. Nashle.“ Ukončil Sawliet rozhovor, který ho přestal bavit.

Obyčejnému detektivovi by rozhodně řekli víc informací. Sawliet je nepotřeboval, protože o tom případu už věděl. Jen čekal až mu ho zadají vyřešit. Dokonce si domluvil schůzku před barem Ilsadonic s jedním z mužů z ochranky v osm hodin dnes večer. Byl rád, že se případ udál v Londýně, protože necestoval s oblibou. Nebyl rád, když na něj koukalo moc lidí. Přece jenom vypadal trochu extravagantně a určitě nehodlal nosit plášť a klobouk. Nebyl to žádný Sherlock Holmess. Věděl, že tahle noc bude dlouhá a tak se rozhodl obsadit gauč až do večera.

Když se z něj zvedl bylo už sedm hodin. Rozhodl se, že vyrazí na cestu. Nazul si tenisky a oblékl si šálu. V kombinaci s tenkým tričkem to působilo divně, ale to Sawlieta nijak zvlášť netrápilo. Vyšel tedy ven ze svého bytu. Měl sice peněz tolik, že by až dokonce života nemusel pracovat, ale co by dělal s vilou? Kdo by to uklízel, když Sawliet nechtěl, aby mu v domě oxidovala uklízečka? Byt jedna plus jedna celkově víc vyhovoval jeho potřebám. Zamkl dveře a klíče vložil do kapsy. Na to seběhl po schodech dolů a pospíchal na zastávku. Brzo mu jel autobus, takže na místě setkání měl spoždění zhruba jen hodinu což u něj nebylo normální. Jednou měl zpoždění zhruba pěti dnů, když si spletl letadlo do Japonska s letadlem na Hawai. Možná by to stihl dřív jenže na Hawaii bylo tolik banánů...

Dorazil na místo setkání. Tam na něj čekal jeden muž s Copiosovi bývalé ochranky. Jakmile k němu Sawliet přišel, muž se trochu zarazil. Byl překvapený. Oni dva totiž vzájemně dost kontrastovali. Sawliet vypadal jako puberťák s klasickým pohledem na svět. Bodyguard byl spíš klasická gorila. Černoch v saku a s kufříkem v ruce. Zkrátka někdo, kdo se s puberťáky nebaví. Jejich konverzace začala.

„Promiňte, vy jste Puberto Casablanca, detektiv co mi volal?“ Otázal se onen bodyguard.
„Ano, to jsem já.“ Sawliet nebyl ve vymýšlení falešných jmen talent.
„Čekal jsem...“ Bodyguard naznačil pauzou po slovu JSEM svoje pocity.
„Sherlocka?“ Dodal Sawliet. Bodyguard byl zjevně trochu nesvůj.
„To nevadí, řekněte mi jak to celé bylo.“
„Dobrá.“ Začal Bodyguard.
„Bylo to tak, že s námi šel kněz. Jistý Oliver. Pochytil jsem to z rozhovoru. On a pan Copiosa si neustále o něčem povídali, až došli před bar kde teď stojíme my. Tam dal ten kněz pusu panu Copiosovi a odešel.“
„Pusu?“ Přerušil ho Sawliet.
„To dělá přeci každý kněz, ne?“
„Ne.“
„Tak mě nechte prosím pokračovat.“ Řekl bodyguard. Sawliet na to kývl.
„Pak se to všechno událo hrozně rychle. Byl slyšet výstřel a pan Copiosa spadl na zem. Zavolali jsme záchranku, ale pozdě. Kulka mu prý způsobila obrovské poškození mozku. Byl konec. Pak jsme šli vypovídat na policii. Po tom všem jsme odešli.“ Dokončil vyprávění.
„Stáli jste kolem něj? Nebylo možné, že mezi vámi byla velká mezera?“ Optal se Sawliet.
„Ne.“
„Tak je to jasný, střílel ze střechy. Nashle.“ Usmál se pro sebe Sawliet.
„To je vše? Myslel jsem, že se budete ptát na víc věcí.“ Zaraženě řekl bodyguard.
„Jak se vám líbilo dnešní počasí?“ Sawliet nevynechal dávku sarkazmu.
„Nashle.“ Bodyguard si správně uvědomil, že nemá moc cenu dál s „Puberto Casablancou“ mluvit takže odešel.

Sawliet vytáhl z kapsy svůj mobil. Kdyby se do něj chtěl někdo trefně navážet tak by bylo nejvhodnější slovní spojení: „A kde k tomu mobilu máš podvozek?“ Tahle věc s mobilem byla stejná věc jako s bytem. Stačí volat. Vždyť měl momentálně kredit přes padesát tisíc. Věděl za co utratit peníze. Vytočil číslo. Dovolal se přesně tam kam chtěl.

„Čau Matte.“ Začal rozhovor Sawliet.
„Nazdar Sawli, co potřebuješ?“ Odpověděl hlas v telefonu.
„Prozkoumej vzorky střech kolem baru Ilsadonic.“
„Vzorky jako jak? DNA? Složení podlahy?“
„Všechno.“
„To po mně chceš fakt moc.“
„Není to poprvý ani naposled.“
„Jako bych se divil.“
„Uděláš to?“
„Mám snad jinou možnost?“
„Myslíš, že máš jinou možnost?“
„Proč odpovídáš na otázku otázkou?“
„Proč máš řeči okolo?“

Oba se zasmáli a položili telefony. Tohle byla jejich běžná konverzace a nesmírně je bavila. Sawliet šel domů. Sundal tenisky a šálu, šel se vysprchovat samozřejmě za doprovodu metalové hudby přičemž roli mikrofonu dostala sprchová hlavice. Po neobyčejně mokrém koncertě šel spát. Ráno měl už na mailu všechny potřebné informace. Našel se tam DNA vzorek jistého Normana Broughana.

„Tak Norman jo?“ Sawliet si vzpomněl, že tak chtěl pojmenovat svojí akvarijní rybičku. Škoda, že mu pošla dřív než si on sám na to jméno vůbec zvykl. Holt asi nebyl chovatel od narození. Taky netušil, že ryby nejedí banány. Každopádně měl v počítači pravidelně se aktualizující databázi zločinců. Zadal si jméno Norman Broughan. Vida!

NORMAN BROUGHAN
VĚK: 37 LET
RODINNÝ STAV: ZADANÝ
ADRESA: LIVERPOOL, GREWBOND STREET 34/543
PŘESTUPKY: DROBNÉ KRÁDEŽE

A pod tím textem byla jeho fotka od hrudi nahoru. Byl to šlachovitý, urostlý muž s ostře řezanými rysy. Měl zelené oči a svítivě zrzavé, nakrátko zastřižené vlasy. „Z očí mu tříští šílenství jako mojí mamce... A taky rybičce Normanovi, když jsem jí nutil jíst banány.“ Pomyslel si Sawliet. Opět vytočil telefon. Zavolal Greisovi z BNS, aby pro něj poslal autem a dal mu jednotku SWATu. Sawliet si byl vědom, že je jen jeden z mála lidí co tohle na požádání dostane. Zkrátka byl třída, on to věděl, jen to neřešil.

O pár chvil později před jeho domem zastavilo auto. Dodávka. Byla celá černá. BNS si dávalo záležet na stylu. Možná až moc. Možná až tak, že zanedbávali většinu ostatních věcí. Nastoupil do dodávky na místo spolujedoucího vedle řidiče, kterého mimochodem znal. Byl to padesátiletý muž kterému na hlavě rostla krásná trvalá pleš. Sawliet mu říkal Billy. Jejich rozhovor skončil pozdravem. Ti dva si neměli co říct. Sawliet si vlastně s většinou lidí neměl co říct.

Cesta byla dlouhá a navíc se z nakládacích prostor dodávky obývanou SWAT ozývali jakési divné zvuky, ale Sawliet nakonec úspěšně dorazil do Grewbondu v Liverpoolu. Zastavili před Broughanovým domem. SWAT byli hodně horlivý. Vyskákali z dodávky a běželi vyrazit dveře. Jakmile je vyrazili tak zařvali na celý okres něco o tom, že má Norman Broughan vystoupit z domu s rukama nad hlavou.

Sawliet se naklonil k Billymu. „Tohle je jejich běžný pracovní postup?“ Optal se.
„Ano, dokonce to pravidelně cvičí.“ Odpověděl Billy.
„Opravdu až moc stylu.“ Pobaveně dodal Sawliet.

Je nutno dodat, že dům Broughanových nebyl nikterak luxusní. Stará omítka opadávala, střecha byla opravovaná. Na zahradě neměli anglický trávník nýbrž anglické bahno. Vevnitř to asi neměli o moc lepší. Ne, že by tam bylo bahno, ale Sawliet by klidně strčil banán do ohně za to, že to prostě luxus nebyl.

Brzy z domu vyšel Norman Broughan. Vypadal úplně jinak než na fotce. Tenhle Norman nebyl šlachovitý, ale strhaný. V očích měl únavu a přepracovanost. Sawliet koutkem oka zachytil jak se mihla v okně jakási tvář. Pak druhá, třetí, čtvrtá. Byly to dětské tváře. Sawliet tu myšlenku dál nerozváděl. Broughan byl obviněný. Tečka. SWAT ho rychle vyvedla do dodávky. Bez otázek, bez ničeho. Jeli zpátky. Sawliet si vždycky myslel, že potřebujete hodně papírů, když někoho chcete vyvést z domu někam daleko. Jak to vypadalo tak se mýlil. Když byli zpět v Londýně, dodávka zastavila před budovou BNS. Normana zatáhli dovnitř. Sawliet šel za nimi. Celá ta událost se odehrála strašně rychle. Opravdu, až moc rychle na to jak Sawliet obyčejně koná věci pomalu.

Sawlietovo objevení se na policejní stanici bylo docela poprask. Většina lidí ho tu znala a tak věděla, že se opět chystá něco většího. Většího než vyplnění formuláře o poškození auta což byla jejich každodenní rutina, když to vezmeme s nadsázkou. Byli z toho celkem šťastní. Naproti tomu Sawliet tak šťastný nebyl. Neměl rád tyhle administrativní budovy. Byli moc formální, moc čisté, moc normální, moc světlé… na Sawlieta. On každopádně nemeškal. Kdyby na jednom místě zůstal moc dlouho, lidé by se začali hromadit a tak šel přímo za tím koho potřebuje. Brzy našel jeho kancelář. Vešel tam. Ta kancelář byla stejná jako zbytek budovy. Otravná. Nezajímavá. Uprostřed ní seděl muž, který jako by z oka vypadl představě klasického Američana. Při těle. Když říkám "při těle" myslím tím tři obsazené sedačky v autobuse. Měl tmavší kůži a tmavé strniště, jinak byl plešatý. Trošku připomínal kosatku s očima bulldoga.

„Brýden Greisi.“ Pozdravil Sawliet.
„Nemám moc času, k věci.“ Odpověděl Greis. Dnes byl nějaký nesvůj. Bylo to na něm vidět.
„Mám plán.“
„Zase?“
„Říkáte to tónem jako by někdy nějakej můj plán nevyšel.“
„Pravda, o co jde?“
„Budu k tomu potřebovat Normana Broughana, Vás a asi šedesát agentů BNS.“
„Dneska si nějakej skromnej.“
„Dal jsem se na Budhismus.“
„Teď vážně, proč jich potřebuješ tolik?"
„Nechci riskovat."
„Dobrá, máš je mít. Jdeme na to.“

Greis zavolal svým podřízeným. Brzy do místnosti napochodoval Norman Broughan. Stejně strhaný jako před tím. Vlastně víc. Trochu to vypadalo jako, že má na krajíčku. Nabídli mu židli a on si sedl. Byl zticha. Čekal co mu řeknou..“

„Takže... Kdo ti za to zaplatil?“ Začal Sawliet tykat Broughanovi.
„Říkal, že mi dá celých tisíc liber!“ Začal Broughan výslech příznivěji než by mohli Sawliet a Greis čekat.
„Nezdá se vám to trochu málo, za vraždu?“ Vložil se do toho Greis.
„Ne, když berete plat jako já.“ Mluvil Broughan naprosto otevřeně.
„Víte, že za vraždu si ve vězení pobydete slušně dlouho?“ Postrašil Greis Broughana.
„Když vám jakkoli pomůžu, co získám?“ Zeptal se Broughan.
„Hodně." Odpověděl Sawliet.
„Je možné, že vám rapidně snížíme trest." Dodal Greis
„Nemám co ztratit. Bylo to takhle.“ začal Broughan.

„S Oliverem Brokem se znám už hodně dlouhou dobu. Oddával mně a mojí ženu. Věděl o mých zločinech a často mi z nich pomohl ven. On sám, ale taky nebyl svatý. Celý život toužil po luxusu a přesto se mu ho nedostávalo. Kontaktoval si tedy Michaela Copiosa, znáte ho. Ten, kterého jsem zabil.“ Sawliet i Greis kývli hlavou na souhlas. Broughan pokračoval „Nadělal si u něj desítky půjček. Byl v tom až po uši. Možná jste to nevěděli, ale Copiosa měl velmi drsné metody jak tahat z lidí peníze nehledě na to jestli to byli jeho přátelé nebo ne. Broke mu pořád sliboval, že mu to splatí, ale to nešlo. Tak jsi od Copiosi půjčil tisíc liber s tím, že mu je příští týden vrátí. Těmi librami zaplatil on mně za to abych Copiosu zabil. Broke mu zkrátka nemusel potom splácet ostatní peníze. Copiosa si zaplatil vlastní smrt. Možná, že kdyby dlužníkům nelámal kosti dopadlo by to jinak.“ Dopověděl Broughan. Sawliet si všiml jak prší. Pak začal mluvit zase on.

„Takže, můj plán spočívá v tom, že...“

***

Na to Sawliet vložil Broughanovi do ruky nějakou malou věc. Pak se otočil na Greise.

„Už jste nakázal vašim agentům co mají dělat?“ Zeptal se Sawliet.
„Ano.“ Odpověděl Greis.
„A prosím, zkuste to beze stylu.“
„Cože?“

Sawliet se usmál a vyšel z kanceláře. Broughana měl po svém boku.

„Věřím v tebe.“ Řekl Sawliet. Broughan se na to nejistě usmál. Ve svém srdci si nebyl jistý vůbec tím co bude zhruba za hodinu prožívat. Netušil jaké to bude. Chvíli o tom přemýšlel, ale to už společně se Sawlietem vycházel z budovy. Naštěstí jim pučili aspoň deštník, jinak by byli oba promoklí, až na kost. Začínalo se pomalu stmívat, do toho ten déšť. Broughan měl pocit, že se tahle atmosféra dělá snad schválně. V Sawlietovi koloval adrenalin. Vždycky v něm koloval adrenalin, když se schylovalo k něčemu podobnému. Všude bylo mokro. I v autobuse ve kterém zrovna jeli ke kostelu. Všude panoval chlad a přece tu bylo spoustu lidí. Déšt bubnoval na sklo ve svém rychlém tempu. Toho se ovšem Sawliet moc nenaposlouchal jelikož právě přijeli na zastávku, u které měli vystoupit.

Teď už se před nimi tyčil kostel v celé své kráse i hrůzostrašnosti. Stáli před ním a dokonce i Sawliet ucítil zamrazení v zádech. Věděl, že tam ve vnitř je ten, kdo může za celou tuhle zvrácenost. Věděl, že tam vevnitř je ten, kdo zkazil život už tak chudé rodině Broughanových. Pokud měla Normanova žena čtyři děti, neexistoval způsob jak je uživit všechny najednou. To Oliver Broke mohl za to, že nejspíš skončí v dětském domově. Oliver Broke mohl za to, že Michael Copiosa je mrtvý. To on. Ač to nebyla Sawlietova věc, nehodlal mu odpustit. „Běžte, pobídl Broughana Sawliet.“ Sawliet čekal před kostelem a Norman Broughan do něj právě sám vešel..

Když se dostal dovnitř viděl hubenou postavu v rouchu jak se modlí u oltáře. Postava se na něj otočila. Byl to Oliver Broke ovšem vyhublejší a vrásčitější než, když ho viděl naposled. Broke se napřímil. Broughan se začal klepat strachem. V ruce držel to co mu dal Sawliet, Broke v ruce držel revolver. Nejspíš ho měl někde v kapse roucha. Jakmile to Broughan uviděl projel jím mráz po zádech. Celá situace byla děsivá. V kostele, v noci, za deště s mužem co drží revolver a připomíná mrtvolu, to bývá děsivé. Z vrchu na ně hleděly sochy svatých. V kostele se rozhostilo ticho...

„Proč jsi tu?“ Ledově se optal Broke.
„Chci víc, dej mi víc peněz.“ Odpověděl třesoucím se hlasem Broughan.

V kostele znovu zavládlo ticho.

„Jsi tu sám?“ Brokeho hlas se nyní změnil na syčivý.
„Ano...“ Potichu odpověděl Broughan.

„AAaa!“ Broke spadl na kolena. Začal sebou škubat. Něco řval. Majestátnost kostela jeho hlas ještě rozezvučňovala. Ten řev se ozýval ze všech stran.

„Všude! Mluví na mně!“ Řval Broke svíjející se na zemi. „Co mám... Co mám dělat!?“ V agónii křičel. Ječel jako pominutý, jeho končetiny se dostávali do podivuhodných tvarů.
„On říká!“ Opět zaječel a škubl sebou.
„Říká že chce být... Áaaa! Pomstěn!“ Broke sebou ještě párkrát škubl. Po chvíli vstal.
„Všude slyším Michaela mluvit, mluví ze stěn, ze soch, z obrazů! Chce být pomstěn!“ Řval na Broughana.
„Ty... ty jsi se... pomátl...“ Broughan se nyní třásl strachy.
„Já... já vím co udělám... Jestli tě zabiju... jestli tě zabiju, on utichne! Přestane mluvit! Už mu nebude vadit, že můžu za to, že je mrtvý!“ Smál se šíleně Broke.
„Ne... Ne...“ Šeptal třesoucí se Broughan.

Broke se rozesmál. Namířil na Broughana revolver a střelil mu třikrát do hrudi. Broughan se sesunul v kaluži krve na podlahu. To byl signál, který Sawliet očekával. Vstoupil do kostela. Dva podivíni se ocitli tváří v tvář. Sawliet a Broke. Broke byl u vytržení. Zešílel. Stáli proti sobě. Sawliet měl zatajený dech. Déšť se tříštil o okna kostela. Broke se opět šíleně zasmál.

„Tak střílej!“ Zakřičel Sawliet, Broke se zasmál. Zazněly tři ohlušující rány.
Vystřílel do Sawlieta zbytek zásobníku. Sawliet spadl na kolena k tělu Broughana. Bylo ticho.
Brokeovi stoupal dým z revolveru. Sawliet měl skloněnou hlavu tak, že mu nebylo vidět do obličeje. Položil ruku na tělo Broughana. Pak se usmál. Přesně jak plánoval. Zvedl se ze země. Broughan se zvedl s ním. Měl tričko od krve. Nebyla to jeho krev. Brokemu se rozšířili zorničky. Sawliet se usmíval. Broke upustil revolver, ten ze zařinčením spadl na kostelní dlaždice. Ustoupil o pár kroků. Teď se třásl pro změnu on. Sawliet si úsměv nedokázal odpustit. V kostele se rozmáhalo ticho. Sawliet ho přerušil.

„Chcete něco vidět?“ Řekl a na to si on i Broughan zvedli trička. Neprůstřelné vesty. V každé z nich byli tři kulky. Broke opět o několik kroků ustoupil. Sawliet začal.
„Dal jsem Broughanovi dvě věci. Kapsli s krví a hodně citlivý mikrofon. Kapsli měl rozbít, když jsi do něj vystřílel ty náboje. Měl hrát mrtvého. Na mikrofon se automaticky ukládá audiozáznam. Máme tam tvoje doznání.“
Brokovi se zatajil dech. Začal se třást vztekem. Rozběhl se k Sawlieotovi. Chtěl ho uškrtit.
„To bych nedělal!“ Zařval Sawliet. Broke se zastavil.
„Ten mikrofon je napojený na sluchátka všech agentů kolem kostela. Teď právě jich tam je tak šedesát!“
„Jak?! Jak si mohl tušit, co udělám?! Jak?!“ Řval zoufale Broke.
Chvíli bylo ticho. Pak se Sawliet usmál. „Jsem přece detektiv.“
Broke začal šílet. Došlo mu, že neuteče. Rozběhl s k Sawlietovi, chtěl ho zabít.
„Teď!“ Zařval Sawliet do mikrofonu. V tu chvíli do kostela naběhlo zhruba šedesát agentů BNS. Někomu by se možná zdál tenhle počet přehnaný, ale přecijenom - BNS byla financována ze státní kasy, která byla financována lidmi a také většina agentů potřebovala zkušenosti. Jak je nejlépe získat? Chytli Broka a odtáhli ho do dodávky. Najednou se kostel úplně naplnil. Byli tu doktoři, Mett, Billy... spousta lidí.

Greis došel k Sawlietovi. Broughana někam odvedli.
„To se od tebe dalo čekat.“ Řekl Greis Sawlietovi.
„Dělá mi starost Broughan, riskoval život a co kdyby ho trefil do hlavy?“
„Já vím jen, že bude mít trest pět let ve vězení.“ Řekl polopatisticky Greis.
„Rozhodl jsem se, že pošlu jejich rodinně nějaký peníze, matka se čtyřma dětma... Stejně nevím co s těma penězma dělat.“ Pověděl trošku nadlehčeně Sawliet.
„Kolik?“ Zeptal se Greis.
„Šedesát tisíc liber.“ Odpověděl Sawliet. Greisovi spadla dolní čelist.
„Tolik?!“
„Ano.“
Greis to chvíli rozdýchával. Pak se ještě naposled zeptal.
„K čemu měl tu kapsli krve? Nestačilo aby zemřel bez louže krve?“
Sawliet chvíli mlčel. Pak se usmál.
„BNS má styl.“ Hned na to se otočil a šel domů. S úsměvem na tváři. Dopadlo to dobře. Víceméně. Ty banány co měl doma totiž ještě neuhnili.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

MARK - 7. září 2010 22:19
MARK

Zatím nejstylovější detektiv, kterého jsem četl. Sharlock hadr. Moc bych se nedivil, kdyby měl ten případ vyřešený dřív, než mu zavolají. Kdybych někdy dělal hláškujícího detektiva, tak by vypadal takhle.

Ještě furt nemůžu z toho: "Nebylo možné, že mezi vámi byla velká mezera?“ Optal se Sawliet.
„Ne.“
„Tak je to jasný, střílel ze střechy. Nashle.“

Ty banánový perličky byli taky super.

"Jednou měl zpoždění zhruba pěti dnů, když si spletl letadlo do Japonska s letadlem na Hawai. Možná by to stihl dřív jenže na Hawaii bylo tolik banánů..."

Sice to není zrovna moc detektivní záležitost, ale jak by řekl každý hráč devil may cry 4 - SSS (Sakra Super Stylový), to znamená za pět!
*Nejasné klikyháky.*

Dharmi - 30. srpna 2009 15:39
Dharmi

Líbí se mi "banánové perličky", které tu zazněly. Je to osvěžující. Mám rád takový stylový vtip. Detektivky nikdy nečtu(nudí mne), ale tohle mi dalo inspiraci číst dál.
Dharmí

hater - 11. srpna 2009 11:01
hater

agarwaen 9. srpna 2009 22:43
Jako jo, když si to čtu, tak si dokážu představit celkem živě teenagera v tričku a džínách, jak říká něco takové :-) taky více než hromadu agentů na závěr jsem ocenil tu bouřku.

agarwaen - 9. srpna 2009 22:43
agarwaen

hater 9. srpna 2009 21:39

Částečně jsem se inspiroval jednou postavou z jednoho krátkýho anime, ale tak 80% je původní. Jen mě tak napadla. Nechtěl jsem psát stereotypního "kloubokovýho" detektiva. Pokračování? Asi jo, časem se k tomu určitě dostanu :)
http://bandzone.cz/zixi

hater - 9. srpna 2009 21:39
hater

agarwaen 9. srpna 2009 21:04
plánuješ pokračování? Tu postavu hraješ v nějaké jeskyni? :-)

agarwaen - 9. srpna 2009 21:04
agarwaen

hater 9. srpna 2009 19:58

Máš pravdu :), nechtěl jsem to psát nějak vážně, ale souhlas - napsat dobrou detektivku umí málokdo :)
http://bandzone.cz/zixi

hater - 9. srpna 2009 19:58
hater

Zkušený detektiv, který nechodí v balóňáku ani nemá drsné kovbojské boty, nýbrž tričko a džíny. A ještě k tomu je to teenager :-)

Když bych měl hodnotit, jak moc je případ záhadný nebo akční, připadá mi to spíše jako parodie :-)
A teď to nemyslím špatně, doufám, že se autor neurazí :-) napsat dobrou detektivku není snadné. Prostě si připadám jako kdybych se díval na nějaký komiks parodující Kolomba a nebo Poirota nebo jiného detektiva.

Záhadný případ je postavený na tom, že oběť je zastřelena uprostřed své ochranky, tedy myšleno tak, že okolo oběti je neustále pět mužů a ti jsou jeho živý štít, takže jej není možné zastřelit. Přesto hned teď mně napadají velmi snadná řešení, jak takovou neprůstřelnou obranu prorazit. Jed ve skleničce, bomba v autě, hozený granát, ... Podle mého skromného názoru musí ochranka fungovat jinak, pokud chce svého klienta ochránit, než jen stát okolo něj.

Navíc (a to možná předchozí odstavec úplně maže :-) ) možná detektivní záhada ani nebyla záměrem autora, protože v textu to není vůbec zdůrazněno.

Dalším prvkem parodie je například rozhovor hlavního hrdiny, teenage detektiva s ochrankou. Velká gorila mluví s malým klukem jako když se malý psík snaží odprosit svou paničku za to, že počůral chodník a ne trávu.

Ve stejném stylu je i zbytek textu :-)

Abych pouze nekritizoval, jsou tu samozřejmě i ty lepší stránky. Čte se to celkem fajn, odsýpá to a není to bez nápadu. Hlavní hrdina má charakter a okolní postavy jsou také celkem pěkně popsané. Jen je to prostě z nějakého jiného světa parodie a nebo si moc vymýšlím.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog