Sbohem, lásko (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Sbohem, lásko

Autor : Saia   21. února 2010   Povídky
Úryvek ze života jedné mladé ženy... (...Krátký výdech a nádech, vítr, prohánějící se uličkou, hlaveň zarývající se do mého trapézového svalu, kaluž krve pod mýma nohama, jako moře příslibů v další a další. Počkat. Stop. Přetočit. Replay. (...)

S nevyřčeným „Sbohem“ na rtech jsem stiskla spoušť.
Následoval výstřel.
Dutá rána.
Rychlý úkrok stranou, aby mi jeho hlava nedopadla na bílé tenisky. Bílé tenisky, jejichž podrážky se zbarvily krví.
Čvachtavý zvuk, jež doprovázel mé přešlápnutí.
Kruté ušklíbnutí. „Ty už mi asi nový boty nekoupíš, co?“
Krátký výdech a nádech, vítr prohánějící se uličkou, hlaveň zarývající se do mého trapézového svalu, kaluž krve pod mýma nohama, jako moře příslibů v další a další.
Počkat.
Stop. Přetočit. Replay.
Něčí zbraň... Studená hlaveň... kulka ukrytá v komoře... bum... game over... V mé hlavě automaticky začaly naskakovat náhodné asociace. Mozek jsem měla jak při volném pádu. Absolutně vynulovaný. Tak tohle je ono?
Ta emoce...
... co zažívá má klientela? Když cítí přicházející smrt? Tak tohle je doopravdy ono?
Jak... neuchopitelné a přitom zcela přízemní. Protože co má být obyčejnějšího než smrt? Je všude kolem nás. Přirozená součást života. Tak proč mi buší srdce? Dlaně vlhnou? Krev tepe ve spáncích a přitom se cítím otupělá...

„Každá svině má svého řezníka.“
Zůstala jsem nevzrušeně stát, i když hlas drasticky utnul můj tok myšlenek. Střídavě jsem zatínala dlaně v pěst, abych ze sebe dostala to nesnesitelné napětí, jak mi adrenalin stoupal do závratné výše.
Hrubé šťouchnutí ústím hlavně mě donutilo syknout. Probrat se.
Uvědomit si, v jakým průseru jsem.
„Pasoval ses tedy na kata?“ Promluvila jsem, mírně ochraptěle. Jako by mi někdo drhl zevnitř hrdlo smirkovým papírem. Poprvé za celou dobu jsem toužila křičet. Křičet až do ztráty hlasu. Všechny ty křivdy světa mně způsobené a mnou vykonané.
Ale nešlo to.
Prsty jsem pevně ovinula studenou pažbu mé vlastní poloautomatické pistole. „Ty ale nejsi žádný kat, Matte.“ Dodala jsem po chvíli tíživého ticha a nasucho polkla. Tmavé vlasy mi sklouzly před levé oko. Ach, Matte. To myslíš vážně?
Další ostré rýpnutí hlavně.
„Mlč!“
Proti své vůli mi cukly koutky v náznaku neupřímného úsměvu. Ne, ty nemůžeš být Smrt. Mládě. „Sra-be,“ procedila jsem mezi zuby, zdůraznila každou slabiku zvláště.
K mým uším se doneslo jeho zalapání po dechu. Stačilo jen přivřít oči a nechat pracovat svou fantasii. Bylo tak snadné představit si, jak se teď asi tváří. Tu maličkou vrásku, co se mu zajisté udělala na čele, když zatnul mimické svaly v obličeji a přimhouřil ty kouzelné zelené oči, fungující lépe, než elektrický paralyzér značky Power Max. Zlostné odfrknutí jen potvrdilo mou domněnku o jeho výrazu a mohla jsem se v myšlenkách přesunout níže k jeho jistě se zdvihající vypracované hrudi.
Vybavit si to vše bylo tak přesnadné, až mě to děsilo.
„Tak já jsem srab?!“ Zase mě vyrušilo jeho štěknutí.
Na chvíli jsem zadržela dech. „Ano.“
Nastala chvíle ticha. Nepříjemného. Tíživého. „A to mi říká ta, která se plíží tmou? Ta, která přichází zezadu?!“
„Ano.“ Nevíš, co říkáš, Matte.
„Umíš říct něco jinýho, než to podělaný ano?“
Pokrčila jsem rameny. „Ano?“ Přeháníš to. Mluvíš, protože se bojíš. Ne. Ty na to nemáš, Matte.
„Kurva, Rose.“
Pocit otupělosti narůstal, a tak mi byl dovolen lehkomyslný luxus. Zasmát se. „Nejsem kurva. Nebo jsi mi snad někdy platil?“ Sklonila jsem hlavu.
Ucítila jsem na kůži něco vlhkého. To po hlavni stekla kapka potu. Byl nervózní. Nervózní z toho, že se to chystal ukončit. „Nějaké poslední přání, Rose?“ Nebo snad na to máš, lásko?
Neváhala jsem. „Políbíš mě?“
Krátce sykl. Tohle pro něj byla rána pod pás. Já ale nikdy nehrála čistě. „Ubohý laciný trik.“ Poznamenal odměřeně, leč jeho hlas... se zachvěl? Taky si vybavuješ chuť mých polibků, jako já tvých, nebo se třeseš odporem, že bys políbil Smrt. Pověz, Matte.
Zavrtěla jsem hlavou. I já to již chtěla ukončit. „Ne. Tohle je ubohý laciný trik,“ broukla jsem tiše a prudce vymrštila ruku se zbraní směrem k němu. Ozval se kovový zvuk. To se spolu střetly dvě hlavně pistolí, které mohly být dvojčaty.
Automaticky zmáčkl spoušť. Kulka hvízdla těsně kolem mé tváře a vzala sebou kousek vlasů. Štíplo to. Nemůžeš za to. Odpouštím ti to, Matte. Abys věděl, že Smrt je milosrdná. Patřila má krátká myšlenka zrovna jemu. Z podřepu jsem se k němu otočila na patách a jednoduchým chvatem vyrazila zbraň z ruky. Než se stačil vzpamatovat, stála jsem. V kloubech mi zakřupalo, když se v levém háku střetly s jeho tváří. Tváří hodnou poloboha. Ty nejsi zabiják, Matte. Ty nemáš právo být Smrt. Tak proč to děláš? Myslel sis, že to zvládneš, má lásko?
Hekl, když se pod vlivem další rány zapotácel. Podkopla jsem mu nohy. Nemilosrdně. A když spadl, nabrala jsem ho botou do boku. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Dokud tam neležel jak spráskanej pes. Ach ano. Myslel sis, že to zvládneš. Táhne z tebe laciná vodka a ještě lacinější děvka. Posilňoval ses? A naprosto zbytečně, Matte. Říkala jsem ti to. JÁ jsem Smrt.
Nakonec jsem se k němu sklonila. Bylo by tak snadné ho odpravit na onen svět. Jediným pohybem. Chvatem. Zmáčknutím.
Věnovala jsem mu letmý polibek na rozbité rty. Chutnaly po krvi. Nakonec jsem svoje poslední přání dostala, že, Matte? Namáčkla jsem spoušť a přiložila ústí hlavně k jeho čelu. Ale onen pocit, když máte nadvládu nad něčím mrzkým životem, se nedostavěl. Možná proto, že to on hýbe s mým životem. Ne já s tím jeho.
Musím ho zabít.
Nechci ho zabít.
Tak proč?

Znechuceně jsem odfrkla nad svou slabostí a sundala prst ze spouště. Vstala jsem.
„Měls pravdu. Jsem srab.“
A změkčilec nemůže být Smrtí.

* * *

Cvak.
Zeširoka jsem otevřela oči a nasucho polkla.
Bodlo mě u srdce a zatrnulo ve mně. Nádech. Proč? Výdech. Prosím. Nádech. Ne. Výdech. Ty jsi neměl být Smrt.
Ach, Matte, lásko, že bych se v tobě spletla?

„Zatím, Lásko. Rose.“

Poslední myšlenka zanikla ve výstřelu. Bílé povlečení lačně sálo krev. Mou krev. A všude bylo černo.
Temnota konečně dostala, co chtěla.
Mě.

Ani jsem mu nestačila říct Sbohem.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Sbohem, lásko?
Anarion, Anders (5.00*), Dahlia, hater, Inori (5.00*), medizn, Megan, Moon.rider (5.00*), Polárnice, Ragar

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Moon.rider - 11. května 2010 14:39
Moon.rider

jako přečtěte si to ostatní..a přečtě te si tohle..to prostě nelze srovnávat:/
Ministerstvo zdravotnictví vrauje: Moon škodí vám, i lidem ve vašem okolí.

Moon.rider - 11. května 2010 14:36
Moon.rider

já si myslim že Sai a Anre jsou jedni z nejlepších tady na aragu kdo dokáže vymyslet smysluplnou zápletku

tady to byla zápletka povinnost (zabít) x cit emoce (láska)
místy to bylo fakt těžko srozumitelné, ale to je asi chyba na mé straně.

Mě se to moc líbilo...
Ministerstvo zdravotnictví vrauje: Moon škodí vám, i lidem ve vašem okolí.

Megolas - 7. března 2010 20:10
Megolas

Sai nikdy nezklame... xD
Ten kdo odmítá smrt je chudák, který nepoznal přátele, pro které by zemřel...

hater - 28. února 2010 21:17
hater

Megan 27. února 2010 20:03
Zajímavý postřeh s tou růží. :-) Každý přece ví, že růže má trny.

Megan - 27. února 2010 20:03
Megan

Zbraně, smrt, krev..převaha dívky nad mužem...Bude to znít až přehnaně, ale neskutečně mě dojalo, že dívka, která (obrazně) zabíjí na potkání ;) a říká si "smrt" nese jméno růže... líbíí se mi to-ta povídka má takový napínavý nádech..škoda, mohla být i delší :)
4
Ježíš je bůh a bůh je k jídlu. PS: Jednorožce do každé domácnosti!

Saia - 25. února 2010 10:06
Saia

hater 24. února 2010 23:29

S těmi místy... nepřipadalo mi důležité přímo uvídět konkrétní místa.
První část se odehrává v klasické temné uličce - je o tom i maličká zmínka hned na začátku;

Krátký výdech a nádech, vítr prohánějící se uličkou...

A ta druhá v pokoji, kde spí na posteli, proto to bílé povlečení...

Jinak děkuji za názor a kritiku. :)
Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

hater - 24. února 2010 23:29
hater

Čím kdo zachází, tím také schází. To mně napadá, když čtu tento text. O čem to ale je? Ona - vrah zabíjí svou oběť, aby vzápětí zjistila, že za ní stojí její vrah a zároveň milenec. Chce jí zabít, proč? To není důležité. Následuje krátký rozhovor, slovní výměna vyjadřující jeho nejistotu a pak jej ona snadno přemůže.

Nedokáže jej však zabít a pokládáme si otázku zda ten, kdo zabíjí jiné může mít svědomí, může mít zábrany a zda dokáže svého vraha nezabít.

Hlavní hrdinka to dokáže, ovšem za tuto slabost zaplatí vlastním životem.

Takže celkově povídka nabídne krátké zamyšlení. Je napsaná relativně čtivě a i když se to těžko hodnotí po několikátém čtení - umí povzbudit představivost a zavést čtenáře do patřičné situace. I když :-) nevím kde se to odehrává? Je to velká tmavá místnost - skladiště kde se každý pohyb dvakrát vrací ozvěnou od plechové stěny? A co to bílé povlečení na konci?

Polárnice - 22. února 2010 09:16
Polárnice

Tohle dílko se mi líbí, však víš... říkala jsem ti to už ve škole :)
Já nejsem nemrava..vůbec neee....*vrtí hlavou* jsem jenom myšlenkami naladěna na vlně, která je přístupná oficiálně od 18-ti let...

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog