Sedm Staletí (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Sedm Staletí

Autor : Feelus   22. února 2013   Povídky Zatím nehodnoceno
Láska, nenávist a pomsta .. mocní to páni.

Zkrvavená čepel se zaleskla na měsíčním světle, proťala tmu v chodbě a zarazila se o kamennou zeď, pak klesla k zemi, až to zacinkalo. Ruka, která ji držela, udeřila do vypínače na zdi, v tom okamžiku světla opět rozsvítila celé patro zalité krví a snětí těl proměněné doslova v džungli. U vypínače se tyčila jediná postava, která ještě žila a která také byla strůjcem tohoto masakru.
Tmavě hnědé vlasy jí padaly do obličeje, lepily se na něj krví a zakrývaly tak i drobnou ránu na krku, ze které však již rudá tekutina netekla. Modro-šedé oči se upíraly k místu, kde ještě lapala po dechu poslední oběť dívčina meče. Dívka si s trhnutím sundala rukavici z pravé ruky a přiklekla si ke krví zbrocenému muži držícímu se za krvácející bok. Nyní si sundala i druhou rukavici. Muž na ni jen hleděl s bázní v očích, celý se třásl, těžko říct zda kvůli tomu, že má jen pár minut života, anebo proto, že se těch posledních minut bojí více než čehokoliv jiného. To stvoření před ním, ta dívka, co vždy byla oporou pro jinou, jejíž krví jsou poznamenány jeho dlaně, neznala slitování. Ah, ne, neznala… pro vraha její milované neznala nic jiného než pomstu, krutou a bolestivou pomstu, smrt v agónii. Dívka se takřka až šíleně zasmála a v očích jí zářilo neskrývané pohrdání spolu s bolestí a krutostí zároveň. Chytila muže za límec jeho černé košile a vytáhla jej do sedu.
„Jaké to bylo… jaké bylo držet ji za rameno a sledovat, jak pomalu umírá, jak trpí?“ procedila skrze zuby, přičemž sevřela jednu dlaň v pěst, která o chviličku později našla své místo na mužově břiše. „Tak jaké?!“ křikla na něj, přičemž jí vytryskly slzy. Dlouho se jim bránila, nyní je již dál prostě nemohla skrývat.
„Já- já vůbec nevím, o čem to tu mluvíš.“ zachroptěl muž, otočil od ní hlavu, načež vyplivl značné množství krve z úst.
Dívčina pěst opět našla stejné místo jako před okamžikem. Druhá dlaň surově uchopila mužovu bradu a otočila jeho hlavu k dívce tak, aby se jí musel dívat do očí. „Kurva, ty hajzle jeden, moc dobře víš, o čem mluvím!“ Její prsty ještě pevněji, až křečovitě, sevřely jeho bradu. „Clarku, ty máš ruce potřísněné její krví a já to vím, já cítím její krev.“ Přivřela oči, pustila jeho bradu, místo toho nastavila obě rozevřené dlaně Clarkovi přímo před oči. „Tyhle ruce ji měly chránit a také by ji uchránily, kdybys ty,“ přistála mu na tváři první facka „nebyl taková svině. Ona ti věřila, chápeš to?!“ i druhá facka našla své místo na Clarkově tváři. „A tys jí vrazil kudlu do zad! Doslova.“ Tentokrát dostal do nosu dívčiným čelem. Opět se šíleně zasmála. „Tak jaké to bylo, ty parchante?!“
„Víš, jaký to bylo? Bylo to krásný! Co mi bylo a je po tom, že ani teď vlastně neznám její jméno, že mi věřila, že mě brala jako přítele? Svůj úkol to splnilo - jsi tady, jsi tady a zuříš, vychutnáváš si svou pomstu.“ Roztáhl rty do chabého úsměvu, jeho bílé zuby byly celé od krve. „Byl to krásný pocit, sledovat, jak jí život v očích zhasíná, slyšet, jak tiše šeptá, že tě miluje, jak se bojí zemřít, protože ví, že tě to zlomí. Ooo, ano, byl to pocit k nezaplacení.“
„Ale v jednom se přeci jen mýlíš, můj drahý,“ pousmála se, jakoby nic jej vytáhla do stoje a přitiskla ke zdi. „Já nezuřím, jsem naprosto klidná, klidná jako voda před bouří. A když jsem klidná, má maličkost dokáže vymyslet mnohem horší způsoby, jak tě nechat trpět, než když zuřím. A víš,“ přiblížila se k jeho uchu „tím, žes mi zabil Nobody, zničil jsi i to málo lidskosti, které ve mně za ta léta dokázala vypěstovat a udržet. A inu, když v někom zabiješ jeho lidskost, stane se zvířetem, zvířetem zkaženějším, než jsou ostatní zvířata, bestií.“ Zasmála se.
Clark ztuhnul, s tímhle nepočítal. Předtím věděl, že pokud jí padne do rukou, bude jeho osud zpečetěn, ale nyní si svou smrtí nebyl zase tolik jistý. „T-ty nejsi člověk…“ vytřeštil na ní oči a ve tváři se mu skvělo čisté udivení.
„Správně, můj milý Clarku, nejsem člověk, jsem stvoření jako ty.“ Pohladila jej po tváři, přičemž na ní nechala dlaň volně položenou. „Jen s tím rozdílem, že zatímco ty jsi pouhý démon, já jsem padlý anděl, a to anděl pomsty.“ Sjela rukou k jeho krku a sevřela jej. „To ke mně se lidé po staletí modlí, když se chtějí pomstít za křivdu, chápeš? Uvědomuješ si, že tím, žes mi Nobody vzal, jsi rozpoutal peklo na zemi pro všechny, kteří ti byli a jsou blízcí?“ roztáhla rty do širokého úsměvu, čímž odhalila dva delší špičáky. „A vůbec, nebylo od tebe zrovna rozumné pořizovat si rodinu…“ Nebezpečně se jí zablýsklo v očích.
Muži se zkalil pohled, jako smyslů zbavený sebou začal cukat, ale dívka jej nepustila, stále ho pevně tiskla ke zdi, na které svým cukáním zanechával krvavé šmouhy. „Snová, ty malá mrcho, co jsi udělala s mojí rodinou?!“ vykřikl a probodl ji pohledem smířený s tím, že její sevření nepovolí.
Dívka si přejela jazykem po horních zubech. „Jejich krev chutnala výtečně a myslím, že na zbytku si kerberové také pochutnali.“
Tiše se zasmála. „Ale na tohle jsi neměla právo! To… to přeci nejde! To není pravda! Nemůže být…“ stále ji propaloval pohledem a ona mu jej vracela, jako by se dohadovali nad partičkou karet, při které jeden z nich podváděl.
„Udělala jsem ti to, co tys udělal mně, víš? Tys zabil mou polovičku, zničil jediného člověka, na kterém mi záleželo, ani jsi mi nedovolil se s ní rozloučit, já zase zničila tvé štěstí a k tomu jsem ti připravila malý dárek, abys neřekl, že jsem změkla.“ Snová si rukou zajela za ohyb pláště a vytáhla dva naostřené stříbrné kůly s průměrem téměř tři centimetry. „Pohrajeme si, co říkáš?“ naklonila hlavu ke straně.
Clark zmateně pohlédl na kůly a pak zpátky na dívku. Naprázdno polkl a srdce, které neměl, mu vynechalo dva údery. „Co s tím, u ďábla, chceš dělat?!“
Dívka se opět tiše zasmála a zacinkala rolničkou, kterou měla ke krku připevněnou tmavě růžovou stužkou. „Určitě si tu rolničku pamatuješ, Nobody ji nosila na krku pořád, nikdy ji nesundávala, ani na spaní ne.“ Opět zacinkala. Pak jej kolenem kopla do břicha, a zatímco se Clark svíjel bolestí, vytáhla zpod pláště ještě jakýsi kovový půlkruh s ostny. Kůly položila na zem, aby měla prozatím ruce volné. Chytila muže za ramena, přirazila jej zpátky ke zdi i s přídavkem několika ran hlavou do nosu, až to v onom místě nepříjemně zapraskalo. Nakonec uchopila jeho vlasy a přitiskla ke zdi i jeho hlavu. Na krk mu připevnila půlkruh, který přilnul ke zdi tak, že ani kdyby démon použil své síly, nedokázal by se osvobodit. Ostny mu přitom pronikly kousek pod kůži, takže i sebemenší pohyb hlavou působil pekelnou bolest.
„Doprdele, co to děláš?!“ zachroptěl Clark, ale nemohl se ani hnout.
„Víš, ona přišla na to, kdo jsi. Celou dobu věděla, že jsi nečistý bastard, že tvá matka byla upír. Nobody to věděla, věděla to, a přesto se rozhodla, že tě nezavrhne jako ostatní. Měla pro tebe to, co ostatní ne - pochopení.“ Snová se sehnula pro jeden z kůlů a polštářkem prstu přejela po jeho špičce.
„Jak to, kurva, víš?!“ zbledl snad ještě víc, než byl, i když se to zdálo téměř nemožné.
Dívka si shrnula z krku mokré prameny vlasů, čímž odhalila znamení půlměsíce, jenž slabě modře zářilo. „Viděla jsem vše, co viděla ona, cítila to, co ona, a věděla jsem, o čem přemýšlí. To, že když jsi zabil ji, zabils i mě, jsem myslela naprosto vážně.“ mluvila tiše, z jejího hlasu šel strach a od úst se jí vznášely jakési obláčky páry. Jazykem mu olízla ucho a opět se zasmála. „A teď budeš trpět stejně jako já. Sedm let jsem ji střežila, sedm let ji milovala a ty budeš na sobě nést sedm stříbrných ran, které tě budou po sedm staletí pálit jako oheň, řezat jako čepel meče a trýznit jako tyran své otroky.“ zašeptala a definitivně od něj udělala drobný krok, aby se následně mohla rozmáchnout rukou, v níž pevně svírala jeden z kůlů.
„Ne, ne, ne, ne, ne, ne!“ zaúpěl Clark hrůzou, snažil se osvobodit svůj krk, ale nic mu to platné nebylo, kůl projel několik centimetrů do jeho hrudi a zanechal po sobě dlouhý krvavý šrám, z nějž prýštila krev a zároveň se míchala i se stříbrem, pronikajícím mu do těla. Snová se ještě čtyřikrát rozmáchla a ještě čtyřikrát jeden a ten samý kůl proťal Clarkovu hruď, než ruka anděla pomsty klesla opět podél těla svého majitele. Všech pět ran bylo vzájemně zkřížených a z větší vzdálenosti se tak démonu na hrudi rýsoval pentagram obrácený cípem dolů - pentagram prokletých.
Snová od něj ustoupila ještě o malý kousek, chvíli měla skloněnou hlavu, vlasy jí zakrývaly tvář a ona zrychleně dýchala, ale pak se opět napřímila. Clark nebyl schopen z ní spustit oči, to stvoření před ním vypadalo jako samotný ďábel, muselo jím být. Dívce na zádech zvolna povlávala křídla černá jako uhel, černá jako její duše samotná. Z dříve modro-šedých očí nyní tekly tenké stroužky její vlastní krve.
„Proklínám tě, Clarku de Geere, proklínám tě právem krevní msty k agónii po sedm století trvající.“ Uchopila jeho levou ruku v zápěstí a dlaní mu prohnala jeden kůl, který se zarazil hluboko do zdi. Clark znovu zaúpěl bolestí, ale už neměl sílu, aby se snažil bránit. „V hlubinách pekelných, tam, kde není slunečního světla a ani tmy, uprostřed Nicoty, tam budeš pykat za svůj čin!“ Druhý kůl našel své místo v pravé dlani. Nyní Clark byl téměř jako Ježíš ukřižován na zdi. Snová se k němu naklonila a tiše, sotva slyšitelně, zašeptala: „Já tě budu čekat, na to nezapomeň.“
Světla po celém prvním patře z ničeho nic zhasla. Nasládlý pach krve zmizel, nebylo po něm ani památky. A když elektřina opět naběhla, všechna těla byla pryč, proražené stěny byly spravené, židle a stoly v kancelářích na svých místech, nic nenasvědčovalo boji, jenž se zde odehrál. Ukřižovaný démon byl také pryč a zeď, ke které byl na věky připoután, nesla svou původní zašedlou barvu. Jen jedním otevřeným oknem sem pronikl studený vánek doprovázený tichým zacinkáním rolničky, a pak nastalo ticho. O tom, co se zde stalo, pouze němé stěny ví, avšak ty to nikomu již nepoví…

KONEC  

©Feelus

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog