Sedmý pluk (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Sedmý pluk

Autor : enca   20. února 2009   Povídky
Tak, rozhodl jsem se sepsat povídku. Mělo by to být sci-fi. Rozhodl jsem se to udělat na pár dílů, ale pokud to bude hodně špatný, nebudu vás zatěžovat svými výžblebty :).

Sedmý pluk

Seděl jsem ve svém oblíbeném houpacím křesle, když se to stalo. Zrovna jsem popíjel ten výborný anglický čaj, co mi přivezla matka, když zazvonil telefon. Položil jsem šálek na talířek, pomalu a neochotně se zvedl a vydal se k pevné lince. Sluchátko sebou házelo jako tělo po zásahu elektrického výboje. Zvedl jsem jej, přiložil k uchu, „Haló?“ Vyřkl jsem do telefonu. „Jane? Jste to vy? Jene?“ Ozval se hlas z druhé strany. Nějak jsem ho nepoznával, ale v hloubi duše jsem tušil, že už jsem ho někdy slyšel, ale kdy? „Ano, jsem to já, kdo jste?“ Odpověděl jsem na otázku a počkal na odpověď. Ve sluchátku zapraskalo a pak to ten někdo položil. Musela to být žena, protože muž tak vysoký a jemný hlas mít nemohl. Musela to být žena v letech, protože z něj sálaly zkušenosti.

Zamračil jsem se a chystal se vrátit na své místo v křesle. Pomalu jsem k němu došel, dosedl na jeho měkké polstrování a opřel se. Hlavou mi létalo mnoho myšlenek, všechny se točily kolem toho hlasu. Kdo to mohl být? Jak mě mohl znát, proč se ptal, jestli to jsem já? Povzdechl jsem si, uchopil hrnek za ucho a napil se. Tekutina mi ohřála hrdlo a pomalu stekla až do žaludku. Hned jsem se cítil lépe. Slyšel jsem, že Angličané si dávají čaj vždy v pět hodin odpoledne. Podíval jsem se na hodiny, které visely přímo naproti mě a tikaly si svou oblíbenou melodii se sekundovými intervaly. Bylo přesně 17:15. „Tak jsem si nakonec taky dal čaj o páté,“ usmál jsem se. Musel jsem začít myslet na něco jiného, protože jsem věděl, že bych identitu té ženy prostě neodhalil, i kdybych se snažil sebevíc.

Pomalu jsem vstal, vzal prázdný hrnek a vydal se do kuchyně. Cestou jsem prošel kolem obrazu, na kterém byl nakreslen les v jehož středu stál, z části skryt za stromem, majestátní jelen. Tihle jeleni vyhynuli před padesáti lety. Říkalo se jim králové českých lesů. Byla to, tedy já jsem to slyšel pouze z vyprávění, obrovská zvířata, která si tvořila respekt pouhým pohledem. Hned vedle obrazu bylo okno. Jak jsem přejel pohledem z namalovaného lesa na tovární komín, který stál tak sto metrů od naší buňky, musel jsem se smát. K smíchu to nebylo, bylo to k pláči, ale mně se brečet nechtělo, proto jsem se smál. Smál jsem se téhle posrané situaci, která nastala. Politikové, tedy ještě když tu nějací byli, pořád říkali, že mají vše pod kontrolou, že těžební a továrenský průmysl je v mezích, že… bla, bla, bla. Pak byla vláda svržena, nastolena nová, kterou také svrhli. Teď tu máme anarchii. Ale malinko organizovanou anarchii. Republika se rozpadla do menších klanových území, které mezi sebou bojují o moc, území a slávu. Okolní svět je na tom podobně, jen Švýcarsko je pořád stát, pořád neutrální a pořád zatraceně bohaté. Bohužel, nikdo se neodváží jej napadnout, protože disponuje strašlivou silou. Nejhorší na tomhle světě je, že se technologie zastavila na úrovní 21. století. Pořád ty strašlivé, teď skoro rezavé tanky, pořád ty podivné letouny, pořád motorové čluny. Svět je jedno velké smetiště, na kterém si malí kluci hrají na vojáky. Nejraději bych v klidu zemřel, abych nemusel žít v tomhle svinstvu. Ale, bohužel, mne zavazuje klan. My, jakožto klan Orlů jsme zásadně letci. Já, jakožto bývalý voják, člen první letky sedmého pluku AČR jsem prožil nejlepší chvíle pouze v kokpitu. Zlaté MIGy, ty už se, bohužel a také kupodivu, nevyrábějí, technologie v tomto směru přeci jen lehce poskočila vpřed. Zůstali jsme však u starých dobrých F-20tek, které občas vypovídají svou službu a padají, ale za to krásně ničí nepřátelské tanky. Tehdy, když jsme vyrazili proti tankovému praporu z klanu Medvědů, to byla akce! V očích mi bojovně zažhnulo, když jsem si vzpomněl na to skvělé vítězství. Bylo nás deset. Deset letců, deset stíhaček, dvacet těžkých kulometů a dvacet raketových výmetnic. Proti nám stálo, tedy spíše se valilo přes tisíc tanků. Vidím to, jakoby se to stalo tak ve 12:20 dnešního dne. Ty obří černé stroje, ze kterých čněly kulometné věže a obří dělo se valily krajinou. Rozjížděly a ničily vše, co jim přišlo pod pásy. Já a zbylých devět letců jsme zrovna přelétali Labe, když po nás poprvé vystřelili. Do teď nevím, co to měli za rakety, protože na první pokus nám sundali dva stroje. Bál jsem se, myslel jsem, že to nedáme, ostatně, neměli jsme sebemenší šanci. Rozdělili jsme se do dvou skupin, po čtyřech. Jedna zleva, druhá zprava. Dostali jsme tanky pod křížovou palbu, pamatuji si, že tehdy jsem do nich vypálil vše, co jsem ve stíhačce měl. Když se vše uklidnilo a já se probudil z jakéhosi bojového zatmění, zjistil jsem, že po tancích zbyl jen prach. Opravdu. Z těch tisíců tun oceli zbyl jen prach. Chvíli jsem nechápal, co se mohlo stát, ale z hlášení svých kolegů jsem zjistil, že to opravdu byly naše zbraně, které udělaly z té ocelové bouře prach. O našem vítězství se mluvilo ještě hodně dlouho. Bylo přirovnáváno k onomu bájnému vítězství izraelských vojáků nad syrskou armádou. Tehdy, bylo to už hodně, hodně dávno prý Židé v deseti tancích porazili dvacetinásobnou přesilu. Tomu údolí se přezdívá Údolí slz, protože, když Syřané utíkali, tak plakali.

Crrrrrr!! Z přemýšlení mne vytrhlo prudké, skoro by se dalo říct agresivní zazvonění telefonu. Sluchátko sebou znovu házelo, musel jsem ho jít uklidnit. Chytil jsem sluchátko, očekával jsem znovu tu ženu. „Haló? Kdo jste, co chcete?“ Z druhé strany se nikdo neozýval, bylo jen slyšet hluboké dýchání ..“Jan? Jan Počeský?“ Znovu ta žena. „Ano, to jsem já, kdo jste, co potřebujete?“ Zeptal jsem se, srdce se mi rozbušilo. „Buďte v devět hodin u Musea, potřebuji vám něco říct. Přijďte sám.“ Cvak. Žena to položila. Zamyslel jsem se. Mám přijít sám, k Museu, ale k jakému? I když, na našem klanovém území není moc museí. Národní a technické. Nejspíš, tedy, určitě myslela Národní, tam je takový příhodný parčík. Ráj feťáků se mu, myslím, říkalo, tedy když ještě existovaly drogy. Podíval jsem se na hodiny. Půl deváté. Zamračil jsem se. Rychle jsem se oblékl, obul své vysoké vojenské boty s vyztuženou špičkou a patou, nasadil si kšiltku a vydal se do ulic. Město, tedy Praha, byla ponurá. Moc lidí tu nebylo, ostatně, vycházelo se jen na vlastní nebezpečí, vzduch nebyl zas tak čerstvý a hlavně se hodně krade a vraždí. Přešel jsem Národní třídu, přeběhl ulici 28. Října a vydal se nahoru, k museu. Kdysi prý před museem stála socha svatého Václava, patrona českých zemí. Ve svatého Václava se věří dodnes, hodně lidí si ho bere za svého ochranitele před zlem. I já si ho tak beru, věřím v jeho ochranou ruku, která vede můj letoun, mou ruku, kulky z kulometů mého stroje. Věřím v to, že svatý Václav mne chrání před vším, co mne může zabít. Jasně, že se mu to nebude dařit do konce věků, ale chvíli by vydržet mohl.

Probral jsem se z myšlenek, pohlédl na hlavní vchod musea, které je skvěle udržované, náš šéf říká, že v tomhle museu je vědění a že ve vědění je síla, proto chce, aby se všichni občané našeho klanového území vzdělávali. Rozhlédl jsem se a vydal se do parku.

Pokračování příště.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Sedmý pluk?
Anders (4.50*), apophis, Diuk (0.50*), Erinye, Laethé, Mr.Frost, Sakutzik, Systy, TheDave, Zlatovous

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Sakutzik - 21. února 2009 09:43
Sakutzik

Takže, abych pravdu řekl, měl jsem co dělat, abych tenhle příbeh dočetl, většinou mě scifi prostě neberou a bylo to i v tomto případě.

Jediné, čím mě autor celkem zaujal, je, jak bylo řečeno, Švýcarsko, jakožto vyspělý a bohatý stát. Ten popis a prostředí bylo asi tak jediné, co mě se líbilo, možná ještě forma, kterou to podal.

Jinak nevím, jestli to přijde jenom mě, ale dává smysl, že z hlasu poznáš, jak je dívka stará, ale abys poznal, že je i zkušená... No to bys musel být borec, navíc, jen podle hlasu se mi to zdá divné, radši bych o zkušenostech nic nezmiňoval...

Jakožto úvod do většího díla není nejhorší...

Celkem dávám 3.
"Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl!"

enca - 20. února 2009 19:15
enca

Díky za vaše zpětné vazby :). Je to můj první pokus o jakési knižní dílo. Budu se snažit, aby se z toho nestal pouhý brak, který nakonec skončí s hezkou vrstvou prachu kdesi zahozen. Budu se snažit, aby se vám to líbilo :). Pokračování očekávejte, tedy pokud chcete ;-) ..
"Použijeme-li k dobrému cíli špatných prostředků, přestává být cíl dobrý." - Karl Marx.

TheDave - 20. února 2009 16:15
TheDave

Váhal jsem, zda si mám kazit chuť čtením podobných věcí. Ale jak radí Baudealire, člověk by si měl oblíbit četbu knižního braku...a já byl vskutku odměněn hořkým požitkem.

Toto dílo je špatné. První díla u většiny lidí taková bývají - nevím, zda je toto autorovo první dílo, v jeho vlastním zájmu bych v to doufal.
Formou i obsahem připomíná práci malého dítěte, které si rádo hraje na vojáčky. Přesto forma drobně ční nad obsahem, je tam vidět určitá slovní zásoba stejně jako neschopnost s ní citlivě a vhodně zacházet. To se u některých lidí vybrousí časem, jiným to prostě není dáno, jak už to tak bývá. Podle úrovně textu bych autora odhadnul tak na čtrnáct patnáct, pokud je tak, má smysl psát dál a zlepšovat se, pokud je autor starší, spisovatelskou flintu bych hodil do žita. Samozřejmě, to je můj objektivní názor jako člověka pisatelsky zdatného a hodnotícího pouze kvalitu toho, co vidí před sebou...možná je autor skvělý týpek a už proto by si zasloužil dva tři body navíc, ale tohle já bohudíky netuším a neposoudím.

Jak už řekl Vous, vzpomínka je z celého díla snad nejhorší - takový Kulhánek, co neumí psát. Deset stíhaček rozbilo na hadry tisíc tanků, ok, ok, a potom všichni pili limonádu.
Naopak mi nevadí telefonát, to je Vousku tzv. anticipace, která jest sama o sobě dobrým prvkem, ovšem musí být dobře zvládnuta, což v tomto případě není.
Popravdě, docela mi toto dílo připomělo náš vlastní první společný pokus, který byl ovšem mnohem více sci-fi.
Označit jako sci-fi něco takového mi zní jako zneuctění škatulky, ale na to je snadná pomoc - není tam vědecká fikce, není to science fiction. Je tam nepatrný náznak sociologické fikce, ovšem..."vývoj ustrnul, vlastně se posunul, ale já stejně pořád používám to co čtenář zná a co mi přijde fakt cool."
Naopak čaj o páté je samozřejmě kravina, která nestojí za zmínku, slovní vycpávka.

Takhle, oni ti za podobný brak budou na spoustě míst jako je toto zopat z ruky, nemusejí se u jeho čtení namáhat ani v nejmenším a dává jim to skvělou příležitost pokrytecky plácnout po zádech. Ale pokud chceš, aby to opravdu za něco stálo, dopíšeš, smažeš a začneš psát znova a znova a znova.
"Každej si holt dělá tu anarchii po svým." - Charlie

Systy - 20. února 2009 15:20
Systy

Na druhou stranu to má mít pokračování a třeba v tom bude všechno objasněno. Spíš to bylo, řekla bych, špatně rozděleno na těch několik (?) částí.
"Peníze jsou sekera, která rozetne i dobrá přátelství." Malajské přísloví

Zlatovous - 20. února 2009 14:25
Zlatovous

Nemůžu si pomoct, ale já v tom nadprůměr nikde nevidím

příběh (děj) - vpodstatě žádný, hrdina prohodil pár slov a došel k museu, plus do toho ještě vzpomínka s takovýma logickýma botama, že by bylo lepší, kdyby tam žádná nebyla
kulisy - fajn, to se dá a to je vlastně to jediné co se mi líbilo. Rozložená společnost, klanové války, Švýcarsko jako země zaslíbená, to je dobré, ale přesto - proč je technika na takové úrovni jaké je, i když nějaká doba už určitě uplynula. A hádám, že zrovna mírumilovné období to nebylo
slohová stránka - většinou se to čte dobře, ale do nějaké pořádné čtivosti to má daleko - na to sebou každá věta vláčí příliš drobností, které ji brzdí.

Celkově, s pár dalšíma věcma, průměr, ať se na to koukám z každé strany. Ale to není nic, za co by se střílelo, každý se učí psát, hlavně ať toho je co nejvíce.

Systy - 20. února 2009 13:16
Systy

Dvě a půl hvězdičky bych dala průměrným dílkům, ale tohle je rozhodně aragornskej nadprůměr.

Mně tam ani ty "zbytečný popisy zbytečných věcí" nevadily, spíš jsou tam čas od času mírný nepřesnosti s čárkama a "naproti mě" by mělo být "mně", ne? Pokud to teda nebylo myšleno naproti koho, čeho, ale to je takový divný, aspoň u těch hodin se mi to zdá takový divný.

Ale důležitý je, jestli se to čte dobře. A mně se to dobře četlo. 4,5*
"Peníze jsou sekera, která rozetne i dobrá přátelství." Malajské přísloví

Zlatovous - 20. února 2009 12:23
Zlatovous

Teda, hned z fleku. Osm stíháček rozmlátilo tisíc tanků během, jak se zdá, několika desítek vteřin. Pání, jsem netušil, že technologie jednadvacátého století je až takhle mocná. Navíc, proč se technologie zastavila na takové úrovni? Takhle plácnuté v textu, bez vysvětlení nebo hlubšího významu to působí tak, že "to tak autor prostě chtěl". On vždycky něco chce, ale musí to nějak uvěřitelně zaonačit.

Jinak je tam ještě cítit nevypsaná ruka, zbytečné popisy zbytečných věcí (teď si z fleku vzpomenu na okované boty) a taky nepříliš vtahuješ do děje. Čaj o páté je docela dobrej, ale mě jako čtenáře opravdu vůbec nezajímalo, že mu volala nějaká ženská. Možná by zajímalo, kdyby to bylo podáno jinak, než, že NoName n.1 měl telefonát s NoName n.2. O zmiňované jedničce navíc zpočátku nevíme, jestli je to Jan nebo Jen (máš tam překlep).

Za dvě a půl, ale běda, jak ty další nebudou lepší

Laethé - 20. února 2009 09:23
Laethé

Jako uvod do delsiho pribehu je to rozhodne velmi dobre, ale postavit to samostatne... no nevim. Budu se tesit na pokracovani.

Ctyri hvezdicky (jedna je za roztomile zastarale sluvko "museum").
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog