Šepoty ticha (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Šepoty ticha

Autor : Dia   10. února 2012   Povídky
Pokračování na text, který nám diktovali ve škole. Má to trochu sci-fi prvky. Potřebuji znát další názor :)

Je noc. Stojím opřen o lampu veřejného osvětlení, která - jako všechny ostatní v této ulici – nesvítí. Koukám do tmy a čekám, až se v prvním patře protějšího paneláku rozsvítí světlo – signál, že její rodiče spí a já můžu dál. Nejsem tu ještě ani pět minut, ale mám pocit, že uplynula přinejmenším hodina od chvíle, kdy se na mě naposledy usmála a zašeptala: „Přijď.“

Porozhlédnu se kolem a spatřím starou lavičku. Vzpomenu si, jak jsem ji tu poprvé viděl sedět. Četla si knihu a já se procházel kolem. Od té doby jsem kolem chodil pořád doufajíce, že zase spatřím její krásnou usměvavou tvář. Pohlédnu na stále tmavé okno a zoufale vydechnu.  

Možná chodí spát pozdě, prolétne mi hlavou a posadím se na lavičku. Nedočkavě začnu klepat podrážkou o chodník. Ten zvuk mi připomene jistou melodii. Melodii, kterou si zpívala vždy, když byla šťastná. Její medový hlas mi zní v hlavě, ale okno se nerozsvítí. Celý nervózní se zvednu z lavičky a začnu přešlapovat kolem.  

Pohlédnu na oblohu a měsíc mi připomene, jak jsme za úplňku seděli tady na lavičce a já jí do ucha šeptal sladká slova lásky. Jak rád bych jí je hned teď zopakoval, ale světlo pořád nesvítilo. To čekání mě ubíjelo. Netuším, jak dlouho jsem ještě schopen to čekání vydržet, ale doufám, že mě dlouho čekat nenechá. Čas se se mnou nekamarádí a vleče se jako starý kůň.  

Moje oči tentokrát padnou na úzkou pěšinku, která vybočovala z chodníku směrem k parku. Vzpomínám, jak jsme po cestičce šli do parku. Nadchla se z každého kousku matičky přírody, který uviděla. To její nadšení se ani nedalo popsat slovy, jak krásná při něm byla. Můj pohled opět nervózně ulpí na tmavém oknu. Zoufale se chytnu za hlavu a přemítám, co se tam asi děje.   Hlava mě začne bolet a zaslechnu podivné hlasy. Takové jsem slýchával uvnitř své mysli často, ale tentokrát je slyším jasně a zřetelně.  

Nerozsvítí… nedočkáš se jí, ozýval se šeptavý hlas. Nenajdeš tu klidu ani pomoci. Snažím se ho vyhnat z mé hlavy, ale on se nedá. Nepřipouštím si, že by nerozsvítila. Ne, ona ne. Moje Štěpánka ne. Nic takového neberu jako možnost.  

Lukááášššii… šeptá mi hlas, až mě zamrazí.    

Lukááááášššiii… „Tak co je? Hm? Co mi chceš?!“ nevydržím to nakonec a zakřičím do tmy.  

Žádná ozvěna se neozývá. Připadám si jako učiněný blázen. Kvůli uklidnění opět pohlédnu na okno, ale to mi pořád oznamuje, že ještě není čas. Klidu tedy nenacházím.  

Vidíšššš… nenašel si klid. Hlava mě v tu ránu nekonečně rozbolela. Palčivá bolest se prolívá celou mou myslí. Nenajděššš ani pomoci… S touto větou omdlívám a upadám na trávník.     Probouzím se někdy k ránu. Dlouho přemýšlím o tom, co se udávalo, až nakonec si vzpomenu. Nejdříve mi dojde, že nerozsvítila a že jsem tu nejspíš byl celou noc. Trochu jsem promrzl, ale o to mi právě teď nejde. Hlava mě už nebolí, ale neumím si to vysvětlit.  

Pomalu vstávám z trávníku a mířím k panelovému domu naproti. Zazvoním na zvonek Nových a za chvíli se otevírají dveře. Za nimi stojí Štěpánka. Je celkem překvapená z toho, že mě tu vidí. „Lukáši, co tu děláš?“ zeptá se. „No, já… Včera se stala taková divná věc, no…“ „Nic neříkej. Musím se ti omluvit, ale naši nešli stůj co stůj spát. Když konečně usnuli, rozsvítila jsem, ale ty už si nepřišel. Myslela jsem, že si už odešel.“ „Byl jsem tu celou noc, ale něco se stalo. Rozbolela mě hlava a já upadl do mdlob. Probudil jsem se až teď.“ Štěpánka naznačí menší údiv, ale mně již od začátku přijde, že hraje jistou komedii. „A to ti nikdo nepomohl? Nenašel si pomoc?“ Z její otázky mi opět přejede mráz po zádech. „Proč se ptáš, jestli jsem nenašel pomoc?“ „Přijde ti divné, že se ptám?“ divila se. „Takže si se mě tedy nedočkal a já tebe taky ne.“ Její chování se opravdu liší od toho běžného. Co se tady děje, pomyslím si. Zmocní se mě pocit nejistoty. Podívám se jí do očí. Vždycky měly kaštanovou barvu, ale dnes se mi zdá, že jsou zelené. „Tak já už budu muset jít domů. Rodiče se asi strachovali,“ řeknu. „Dobře, tak ahoj.“ „Ahoj,“ rozloučím se a upaluji domů.    

Když otvírám dveře do domu, už slyším matčin hlas. „Kde jsi byl celou noc?! Víš, jak jsme se o tebe báli?“ rozkřičí se, ale já vím, že křičí jen ze strachu. „Byl jsem u Štěpánky a usnul jsem u nich na kanapi, tak mě tam její rodiče nechali,“ vymýšlím si na místě. „U jaké Štěpánky?“ diví se matka. „No, přeci u mé Štěpánky. U Štěpánky Nové. Znáš ji. Byla u nás na večeři. Dcera tvé nejlepší kamarádky.“ „Žádná Štěpánka u nás nebyla. Moje nejlepší kamarádka Františka žádnou dceru nemá. Neprochladl si?“  

Její dlaň mi okamžitě skončí na čele. Teplotu asi mám, tedy i matka si to myslí a její úsudek je, že blouzním. Štěpánky matka se přeci ale nejmenuje Františka, ale Marie. Jak na ni mohla zapomenout? Přemýšlím.  

Jsem poslán do postele, a že prý dostanu teplý čaj. Po tom, co si lehnu a matka mě nechá v pokoji, zasedám k počítači a vyhledávám všechny zprávy o Štěpánce Nové nebo její rodině.   Po dlouhou dobu nic nenacházím, až nakonec přeci. Zpráva z doby před pěti lety, kdy tragicky zemřela tehdy dvanáctiletá Štěpánka Nová. Její matka Marie a otec Václav se přestěhovali do ciziny, kde začali nový život. Jiné zprávy nenacházím.  

Zbláznil jsem se, rozhodnu si v mysli. Později navštěvuji byt Nových, ale místo nich tam bydlí jiná rodina, která tvrdí, že tam bydlí už dvanáct let. Co se stalo, opravdu netuším.    

Už po mnoho let se snažím na tuto záhadu přijít. Téměř nevycházím ze svého pokoje, pouze tehdy, když jsem musel ještě chodit do školy. Tu už mám dávno za sebou spolu s vysokou školou. Bydlím sám, aby mne v mé pracovně nikdo nerušil, a snažím se odpovědět na spoustu otázek.  

Setkal jsem se s mnoha vědci, ale ti nebyli tak důvěryhodní, abych jim to mohl říci. Teprve nedávno jsem potkal profesora Richarda Kostku, který se zabývá všemi možnými mimozemskými aktivitami. „Už je to opravdu dávno, profesore. Byl jsem ještě kluk.“ povídám mu. „Ano, ale nejste jediný, komu se to stalo. Zaznamenal jsem za svůj dlouhý život spoustu takových věcí. Některé sahají až do minulého století,“ konstatuje profesor a za tlustými brýlemi se na mě tázavě podívají chytré oči. „Ovšem. Ale přišel jste na něco?“ ptám se. „Mám spousty teorií, ale teprve teď se mi jedna osvědčila,“ spustí. „Takovéto případy se stávají poslední dobou docela často a zatím jen u lidí, kteří zemřeli. Nikdy se nenašlo tělo, že?“ Zavzpomínám na tu zprávu o té dívence a opravdu tam psali, že tělo se nikdy nenašlo. Přikývnu. „Moje teorie je, že jistá paralelní aktivita, možná až mimozemská, se zmocní těchto lidí. Později, až když se o nich nemluví, se díky nim dostanou k někomu určitému a myslím, že tentokrát to bylo k tobě.“ „Ale proč?“ zeptám se velmi znepokojeně. „Na světě se děje spousta věcí, chlapče. Ne všechny umíme vysvětlit. Ale myslím si, že pro ně skýtáš mnohé důležité informace, jsi jim k něčemu užitečný.“ „Nepřijde mi, že by to mohlo být možné,“ protestuji. „Už mnoho lidí mě za to odsuzovalo,“ zasměje se profesor. „Vy věříte na mimozemšťany, profesore?“ ptám se. „Jsem si jist, že tu nejsme sami,“ prohlásí. „Proč jste si tak jist?“ „Já je potkal,“ zašeptá profesor. Připadám si, jako bych se já, blázen, potkal s ještě větším bláznem. V nic takové nevěřím a nikdy jsem nevěřil. Prozatím jsem si to všechno vysvětloval jako určitou iluzi, blud nebo pomatení smyslů. „Nevěříte mi, že? Nezazlívám vám to. Je těžké uvěřit v něco, co nevidíte nebo spíše čeho se nemůžete dotknout. Ale víra je především o tom, že to neznáte a asi nikdy nepoznáte, přesto věříte, že to existuje.“ I tak mu nevěřím, pomyslím si hned. „Tak já už musím jít,“ vymluvím se, abych nemusel dál poslouchat všelijaké ty řeči o mimozemšťanech. „Dobře, tak jděte. Na shledanou.“ „Na shledanou, profesore,“ rozloučím se a odejdu.  

Když dorazím domů, říkám si, že se těmito věcmi už zabývat nebudu. Asi to tak bude nejlepší. Mohu se tak věnovat dalším výzkumům. Ještě před tím si ale jdu najít nějaké informace o profesoru Kostkovi. Třeba najdu nějaké zmínky o tom, že je to učiněný blázen.  

Moje srdce se ale překvapením rozbušilo, když jsem našel jen pár informací o jeho výzkumech z minulého století, ve kterém také zemřel. Tělo se tehdy nenašlo a nikdo se tím už nezabýval. Zbláznil jsem se? Nebo to vše byla skutečnost? Celý znaven a vyděšen si jdu lehnout.    

Ráno se probouzím na lavičce v ulici. Vedle stojí lampa veřejného osvětlení a naproti vidím známý panelák. Přemýšlím o svém děsivě živém snu, ale pak už vidím, jak vychází z paneláku Štěpánka směrem ke mně. „Ty jsi tu byl celou noc?“ zeptá se vystrašeně. „Asi jsem usnul,“ promnu si oči a pozorně si ji prohlédnu. Ano, byl to pouhý sen. Štěpánčiny oči jsou zase ty krásně kaštanové. „Myslela jsem, že si mi zmizel.“ „To bych ti přeci neudělal,“ usměji se a obejmu svou milovanou Štěpánku. „Doprovodím tě domů,“ prohlásí Štěpánka, a pak spolu vyrážíme ke mně domů, aby si o mě rodiče nedělali starost.  

Ještě se naposledy otočím, ale ten pohled mě trochu vyděsí. Ve stínu z křoví na nás zírají dvě veliké zelené oči. Zamrazí mě. Párkrát zamrkám a oči tam už nejsou, nejspíš ještě přetrvávají účinky mého šíleného snu.  

Tak to vidíte, jak sny dokážou někdy pomotat člověku život a mysl. Takovou noční můru bych si nechtěl zažít a jsem rád, že to byl pouhý sen. Nic takového by se přeci stát nemohlo, nebo ano?

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Šepoty ticha?
Ronkar (3.00*), Zektr (2.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Dia - 6. května 2012 13:49
Dia

LBsmoke 1. dubna 2012 19:12
Chápu :). Ten konec jsem docela zkazila tím, že jsem neměla ponětí jak to zakončit a takhle to dopadlo :D. Ten sen ani nebyl úmysl, prostě se mi tam nějak objevil. Jinak děkuji za názor :D

Ronkar 9. března 2012 22:17
No, děkuji :)
You can't read my Joker Face....

LBsmoke - 1. dubna 2012 19:12
LBsmoke

nesnáším a hlavně v tom jak je to tu použité, takové to časté "Nic takového by se přeci stát nemohlo, nebo ano?" pak ten konec by měl zamrazit, ale né dvě zelené oči to je nuda..to že to je celé sen mi taky vadí(nevadilo by pokud by tam byl jiný ten úplný konec s tím zamrazením, kdyby tam byly nějaké vrátka zpět do toho snu) jinak jakš takš ok
LBs.ic.cz

Ronkar - 9. března 2012 22:17
Ronkar

Dia 24. února 2012 17:29
Tak pokud je to prvotina, tím lépe. Znamená to, že máš potenciál ;)
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

Dia - 24. února 2012 17:29
Dia

Ronkar 21. února 2012 18:39
Děkuji za hodnocení, to jsem potřebovala slyšet :D. Vlastně je to moje první nějak sepsaná povídka a určitě se tam najde spoustu chyb nebo klišovitých věcí :).
Pokud jde o to formátování, opravdu jsem to měla napsané správně a všechna pravidla psaní znám, ale jakmile jsem to dala sem, tak se to rozhodilo, ikdyž jsem to opravovala v editoru :).
You can't read my Joker Face....

Nefrete - 23. února 2012 20:23
Nefrete

Ronkar 22. února 2012 14:25
Uff, příště. Už tak je to téměř u každého článku boj.:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Ronkar - 22. února 2012 14:25
Ronkar

Nefrete 21. února 2012 19:42
Pak by nebylo od věci to opravit ;)
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

Nefrete - 21. února 2012 19:42
Nefrete

Ronkar 21. února 2012 18:39
Formátování textu se dost možná rozhodilo při vkládání do formuláře Aragornu. Tudíž to nemusí být chyba autorky.:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Ronkar - 21. února 2012 18:39
Ronkar

No musím připustit, že začátek, než se příběh začal zamotávat, resp. rozmotávat, mi přišel nejlepší. Jak slohově, tak obsahem.
Bohužel jsi se nevyvarovala mnoha klišé a příběh je předvýdatelný a až moc známý v nejrůznějších podobách, nehledě na to, že variace na mimozemšťany působí v tvém podání spíš úsměvně - což vzhledem k vážně laděné povídce prostě nesedí. Škoda, nepíšeš špatně. Takže jestli tě to baví, určitě pokračuj :)

Jinak co se týče přímé řeči: Proboha, vždy na začátek nového odstavce, vždyť je to pak hrozný a nepřehledný maglajz.
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog