Setkání (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Setkání

Autor : Yakaman   17. září 2010   Povídky
Příběhy z cest, povídka první

Bledá zář měsíce prosvítala skrz koruny stromů. Bohdan se snažil neopustit cestu a v duchu si představoval, kterak jeho ruce spočívají na krku hubeného obchodníka a rdousí jej, dokud nevypustí duši. Mapa za tři stříbrné nestála ani za pergamen, na němž byla načmárána. Hustý les nebral konce a vidina pečeného selátka v začouzeném hostinci se ztrácela v chladu hluboké noci.
Znavené nohy vypovídaly službu a pletly se do cesty jedna druhé, až sešel z pěšiny a zachrastil mezi lopuchy. Převalil se na záda a s námahou se posadil. Byl tak vysílen, že neměl ani sílu láteřit. Když se znovu postavil, spatřil docela nedaleko mezi stromy a křovinami blikotat zář ohně.
Prodíraje se maliním a kopřivami, vyrazil tím směrem.

Porost se rozhrnul a na skromnou mýtinu vpadl zadýchaný muž, na rukách i v obličeji čerstvé škrábance. Dívka zvedla pohled od ohně.
„Myslela jsem, že jde kanec,“ řekla bezbarvě.
Bohdan se narovnal a setřásl ze sebe úlomky pichlavých větví. „V plížení jsem nikdy nevynikal.“ Rozhlédl se po mýtině. „Kde jsou všichni?“
„Kteří všichni?“
„No... snad tu nejsi sama?“
Dívka se tiše pousmála a odhrnula z čela černé kudrnaté vlasy. Neodpověděla.
„Mohu přisednout?“ zeptal se nejistě.
Pokynula na zem k ohni.
Shodil tornu a vybalil deku. Složil ji v tlustý čtverec a posadil se naň. Meč odepjal od pasu a položil vedle sebe. Rozhlédl se po mýtině obklopené stromy. „Takže jsi tu sama...“ odtušil. „Nebojíš se?“
„Ne. A ty?“
Její hlas byl tak klidný. Sevřel ho nepříjemný pocit. „Žertuješ? Čeho bych se bál?“ snažil se říci co nejpevněji.
„Třeba mě,“ odvětila.
„Proč bych měl?“
„Mohla bych být zlá čarodějnice, uhranout tě nebo proměnit v ropuchu,“ řekla naoko temně.
„To určitě. Myslím, že jsi jen nezodpovědné děvče, co neví, jak nebezpečné je toulat se sama v noci po lesích.“
Neodpověděla. Strčila do ohně klacík a zhluboka foukla. Z uhlíků vylétly jiskry a plameny vyšlehly do výše. Blikotání jejich odráželo se jí v tmavě hnědých očích.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, když stále mlčela.
„Arlina.“
„Já jsem Bohdan.“ Napřáhl pravici. Přijala ji. Její stisk byl chladný jako lednová noc. Na okamžik ztratil dech. Vymanil se ze sevření a strčil si ruku pod paži. „Proboha, ty jsi ale zmrzlá.“ Natáhl se pro pár klacků a hodil je do ohně.
„No co, dáme si něco k snědku, ne?“ prolomil ticho a pokusil se o úsměv. „Moc toho už nemám. Nepohrdneš chlebem?“
Zvedla oči od plamenů, aby se jejich pohledy setkaly. Přestože roztáhla ústa do úsměvu, vypadala smutně: „Díky, poslední dobou nemám moc hlad.“
„Neboj, je sice tvrdý, ale když se opeče, dostane docela dobrou chuť...“ Zalovil rychle v torně a nahmatal čtvrtku chleba. Její oči už byly zase sklopené do plamenů. „Promiň... chleba... taky na něj ani nemám chuť...“ Hodil jej zpět.
Ohýnek praskal do noci.

„A co tady vlastně děláš? Kam máš namířeno?“ mnul si ruku, do níž se zvolna vracela krev.
„Jsem na útěku.“
„Na útěku? Před čím?“
„Před smrtí.“
„To ale zní docela hrozivě.“
Znovu se mu podívala do očí a pokusila se o úsměv. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit.“
„Já se nebojím... samozřejmě... při vší úctě, prožil jsem toho dost, než abych se lekl holky v lese,“ zasmál se křečovitě.
„Opravdu? A co třeba?“
„Různě... prošel jsem kus světa... bojoval v bitvách... tak všelijak.“
„Pověz mi o bitvách,“ řekla se zájmem.
„Na tom nic není. Nic hezkého... Nejhorší... je to před bitvou. Ten strach. Klepeš se jako osika. Čekání. Jako by nemělo konce. Když vidíš nepřítele, je to vlastně úleva. Útok je vysvobození. Křičíš a běžíš vpřed. Snažíš se řvát ze všech sil. Abys neslyšela ty, co běží proti tobě. Abys přemohla vše lidské v sobě. Kov narazí na kov. V lepším případě. Pak mlátíš kolem sebe hlava nehlava, dokud nepadneš nebo dokud je do čeho. Trvá to strašně dlouho. Nakonec se vše zastaví. Všude je smrt. Nářek. Krev. Pláč. Potácíš se mezi mrzáky a umírajícími. Natahují se po tobě a skučí. Jako bys jim mohla pomoci. Říkáš si – dneska jsem měl štěstí.“
Ohýnek praskal. Dva páry očí do něj tiše hleděly.

„Říkal jsem ti, že to není hezký... Opravdu utíkáš před smrtí?“
„Ano.“
„Někdo tě chce zabít?“
„Spíš popravit.“
„Proč?“
„Říkala jsem ti, že jsem čarodějka. Čarodějky se upalují.“
Další dlouhé ticho rušilo jen praskání ohně.
„Mohl bych tě ochránit,“ řekl nakonec.
Usmála se. Tentokrát i očima. „Jsi hodný. Ale už je pozdě.“
„Jak to?“
„Nejsme v pohádce.“
„Myslím to vážně. Jsem odpočinutý. Zůstanu s tebou, budu bdít a zítra tě doprovodím do bezpečí.“
„Kdepak. Zítra se probudíš a zjistíš, že to byl jenom zlý sen.“
„Je to krásný sen... chci říci, není to sen, já... opravdu neusnu.“
„Vždyť už spíš...“ řekla měkce a její oči ho naposledy pohladily.

Prudce se posadil. „Nespím!“ vykřikl do ranní mlhy. Lopuchy byly pokryty rosou. „To snad...“ byl zmatený. Rychle se zvedl na nohy. „Tak já spal vedle cesty...“ Zahleděl se skrz maliní. Tam za stromy přece musí být palouk a ohniště! Vyrazil. Dral se trním vpřed. Torna mu sjela z ramen, nechal ji být. Vpadl na mýtinu. Byla zarostlá vysokými kopřivami a mladými stromky. Vprostřed se něco tyčilo. Jen o málo vyšší než porost. Starý dřevěný kůl. Dávno ohořelý.


Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Setkání?
Bogina (4.00*), luphobit (5.00*), Lusst (4.00*), MARK (4.50*), Nefrete (4.00*), Opičák (2.50*), Symor (4.50*), Under (4.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Opičák - 21. ledna 2011 19:44
Opičák

Když jsem si to přečetl teď po čase znovu, tak jsem to dílo v momentálním rozpoložení opravdu nezhodnotil spravedlivě. Ve skutečnosti to je opravdu lepší kousek, než jsem tvrdil.
I'm old enough to bleed, I'm old enough to breed, I'm old enough to crack a brick in your teeth while you sleep.

Bogina - 12. října 2010 14:17
Bogina

Mně se tohle dílko líbí. Netlačí moc na pilu a přitom je tam tajuplno, které se pomalu odkrývá. Dobrý.
Ad bene vivendum, breve tempus satis est.
PJ roku 2008, vítěz Aragornského turnaje (AT´08 DrD)

Opičák - 7. října 2010 15:15
Opičák

Lusst 3. října 2010 12:54
Ano i to je možné.
I'm old enough to bleed, I'm old enough to breed, I'm old enough to crack a brick in your teeth while you sleep.

hater - 3. října 2010 21:35
hater

Myslím, že tohleto se řadí mezi povídky, které si člověk musí přečíst několikrát.

Někomu to vyhovuje, ale jiní mají raději, když je jim všem servírováno na stříbrném podnose.

Lusst - 3. října 2010 12:54
Lusst

Mne sa to páči. Po pravde mi to pripomenulo Landove "Dušičky". A nič proti Opičákovi, ale myslím že poviedku vôbec nepochopil...

Nefrete - 18. září 2010 22:53
Nefrete

Líbí se mi to - je to jednoduché a milé; příjemné zaplnění několika minut, které sice nijak nevytrhne, ani nepoznamená, zato však potěší po náročném dni.

Autor píše srozumitelně, bez větších stylistických a gramatických zádrhelů, s rozmyslem; postavy uvažují přirozeně, jejich jednání je logické (což může znít jako samozřejmost, ale rozhodně to samozřejmé není).

Pravda, skutečně nám schází jakákoli gradace děje, to však nemusí být nutnou podmínkou dobrého příběhu (fajnšmekři možná vzpomenou na filmový snímek "Kafe a cigára").

Náš hrdina byl možná uspán... možná... anebo také ne. Mohl totiž také spát celou dobu... anebo to všechno bylo úplně jinak. Mohlo by to tak být... ale také nemuselo. A to je na tom to krásné.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Symor - 18. září 2010 15:05
Symor

Mně se to líbí. Má to spád a myšlenku taky. Nevidím na to nic špatného.

Opičák - 18. září 2010 12:36
Opičák

To je vše? Chybí mi tam nějaký dějový spád a děj vůbec. Možná se mi to zdá tak suché, protože zrovínka čtu sbírku povídek Poslední přání, která je opravdovým arcidílem, ale nemyslím si to. Tento text bohužel neměl nic, co by mě zaujalo a donutilo si na tuhle velmi krátkou povídku vzpomenout někdy v budoucnu, snad tedy kromě toho jak bravurně čarodějka Bohdana uspala. Ale to je opravdu málo.
I'm old enough to bleed, I'm old enough to breed, I'm old enough to crack a brick in your teeth while you sleep.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog